Dokonalý Úsměv

D o k o n a l ý   ú s m ě v

(psychologický thriller o Jessie Huntové – kniha čtvrtá)

B l a k e   P i e r c e

Blake Pierce

Blake Pierce je autorem RILEY PAGE mysteriózní série bestsellerů, která zahrnuje dvanáct knih (a přibývají další). Blake Pierce je taky autorem mysteriózní série MACKENZIE WHITE, která pozůstává z osmi knih; mysteriózní série AVERY BLACK, pozůstávající ze šesti knih; mysteriózní série KERI LOCKE, pozůstávající z pěti knih; mysteriózní série STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ, pozůstávající z dvou knih (a přibývají další); a mysteriózní série KATE WISE, pozůstávající ze dvou knih (a přibývají další).

Zanícený čtenář a celoživotní fanoušek mysteriózního žánru a thrillerů, Blake ocení zpětnou vazbu, a tak neváhejte, navštivte www.blakepierceauthor.com, zjistěte více a zůstaňte v kontaktu.

Autorská práva © 2018 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou případů povolených podle zákona o autorských právech USA z roku 1976 nesmí být žádná část této publikace reprodukována, šířena nebo předávána v žádné formě ani za pomoci žádných prostředků, ani nesmí být uložena v žádné databázi nebo systému vyhledávání bez předchozího souhlasu autora. Tato e-kniha je určena pouze pro Vaše osobní použití. Tuto e-knihu není dovoleno prodávat či darovat dalším osobám. Chcete-li se o tuto knihu podělit s někým jiným, zakupte prosím pro každou další osobu novou kopii. Pokud tuto knihu čtete, aniž byste si ji zakoupili, nebo aniž by byla zakoupena pro Vaši vlastní potřebu, vraťte ji prosím a zakupte si vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete tvrdou práci tohoto autora. Toto je fiktivní dílo. Názvy, postavy, podniky, organizace, místa, události a příhody jsou buď produktem autorovy fantazie, nebo se používají fiktivním způsobem. Jakákoliv podoba se skutečnými osobami, žijícími nebo mrtvými, je zcela náhodná. Obrázek na obálce je předmětem autorských práv hurricanehank a je použit pod licencí společnosti Shutterstock.com.

KNIHY OD BLAKA PIERCE

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ JESSIE HUNT

DOKONALÁ MANŽELKA (kniha č. 1)

DOKONALÝ BLOK (kniha č. 2)

DOKONALÝ DŮM (kniha č. 3)

DOKONALÝ ÚSMĚV (kniha č. 4)

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ CHLOE FINE

STÍNY MINULOSTI (kniha č. 1)

MYSTERIÓZNÍ SÉRIE KATE WISE

KDYBY TO VĚDĚLA (kniha č.1)

KDYBY TO VIDĚLA (kniha č.2)

SÉRIE STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ

SLEDOVANÁ (kniha č. 1)

ČEKÁNÍ (kniha č. 2)

VÁBENÍ (kniha č. 3)

MYSTERY SÉRIE RILEY PAIGEOVÁ

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

VÁBENÍ (kniha č. 4)

PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)

SOUŽENÍ (kniha č. 6)

OPUŠTĚNÁ (kniha č. 7)

CHLADNÁ (kniha č. 8)

SLEDOVANÁ (kniha č. 9)

ZTRACENÁ (kniha č. 10)

POHŘBENÁ (kniha č. 11)

MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)

JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)

JEŠTĚ NEŽ MUSÍ (kniha č. 5)

JEŠTĚ NEŽ POCÍTÍ (kniha č. 6)

PROLOG

Když se Gabrielle vrátila do svého dvoupokojového domu, který si pronajímala ve Studio City, bylo už skoro pět hodin odpoledne. Většinu dne strávila na pláži s chlápkem, s nímž se poslední dobou scházela. Byla to zábava – její společník jim zaplatil chatku v Annenberg Beach House v Santa Monice a jídlo i drinky pro dospělé proudily bez ustání ze všech stran.

Teď ale cítila, jak je od sluníčka celá přismažená a z toho nekonečného ujídání jí bylo lehce nevolno. Věděla, že jestli si chce udržet ten typ postavy, který nutí kluky předstírat, že na ni zbožně nezírají, když kolem nich ladným krokem prochází, nemůže si takových odpoledních dýchánků dovolit přespříliš.

Zatímco otevírala prosklené vchodové dveře svého domu, obdivovala v nich svůj vlastní odraz. Uvnitř si možná připadala nafouklá, navenek ovšem vypadala báječně. Mořský vánek jí půvabně rozcuchal vlasy a tmavě opálená pleť ji sice pálila, alespoň však zářila. V sandálech na platformě se navíc s přehledem tyčila nad sto osmdesát.

Sotva vstoupila do domu, dolehl jí k uším hlas její kamarádky a spolubydlící, Claire. Zrovna s někým zaníceně diskutovala na telefonu. Gabrielle učinila jeden symbolický pokus její konverzaci ignorovat, nakonec ale vyhrála zvědavost.

„Už se nemůžeme vídat,“ slyšela Claire. Pak nastala pomlka, kdy její kamarádka zřejmě naslouchala negativní reakci na druhé straně. Ať jí neznámý řekl cokoliv, po několika vteřinách ticha mu odpověděla.

„Prostě se k sobě nehodíme,“ pronesla Claire trpělivě pevným, avšak omluvným tónem. „Bude pro nás oba nejlepší, když se vydáme každý vlastní cestou.“

Gabrielle se pousmála. Sama byla v těchto rozchodových hovorech docela zběhlá. Ovšem Claire byla hotový expert. Vždycky se jí podařilo dotyčného zklamat s citem, takže si pak myslel, že to zavinila její nejistota a nedostatek sebevědomí, nikoli to, že našla zelenější trávu u někoho jiného.

Nicméně tentokrát se zdálo, že to nepůjde tak hladce. Gabrielle matně slyšela Claiřina už brzy bývalého, ačkoli stála o několik pokojů dál. Znělo to, že na ni spustil hezkou tirádu, během které zůstala její spolubydlící potichu. Když konečně znovu promluvila, bylo to tichým, ale rozhodným hlasem.

„Mrzí mě, že se na to díváš takhle,“ odpověděla. „Přece to pro tebe ale nemůže být překvapení. Věděl jsi, že to tak může dopadnout, hned od chvíle, kdy jsme se poprvé dali dohromady. Vždycky jsem s tebou jednala na rovinu. Tohle je moje rozhodnutí. Čím dřív se s tím smíříš, tím snazší to pro tebe bude. Sbohem.”

Jakmile si Gabrielle byla jistá, že její kamarádka domluvila, nakoukla do Claiřina pokoje.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se. „To znělo trochu nepříjemně.“

„Tak už to chodí,“ odvětila Claire poněkud unaveně. „Vždyť to znáš stejně dobře jako já, Gabby. Někteří lidi mají tendence se ti trochu příliš… oddávat.“

„To na mě působilo jako na hranici oddanosti a fanatismu. Chceš si o tom promluvit?“

„Ani ne,“ přiznala Claire. „V sedm mě má vyzvednout jeden kluk. To znamená, že mám jen dvě hodiny na to, abych se nachystala, takže bych se radši věnovala tomu.“

„Jsem na tom stejně,“ přisvědčila Gabrielle. „Neměla bych si plánovat dvě rande na stejný den. Jsem ještě úplně vyřízená z pláže. A teď musím jít obrážet kluby do dvou do rána. Zítra mě budou mučit lýtka.“

„Máme to ale těžký život,“ poznamenala Claire s pokřiveným úšklebkem.

Gabby jí úsměv oplatila. Takhle se jí její kamarádka zamlouvala nejvíc: rozverná a na oko sebekritická. Bylo těžké na Claire žárlit, i když byla překrásná – drobná, s blonďatými vlasy a obdařeným hrudníkem. Vypadala jako nějaká sluncem políbená bohyně z jižní Kalifornie. Měřila sotva metr padesát a vážila okolo pětačtyřiceti kilo, byla však jako dynamit v malém balení. Její pravý šarm se ovšem projevil, až když se přestala skrývat za hradbami ostražitosti. Jen velice málo lidí dostalo šanci ji poznat i po téhle stránce.

„Poslyš,“ navrhla Gabrielle, „co kdybychom si zítra vzaly volno – jen já, ty, pár mimóz a něco, na co se dá koukat celý den?“

„To zní parádně,“ přitakala Claire. „Trocha odpočinku mi jenom prospěje. V dnešní době je všechno tak intenzivní. Přála bych si, aby se lidi prostě hodili do klidu, chápeš?“

„Naprosto. Takže zítřek je oficiálně Gabbyin a Claiřin den klidu. Domluveno?“

„Domluveno,“ souhlasila Claire. „Teda přinejmenším do šesti. Pak jdu na večeři.“

Gabby po ní vrhla nevěřícný pohled, nedokázala však udržet vážnou tvář a obě kamarádky vybuchly smíchy.

KAPITOLA PRVNÍ

Jessie Huntové prolétla hlavou už asi počtvrté za poslední hodinu ta samá myšlenka.

Nenávidím to tady.

„Tady“ byl oficiální zabezpečený úkryt WITSEC. Ačkoli se jí pobyt ve sterilním řadovém domě, kde se kolem ní neustále motali američtí maršálové, vůbec nelíbil, nemohla protestovat proti tomu, že je to nezbytné. Koneckonců sotva před dvěma týdny unikla útoku sériového vraha, svého otce, Xandera Thurmana, který ji celé měsíce pronásledoval.

A jen o několik dní poté uprchl z vězeňské psychiatrické nemocnice jeho největší obdivovatel, rovněž zabiják, jménem Bolton Crutchfield, spolu se čtyřmi dalšími nebezpečnými vězni. Dva z nich již dopadli. Crutchfield a další dva se ovšem stále pohybovali na svobodě.

A tak když jí kapitán Roy Decker, její nadřízený v LAPD, nařídil, aby se až do vyřešení nastalé situace řídila pokyny programu na ochranu svědků, nebyla Jessie v pozici se s ním dohadovat. I když to pro ni v podstatě znamenalo domácí vězení a povinnou dovolenou z práce, kde působila jako forenzní profilistka.

Přísně vzato ani nebyla svědkyně v žádném probíhajícím soudním řízení. Nicméně jelikož se nacházela v přímém ohrožení života a vzhledem k tomu, že pracovala pro policii a spolupracovala s LAPD a FBI, udělali pro ni výjimku.

Dokud jejího otce a Crutchfielda nechytí nebo nezabijí, je v pasti. Nyní trávila dny tím, že sledovala postup případu na internetu a mezitím posilovala a trénovala sebeobranu jako o život. To ji však jen stěží dokázalo uchránit před šílenstvím.

Desetitýdenní program, který před nedávnem absolvovala na Akademii FBI v Quanticu ve Virginii, ji sice vybavil účinnými bojovými dovednostmi a novými profilovacími technikami, ovšem jak se vypořádat s nesnesitelnou nudou, jež člověka přemůže, když musí být dvacet čtyři hodin denně zavřený doma, to ji nenaučil.

Dům to byl sám o sobě hezký. Ležel v klidné obytné čtvrti v Palms, v západním Los Angeles. Každé pozdně jarní ráno tu popíjela kávu a pozorovala, jak rodiče doprovází své děti do základní školy o pár bloků dál.

Její prozatímní obydlí se nacházelo na konci slepé uličky, kde se dalo lépe zabezpečit a chránit. Jenže to také znamenalo, že tam většinu času nebylo nic k vidění. Někdy uprostřed dopoledne si obvykle chodila zaplavat do bazénu, který zakrývala obrovská plachta, jež na první pohled sloužila jako ochrana před sluníčkem, ve skutečnosti však stála v cestě zvídavým zrakům sousedů.

Její situace se ještě zhoršila po tom, co Kat odešla. Jessiina kamarádka dostala povolení s ní v domě pár dní zůstat, zřejmě i kvůli všeobecným obavám, že by se jí po krku mohl vydat také Bolton Crutchfield. Kat Gentryová totiž působila jako vedoucí bezpečnosti na NRD – alias nerehabilitativním oddělení – státní metropolitní nemocnice v Norwolku, odkud Crutchfield a ostatní vězni uprchli. Mezi úřady panoval strach, že by někteří z nich mohli prahnout po odplatě.

Pak se ale Kat zmínila o tom, že uvažuje o dlouhém výletu do Evropy, aby si pročistila hlavu, a maršálové po tom nápadu okamžitě skočili. Jednak se tím odklidí z centra dění a jednak se tím sníží jejich bezpečnostní výdaje. Jessie si stále živě vybavovala jejich konverzaci před pár dny.

„Nepřipadá ti to trochu, jako bys utíkala před svými problémy?“ chtěla vědět Jessie, přestože si uvědomovala, že tím svou kamarádku nejspíš zatlačí do defenzívy.

Kat se na ni tázavě podívala. Ještě než stihla odpovědět, Jessie věděla, že udělala chybu. Katherine Gentryová byla přece bývalá mariňačka, o čemž svědčily i četné jizvy od šrapnelů z improvizované nástražné výbušniny, která jí explodovala před obličejem. Dokud ji nezradil jeden z jejích nejspolehlivějších důstojníků, Ernie Cortez, spravovala vězeňské zařízení, v němž přebývali někteří z nejhorších vyvrhelů společnosti. Jessie moc dobře věděla, že je tvrdá jako skála.

„Já myslím, že mám právo na trochu času pro sebe,“ podotkla Kat a nijak víc se bránit nesnažila. „Kdybych věřila, že tě maršálové nechají jet se mnou, navrhla bych ti, ať se ke mně přidáš.“

„Ráda bych, to mi věř,“ odvětila Jessie, které se ulevilo, že její kamarádka přece jen neustoupila k sebeobhajování. „Bohužel je pravda, že dokud mého otce a Crutchfielda nechytí, nebudu mít klidný spánek bez ohledu na to, na jakém jsem kontinentu. Jakmile vymyslíme nějaký plán, jak na ně, dám do toho všechno. Musím to skoncovat, abych se mohla vrátit k aspoň jakžtakž normálnímu životu.“

„Nemám dojem, že by existoval nějaký pořádný plán,“ poznamenala Kat hořce.

„To ne,“ souhlasila Jessie. „A nemysli si, že mi to neleží v hlavě. Jediná světlá stránka je na tom fakt, že můj otec je příliš zraněný, aby mi mohl jít hned zase po krku. Když jsem ho viděla naposledy, skákal zrovna z okna ve čtvrtém patře, a to už předtím utrpěl zranění do žaludku, ramene a hlavy. Nějaký čas bude mimo provoz.“

„Jenže to se nedá tvrdit o Boltonu Crutchfieldovi,“ připomněla jí Kat. „Ten je zdravý jako rybička a celý žhavý dát se do práce. Navíc má k dispozici… i jiné výhody.“

Kat to dál nerozváděla, ale ani nemusela. Obě věděly, na co naráží. Kromě dalších dvou uprchlíků, kteří mu mohli pomáhat, tu byl ještě Ernie, Katin bývalý zástupce na NRD.

Zatímco se Kat účastnila pohřbu Jessiiných adoptivních rodičů, Ernie, dvoumetrový a stokilový chlap jako hora, zavraždil několik bezpečnostních pracovníků NRD, aby následně propustil Crutchfielda i ostatní vězně na svobodu. Trvalo dalších pár dní, než se FBI podařilo odhalit, co nikdy nevyšlo najevo během Katiny vstupní kontroly, když ho přijímala.

Ernie ve svých jedenácti letech strávil rok v psychiatrické léčebně pro mladistvé, protože pobodal jiného chlapce šroubovákem do břicha. Naštěstí pro něj to zraněný přežil.

Ernie si svůj trest odseděl bez dalších incidentů. Po svém propuštění se s rodinou přestěhoval a nikdy se u něj nevyskytl žádný další problém. Jakmile dosáhl plnoletosti, byly jeho mladistvé záznamy zapečetěny. Jelikož v jeho spisech nefigurovaly žádné další výstražné prapory, zbývalo jen brilantní resumé od americké armády, krátké působení jako soukromý bezpečnostní pracovník a pozice vězeňského dozorce ve věznici Supermax v Coloradu.

Kdyby měla Kat přístup k jeho psychiatrickým záznamům z nápravného zařízení pro mladistvé, zjistila by, že ho lékařský personál považoval za sociopata s mimořádnou schopností ovládat a skrývat své násilné záliby.

Poslední část jeho propouštěcích papírů uváděla: „Dle názoru tohoto lékaře, představuje pacient Cortez pro společnost i nadále hrozbu. Naučil se sice skrývat své tužby, je však vysoce pravděpodobné, že se u něj někdy v blízké či velmi vzdálené budoucnosti projeví ty samé psychické potíže, které ho přivedly do této léčebny. Náš současný systém bohužel pro tuto možnost nenabízí řešení a vyžaduje, abychom pacienta bezodkladně propustili. Ačkoli se další léčba nenařizuje, důrazně se doporučuje.“

K žádné další léčbě nedošlo. Když se z Ernieho stal strážce na NRD a začal přicházet do styku s Boltonem Crutchfieldem, mistrem manipulace, propadl jeho kouzlu. Nikdy to však na sobě nedal znát, dál dělal svou práci a vesele se bavil se svými kolegy, které měl nakonec zabít.

Kat obviňovala za jejich smrt sama sebe, třebaže ji nemohla nijak předvídat. Jessie se opakovaně pokoušela její pocit provinilosti zmírnit, avšak bez úspěchu.

„Já jsem forenzní profilistka, vyškolená k tomu, abych odhalila právě věci, jako jsou sociopatické tendence,“ utěšovala ji. „Setkala jsem se s ním nejmíň desetkrát a nikdy jsem nepojala ani nejmenší podezření. Nechápu, jak bys to mohla poznat ty.“

„Na tom nezáleží,“ trvala na svém Kat. „Nesla jsem zodpovědnost za bezpečí svých pracovníků a za to, aby všichni vězni zůstali pod zámkem. Na obou frontách jsem selhala. Zasloužím si plnou vinu.“

Tato konverzace se odehrála před třemi dny. Nyní už byla Kat někde ve Francii a neměla přitom tušení, že si maršálové od Interpolu vyžádali tajného agenta, který ji bude pro její vlastní bezpečí pronásledovat. Jessie na druhou stranu nezbývalo nic, než válet se na plastovém lehátku u bazénu téměř na doslech dálniční dopravy. Neměla nikoho, s kým by si mohla povídat, téměř žádné soukromí a skoro nic, čím by se rozptýlila, aby jí myšlenky nezaplouvaly do temných míst. Občas, když ji přepadly obzvlášť silné záchvaty sebelítosti, měla pocit, jako by z ní znovu dělali oběť.

Zvedla se, aby si dovnitř zašla pro něco k snědku, a po cestě si navlékala košili, kterou jí před pár dny koupil jeden z maršálů. Nikdo mu nedal žádné podrobné pokyny, nebyla tedy jeho chyba, že jí příliš neseděla. Jessie se ovšem nedokázala ubránit jistému podráždění, že jí sahá sotva k bokům a přitom pořád vypadá jaksi obrovsky. S jejími téměř sto osmdesáti centimetry a štíhlou postavou potřebovala něco dvakrát tak dlouhého a o polovinu užšího. Hnědé vlasy, jež jí sahaly po ramena, si stáhla do ohonu a prošla dveřmi, přičemž se snažila, aby se jí v zelených očích nezračilo příliš zjevné otrávení.

Při vstupu do domu zahlédla, jak maršál u posuvných dveří lehce pootočil hlavu. Zjevně naslouchal nějaké zprávě ve sluchátku. Ať už se z něj dozvěděl cokoliv, mimoděk mu z toho ztuhlo celé tělo. Jessie věděla, že se něco děje, ještě než vešla do kuchyně.

Jelikož jí nic neřekl, pokračovala do kuchyně a předstírala, že si ničeho nevšimla. Nevěděla, jestli se zpráva netýkala narušení bezpečnosti domu, a tak se začala rozhlížet po něčem, čím by se mohla bránit, kdyby ji tu našel Crutchfield. Na konzolovém stolku v jídelně stálo skleněné sněžítko San Francisca zhruba o velikosti žlutého melounu.

Hlavou jí problesklo, proč by v San Franciscu padal sníh, to už však kouli popadla do dlaně a schovala si ji za záda. Pak se vrátila do kuchyně, opatrně našlapovala na bříška svých chodidel, tělo měla připravené k akci a očima těkala z jedné strany na druhou ve snaze odhalit skrytou hrozbu. Na opačném konci kuchyně se otevřely dveře.

KAPITOLA DRUHÁ

Zatímco Jessie čekala, až uvidí, kdo to je, uvědomila si najednou, že úplně přestala dýchat. Přinutila se pomalu a potichoučku vydechnout.

Do místnosti vstoupil energicky a bez sebemenší známky rozrušení Frank Corcoran. Vedoucí maršál její ochranné jednotky působil čistě profesionálním dojmem. Měl hranatou čelist a široká ramena v námořnicky modrém obleku a bílé košili. Kolem krku měl perfektně uvázanou černou kravatu. V úhledně zastřiženém kníru se mu začínaly objevovat první šediny, stejně jako v jeho krátkých černých vlasech.

„Posaďte se, slečno Huntová,“ vybídl ji. V hlase mu nezaznívala ani kapka neformálnosti. „Musíme si promluvit. A to sněžítko můžete položit. Slibuji vám, že ho nebudete potřebovat.“

Jessie postavila kouli na kuchyňský stůl, přičemž se úmyslně vyhnula otázce, jak o ní věděl, a posadila se. Nepřestávala přitom uvažovat, jaké nové peklo se jí chystá odhalit nyní. Xander Thurman už jí zavraždil oba adoptivní rodiče. Když se k ní snažil dostat v jejím vlastním bytě, málem zabil dva policisty. Násilný únik Boltona Crutchfielda z NRD způsobil smrt šesti strážníků. Povedlo se snad některému z ostatních utečenců najít v Evropě Kat? Políčili si na jejího kamaráda a někdejšího policejního partnera detektiva Ryana Hernandeze z LAPD, o němž neslyšela už několik dní? Připravila se na nejhorší.

„Mám pro vás pár novinek,“ oznámil Corcoran, když si uvědomil, že se ho Jessie sama na nic nezeptá.

„Dobře.“

„Mluvil jsem s vaším kapitánem,“ sdělil jí a vytáhl z kapsy útržek papíru, ze kterého přečetl zbytek vzkazu. „Chtěl, abych vám předal pozdravy od celého okrsku. Říkal, že vyšetřují všechna možná vodítka a že doufá, že už tu nebudete muset sedět moc dlouho.“

Jessie z Corcoranova skeptického tónu a povytaženého obočí poznala, že s kapitánem Deckerem stejný pohled na situaci nesdílí.

„Chápu to správně, že vy to tak optimisticky nevidíte?“

„To je moje druhá zpráva,“ prohlásil, aniž by jí úplně odpověděl na její otázku. „Zatím jsme při hledání pana Crutchfielda neměli žádné štěstí. Ačkoli, jak již víte, jsme zadrželi dva z uprchlíků, další dva zůstávají na svobodě, o panu Cortezovi nemluvě.“

„Poskytli vám dopadení vězni nějaké užitečné informace od té doby, co jsme spolu naposledy mluvili?“

„Bohužel ne,“ přiznal. „Oba muži stále tvrdí to samé – že se hned pár minut po svém útěku vydali každý svou cestou. Ani jeden z nich neměl tušení, že se něco chystá, dokud je nepustili z jejich cel.“

„Takže to nejspíš celé naplánovali jenom Crutchfield a Cortez?“

„Přesně tak si to myslíme,“ odvětil Corcoran. „Po všech uprchlících nicméně probíhá rozsáhlé pátrání. Kromě LAPD se na něm podílí i oddělení šerifa, CHP, CBI a FBI, jakož samozřejmě i maršálská služba.“

„Neušlo mi, že jste řekl, že pátráte po uprchlících,“ podotkla. „A co Xander Thurman?“

„Co s ním?“

„I on je přece sériový vrah. Pokusil se zabít nejen mě, ale i dva policisty z LAPD a teď je na svobodě. Kolik lidí pátrá po něm?“

Corcoran se na ni podíval, jako by ho překvapovalo, že jí na to vůbec musí odpovídat.

„Podle toho, jak jste nám popsala jeho zranění, ho momentálně nepovažujeme za tak bezprostřední hrozbu. A vzhledem k vašemu umístění do programu WITSEC nám celkově nedělá takové starosti. Nehledě na to, že teď je naší prioritou několik utečenců z vězeňské psychiatrické léčebny, nikoli jeden muž, o němž nikdo ani neví, že existuje.“

„Chcete říct, že své pátrání orientujete mediálně a politicky žádoucím směrem,“ poznamenala Jessie kousavě.

„To je jeden způsob, nikoli nevýstižný, jak to popsat.“

Jessie oceňovala jeho upřímnost. Zároveň musela uznat, že to pro někoho v jeho postavení, zdaleka není nelogický způsob využití dostupných prostředků. Rozhodla se to prozatím nechat plavat.

„Máte nějaké potenciální stopy?“ zeptala se Jessie pochybovačně.

„Věříme, že naši největší šanci představuje pan Cortez. Předpokládáme, že si musel naplánovat, co bude dělat po útěku. Kontrolujeme jeho bankovní záznamy, platby kreditní kartou a GPS údaje z jeho telefonu z týdnů před únikem. Zatím jsme nenašli nic užitečného, ani letenky.“

„A nenajdete,“ zamumlala Jessie.

„Proč to říkáte?“

„Cortez se bude držet u Crutchfielda. A klidně vám zaručím, že Bolton Crutchfield se nikam nechystá.“

„Jak si můžete být tak jistá?“ chtěl vědět Corcoran.

„Protože se mnou ještě neskončil.“

*

Jessie té noci nemohla usnout. Připadlo jí, že se už vrtí a převrací celé hodiny, a tak vylezla z postele a zamířila do kuchyně, aby si do své prázdné sklenice dolila vodu.

Jak tak kráčela po koberci na chodbě, okamžitě vycítila, že je něco špatně. V místech, kde chodba ústila do obývacího pokoje, stálo křeslo, v němž obvykle seděl maršál, nyní však bylo prázdné. Jessie se na okamžik chtěla obrátit a vrátit se do ložnice pro svou pistoli, pak si ale uvědomila, že žádnou nemá. Do odvolání ji „zajistila“ maršálská služba.

Místo toho se tedy zády přitiskla ke stěně chodby a po špičkách se vydala k prázdnému křeslu. Úmyslně přitom ignorovala své zběsile bušící srdce. Okny sem proudilo měsíční světlo, a když se přiblížila, spatřila v něm na krémovém koberci tmavou vlhkou skvrnu. Vzhledem k tomu, jak daleko se rozstříkla, jí bylo na první pohled jasné, že tu nikdo neupustil sklenici vína. Neušlo jí ani, že stopa pokračuje dál do temnoty.

Jessie opatrně vystrčila hlavu zpoza rohu a uviděla maršála svaleného u protější zdi. Zády se o ni opíral, jako by ho tam někdo dotáhl. Z jedné strany na druhou měl podříznuté hrdlo. Vedle něj ležela na zemi jeho služební zbraň.

Jessie pocítila nával adrenalinu a úzkosti, až se jí z toho rozbrněly prsty. V duchu si připomínala, že se musí soustředit. Svezla se na kolena a rozhlížela se po pokoji, zatímco čekala, až se její tělo uklidní. Ke svému překvapení nemusela čekat dlouho.

Jelikož nikde nespatřila ani živáčka, vyrazila vpřed a popadla maršálovu pistoli. Když sklopila oči, povšimla si cestičky krvavých stop, které vedly od maršálova těla do přilehlé jídelny. Přikrčená za pohovkou se tím směrem spěšně vydala, dokud nedorazila do míst, odkud do místnosti dobře viděla.

Na zemi tam ležel další maršál. Tenhle měl tvář ponořenou v rychle se zvětšující kaluži krve, jež patrně proudila z jeho krku a šířila se kolem jeho hlavy a těla.

Jessie se přinutila nad tím výjevem příliš dlouho neotálet a raději následovala krvavé stopy vedoucí do zimní zahrady a odtamtud k bazénu za domem. Posuvné dveře byly otevřené a vpouštěly dovnitř lehký vánek, který si pohrával se záclonami, takže se nadouvaly jako těžká hustá mračna.

Rychle místnost přejela pohledem. Nikde nikdo. Opatrně přešla ke dveřím a vyhlédla ven. Na vodní hladině se tváří dolů pohupovalo bezvládné mužské tělo v obleku. Okolní voda se postupně zbarvovala do ruda. A přesně v tom okamžiku Jessie uslyšela, jak si za ní někdo odkašlal.

Bleskově se otočila a přitom odjistila pistoli. Z opačného konce místnosti ji pozoroval jak Bolton Crutchfield, tak její otec, Xander Thurman, který vypadal neuvěřitelně dobře, vzalo-li se v potaz, že teprve před pár týdny utržil střelnou ránu do břicha a do ramene, s největší pravděpodobností přišel ke fraktuře lebky a nakonec ještě vyskočil z okna ve čtvrtém patře. Oba muži svírali v rukou dlouhé lovecké nože.

Jessiin otec se usmál a rty bezhlasně naznačil slovo „chroustíku“. Říkával jí tak, když byla malá. Jessie zvedla pistoli a připravila se vystřelit. Prstem už už mačkala spoušť, vtom ji však vyrušil Crutchfieldův hlas.

„Slíbil jsem vám, že se ještě uvidíme, slečno Jessie,“ prohlásil. Působil stejně nevzrušeným dojmem, jako když se s ním bavila přes tlustou skleněnou přepážku v jeho cele.

Ani jeho podsaditá postava se za těch několik týdnů na svobodě nijak zvlášť nezměnila. Na svých sto sedmdesát centimetrů měl pořád zhruba sedmdesát kilo, a fyzicky se tak Jessie zdaleka nemohl vyrovnat. Ačkoli mu bylo pětatřicet, kvůli svému buclatému obličeji vypadal o dobrých deset let mladší a způsob, jakým si své hnědé vlasy sčesával na stranu, Jessie připomínal spolužáky z matematického kroužku na základní škole. Jen jeho ocelově hnědé oči prozrazovaly, čeho je doopravdy schopen.

„Vypadá to, že jste se dostal do špatné společnosti,“ opáčila nepříjemně roztřeseným hlasem a kývla hlavou ke svému otci.

„Přesně to se mi na vás líbí, slečno Jessie,“ pronesl Crutchfield obdivně. „Nikdy se nevzdáváte, ani když se ocitnete v bezvýchodné situaci.“

„Možná byste to měl přehodnotit,“ podotkla Jessie. „Oba jste si do přestřelky přinesli nůž.“

„To je ale potvůrka,“ užasl Crutchfield a uznale se podíval na Thurmana.

Její otec beze slova přikývl. Nato se oba obrátili zpět k Jessie. Najednou se tvářili smrtelně vážně.

„Přišel čas, slečno Jessie,“ řekl Crutchfield a pak už se na ni společně s Thurmanem vrhl.

Jessie nejdřív vystřelila na svého otce a třikrát ho zasáhla do hrudi, načež zbraní namířila na Crutchfielda. Bez váhání do něj vypálila další tři rány. Ve vzduchu se vznášel štiplavý kouř a místností stále doznívala ozvěna jejích výstřelů.

Ani jeden z mužů se však nezastavil. Dokonce je to ani nezpomalilo. Jak je to možné? I s neprůstřelnou vestou by přece museli přinejmenším zavrávorat.

Přestože věděla, že jí došly náboje, dál mačkala spoušť, protože ji nenapadalo, co jiného dělat. Zatímco se k ní oba muži blížili s noži nad hlavou, odhodila pistoli stranou a zaujala obranný postoj, třebaže si moc dobře uvědomovala, že je to marná snaha. Seshora se na ni rychle a neomylně snesly ostré čepele nožů.

*

Jessie se s hlasitým sípáním posadila na posteli. Ztěžka oddechovala a po těle se jí řinul pot. Když se rozhlédla po pokoji, zjistila, že je sama. Na oknech měla stále zatlučené okenice, aby se jimi nikdo nedostal dovnitř. Pod klikou na dveřích do ložnice byla jako dodatečné bezpečnostní opatření stále zaklíněná židle. Hodiny ukazovaly jedna třicet devět ráno.

Na druhé straně někdo zlehka zaklepal na dveře.

„Všechno v pořádku, slečno Huntová?“ zajímal se jeden z maršálů. „Slyšel jsem nějaké zvuky.“

„Jenom zlý sen,“ zavolala na něj. Neviděla důvod, proč mu lhát. Stejně to nejspíš tušil.

„Dobře. Kdybyste něco potřebovala, dejte mi vědět.“

„Díky,“ odpověděla a poslouchala, jak se jeho kroky vzdalují za povědomého skřípotu podlahových prken pod kobercem.

Pak spustila nohy z postele a chvíli tam jen tak v tichosti seděla a čekala, až se její srdce a dech opět vrátí do jakéhosi normálu. Nakonec vstala a zamířila do koupelny. Nejdřív se potřebovala osprchovat a potom vyměnit propocené povlečení.

Jak tak kráčela na opačnou stranu pokoje, nedokázala odolat pokušení vyhlédnout z jednoho z oken, kde se okenice lehce odklonila a vpouštěla dovnitř slabý paprsek světla. Přísahala by, že za bazénem ve stínu stromů zahlédla něčí siluetu. Ačkoli se pokusila ukonejšit tím, že se musí jednat jen o kmen stromu nebo některého maršála, na klidu jí to nepřidalo.

Někde tam venku byli na svobodě dva sérioví vrahové. A oba si na ni dělali zálusk. Navzdory všem speciálním bezpečnostním opatřením v tomhle perfektně zabezpečeném domě se nemohla ubránit pocitu, že je tu jako moucha v pavučině.

*

Gabrielle a její večerní společník, Carter, přijeli domů krátce po druhé hodině ranní. Oba měli trochu vypito a ona ho musela znovu napomenout, aby se ztišil, ať nevzbudí Claire.

Nemotorně vrávorali chodbou, dokud nedošli k její ložnici. Tam se ponořili do dlouhého polibku. Gabby se odtáhla a blýskla po svém protějšku svůj nejsvůdnější úsměv, kterým beze slova říkala „pojď ke mně“. Carter jí úsměv oplatil, nepůsobil přitom však přespříliš nedočkavě. To se jí zamlouvalo. Byl starší – táhlo mu na padesát – a dokázal své vzrušení ovládat lépe, než většina novopečených vysokoškolských absolventů, s kterými se obvykle stýkala.

Byl pohledný a měl jistý autoritativní šarm, jímž jí připomínal některé kamarády jejího otce. Ty, co po ní nenápadně pokukovali, když si mysleli, že se nedívá. Carter čekal, až ho znovu políbí. Ona se ale škádlivě držela těsně mimo jeho dosah, protože byla zvědavá, jak zareaguje. Nakonec promluvil.

„Moc pěkné bydlení,“ poznamenal přehnaným šepotem.

Jestli všechno půjde, tak jak má, chvíli na něj budeš přispívat.

Gabby se podařilo si tu poznámku nechat pro sebe a místo toho odpověděla poněkud méně lstivým „Díky. Mám tu jedno místečko, které se obzvlášť těším, až ti ukážu.“

Kývla hlavou směrem k posteli.

„Mám se na ni podívat? Já myslím, že by se spíš slušela pořádná prohlídka s průvodkyní.“

„Tak co kdyby ses zatím pěkně uvelebil? Já se jenom rychle zaběhnu osvěžit do koupelny a hned jsem u tebe.“

Carter se souhlasně usmál a přešel k posteli. Zatímco si vyzouval boty a vykasával košili, Gabby zamířila do koupelny, kterou měly s Claire společnou. Rozsvítila a než za sebou zavřela dveře, vrhla po něm poslední svůdný pohled.

Jakmile osaměla, postavila se přímo před zrcadlo. Ještě než se pustí do přeličování, musí si v první řadě zkontrolovat zuby. Zběžná prohlídka jí prozradila, že jí mezi nimi neuvízlo nic viditelného. Rychle si lokla ústní vody, párkrát ji převalila v ústech a vyplivla do umyvadla. Zrovna se chystala přidat na oči lehkou vrstvu kouřových stínů, když vtom si všimla, že za ní z okraje vany visí ruka.