Loe raamatut: «Seznamte se, Agent Zero», lehekülg 5

Sedmá kapitola

Kent Steele.

Na několik sekund, které působily spíš jako minuty, se rozhostilo ticho. Reidovi hlavou proběhlo několik výjevů, jako by mu je někdo přehrával automaticky. CIA. Tajné národní služby, Divize speciálních aktivit, Skupina pro speciální operace. Psychologické operace.

Agent Zero.

Pokud tě odhalí, je po tobě.

Nemluvíme. Nikdy.

Nemožné.

Prsty se mu opět roztřásly.

Bylo to zkrátka nemožné. Věci jako vymazání nebo potlačení paměti nebo paměťové implantáty byly záležitostí konspiračních teorií a hollywoodských filmů.

Teď na tom ale stejně nezáleželo. Celou dobu věděli, kým je – od setkání v baru přes jízdu autem do Belgie Jurij věděl, že Reid není tím, za koho se vydává. Teď tady stál se zavázanýma očima uvězněný za ocelovými dveřmi s nejméně čtyřmi ozbrojenými chlapy. Nikdo jiný nevěděl, kde je, nebo dokonce kdo je. Žaludek se mu stáhl nezvladatelným strachem a málem se mu udělalo zle.

„Ne,“ řekl ten hluboký hlas pomalu. „Ne, spletl ses. Hloupý Jurij. Tohle není ten chlap od CIA. Kdyby byl, už bys tady dávno nestál!“

„Pokud sem nepřišel dobrovolně za vámi!“ opáčil Jurij.

Něčí prsty uchopily pásku, kterou měl zavázané oči, a strhly ji. Reid zamžoural, když se mu do očí zabodlo náhlé ostré světlo ze zářivek nad hlavou. Zamrkal a pohlédl do obličeje muže kolem padesáti let věku, s prošedivělými vlasy, krátce zastřiženým plnovousem a pichlavýma, kritickýma očima. Muž, pravděpodobně Otec, měl na sobě šedý oblek a košili rozepnutou u krku, takže mu z ní vyčuhovaly zakroucené šedivé chloupky, které mu rašily na hrudi. Stáli v kanceláři s tmavě červenými stěnami zkrášlenými kýčovitými malbami.

„Ty,“ řekl muž anglicky s těžkým přízvukem, „co jsi zač?“

Reid se trhaně nadechl a snažil se potlačit nutkání říct tomuhle muži, že jednoduše už ani sám neví. Namísto toho rozechvělým hlasem řekl: „Jmenuji se Ben. Jsem spojka. Pracuji s Íránci.“

Jurij, který zatím klečel na kolenou za Otcem, vyskočil na nohy. „Lže!“ zavřískl Srb. „Vím, že lže! Říká, že ho poslali Íránci, ale ti by nikdy nevěřili Američanovi!“ Jurij se ušklíbl. Z koutku úst mu po Otcově ráně vytékala stružka krve. „Ale já vím víc. Zeptal jsem se tě na Amada.“ Zakroutil hlavou a vycenil zuby. „Není žádný Amad.“

Reidovi přišlo divné, že tihle chlapi znali Íránce, ale nevěděli, s kým pracují nebo koho mohli poslat. Určitě byli nějak spojení, jak, to už neměl nejmenší tušení.

Otec si pod vousy mručel kletby v ruštině. Pak řekl anglicky: „Jurijovi říkáš, že jsi poslíček. Jurij říká mně, že jsi od CIA. Čemu mám věřit? Rozhodně nevypadáš tak, jak jsem si představoval agenta Zero. Přesto můj nanicovatý přisluhovač mluví pravdu: Íránci pohrdají Američany. Tohle pro tebe nevypadá dobře. Řekneš mi pravdu nebo tě střelím do kolene.“ Pozvedl těžkou zbraň – TIG série Desert Eagle.

Reidovi se na chvíli zastavil dech. Byla to hodně velká pistole.

Poddej se, pobídla ho jeho mysl.

Nebyl si jistý, jak by to měl udělat. Nebyl si jistý, co se stane, když to udělá. Naposledy, když ho ovládly tyhle nové instinkty, zemřeli čtyři muži a on měl úplně doslova na rukou krev. Z tohohle ale neviděl žádné východisko – alespoň jako Reid Lawson ne. Ale Kent Steele, ať už to byl kdokoliv, by si mohl dokázat poradit. Možná, že nevěděl, kým je. Na tom však nesešlo, pokud by nepřežil alespoň na tak dlouho, aby to zjistil.

Reid zavřel oči. Pokývl hlavou v tichém souhlasu, který dával hlasu ve své hlavě. Svěsil ramena a prsty se mu přestaly třást.

„Čekám,“ řekl Otec nekompromisně.

„Nestřelíte mě,“ prohlásil Reid. Byl až překvapeny, jak klidně a vyrovnaně zněl jeho vlastní hlas. „Výstřel z téhle zbraně z takové blízkosti by mi nepoškodil koleno, ale utrhl celou nohu, takže bych do pár vteřin vykrvácel.“

Otec pokrčil ramenem. „Jak že to vy Američani říkáte? Nemůžeš udělat omeletu, aniž bys—“

„Mám informace, které potřebujete,“ skočil mu do řeči Reid. „Šejkovu lokaci. Co mi řekl. Komu jsem to předal. Vím všechno o vašich plánech a nejsem sám.“

Otcovy koutky se zkroutily do nehezkého úsměvu. „Agent Zero.“

„Říkal jsem vám to!“ vzkřikl Jurij. „Vedl jsem si dobře, ne?“

„Sklapni,“ štěkl Otec. Jurij ucuknul jako zbitý pes. „Vezměte ho dolů a vytáhněte z něj všechno, co ví. Začněte s uřezáváním prstů. Nechci ztrácet čas.“

Za běžných okolností by hrozba toho, že mu někdo bude řezat prsty, v Reidovi vyvolala strach. Svaly mu na vteřinu ztuhly a vlasy vzadu na krku se mu postavily – ale ten nový instinkt proti tomu bojoval a nutil ho uvolnit se. Počkej, řekl mu. Počkej na příležitost…

Plešatý ranař úsečně kývl a znovu Reida popadl za paži.

„Idiote!“ vyštěkl Otec. „Nejdřív ho svažte! Juriji, ve skříni s dokumenty by mělo něco být.“

Jurij spěchal ke skříni se třemi šuplíky v rohu místnosti a zběžně se jimi prohrabal, až našel, co hledal – smotaný kus hrubého provazu. „Tady,“ řekl a hodil smotané lano plešatému.

Všechny oči se instinktivně zvedly ke smotku lana letícího vzduchem – oči obou ranařů, Jurije i Otce.

Ale ne Reidovy. Dostal šanci a využil ji.

Prohnul levé zápěstí a udeřil plešouna v ostrém úhlu do hrtanu masitou částí své dlaně. Ucítil, jak pod jeho ranou hrdlo povolilo.

Současně s prvním úderem vykopl nohu za sebe a patou udeřil vousáče do boku – do toho, na který napadl, jak si všiml na cestě z Belgie.

Plešatému se z úst vydralo vlhké zalapání po dechu a ruce mu vylétly k hrdlu. Vousatý zavrčel, když se jeho tělo otočilo a spadlo na zem.

K zemi!

Provaz dopadl na zem a s ním i Reid. Jedním pohybem přešel do dřepu a tasil Glock z kotníkového pouzdra plešatého. Aniž by vzhlédl, vyrazil dopředu a udělal kotoul.

Sotva uskočil, malou kanceláří se rozlehla hromová rána, neuvěřitelně hlasitá. Výstřel z pistole Desert Eagle zanechal na ocelových dveřích kanceláře působivou prohloubeninu.

Reid po svém kotoulu skončil sotva několik desítek centimetrů od Otce a udělal další skok dopředu, přímo k němu. Než se Otec stačil otočit a zamířit, Reid ho zespodu chytil za ruku, ve které držel zbraň – nikdy nechytej ničí ruku s pistolí shora, to je nejlepší způsob, jak přijít o prsty – vyhodil ji nahoru a namířil pryč od sebe. Zbraň s hlasitým řevem opět vystřelila, tentokrát tak metr od Reidovy hlavy. V uších mu zvonilo, ale ignoroval to. Stočil zbraň dolů a do strany, hlaveň v opačném směru, a pozvedl ji k boku – spolu s Otcovou rukou.

Stařec zvrátil hlavu dozadu a zařval bolestí, jak mu křuplo v prstě, který měl na spoušti. Reidovi se z toho zvuku zvedl žaludek. Otcova zbraň dopadla na zem.

Otočil se, jednou paží chytil Otce pod krkem a použil ho jako štít, zatímco zpoza něj zamířil na dva rváče. Plešatý byl úplně mimo provoz, marně se snažil lapat po dechu a vtáhnout do svých plic aspoň trochu vzduchu skrz proražený hrtan. Vousatému se ale podařilo uvolnit svůj TEC-9. Reid bez váhání vypálil tři střely v rychlém sledu, dvě do hrudi a jednu do čela. Čtvrtý výstřel ukončil trápení plešatého muže.

Reidovo svědomí na něj z koutů jeho mysli křičelo. Právě jsi zabil dva lidi. Dva další lidi. Jeho nové vědomí však bylo silnější a úspěšně potlačilo pocit nevolnosti i pud sebezáchovy do pozadí.

Panikařit můžeš později. Ještě jsme tu neskončili.

Reid dokončil otočku s Otcem před sebou, jako by tančili, a pozvedl Glock na Jurije. Bezradný poslíček se bezvýsledně pokoušel vymanit svůj Sig Sauer z podpažního pouzdra.

„Dost,“ nařídil mu Reid. Jurij ztuhl. „Ruce nad hlavu.“ Srbský poslíček pomalu zvedl ruce dlaněmi ven. Široce se usmál.

„Kente,“ promluvil anglicky, „jsme velmi dobří přátelé, nemám pravdu?“

„Vytáhni mou Berettu z kapsy a pošli mi ji po zemi,“ přikázal Reid.

Jurij si olízl krev z koutku úst a zatřepal prsty levé ruky. Pomalu sáhl do kapsy svého kabátu a vytáhl z ní malou černou pistoli. Nepoložil ji však na zem. Namísto toho ji držel, hlaveň namířenou dolů.

„Víte,“ začal, „tak se mi zdá, že pokud chcete informace, potřebujete alespoň jednoho z nás naživu, že?“

„Juriji!“ zavrčel Otec. „Udělej, co říká!“

„Na zem,“ zopakoval Reid. Nespustil z Jurije oči, ale měl obavy, zda někdo jiný z budovy neslyšel hlasité výstřely z Otcovy zbraně. Neměl zdání, kolik lidí bylo dole, ale kancelář byla zvukotěsná a všude kolem běžely stroje. Bylo docela dobře možné, že je nikdo neslyšel – nebo možná byli na tento zvuk zvyklí a nevěnovali mu valnou pozornost.

„Možná,“ řekl Jurij, „že vezmu tuhle zbraň a zastřelím Otce. Pak budete mít mě.“

„Jurij, niet!“ vykřikl Otec, tentokrát víc šokovaně než naštvaně.

„Vidíte, Kente,“ řekl Jurij, „toto není jako La Cosa Nostra. Spíš bych řekl… nespokojený zaměstnanec. Vidíte, jak se mnou zachází. Takže ho možná zastřelím a my dva spolu něco vymyslíme…“

Otec zatnul zuby a zahrnul Jurije přívalem nadávek, ale poslíček se začal šklebit ještě víc.

Reid začínal ztrácet trpělivost. „Juriji, pokud tu zbraň nepoložíš na zem, budu muset—“

Ruka Jurije se pohnula, byl to pouze náznak toho, že se ji chystá zvednou. Reidovy instinkty naskočily jako při automatickém řazení. Bez přemýšlení zamířil a vystřelil, jen jednou. Stalo se to tak rychle, že ho zpětný ráz pistole vylekal.

Asi na půl vteřiny si Reid myslel, že minul. Pak se z černé díry v Jurijově krku vyřinula krev. Padl na kolena a jednou rukou se stále snažil zastavit proud krve, ale bylo příliš pozdě.

Může trvat až dvě minuty, než člověk vykrvácí z přetržené krční tepny. Nechtěl vědět, odkud tuhle informaci má. Ale za pouhých sedm až deset sekund člověk omdlí ze ztráty krve.

Jurij žuchnul na podlahu. Reid se okamžitě otočil k ocelovým dveřím, hlaveň namířenou na jejich střed. Čekal. Jeho vlastní dech byl klidný a pravidelný. Na těle mu nevyrazila ani kapička potu. Zato Otec dýchal ostře a přerývaně a ohmatával si zlomený prst druhou rukou.

Nikdo další nepřišel.

Právě jsem zastřelil tři lidi.

Na to teď není čas. Vypadni odsud.

„Zůstaň,“ zavrčel Reid na Otce a pustil ho. Zbraň typu Desert Eagle odkopl do rohu místnosti, takže zajela pod skříňku s dokumenty. Pro takové dělo teď neměl žádný užitek. Nevzal si ani automatiky typu TEC-9, které u sebe měli dva ranaři; byly vysoce nepřesné, vhodné akorát tak na pokropení široké oblasti. Místo toho nohou odsunul Jurijovo tělo stranou a sebral Berettu. Glock si nechal a schoval jej do kapsy spolu s oběma rukama.

„Padáme odsud,“ řekl Reid Otci, „ty a já. Půjdeš první a budeš dělat, že je všechno v pořádku. Vyvedeš mě ven a nasedneme do nějakého slušného auta. Protože tyhle dvě,“ naznačil Reid pohyb oběma rukama, které byly pevně stisknuté kolem rukojetí zbraní, „budou obě namířené na tvou páteř. Udělej jeden blbej krok nebo řekni slovo mimo kontext a vysolím ti to přímo mezi obratle L2 a L3. Pokud budeš mít dostatečné štěstí a přežiješ, budeš do konce života ochrnutý. Rozuměls?“

Otec na něj zíral, byl ale dostatečně chytrý na to, aby přikývl.

„Dobře. Teď jdeme.“

Rus se zastavil u ocelových dveří ze své kanceláře. „Nedostaneš se odsud živý,“ řekl anglicky.

„Měl bys doufat, že dostanu,“ zavrčel Reid. „Protože jinak se ujistím, že ty taky ne.“

Otec otevřel dveře a vykročil na podestu. Zvuky strojů se opět hlasitě rozezněly. Reid ho následoval ven z kanceláře na malou ocelovou platformu. Nahlédl dolů přes zábradlí a rozhlédl se po pracovišti pod nimi. Jeho úvaha – Kentova úvaha? – byla správná; dva muži pracovali u hydraulického lisu. Jeden byl u pneumatické vrtačky. Druhý stál u krátkého pásu a kontroloval elektronické komponenty, které se pomalu posouvaly k ocelové desce na konci. Další dva v bezpečnostních brýlích a latexových rukavicích seděli u melaminového stolku a pečlivě odměřovali nějaké chemikálie. S údivem si uvědomil, že byli směsicí všech možných národností – tři byli tmavovlasí a bílí, pravděpodobně Rusové, ale dva byli definitivně ze Středního východu. Muž u vrtačky byl Afričan.

Donesla se k němu mandlová vůně dinitrotoluenu. Vyráběli výbušniny, přesně jak si předtím odvodil z okolních pachů a zvuků.

Celkem šest. Pravděpodobně ozbrojení. Nikdo z nich se ani neobtěžoval zvednout pohled ke kanceláři. Nemůžou tu střílet – ne, když je tady Otec a všude kolem spousta těkavých látek.

To ale znamená, že já nemůžu taky, pomyslel si Reid.

„Působivé, že?“ řekl Otec s křivým úsměvem. Všiml si, jak si Reid prohlíží okolí.

„Hni se,“ přikázal mu.

Otec udělal krok a jeho bota zarachotila na prvním kovovém schodu. „Víš,“ řekl nenuceně, „Jurij měl pravdu.“

Dostaň se ven. Nasedni do SUV. Vyraz bránu a jeď jako o život.

„Potřebuješ jednoho z nás.“

Dostaň se zpátky na dálnici. Najdi policejní stanici. Zavolej Interpol.

„A ubohý Jurij je mrtvý…“

Předej jim Otce. Donuť ho mluvit. Očisti svoje jméno od vraždy těch sedmi lidí.

„Takže to tak vypadá, že mě nemůžeš zabít.“

Zavraždil jsem sedm lidí.

Ale v sebeobraně.

Otec došlápl na poslední schod, Reid mu byl v patách s oběma rukama v kapsách své bundy. Dlaně sevřené kolem pistolí se mu potily. Rus se zastavil a letmo se ohlédl přes rameno, aniž by se podíval na Reida. „Ti Íránci. Jsou mrtví?“

„Čtyři z nich,“ řekl Reid. V hluku vydávaném stroji se jeho hlas téměř vytratil.

Otec zamlaskal. „Jaká škoda. Ale vlastně… to znamená, že mám pravdu. Nemáš žádná vodítka, nemáš kam jinam jít. Potřebuješ mě.“

Otec se snažil Reida vyprovokovat. V prsou se mu vzedmula vlna paniky. Jeho druhé já, Kent Steele, však tuhle vlnu potlačil, jako by polykal prášek na sucho. „Vím všechno, co nám šejk řekl—“

Otec se tiše zachechtal. „Šejk, no jistě. Už ale víte, jak málo toho Mustafar věděl. Byl pouhým bankovním účtem, agente. Byl slabý. Myslíš si, že bychom mu svěřili náš plán? Pokud ano, proč jsi sem přišel?“

Reidovi na čele vyrazil pot. Přišel sem hledat odpovědi, ne však pouze o tomhle údajném plánu, ale také o tom, kým je. A našel už víc, než kolik nasmlouval. „Hni se,“ nařídil znovu. „Ke dveřím, pomalu.“

Otec sestoupil ze schodu a pomalu vykročil skrz místnost, ne však směrem ke dveřím. Namísto toho se vydal na pracoviště ke svým mužům.

„Co to děláš?“ dožadoval se Reid.

„Blafuješ a já tě prokoukl, agente Zero. Pokud se pletu, zastřelíš mě.“ Nehezky se usmál a udělal další krok.

Dva z pracovníků vzhlédli. Z jejich perspektivy to vypadalo, jako by si Otec jednoduše povídal s nějakým neznámým mužem, možná obchodním partnerem nebo zástupcem jiné frakce. Žádný důvod k obavám.

V Reidově hrudi se vzedmula další vlna paniky. Nechtěl se vzdát svých zbraní. Otec byl pouhé dva kroky před ním, ale Reid ho nemohl jednoduše popadnout a odtáhnout ke dveřím – ne aniž by zalarmoval těch šest mužů. Taky nemohl riskovat střelbu v místnosti plné výbušnin.

„Da svidanija, agente,“ zazubil se Otec. Aniž by z Reida spustil oči, vykřikl anglicky: „Zastřelte toho chlapa!“

Další dva pracovníci vzhlédli a zmateně těkali očima mezi sebou a Otcem. Reid nabyl dojmu, že tihle muži jsou skuteční pracovníci, ne pěšáci nebo bodyguardi jako ti dva ranaři, kteří leželi nahoře mrtví.

„Idioti!“ zařval Otec přes hluk strojů. „Tenhle chlap je od CIA! Zastřelte ho!“

Tím si získal jejich pozornost. Dvojice mužů za melaminovým stolem vyskočila a sáhla po zbraních v podpažních pouzdrech. Afričan u pneumatické vrtačky se sklonil a zvedl k rameni AK-47.

Jen co se pohnuli, Reid vyskočil dopředu a vytrhl obě ruce – i se zbraněmi – z kapes. Otočil Otce za rameno a přitiskl mu Berettu k levému spánku. Glock namířil na muže s útočnou puškou, ruku opřenou o Rusovo rameno.

„To není dobrý nápad,“ řekl hlasitě. „Víte, co se může stát, když se tady začne střílet.“

Pohled na svého šéfa se zbraní u hlavy pobídl i zbytek mužů k akci. Měl pravdu; všichni byli ozbrojení a teď na něj mířilo šest zbraní, od kterých ho oddělovalo jen Otcovo tělo. Chlap s kalašnikovem se nervózně ohlédl po svých spolupracovnících. Po spánku mu stékala kapka potu.

Reid udělal malý krok dozadu i s Otcem, kterého pobídl Berettou. „Je to prosté,“ řekl tiše. „Pokud tu začnou střílet, celé to tady vybouchne. A já bych neřekl, že se ti dnes chce umřít.“

Otec stiskl zuby a rusky zaklel.

Pomalu, krůček po krůčku, se stahovali ke dveřím, které vedly z budovy. Reidovi srdce div nevyskočilo z hrudi. Svaly měl samými nervy napjaté, ale uvolnily se, jakmile se znovu ozvala jeho druhá část a klidně ho přesvědčila, aby se uvolnil. Nebuď tak napružený. Zaťaté svaly zpomalují reakce.

S každým krokem, o který Reid s Otcem ustoupili, se těch šest mužů přiblížilo a udržovalo mezi nimi jen malou vzdálenost. Čekali na příležitost a čím víc se vzdalovali od strojů, tím nižší byla šance, že střelbou neúmyslně spustí výbuch. Nikdo nepromluvil, ozývalo se jen hlasité hučení strojů za nimi. Napětí ve vzduchu bylo téměř hmatatelné, elektrizující; věděl, že každou chvílí se může někdo přestat ovládat a začít střílet.

V tu chvíli jeho záda narazila na dvojité dveře. Udělal ještě jeden krok a šťouchnutím je otevřel. Hlavní Beretty Otce nutil jít poslušně s ním.

Než se dveře stačily zavřít, Otec zavrčel na své muže: „Nesmí se odsud dostat živý!“

Pak za nimi dveře zapadly a ocitli se ve druhé místnosti – tam, kde vyráběli víno, ozývalo se cinkání lahví a v ovzduší se vznášel sladký odér révy. Jen co se dostali dovnitř, Reid se otočil s Glockem namířeným v úrovni hrudi, Berettu stále přitisknutou k Otci.

Stroj na plnění a zavírání lahví běžel, byl však povětšinou automatizovaný. Jedinou osobou v celé rozlehlé místnosti byla unaveně vyhlížející Ruska se zeleným šátkem na hlavě. Jakmile spatřila zbraň, Reida a Otce, její oči se rozšířily hrůzou a zvedla obě ruce nad hlavu.

„Vypni to,“ řekl Reid rusky. „Rozumíš?“

Spěšně zakývala hlavou a přepnula dvě páky na ovládacím panelu. Stroje s vrčením zpomalily, až úplně zastavily.

„Jdi,“ řekl jí. Polkla a pomalu začala couvat ke dveřím. „Rychle!“ štěkl ostře. „Vypadni!“

„Da,“ zamumlala a rozběhla se k těžkým ocelovým dveřím, rozrazila je a vystřelila do noci. Dveře se s rezonujícím bouchnutím zavřely.

„A teď co, agente?“ zavrčel Otec anglicky. „Jak se odsud chceš dostat?“

„Sklapni,“ Reid namířil zbraň na dvojité dveře, které vedly do druhé místnosti. Proč ještě nepřišli? Nemohl pokračovat, pokud nevěděl, kde jsou. Jestli měla tahle budova zadní dveře, mohli na něj už čekat venku. Pokud by je pronásledovali, nebyla šance dostat Otce do SUV, kterým přijeli, a odjet, aniž by jej zasáhli. Tady nehrozilo žádné nebezpečí výbuchu; pokud by dostali šanci, vystřelili by. Riskovali by, že by mohli zasáhnout Otce, aby se k němu dostali? Pocuchané nervy a zbraň nejsou dobrou kombinací pro nikoho, ani pro jejich nadřízeného.

Než se stačil rozhodnout, co udělá dál, fluorescenční lampy, které jim jasně svítily nad hlavou, zhasly a pohltila je naprostá tma.

Osmá kapitola

Reid vůbec nic neviděl. V celé budově nebyla žádná okna. Pracovníci ve vedlejší místnosti museli nejspíš vypnout pojistky, protože i zvuky strojů vedle úplně utichly.

Rychle natáhl ruku do míst, kde věděl, že by měl stát Otec a chytil ho za límec, než se stačil rozběhnout. Reid s ním trhnul zpět a Otci unikl přidušený zvuk. V tu samou chvíli se rozsvítilo nouzové světlo, jednoduchá žárovka vyčnívající ze zdi přímo nad dveřmi. Celá místnost se ponořila do slabé, tajemné záře.

„Tihle chlapci nejsou hloupí,“ pronesl Otec tiše, „nedostaneš se odsud živý.“

Reidův mozek běžel na plné obrátky. Potřeboval zjistit, kde všichni jsou – nebo ještě lépe, potřeboval, aby přišli přímo za ním.

Ale jak?

Jednoduše. Víš, co máš dělat. Přestaň se tomu bránit.

Reid se zhluboka nadechl nosem a pak udělal tu jedinou věc, která mu v téhle situaci dávala smysl.

Střelil Otce.

Ostrý výstřel z Beretty se rozlehl jinak tichou místností. Otec vykřikl bolestí. Obě ruce mu vystřelily k levému stehnu – střela ho jen škrábla, ale rána hodně krvácela. Vyrazil ze sebe celou řadu ruských nadávek a kleteb.

Reid ho znovu popadl za límec a opět jím trhnul dozadu, až ho málem povalil na zem, a přinutil ho schovat se za stroj na plnění lahví. Čekal. Pokud byli muži stále vevnitř, zcela jistě výstřel uslyšeli a měli by přiběhnout. Pokud by nikdo nepřišel, znamenalo by to, že jsou venku a čekají na ně.

Odpověď na svou otázku dostal o pár vteřin později. Dvojité dveře někdo z druhé strany kopnutím rozrazil, dost silně na to, aby třískly o zeď. První jimi prošel chlap s kalašnikovem, zdviženou hlavní rychle opisoval široké oblouky zleva doprava a zpět. Další dva vešli těsně za ním, oba ozbrojení.

Otec zavrčel bolestí a rukou si pevně svíral nohu. Jeho muži to uslyšeli a se zdviženými zbraněmi obešli roh stroje na plnění lahví. Otce našli sedět na zemi s bezvládnou nohou a bolestným sykáním skrz zaťaté zuby.

Reid tam však nebyl.

Rychle se proplížil kolem druhé strany stroje, přikrčil se a čekal. Berettu schoval do kapsy a místo ní vzal do ruky prázdnou lahev z pásu. Než se stačili otočit, rozbil lahev o hlavu nejblíže stojícího pracovníka se středovýchodními kořeny. Zubaté hrdlo lahve zabodl do hrtanu druhého muže. Reidovi přes prsty stekla jeho krev, když chlap naposledy zakašlal a spadl na zem.

Jeden.

Afričan s útočnou puškou se otočil, ale ne dost rychle. Reid předloktím odstrčil hlaveň stranou, přestože vzduch prořízla salva ran. Udělal krok dopředu, tasil Glock, přiložil ho pod jeho bradu a stiskl spoušť.

Dva.

Poslední střelou dorazil prvního teroristu – bylo zcela jasné, že přesně s takovým typem lidí se tu potkal – který stále ležel v bezvědomí na zemi.

Tři.

Reid ztěžka oddychoval a snažil se přinutit srdeční tep ke klidnějšímu tempu. Neměl čas zděsit se nad tím, co právě udělal, ani na to nechtěl myslet. Jako by profesor Lawson upadl do šoku a Reidovu mysl zcela ovládla ta druhá část.

Pohyb. Napravo.

Otec se vyplazil zpoza stroje a šátral po útočné pušce. Reid se rychle otočil a nakopl ho do břicha. Síla kopance Rusa úplně otočila. Chytil se za pohmožděný bok a sténal.

Reid zvedl kalašnikov. Kolik výstřelů z něj padlo? Pět? Šest. Byla to zbraň se zásobníkem na třicet dva nábojů. Pokud byl plný, stále jich měl k dispozici dvacet šest.

„Ani se nehni,“ řekl Otci. K Rusovu velkému překvapení ho tam Reid nechal a šel zpátky do vedlejší místnosti skrz dvojité dveře.

Pracoviště, na kterém se vyráběly výbušniny, bylo ponořené do podobné červené záře vydávané nouzovým světlem. Reid kopnutím rozrazil dveře a okamžitě poklekl na jedno koleno – pro případ, že by někdo na vchod mířil zbraní – a s puškou zvednutou rychle přejel místnost zleva doprava. Nikdo tu nebyl, což znamenalo, že musel existovat nějaký zadní východ. Našel ho rychle – ocelové bezpečnostní dveře mezi schodištěm a jižní zdí. S největší pravděpodobností se daly otevřít pouze zevnitř.

Ti další tři byli někde venku. Byla to nebezpečná hazardní hra – neměl šanci odhadnout, jestli na něj čekají přímo za dveřmi, nebo jestli se pokusili obejít budovu a dostat se k předním dveřím. Potřeboval najít způsob, jak si sázku v téhle hře pojistit.

Tady se konec konců vyrábějí výbušniny…

V nejzazším rohu na druhé straně místnosti, přímo za pásem, našel dlouhou dřevěnou bednu zhruba o velikosti rakve naplněnou polystyrenovou výplní. Opatrně ji rozhrnoval, až narazil na něco pevného a vytáhl to ven. Byl to matně černý plastový kufřík a on už teď věděl, co v něm najde.

Opatrně jej položil na melaminový stůl a otevřel ho. Víc než překvapení však cítil zlost, když poznal, že jde o bombu v kufru s nastaveným časovačem, který se však dal obejít pomocí spínače mrtvého muže, kdyby cokoliv selhalo.

Reidovi na čele vyrazil pot. Opravdu chci tohle udělat?

Hlavou mu probleskl nový výjev – afghánští výrobci výbušnin s ustřelenými prsty a celými končetinami v důsledku špatně vyrobených bomb. Budovy, které se proměnily v suť v důsledku jednoho špatného pohybu, jediného nesprávně zapojeného drátu.

Jakou máš jinou možnost? Je to buď tohle nebo tě zastřelí.

Spínač mrtvého muže byl malý zelený kvádr o velikosti kapesního nože s páčkou na jedné straně. Reid ho vzal do levé ruky a zadržel dech.

Pak ho stisknul.

Nic se nestalo. To bylo dobré znamení.

Ujistil se, že jeho sevřená pěst pevně drží stisknutou páčku (pokud by ji uvolnil, bomba by okamžitě vybouchla) a časovač kufříku nastavil na dvacet minut – tak dlouhou dobu stejně potřebovat nebude. Pak pozvedl kalašnikov v pravé ruce a vypadl.

Trhl sebou; zadní bezpečnostní dveře zaskřípaly v pantech, když je otevřel. Vyskočil do tmy s puškou zdviženou. Nikdo tam nebyl, alespoň ne za budovou, určitě ale uslyšeli nezaměnitelný zvuk otevírajících se dveří.

Reid měl sucho v hrdle a srdce mu bušilo jako o závod, zády ale zůstával přitisklý k ocelové stěně a opatrně se plížil k rohu budovy. Dlaň křečovitě sevřená kolem spínače mrtvého muže se mu potila. Pokud by ho teď pustil, s největší pravděpodobností by byl na místě mrtvý. Množství trhaviny, ze které byla bomba vyrobená, by dokázalo zbořit zdi budovy a jeho srovnat se zemí, pokud by se dřív neobrátil v prach.

Včera byl můj největší problém udržet si devadesát minut pozornost mých studentů. Dnes v ruce svíral rozbušku od bomby, až mu bělaly klouby, a snažil se uniknout ruským teroristům.

Soustřeď se. Došel k rohu budovy a nakoukl za něj, zatímco se snažil splynout se stíny, co nejvíc to šlo. U východní stěny stála silueta muže se zdviženou pistolí. Na stráži.

Reid se znovu ujistil, že jeho ruka pevně svírá spínač. To zvládneš. Pak vystoupil na světlo, všem na dohled. Muž se rychle otočil a začal zvedat pistoli.

„Hej,“ řekl Reid a zvedl ruku – ne tu, ve které držel pušku, ale druhou. „Víte, co to je?“

Muž se zarazil a lehce naklonil hlavu. Pak se jeho oči rozšířily strachem natolik, že Reid v měsíčním světle viděl jeho bělma. „Spínač,“ zamumlal chlap. Jeho pohled zatěkal ze spínače k budově a zase zpátky. Očividně došel ke stejnému závěru, jako předtím Reid. Pokud by tuhle páčku pustil, oba by byli ve vteřině mrtví.

Pracovník se vzdal plánu zastřelit Reida, namísto toho se otočil a rozběhl se k přední částí budovy. Reid ho rychle následoval. Zaslechl několik výkřiků v arabštině: „Spínač! Má ten spínač!“

Obešel roh a stanul před budovou se zdviženým kalašnikovem, jeho hlaveň položenou v ohbí lokte, druhou rukou držel tlačítko mrtvého muže vysoko nad hlavou. Chlap, který mu utekl, se ani nezastavil; běžel stále dál po štěrkové cestě, která vedla od budovy, a ochraptěle křičel. Další dva výrobci výbušnin čekali u vchodových dveří, očividně připravení Reida dorazit. Jakmile však vyšel zpoza rohu, jen na něj udiveně zírali.

Reid rychle obhlédl terén. Oba chlapi měli zbraně – Sig Sauer P365, rozšířený zásobník na třicet nábojů – žádný z nich ji však nezvedl. Jak předpokládal, Otec mezitím unikl předními dveřmi a momentálně byl na půli cesty k SUV. Kulhal a držel se za zraněnou nohu. Jedno rameno mu podpíral malý podsaditý muž v černé čepici – řidič, předpokládal Reid.

„Zahoďte zbraně,“ nařídil Reid, „nebo to odpálím.“

Výrobci výbušnin opatrně položili své zbraně do prachu na zemi. Reid z dálky slyšel výkřiky, víc hlasů. Od staré stavby se sem hnali další. Ta Ruska je pravděpodobně musela upozornit.

„Běžte,“ řekl jim, „řekněte jim, co se tady stane.“

Reid to dvěma pracovníkům nemusel opakovat. Dali se na rychlý úprk stejným směrem, kterým před chvílí utekl jejich stoupenec.

Reid přesunul svou pozornost k řidiči, který zrovna pomáhal kulhajícímu Otci. „Stát!“ zařval na ně.

„Ne!“ vykřikl Otec rusky.

Řidič zaváhal. Reid pustil kalašnikov a vytáhl z kapsy své bundy Glock. Dostali se sotva na půl cesty k autu – zhruba dvacet metrů. Jednoduché.

Udělal několik kroků směrem k nim a zvolal: „Ještě včera jsem si nemyslel, že bych kdy dřív vystřelil ze zbraně. Ale vypadá to, že jsem dost dobrý střelec.“

Řidič byl rozumný muž – nebo možná zbabělec, případně obojí. Odstrčil Otce a bez cavyků jej nechal spadnout na štěrkovou cestu.

„Klíče,“ dožadoval se Reid, „pusť je na zem.“

Řidičovy ruce se třásly, když sahal do vnitřní kapsy svého kabátu pro klíče od SUV a upustil je na zem ke svým nohám.

Reid mu pokynul hlavní pistole. „Zmiz.“

Řidič se dal na útěk. Z hlavy mu spadla černá čepice, ale nevěnoval tomu pozornost.

„Zbabělče!“ vyštěkl Rus.

Reid se ke klíčům dostal jako první a pak se postavil nad Otce. Hlasy se přibližovaly. Stará budova byla něco přes půl kilometru daleko; té ruské ženě mohlo trvat tak čtyři minuty, než se k ní pěšky dostala, a pak několik dalších minut, než ostatní doběhnou zpět. Matematika říkala, že má asi dvě minuty.

„Vstávej.“

Otec mu místo odpovědi plivl na boty.

„Jak chceš.“ Reid schoval Glock do kapsy, popadl Otce zezadu za sako a táhl ho k SUV. Rus řval bolestí, když mu postřelená noha dřela o štěrk.

„Nastup,“ neřídil Reid, „nebo tě střelím i do druhé.“

Otec si něco bručel pod vousy a syčel bolestí, ale nastoupil do auta. Reid za ním zabouchl dveře, rychle vůz oběhl a sedl si za volant. V levé ruce stále svíral spínač mrtvého muže.

Nastartoval motor a dupl na plyn. Pneumatiky se protočily na místě, až od nich odlétal štěrk a prach, a pak vozidlo s trhnutím vyrazilo vpřed. Jen co se Reid dostal zpět na rovnou příjezdovou cestu, ozvalo se několik výstřelů, které ve sledu těžkých nárazů zazvonily o stranu spolujezdce. Okno – vpravo přímo vedle Otcovy hlavy – prasklo jako pavučina, ale nepovolilo.

„Idioti!“ zařval Otec. „Přestaňte střílet!“

Neprůstřelné, pomyslel si Reid. Samozřejmě. Věděl ale, že nevydrží věčně. Sešlápl plyn až na podlahu, SUV opět vyrazilo kupředu a s řevem se prohnalo kolem tří mužů po stranách, kteří pálili na auto. Když projížděli kolem dvou dělníků, kteří stále utíkali jako o život, Reid stáhl okénko na své straně.

Pak vyhodil spínač z okna.

Výbuch otřásl celým SUV, přestože už byli relativně daleko. Ten výbuch Reid ani tak neslyšel, jako spíš cítil hluboko uvnitř, jak mu otřásl vnitřnostmi. Letmý pohled do zpětného zrcátka neukazoval nic jiného než intenzivní žluté světlo, jako by se díval přímo do slunce. V zorném poli mu chvíli plavaly jen tečky, ale přinutil se soustředit na cestu. K obloze se vznesla oranžová koule, která s sebou nesla ohromný oblak kouře.

Otci unikl trhaný, naštvaný povzdech. „Nemáš ani tušení, co jsi právě udělal,“ řekl tiše. „Jsi mrtvý muž, agente.“

Reid nic neřekl. Uvědomoval si, co právě udělal – zničil značné množství důkazů, které by moly svědčit proti Otci, jakmile ho předá úřadům. Otec se ale mýlil; nebyl mrtvý muž, alespoň zatím ne, a ta bomba mu naopak pomohla dostat se pryč.

Zatím.

Před nimi se vztyčila stará budova, ale tentokrát nebyl žádný čas pozastavit se a obdivovat její architekturu. Reid se díval přímo před sebe, jen kolem ní projel. SUV skákalo na hrbolaté cestě.