Psohlavci

XXVI

V polovici února roku 1695 jednou odpoledne vyváděli žalářník a voják Jana Kozinu z jeho vězení do jiného. Venku hučel vichr a sténání jeho zaléhalo až sem do pusté vězeňské chodby. Kozina, vešed do nové cely, zastavil se na okamžik u dveří, rozhlédl se, pak prudce vykročil, až mu řetěz na nohou zařinčel. Stanul u tvrdého lože, jen slámou vystlaného, na němž odpočíval draženovský Kryštof Hrubý. Stařec, když loňského jara s doktorem na nádvoří mluvil, tušil sobě najisto blízkou smrt. Nepřišla však a druhou již zimu trávil ve vězení. Na žlutavé, přepadlé tváři a na mdlém oku bylo znáti, že sil mu za tu dobu nepřibylo. Sešel tak, že synovec jeho jej na první pohled sotva poznal.

Kde byl ten draženovský rychtář, starý sice, ale svěží tváře, očí jasných a jiskrných, statný ten stařec rázu zemanského? Tu ležel mdlý a zesláblý. Dlouhé vlasy, jindy silně prokvetlé, zbělaly mu za vazby jako sníh.

Jakmile Kozina k němu přistoupil, stařec si ho na okamžik prohlížel. Pak svitlo ve vyhublé jeho tváři a mdlý úsměv kmitl se na jeho rtech. Neviděl Hrubý synovce svého od té doby, co jim u soudu aplačního rozsudek ohlásili, jak tenkráte krajané jejich ten revers nešťastný podepsali a pak domů, do pokořeného Chodska, odešli.

»Teky jsi huž jinčí, hale ne tulik, kerak já,« oslovil synovce, zraku svého neodvraceje od jeho pohublé bledé tváře. Byl potěšen jeho návštěvou, o niž byl po čas vazby několikráte, a také nadarmo, žádal. Ještě více se pak potěšil, když žalářník oznámil, že mladý vězeň zůstane tu s ním. Strážcové odešli, dveře zapadly, klíč zarachotil a Chodové byli sami. Kozina usedl ke strýci na lože. Mdlé zimní světlo padalo na vězňův chodský bílý župan, teď už chatrný a vetchý. Bez ozdoby však nebyl. Na prsa mladého Choda dosud splývaly z dírky rudé fábory, dar někdy Hančin, památka šťastné, veselé svatby.

Synovec ptal se strýce po zdraví, a ten když sobě postěžoval, otázal se Kozina, hledě bádavě, soucitně na nemocného:

»Rok huž pryč, ha my tu ešče. Víte—li, strejčku, proč?«

Stařec, jenž zatím, pozvednuv se poněkud, na loži usedl, přisvědčil. Věděltě, že Lamminger podal odvolání z rozsudku soudu apelačního a žaloval k hrdelnímu.

»Huž tuto teky pořídil. Bul jsem huž hu súdu. Hale hu jinačího. Zase mne vyslejchali ha práli, že jsem všecko svú řečí huďál.« Kozina se zamlčel.

»Hu mne teky buli, tu v harestu. Nemůžu na nohy.«

»Dyk jsem si myslil,« odvětil synovec a dodal, že Syka, Čtverák, Šerlovský a Pajdar a všichni z poselstev vídeňského a pražského znovu byli zatčeni a že již také stáli před hrdelním soudem.

Stařec pokývl hlavou, a přejev rukou spánky, pravil:

»Vím, vím. Já myslil, že jen mi nebo nás dva chtějí, ha voni teky ty. Uj, tuten jidáš tranovský, ten by rád krev pjil, ten by rád všechny Chodováky pomordoval. Panenko Marja! Ti to rozsúdili!«

»Teky huž víte?!«

»Vědět? Vím. Tuti páni vod hrdelního súdu buli hu mne. Nu vám histě teky tak čtáli.«

Stařec se zamlčev, upřel zakalený zrak na synovce, jenž seděl mlčky, nehnutě, maje bledou tvář k prsům pochýlenou. Nepozvedl ji ani, když mu strýc povídal obsah rozsudku, který mu dnes oznámili, že Čtverák, on Kryštof Hrubý a Kozina, jakožto hlavní a nejpřednější buřiči, mají být oběšeni, Syka a Brychta aby stáli po dvou hodinách denně na pranýři, načež aby byli ze země vypovězeni. O ostatních, bylať jich velká řada, stařec si všecko nepamatoval, jen tolik, že někteří byli na dvě léta, jiní na rok a někteří na tři měsíce do tuhého vězení odsouzeni.

Když Hrubý umlkl, pozvedl Kozina hlavu a pravil, z myšlenek se probíraje:

»Jau, tak nám tuto teky čtáli.«

»Nu, chlapče, tuto nám dali za naše práva. Majestáty nám vzeli ha dali nám voprátku. Hale to by chtíl jen Lomikar. Ve Vídni tuto tak nenechají. Nemůžu! Co jsme huďáli!«

Kozina zakroutil vážně hlavou.

»Nevím, strejčku.«

»Hale toť volá do nebe! Císař tuto nepodepíše – ne, ne. Ha hdyž tuten tranovský vlk musí mít život, hať mi vemú, starýho, stúnavýho chlapa. Co se mnú – ha nevidíl bych ty zlý časy,« dodal stařec mdlejším hlasem, a vtom kašel přerušil mu řeč.

Kozina přešel vězením a pravil:

»Znám ho, von nehuleví. Ó, my se huž dym nevrátíme.«

»Já ne, chlapče, hale ty – Necintuj se. Není možná, máš ženu, děti.«

Mladý sedlák se zastavil. Slova starcova dotkla se toho, nač prve už i teď myslil. Mocná jeho prsa neutajila teskného povzdechu.

»Strejčku, tuto je to nejhorší. Hančí ha děti, mý děti, pořád na ně myslím. Hdyby jich nebulo! Hať by mi voběsili, nic bych se necintoval, nic bych neprosil.«

»Ha ty bys chtíl Lomikara prosit?!«

»Nihdyž, ha hdybych vopravdu stál huž pod šibenicí.«

Oba se zamlčeli; když pak zase počali hovořit, nic se již o krvavém rozsudku, nemilosrdně krutém, nezmínili. Na domov vzpomínali, na pěkný chodský kraj, na rodiny své. Jen jednou ještě starý Hrubý zatoužil nad panskou tvrdostí, a to když uslyšel, že Jiskru dudáka a pak ani Hančí k synovci nepustili.

Bylo smutné obou shledání, než oba přece potěšilo velice. Dávnoť si ho přáli a po něm toužili. Trapné samoty a odloučenosti, plné smutných a mučivých myšlenek, aspoň zčásti se zbavili. Kozina ošetřoval starého strýce, jak bylo ve vězení, jemu vězni, jen možno. Starcovým jediným potěšením byla rozmluva o domově a synovec jeho také tam v duchu s ním zabíhal nejraději. O rozsudku se již nezmínili, ačkoli oba kolikráte za den, když se zamlčeli, i za hovoru i v noci sobě vzpomněli, potvrdí—li jej u dvora.

Starý rychtář smrti se nelekal. Kolikráte se o ní zmínil a najisto ji čekal. Cítil, že sil jeho ubývá. Třetího dne, co Kozina s ním ve vězení meškal, poprosil o kněze. Když přišel a na cestu do věčnosti jej opatřil, prosil ho stařec, aby mu napsal do domova psaní. Když žádosti jeho kněz směl vyhověti, sám Kozina se zaradoval; vzpomnělť, že tak dojde také zpráva k jeho rodině, že bude možno několik slov jim vzkázat. Již toto pomyšlení oblažilo otce po rodině prahnoucího.

Kněz oznámil Hrubého rodině do Draženova, jak je s hospodářem, i jeho poslední vůli, když by se více domů nevrátil. Oznámil všem jeho zármutek, že nikoho již neuvidí, i jeho poslední požehnání. Na konci pak podotkl, že je s ním teď Kozina a ten že u nich v Draženově a doma v Oujezdě všechny, ženu, děti a matku nastokrát pozdravuje, a to aby v Oujezdě najisto vyřídili. Více nesmělo být připsáno.

Starý, vlídný kněz, prve nežli z vězení odešel, těšil Hrubého, zvláště pak, aby se nelekal smrti, že se ještě snad pozdraví.

Hrubý však nedal mu ani domluvit.

»Dyk voni ti páni teky dobře vedí, že je se mnú huž hamen, proto mi sem tutoho chlapce pustili.«

Když kněz odešel, obrátil mdlé své oči po synovci a pravil:

»Hdyby tak pánbůh dal, chlapče, ha já vedíl, že ty tomu hujdeš! Kerak kámen mám to na prsou. Bulo by to jinčí humírání.« Zamlčel se, hleděl před se do prázdna, až opět se obrátil po synovci, jenž mu seděl u nohou.

»Ha hdyby pánbůh dopustil, ha hdyby tě vopravdu vodsúdili, Jene, nepros!«

»Nebudu, strejčku, huž jsem prál.«

»My nic nesprayjíli, hale nadarmo přece nehumřeme.«

Ve starcově zraku jako by svitlo. »Ha hdyby hu nás podepsali ha vodvoláli, ha my ne, právo nebude ztraceno. Co po nás budú, můžú se zas hlásit, haž bude, dá pánbůh, lepší čas.«

Umlkl unaven a sepjal ruce, jako by se modlil. Odpoledne chvilku dřímal a poté se opět chvíli modlil. Ustanuv, s Kozinou rozmlouval; než hovor ho již unavoval a často zamlkal. Byl opět na Chodsku, vzpomínal na své a těžko nesl, že nebude v rodné, domovské půdě odpočívat. Pak sáhl po Kozinově ruce.

»Jene, pro pánaboha ponejprv, podruhé ha potřetí tě prosím,

vodpusť mi; ty bys tu snad nebul, hdyby já vodpusť mi!«

Hlas se mu třásl.

Mladý Chod sevřel starcovu studenou ruku.

»Bul, teky bych bul, strejčku, ničím jste mi nehublížil, ničím.«

Když se vězením prvním soumrak ukládal, ozval se opět starý draženovský rychtář: »Pořád se modlím ha pánaboha prosím, haby se nad našima doma smiloval ha nejvíc nad tebú, Jene, haby nedopustil, habys bul nevinně hutracenej. Ha doufám, že je ešče boží spravedlnost.«

Když žalářník pak misku polévky nemocnému přinesl, ani se jí nedotkl. Kozina prosil, aby jim světlo bylo. ponecháno, a žalářník prosbě té vyhověl. Po celou noc Kozina ani oka nezamhouřil, poněvadž sám už viděl, že se strýc neklame. Starý Chod do poslední chvíle zachoval jasnou mysl. K ránu, když kahan skoro dohoříval, žádal synovce, aby se nahlas pomodlil. Kozina klekl u lože a říkal modlitbu za modlitbou, zraků svých ze strýce nespouštěje. Pojednou se v modlení zarazil. Vztáhlť strýc prudce ruku, hlavou pohnul, a po tváři se mu rázem rozlila smrtelná zsinalost. —

Bledý zásvit denní padal do smutného vězení, kdež ozýval se křečovitý mužský pláč. Když pak později žalářník vešel, nesa vězňům snídani, zastal Kozinu u mrtvoly strýcovy sedícího. Mladý Chod již neplakal. Seděl bled a nehnutě jako socha s rukama sepjatýma, modle se za strýce.

Když mrtvolu starého Hrubého vynášeli, prosil Kozina, aby ji směl ke hrobu sprovoditi. Nedovolili mu to a jen mu na jeho otázku udali, že bude druhého dne odpoledne pohřbena. Jinou prosbu však mu splnili: nezavedli ho do jeho dřívějšího vězení, nýbrž nechali jej po jeho žádosti v tomto, v němž strýc dokonal. Toho a příštího dne měl skoro jen nebožtíka na mysli. Uvažoval, kde skončil nejváženější ten na Chodsku rychtář a kam mrtvolu jeho asi zanesou. Nikoho tu nebohý neměl ze své rodiny, aby nad jeho mrtvolou zaplakali, ba ani nevědí, že jim starý hospodář odešel navěky. Což by tam v draženovském dvorci naříkali, synové i čeládka, ne tu chvíli, co zemřel, ale po všecky tři dny! Po všecken ten čas by se ze dvorce nářek rozléhal i vyčítání všeho toho, co zesnulý dobrého udělal, jak měl rodinu rád, čeládku, jak byl moudrý, štědrý a ochotný ke všem. A tu v té komoře umrlčí, do které ho zanesli, nenechají ho ani do třetího dne. Hned druhého jej vynesou a nepřijdou tři staří zpěváci vesničtí, kteří by nad otevřenou rakví smutně zazpívali žalostnou píseň o duše rozloučení, nepřijdou ani sousedé mrtvého vyprovodit. Nikdo s ním nepůjde, nezazvoní mu ani, zanesou ho ven, spustí do hrobu. Kdyby aspoň jemu dovoleno bylo zhlédnout to nešťastné místo posledního odpočinku a pamatovat si je. Pamatovat? On? Což se vrátí, aby doma mohl říci? Kozina se zachvěl.

Po celé odpoledne, kterého, jak věděl, byl starého strýce pohřeb, se modlil. Než v nejupřímnější modlitbu vtíraly se mu dusné myšlenky a pro ně až na chvíle ustával v modlení.

Vzpomněl na sebe, na ženu a děti. A což on! Snad něco horšího jej čeká. Potvrdí—li tam ve Vídni ten rozsudek..Myšlenky se mu zarážely, cítil, jako by se mu srdce zastavilo, až jal se modlitbu odříkávat, rychleji, vroucněji, aby tu děsnou myšlenku zapudil. —

Nastali zase dnové trapné samoty a odloučenosti, plní smutných a mučivých myšlenek. Čas zvolna ubíhal, teskně se plížil.

Jednou ráno žalářník, když mu snídani dodal, zastavil se u samých dveří, již na odchodu, upíral oči své na vězně, až jako by se rozmyslil, pravil:

»Slyšíš, sedláče, něco ti povím. Ale neříkej to, že to máš ode mne. Ty se toho lekáš, že to ve Vídni všechno potvrdí, a takhle se ti přece uleví.«

Kozina vztyčil kvapně hlavu a napjatě poslouchal.

»Včera to přišlo z Vídně, dověděl jsem se jen tak, rozumíš, ale mlčet budeš,« mluvil žalářník. »Císař všecko nepodepsal.«

Vězeň sebou trhl a cítil, že na líci mu červeň proskočila. Oči jeho tkvěly na rtech žalářníkových.

»Císař potvrdil, aby jenom jeden z vás byl, víš, oběšen.«

»Ha který?« vpadl mu Kozina dychtivě do řeči.

»To nevím. To teprve tamti mají rozhodnout,« žalářník ukázal prstem nad sebe, míně tím rady hrdelního soudu. »Ten starý tomu ušel. Teď jste jenom dva; koho si z vás vyberou, ten – To jim je ponecháno. Ale tys na tom líp. Toho Čtveráka dali do Vídně na první místo, protože měl takové potupné řeči; nebožtíka na druhé a tys byl na třetím. Tak snad tomu nejspíš ujdeš.«

»Ha hdyby mi neodsúdili?«

Žalářník rozuměl.

»Domů také nepůjdeš. Toho, koho pustí, pošlou na deset let do Uher, do Komárna. Tak to včera přišlo. Na deset let do pevnosti je také něco, ale přece uběhnou. Z Komárna se vrátíš, ale odtamtud – » Žalářník se zamlčel.

»Pozdrav vás pánbůh,« děkoval Kozina temným hlasem.

»Ale mlč! Přál bych ti to, máš ženu a děti.«

Žalářník odešel. Zpráva jeho byla paprskem naděje, jenž se temnem žalářovým zamihl. Jedno bylo v něm jasno: všichni, teď už oba, on a Čtverák, neumrou tou potupnou smrtí. Jednomu z nich kyne život. Kterému? Paprsek se míhal: tu slaběji a mdle, tu zas jej úvahy oživily, zaleskl se a na chvilku vězně potěšil. Byl mlád, měl milou ženu, děti, nerad by umíral. A neměl proč, byl o své nevině přesvědčen. On jen se domáhal spravedlivé věci, a když ostatní vyváděli Lomikarovi a jeho úředníkům schválnosti, on je varoval, zdržoval. On jen na pravdu a právo své spoléhal a na spravedlnost. Teď má být oběšen, on nebo Čtverák. Ten měl to říkání v Klenčí o panském karabáči a utopil jej. Potupil Lomikara. Ten mu nemůže zapomenout. A on, Kozina, Čtveráka zdržoval a proboha prosil, aby na zámek nechodil. A teď je s ním vinen a souzen! Ani Čtverák si toho trestu nezasloužil, nikdo, nikdo z Chodů, jen on, Lomikar, jenž všechny naschvál popichoval a dráždil. Koho by on volil? Koho by on určil na smrt, Čtveráka, nebo jej, Kozinu, jenž mu tolikrát směle se v oči podíval a směle vždycky za všechny odpověděl. A tu vždycky v duchu mu znělo: »Tebe, tebe!«

Než Lomikar neurčuje, nýbrž soud. Vězeň si vydechl, ale hned mu jako těžká chmura připadlo pomyšlení: »Ale co on zmůže! Zrušil ortel soudu apelačního, přiměje i soudce, aby po jeho rozhodli.«

Ať rozhodne! Toho se však nedočká, aby on se mu poddal, nedočká se, aby on, Kozina, odvolal a řekl: »Všecko to bylo nepravé, čeho jsem hájil, a lež, co jsem tvrdil.« Aby ještě Lomikar ke vší nepravosti své s posměchem na něj ukázal a řekl: »Hle, jak zkrotl, jak se poddává!« Ne, tolik už zkusit a ještě té hanby a potupy se dočkat?!

Och, to nebožtík táta nemyslil, když. prorokoval, jak ještě pro chodskou svobodu krev poteče, že jeho vlastní syn – A on tenkráte pod lipou, když ho trhanovský správce se svými do krve ranil, také se mýlil. Děj se vůle boží! Umře—li, bude to za pravou věc. —

Byly však zase okamžiky, kdy ho ta pevná odhodlanost opouštěla, to když se na ženu a malé děti rozpomínal. Nejednou, když o všem uvažoval a začal na poslední chvíle a věčné rozloučení pomýšlet, zpotilo se mu čelo.

Nejistota, ten ustavičný boj naděje s obavou, mučily jej nejvíce, a nejednou se už žalářníka otázal, je—li rozhodnuto. Ten mu vždy odpovídal, že není, a posléze, že snad už je, ale že jistotu neví, a kdyby bylo, že soud rozhodnutí své ještě jednou pošle nahoru ke schválení, a to že zase nějaký týden mine.

Hrozní lidé! Nač těch průtahů, nač to mučení? Ale nikdo Kozinovi neodpověděl, nikdo jeho nedbal.

Jednou v bezesné noci, sedě na loži, zase rozmýšlel, bude—li on nebo Čtverák na smrt odsouzen. Kdy se to doví? Kdo by mu pověděl? Tu se mu mihlo hlavou: »Ptej se! Znamení! Počtu sudého a lichého. Liché číslo bude tvá smrt— » Vstal a zašel ke zdi. Na okamžik stál, pak vykročil a kráčel přímo ke dveřím, kroky tiše počítaje. Tmou bylo slyšet řinčící řetěz na jeho nohou. Najednou utichl. Kozina došel ke dveřím, dopočítal. Sedm kroků! Nešťastné znamení! A přece ještě jednou je zkoumal. Přikročiv k loži, sáhl do něho a vytáhl hrst slámy. Pak u okénka jal se stébla počítat.

Jedno po druhé, odpočítáno, padalo na zemi. Čtrnácté – už jen dvě má v hrsti – patnáct, šestnáct; och, tu se mu namihlo mezi prsty ještě jedno, poslední, sedmnácté! —

Té noci neusnul; ale znamení do třetice nezkoumal.

XXVII

Všecko zase pěkně kvetlo a v poli obilí hustě se vlnící srpu zrálo. V ten čas přijela vrchnost na trhanovský zámek, poprvé od oněch neblahých událostí. Svobodná paní Lammingerová z Albenreuthu ani teď ještě ráda nejela. Loni již chtěl její manžel sem se odebrat, ale tu ještě zmohla jeho vůli. Letos pak už nebyla s to.

»Nebojte se, má milá,« pravil klidně a chladně.« To již nejsou ti staří Chodové. Podívejte se, jak jsem je zkrotil. Jako ovečky jsou.«

Svobodná paní manželu svému uvěřila na slovo; než to právě ji hnětlo. Lekala se hrobového, smutného ticha v tom pěkném kraji šumavském, i toho, že pán její strunu trpělivosti toho lidu až přepíná. Proto když se ocitla v bílém zámku trhanovském, jejž nyní pro husté stromoví sotva bylo viděti, málokam si vyjela, trávíc skoro všechen čas ve stinné zahradě. Meškala tu sotva několik málo dnů a již se jí tu stýskalo. Jindy bylo přece veseleji, dokud měla tu dcery. Teď i druhá, mladší se jí provdala a letos záhy zjara odebrala se na statky svého manžela hraběte z Vrtby a Freudenthalu.

Přála jí to. Nejednou si na ni vzpomněla, jak se mladé, veselé dívce tu na osamělém zámku vždycky stýskalo. Jak teprve nyní by odtud toužila!

Jednou v neděli odpoledne četla paní z Albenreuthu v zámecké zahradě pod klenbou, přistřiženou z husté habřiny, dceřin list. Došel dopoledne; od té doby již několikráte ho přeříkala. Napjatě sledovala řádek za řádkem, a jak ho ráno v radostné nedočkavosti chvatně zrakem přelétla, tak nyní všímala si každého slůvka, vážíc jeho význam. Vážná tvář urozené paní se za čtení vyjasnila zásvitem tiché radosti. Ale jak dočítala, rázem přestala, a držíc list v pravici, obrátila se v tu stranu, odkud kroky se ozývaly.

Očekávala manžela; místo něho vystoupil z uličky přistřižených houštin starý Petr, komorník páně.

»Ach, tys to, Petře!« promluvila paní vlídně. »Co dělá pán?«

»Ještě pracuje!«

»Stalo se něco?«

»Nic, Milosti, brána je zavřena, ale divná věc, nějaká selka se přece tam dostala. To vyčíhala asi, kdy branku otevřeli.«

»A co chtěla?«

»Ptala se po vás, Milosti. Hnali ji pryč. Teď se jdu podívat, je—li také zahradní branka.«

Trhl sebou, nedomluviv. Kroky, jež se ozvaly za arkádami na stezce, vysypané drobným pískem, starého hrdinu vyrušily. Paní Lammingerová se tam také obrátila. Totě ta selka, jistě. Ve smutkové sukni, v bělostné zástěře blížila se nesměle, majíc kolem hlavy uměle uvázaný šátek vyšívaný, bělounký jako křída. A dvě děti s ní, chlapec a holčička, obě svátečně vystrojené, s vlásky pěkně učesanými.

Urozená paní zvědavě si prohlížela mladou, hezkou selku. To však jí hned do oka padlo, že příchozí je bledá, usoužená. Petr, vzpamatovav se, chtěl už jí vstříc jít a pryč ji odvést, ale na pokyn své velitelky toho nechal. Selka, spatřivši dámu krásně a bohatě oděnou, zarazila se. Hned však se sklonila k dětem a něco jim pověděla; hošík se rozběhl, a nežli se kdo nadál, políbil urozené paní ruku. Sestřička však, děvčátko asi čtyřleté, krásných zlatých vlásků, zardívajíc se jako planý mák, sotvaže k dámě popošla, stanula. Také starý Petr hleděl ne bez zalíbení na smělého chlapce a stydlivou hezkou jeho sestřičku, jež se šlechtičně patrně zalíbila.

»Kdo jsi a odkud?« ptala se.

»Z Houvězda, Kozinová.«

Stín přelétl bílým čelem urozené paní. Starý Petr sebou trhl.

»Co chceš?«

Mladé selce zalily se oči slzami; nemohouc promluvit, padla na kolena.

»Milost, hurozená paní!« vyrazila, »milost!«

»Vstaň a pověz, co chceš.«

»Dyk snad víte, hurozená paní. Huž druhej rok je můj muž v harestě. Von je v tom nejhůř ha nejmíň huďál. Dycky chlapy krotil ha bránil jim ha prosil je, haby tutich lermů neďáli. Ha při tutý

leberii teky nebul, to huž bul zavřínej. Hurozená paní, přimluvte se hu svýho pána, haby ho huž pustili. Sme tak dlúho sami, šecko hu nás chúdne, ha von chudák! Ha tuty děti, hurozená paní! Šak víte sama, co je to děti mít. Ha esli sedlák něco huďál, dyk sedíme všichni při hříšný vodě ha je haž dost huž potrestanej. Pro boha živýho, hurozená paní!«

Šlechtična nepřerušila řeč nebohé prosebnice. Slova její i slzy ji dojímaly; více však ji dojalo a srdce jí sevřelo, jak si v ten okamžik vzpomněla, co jí řekl včera manžel, mluvě o soudu: že Kozina oujezdský bude bezpochyby na smrt odsouzen. Div že se jí zrak nezkalil, když nyní utkvěl na pěkném hošíku boubelatém, na sestře jeho zlatovlásce, na nevinných těch dětech, jež nechápajíce své a rodičů svých neštěstí, plny úžasu a s bázní zároveň hleděly z plačící matky na vznešenou, krásně oděnou paní.

»Neplač, ubohá!« oslovila šlechtična selku. »Je mně líto, ráda bych ti pomohla a přála bych ti a dětem, abyste nebyly bez otce, ale já nic nemohu.«

»Hale hurozený pán váš.«

»Mýlíš se, on nesoudí tvého muže, ale soud v Praze, na tom všechno záleží. Uvidíme, co bude možná.«

Trhla sebou, nedomluvila, blížící se kroky ji zarazily. Petr se také zalekl a bezděky ustoupil hloub ke křovinám. Tušiltě jako paní, kdo se blíží. A tu již stanul Lamminger. Přehlížel svým chladným, pronikavým zrakem neočekávanou skupinu. Hančí, naslouchajíc slovům jeho paní, nevšimla si ho, až promluvil:

»Kdo ji sem pustil?« Ptal se tak, na selku se ani neohlédnuv, klidně, ledově, ale zároveň káravě. Hančí zrovna píchlo, jak ho spatřila a uslyšela. K té vznešené paní měla důvěru, nic se jí nebála, ale tu před tím! To je on, Lomikar! Jako by se byl ostříž zjevil. Hrdlo se jí stáhlo a bezděky přitulila k sobě malou Hanálku, tisknoucí se jako plaché kuřátko do záhybů její sukně.

»Hurozený pane!« vyrazila třesoucím se hlasem.

»Co chceš?« otázal se Lamminger.

»To je Kozinová,« pravila jeho paní, úzkostlivě hledíc na oba.

»Tak? A co chce?« tázal se lhostejně.

Hančí místo šlechtičny odpověděla.

»Milost, hurozený pane! Můj Jan je huž tak dlúho v harestě.«

»Poslal on tě prosit?«

»Ach, já nemohla s ním mluvit, hurozený pane. Bula jsem hu něho, hale nepustili mi.«

»A kdyby pustili, sotva by ti řekl, abys sem šla. Ostatně, mohlas také zůstat doma! Já ho nesoudím, ale soud v Praze.«

»Milostivý pane, hdybyste chtíli, vy všecko můžete. Na váše slovo se tuto stálo, na váše slovo ho pustí. Milostivý pane, pro boha ha pro tuty děti!«

»Na ty měl on myslit, než začal svrhovat vrchnost,« odvětil Lamminger ledově. Na okamžik nastalo trapné ticho. Krutá slova ta odňala Hančí řeč; paní Lammingerová trnula.

»Ha hdy, milostivý pane, pustí Jana?« ptala se Hančí tichým, zkormouceným hlasem, neodvažujíc se více za milost prosit.

Podivný úsměv kmitl se po rtech Lammingerových. Ale než na tu otázku odpověděl, kvapně ozvala se jeho paní pohnutým, třesoucím se hlasem po francouzsku:

»Probůh, pane, nic jí neříkejte, nesnesla bych toho, ušetřte mne!« Všechna vzrušená hleděla na rty manželovy, co pronesou.

»Nejsem soudce, nic nevím, leda jen tolik, že co nevidět, těchto dnů bude ohlášen rozsudek. Ale abys nebyla zklamána, povím ti, že bude dost přísný. To není jen bouřit se proti vrchnosti. Třeba příkladu, aby na věčné časy nikomu nenapadlo shazovati vrchnost. A zvláště u tvého muže potřeba přísnosti. Ten všechny rozpálil. Dnes bychom ho pustili a zítra by všechny zase pobouřil. To by dovedl svou řečí. Protože je nebezpečný, musí pykati. Jdi sbohem!«

Tvrdá, necitelná ta slova, pronesená tvrdou výslovností německou, mladou selku zdrtila. Neodvažujíc se již ani hlesnout, ani k němu vzhlédnout, vstala a brala své vyděšené děti za ruku. Jak se obracela, setkal se její pohled s lítostným pohledem svobodné paní.

Hančí, sotva krok učinivši, dala se do hořkého, usedavého pláče.

Tak odcházela. Lamminger, po ní se neohlédnuv, upřel chladný zrak na svou paní a pravil:

»Podruhé mne, prosím, takových audiencí ušetřte!«

Odešel druhou stezkou a záhy zanikl mezi stromy a křovinami. Paní jeho, všecka ještě rozechvělá, nemohouc ani slova pronésti, upřela za ním oči lesknoucí se rozčilením a v pobouřené duši jí vykřiklo:

»Tyrane!«

Nebe bylo všecko mraky zaklopeno. Stín jejich uložil se na pohorský kraj, jenž utichnuv, očekával jejich vláhu. Bylo zrovna v neděli odpoledne, týden po tom, co byla Hančí Kozinová prosit u vrchnosti! Oujezdem vládlo hluboké ticho. Bylo by, kdyby se ani bouře neblížila. Všecko bylo zamlklo, zaraženo. Všichni tu, jako všude na Chodsku, teskně a dychtivě očekávali, jak rozhodnou o těch nově zavřených i o těch, kteří tak dlouho vězněni, o Kozinovi i Čtverákovi. Jak o těch dvou má být rozhodnuto, nikde nevěděli, ani netušili. Kdož by se také nadál tak hrozného trestu?

Jen o starém Hrubém rozlétla se všude zpráva, jak domů, jsa na smrt nemocen, psaní zaslal a jak poté brzo odešel na pravdu boží. Zrovna o něm také u Kozinů mluvili.

Pod lipou na dvoře seděla Hančí s tchyní, Řehůřek Jiskra a host, nebožtíka Hrubého nejstarší syn, jenž přišel příbuzné navštívit a oznámit, že se půjde do Prahy na všechno přeptat, jak s nebožtíkem tátou bylo, a že se vynasnaží, aby se k Janovi, ke Kozinovi, dostal. Hančí zprávou tou oživla. Od oné trhanovské cesty nemohla se vzpamatovat. Pomyšlení, že muž bude na dlouho odsouzen, že třeba ještě několik let bude ve vězení, ji skličovalo, a nikdo ji nemohl potěšit, ani Jiskra ne, který tvrdil, že Lomikar jen tak hrozil, aby se ještě i Janově ženě pomstil. Veselý jindy, nyní vážný dudáček dokládal své mínění tím, jak že by to mohlo býti, když ani Jan čekany nebo pušky v ruce neměl. —

Jak tenkráte to pozdravení Janovo v listě nebožtíka Hrubého Hančí a všechny potěšilo! Teď v duchu se zaradovala, že snad

mladý Hrubý také nějaké noviny přinese, a jestliže ho k Janovi do vězení pustí, to se pak zrovna také ona vydá na cestu do Prahy; tak si to nyní v duchu umiňovala.

Temný rachot se ozval a všem připadalo, že náhle zahřmělo. Ale nebyl to rachot bouře, nýbrž bubnování.

Jiskra kvapně vstal a chtěl ke vratům; jimi malý Pavlík vběhl a jako šipka zrovna k lípě letěl, oznamuje již cestou, že na návsi bubnují a že tam jsou na koních.

Všichni kvapili ven. První jejich pomyšlení bylo, že to vojsko. Tak se také domnívali všichni, kteří ze stavení, ze sadů, zpod stromů, kde na trávníku sobě hověli, ven na náves kvapili.

Ale ne vojsko, jenom dva jezdce, a známé, tam zhlédli. Písař z trhanovského zámku a mušketýr, jenž bez únavy bubnoval, jako by chtěl svolat celý svět. Oba jezdci byli za chvilku lidem, mladým i starým, obklopeni. Dychtiltě každý zvědět, co ti panští poslové oznámí tímto neobyčejným způsobem.

Buben umlkl, mušketýr zastrčil paličky. Písař vytáhl zpod kabátu papír, rozbalil a počal čísti:

»Z milostivého císařského nařízení královští hejtmané kraje Plzeňského nařizují a poroučejí, aby, jakož v hlavním městě Praze a v královském krajském městě Plzni i ve všech krajských městech v Království českém publicírován byl nebo bude rozsudek nejvyššího hrdelního soudu, jak jej Jeho Milost císařská potvrditi ráčila, aby také jmenovaný již ortel v příčině neposlušných a bouřících se Chodů ve všech vesnicích chodovských na panstvích Jeho Excelence urozeného pána Maxmiliána Lammingera z Albenreuthu obzvláště byl ohlášen a veřejně čten, jakož se tímto činí.«

Šum hlasů, jejž bylo ještě slyšeti, když písař čisti počínal, záhy umlkl, jak udal, co bude oznamovati; sotva že se nějaký výkřik překvapení a úžasu ozval, a hned nastalo hluboké ticho kolem. Každý pln dychtivosti upíral oči na rty hlasatelovy. Stařičký bělovlasý Přibek, skoro až k jeho koni se protlačiv, naslouchal, hlavu maje pochýlenu. Manka opodál dychtivostí hořela i úzkostí trnula, jak rozsouzeno o jejím ženichovi.

Na pokraji houfu stál Řehůřek Jiskra, vedle něho Hančí; bledla a chvěla se. Na všecko kolem zapomněla, na děti, na hosta, očekávajíc v trýzni osudnou tu zprávu. Stará Kozinová stála opodál, držíc Pavlíka za ruku. Vráskovitá tvář její, poslední dobou přižloutlá, v tu chvíli zesinala; oči stařeniny hořely rozčilením.

Povýšeným hlasem četl písař obšírný rozsudek, v němž místem i důvody byly udány a uznané viny naznačeny. I ohlásil, že hrdelní soud uznal tři nejhlavnější a nejnebezpečnější původce rebelie a odbojníky, a to: Čtveráka z Klenče, Hrubého z Draženova a Jana Sladkého z Oujezda, že hrdlem propadli, nicméně že Jeho Milost císařská ve své klemenci a milosti ustanoviti ráčila, aby toliko jeden z nich byl popraven, a tu že soud, protože jmenovaný Kryštof Hrubý smrtí přirozenou sešel, rozhodl, aby Jan Sladký z Oujezda, příjmím Kozina, byl oběšen, a že slavný hrdelní soud proto se tak rozhodl, že jmenovaný Sladký či Kozina je sedlák velice výmluvný, a tudíž nebezpečný a ze všech nejvíce zatvrzelý, nechtěje o pardon prositi.

Hrozného toho motivování Hančí již neslyšela. Jak zaslechla prve o trestu smrti, počala se třást jako osika, jako v zimnici, a než hlasatel o muži jejím dočetl, vykřikla, a jako by ji podťal, skácela se na zem.

Nehoda ta na okamžik přerušila čtení rozsudku. Všichni tlačili se k nešťastné Kozinové. Ženy jaly se bědovat a naříkat a s nářkem tím pojil se křik Pavlíkův a Hanálčin, kteří se k matce bez sebe ležící tlačili. Jiskra Řehůřek vzal Hančí pod paždí, sousedka jedna mu pomohla, a tak zanesli nebohou do nejbližšího stavení, aby ji tu vzkřísili. Za nimi mdlým, nejistým krokem kráčela stará Kozinová. Mžitky se jí dělaly před očima, prsa i hrdlo se jí křečovitě svíraly a nemohla ani výkřikem, ani bědováním si uvolniti, jak byla nenadálou, děsnou ranou omráčena.

Hlasatel dále četl hrozný svůj seznam, počínaje Čtverákem z Klenče, jenž takto smrti uniknuv odsouzen na deset let

do pevnosti komárenské, nepřítomný Brychta pak do Rábu na dvě léta těžké práce, Syka, Šerlovský mladý na rok do tuhého vězení, ostatním pak, které hrdelní soud na několik měsíců do těžkého vězení odsoudil, a těch byla řada veliká, dána císařským rozhodnutím milost.

Tak byl Lamminger přesvědčen, že Chodové jsou zastrašeni a zkroceni, že s tímto hrozným rozsudkem poslal písaře beze všeho průvodu s jediným toliko mušketýrem. A hle, ani jediná pěst z davu, rozsudek ten vyslechnuvšího, se nepozvedla a panští hlasatelé, jak volně přijeli, tak bez překážky a úrazu odjížděli. Jednotlivci jako strnulí hleděli za nimi, beze zvuku, jiní však teprve nyní našli hlas a výkřiky ulevovali ohromené mysli. Většina však chvátala ke stavení, kam odnesli Kozinovou.

Všecky ženské se nad ní rozplakaly a také mužští dojati a plni lítosti hleděli na mladou ženu, probírající se z mrákot do hrozné skutečnosti. A jiní tam nedošli ani do světnice a zastavili se na síni, kde na schodech klesla stará Kozinová, hledíc před se do země, nevidouc, neslyšíc, co se kolem ní děje. Uslzená vracela se ze stavení Manka Přibkova, ohlížejíc se za smutným průvodem. Dvě selky vedly mladou Kozinovou a její matku do statku; vedle Jiskra Řehůřek nesl Hanálku v náručí a plačícího Pavlíka vedl za ruku.

Ó, což je ten rok jejího ženicha proti tomu, co usouzeno Kozinovi!