A najednou jako když hrom uhodí. Ti při kraji naráz ztichli a všecko se obracelo od pověšených zpět ku prvním dveřím, odkudž uhodilo. Doktor Srnka, hůl nad hlavou, tam křičel, německy, co dělají, ať se stydí, to že jsou vzdělaní, tohle že jest jejich kratochvíle, a hnal se jakoby útokem přímo k pověšeným. Václav a Svoboda drali se za ním tím houfcem, jejž rozráželi překvapením i svými lokty.
Nežli se kdo nadál, nežli kdo mohl zabránit, popadl doktor Srnka židli, křiče na své společníky, aby také tak udělali, vyskočil na ni kupodivu mrštně a rozvazoval hbitě uzle ubrusu na skobě, aby vysvobodil barona Strohá. Svoboda s Václavem vyprošťovali s chvatem ještě větším zmlklého, žasnoucího Tomáška. Mladí i starší hosté, prve tak rozchechtaní, kteří se na chvilku zarazili, začali na ně křičet a již na ně sahali, aby nenadálé osvoboditele strhli z židlí. Srnka, spustiv právě barona, otočil se prudce, a jak stál na židli, klobouk v týle, vlasy v čele, bradu v širokém nákrčníku, rozkřikl se, blýskaje očima:
„Slavná policie zamhouřila obě oči, nic nevidí, nechá vás, ale já ve jménu humanity vám nedovolím, a kdyby mne, kdyby mne i slavná policie zavřela – Ať zavře! Tak pojďte! No tak pojďte!“ zval popuzen, pošklebně.
Mnohý odstoupil, všichni se zarazili, neboť znali doktora, a nejeden, ti s tágem všichni, vytratili se do druhé místnosti. Slovo policie, kterým se doktor nechtěl chránit a které kousavě pronášel, také silně účinkovalo. Zatím baron Stroh, jak dokročil na podlahu, plaše se ohlédl a v tom šumu a zmatení utekl. Tomášek zbaven pouta, dopadnuv na podlahu, prudce oddechoval, vyvalené oči otáčeje po skobě, po své, po baronově i po hostech; z velikých úst, jejichž rty se třásly, vyrážel mu divný chrochot jako poslední hlas bouře. Doktor vtiskl mu do dlaně nějaký peníz, a přikázav mu, aby šel rovnou domů, vkročil, jako by se bylo nic nestalo, do druhé místnosti, kdež stál na mramorové desce do podlahy zapuštěné velký kulečník zeleně potažený, se sáčky ve všech rozích. Hráči vyplašení ze surového divadla vraceli se a dívali se i pokřikovali za doktorem Srnkou a jeho studenty.
Pro Václava bylo tu leccos nového; než po tom vzrušujícím vstupu do místností Modrého hroznu byl všechen ještě rozčilen a také čekal výpad či outok za to, co tu vyvedli; proto se neohlížel, drže se s kolegou doktora Srnky. Šli za ním jako jeho paladinové; doktor se neohlédl ani vpravo, ani vlevo. Jako podrážděný býk, zamračen, s pochýlenou hlavou bral se dál a zastavil se až v poslední místnosti, v pokoji zeleně malovaném, s dvěma velkými zrcadly.
Bylo tu skoro prázdno. Jen v koutě vpravo u kulatého stolu sedělo několik mladých mužů; jen dva byli mezi nimi starší: jeden světlovlasý, bělavých řas, druhý zarděle snědý, hustého obočí, vážný, přísných rysů, patrně velmi energický a mlčelivý. Nemluvil skoro nic, kdežto ostatní rokovali velmi živě, ač ne hrubě nahlas, a ztlumili své hlasy ještě víc, když vstoupil doktor Srnka se svými společníky. Ten zasmušilý, nemluvný se na příchozí podíval pronikavým pohledem.
Václavovi, jenž až sem čekal, že se z předních místností za nimi útočně přihrnou, počalo se tu uvolňovati. Přišel „kafésíder“ s konvicí, nalil černé kávy, jak Srnka poručil, odešel a zase ticho. Z druhé místnosti pronikal ohlas srážek koulí na kulečníku, někdy výkřik, smích. Doktor se ani neohlédl a pořád míchal lžičkou kávu, až pojednou zabručel po česku:
„Ti v koutě tam, to jsou Prajzi.“
Václav i Svoboda se maně ohlédli a po očku pak pořád pozorovali členy pruské emigrantské kolonie v Praze, kteří dobrovolně odešli z vlasti, nechtíce žití pod francouzskou nadvládou, nebo kteří byli jí stíháni pro své zjevné nepřátelství a musili uprchnout.
„To je samý Tugendbund,“ ohlašoval za chvilku zase tlumeně doktor. „Ti by Napoleona rozsekali na nudle, zaživa smažili – No, všechna čest jim, něco chtějí – svobodu – Freiheit – no – no – ale Prajzi, Prajzi, vědí – a ten mluvka, ten blond, pihovatý s bílýma řasama,“ pokračoval rychleji doktor, mrknuv po emigrantech, „ten, co furt mluví – janc jut, slyšejí, po berlínsku, bývalý profesor, nechci jmenovat, ale přeložejí si ‚mlynář‘ na německo, tak se jmenuje, to je hlavní štika, ale kápo je ten nemluva, a tenhle ‚mlynář‘, chch – ten to shání, je tu v Praze, a zas pryč, ten chce z Prahy udělat centrum všech Němců, chch – Tady se něco chystá, veřejí mně, něco se chystá. Ten, co mlčí, ten —“
„Vstává.“
„Odchází,“ hlásili Václav a Svoboda.
Bylo slyšet, jak všichni tam u stolu v koutě vstávají, ne aby odešli, ale z úcty k tomu staršímu, ač ne starému pánu. Podal jim všem ruku, velmi vážně, ale ne upjatě a velkopansky, a odešel sám. O doktora Srnku a jeho společníky jen pohledem zavadil, když šel kolem nich, jediným, ale velmi ostrým a zkoumavým.
„Kdo je to,“ šeptal dychtivě Václav.
„Za toho by dala francouzská vláda v Berlíně hromadu tisíc franků, kdyby ho dostala, a sám francouzský císař by si oddechl, kdyby četl v ra-portě, že ho mají.“
„Tak kdo je to?“ ptal se Svoboda a naléhavěji.
„Kdysi mocný pán; bez jeho vědomosti se v Berlíně nic nestalo. Byl tam nejvyšší policie, i pod francouzskou vládou. Měl Francouze poslouchat, ale škodil jim, kde mohl, a zle, až to na něj puklo i to, že je vlastně hlavou tajného spiknutí – No, utekl jim včas, a tecř pracuje tady dál – Naši ho hlídají, to se ví, chch, policie hlídá nejvyššího policajta a bude ho teprve hlídat, když jsme teď s Napoleonem alianc – Ale myslím, že jim tenhleten vypálí rybník. Slyšel jsem, že má své lidi v Němcích, i v Rusku, i tam – Tenhle pihovatý, ten šiml, ten by věděl víc, ten ‚mlynář‘, jak jsem řekl, ten je pravá jeho ruka. Ale pojďte, mládenci, dopijte, půjdeme, aby ti tam vpředu, ti hausknechti ve fracích, ta jeunesse dorée si nemyslili, že se bojíme, že čekáme, až odejdou. Oni mne sic znají, ale aby viděli, aby se nemejlili – sprosťáci. Takovou kratochvíli, a tak überhaupt – Pak nemají námi orat a šlapat nám do týla. Taky nás tisknou a ještě víc, ani Francouzové Němců tak nekopají, a my – my —“ uplivl se. „No, pojďte, ať uvidí ten náš Tagenbund, haha.“
Doktor Srnka vykračoval si místnostmi kavárny naschvál zvolna, s hlavou vztyčenou. Oba právníci brali se vedle něho. Ti z hostí, kteří ještě v kavárně zůstali v předních pokojích, černili na ně, tu tam švihli i poznámkou, nikdo však se neodvážil přímo je oslovit, neřkuli zadržet.
Když docházeli ke dveřím, uplivl se doktor Srnka a řekl s opovržením:
„Tak vidíte.“
Ale venku poroučel dobromyslně Svobodovi, aby šel, že je pozdě, a bude-li moci, aby přišel zas brzo.
„A nebudu-li moct, uteču. Dobrou noc, pane doktor, servus, Věku.“
Od Modrého hroznu až do nedaleké Sirkové ulice doktor nepromluvil; Václav také mlčel, až teprve u samého domu, když chtěl otevřít dvéře, zeptal se pojednou, jak se jmenuje ten z Prajzů, co odešel, ten vrchní berlínské policie.
„Justus Gruner. A co si myslili,“ zeptal se doktor znenadání, „když se na ty Prajzy tam dívali?“
„No,“ váhal Václav, „skoro jsem jim záviděl.“
„Tak, to je řeč!“ V těch slovech ostře vyražených zněl souhlas. „Mají pravdu. Aby člověk záviděl. Ach my! Co my! No, dobrou noc —“
„Ach my – co my!“ opakoval si v duchu Václav, ještě když ulehl. „Ti tam spiknutí, vojnu, boj proti pánu celé Evropy za svobodu své vlasti, a my —“ V odpověď se mu ozvalo: „Divadlo!“
V ten okamžik se mu to zdálo tak nepatrné, tak malé – Ale když uvažoval, řekl si, že to vlastně také boj, boj o právo proti utlačování mateřského jazyka. Což jiného teď možná. —
Českým divadlem počal se pak i Praxův kvartýr ozývati. Václav, jak měl myšlení plné českou hrou, začal o tom, co bude, co se chystá. Mluvil s velikým troštováním se, s ohněm, a proto jej zamrazily a dotkly se střízlivé otázky a chladné poznámky mistra Praxe, nadšeného Vídní; dostal se s ním i do ostré půtky, když mistr začal honosivě o Vídni, o půrku, jaký tam tyátr, to že tady v Praze, oh – a co teprve český tyátr, když to nejsou ani aktéři a nic nemají, když si člověk vzpomene, co v půrku, jaké divy, hned zahrada a hned hřbitov a lidé se propadají a hned jsou zas v lufte, bože, a ty kardiny a toho zlata, toho mundúru, to že Vídeň – oh —
Zato paní Lorencová poslouchala s účastenstvím, když se namanula k jednomu takovému hovoru; vyptávala se na představení, jež chystali, a hned se rozhodla, že také půjde a Jetty snad také, dodala váhavě, že si snad dá říci, že by bylo dobře, že snad přijde na jiné myšlení, že je teď ještě divnější, taková pro sebe, samotářka, často zamyšlená, a že, jak se jí zdá, tecf už ani tolik nečte, a čte-li, že jí nad knihou často mysl bůhvíkam utíká —
Václav byl tím připomenut, že slíbil panně Jetty českou knihu. Ale nevzpomněl na to, když se s Jetty potkal druhého dne před domem. Vracela se domů a on šel do koleje. Divadlo však mu připadlo ihned, že včera paní teta řekla, že půjde na české představení, půjde-li panna také.
Pohlédla na něj, nerozuměla; ale když uslyšela, co teta řekla, že ji také vezme, zasmušila se jí tvář až bolestně. Ale jen na okamžik, a na okamžik zahleděla se do ulice, do prázdna záhadným pohledem. Hnětlo ji, že jí teta nic neřekla. Václavovi se tak zdálo. Začal chlácholivě, že paní teta pozapomněla.
„Ne, ne,“ vpadla mu do řeči, hned však obracela: „Prosím jich, už se jí o tom nezmiňují. Prosím o to. Neřeknou o tom?“
„Když si nepřejou, neřeknu. Ale do divadla by měli jít.“
„Ó chtěla bych, chtěla!“ Tvář se na okamžik projasnila, ale hned zase žádala zachmuřeně, aby se tetě o divadle už nezmiňoval, to jest o ní, o tom, aby ji také vzala na to představení.
S tím se rozešli. Václav se divil, hádal, co v tom je, ale záhy na to zapomněl, když přišel mezi kamarády, když musil zase do kanceláře, když pak začaly zkoušky, „próby“, jak říkali; sám neměl žádné role, ale za kulisy vstoupil se starším Klicperou, medikem, a s mladším, Václavem, jenž hořel po zákulisí jako po tajemné, neznámé končině tak jako Václav. Ale hořel také touhou dostat úlohu, hrát, vystoupit na „herčiště“; měl k tomu chuť, postavu urostlou i věk; ale kázeň gymnasijní byla poutem, jehož se na ten čas nemohl zprostit.
Hlavní úlohy měli tajemník ředitele Liebicha Štěpánek, mladí měšťané Nygryn, Koupovský, Švanda ze Semčic, inspicient garderoby Stavovského divadla Sýkora, jenž hrával předtím v českých hrách na malostranském divadle, a Ignác Brinke, herec komik, jenž i zpíval a jemuž ve Frydolínu Štěpánek přidělil úlohu koktavého, přihlouplého přidavače v železných hutích Štoíka, řečeného Hňup.
V zášeří jeviště matně osvětleného seznámil se Václav také s Helenou hraběnkou ze Savernu a s Luitgardou, příbuznou Rudolfa hraběte ze Savernu, kteréž hrály mladá paní Karlova a panna Lenka Lencová.
O pražském divadle slýchal za chlapectví, když otec o něm vypravoval, zvláště když vzpomínal, jak sám vystoupil v Mozartově zpěvohře. Vypravoval o tom, ač nepověděl všechno, zvláště ne vše o rodině Butteauových, i o tom, jak jej sváděla panna Loty Butteauová. Co vylíčil, jak je o próbách za kulisami, to překonáno skutečností, když Václav vstoupil do šeré, vysoké prostory velkého divadla, zamlklé v hlubokém tichu. Uviděl tolik nového, netušeného v pološeru, v polosvitu, v malovaném světě, plném divného kouzla —
Slyšel kamarády a známé vlastence deklamovat, až se rozléhalo temnými, prázdnými prostorami, nad zastřenými sedadly dole a dál, výše k černým teď lóžím, nahoru ke galériím až pod strop, jehož malby tma zastřela. Na „herčišti“ mezi ochotníky čilý ruch, žerty a smích, jarost mladých sil, svým úkolem nadšených. Každý z těch „českých hereckých milovníků“ na zkoušku jen chvátal. Vítali se tu jako členové jedné rodiny; ve všem radostná ochota, ve všem, nade vším teplo nadšení.
Václavu se odtud nechtělo; celá půldne byl by tu stál, poslouchal, sháněl, pomáhal. Kolej zanedbal a jednou i kancelář; tu ne pro zkoušku, ale že musil s mladým Švandou do Jezuitské ulice, do domu U bílé věže pod číslem 179, k panu Barthovi, „fabrikantu okras z peří“ a toho domu majetníku, poprosit jej, aby zapůjčil k českému představení rytířům a hraběnce i Luitgarde peří na helmy, birety a klobouky, peří a všecku potřebnou okrasu.
Den za dnem ledna měsíce ubíhal rychle; představení jižjiž nastávalo. Jettě míjel ten čas v neklidu, v snění i v tichém soužení. Četla nanovo Werthera, ale ne již v takovém zapomenutí všeho okolí jako poprvé. Ustávala, zamyšlov.ala se nad knihou, jež se jí stala zvláště drahou od vánoční noci, kdy se jí Werther její představy tak znenadání zjevil a před ní stanul.
Od oné chvíle – vždycky jej ráda vídala, třebaže jej plaše míjela, ale od oné chvíle – Pro něj teď ustávala v čtení, zjevoval se jí, když se nad knihou zadumala, na něj myslila, i když nečtla, při práci i v šeru alkovny, když nemohla usnouti. Ale s novou touhou, s jejími sny a s jejím oblažením přicházely chvíle mučivé nejistoty a hned také žárlivosti.
Ta poprvé zaťala, když mladý Věk k nim přišel odpoledne na sv. Štěpána, když teta si Václava tolik hleděla, tak sladce s ním jednala, pořád se mu líbezně blížila, až k němu přisedla, ne náhodou, nýbrž schválně, z úmyslu, jakJetty hned v ten okamžik bodlo. Vtom se jí leccos zjasnilo, čeho si dříve povšimla, ale čeho si nemohla vysvětlit, že teta k Praxovým pojednou často dochází, denně, jak jindy nebývalo, a že tam chodí návštěvou zpravidla odpoledne, navečer, když Věk byl doma nebo kdy musil přijíti.
A pak to divadlo – Jetty čekala co chvíli, zmíní-li se teta, pozve-li ji. Nemohla se dočkat, byla by tak ráda šla, než teta jako by o ničem nevěděla. Či snad chtěla jen sama? Mučivé domněnky z toho klíčily. Jetty teď do Praxova bytu nevkročila, ohlížela se však po něm, po Václavově okně, kdykoliv šla z domu, nebo když se vracela. Volně se ohlédla, nebyl-li Václav doma; kradí však a tajně odpoledne, když meškal ve svém pokojíku.
Nejednou vyšla i večer ven, za těch mrazivých lednových večerů, kdy nad pavlačí, nad temným dvorkem mihotaly se hvězdy z hlubokého modra, před práh vyšla, nebo jen dvéře pootevřela, aby se podívala na osvětlené okno mladého Věka, kdyby snad zahlédla jeho stín; jindy však, kdy teta meškala za takové chvíle u Praxů, hnala žárlivost její neteř přesvědčit se, svítí-li Věk, je-li ve svém pokoji nebo je-li tma v jeho okně, sedí-li ve velkém pokoji s Praxovými a s tetou – Stála, oči upřeny do toho okna, chvějíc se chladem i rozčilením, jak ji žárlivost drásala do duše a dráždivě jí malovala, že teta sedí u Věka, blízko u něho, jak hovoří, jak se smějí, jak si povídají o divadle, že teta tam půjde sama a z divadla s ním, že ji Věk doprovodí, to že ona již nastrojí. A on – co on – vzpomene-li na ni, a jak – Pokročila, aby snad zaslechla, smějí-li se. Srdce bušilo, v uších jí hučelo, a vtom jako by tetin smích se ozval, ten její veselý, hlasitý smích. Naráz se otočila a prchala domů, dozadu pokoje, do koutka, do šera, kdež schoulená se mučila dál a dala se do pláče —
Václav pro divadlo na leccos zapomněl, ledacos odložil i nedbal, co se kolem děje. I starý Kubecius, jenž jindy si kromě akt ničeho nevšímal, začal v kanceláři vykládat ospalému Voglovi, co noviny píšou, že ve Špani-helích je pořád vojna, že Francouzové tam zase dostali hrozně na frak a Napoleon že se přece ještě chystá zase na novou vojnu, že dal vypsat velkou rekrutýrku, přes sto padesát tisíc, hundert fufzig Tausend že se musí odvést, v Ruslandu že také shánějí vojsko, to že bude vojna, bože, a hned prý na jaře, a kdyby jen Francouz a Rus, ale to půjdou i jiní potentáti a snad i jejich —
Vojna nevojna, té chvíle Václav o to hrubě nedbal, jakož pak navečer nevyslechl s pozorností jako jindy výklady doktora Srnky, kterého potkal v Sirkové ulici a který jej sám zastavil a začal, ironicky jako vždycky, slyšel-li pan jurista, co se stalo, co se ohromného stalo, že toho jsou plné noviny, že si Napoleon na Štědrý den vyjel na lov do trianonských lesů a že se císařovna za ním odebrala, a ještě to, že královna holandská Hortensie dala darem Napoleonovu synáčku, Jeho Mil. římskému králi, zlacený kočárek a do něho zapražené dva beránky, ty že naučil pan Franconi tahat, slyšel-li, četl-li o tom, dva beránky, ty že snad klekají na kolena, když J. Mil. nesou v peřinkách do kočárku —
Václav tentokrát netrpělivě poslouchal doktora; mrzelo jej, že na takové věci myslí, ale o české divadlo že. ani slovem nezavadí. On sám nejraději by hovořil jen o něm. Také o něm psal domů, pantátovi, věda, ten že se zaraduje, že se bude divit a jistěže poví dál, dobřanskému faráři a Patrčkovi, staví-li se v Dobrušce, ti že se rozhovoří, a jak budou čekat na noviny, přinesou-li nějakou zprávu.
Otci psal, jak chodí do divadla, že próby jdou dobře, že se to bohdá vydaří, doktor Held že to také chválí a že má kromě toho radost také proto, poněvadž špitál milosrdných bratří dostane největší díl z toho, co se vybéře. Také o tom, že doktor Held vypravoval, jak potěšil tou novinou o českém provození profesora Majobra, kterého léčí, tomu že je teď trochu líp, ale že přece nevychází; ale když slyšel o té české hře, to že oživl, starý herec se v něm ozval, a že se tolik troštoval, že si na tu hru vyjde, že půjde do divadla. Doktor Held mu prý přisvědčil, aby ho nezarmoutil, ač ví, že nebude možná. A tak jako ten starý herec vlastenský, který ještě v Boudě hrával, že se těší mnozí a mnozí, psal Václav; tuhle že přinesl Hýbl z Hradčan od Rulíka, který také těžce stůně, zrovna požehnání všem; Rulík že zrovna okřál, když mu Hýbl vypravoval o českém divadle, a že se Rulík modlí, aby pánbůh tomu požehnal a on, Rulík, aby se toho provození dočkal.
V tom dlouhém psaní vypisoval Václav o próbách, oni že už také měli, tj. orchestr, tuhle sobotu že bude poslední, že hrají většinou samí študenti a jiní vlastenští hudebníci z ochoty, ale že se také několik divadelních hudců k hraní nabídlo a že jim to jde opravdu krásně. A tak že se dostal, on, Václav, do divadla jako kdysi pantáta, jenže pantáta zpíval na herčišti a on že bude hrát pod herčištěm, v orchestru, že tu často na pantátu vzpomene a na všechny, kdyby tak tu mohli být o tom českém provození, Liduška že by se divila, že by všichni jistě měli radost a opravdu že je se nač těšit, to že bude svátek českého jazyka.
Psal radostně a dodával jaksi vítězně ještě zprávu, že se tu vlastenská hereční společnost chystá také již na druhou hru, z české historie, Čech a Lech, tu že zase pan Štěpánek upravil, dle Štegmayra.
List byl dlouhý a ještě měl doušku. Pod svým podpisem připsal Václav, ví-li pantáta, že začaly od Nového roku ve Vídni vycházet české noviny, že se jmenují Vídeňské noviny, že je tam vydává profesor českého jazyka Hromádko, on, Václav, že jich ještě neviděl, ale pantáta že asi jistě, beztoho že má pan farář Ziegler na ně prenumerací. Takže se ten rok pro vlastence pěkně počíná.
Toto psaní napsal Václav v pátek; v sobotu byla v divadle poslední zkouška na jevišti i v orchestru. Hýbl přinesl už vytištěnou ceduli. Kdekdo z herců i z hudebníků se kolem něho shlukl a každý se tlačil, aby ji uviděl a si ji přečetl. Václav si ji dvakrát přeříkal, radostně, jakoby krásnou báseň. Dohřeji viděl, důkladně pročetl, a přece nazejtří ráno, v neděli dne 26. ledna, pospíchal znovu se na ni podívat. Vyšel kvapně ven přesvědčit se, je-li už oznámení na rozích přilepeno a jak to vypadá.
Mrzlo, slunce svítilo, až se sníh na střechách i na ulicích jiskřil. Muži v pláštích, v kožiších, v límcových redingotech, ženské v čepcích, v čapkách kožešinou lemovaných, s pytlíkovým vrškem, v kožíškách, v salupech, v šátkách pospíchali ulicemi, jak je mráz pudil. Václav však stál na rohu Koňského trhu u Špinku jako přimrzlý, přehlížeje ceduli na zdi přilepenou, věc převzácnou, protože to byla česká cedule. Ohlašovala, že toho dne odpoledne bude „provozena na Královském pražském staroměstském stavovském divadle od sjednocené společnosti vlastenců k lepšímu chudých rytířská činohra v pěti jednáních Frydolín anebo Cesta do železných hutí“.
Václav to četl jakoby novinku, s radostí, s povznesením; v té radosti byl by se chutě dal do řeči s těmi, kteří vedle něho se zastavili, a hned a ochotně vykládal, když se mezi sebou ptali na to české představení. Zamrzel se však, když jej vytrhl jakýsi kolega, jurista; byl Čech, ale mluvil po německu a české cedule se skoro ani nevšiml. Zato Václava pobízel, aby šel s ním k Sv. Klimentu, že dnes tam budou filosofové zase zpívat o mši tu novou píseň, Tomáškovu, ví-li, na Meinertova slova, to že je krása, když to takhle šest sedm set filosofů zpívá, a půjde-li na Bolzanovu exhortu, Bol-zano že má tuze krásné exhorty, to že není nic obyčejného.
Václav slyšel o mladém profesoru náboženství a morálky na filosofii hned, když přibyl na podzim do Prahy, a samou nadšenou chválu slyšel. Také jednou si zašel jeho exhortu poslechnout. Vrátil se z ní povznesen, podruhé však už nemohl jiti, poněvadž se mu nikdy nehodilo s časem. A dnes neměl na to žádné mysli. Vymluvil se kolegovi a zaskočil do Hýblo-va bytu k Havelkovi, pak se ještě vrátil domů pro partesy.
Dlouho se nezdržel. Sotva si noty zabalil a schoval je pod plášť, byl už opět na odchodu. Ale hned přece neodešel. Do cesty, tj. do kuchyně, vstoupila paní Lorencová. Omlouvala se, že přichází v takovou dobu; měla nějaké kuchařské pochybnosti, jak chvatně vyložila, a chtěla paní sousedku poprosit – ale místo o kuchařství začala s Václavem o divadle, sama, dotazujíc se, jak bude dlouho trvat, že by ráda šla, že půjde.
„Panna Jetty také?“ zeptal se Václav maně.
Dívala se na něj okamžik, okamžik mlčela a hned odpověděla:
„Ani nevím, je taková divná, snad si dá říct. A jak po divadle —“ Ta otázka jí tak lehce připlynula.
„To bude dost veselo, dopadne-li to dobře. Máme smluveno, herci a my z orchestru, že se sejdeme na oslavu na Staré rychtě.“
„Hned po divadle? Tak se ani doma nestavějí?“
„O to ne, to by bylo zbytečné.“
„No, když mají takovou společnost —“ Pojednou vzpomněla, proč přišla, dlouho se však tím nezdržela, když se Václav rozloučil a odešel, přijav od kvartýrské (mistr Prax meškal tou dobou jako obyčejně u Charou-zů na Koňském trhu) i od paní Lorencové přání, aby to dobře dopadlo. Napadlo ho, že se sousedka ptala, co po divadle, ale hrubě toho nedbal. Déle myslil na to, co řekla o Jettě, že si snad dá říci a půjde. Tedy už jí řekla? A že byjetty nechtěla jít?
Paní Lorencová se do té chvíle neteři ani slovem nezmínila o divadle. Sama tam chtěla kvůli Václavovi a pro to, co si chtivě malovala, že by s ním snad šla po divadle domů, že by ji doprovodil, to že by bylo možná, že by navečer spolu šli, že by mohla Jetty odpoledne poslat k své sestře na Hradčanech s nějakým vzkazem, že by tak bylo volno – a když by se mladý soused stavil, jak by to bylo pěkné – Nějaká záminka by se už našla, aby se stavil, aby si dal říci, když je takový plachý.
Rázem bylo po plánu a snech, když uslyšela, že po divadle nepůjde domů. A na Jetty se ptal, půjde-li. Kdyby s ní mluvil a dověděl se, že s ní o divadle nejednala, že ji nepozvala, ba že jí ani^ neřekla, že jen ona sama se chystala – Ale už ne, je po všem; Jetty však přece pošle odpoledne k tetě, když jí, Jettě, ráno o té cestě už říkala – Nedbala, že Jetty na to ani nehlesla. Jen toho si povšimla, že se Jetty nějak chvatně a neklidně strojila do kostela.
Šla tam nechutě; nejraději byla by dnes zůstala doma kvůli tetě. Nevěřila jí, žárlila na ni, lekala se, že zatímco bude v kostele, že se něco stane. Co, nevěděla, ale tušení něčeho zlého ji tížilo, úzkostný, neklidný stav.
V kostele se jí neuvolnilo; začala říkati z knížek, záhy však přestala.
Konce bohoslužeb se nedočkala; nemohla, nevydržela. Bylo jí nevolno v zástupu a neklid měnil se v úzkost. Pospíchala z kostela, jako by ji doma něco čekalo, jako by se tam něco stalo. Bylo tam prázdno a ticho. A to bodalo. Teta odešla, nebyla doma.
Jetty jak byla, ustrojená, v čapce, v ženském redingotu, rukávník v ruce, vrátila se chvatně z pokoje do kuchyně. Zůstala tam u dveří, jež pootevřela na skulinu, co by viděla na pavlač ku dveřím Praxova bytu. Dlouho nečíhala. Za chvilečku zahlédla Václava, jak vyšel a chvátal, ani se neohlédnuv, pavlačí a ze schodů do dvorku. Zmizel okamžikem.
Jettě se rozbušilo srdce, že jej zahlédla, i pomyšlením a již jistotou, že teta zase byla za ním, teď že asi se již dlouho u Praxů neomešká. A dříve, nežli se nadála, spatřila tetu od sousedů vycházeti. Jetty přivřela, odskočila do druhého pokoje, otevřela prudce skříň, strhla Čapku, rozepínala chvatně třesoucí se rukou zimní kabát, všecka pobouřená žárlivostí i hněvem na tetu, jaká je —
Paní Lorencová nevrátila se s tak jasnou tváří, se smavýma očima, jak šla k sousedce. Stín zklamání bylo na ní znát a v hlase rozmrzelost.
„Už jsi přišla z kostela? Už je po všem?“
„Je,“ odpověděla Jetty zasmušile, zkrátka.
„Tak odpoledne,“ začala paní Lorencová za chvíli, „mohla bys jít na Hradčana.“
Jetty se po ní obrátila, a nemohouc se již opanovati, chvějíc se, prudce vyhrkla: „Půjdu do divadla, tetičko!“
Paní Lorencová sebou škubla, hned se však opanovala. „No, pomýšlela jsem, chtěla, ale —“
„A mně nic neřekli! Já neměla jít! Chtěli jít sama, sama —“ Tajně hlodající žárlivost i hněv vybuchly. „Proto mám jít k tetičce na Hradčana.“
„Co to mluvíš?“
„Je to pravda. Mne nechtěli vzít, mně nic neřekli, mne chtěli —“ Prudký pláč ji schvátil a přerval řeč. Paní Lorencová, vrátivši se zklamána a teď dotčena pravdou, snadno se popudila. Rozkřikla se na neteř, aby mlčela, co mluví, co si myslí, husa – Jetty, sklesnuvši v pláči na židli, vyskočila, všecka zsinalá, vzlykajíc. Chtěla mluvit, leč pláč byl křečí, jež hrdlo, prsa svírala tak, že vyrážela místo slov jen urvané slabiky a krátké výkřiky i skřeky hrozného záchvatu. Třepala rukama nad hlavou, pak náhle vyrazila z pokoje. Paní Lorencová skočila za ní a stěží ji v kuchyni zachytila a zadržela.
Mistr Prax vrátil se od Charouzů všechen prokřehlý. Chutě zasedl ke stolu čistě prostřenému a těšil se na talíř horké polévky, chvále si, že ten luft dnes tak tráví, to že vždycky, když je takový mráz, takový jasný mráz. Prve však, nežli dojedl, musil položit lžíci.
Přiběhlať paní Lorencová, všecka poplašená, žádajíc paní mistrovou, aby se šla k nim podívat, co se děje, že Jettynce je zle, že to jakživa neviděla, že si neví rady; pro maličkost, pro hloupost že se tak rozplakala, a takové řeči, bože, ona, sousedka, že si nic nepomyslila, jakpak by, mein Gott, ale Jetty že hned mluví takové divné řeči, a jak se rozplakala, až křeče ji z toho chytly, až sebou uhodila přes postel, že jí nemůže upokojit, že má strach —
Paní mistrová už za té řeči odvazovala kuchyňskou zástěru, a jak mohla, měla se rychle k odchodu, popadajíc dech tíže a usilovněji, chvatem a úžasem. Než i v tom pamatovala na Johana, aby nečekal, když má hlad, aby si maso vzal, že je v troubě v hrnci a omáčka na plotně a knedlíky na míse v troubě.
Vrátila se za drahnou chvíli a vypravovala udýchaná, co s Jettynkou měly, že to jakživa neviděla, takový pláč a křeče z toho; no teď že, chválabohu, je trochu líp, že ji třely octem, obklady že jí dávaly, studené obklady, ale ruce že má jako led a že je jako pitomá, a slabá, celá vysílená, že tam sedí jako zmořené kuřátko —
Pozdě odpoledne šla tam opět. Mistr Prax, jenž se tam chtěl také podívat, kterého však tam nepustila, dychtivě čekal na zprávu. Uslyšel pak, že je už hodně líp, že Jetty je pokojná, ale že sedí tak smutná, zamyšlená u okna, ale paní Lorencová že jí, mistrové, pověděla, když ji šla vyprovodit, že to už půjde, ale že tomu nerozumí, že už ji Jetty také, prve, co mistrová byla doma, odprosila, aby se teta nezlobila.
„Tak to mají tyátr,“ vzpomněl mistr Prax ironicky, ač ne bez soucitu, „obzvlášť sousedka. Chtěla jít, těšila se, vím to.“ Zamrkal a významně se usmál. „To už o panu Věkovi se nedovíme,“ dodal, „jak hrál a co a jak ten český tyátr.“
Ten měl začíti o čtvrté hodině odpolední. Václav však dobré půl hodiny předtím vstoupil do budovy Stavovského divadla na Ovocném trhu. Nejprve uložil partesy a housle v orchestru, ale nezůstal tam. Zaskočil si ještě za kulisy, za spuštěnou oponu. Podivil se, jak prohlédlo jeviště v plném světle olejových lamp na rampě i v kulisách, jak všecko jinak vypadalo v tom osvětlení nežli v temnosvitu, jak to vídal o zkouškách. Vše připraveno, předsíň rytířská s květinami na oknech, jak je předepsáno, lampa už na stole, u kterého bude v první scéně sedět spící Frydolín.
Štěpánek, jenž měl úlohu zlého, intrikánského Roberta, hradního na Savernu, již v kostýmu, v klobouce s černým a bílým pérem pštrosím (ze skladu pana Bartha z Jezuitské ulice), dosud nenalíčený mihl se jevištěm a hned v kulisách vpravo a již opět nalevo, jak přecházel, poroučel, přehlížel, dotazoval se, je-li to ono, je-li vše v pořádku.
Václav protáhl se dále do pozadí, kdež stranou u kulisy, tj. u malovaného okna plného tabulek, spatřil Koupovského, nyní hraběte ze Savernu, nalíčeného, v plné nádheře divadelně rytířského kostýmu, v klobouku plném pštrosích černých per (také ze skladu pana Bartha) s Luitgardou, pannou Lencovou, jindy přibledlou, nyní zrovna kvetoucí, s podmalovanýma očima, v bělavých šatech s rytířskými rukávy, s bělostným límcem krajkovým od ňader za hlavu vysoko do týla.
Stála se svým šlechtickým příbuzným a s dvěma pacholky, podavači v železných hutích, s bývalým loupežníkem Honzou v zrzavé paruce a s hloupým Štoíkem. Oba ničemové kusu, oba na jevišti jako doma (herci Brinke a Sýkora) domlouvali panně Lencové, cože se bojí, ať na obecenstvo nemyslí, nýbrž jen na roli, a bývalý loupežník Honza, jenž měl Frydolína hodit do pece v huti, dodal, ať udělá v kulisách křížek, nežli vystoupí, on že se také tak pokaždé požehná.
Václav už nezahlédl ostatních z kusu, poněvadž se bál, aby nezmeškal do orchestru. Usedl tam, noty rovnal, ohlížel a rozhlížel se prostorou, kterou jindy jenom v šeru vídal, nyní hojně osvětlenou, nejvíce po dveřích, po vchodech, proudí-lijimi návštěvníci. Neklidně, rozčileně to pozoroval. Nahoře se divadlo záhy plnilo. Řemeslníci přicházeli, jejich ženy v čepcích, jejich dcerky,tovaryši, studenti, různá mládež, děvečky. I přízemí počalo oživovat.
Václavovi však se zdálo, že zvolna, tuze zvolna lidí přibývá. Díval se, kdo přichází, hledal známé, vzpomněl, přijde-li paní Lorencová s Jetty, kde asi budou sedět, nebo snad jen sousedka sama, a co doktor Srnka – A co lóže —