Loe raamatut: «Seznamte se, Agent Zero», lehekülg 4

Pátá kapitola

Reid se postavil tak prudce, že se jeho židle málem převrhla. Jeho ruka se automaticky sevřela kolem vzorované rukojeti Beretty, teplé od jeho zad. Jeho mysl na něj nepříčetně křičela. Tohle je veřejné místo. Jsou tu lidé. Nikdy dřív jsem z pistole nestřílel.

Než ale Reid stačil zbraň tasit, ten cizinec vytáhl ze zadní kapsy peněženku. Zakřenil se na Reida, očividně pobavený jeho lekavou povahou. Nevypadalo to, že by si toho kdokoliv jiný v baru všimnul, snad kromě servírky s tím vrabčím hnízdem na hlavě, která jen zvedla obočí.

Cizinec přišel k baru, položil na pult bankovku a zamumlal něco směrem k barmanovi. Pak se vydal k Reidovu stolu. Stál za prázdnou židlí notnou chvíli, na rtech mírný úsměšek.

Byl to mladý, nanejvýš třicetiletý muž s nakrátko ostříhanými vlasy a jednodenním strništěm. Postavu měl celkem hubenou a rysy strohé. Díky ostrým lícním kostem a vyčnívající bradě vypadal téměř jako karikatura. Nejvíc odzbrojující však byly brýle s rohovinovými obroučkami, které nosil a díky kterým působil jako Buddy Holly, který v osmdesátých letech vyrostl a objevil kouzlo kokainu.

Reid typoval, že to byl pravák; levý loket držel těsně u těla, což obvykle znamenalo, že mu z ramene visí pouzdro s pistolí tak, aby mohl v případě potřeby tasit pravou rukou. Levou rukou si přidržoval lem své semišové bundy, aby zbraň nebyla vidět.

„Mogu sjediti?“ zeptal se muž nakonec.

Mogu…? Reid mu neporozuměl ihned, jako tomu bylo s arabštinou a francouzštinou. Nebyla to ruština, ale blížilo se jí to natolik, aby si z kontextu dokázal odvodit význam slov. Muž se ho ptal, zda si může sednout.

Reid pokynul k volné židli naproti němu, muž se posadil, levý loket měl však celou dobu přitisknutý k tělu.

Jakmile se usadil, servírka mu přinesla sklenici piva jantarové barvy a postavila ji před něj. „Merci,“ poděkoval. Uculil se na Reida. „Vaše srbština není dobrá?“

Reid zakroutil hlavou. „Ne.“ Srbština? Předpokládal, že muž, se kterým, se měl setkat, bude Arab jako jeho únosci a ten vyslýchající.

„Tak tedy anglicky? Ou francais?“

„To je na vás.“ Reid byl překvapen, jak klidně a vyrovnaně jeho hlas zněl. Srdce mu hrozilo vyskočit z hrudi, jak byl vyděšený… a pokud by měl být upřímný, pociťoval také náznak znepokojivého vzrušení.

Srbův úsměv se ještě rozšířil. „Líbí se mi toto místo. Je temné. Tiché. Jediný bar v této čtvrti, o kterém vím, že prodává Franziskaner. Je moje oblíbené.“ Zavřel oči a dlouze se napil ze své sklenice. Z hrdla mu uniklo spokojené zavrčení. „Que delicioso.“ Otevřel oči a dodal: „Nejste tím, koho jsem čekal.“

Reidovi se zhoupl žaludek na vlně paniky. Ví to, křičela na něj jeho mysl. Ví, že nejsi ten, s kým se tu měl setkat, a navíc má zbraň.

Jen klid, řekla ta druhá část, ta nová. To zvládneš.

Reid polknul, nějakým způsobem se mu ale podařilo udržet své ledově klidné vystupování. „To vy také ne,“ odpověděl.

Srb se zasmál. „To zní férově. Je nás ale mnoho, že? A vy – vy jste Američan?“

„Vyhnanec,“ odpověděl Reid.

„To my všichni, no ne?“ znovu se zasmál. „Před vámi jsem potkal jen jednoho Američana v našem hmm… jak je to slovo… konglomerátu? Ano. Takže pro mě to není nic divného.“ Mrknul.

Reid ztuhnul. Nedokázal odhadnout, jestli to byl vtip nebo ne. Co když věděl, že Reid není tím, s kým se měl setkat, a teď si s ním jenom pohrává nebo hraje o čas? Složil si ruce do klína, aby skryl své roztřesené prsty.

„Můžete mi říkat Jurij. Jak mám říkat vám?“

„Ben.“ Bylo to první jméno, které ho napadlo. Jmenoval se tak jeden učitel, kterému kdysi dělal asistenta.

„Tedy Bene. Jak jste začal pracovat pro Íránce?“

„S nimi,“ opravil ho Reid a pro efekt přimhouřil oči. „Pracuju s nimi.“

Jurij si opět loknul svého piva. „Jistě. S nimi. Jak k tomu došlo? Navzdory vašim společným zájmům jsou většinou, řekněme… uzavřená skupina.“

„Jsem důvěryhodný,“ řekl Reid bez mrknutí oka. Neměl nejmenší tušení, odkud se ta slova brala a byl překvapen, s jakým přesvědčením je dokázal vyslovit. Vycházela z něj s takovou lehkostí, jako by si je už někdy nacvičoval.

„A kde je Amad?“ zeptal se Jurij ledabyle.

„Nemohl dorazit,“ odpověděl Reid vyrovnaně. „Mám vás pozdravovat.“

„Dobře, Bene. Takže říkáte, že je hotovo.“

„Ano.“

Jurij se předklonil a přimhouřil oči. Reid ucítil z jeho dechu slad. „Potřebuju to slyšet přímo, Bene. Je ten chlap ze CIA mrtvý?“

Reid na chvíli ztuhnul. CIA? Jako ta CIA? Najednou všechny ty řeči o agentech v akci a vize o zadržování teroristů na přistávacích rampách a v hotelech dávaly daleko větší smysl, přestože jako celek to nechápal. Pak si uvědomil závažnost své situace a jen doufal, že nenalomil věrohodnost svojí šarády.

Také se předklonil a pomalu řekl, „Ano. Ten chlap ze CIA je mrtvý.“

Jurij se znovu nenuceně opřel a opět se usmál. „Dobře.“ Popostrčil si brýle na nose. „A ty informace? Máte je?“

„Řekl nám všechno, co věděl,“ řekl Reid. Všimnul si, že se mu prsty pod stolem už vůbec netřesou. Jako by jej teď ovládal někdo jiný, jako by si Reid Lawson přesedl na zadní sedadlo ve svém vlastním mozku. Rozhodl se, že s tím nebude bojovat.

„Mustafarova poloha?“ zeptal se Jurij. „A všechno, co jim řekl?“

Reid přikývl.

Jurij párkrát zamrkal v očekávání odpovědi. „Čekám.“

Ta skutečnost Reida zasáhla jako blesk z čistého nebe, když si dal dohromady těch několik málo informací. CIA v tom byla zapletená. Existoval nějaký plán, v rámci kterého zemře spousta lidí. Šejk o něm věděl a řekl jim – jemu – všechno. A ti, co unesli Reida, potřebovali zjistit, co šejk věděl. A to chtěl vědět i Jurij. Ať už šlo o cokoliv, muselo to být velké a Reid se připletl přímo do středu toho něčeho… přestože tak nějak cítil, že to není úplně poprvé.

Dlouhou dobu nic neříkal, dost dlouho na to, aby Jurijovi pomalu zvadl úsměv na rtech a proměnil je v tenkou čáru. „Neznám vás,“ řekl Reid. „Nevím, koho zastupujete. Čekáte, že vám řeknu všechno, co vím, a pak prostě odejdu a budu věřit, že se to dostane na správné místo?“

„Jistě,“ řekl Jurij, „přesně tohle od vás čekám, je to hlavní důvod našeho setkání.“

Reid zakroutil hlavou. „Ne. Drahý Juriji, tak se mi zdá, že tyhle informace jsou příliš důležité na to, abychom s nimi hráli tichou poštu a doufali, že se dostanou k těm pravým uším ve správném pořadí. A jen abyste věděl, je jen jedno místo, kde jsou tyhle informace uložené – přesně tady.“ Poklepal si prstem na svůj levý spánek. Byla to pravda; informace, které hledali, byly pravděpodobně pohřbené někde v jeho mysli a pouze čekaly, až se dostanou na povrch. „Také se mi zdá,“ pokračoval, „že teď, když tyhle informace má CIA, se naše plány budou muset změnit. Už mě nebaví dělat poštovního holuba. Chci jít do akce. Chci hrát skutečnou roli.“

Jurij na něj jenom zíral. Pak vybuchl ostrým hýkavým smíchem a uhodil dlaní do stolu tak prudce, až vylekal několik hostů. „Vy!“ pronesl a zahrozil prstem. „Vy můžete být vyhnanec, ale stejně máte typické americké ambice!“ Znovu se rozesmál a zněl při tom nemálo jako osel. „Co tedy chcete vědět, Bene?“

„Začněme tím, koho tady zastupujete.“

„Jak víte, že někoho zastupuji? Z toho, co víte, bych mohl být přímo vůdce. Původce celého velkého plánu!“ Rozpřáhl obě ruce v teatrálním gestu a znovu se zasmál.

Reid se křivě usmál. „To si nemyslím. Řekl bych, že jste ve stejné pozici jako já, přenášíte informace, vyměňujete si tajemství, chodíte na setkání do zapadlých barů.“ Taktika při výslechu – snažit se vztáhnout svou osobu k jejich situaci. Jurij dokázal mluvit několika jazyky a očividně mu chyběl ten tvrdý přístup, kterým se vyznačovali jeho věznitelé. Přestože však byl v nižším postavení, stále věděl víc než Reid. „Co říkáte na dohodu? Vy my řeknete, co víte, a já vám řeknu, co vím já.“ Ztišil svůj hlas, až téměř šeptal. „A věřte mi. To co, vím já, byste měl vědět.“

Jurij si v zamyšlení začal hladit strniště na bradě. „Líbíte se mi, Bene. Což je, jak se to řekne… konfliktní situace, jelikož z Američanů se mi obvykle dělá zle.“ Ušklíbl se. „Bohužel pro vás vám nemůžu říct, co vím.“

„Tak mě zaveďte k někomu, kdo může.“ Ta slova z něj vyšla naprosto samovolně, jako by úplně přeskočila jeho mozek a přelétla přímo do jeho úst. Logická část jeho já (nebo spíš Lawsonova část) bezradně křičela v protest. Co to děláš?! Ber, co můžeš, a vypadni odsud!

„Nechtěl byste se se mnou projet?“ zeptal se Jurij a v očích mu zablýsklo. „Vezmu vás za svým nařízeným. Tomu můžete říct, co víte.“

Reid zaváhal. Věděl, že by neměl. Věděl, že ani nechce. Stále tu ale byl ten bizarní pocit odpovědnosti a ten ledově klidný odstup v jeho podvědomí, který mu znovu říkal: Jen klid. Měl zbraň. Měl nějaké dovednosti. Dostal se už příliš daleko. A soudě podle svých dosavadních zjištění, tahle záležitost sahala o dost dál než k několika Íráncům ve sklepě v Paříži. Byl tu nějaký plán, ve kterém byla zapletená CIA, a nějakým způsobem věděl, že v konečné fázi bude spoustě lidem ublíženo nebo hůř.

Přikývl, čelist pevně zaťatou.

„Skvěle.“ Jurij dopil svou sklenici a postavil se, levý loket stále přitisknutý k tělu. „Au revoir,“ mávl na barmana. Pak se vydal směrem k zadnímu východu z Féline. Vedl je přes malou ošuntělou kuchyni a ven skrz ocelové dveře na ulici dlážděnou kostkami.

Reid ho následoval do noci. Překvapilo ho, že se setmělo tak rychle, zatímco seděl v baru. Na konci ulice stálo černé SUV, motor na volnoběhu, okna téměř tak černá jako stěny v baru. Zadní dveře se otevřely, než k nim Jurij stačil vůbec dojít, a vyskočily z nich dvě gorily. Reida nenapadlo, jak jinak je pojmenovat; oba byli ramenatí, obrovští a vůbec se nesnažili skrýt automatické pistole TEC-9, které se jim houpaly na postroji v podpaží.

„Jen klid, přátelé,“ řekl Jurij. „Tohle je Ben. Odvezeme ho za Otcem.“

Otec. Ve fonetické ruštině biologický otec. Nebo v technickém slova smyslu „stvořitel“.

„Pojďte,“ řekl Jurij bodře a poplácal Reida po rameni. „Je to velice příjemná jízda. Napijeme se spolu šampaňského. Jen pojďte.“

Reidovy nohy nechtěly poslouchat. Bylo to riskantní – příliš riskantní. Pokud s nimi nasedne do tohohle auta a přijdou na to, kdo je, nebo na to, že není tím, za koho se vydával, mohl by z něj být mrtvý muž. Jeho dcery budou siroty a nejspíš se nikdy nedozví, co se s ním stalo.

Ale jaké měl vlastně možnosti? Nemohl dělat, že se najednou rozmyslel; to by bylo příliš podezřelé. Bylo vysoce pravděpodobné, že již dalece překročil hranici místa, ze kterého není návratu, jednoduše tím, že sem Jurije následoval. A pokud by dokázal hrát tuhle hru dostatečně dlouho, mohl by se dostat až ke zdroji – a přijít na to, co se to děje v jeho hlavě.

Vykročil směrem k SUV.

„Ah! Un momento, por favor.“ Jurij pokynul prstem své svalnaté eskortě. Jeden z nich zvedl Reidovi ruce do vodorovné polohy a druhý ho mezitím ohledal. Nejdříve našel Berettu zastrčenou vzadu za opaskem jeho kalhot. Pak sáhl Reidovi do kapes a dvěma prsty z nich vytáhl svazek bankovek a předplacený telefon a všechno podal Jurijovi.

„Tohle si můžete nechat.“ Srb mu vrátil peníze. „Zbytek si budeme muset prozatím ponechat my. Bezpečnost. Jistě chápete.“ Jurij si strčil telefon i zbraň do kapsy svého kabátu a Reid na sekundu zahlédl hnědou rukojeť jeho pistole.

„Chápu,“ řekl Reid. Teď byl neozbrojený a bez možnosti zavolat pomoc, pokud by to bylo potřeba. Měl bych utéct, pomyslel si. Prostě se rozběhnout a neohlížet se…

Jeden z ranařů mu sklonil hlavu a strčil ho dovnitř SUV. Oba dva muži ho následovali. Nakonec dovnitř nasedl Jurij, který za sebou zavřel dveře. Posadil se vedle Reida, zatímco jeho gorily se namáčkly vedle sebe naproti nim, zády ke směru jízdy těsně za řidičem. Od předního sedadla je dělila jen černá přepážka.

Jeden z naproti sedící dvojice se pootočil a zaklepal na přepážku klouby dvou prstů. „Otec,“ řekl chraplavě.

Ozval se charakteristický zvuk a zadní dveře se zamknuly. Na Reida dopadla plná tíha jeho situace. Nasedl do auta se třemi ozbrojenými muži, bez nejmenšího tušení, kam vlastně jedou, a s nevalnou znalostí toho, kým měl vlastně být. Převézt Jurije nebylo příliš těžké, teď ho ale vezli k nějakému šéfovi… pozná snad on, že Reid není tím, za koho se vydává? Potlačil nutkání vyskočit, rozrazit dveře auta a utéct. Odsud nebylo úniku, alespoň ne v této chvíli. Bude muset počkat, až dorazí na místo, a doufat, že se odtud dostane v jednom kuse.

SUV se rozjelo napříč ulicemi Paříže.

Šestá kapitola

Jurij, který byl ve francouzském baru tak hovorný a čilý, byl během jízdy nezvykle zamlklý. Otevřel přihrádku vedle svého sedadla a vytáhl otřepanou starou knihu s potrhaným obalem – Machiavelliho Vladař. Reidova profesorská část měla chuť vyprsknout smíchy.

Dva ranaři naproti nim seděli tiše s očima upřenýma přímo před sebe, jako by se snažili vypálit do Reida díru. Rychle si zapamatoval jejich rysy: muž nalevo byl plešatý, bílé pleti, s tmavým zakrouceným knírem a prasečíma očima. Pod ramenem mu vyčníval TEC-9 a v kotníkovém pouzdře měl Glock 27. Klikatá jizva přes levé obočí nasvědčovala tomu, že nebyla zrovna odborně ošetřená (a nebylo nepravděpodobné, že Reidova bude po zahojení vypadat podobně po jeho zákroku se vteřinovým lepidlem). Národnost toho muže Reid nedokázal rozeznat.

Druhý ranař byl o několik odstínů tmavší pleti s neupraveným plnovousem a úctyhodným břichem. Jeho levé rameno bylo o trochu níž než pravé, jako by napadal na levý bok. Pod jednou paží měl také zastrčenou pistoli, žádné další zbraně Reid neviděl.

Cejch na jeho krku však viděl zcela zřetelně. Kůže na tom místě byla svraštělá a lehce vystouplá. Byl to ten samý symbol, který spatřil u toho arabského hromotluka ve sklepě v Paříži. Nějaký glyf, tím si byl jistý, nedokázal ho však rozeznat. Chlap s knírem nevypadal, že by takový měl, ačkoliv většinu krku mu zakrýval límec košile.

Jurij také neměl žádné znamení – Reid alespoň žádné neviděl. Límec Srbova semišového kabátu sahal vysoko. Mohl by to být znak pro postavení, pomyslel si. Něco, co si člověk musí zasloužit.

Řidič najel s autem na dálnici A4 a nechal Paříž zmizet v dáli. Mířili na severovýchod k městu Remeš. Díky tmavým sklům se noc zdála být ještě temnější; když opustili prozářené ulice Města světel, Reid si jen stěží mohl vytvářet orientační body. Musel se spoléhat na směrové ukazatele a značky, aby věděl, kam mají namířeno. Okolí se pomalu změnilo z jasného příměstského prostředí na prostou, vesnickou krajinu. Dálnice se mírně svažovala a po jejích stranách se rozprostíraly pole a farmy.

Po hodině jízdy v naprostém tichu si Reid odkašlal. „Je to ještě daleko?“ zeptal se.

Jurij přiložil prst ke rtům a pak se usmál. „Oui.“

Reidovy nozdry se zavlnily, ale nic víc neřekl. Měl se raději zeptat, jak daleko ho vezou; z toho, co si dal dohromady, usoudil, že míří přímo do Belgie.

Jak postupovali dál na sever, dálnice A4 přešla na A34, která se následně změnila na A304. Stromy, kterými byly posety venkovské pastviny, rostly stále hustěji a blíž jeden druhému. Široké smrky deštníkovitého tvaru následně zcela pohltily otevřenou krajinu plnou farem a postupně přešly v jednolitý les. Z kopců se stávaly hory a náklon cesty stále stoupal.

Znal tohle místo. Nebo lépe řečeno, znal tuhle oblast, nikoliv však díky svým novým zábleskům nebo implantovaným vzpomínkám. Nikdy tady nebyl, ale ze svých studií věděl, že dojeli do Arden, hornatého zalesněného regionu táhnoucího se mezi severovýchodní Francií, jižní Belgií a severním Lucemburskem. Byly to právě Ardeny, ve kterých se německá armáda roku 1944 pokusila zahájit svou obrněnou protiofenzívu přes hustě zalesněný region při pokusu obsadit město Antverpy. Byli zadrženi americkou a britskou armádou poblíž řeky Mázy. Následující vojenský střet byl pojmenován Bitva v Ardenách a byl poslední významnou německou ofenzivní akcí druhé světové války.

Navzdory tomu, jak závažná a beznadějná jeho situace byla nebo mohla brzy být, Reida z nějakého důvodu uklidňovalo přemýšlení o historii, jeho bývalém životě a jeho studentech. Pak ale jeho myšlenky znovu přeskočily k jeho dcerám, které teď byly někde samotné, vystrašené a bez nejmenšího tušení, kde je jejich táta nebo do čeho se namočil.

Reid brzy uviděl značku, na které stálo, že se blíží ke státním hranicím. Belgique, stálo na ceduli, a pod tím pak Belgien, België, Belgium. O necelé tři kilometry dál SUV zpomalilo a pak zastavilo u jednoduché malé budky s betonovou markýzou. Vykoukl z ní muž v silném kabátu a bavlněné čepici a prohlédl si vozidlo. Pohraniční kontroly mezi Francií a Belgií byly na míle vzdálené tomu, na co byli zvyklí Američané. Řidič stáhl okénko a něco muži řekl, jeho slova však byla ztlumená přepážkou a okny. Reid zašilhal skrz ztmavené okno a zahlédl, jak řidič natahuje ruku a něco podává hraniční kontrole – bankovku. Úplatek.

Muž v čepici na ně mávl, že můžou jet.

Po pouhých několika kilometrech SUV sjelo z dálnice na úzkou cestu, která vedla paralelně s hlavní třídou. Reid si nevšiml žádné značky a cesta samotná byla bídně upravená; pravděpodobně šlo o přístupovou cestu původně vytvořenou pro lesáky. Auto poskakovalo po hluboko vyježděných kolejích. Ranaři sedící naproti Reidovi do sebe naráželi, ale svůj upřený pohled nepřerušovali.

Podíval se na levné hodinky, které si koupil v lékárně. Už byli na cestě dvě hodiny a čtyřicet šest minut. Minulou noc byl ve Spojených státech, pak se probudil v Paříži a teď byl v Belgii. Jen klid, utěšovalo ho jeho podvědomí. Není to nic, co bys už nezažil. Prostě dávej pozor a buď zticha.

Na obou stranách cesty nebylo vidět nic než hustý les. SUV dále pokračovalo nahoru a dolů po klikatých cestách na úbočích kopců. Reid celou dobu vyhlížel z okna a předstíral nudu, ve skutečnosti se však díval po jakýchkoliv orientačních bodech, které by mu řekly, kde je – nejlépe něco, co by mohl později popsat úřadům, pokud by to bylo třeba.

Před nimi se objevila světla, ze svého úhlu však neviděl jejich zdroj. SUV znovu zpomalilo a pak zlehka zastavilo. Reid uviděl černý plot z tepaného železa, každý jeho sloupek zakončený nebezpečným bodcem, táhnoucí se po obou stranách a mizící v temnotě. Vedle jejich vozidla stála malá strážnice postavená z tmavých cihel a skla a s jasným světlem, které osvětlovalo její interiér. Z domku vyběhl muž. Na sobě měl volné kalhoty, pea coat s límcem vztyčeným kolem krku a šálu zavázanou kolem hrdla až po bradu. Nijak se nepokoušel skrýt svou zbraň MP7 s tlumičem, která mu visela na popruhu přes pravé rameno. Jak se blížil k autu, dokonce ji pevně uchopil, ale hlaveň nepozvedl.

Heckler & Koch, produkční řada MP7A1, řekl hlas v Reidově hlavě. Sto osmdesáti milimetrový tlumič. Reflexní zaměřovač značky Elcan. Zásobník na třicet nábojů.

Řidič stáhl okénko a s mužem si vyměnili pár slov. Ten pak obešel SUV a otevřel dveře na straně, kde seděl Jurij. Sklonil se a nahlédl do vozu. K Reidovi se donesl odér žitné whiskey a ucítil ostré bodnutí mrazivého vzduchu zvenčí. Muž se na každého pasažéra podíval a jeho pohled se zastavil na Reidovi.

„Komunikator,“ řekl Jurij. „Štoby uviděť nachaľnika.“ Ruština. Kurýr, chce vidět šéfa.

Strážník na to nic neřekl. Zavřel dveře, vrátil se na své místo a stiskl tlačítko na malé konzoli. Černá tepaná brána zabzučela, odsunula se a černé SUV vjelo dovnitř.

Na Reida dolehla jeho situace v plné tíze a stáhlo se mu hrdlo. Šel na to setkání se záměrem získat informace o tom, co se mu dělo – nejen jemu, ale také o všech těch plánech a šejcích a cizích městech. Nasedl do tohohle auta s Jurijem a jeho dvěma gorilami, aby se dostal ke zdroji. Nechal je, aby ho odvezli mimo zemi a doprostřed regionu pokrytého hustými lesy. A teď byli za vysokou, hlídanou ostnatou bránou. Neměl nejmenší tušení, jak se odsud dostane, pokud se něco podělá.

Jen klid. Neděláš to poprvé.

To teda dělám! Pomyslel si bezmocně. Učím na univerzitě v New Yorku. Nevím, co dělám. Proč jsem to udělal? Moje dcery…

Prostě se podvol. Budeš vědět, co dělat.

Reid se zhluboka nadechl, aby uklidnil své nervy, moc to ale nepomohlo. Vyhlédl z okna. V temnotě okolí sotva viděl. Za bránou nebyly žádné stromy, ale nahradily je řady a řady hustého porostu vinné révy, které se obtáčely a ovíjely kolem do pasu vysokého mřížování… Projížděli vinicí. Jestli to byla skutečná vinice nebo jen kamufláž, netušil, ale aspoň to bylo něco rozeznatelného, něco, co by se dalo zahlédnout z helikoptéry nebo dronu.

Dobře. To se může později hodit.

Pokud bude nějaké později.

SUV se pomalu šinulo po štěrkové cestě další zhruba dva kilometry, než vinice ustoupila. Před nimi vyrostla okázalá stavba, která neměla daleko k zámku, byla postavená z šedého kamene, s klenutými okny a s fasádou porostlou břečťanem. Na krátkou chvíli si Reid dovolil obdivovat překrásnou architekturu; stavba byla pravděpodobně dvě stě let stará, možná i více. Tady se ale nezastavili; namísto toho vůz tu impozantní budovu objel a pokračoval dál. Po dalším kilometru přijeli na menší pozemek a řidič vypnul motor.

Byli na místě. Kde přesně, to Reid netušil.

Jako první vystoupili ranaři následovaní Reidem a nakonec Jurijem. Mrazivý chlad mu vyrazil dech. Zatnul čelisti, aby mu necvakaly zuby. Jejich eskorta vypadala, že je takové věci vůbec netrápí.

Zhruba čtyřicet metrů od nich stála velká budova s plochou střechou, se dvěma patry a víc jak dvakrát tak široká. Neměla okna a stěny byly vyrobené z vlnitého plechu nabarveného na béžovo. Nějaké zařízení, usoudil Reid – možná na výrobu vína. Ale pochyboval o tom.

Jurij si se zavrčením protáhl končetiny. Pak se usmál na Reida. „Bene, chápu, že jsme nyní dobrými přáteli, ale přesto…“ Vytáhl z kapsy úzký pruh černé látky. „Musím na tom trvat.“

Reid jen pevně přikývl. Jakou měl jinou možnost? Otočil se tak, aby mu Jurij mohl páskou zavázat oči. Kolem jeho paže se sevřela silná, masitá dlaň – jedna z těch goril, bezpochyby.

„A teď,“ řekl Jurij, „pojďme za Otcem.“ Silná ruka ho postrčila kupředu a naváděla ho cestou k ocelové konstrukci. Na druhé straně cítil, jak se o něj otírá další rameno; ti dva ranaři ho měli v pasti.

Reid dýchal pomalu a pravidelně nosem a snažil se zůstat v klidu. Poslouchej, řekla mu jeho mysl.

Poslouchám.

Ne, poslouchej. Poslouchej a poddej se.

Někdo třikrát zabušil na dveře. Byl to tupý, dutý zvuk, jako úder do kopáku. Přestože nic neviděl, Reid si v duchu představoval, jak Jurij bouchá otevřenou dlaní na ty těžké, ocelové dveře.

Cinknutí odsouvané západky. Závan teplého vzduchu po otevření dveří. Náhlá směsice různých zvuků – cinkání skla, přelévání tekutiny, vrčení řemenů. Podle zvuku lis na víno. Zvláštní; zvenčí nic neslyšel. Vnější stěny té budovy jsou zvukotěsné.

Těžká ruka ho navedla dovnitř. Dveře se opět zavřely a západka se zasunula. Podlaha pod ním musela být podle pocitu z hladkého betonu. Jeho boty přistály v něčem mokrém. Octový zápach fermentace byl cítit nejvíce, za ním však váhala sladká a známá vůně vína. Tak tu skutečně vyrábějí víno.

Reid při cestě přes budovu počítal své kroky. Prošli dalšími dveřmi a za nimi na ně čekaly nové zvuky. Stroje – hydraulický lis. Pneumatická vrtačka. Zvonivý zvuk řetězů dopravního pásu. Odér fermentace ustoupil pachu maziva, motorového oleje a… Střelného prachu. Něco tady vyrábějí; pravděpodobně munici. Kromě toho tu však bylo ještě něco, něco známého, skrytého pod pachem oleje a prachu. Mělo to mírně nasládlý odér, jako mandle… Dinitrotoluen. Dělají tady výbušniny.

„Schody,“ ozval se hlas Jurije blízko u Reidova ucha ve chvíli, kdy jeho holeň narazila na nejnižší schod. Těžká ruka ho stále naváděla, na ocelových schodech se ozývaly kroky čtyř párů nohou. Třináct schodů. Ať už tuhle budovu postavil kdokoliv, na pověrčivost si nepotrpěl.

Nahoře byly další ocelové dveře. Jakmile se za nimi zavřely, zvuky strojů utichly – další zvukotěsná místnost. Někde poblíž hrála klasická klavírní hudba. Brahms. Variace na Paganiniho téma. Melodie nebyla dostatečně bohatá na to, aby ji vydávalo skutečné piano; nejspíš nějaký druh rádia.

„Juriji.“ Ozval se nový hlas, který se dal charakterizovat jako drsný baryton, lehce nakřáplý buď častým křikem nebo kouřením. Soudě dle ovzduší v pokoji to bylo to druhé. Případně obojí.

„Otče,“ řekl Jurij podlézavě. Mluvil rusky a rychle. Reid se musel hodně snažit, aby udržel tempo s Jurijovým přízvukem. „Přináším vám dobré zprávy z Francie…“

„Co je to za chlapa?“ dožadoval se hluboký hlas. Podle způsobu, jakým mluvil, se dalo říct, že ruština byla jeho rodný jazyk. Reid si nemohl pomoct, ale uvažoval, jaké spojení může být mezi těmi Íránci a tímhle Rusem – nebo těmi gorilami v SUV a Jurijem, když už na to přijde. Možná obchod se zbraněmi, navrhl hlas v jeho hlavě. Nebo něco horšího.

„Tohle je ten Íránský poslíček,“ odpověděl Jurij. „Má ty informace, které hledáme—“

„Přivedl jsi ho sem?“ přerušil ho muž. Jeho hluboký hlas zahřměl místností. „Měl jsi jet do Francie a setkat se s Íránci, ne mi sem tahat nějaké chlapy! Všechno jsi svou blbostí mohl zkazit!“ Ozvalo se ostré křupnutí – silná backhandová rána přes obličej – a Jurij zalapal po dechu. „Musím popis tvé práce napsat na kulku, abych jej dostal do té tvé natvrdlé palice?!“

„Otče, prosím…“ zaškemral Jurij.

„Neříkej mi tak!“ zahřměl muž zuřivě. Ozvalo se natažení kohoutku – podle zvuku těžká zbraň. „Neoslovuj mě žádným jménem před tímhle cizincem!“

„To není žádný cizinec!“ vyjekl Jurij. „Je to agent Zero! Přivedl jsem vám Kenta Steela!“