Loe raamatut: «Milovaná »

PRVNÍ KAPITOLA

Hudson Valley, New York

(Dnes)

Poprvé za několik týdnů se Caitlin Paine cítila uvolněně. Sedíc pohodlně na podlaze malé stodoly se opřela o balík sena a vydechla si. Asi deset stop dále hořel malý plamen v kameném krbu; Caitlin jenom přihodila poleno a díky zvuku praskajícího dřeva se cítila klidně. Březen ještě neskončil a dnešní noc byla obzvlášť chladná. Okno na vzdálené stěně nabízelo výhled na noční oblohu, a tak mohla vidět, že pořád padá sníh.

Stodola byla studená, no seděla dostatečně blízko k ohni, aby se mohla nechat hřát jeho plameny. Cítila se pohodlně a její oči postupně těžkli. Vůně ohně vládla stodole a když se natáhla o kousek dál, mohla cítit, jak její ramena a nohy opouští napětí.

Jak samozřejmě věděla, hlavním důvodem jejího pocitu klidu nebyl oheň, nebo seno, dokonce ani úkryt v stodole. Bylo to kvůli němu. Calebovi. Seděla a civěla na něj.

Uložil se kousek od ní, asi patnáct stop, tak dokonale klidně. Spal a ona využila šanci a studovala jeho tvář, její perfektní črty, jeho bledou a průhlednou kůži. Nikdy neviděla tak dokonale řezané rysy. Bylo to neskutečné, cítila se, jakoby koukala na sochu. Nemohla pochopit, jak mohl být naživu už 3000 let. Sama ve svých 18 letech už teď vypadala starší jako on.

No bylo to něco víc než jen jeho rysy. Něco z něj vyzařovalo, nějaká zvláštní energie. Silný pocit klidu. Když jí byl nablízku, věděla, že všechno bude v pořádku.

Byla šťastná, že tam pořád byl, pořád s ní. Dovolila si doufat, že spolu zůstanou. Ale i když na to myslela, sama sebe vyhřešila, protože věděla, že se vystavuje velkým problémům. Věděla, že kluci jako on nezůstávají nablízku. Na to prostě nebyli stvořeni.

Caleb spal tak dokonale, dýchal tak mělce, že bylo pro ní těžkě říct, jestli opravdu spí. Dříve odešel a řekl, že se jde nakrmit. Vrátil se klidnější, s dřevem v rukou a přišel na způsob, jak zajistit dveře do stodoly a zabránit sněhu, aby přes ně pronikal dovnitř. Založil oheň a teď, když spal, Caitlin jej udržovala.

Když se natáhla a dala si další doušek z jejího poháru červeného vína, cítila, jak jí teplá tekutina postupně uklidňuje. Láhev našla v ukryté bedně pod stohem slámy; pamatovala si, že její bratr Sam jí tam před několika měsíci z rozmaru ukryl. Nikdy alkohol nepila, no v několika doušcích neviděla problém, zvlášť po tom, čím si prošla.

Držela svůj deník na klíně, s otevřenou stranou, s perem v jedné a pohárem v druhé ruce. Držela jej takhle už 20 minut. Neměla ani ponětí kde začít. Nikdy předtím neměla potíže s psaním, no teď to bylo jiné. Události několika posledních dnů byli příliš dramatické, nedali se jenom tak zpracovat. Teď poprvé seděla dokonale klidná. Poprvé se cítila alespoň trochu v bezpečí.

Rozhodla se, že nejlepší bude začít od začátku. Co se stalo. Proč byla tady. Kto vůbec byla. Potřebovala to zpracovat. Nebyla si dokonce jistá, jestli ještě sama pozná na tyto otázky odpovědi.

*

Až do minulého týdne byl život normální. Vlastně jsem začínala mít Oakville ráda. Pak jeden den přišla máma a oznámila, že se stěhujeme. Opět. Život se otočil vzhůru nohama, jako s ní vlastně vždycky.

Tentokrát to ale bylo horší. Nebylo to další předměstí. Byl to New York. To město. Státní škola a život v betonu. A nebezpečná čtvrť.

Sam byl taky naštvaný. Mluvili jsme o tom, že bychom nejeli, o útěku. Ale pravda byla, že jsme neměli kam jinam jít.

Tak jsme šli. Tajně jsme doufali, že pokud se nám tam nebude líbit, odejdeme. Najdeme nějaké místo. Kdekoliv. Možná se pokusíme znovu najít tátu, i když jsme oba věděli, že to se nestane.

A pak se to všechno událo. Tak rychle. Moje tělo. Proměňovalo se. Pořád nevím, co se stalo, nebo kým jsem se stala. Ale vím, že už nejsem stejný člověk.

Pamatuju si tu osudovou noc, kdy to všechno začalo. Carnegie Hall. Moje rande s Jonahem. A pak…pauza. Já…krmím se? Zabíjím někoho? Pořád si nedokážu vzpomenout. Vím pouze to, co mi řekli. Vím, že jsem té noci něco udělala, no všechno je to rozmazané. Cokoliv jsem udělala, pořád se mě to drží jako klíště. Nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit.

Další den jsem v sobě cítila změnu. Bezpochyb jsem se stávala silnější, rychlejší, citlivější na světlo. Taky jsem cítila věci víc, než předtím. Zvířata se v mé přítomnosti chovali zvláštně a já jsem se chovala zvláštně v té jejich.

A taky tady byla máma. Říkala mi, že není moje skutečná máma a pak byla zabita těmi upíry, kteří šli po mně. Nikdy jsem jí takhle nechtěla vidět. Pořád mám pocit, že je to moje vina. Ale nemohla jsem se tam vrátit. Musela jsem se soustředit na to, co mě čekalo, co můžu ovlyvnit.

Pak já a to, jak mě chytli. Ti hrozní upíři. A pak, můj útěk. Caleb. Jsem si jistá, že bez něj by mě zabili. Nebo něco horšího.

Calebův sabat. Jeho lidé. Tak jiní. Ale všichni upíři. Teritoriální. Žárliví. Podezřívaví. Vyhodili mě a nedali mu na výběr.

Ale on si vybral. Navzdory všemu si vybral mě. Opět, zachránil mě. Vše kvůli mně riskoval. Miluju ho za to. Víc, než kdy bude vědět.

A já mu za to taky musím pomoct. Myslí si, že jsem vyvolená, nějaký druh upírského mesiáše nebo tak něco. Je přesvědčený, že ho přivedu k nějakému stracenému meči, který zabrání upíří válce a všechny zachrání. Já osobně tomu nevěřím. Jeho vlastní lidé tomu nevěří. Ale vím, že nic víc nemá , a znamená to pro něj celý svět. Riskoval pro mně všechno a toto je to nejmíň, co pro něj můžu udělat. Pro mně to dokonce ani není o tom meči. Jen ho prostě nechci vidět odcházet.

A tak udělám, co můžu. Stejně jsem vždycky chtěla poznat svého tátu. Chci vědět, kdo doopravdy je. Kdo jsem já. Jestli jsem opravdu poloviční upír, nebo poloviční člověk, nebo co vlastně. Potřebuji odpovědi. Pokud nic jiného, potřebuji vědět, čím se stávám…

*

“Caitlin?”

Zobudila se zasněná. Podívala se nahoru a spatřila Caleba, který stál nad ní a ruce měl jemně položené na jejím rameně. Usmál se.

“Myslím, že jsi zaspala,” řekl.

Porozhlédla se, zbadala svůj otevřený deník na svém klíně a rychle ho zavřela. Cítila, jak její tváře zalévá ruměnec a doufala, že si nic z toho nečetl. Zejména tu část o jejích citech k němu.

Sedla si a přetřela si oči. Byla stale noc a oheň pořád hořel, I když z něj zbyli jenom uhlíky. Musel se taky právě vzbudit. Přemýšlela, jak dlouho spala.

“Promiň,” řekla. “Je to poprvé za několik dní, co jsem spala.”

Opět se usmál a přešel přes místnost směrem ke krbu. Hodil do něj několik dalších polen, které praskali a syčeli, jak se oheň zvětšoval. Cítila, jak jí teplo sahá na nohy.

Stál tam a civěl na oheň, zatímco jeho úsměv se pomalu vytrácel a vypadal být ztracen ve svých myšlenkách. Jak koukal do plamenů, jeho tvář byla osvícena teplou září, co ho dělalo ještě atraktivnějším, jestli to bylo vůbec možné. Jak ho pozorovala, jeho velké bledě hnědé oči změnili barvu na bledě zelenou.

Caitlin se posadila vzpřímeněji a všimla si, že její pohár s červeným vínem byl pořád plný. Dala si doušek, který jí zahřál. Už nějakou dobu nejedla a tak jí víno hned stouplo do hlavy. Spatřila další plastový pohár a vzpomněla si na své způsoby.

“Můžu ti trochu nalít?” zeptala se, a pak nervózně dodala, “tedy, já nevím, jestli piješ—”

Zasmál se.

“Ano, upíři taky pijou víno,” řekl s úsměvem, přistoupil blíž a držel svůj pohár, zatím co mu nalévala.

Byla překvapená. Ne z jeho slov, ale z jeho smíchu. Byl jemný, elegantný a příjemně se rozléval po místnosti. Byl záhadný, jako vše, co se ho týkalo.

Jak zvedal pohár ke svým rtům, podívala se nahoru do jeho očí a doufala, že se i on podívá do těch jejích.

Podíval se.

Pak oba najednou odvrátili pohled. Cítíla, že její srdce bije rychleji.

Caleb se vrátil na svoje místo, sednul si na slámu, opřel se a díval se na ní. Zdálo se, že jí studuje. Cítila se rozpačitě.

Nevědomky si přešla rukou po svém oblečení a přála si, aby na sobě měla něco hezčího. Pokoušela se vzpomenout si, co má na sobě. Někde po cestě, nedokázala si vzpomenout kde, se zastavili v nějakém městě a ona šla do jediného obchodu, který tam byl – Armáda Spásy- a našla tam nějaké oblečení.

S hrůzou se podívala dolů a téměř se ani nepoznala. Měla na sobě roztrhané, vybledlé džíny, tenisky, které jí byly příliš velké a pulovr přes tričko. Na tom měla vyblednutý fialový kabát, kterému chyběl jeden knoflík a který jí byl take velký. Ale byl alespoň teplý. A to právě teď potřebovala.

Cítila se nejistě. Proč jí musí takhle vidět? Bylo to prostě její štěstí, že poprvé, když potkala kluka, kterého měla opravdu ráda, neměla ani šanci vypadat hezky. V této stodole nebyla koupelna, a i kdyby byla, neměla žádný make up. Znovu odvrátila pohled a cítila se trápně.

“Spala jsem dlouho?” zeptala se.

“Nejsem si jistý, právě jsem se vzbudil,” řekl, opírajíc se a přecházejíc si rukou ve vlasech. “Dnes jsem se krmil brzy. To mě položilo.”

Podívala se na něj.

“To mi vysvětli,” řekla.

Podíval se na ní.

“Krmení,” dodala. “Jak to funguje? Ty…zabíjíš lidi?”

“Ne, nikdy,” řekl.

Místnost zalilo ticho, zatímco si uspořádával myšlenky.

“Jako všechno ve světě upírů, je to komplikované,” řekl. “Závisí to od toho, jaký typ upíra si a k jakému sabatu patříš. Co se týče mě, já se krmím pouze zvířaty. Zejména jeleny. Stejně jsou přemnožení a lidi je loví taky- a dokonce ne kvůli jídlu.”

Jeho výraz se změnil.

“Ale ostatní sabaty nejsou tak milosrdné. Krmí se i lidmi. Většinou nežádoucími.”

“Nežádoucími?”

“Bezdomovci, tuláci, prostitutky…ti, kteří nemůžou být rozeznáni. Tak to vždycky bylo. Nechtějí poutat pozornost na rasu.

“Proto považujeme můj sabat, moje plemeno upírů, za čistokrevné a ostatné za nečisté. To, čím se krmíš…ta energie tě naplňuje.”

Caitlin tam seděla a přemýšlela.

“A co já?” zeptala se.

Podíval se na ní.

“Proč se někdy chci krmit, ale někdy ne?”

Svraštil obočí.

“Nejsem si jistý. S tebou je to jiné. Ty jsi kříženec. Je to hodně vzácná věc….Vím, že u tebe to přichází s věkem. Ostatní jsou proměněni přes noc. Pro tebe je to proces. Může ti chvíli trvat se s tím vyrovnat, projít všemi těmi změnami.”

Caitlin si vzpomněla na její bodavé bolesti z hladu, jak se z ničeho nic objevili a celou ji ovládli. Jak jí znemožnili přemýšlet nad něčím jiným než nad krmením. Bylo to hrozný. Děsila se toho, že se to stane opět.

“Ale jak vím, kdy se to znovu stane?”

Podíval se na ní. “Nevíš.”

“Ale já nikdy nechtěla zabít člověka,” řekla. “Nikdy.”

“To ani nemusíš. Můžeš se krmit zvířaty.”

“Ale co se stane, pokud se někde zaseknu?”

“Musíš se to naučit kontrolovat. Chce to trénink. A vůli. Není to lehké. Ale je to možné. Můžeš to kontrolovat. Je to něco, čím si projde každý upír.”

Caitlin přemýšlela nad tím, jaké by to bylo chytit živé zvíře a krmit se ním. Věděla, že už teď byla rychlejší jak kdykoliv předtím, no nevěděla, jestli byla až tak rychlá. A taky vlastně nevěděla, co dělat, pokud opravdu uloví jelena.

Podívala se na něj.

“Naučíš mě to?” zeptala se, doufajíc v kladnou odpověď.

Jejich pohledy se potkali a cítila, jak jí bije srdce.

“Krmení je v naší rase považováno za posvátnou věc. Vždy se vykonává osamotě,” řekl jemně a omlouval se. “Kromě…” Řekl.

“Kromě?” zeptala se.

“Na manželských obradech. Ke spojení manžela a manželky.”

Podíval se jinam a Caitlin mohla vidět, že se přesunul. Cítila, jak se jí krev nalévá do líc a místnost se náhle stala velmi teplou.

Rozhodla se nechat to být. Teď neměla žádné návaly hladu a s touto situací se vyspořádá, když přijde. Doufala, že on bude tehdy při ní.

Kromě toho, hluboko uvnitř ji až tak moc nezajímalo krmení, upíři, meče, nic z toho. Chtěla hlavně opravdu poznat jeho. Nebo to, co k ní vlastně cítil. Bylo tu mnoho otázek, které se ho chtěla zeptat. Proč si kvůli mně všechno riskoval? Chtěl si jenom najít meč? Nebo je v tom něco jiného? Když najdeš meč, stejně se mnou zůstaneš?I když je vztah s člověkem zakázán, překročil by si kvůli mně tuto hranici?

Ale měla strach.

Namísto toho tedy jednoduše řekla: “Doufám, že najdeme tvůj meč.”

Chabé, pomyslela si. To je to nejlepší, co umíš? Nikdy nebudeš mít odvahu říct, co si opravdu myslíš?

Ale jeho energie byla velmi inenzivní a kdykoliv byla v jeho blízkosti, bylo pro ní těžké přemýšlet normálně.

“Já taky,” odpověděl. “Není to normální zbraň. Náš druh po ní touží už po staletí. Traduje se, že je to nejlepší turecký meč, jaký kdy byl vytvořený, je vyrobený z kovu, který dokáže zabít všechny upíry. S ním bychom byli neporazitelní. Bez něj…”

Odmlčel se, očividně se bál nahlas vyslovit možné následky.

Caitlin si přála, aby tu byl Sam, přála si, aby jim pomohl najít jejich otce. Znovu si prohlížela stodolu. Neviděla žádné známky jeho nedávné přítomnosti. Přála si, opět, aby nestratila na cestě svůj telefon. Udělalo by to život mnohem jednodušší.

“Sam tady vždycky chodíval,” řekla. “Byla jsem si jistá, že tady bude. Ale vím, že se vrátil do tohto města-jsem si tím jistá. Nešel by nikam jinam. Zítra půjdu do školy a promluvím si s mými přáteli. Musím to zjistit.”

Caleb přikývnul. “Věříš, že on ví, kde je tvůj táta?” zeptal se.

“Já…nevím,” odpověděla. “Ale vím, že o něm ví mnohem víc než já. Vždycky se ho snažil najít. Pokud někto něco ví, tak je to on.”

Caitlin vzpomínala na všechny ty chvíle se Samem, jak ho neustále hledal, ukazoval jí nové stopy a vždy skončil zklamaný. Všechny ty noci, kdy šel do jejího pokoje a seděl na kraji její postele. Jeho touha vidět jejich otce byla ohromná, bylo to jako nějaká věc, která v něm žije. Cítila to taky, no ne tak silně jako on. Určitým způsobem bylo pro ní těžší sledovat jeho zklamání.

Caitlin myslela na jejich problémové dětství, na všechno, co nezažili a náhle jí pohltili emoce. V oku se jí vytvořila slza, kterou si zahanbeně rychle utřela, doufajíc, že Caleb nic nespatřil.

Ale on to viděl. Vzhlédl k ní a intenzivně jí pozoroval.

Pomalu vstal a posadil se vedle ní. Byl tak blízko, že mohla cítit jeho energii. Bylo to intenzivní. Její srdce začalo tlouct.

Jemně prošel prstem přes její vlasy, které ji odhrnul z tváře. Pak ním prošel přes kraj jejího oka a dolů po její tváři.

Pořád seděla tváří dolů, koukajíc na podlahu, bála se mu podívat do očí. Cítila, jak jí zkoumá.

“Neměj strach,” řekl svým jemným hlbokým hlasem, co jí úplně uklidnilo. “Najdeme tvého otce, uděláme to společně”

No to nebylo to, čeho se obávala. Obávala se jeho. Caleba. Obávala se, že jí opustí.

Přemýšlela, jestli by jí políbil, kdyby se na něj podívala. Umírala touhou cítit dotek jeho rtů.

Ale bála se otočit hlavou.

Měla pocit, jakoby uběhli hodiny, než se odhodlala obrátit směrem k němu.

Ale on se už odvrátil. Ležel opřený o seno, zavřené oči, spal, s jemným úsměvem na tváři, který osvětloval oheň.

Sklouzla blíže k němu a opřela se, položila si hlavu jenom kousek od jeho ramena. Téměř se dotýkali.

A téměř bylo pro ní dost.