Loe raamatut: «Větry od pólů»

* * *

 
Vládnoucí, jenž rozkazem světla,
vyslal jsi nesčetné dni a nesčetné noci,
zamyšlené tajemstvími,
jako služebníky své před sebou,
by přijaly duše tvé v tisíci světech
a vedly je k tobě!
Hlase, jenž zazníváš klenbami věků,
nebezpečnými bouřemi světla,
tmy vodopády,
ve všudypřítomném mlčení smrti, jež pokrývá zemi,
bezvětří tvého žhavého pásma rovníkového,
a každému kroku
dává ozvěnu v nekonečnosti!
 
 
Ať omyji oči své, nemocné soumrakem,
na výši tvých hor, z jichž temen se valí
prameny šumící písněmi nesmrtelnými!
Do větrů touhy, jež staletí proudí,
z nesčetných duší, z krvavých nocí našeho pólu
k rovníku tvému,
strhni má křídla!
 
 
Ať vzrostou v šířce tvých magických temnot,
paprsků vějíř, široká od světa k světu,
jemná a silná, by směla se opřít
do tvých nejčistčích světel,
a údery stoupání svého
odrazit vlny mé písně,
a passáty výší
hnáti je k zemi!
V extasi lásky chci zpívati bratrským duším,
že není bolestí větších,
nežli jsou ztracená vítězství jejich,
že není radostí větších,
nežli je opojení
zraku věčností sesíleného!
 

Královna nadějí

 
Obrazy odpovídala jsem bolesti světla a obdivem věčnému Mistru.
Dech času jsem zatajila v sobě, když hudbou mi mluvila krása.
Tisíci hlasů se tázaly formy a bratrské duše živých a mrtvých
a všem jsem odpovídala.
 
 
Slunci, jež spočinutí zraků mých v dálce rozválo vichřicí žhavého plání,
nocím, když roztesknily se písněmi předvěkých nocí a zajatých duší,
i snům, když uraženy jásotem polibků od loží milenců prchly,
a čekajíce až lítost jim otevře dvéře, bloudily v zahradách vůní.
Unavila jsem se množstvím pohledů, které jsem vyslala k slavnostem hvězd
a které pro nesmírnou dálku se už nevrátí ke mně na této zemi.
Odpovídala jsem výkřikům, jež nad hlavami spících národů letí,
modlitby Velkých,
oblaky věčného slunce, jež od věků do věků houstnou a táhnou nad
osením duší
a nesou vláhu budoucím neznámým květům a západům purpurné záře.
Větry dávaly dech svůj mému odpovídání a vlály mým šatem jak křídly
a pološera kroužila nebeskými vůněmi nad mými nápoji z
pozemských zdrojů.
 
 
Když jsem se sklonila k věcím, svůj vlastní obraz jsem v nesčetných
reflexech zřela,
podobna svíci, jež uprostřed do úhlů složených zrcadel zažíhá lustry
tisíce ramen
a v klamných hlubinách magických perspektiv tisíckrát najednou hasne.
 
 
Paprsky, které jsem sama vysílala, odrážely se do mne s palčivou trýzní
a omdlívala jsem vdechnutím dechu, který jsem sama vydechovala.
Poznala jsem nevěrnou upřímnost barev, záhadné šepoty stínů,
i šílený smích měsíčního světla při náhlém procitnutí v úzkostech.
Mé ruce chytaly střely neviditelné, jež letěly do srdce tvého
a tušení smrti jsem sytila nejsladšími plody tvých zahrad.
Třpytem motýlího letu se nesla má slova, bez bázně sedala na plameny,
a když, etherná, odpočívala na květech, ani jimi nezahoupala.
Odpovídala jsem bolestem zápasícího světla v záhadném pohledu zvířat
i v namáhavém rozpuku poupat na krystalných keřích, rostoucích z
kořenů hmoty,
i bolestem, které mi přicházely naproti cestami růží
a v žízni mne čekaly u pramenů vod a v poledním žáru pod stíny stromů.
Naučila jsem se řečím všech nadějí a každé jsem v její řeči odpovídala:
těm, které mluvily šílenstvím věšteb zmámeny parami země – svou písní
a modlitbami svými těm, které nemluví pozemskou řečí.
Má snění zmírala v závratích života, jenž oddechem staletí rytmicky
stoupá a klesá,
a v krvavých soumracích dohořívajících a tvořících se sluncí,
ve vůních zemí, jež před věky schladly a těch, které žhavé čekají květů,
bouřemi etherných moří jsem jásala výkřiky osvobození.
Však, procitlá, odpovídala jsem pokorně ubohým radostem země,
když ke mně se bázlivě tulily, oči odvracejíce,
abych neviděla slzí, jež kanou jim z oslnění mého příliš jasného světla.
A když unavená tolikerými odpověďmi jsem smutná sklonila hlavu,
těšila jsem tě v podobenstvích.
 
 
Stíny jsem házela na tvůj mystický plamen, aby krví ti v soumracích
jasněji zářil,
v bouření vichrů jsi uslyšel údery světla a let země, jak prostorem víří.
Ukázala jsem ti, že za nocí propadají se dna pozemských moří
a z hlubin že třpytí se obrazy světů, drobné jen slabým tvým zrakům.
Hudbu říjnových paprsků podložila jsem textem májových písní,
a v korunách opadávajících stromů jásali ptáci, kteří se vrátí.
A když sesmutněla tvá láska, přinášela jsem ti pozdravení zápasících,
a vichřicí času, jenž zdvihá oblaky prachu na cestách budoucích duší,
zanášela jsem k tobě chorály svatých, kteří budou rozkazovati
odpovídáním;
(neb vůle svatých je květem, jenž roste za magického žehnání hvězd,
a mystický, otvírá poklady ukryté staletí v hlubinách skal).
Tak mluvila ke mně má duše a tváří jí letěla vzpomínka na
posvátnou chvíli,
až šat země spadne jí s etherných údů a zazvoní paprsky přelomenými
a až před otcovským pohledem Nejvyššího, zardělá vonnou krví své
nesmrtelnosti,
bude pro věky odpovídati.
V záření pohledu jejího viděl jsem do hlubin tisíciletím
a v hlasu jejím bylo zpívání světel, jež odpočívají v prostoru, neviditelná,
vyslaná z posledních sluncí a koupaná ledovou lázní, když omdlela
dálkou.
Nejhlubší myšlenky věcí ji radostně pozdravovaly
i nazval jsem ji v opojení té chvíle královnou nadějí.