Tasuta

Psohlavci

Tekst
iOSAndroidWindows Phone
Kuhu peaksime rakenduse lingi saatma?
Ärge sulgege akent, kuni olete sisestanud mobiilseadmesse saadetud koodi
Proovi uuestiLink saadetud

Autoriõiguse omaniku taotlusel ei saa seda raamatut failina alla laadida.

Sellegipoolest saate seda raamatut lugeda meie mobiilirakendusest (isegi ilma internetiühenduseta) ja LitResi veebielehel.

Märgi loetuks
Šrift:Väiksem АаSuurem Aa

XXIV

Nejednou teď na Chodsku na letošní jaro si vzpomněli. Jak se toho času na polích pracovalo, jak volně, bez robot, bez panského strachu! A všude ještě naděje kvetla, že o žních bude teprve jak náleží dobře, že tou dobou bude po soudu, vyhráno a že pak jistě, bez obav užijí žádané svobody. A nežli žně nastaly! Jaká to bouře, jež naději, ba jistotu všech Chodů v lepší, volné časy zdrtila! Již dohlučela; a jak je po ní!

Tam u Pocínovic dosti krve vyteklo, a nadarmo. Ještě dobře těm, kteří tam v poli zůstali, jako Matěj Přibek, i těm všem, kteří na rány tam utržené skonali. Nejeden také z Přibkova odhodlaného houfu se probil a zachránil. Ale ti měli těžké živobytí po lesích nebo v sousední zemi bavorské. Kdož z těch uprchlíků tam dlouho vydrží? Nedonutí—li ho nouze a tesknota, ta zlá »domácí nemoc«, aby se navrátil, aby prosil jako ti tam u Hamrů? Těm to Matěj Přibek dobře prorokoval.

Přijali je na milost, ale jak! Přes sedmdesát jich rozestrkali v poutech po vězeních v Plzni, v Týně a ve Stříbře. Zle tam s nimi nakládali, bili je jako zloděje a tuláky.

Zatím dozrálo obilí v polích a žně nastaly. To však nebyly ty, na něž se na Chodsku tak těšili.

Před samými žněmi voláni sedláci na kancelář do Trhanova; ne však všichni najednou, nýbrž ves po vsi, a tam musili všichni, ať sedláci, ať chalupníci, na svaté evangelium odpřisáhnout, že jsou a zůstávají oni i jejich potomkové poddanými i robotnými lidmi Jeho Milosti urozeného pána Maxmiliána Lammingera z Albenreuthu a dědiců jeho, že slibují zachovávat věrně a poslušně poddanství, poslušenství a člověčenství této své nejmilostivější vrchnosti.

Když přísahu doříkali, přečetli jim ještě listinu, ve které bylo napsáno, že Chodové všichni uznávají neplatnost svých bývalých práv a majestátů a že nebudou nikdy již, jak to také nejvyšší císařský patent přikazuje a poroučí, s vrchností svou procesírovati, nýbrž nařízené jim »perpetuum silentium« zachovávati.

Tiše, bez hluku chodili Chodové na kancelář a před ní tiše, zamlklí a zaražení čekali, až je tam zavolají. Nebylo již žádného Brychty divokého mezi nimi, žádného Šerlovského ani Matěje Přibka. Mnohý byl na mysli zkrušen, a kdo nebyli, ti dobře věděli, že nic naplat.

Temným hlasem odříkali přísahu; nejeden se také přitom zajíkl a zatřásl, jakož se i těžká, upracovaná pravice nejednomu zachvěla, když podpisovala onu listinu, kterou si ústa sami ucpávali, ruce sami vázali, kterou se sami ubíjeli.

Nejeden hluboký, třesoucí se povzdech dral se z prsou mužů chodských, když ven z kanceláře vycházeli. Teď už byli poddaní, s tělem, s duší majetkem nenáviděné vrchnosti.

Pomyšlení to bylo skličující, ale přece ještě to tak necítili jako pak, když musili vykonávat to, co na kanceláři slíbili. Hned jak žně nastaly, užila vrchnost svého práva a honila Chody na robotu. Již předtím k takovým pracím byli nuceni, oni i otcové jejich. Než jaký rozdíl v práci, v počtu robotných dnů, v jednání všem a s nimi nakládání!

Nejpřednější a nejváženější sedláci, kteří byli tam v Hamrech, musili do nejtěžší a nejhorší práce. Přivedli je z vesnic i z vězení, ve kterém dosud seděli, a hnali je na robotu v okovech.

To nebylo slýcháno. Syka »prokurátor«, starý Psůtka postřekovský, Pajdar pocínovský a nejeden soused, jemuž hlava v poctivosti zešedivěla, pracovali na panském, majíce na nohou řetězy jako lotři a zločincové. Každý, kdo jen poněkud na té bouřce podílu měl, kdo se dříve jen ozval, byl nyní pokutován. Na toho domažlického souseda, toho Justa, také nezapomněli, a dali jej zavřít, že Chody popichoval a rozněcoval. I samého prokurátora, tak sem až z Prahy doneseno, dali do vězení, a nic mu nepomůže, že byl šlechtického rodu a měl urozené příbuzné, kteří se za něj přimlouvali.

O poslech pak, o starém Hrubém, Kozinovi, Čtverákovi, Němci mrákovském, Pečovi chodovském a jeho dvou druzích nic se neproslýchalo, nežli že jsou dosud ve vězení.

Nejlepší, nejodhodlanější z Chodů pozavíráni nebo v okovech na robotě – jak by po všem chodském kraji nebylo zamlklo a smutno? Zně šly před se, ale tiše, beze zpěvu, smutně minuly a jen trud zůstal. Jeseň žádala novou práci a vrchnost nové roboty. Chodové je konali zasmušile, zamlkle, a nehlesli, když správcové a panská čeleď hruběji je okřikovala a surověji s nimi jednala nežli kdy jindy. Leda stranou zakleli, zuby zaskřípěli, a ti, kdož byli srdce mdlejšího, počínali na ty toužiti, kterým dříve nadšeně a horlivě přizvukovali, na Přibka nebožtíka, Syku, Hrubého a Kozinu, že si ty věci začínali, nadarmo a na škodu všech.

Jen starý Přibek, otec nebožtíka Matěje, mlčel.

Od té doby, co u Hamrů a Pocínovic vše tak smutně dopadlo, co jediný syn mu zahynul, všecken se změnil. Těch osmdesát let a více, co přečkal, počalo ho pojednou tížit.

Jako by teď o nic nedbal; nic ho netěšilo. Po celé hodiny sedal doma ve světnici u lipového špalku, nebo na posteli, nebo když sluníčko hodně hřálo, na sadě, vždycky sám a sám, s hlavou pochýlenou, zamyšlenou, se zrakem do země upřeným. Několikráte již Manka myslila, že si sedřiml, ale jak tiše k němu přistoupila, zaslechla, že dědeček polonahlas sám s sebou rozmlouvá a že má na mysli jejího nebožtíka otce. A jednou, zrovna když za ním stála, pozvedl očí svých, a jako by před se na někoho hleděl, promluvil: »Tuta chometa —jak jsem prál!« A zakroutiv hlavou, náhle ji sklonil a tišeji dodal: »Te spravedlnost? Ha je—li spravedlnost?«

Vnučka porozuměla, nač myslí. Z hlavy mu to nejde, o nic jiného nedbá. Kolikrát se ho již ptala v lecčem o radu, on však sotva odpověděl, jako by neslyšel nebo nerozuměl. On, takový někdy hospodář! Teď ta mladá dívčí všecko musila obstarat a ještě o něj jako o dětinu pečovat. A pečovala. Dobře jí utkvělo, co jí táta řekl, když jí před tou bitvou spánembohem dával. Dobře plnila jeho slova, takže líp o děda se starati nemohla. Jak otce pochovali, hned děda domů zavedla. Byl to tenkráte návrat, a jak všecko na statku shledala! Byloť u nich, jako všude v Oujezdě, vydrancováno.

Ale byla Matěje Přibka dcera. Jiná by sobě rady nevěděla. Manka však lopotila od úsvitu do šírání, kdežto čeládka většinou na panském robotila. Než což o tu těžkou práci, což o namáhání! Ale na tátu nemohla zapomenout, a pak té starosti! Starý Šerlovský se probil i se synem, ale pak se na podzim přece domů vrátil a chodil také v řetězích na panské. Syn však zůstal v Bavořích, poněvadž mu vzkázali, že vrchnost se po něm zvláště shání a jistě těžký trest mu chystá. Jak bude dále? Kdy se navrátí a bude—li možná, aby přišel?

To Přibkovu dívčí soužilo nejvíce.

Dudy Řehůřka Jiskry i housle slepého jeho otce visely na kolíku nehnuté a nikdy teď nezazvučely. Ani učedníci již nepřicházeli. Kdopak ten čas na hudbu vzpomněl! Dudáček teď dělal šafáře u Kozinů. Tam ho také bylo potřeba, a štěstí, že Jiskra na přítelovu a kmotříčkovu rodinu tak pamatoval. Stará Kozinová sic i Hančí pracovaly dost a dost, ale přece tu a tam síla jejich nestačila. Od té chvíle, jak jim Jiskra při útěku pomohl, už jich neopustil. Z lesa Zelenova uvedl je zpět na statek a pak většinu dne u nich prodlel. Jen několikráte byl vyrušen, a to zvláště, když musil na zámek, kdež ho mušketýr zase lískovkou silně vyplatil, a pak, když musil také na robotu.

Kdykoliv piřišel do statku, mladé hospodyni se uvolnilo. Mělať Jiskru dudáka ráda, že byl mužův nejlepší kamarád, že si s ním mohla o Janovi ze srdce pohovořit a sobě postesknout. S Janovou matkou mnoho neměla. Výměnice se jí skoro vyhýbala, dobře cítíc, že ji nevěsta v duchu obviňuje, že ona je všeho příčinou. Kdyby ona Jana nebyla popouzela, kdyby oněch nešťastných listin nebyla zachránila, Jan by se jistě nepustil do sporu s pány, aspoň tak ne.

Jiskroví se někdy podařilo zkormoucenou Hanči potěšit, zasmušilé její líce vyjasnit; zanedlouho však upadala zase v těžkou svou zamyšlenost. Pracovala, starala se, všude byla nejpřednější, ale někdy se pojednou i z nejtužší práce ztratila a za dlouhou chvíli se neukázala. Čeládka pak už ji nesháněla; dobře věděla, že hospodyně nemohla se již přemoci a že si odběhla na komoru nebo na srub se vyplakat.

Již u soudu apelačního žádali na chodské deputaci, aby vyznala neplatnost starých svobod a slíbila panu Lammingerovi poddanost a člověčenství. Tenkráte všichni do jednoho odepřeli, mužně a svorně, a též i pak odpírali, když je odvedli do vězení v Novoměstské radnici. Tu však je dlouho pospolu nenechali. Starého Hrubého a Kozinu od nich odloučili, jelikož hlavy jejich a přední podněcovatele k odporu, jak se u soudu domnívali, a každého z nich zvláště uvěznili.

Pak se krajané ještě jednou uviděli, a to zase před soudem, kdež jim rozsudek prohlásili. Starý Hrubý a Kozina uznáni nejvíce vinnými a odsouzeni na rok do vězení. Ostatním oznámeno, že budou beze všeho na svobodu propuštěni, ač podepíší—li revers, že uznávají svou poddanost. A tu jeden z pánů radů zároveň jim připomenul nešťastný konec toho povstání tam v domově, jakož i to, že všechny vesnice se již poddaly a člověčenství své že všichni podpisem stvrdili.

To rozhodlo u kolísajících Chodů, jež vězení tížilo a touha po domovu a rodinách soužila. Nač již další odpor?

Němec mrákovský první podepsal, za ním Peč, pak jeden po druhém, až Ecl, Čtverák, jenž o voračkách měl tak pěknou řeč o mrtvém panském karabáči, poslední své jméno k ostatním připsal – A bylo po všem! Byli puštěni, byli jako pták volni, a přece nikdo z nich se nezaradoval. Volným krokem, jako od hrobu odstoupili od listiny na stole ležící.

Jeden z pánů apelačních radů pak Hrubého i Kozinu ještě jednou vyzval, aby také podepsali. Bělovlasý však rychtář draženovský zakroutil hlavou a synovec jeho vážně, pánům v líce hledě, odvětil:

»Lomikar nás může donutit, habysme robotovali; hale kerak mám řect, že náše práva neplatí? Proč sme tuto všecko huďáli, proč sme se súdili, do Vídně, haž ke dvoru chodili, proč tu v harestě sedíli, proč teky krev huž tekla? Ha níčko bych míl říct: Tuto všecko pro nic ha za nic, tuto bulo všecko bláznový? Šak jsem si všecko dobře rozmyslil ha huvážil, nežli jsem začel. Náše právo platí. Dáme to huž na boha.«

 

Krajané všichni, podepsavší, zrak za té řeči klopili, a když ven za úředním sluhou kolem Hrubého a Koziny šli, sotva pozvedli svých zraků. Odešli – draženovský pak rychtář a jeho synovec odvedeni zase do vězení, aby je pak opustili leda na tu dobu, když by je vedli v železech na káznickou práci.

Svět se za Kozinou zavřel. Byl opět sám se svou zmařenou nadějí, se svou starostí a bázní o milou rodinu. Také těžce nesl, že jej od starého strýce odloučili. Všichni byli tak slábi, jen on, ten vetchý, chorý kmet vydržel! Kdyby aspoň mohl být u něho, aby ho opatroval! Prosil za to, nadarmo však.

Tak míjel den za dnem, jeden delší druhého a každý trudný a smutný. Když krajané na svobodu puštění odcházeli, hnulo se cosi v prsou mladého sedláka. I teď častěji na ně vzpomněl, že jsou u svých, u ženy, u dětí! U těch v duchu nejvíc prodléval. Vzpomněl na ženu a viděl ji, jak se souží a trápí, viděl i starou matku, jak ji znal, zasmušilou, nehořekující, ale se zármutkem dvojím. Hančí pro něj naříká, ale stará matka rmoutí se také pro ten nešťastný zápas, že naděje jejich jsou zmařeny. Ach, již se nedočká té zlaté svobody, pro kterou staré majestáty jako poklad ukrývala a pro kterou i dopustila, aby její syn byl trápen a trpěl. A Pavlík a Hanálka! Srdce se mu chvělo, i když pomyslil, jak jsou opuštěny a ubohé, i když si mámil ducha obrazy minulých časů, když se rozpomínal na veselí dětí svých, na jejich smích, přítulnost, když v duchu zase zaslechl jejich hlasy, jejich drobné krůčky, jak mu naproti běhávaly.

Vzpomínal na Hančí, jak teď asi do Klenče letěla, když uslyšela, že se Čtverák navrátil, jak se po něm, muži svém, vyptávala, jak se asi smutná domů vracela, když zaslechla, že tak hned ještě nepřijde! Co si doma bez něho počnou, jaké bude mít Hančí starosti a klopoty! A on! Nevidí nikoho, jako za živa pochovaný. Kdyby aspoň zprávy se mu dostalo, jak doma, jak je na Chodsku.

Jak tam je! Kozina vraštil čelo a bezděky pěsti zatínal, když všecko to bezpráví na Chodech i na něm páchané si připomenul.

Do nebe volalo, ale nikde zastání, nikde spravedlnosti. A jak bude, až on se domů navrátí, až pak půjde na robotu a bude muset mlčet při panském tupení a výsměchu! Ó, kdyby nebožtík táta a ti staří vstali, což by tu teprve bědovali!

V duchu se nadál, že někdo za ním sem do Prahy přijde, a nejspíše Hančí očekával. Den za dnem však míjel, týdny již uplynuly, zima byla přede dveřmi, a nikdo. Kozina byl zklamán a kormoutilo jej to. Či by snad nikoho k němu nepustili? Nemýlil se. Kdyby aspoň věděl, že Hančí, nemohouc pro práce a starosti sama přijíti, poslala sem věrného kamaráda, Jiskru Řehůřka, dudáka, a jak se ten vynasnažil, aby směl krajana navštívit, jak běhal od Pontia k Pilátu, jak prosil, žadonil, jak kolik dnů kolem vězení se potloukal a znovu a znovu prosil, až jej konečně odehnali mocí! Ale ani toho se Kozina nedověděl!

Plouživá zima nastala.

Mladý vězeň neustal se ptáti po starém strýcovi a prosit, aby k němu byl puštěn. Že starý rychtář stůně, že mu je spíše hůř nežli lépe, to Kozinovi řekli; jinak jeho žádost odmítli. Mladý sedlák dobře pozoroval, že s ním nakládají jako s nějakým zločincem zle a přísně, že jiní, skuteční zlosynové hůře se nemají. Roztrpčená mysl jeho hledala toho příčinu v původu všeho jeho a všech Chodů neštěstí – v Lammingerovi. I hořkla mu mysl tím více, a když pomyslil, že kdyby tak trhanovský pán znenadání sem k němu vstoupil a svobodu mu nabídl, kdyby odvolal a uznal, že bloudil, že stará jejich práva již neplatí, tu cítil, jak by se Lammingerovi do očí podíval a rozhodné »ne« tomu katanu do tváře řekl a vydržel i jeho bodavý, hrozebný pohled jako tenkráte, když si přišel na Houvězdo pro staré majestáty.

XXV

Za jasného, teplého odpoledne března měsíce vyvedl strážník Kryštofa Hrubého ze šatlavy ven do vězeňského nádvoří. Starý Kozinův strýc byl velmi sláb a nedal se ani do procházky jemu povolené, nýbrž ihned usedl na hrubou lavičku, stojící na výsluní. Draženovský rychtář se valně přepadl. Od té doby, jak počal za výslechu při soudu apelačním postonávat, nic se mu neulevilo. Vězení mu neposloužilo, a ty noviny z Chodska došlé a pak starost, co se děje v domově, o němž od té doby nic se nedověděl, mu dodaly. Teď nohy vytáhl hodně na slunce, na kolena ruce položil a hleděl k jasným, ozářeným nebesům, na něž patřiti nebylo mu tak dlouho přáno. Za chvilku však sklopil unavený, zesláblý zrak a také bělovlasá hlava se sklonila. Seděl nehnutě, v zamyšlení a chvilkou se jen pohnul, když kašel ho vyrušil. Pak pozvedl ustaranou hlavu. Spatřilť před sebou na zemi stín, jenž se u něho zastavil.

»Nu, jak je starý?« otázal se Hrubého vážný pán v hřebíčkovém tmavém kabátě, v černých nohavicích a v černých punčochách, drže v pravici rovnou hůl se stříbrným kováním.

»Zrovna dost zle, jemnostpane,« odpověděl starý Chod, obraceje hlavu k doktorovi nad ním stojícímu. »Sotva nohama pletu. Mám síly kerak vody. Prvá jsem haspoň mílo spaní, hale níčko —

Ha tuto trolení v húdech; od toho teky chúdnu.«

»Mlč, starý, dám ti prášek.«

»Ujj jemnostpane, pro mne huž hapatyka není. Tuto jaro mne sdrhne, ha lepší bude.«

»Nu, starý, že se ti toho mření tak chce. Svět neomrzí.«

»To je rozum, jemnostpane, hdyž je čouku dobře, hale našinci.«

»Neboj se, vždyť to přestojíš.«

»Nemyslím, ha hdyby, jemnostpane – Hať by to huž bulo se mnú kerak by chtíli, jen haby nám náše práva dali. Ha to nedají, ha tuto je, jemnostpane – » Stařec mávl mdle rukou. Vtom se počal

kašlem dusit. Doktor hleděl na něj ne bez útrpnosti. Když pak Hrubý přestal kašlat, upřel na doktora zrak a pravil:

»Ha jemnostpane, hdyž ráčíte být tý lásky, kerak prosím tuten náš chlapec, jako ten Kozina?«

»Ten? Stojí na svém. Je vidět, že máte příbuznou krev. Bláhoví, co myslíte? Proč se nepoddáte?«

Hrubý zakroutil bělovlasou hlavou.

»Ne, ne, pane dochtor, škoda mluvit. Ha je—li mu dobře, není—li chorlavý?«

»Kozina? Není,« odvětil lékař ostřeji, popuzen pevností Chodovou, a měl se k odchodu.

»Ešče něco prosím, jemnostpane!« zadržel jej Hrubý. »Kerú stranu je náše město, Domažlice?«

Doktor udiveně pohlédl na starce.

»Nač to chceš?«

»Nu tak, habych vidíl nebe, co je v naši stranu, nad naším krajem.« Doktor se rozhlédl po slunci, mávl pak rukou a řekl: »Tady v tu stranu jsou Domažlice a ten váš nešťastný kraj, hlaváči.«

Hlas jeho však nezněl už tak drsně, a odcházeje ohlédl se ještě jednou po starém Chodovi. Ten upřel oči v tu stranu nebes, pod nimiž vypínaly se šumavské hory, pod nimiž rozkládal se jeho nešťastný domov, pro nějž trpěl a jejž měl neustále na mysli.

Doktor, sotvaže vyšel pod Novoměstskou radnici, potkal apelačního radu Paroubka a ten jej zastavil, tázaje se, kde chodil.

Doktor pověděl, i také to, že se zastavil u toho starého Choda.

Rada Paroubek zamžoural svým něco šilhavým okem a pravil: »Víte-li, co o něm a jeho synovci řekl náš rada Knecht? „Echter böhmischer Dickschädel“, ale díval se na mne,« a Paroubek se ušklíbl, až se mu u levého šilhavého oka všecky vrásky shrnuly. »Ale také jsou,« pokračoval, »aby odvolali to, co o svých právech tvrdí, to by se snad koňmi dali roztrhat. Ten Kozina posledně řekl, že nač ho nutíme, když práva jejich neplatí. Že mluví podle svědomí a jinak že nemůže.«

»A ještě dost mírně jste s nimi naložili,« mínil doktor.

»Haha, vy jste čekal šibenici a kolo! Ale nezapomínejte, že ti ubožáci byli svedeni. Ten urozený advokát jejich, to je urozený šarlatán, šibal. Co peněz na nich vymámil, na koně, na kočár a jinak! A že nemohou zapomenout, co někdy bylo, jaká mívali privilegia, divme se. Ostatně dají teď pokoj. Člověčenství slíbili – až na ty dva.«

»Nu a do roka Kozina také změkne. Ten starý sotva vydrží.«

»Hm, nevím, a kdyby.«

»Jak to?«

»Proto. Lammingera jsme svým rozsudkem tuze nepotěšili. Jak slyším, podá odvolání. Chce celou věc dostati od apelací k soudu hrdelnimu.«

»A pořídí to?«

»Hm, je to Lamminger. Těm Chodům to ve Vídni šlo zpočátku dost pěkně, a ten prokurátor Štraus zavedl jim proces na dobrou cestu. A Lamminger přece všecko zvrátil. Má mnoho přátel a pak ví, že selské soudy a vzpoury nejsou nahoře oblíbeny.«

»A přijde-li to k hrdelnímu soudu?« vpadl mu doktor do řeči.

»Pak to vezmou za rebelio a.«

»Pak se najde paragraf za paragrafem, až z toho bude šibenice,« doplnil doktor.

»Ano, ano, zrovna jako když hledáte vodičku za vodičkou, až nemocného spravíte na věčnost. Je to učenost, co, ta doktorská?«

Manka Přibkova pořád ještě sama hospodařila. Pro jméno tu byl ovšem starý Přibek, její děd, ale ten se po hospodářství sotva poohlédl. Na ženskou, a na takovou mladou, bylo těch starostí dost a dost. A jinak se statné dívčí ani neuvolilo. Ženich pořád ještě ve vyhnanství, v Bavořích.

Po domově již toužil a přes čas k rodičům posla poslal, může-li se navrátit. Ale starý otec jeho pokaždé mu vzkázal, aby jenom ještě zůstal, že není jisto a po něm že se páni dosud shánějí. Tak trávil mladý Chod nevolné, trudné dny ve službě na osamělém německém dvorci v lesích nedaleko hranic.

Za ten čas, už pomalu rok odcházel, dvakrát potěšil sebe a svou nevěstu. Tajně, přes lesy do Čech přišel a za noci až na Oujezd se odvážil a za noci zas tajně odtud zmizel. Posledně, bylo před červenými vejci, se již zaklínal, že tam v Bavořích nevydrží a že si raději rok v arestě odsedí a bude třeba v řetězích na robotu chodit, nežli by déle zůstal tam v cizině mezi cizími lidmi.

Manka ho těšila, chlácholila a prosila, aby se pamatoval, až jí konečně slíbil, že nějaký čas ještě počká. Nicméně nebyla upokojena, obávajíc se, že milý její chlapec touze své po domově přece neodolá. Jak ráda by ho doma, jak ráda by ho již svým mužem měla, tak přece zamítla radu staré sousedky, mínící, aby Manka, až vrchnost přijde do Trhanova, tam šla za ženicha prosit.

»Táta by na mne přišli, ne, tuto nihdyž nehudělám.«

Zato Hančí den co den přezvídala, přijela—li již vrchnost. Mladá selka, hned jak se jaro otevřelo, vydala se na cestu do Prahy, aby navštívila svého Jana a starého strýce ve vězení. Pospíchala tam a chvátala, těšila se i zase lekala toho okamžiku, až muže svého uvidí. Napadlo jí ovšem, že na podzim Jiskru k Janovi nepustili.

Ale dudáček je cizí, ona pak ženou a matkou vězňových dětí a nikdo snad nebude tak urputný a bez citu, aby ji ode dveří odehnal! A přece se tak stalo. Pořídila zrovna tolik jako Řehůřek Jiskra. Nadarmo prosila, nadarmo plakala a všecko, co u sebe měla na penězích, strážcům nabízela. Nepustili ji a jenom tolik vymohla, že aspoň Janovi řekli, že tu byla.

Kozina, dost už navyklý na přísné s ním nakládání, nechtěl nicméně ani věřit, že by mu ani té chvíle rozhovoru se ženou nedopřáli. Tak blízko mu byla! Nitro jeho sevřelo se, ale hned hněvem vzkypělo; v myšlenkách sledoval ubohou Hančí, jak od vězení odcházela, s jakou se domů vrací. Neviděl, jak byla sklíčena, jak celou skoro cestu plakala a znovu v pláč vypukla, když jí přišly děti s bábou naproti, aby uvítaly matku, aby uslyšely, co jim táta vzkazuje.

Proto teď, když máj už přišel, když všecko na dole i na stráních se jen zelenalo a krásně kvetlo, vyzvídala, přijela—li vrchnost. Jiná

léta tou dobou páni již meškali na trhanovském zámku, letos však se nějak omeškali. Snad Lomikar ještě pokořenému lidu nevěří, snad se bojí nové bouřky, až by přišel, tak tu tam mužští uvažovali. Nikdo však nelitoval, že nejede. Jen Hančí byla by ráda uslyšela, že vrchnost přijela. Ujednalať si v duchu a nikomu se s tím ani nesvěřila, že si dojde na zámek k urozené paní, aby se za Jana přimluvila, aby ho již propustili. Mělať k ní důvěru, neboť slýchala, že není tak tvrdého srdce jako pán; a pak doufala, věřila v její cit. Bylať urozená paní také ženou a matkou. A kdyby nevymohla, aby Jan byl dříve z vězení propuštěn, nežli jak mu bylo souzeno, to najisto doufala, že by jí vymohla aspoň k němu přístup do vězení. Bylať odhodlána, že by se ihned zase na cestu do Prahy vydala a že by, muži pro radost, vzala Pavlíka s sebou.

Než jaro minulo, i čas žatvy přešel, a vrchnost na zámek trhanovský nepřijela. Hančí již na ni nemyslila, protože nyní počítala, že brzo bude tomu rok, kdy byl Jan odsouzen, a že se už brzo vrátí. Sklíčenost povolovala, líce mladé hospodyně se jasnilo a s Jiskrou a Dorlou o jiném teď nemluvila než o příchodu Janově. A když odešli, vypravovala zase Pavlíkovi a Hanálce o tátovi, že už brzo přijde z Prahy, vypravovala jim o něm, když byla v neděli s nimi sama, a každé volné chvíle, zvláště když je ukládala a vybízela, aby se za něj modlili.

 

Pak už žádaná doba přišla. Denně, každou hodinu ho čekala, najisto, nedočkavě, rozechvěná, a často mu naproti chodila, sama i s dětmi. Zatím už zase podzim nastal a bylo již přes rok, co Jan z domova odešel, i přes rok už, co byl odsouzen. Tu pevná, blahá naděje její počala se viklati a bývalý strach a dřívější úzkost vracely se jí do srdce, jež nadějí sotva pookřálo —

Bylo navečer nevlídného dne podzimního, když se do rodné vsi vracela z města, kamž byla odešla za hospodářskou záležitostí i s tajnou nadějí, že by se snad s Janem potkala.

Nyní, kdy sama přicházela, kdy smutek jí na duši ulehl jako trudný soumrak toho podzimního podvečera na všecku kolem

krajinu, zahlédla hned na kraji vesnice sběh lidí, kteří poslouchali nějakou novinu.

»Lomikarovi není tutoho dost, harest je mu málo!« ozýval se hlas ze zástupu. »Ešče jednú bude súd! Slyšíli ste? V Klenčí buli ze zámku ha huž Čtveráka s sebú vzeli jako Syku. Povedú je do Plzni.«

Hančí zbledla a v ten okamžik se jí srdce ztišilo. O muži jejím nemluvili, a přece ji ta novina tak polekala, poděsila!

Druhého dne, když už došly zevrubnější zprávy, jak přišli najednou, znenadání nejen pro Syku a Čtveráka, ale také pro Pajdara pocínovského, starého Šerlovského, pro Peče chodovského a Němce mrákovského a pro všechny, kteří byli ve vídeňských poselstvích a v Praze, a jak je spoutané do Plzně zavezli, Hančí rukama lomíc už věděla, proč jí muž nepřišel, ač rok ve vězení, jak mu přisouzen, byl uplynul, a všecka od sebe vykřikla, když Jiskra Řehůřek všechen zaražen s bázní do světnice vstupoval:

»Jiskro, von se huž nevrátí!«