Loe raamatut: «Seznamte se, Agent Zero», lehekülg 3

Rychle prohrabal kapsy vyslýchajícího a našel skutečně archivní telefon. Pravděpodobně předplacený, k ilegálním obchodům, sdělil mu jeho mozek. V zadní kapse dlouhána našel kus potrhaného bílého papíru s jedním rohem prosáklým krví. Na něm bylo téměř nečitelně naškrábané dlouhé číslo, které začínalo číslicemi 963 – kód země pro mezinárodní volání do Sýrie.

Žádný z mužů u sebe neměl doklady, ale chlap se zbraní měl v kapse silný svazek bankovek. Eura. Snad několik tisíc. Reid si je také schoval a nakonec sebral Berettu. Váha zbraně působila v jeho rukou zvláštně přirozeně. Ráže devět milimetrů. Zásobník na patnáct nábojů. Sto dvacet pět milimetrů dlouhá hlaveň.

Plynulým pohybem vytáhl zásobník, jako by jeho ruce ovládal někdo jiný. Třináct nábojů. Zasunul zásobník zpátky a zajistil ho.

Pak odsud vypadl.

Za silnými ocelovými dveřmi se rozprostírala ošuntělá chodba zakončená schody nahoru. Nahoře prosvítalo denní světlo. Reid opatrně se zdviženou pistolí vyšel schody, nic však neslyšel. Vzduch byl čím dál chladnější, čím výš postupoval.

Vešel do malé špinavé kuchyně. Ze stěn se odlupovala barva a ve dřezu se tyčila hromada špinavého nádobí. Okna nebyla úplně průhledná; byla potřená nějakým mazivem. Radiátor v rohu místnosti byl na dotek studený.

Reid pročistil zbytek malého domu; kromě čtyř mrtvých mužů ve sklepě tam nikdo nebyl. Koupelna byla v ještě horším stavu než kuchyně, ale Reid v ní našel na první pohled celkem starou lékárničku. Pokusil se umýt co nejvíc krve ze svého krku a tváře, do zrcadla se však na sebe podívat neodvážil. Od hlavy k patě ho všude bodalo, bolelo nebo pálilo. Malé balení dezinfekční masti bylo tři roky prošlé, ale stejně ji použil. Následně si otevřené rány obvázal, cukaje přitom bolestí.

Pak se posadil na toaletu a složil hlavu do dlaní. Potřeboval chvíli na to, aby se sebral. Můžeš odejít, řekl si. Máš peníze. Jdi na letiště. Vlastně ne, nemáš přece pas. Tak zajdi na ambasádu. Nebo najdi konzulát. Ale…

Ale on přece právě zabil čtyři lidi a jeho vlastní krev byla po celém sklepě. Pak tady byl další, mnohem závažnější problém.

„Nevím, kdo jsem,“ zašeptal.

Všechny ty záblesky, vize, které se mu objevovaly v mysli, byly z jeho perspektivy. Z jeho úhlu pohledu. Ale on přece nikdy nic takového nedělal. Nikdy by nic takového nedělal. Potlačení paměti, říkal ten muž, co ho vyslýchal. Bylo něco takového vůbec možné? Znovu pomyslel na své dcery. Jsou v bezpečí? Nejsou vyděšené? Jsou vůbec… jeho?

Ta představa jím silně otřásla. Co když nějakým způsobem to, co si myslel, že je skutečné, vlastně vůbec skutečné nebylo?

Ne, řekl si pevně. Byly to jeho dcery. Byl přece u jejich porodu. Vychoval je. Žádná z těch bizarních, vtíravých vizí to nevyvrátila. A on potřeboval najít způsob, jak se s nimi spojit, ujistit se, že jsou v pořádku. Tohle teď byla jeho nejvyšší priorita. V žádném případě nehodlal použít ten předplacený telefon, aby svou rodinu kontaktoval; nemohl si být jistý, zda tohle zařízení není sledované a zda někdo neodposlouchává.

Najednou si vzpomněl na útržek papíru s telefonním číslem. Vstal a vytáhl ho z kapsy. Ten zakrvácený ústřižek ho hypnotizoval. Nechápal, o co tu jde nebo proč si mysleli, že je někým jiným, než kým jim tvrdil, že je. Přímo na hranici jeho podvědomí však byl stín naléhavosti, něco, co mu říkalo, že se teď stal součástí něčeho mnohem, mnohem většího, než byl on sám.

Když vytáčel číslo na předplaceném telefonu, ruce se mu třásly.

Po druhém zazvonění se ozval chraplavý mužský hlas. „Hotovo?“ zeptal se arabsky.

„Ano,“ odpověděl Reid. Snažil se zamaskovat svůj hlas a přízvuk, jak nejvíc to šlo.

„Máš ty informace?“

„M-hm.“

Hlas byl notnou chvíli zticha. Reidovo srdce bušilo jako o závod. Poznal snad, že to není ten muž, který Reida vyslýchal?

„Rue de Stalingrad 187,“ řekl muž nakonec, „v osm večer,“ a zavěsil.

Reid ukončil hovor a zhluboka se nadechl. Rue de Stalingrad? Pomyslel si. Ve Francii?

Zatím neměl zdání, co teď podniknout. Cítil se, jako by právě prorazil zdí a objevil za ní úplně novou místnost. Nemohl se vrátit domů, ne aniž by zjistil, co se mu to děje. A i kdyby to zjistil, jak dlouho by trvalo, než by jej i s dcerami znovu našli? Měl jenom jedno vodítko. A musel se ho držet.

Vyšel z malého domku a zjistil, že se nachází v rovné ulici, která navazovala na další jménem Rue Marceau. Okamžitě si uvědomil, kde je – předměstí Paříže, pár bloků od Seiny. Málem se začal smát. Předpokládal, že vejde přímo doprostřed válkou zpustošených ulic města na Středním východě. Namísto toho našel bulvár lemovaný obchody a řadovými domy, úplně normálně vyhlížející kolemjdoucí, kteří si užívali běžné odpoledne a choulili se v bundách před chladným únorovým vánkem.

Zastrčil si pistoli za opasek svých džínů, vyšel na ulici a splynul s davem. Snažil se nepřitahovat přílišnou pozornost na svou zakrvácenou košili, obvazy nebo viditelné odřeniny. Objal si trup rukama – bude potřebovat nové oblečení, bundu, něco teplejšího, než byla jeho obyčejná košile.

Potřeboval se ujistit, že jsou jeho dcery v bezpečí.

Potom může začít hledat odpovědi.

Čtvrtá kapitola

Procházet se po ulicích Paříže bylo jako sen – ne však takový, jaký by člověk čekal nebo jaký by si přál. Reid došel na křižovatku ulic Rue de Berri a Avenue des Champs-Élysées, celoroční turistické centrum i navzdory chladnému počasí. O několik bloků dál na severozápad se tyčil Vítězný oblouk, ústřední bod náměstí Place Charles de Gaulle, jeho majestátnost však na Reida pramálo zapůsobila. Jeho myslí se prohnala další vize.

Už jsem tady byl. Stál jsem přesně na tomhle místě a díval se na ukazatel. Měl jsem na sobě džíny a černou motorkářskou bundu, barvy světa zastřené polarizačními slunečními brýlemi…

Zabočil doprava. Nebyl si jistý, na co tímhle směrem narazí, měl ale zvláštní podezření, že to pozná, až to uvidí. Byl to neskutečně bizarní pocit nevědět, kam jde, dokud se tam nedostane.

Každý nový výjev jako by mu vrátil střípek nejasné vzpomínky, každý nezávislý na tom následujícím, přesto však nějakým způsobem spojené. Věděl, že v té kavárně na rohu dělali ten nejlepší pastis, který kdy měl. Ze sladké vůně, která se linula z cukrářství přes ulici, se mu sbíhaly sliny a dostal chuť na sladké palmiers. Nikdy předtím palmiers neměl. Nebo snad ano?

Dokonce i zvuky probouzely jeho smysly. Kolemjdoucí se při chůzi po bulváru bavili o banálních věcech a sem tam vrhli pohled na jeho ovázaný, pohmožděný obličej.

„Nechtěl bych vidět, jak vypadá ten druhý,“ zašeptal mladý Francouz své přítelkyni. Oba se zasmáli.

Dobře, nepanikař, nakázal si Reid v duchu. Očividně umíš arabsky a francouzsky. Jediný další jazyk, který znal profesor Lawson, byla němčina. Také uměl pár vět španělsky.

Bylo tu ještě něco dalšího, něco těžko definovatelného. Za jeho pocuchanými nervy a instinktem utéct, jít domů, někde se schovat, za tím vším byl ocelově chladný odstup. Bylo to, jako by mu na rameni spočinula těžká ruka staršího bratra, hlas v hloubi jeho mysli, který říkal, Jen klid. Tohle všechno už přece znáš.

Zatímco ho tenhle tajemný hlas konejšil, v popředí jeho myšlenek byly jeho dcery a jejich bezpečí. Kde teď jsou? Co si asi myslí? Co by se s nimi stalo, kdyby přišly i o druhého rodiče?

Nikdy na ně nepřestal myslet. Ani tehdy, když ho v tom zatuchlém sklepení bili a mučili, tehdy, když mu myslí prolétaly záblesky neznámých obrazů, vždy myslel jenom na ně, na svoje dcery – obzvlášť na tu poslední otázku. Co by se s nimi stalo, kdyby v tom sklepě zemřel? Nebo kdyby zemřel během té lehkovážné akce, kterou se teď chystal podniknout?

Musel se ujistit. Musel se s nimi nějak spojit.

Nejdřív ale potřeboval bundu, a nejen proto, aby zakryl svou zakrvácenou košili. Únorové počasí se blížilo téměř desíti stupňům nad nulou, na košili však bylo stále příliš chladno. Bulvár fungoval jako větrný tunel a vítr byl dost ostrý. Rychle se schoval do nejbližšího butiku a vybral první kabát, který mu padl do oka – tmavě hnědou leteckou bundu, koženou s fleecovou podšívkou. Divné, pomyslel si. Takovou bundu by si nikdy předtím nevybral, měl rád tvíd a pléd, tenhle kus ho však z nějakého důvodu přitahoval.

Letecká bunda stála dvě stě čtyřicet euro. Na tom nezáleželo; peněz měl plnou kapsu. Vybral si taky novou břidlicově šedou košili, džíny, nové ponožky a robustní hnědé boty. Všechno vybrané zboží donesl k pokladně a zaplatil v hotovosti.

Na jedné z bankovek byl krvavý otisk prstu. Prodavač s úzkými rty předstíral, že si ničeho nevšiml. Hlavou mu proletěl další záblesk –

„Na benzínku přijde zkrvavenej chlap. Zaplatí za naftu a chystá se odejít. Vtom na něj vyjevená prodavačka zavolá: ‚Haló, pane, není vám nic?‘ Chlap se usměje. ‚Ale vůbec ne. Tohle není moje krev.‘“

Takový vtip jsem nikdy neslyšel.

„Můžu se zeptat, kde jsou kabinky?“ zeptal se Reid francouzsky.

Prodavač ukázal do zadní části obchodu. Za celou dobu nepromluvil ani slovo.

Než se Reid začal převlékat, poprvé se na sebe podíval do zrcadla. Bože, vypadal příšerně. Pravé oko mu silně oteklo a skrz obvazy prosakovala krev. Bude muset zajít do drogerie a koupit si nějaké decentní ošetřovací pomůcky. Stáhl si své teď už špinavé a zakrvácené džíny přes zraněné stehno a zasykl při tom bolestí. Něco s hlučným zarachocením spadlo na podlahu, až povyskočil. Beretta. Málem zapomněl, že ji má.

Zbraň byla těžší, než by si představoval. Devět set čtyřicet pět gramů, nenabitá, nabídla mu jeho mysl. Věděl to. Držet ji bylo jako obejmout bývalou milenku, známé a cizí současně. Položil ji na stoličku a dokončil převlékání. Pak svoje staré oblečení nacpal do nákupní tašky a zbraň si opět zastrčil za opasek svých nových džínů v oblasti kříže.

Jakmile vyšel zpátky na ulici, držel Reid hlavu skloněnou a kráčel briskně, pohled upřený na chodník. Nepotřeboval, aby ho teď rušily další vize. Na rohu vyhodil nákupní tašku se starým oblečením do koše, aniž by zpomalil.

„Oh! Excusez-moi,“ omluvil se, když ramenem hrubě narazil do procházející ženy v elegantním kostýmku. Nasupeně se po něm ohlédla. „Moc se omlouvám.“ Jen zlostně zavrtěla hlavou a kráčela dál. Reid si strčil ruce do kapes své bundy – spolu s telefonem, který vytáhl ženě z kabelky.

Bylo to snadné. Příliš snadné.

O dva bloky dál se schoulil pod markýzou obchodního domu a vytáhl telefon. Vydechl úlevou – vybral si ženu tohoto typu z jistého důvodu a jeho instinkt se vyplatil. Měla na svém telefonu nainstalovaný Skype s účtem propojeným s americkým číslem.

Otevřel internetový prohlížeč, vyhledal si číslo na Pap’s delikatesy v Bronxu a vytočil ho.

Telefon v mžiku zvedl mladý muž. „Pap’s delikatesy, čím posloužíme?“

„Ronnie?“ Jeden z jeho studentů z minulého ročníku byl dřív na brigádě v Reidových oblíbených delikatesách. „Tady profesor Lawson.“

„Dobrý den, pane profesore!“ pozdravil mladík radostně. „Jak se daří? Chcete si něco objednat?“

„Ne. Ano… tak trochu. Poslyšte, mám na vás opravdu velkou prosbu, Ronnie.“ Pap’s delikatesy byly pouhých šest bloků od jeho domu. Za hezkých dní si k nim obvykle rád zašel pro sendviče. „Máte na telefonu Skype?“

„Mám, proč?“ zeptal se Ronnie s náznakem zmatení v hlase.

„Dobře. Potřebuju, abyste udělal následující. Zapište si tohle číslo…“ Nařídil mu rychle zaběhnout k němu domů a zkontrolovat, kdo, jestli vůbec někdo, tam je. Pak měl zavolat na číslo, které mu nadiktoval.

„Profesore, máte snad nějaké potíže?“

„Ne, Ronnie, jsem v pořádku,“ zalhal, „jen jsem ztratil telefon a jedna hodná paní mě nechala použít její, abych se mohl ujistit, že jsou moje děti v pořádku. Mám ale jen pár minut. Takže pokud byste byl tak hodný…“

„To stačí, pane profesore. Rád pomůžu. Za chvilku vám zavolám.“ Ronnie zavěsil.

Zatímco čekal, přecházel Reid netrpělivě tam a zpět pod krátkou markýzou a kontroloval telefon každých pár vteřin, kdyby náhodou telefonát zmeškal. Připadalo mu, že uplynula snad hodina, než telefon opět zazvonil, přestože to bylo pouhých šest minut.

„Haló?“ zvedl příchozí hovor v okamžiku. „Ronnie?“

„Reide, jsi to ty?“ ozval se zoufalý ženský hlas.

„Lindo!“ Vydechl Reid. „Rád tě slyším. Poslouchej, potřebuju vědět—“

„Reide, co se stalo? Kde jsi?“ dožadovala se.

„Holky, jsou—“

„Co se stalo?“ skočila mu do řeči. „Holky se ráno probudily a byly celé bez sebe, že jsi pryč, tak mi zavolaly a hned jsem za nimi přišla…“

„Lindo, prosím,“ pokusil se ji přerušit, „kde jsou?“

Žena mluvila stále dál, zjevně byla silně rozrušená. Linda byla dobrá ve spoustě věcí, ale klidné chování v nouzi mezi ně nepatřilo. „Maya říkala, že se někdy chodíš ráno projít, ale přední i zadní dveře byly otevřené, takže chtěla zavolat policii, protože si prý nikdy nenecháváš telefon doma. A teď se objeví tenhle kluk z delikates a podává mi telefon—“

„Lindo!“ okřikl Reid ostře. Dvě kolemjdoucí postarší dámy se za jeho výbuchem otočily. „Kde jsou holky?“

„Jsou tady,“ vyrazila ze sebe zadýchaně. „Obě jsou tady doma se mnou.“

„Jsou v bezpečí?

„Jo, samozřejmě. Reide, co se děje?“

„Volala jsi na policii?“

„Ne, ještě ne… v televizi vždycky říkají, že máš počkat dvacet čtyři hodin, než nahlásíš, že se někdo ztratil… Dostal ses do nějakých potíží? Odkud mi voláš? Čí je tohle účet?“

„To ti nemůžu říct. Jenom mě poslouchej. Řekni holkám, ať si sbalí věci a vezmi je někam do hotelu. Někam daleko; vyjeďte z města. Třeba do Jersey…“

„Reide, cože?“

„Moje peněženka je na stole v pracovně. Nepoužívejte kreditní karty přímo. Vždycky vyber hotovost z jakékoliv karty a tou zaplať za pobyt. Nechávej to otevřené.“

„Reide! Nehodlám udělat nic, dokud mi neřekneš, o co… vydrž chvilku.“ Lindin hlas se vzdálil a utlumil. „Jo, je to on. Je v pořádku. Myslím. Počkej, Mayo!“

„Tati? Jsi to ty?“ v telefonu se ozval nový hlas. „Co se stalo? Kde jsi?“

„Mayo! No, něco se vyvrbilo na poslední chvíli. Nechtěl jsem vás budit…“

„Děláš si srandu, že?“ její hlas byl rozzlobený, znepokojený a ustaraný zároveň. „Nejsem hloupá, tati. Řekni mi pravdu.“

Povzdechl si. „Máš pravdu. Omlouvám se. Nemůžu ti říct, kde jsem, Mayo. A nemůžu dlouho mluvit. Prostě udělejte, co vám teta řekne, dobře? Budete muset na chvilku odejít z domu. Nechoďte do školy. Netoulejte se. Nemluvte o mě po telefonu ani na počítači. Rozumíš?“

„Ne, nerozumím! Dostal ses do nějakých problémů? Neměly bychom zavolat policii?“

„Ne, nikam nevolejte,“ řekl, „zatím ne. Jenom… dej mi trochu času, než to tu vyřídím.“

Chvíli bylo ticho. Potom řekla: „Přísahej, že jsi v pořádku.“

Trhl sebou.

„Tati?“

„Jasně,“ řekl trochu příliš nuceně, „jsem v pořádku. Jenom prosím udělejte, co jsem říkal a držte se tety Lindy. Mám vás obě moc rád. Vyřiď to Saře a obejmi ji za mě. Ozvu se vám, jakmile—“

„Počkat, počkat!“ přerušila ho Maya. „Jak se nám ozveš, když nebudeš vědět, kde jsme?“

Na moment se zamyslel. Ronnieho už do toho nemohl víc zatahovat. Nemohl jim zavolat přímo. A taky by byl příliš velký risk vědět, kde jsou, protože by to mohl kdokoliv použít jako páku proti němu…

„Založím si falešný účet,“ řekla Maya, „pod nějakým jiným jménem. Poznáš ho. Budu ho kontrolovat jenom z hotelových počítačů. Pokud nás budeš chtít kontaktovat, pošli zprávu.“

Reid to ihned pochopil. Pocítil bodnutí pýchy; byla tak chytrá a o tolik klidnější pod tlakem, než mohl doufat.

„Tati?“

„Jasně,“ řekl, „to by šlo. Dávej pozor na sestru. Musím jít…“

„Taky tě mám ráda,“ řekla Maya.

Ukončil hovor. Pak potlačil slzy. Znovu se ozvalo to nepopsatelné nutkání jít za nimi domů, ochránit je, zabalit jim všechno, co se dá, a někam odjet…

Ale tohle udělat nemohl. Ať už tady šlo o cokoli, ať už po něm šel kdokoliv, jednou už ho našli. Měl ohromné štěstí, že nešli taky po jeho dcerách. Třeba o nich ani nevěděli. Příště, pokud tedy nějaké příště bude, už takové štěstí mít nemusí.

Reid otevřel kryt telefonu, vytáhl SIM kartu a zlomil ji napůl. Její zbytky potom nechal spadnout do kanalizace. Během své cesty ulicí vyhodil do koše baterii a dvě poloviny telefonu do popelnice.

Věděl, že kráčí směrem k ulici Rue de Stalingrad, přestože neměl nejmenší tušení, co bude dělat, až tam dorazí. Rozum na něj křičel, ať změní směr, zabočí někam jinam. Ale ta chladná, klidná část jeho podvědomí ho navigovala, aby pokračoval v cestě.

Jeho věznitelé se ho vyptávali, co ví o jejich „plánech“. Ta místa, na která se ptali, Záhřeb, Madrid a Teherán, musela být něčím spojená, a to značí nejen těmi muži, kteří ho unesli. Ať už byly tyhle vize čímkoliv – stejně pořád odmítal je za něco skutečně považovat – byly v nich jisté vědomosti o něčem, co se buď stalo nebo stane. Informace, o kterých nevěděl. A čím víc o tom přemýšlel, tím větší pocit naléhavosti hlodal v jeho mysli.

Ne, bylo to víc než to. Byla to povinnost.

Jeho věznitelé vypadali, že mu rádi připraví pomalou smrt za to, co věděl. A měl pocit, že pokud by nepřišel na to, o co šlo a co by měl vědět, zemřelo by ještě více lidí.

„Monsieur.“ Reida vytrhla ze zamyšlení žena středního věku se šálem přes ramena, která se jemně dotkla jeho ruky. „Krvácíte,“ řekla anglicky a ukázala si na čelo.

„Ach, merci.“ Dvěma prsty se dotkl pravého spánku. Obvazem prosákla malá ranka a kapka krve mu stékala po obličeji. „Potřebuju najít lékárnu,“ zašeptal si pro sebe.

Potom se zprudka nadechl, když mu myslí prolétla myšlenka: dva bloky dolů je lékárna a jeden blok nahoru je další. Nikdy v ní nebyl – alespoň ne podle jeho nevěrohodných vědomostí – ale jednoduše to věděl, stejně jako znal cestu k Pap’s.

Po páteři až k zátylku mu přejel mráz. Ty neznámé vize v něm byly hluboko zakořeněné a přicházely na základě nějakého externího stimulu, výjevů, zvuků a vůní. Tentokrát však žádná vize nenásledovala. Byla to jednoduchá vzpomínka na informaci, stejná, jako když věděl, kam u každé značky zabočit. Stejná, jako když věděl, jak nabít Berettu.

Než se na semaforu rozsvítilo zelené světlo, rozhodl se. Půjde na tu schůzku a pokusí se získat co nejvíc informací. Pak se rozhodne, jak s nimi naloží – možná by je mohl nahlásit úřadům a očistit své jméno v souvislosti se čtyřmi mrtvými muži v tom sklepení. Nechat je zatknout zločince, zatímco on poletí domů za svými dětmi.

V drogerii si koupil tenkou tubu vteřinového lepidla, krabičku náplasťových stehů, vatové tyčinky a make-up, který téměř odpovídal odstínu jeho kůže. Všechny zakoupené předměty si vzal s sebou na toalety a zamkl za sebou dveře.

Odloupl obvazy, kterými si ještě v domě tak chaoticky zavázal hlavu, a umyl si z ran zaschlou krev. Menší ranky stáhl náplasťovými stehy. U větších zranění, které by za běžných okolností bylo třeba sešít, spojil konce rány k sobě prsty a vymáčkl na ně trochu vteřinového lepidla. Celou dobu u toho syčel skrz zaťaté zuby. Pak zhruba na třicet vteřin zadržel dech. Lepidlo příšerně pálilo, ale po chvíli začala bolest ustupovat. Kontury obličeje zahladil make-upem, zvláštní pozornost věnoval ranám, které mu uštědřili jeho věznitelé. O tom, že by zcela zakryl své oteklé oko a pohmožděnou čelist, si mohl nechat leda zdát, ale takhle na něj na ulici alespoň nebude zírat tolik lidí.

Celý postup trval asi půl hodiny, během níž na dveře dvakrát někdo zaklepal (podruhé na něho nějaká žena křičela francouzsky, že ‚jejímu dítěti praskne močový měchýř‘). V obou případech Reid jen zavolal zpátky: „Occupé!“

Když byl konečně hotov, znovu se prohlédl v zrcadle. Nevypadal ani zdaleka dokonale, ale alespoň to nepůsobilo, jako by strávil posledních pár dní v podzemní mučírně. Přemýšlel, jestli si radši neměl koupit tmavší odstín podkladu, aby vypadal ještě víc cizí. Věděl ten muž na telefonu, s kým se má setkat? Mohl by poznat, kdo je – nebo kdo říkali, že je? Ti tři chlapi, kteří přišli k němu domů, si očividně úplně jistí nebyli; museli ho zkontrolovat podle fotografie.

„Co to dělám?“ zeptal se sám sebe. Připravuješ se na setkání s nebezpečným zločincem, který je pravděpodobně známým teroristou, odpověděl mu hlas v jeho hlavě – nebyl to však ten nový, vtíravý hlas, byl jeho, hlas Reida Lawsona. Byl to jeho vlastní zdravý rozum, který se mu vysmíval.

Pak promluvila ta klidná, asertivní část jeho osobnosti, která se skrývala pod povrchem. Budeš v pohodě, řekla mu. Nic, co bys nedělal už dřív. Jeho ruka instinktivně sáhla po rukojeti zbraně zastrčené vzadu za jeho opaskem a skryté pod bundou. Tohle všechno už znáš.

Než odešel z drogerie, pobral ještě několik dalších věcí: levné hodinky, lahev vody a dvě čokoládové tyčinky, které zhltnul hned, jakmile vyšel z obchodu. Nebyl si jistý, kolik ztratil krve, a chtěl si udržet dostatečně vysokou hladinu cukru. Vypil celou lahev vody a pak se zeptal kolemjdoucího na čas. Nastavil hodinky a zapnul si je kolem zápěstí.

Bylo půl sedmé. Měl spoustu času na to, aby došel na místo setkání a připravil se.

* * *

Byl už skoro soumrak, když dorazil na adresu, kterou získal po telefonu. Pařížské domy v západu slunce vrhaly dlouhé stíny na celou ulici. Rue de Stalingrad 187 byl zapadlý bar v 10. čtvrti a nesl název Féline. Okna měl začerněná a fasáda na mnoha místech praskala. Byl postavený na ulici osázené převážně uměleckými ateliéry, indickými restauracemi a kavárnami v bohémském stylu.

Reid se zastavil s rukou na klice. Jakmile tam vstoupí, nebude cesty zpět. Teď se mohl ještě otočit a odejít. Ne, rozhodl se, to udělat nemohl. Kam by šel? Zpátky domů, aby ho mohli vždycky znovu najít? A žít s těmi šílenými vizemi v hlavě?

Vešel dovnitř.

Zdi baru byly černo-červené a překryté plakáty z padesátých let, na kterých byly vyobrazené převážně ženy s vážným výrazem, cigaretové špičky a siluety. Na to, aby bylo v baru větší živo, bylo buď moc brzo nebo příliš pozdě. Těch několik málo osamělých patronů si povídalo tlumenými hlasy, skrčení nad svými drinky. Ze sterea za barem se linul melancholický blues.

Reid přejel místo očima zleva doprava a zpět. Nikdo se na něj nedíval a už vůbec nikdo typově nevypadal jako ti, kteří ho unesli. Vybral si malý stolek v zadní části místnosti a posadil se čelem ke dveřím. Objednal si kávu, přesto že pak před ním stála netknutá.

Shrbený starý muž sklouzl ze své barové židle a začal se šourat přes bar směrem k toaletám. Ten pohyb rychle upoutal Reidův pohled a pozorně si muže prohlédl. Táhne mu na sedmdesát. Dysplazie kyčelního kloubu. Zažloutlé prsty, namáhavé dýchání – kuřák. Jeho oči bez pohnutí hlavou přeletěly na druhý konec baru ke dvěma drsně vyhlížejícím mužům v pracovních kombinézách, kteří vedli tlumeným hlasem konverzaci o sportu. Tovární dělníci. Ten nalevo má nedostatek spánku, pravděpodobně otec velmi malých dětí. Muž napravo se nedávno porval, nebo minimálně někomu jednu vrazil; měl pohmožděné klouby. Aniž by o tom přemýšlel, přistihl se, jak zkoumá manžety jejich kalhot, jejich rukávy a způsob, jakým měli o stůl opřené lokty. Někdo se zbraní by se ji snažil chránit, skrýt, byť nevědomky.

Reid zatřepal hlavou. Už začínal být paranoidní a tyhle neustálé sledy cizích myšlenek tomu moc nepomáhaly. Pak si ale vzpomněl na svou příhodu s lékárnou, jak si vzpomněl na její polohu jenom tím, že si přál nějakou najít. Ozval se v něm hlas akademika. Možná se od toho dá něčemu přiučit. Možná by ses měl pokusit tomu otevřít, místo aby ses neustále bránil.

Servírka byla mladá, na první pohled unavená žena s bujnou hnědou hřívou. „Stylo?“ zeptal se, když kolem něj procházela, „ou crayon?“ Propiska nebo tužka? Sáhla si do neupraveného drdolu a podala mu propisku. „Merci.“

Uhladil ubrousek a přitiskl na něj špičku propisky. Tohle nepatřilo mezi jednu z těch nových dovedností, které nikdy neuměl; tohle byla ověřená taktika profesora Lawsona, kterou používal vždy, když si potřeboval na něco vzpomenout nebo si chtěl zlepšit paměť.

V myšlenkách se vrátil zpět ke konverzaci, pokud se tomu tak dalo říkat, s jeho třemi arabskými vězniteli. Snažil se nemyslet na jejich mrtvé oči, krvavou podlahu nebo tác s ostrými nástroji určenými k tomu, aby z něj mohli doslova vyřezat pravdu, kterou si mysleli, že ví. Namísto toho se zaměřil na verbální detaily a zapsal si první jméno, které si vybavil.

Pak si jej zamumlal pro sebe nahlas: „Šejk Mustafar.“

Černá zóna v Maroku. Muž, kterému celý život nechybělo bohatství ani moc a nezdráhal se šlapat po těch méně šťastných, bez milosti je drtit svými kroky – byl teď vyděšený k smrti, protože věděl, že ho můžeš pohřbít až po krk do písku a nikdo nikdy nenajde jeho kosti.

„Řekl jsem vám všechno, co vím!“ naléhá zoufale.

„Můj informátor tvrdí něco jiného. Říká, že bys mohl vědět sakra víc, ale mohl bys mít strach z nesprávných lidí. Víš co, Šejku… vedle v místnosti je můj kamarád. A začíná být hodně netrpělivý. Víš, má u sebe takové kladivo – vlastně j to malé kamenné kladívko, takové, které používají třeba geologové. Ale dělá skutečné divy s malými kostmi, klouby…“

„Přísahám!“ zalomil šejk bezmocně rukama. Vidíš v tom jasný náznak. „Slyšel jsem víc rozhovorů o tom plánu, ale byly v němčině, ruštině… nerozuměl jsem jim!“

„Víš, Šejku… výstřel zní v každém jazyce stejně.“

Reid se jako lusknutím prstů vrátil zpět do baru. V krku měl sucho. Tahle vzpomínka byla intenzivní, stejně živá a jasná jako jakákoliv vzpomínka na situaci, o které věděl, že ji skutečně zažil. A byl to jeho hlas, který tak nenuceně vyhrožoval a říkal věci, o kterých se mu nikdy ani nezdálo, že by mohl říct jiné osobě.

Plány. Ten šejk definitivně říkal něco o plánech. Ať už se mu v podvědomí skrývalo cokoliv, měl zcela zřetelný pocit, že k tomu ještě nedošlo.

Usrknul trochu teď už vlažné kávy, aby zklidnil své nervy. „Dobře,“ řekl si. „Dobře.“ Během jeho výslechu ve sklepení se ho vyptávali na kolegy agenty v akci a hlavou mu probleskla tři jména. Jedno z nich napsal a pak vyslovil nahlas: „Morris.“

V mysli se mu okamžitě zjevil obličej, muž kolem třicítky, pohledný a věděl o tom. Na rtech drzý úsměšek s jedním zvednutým koutkem. Tmavé vlasy načesané tak, aby vypadal mladší.

Soukromá přistávací plocha v Záhřebu. Morris sprintuje po tvém boku. Oba máte tasené zbraně, hlavně směřují dolů. Nemůžete dovolit, aby se ti dva Íránci dostali do letadla. Morris mezi jednotlivými skoky míří a dvakrát vystřelí. Jedna rána strefí lýtko a první muž padá k zemi. Doháníš toho druhého a tvrdě ho srážíš na zem…

Další jméno: „Reidigger.“

Klukovský úsměv, hladce učesané vlasy. Trochu větší břicho. Pokud by byl o pár centimetrů vyšší, nesl by takovou váhu lépe. Často si z něj dělají legraci, ale bere to s humorem.

Hotel Ritz v Madridu. Reidigger ti kryje záda, zatímco vykopáváš dveře a přistihneš tak muže s bombou nepřipraveného. Muž sahá po zbrani v psacím stole, ale ty jsi rychlejší. Chytáš ho za ruku a lámeš mu zápěstí… Později se ti Reidigger svěřuje, že ten zvuk slyšel až venku na chodbě a obrátil se mu žaludek. Všichni se smějí.

Káva už byla studená, ale Reid si toho sotva všiml. Prsty se mu třásly. Nebylo o tom pochyb; ať už se mu dělo cokoliv, tohle byly skutečné vzpomínky – jeho vzpomínky. Nebo něčí. Jeho věznitelé mu vyřízli něco z krku a nazvali to čipem pro potlačení paměti. To nemohla být pravda; tohle nebyl on. Tohle byl někdo jiný. V hlavě měl vzpomínky někoho jiného, které se mísily s jeho vlastními.

Reid opět přiložil propisku k ubrousku a napsal poslední jméno. Pak ho vyslovil nahlas: „Johanssonová.“ Do jeho mysli vplul tvar. Dlouhé blond vlasy, lesklé díky kondicionéru. Hladké, ostré lícní kosti. Plné rty. Břidlicově šedé oči. Obraz zablikal…

Milán. Noc. Hotel. Víno. Maria sedí na posteli, nohy složené pod sebou. Horní tři knoflíky její blůzky jsou rozepnuté. Vlasy má mírně rozcuchané. Nikdy dřív sis nevšiml, jak dlouhé má řasy. Před dvěma hodinami jsi ji sledoval, jak v přestřelce zabila dva muže, a teď tu sedí se Sangiovese a Pecorino toscano. Vaše kolena se téměř dotýkají. Její pohled se setká s tvým. Ani jeden z vás nepromluví. Vidíš jí to v očích, ale ví, že ty nemůžeš. Ptá se tě na Kate…

Reid sebou cuknul, když mu ve spáncích začala tepat ostrá bolest rozlévající se po celé lebce. Ve stejnou chvíli se obraz rozplynul a zmizel. Pevně stiskl oči a přiložil si prsty na spánky, kde je držel celou minutu, dokud bolest neustoupila.

Co to sakra bylo?

Z nějakého důvodu se zdálo, že to byla právě vzpomínka na tuhle ženu, Johanssonovou, která dala vzniknout téhle krátké migréně. Reid cítil něco jako… touhu. Ne, bylo v tom něco víc – cítil vášeň, povzbuzenou vzrušením a možná také trochou nebezpečí.

Nemohl si pomoct, ale přemítal, kdo byla ta žena. Pak to ale nechal být. Nechtěl si přivodit další bolest hlavy. Namísto toho znovu přiložil pero k ubrousku a chystal se napsat poslední jméno – Zero. Tak ho ten Íránec nazval. Než ale stačil slovo napsat nebo vyslovit, tělem mu proběhl bizarní pocit. Postavily se mu chloupky na zátylku.

Někdo ho pozoroval.

Když znovu vzhlédl, uviděl, jak v tmavých dveřích Féline stojí muž, pohled upřený na Reida jako jestřáb na myš. Reidovi ztuhla krev v žilách. Někdo ho skutečně pozoroval.

Byl si jistý, že tohle je ten muž, se kterým se tu měl setkat. Poznal ho? Ti Arabové na první pohled rozhodně ne. Čekal tenhle muž někoho jiného?

Reid položil propisku na stůl. Pomalu a nenápadně zmuchlal ubrousek a upustil ho do svého poloprázdného šálku teď už studené kávy.

Muž jednou kývnul. Reid kývnul v odpověď.

Pak ten cizinec sáhl za sebe, pro něco, co měl zastrčené vzadu za opaskem.