Však hle, v jedné z lóží usedala vystrojená měšťanka zdravím kypící, v růžovém kabátku kožešinou lemovaném, s granáty na krku pod bílým lalouškem, vedle ní muž s vlasy do spánků sčesanými, v modrém kabátě, v pruhované žlutavé vestě – Vedle v lóži už také někdo, také měšťan s třemi chlapci, a tam do té také vsedají i tam napravo. Bože, i tam bude plno, i tam – Kolem v orchestru pojednou hlasnější šum a všichni tu i v přízemí obracejí se k proscéniové lóži – Nejvyšší purkrabí hrabě Kolovrat! Přijel! A vedle v lóži dva páni – guberniální radové.
Václava přešel strach a již opojení počalo jej rozehřívat, povznášet, opojení z radosti, že tolik lidstva sešlo se na české „provození“, a i takoví páni. Rozjasněnýma očima se rozhlížel a příjemně rozčilen naslouchal šumu, bzučivé směsi hlasů nesoucí se obrovským oulem, dole, nahoře z nabitých galérií, všude, veškerou prostorou. Pojednou zatáhl kolega Václava za šos jeho modrého fraku; kapelník vznesl taktovku. Už! Už v tom byli, už hráli, dobře nacvičeni, s ohněm, s ctižádostí, aby oni, většinou diletanti, ukázali, že něco dovedou.
Ukázali; ještě poslední takt jejich předehry nedozněl, již se na ně snesl liják potlesku, a ne z jednoho místa, nýbrž ze všech stran hlediště, zdola, z lóží, z výšin galérií. Václavovi se srdce ozvalo nad tou pochvalou, ale ještě více proto, že šla opona vzhůru, že začínala se hra, jež bude rozhodovat. Krev mu vstoupila do hlavy, cítil napětí, strach, jak bude na jevišti, nestane-li se něco.
Hrabě ze Savernu, Koupovský, první mluvil nad spícím Frydolínem, a jistě, pevně, což ten, ten měl kuráže, bylo to o zkouškách vidět, ale panna Lencová – Prve se tak bála – Václavu prudce zamžikaly oči, když po odchodu hraběte Rudolfa vstoupila se džbánem v ruce, když přistoupila ke spícímu Frydolínu. Hlas se jí chvěl, bylo to znát, ale nezajíkla se, nezmá-tla, mluvila, a čím dále tím jistěji, zvučněji. Ulehčilo se mu, usmíval se nevěda, pak už se kradí ohlédl po lóžích, co tam; v šeru nic nerozeznal, jen to, že všichni upřeně hledí k „herčišti“.
Nežli se nadál, spadla opona; proměna. Potlesk však jakoby na konci jednání. A hráli zas a žádná nehoda se nepřihodila; opona snesla se za bouře potlesku. Shora, z galérií se hrnul nejprudčeji, než i v lóžích tleskali, i v purkrabské i v té, kdež seděli guberniální radové. Radost chytla Václava z té jásavé bouře, jako by jemu tleskali, radost ze zdaru, z vítězství. Zdálo se mu již jisté, když začátek tak dobrý. Herci se ohruzili, teď to teprve půjde, zvláště ve třetím jednání, až vystoupí Honza se Štofkem —
Za jejich výstupu vybuchl na galériích přes tu chvíli hlučný smích, až opět jako všecko divadlo v napětí, když běželo o Frydolína, o Luitgardu a nevinnou hraběnku Helenu. Konec byl dobrý tak i tak, v kusu samém i ve hře. Šťastně, slavně skončili. Za večerních představení nezahřímala asi nikdá taková pochvala jako po tom odpoledním představení, tak hlučná a jadrná, tak upřímná, z upřímné radosti, vědomé i neuvědomělé, že slyšeli tu mateřštinu, že se tak pěkně ozývala, že se tu domohla místa. —
Projevy uvědomělé radosti uviděla pak Stará rychta, když se tam po představení sešli herci a mnozí z dobrovolného orchestru i ti, kteří nebyli z nich, ale přece k nim patřili svým srdcem. Když se hercům připíjelo, když Štěpánka jako vůdce a ředitele celé hry vznesli na ramena, popadl Václav opojen radostným vzrušením Hýbla, jenž stál stranou, objal jej a volal:
„Vlastenče, také vy! To taky vaše – Ta řeč, ta krásná řeč, to je vaše dílo!“
„Mlčte, proboha, mlčte!“ Hýbl se Václavovi vyškubl a zrovna jej zaklínal. „Mlčte, ani muk o mně, ať to nikdo neslyší, to všecko Štěpánek! Vivat! Vivat Štěpánek!“
Skočil na židli.
„Přátelé! Vlastenci,“ začal s ohněm, „radujte se, dnes je svátek našeho jazyka. Doufáme, že teď dojde víc a více vzniku, doufáme, že dojde, že musí dojít jistě taky své samostatnosti, jen když svorně vytrváme. Dnes je velký svátek, bratři; radujme se, česká svíce ještě nedohořela!“
Kolem Hýblova prostého řečniště a kolem stolu, kdež se tlačili jeho posluchači, i dále, v celé klenuté místnosti strhla se radostná bouře. Tleskali, volali, křičeli a vstávali u vzdálenějších stolů, většinou sousedé, řemeslníci a i od stolů chvátali k řečníkovi, k němuž se přátelé a známí tiskli tak, divže ho z židle nestrhli.
„Vivat! Vivat!“ hlučelo kolem a do toho křičel právník Sloboda a s ním mladý Věk:
„Nedohořela! Ne, ještě nedohořela!“
„A bude svítit!“
XV. DECLAMATORIA, JAKOŽ I VARIA
Dlouho slavili a hned se už také těšili na nové „provození“, jež, jak se v tom rozjaření snesli, mělo být dříve, nežli předtím mínili: hned za týden.
Václav i v tom nadšeném bouření nezapomněl na doktora Srnku. Doktora Helda v divadle zahlédl, po Srnkovi se však nadarmo ohlížel i tu na Rychtě, kdež jej čekal najisto. Snad nemohl přijít, nebo snad schválně se vyhýbá. Cestou domů, bylo už pozdě v noci, vzpomněl zase na paní Lorencovou a na její neteř. V oknech měly tmu, toho si povšiml; ale víc pak už na ně nemyslil. Ozářené divadlo plné lidí pořád viděl, jeviště, výjevy z Frydolína. A ve snách pak nanovo.
Ráno zaspal, a proto samým spěchem do protivné advokátní kanceláře, kdež, jak tušil, bude zívající pan Vogel špičatě se dotazovat po českém divadle, nemohl s kvartýrskými promluvit. Proto teprve až odpoledne se doslechl, že ani paní sousedka ani panna Jetty nebyly v divadle. Divil se, žasl, když kvartýrská vypravovala, co bylo, jak musila do sousedství kvůli panně Jetty, co s ní měly, a v duchu přisvědčil, když mistr Prax nadhodil, že to je takové divné, že v tom něco je, a snad dokonce ten tyátr, kvis.
Václav neprozradil, co věděl od panny Jetty, že se jí teta o divadle ani nezmínila a neřekla jí, aby šla také. Chtěl nejprve s Jetty samou promluvit. Toho dne jí nezahlédl, nevyšla ani na krok. Také paní Lorencová nestavila se navečer u Praxových jak obyčejně. Dopoledne u nich byla, jak z hovoru kvartýrské vyrozuměl; stěžovala si také, jak Jetty po včerejšku není ještě jak náleží dobře, že prý sedí nebo chodí jako bez ducha, že ji ani knížka netěší.
Jetty vyšla až samý večer, vlastně jen pootevřela dvéře u kuchyně a vyhlížela na pavlač, na okno Václavova pokojíku. Bylo temné; že nesvítí, že není doma, hádala. S Praxovými jistě nesedí, když teta tam není, když ho nevylákala do jejich společnosti. Dnes tam nešla. Proč nešla? Nedá jí svědomí nebo se bojí, že již pozorují, proč, za kým tam chodí. A co on – Co – To byla mučivá otázka, která se ozvala nanovo, toho dne již pokolikáté. Byl by takový – Hned si to vymlouvala a na pomoc si vyvolávala zjevení v noci vánoční, kdy třpytem svých slzí jej zahlédla, svého Werthera.
Náhle zachmuřila čelo a rychle zavřevši uskočila; z pokoje se ozval tetin hlas, jménem ji starostně volající. Byl jí teď protivný jako tetina starostlivost.
Václav nebyl doma. Hned jak nastal večer, odešel. Nemohl se již dočkat, aby zas už byl u „vlastenského“ stolu, aby si mohl o včerejšku popovídat a uslyšet ještě nové, zevrubné zprávy o památném večeru, ještě na to ono se zeptat a hovořit, hovořit, vzpomínat. U samé Staré rychty potkal doktora Srnku. Šel už z hospody, od svého osamělého stolu.
„Tak brzo, pane doktor?“
Srnka na to dost nerudně, že musí, že má nějakou cestu. „Včera o českém provozování nebyli v divadle?“
„Ne, nebyl; na, ich gratuliere, ich gratuliere,“ dodal nějak nucené. „Čekali jsme jich najisto, když —“
„No chtěl jsem, chtěl,“ vpadl Srnka, „ale já se bál, bál jsem se —“ Přejel prsty po krku za širokým nákrčníkem. „A proč?“
„Vědí, junger Patriot, tak jsem se netěšil jako oni, nemoh jsem, to už já, leider, nedovedu, a taky se nedovedu dívat tak jako oni. Tak co tam se mnou. Tam bylo jistě jako v kostele, alles in gehobener Stimmung, lauter Enthusiasmus, třebaže to nebyl ani Shakespeare ani Schiller, třebaže takový prostřední kus hráli und nur Dilettanten. Řeknu jim upřímně, já se toho bál. Nichts fur Ungut – Já do jejich světa eigentlich nepatřím, já si do něho netroufám, ne – ne,“ doktor Srnka zvedl odmítavě pravici, „nic mně nevymlouvají, nic, bašta. Abych se tam šklíbil, nos ohrnoval, to přec —“
„Začínáme teprve, pane doktore.“
„Ich weiss, to si taky říkám. A tak mne nechají,“ dodal ostřeji. „Ani sem na Rychtu nepřišli —“
„Slavit?“ Upřel na Václava tmavé oči, plné úsměšku, jenž mu také pohnul rty. „Slavit, když jsem nic neviděl? No já zas přijdu, a oni,“ položil Václavovi ruku na rameno, „nic si z toho nedělají a pracují dál, konají svou povinnost, pracují, mladý vlastenče. Dobrou noc!“ —
Václav jinde jinak slyšel o českém představení: s uznáním, v němž bylo znát i překvapení, že něco takového mohli svésti v české řeči. Na druhé představení, ustanovené na neděli dne devátého února, chystali se všichni s větším už sebevědomím.
Václav měl zase plné ruce práce s opisováním, se zkouškami. V bytě i v sousedství o tom věděli; paní Lorencová však ty dni o divadle nikdy nezačala, jak činívala před provozením Frydolína. Václav si toho všiml, jakož i toho, že paní sousedka denně už nepřichází. Zato sám se zmínil, z úmyslu, že tentokráte do divadla půjde, když je panně neteři už dobře.
„Ach dobře; takhle naoko, ale jinač se mně zdá, no – Mucken, Mucken. Kdopak ví – Ptala jsem se Jetty, chce-li jít, ale odbyla mne, že ne, že chci-li, abych šla sama.“
Václav té odpovědi dost nevěřil po tom, co předtím od Jetty slyšel. Ale nemohl se přesvědčit, protože mladá sousedka jako by se zavřela; ani jednou ji nespatřil za celý týden. Teprve v sobotu před nedělí, v které mělo být představení. Hned a přímo se optal, půjde-li tentokráte do divadla. Až se zarazil, jaký divný, bolestný stín ztemnil její pohled, a když řekla nadobyčej stručně á skoro zostra:
„Nechci překážet.“
„Komu, panno?!“
Stala se neklidnou tak, že to musil pozorovat. „Tentokrát jim paní teta přece řekla —“ dodal rychle. „Řekla —“
„A nepůjdou?“ divil se a vtom uklouzla mu otázka: „Paní teta půjde?“ V náhlém zasmušení, s výčitkou pohlédla na něj a jakoby píchnuta vyhrkla:
„Neřekla jim to?“
„Ptal jsem se na ně, půjdou-li, a řekla —“
„Že nepůjdu.“
„Že se jim nechce, a tak že ona také nepůjde. Kdyby šli —“ dodal pobízivě, přeje si, aby Jetty šla.
Tu však netuše bodl; bylo, jako by ji pobízel kvůli tetě.
„Ne, ne, nepůjdu.“ V očích jí zasvitlo. Dala sbohem a odkvapila.
Václav odcházel rozmrzen. Co se tak Jetty zlobí, tak jako by on za to mohl, že teta – Jak má na ni svrchu! Proč? Pro to divadlo? Konec úvah byl, že si to Jetty do zítřka rozmyslí.
Nazejtří však po obědě, když odcházel k Hýblovi, pro kterého se chtěl stavit, věděl už najisto, že se nikdo od Lorenců nepodívá na české „provozem“. Kvartýrská mu svěřila, že nepůjdou, kvůli Jetty, ta že je pojednou taková umíněná, že jí Frau von Lorenc dopoledne dost a dost domlouvala, ale jako když hrách na stěnu hází; paní sousedka že si tolik stěžovala, co s tím děvčetem teď pojednou má.
„Řekla jsem paní Lorencové, tak co, aby šla tedy sama. Ale to to. Má strach.“
„Proč, z čeho.“
„No vědí, minulou neděli. Kdyby to tak pannu Jetty zase chytlo, až by jí řekla, tak ať si ostane doma, ona, paní Lorencová, že si půjde sama. A šla by, ráda, tuze má naháňku, to vím, pořád o tom mluvila, opravdu – Veřejí mně, pane Věk, kdybych Jetty neznala, že je hodná, citlivá, až moc citlivá, řekla bych, že to dělá tetě naschvál, že jí chce ten tyátr zkazit, aby tam nemohla.“
Václav odmítl tuto domněnku, cestou však o ní uvažoval. Ne však dlouho. Přišelť mu do cesty mladý Kamberský, nejlepší přítel a spolužák za gymnasijních studií v Litomyšli, vytáhlý, suchý, černých očí, bělostných zubů, z nichž přední vynikaly nápadnou velikostí, ač ne nepěkně, ten, jenž kdysi zavedl Václava u nich, u chirurgů, v Litomyšli k mandlu stojícímu v klenuté, šeré komoře v přísvitu malého okénka a tam znenadání mu ukázal lidskou kostru rozházenou, „Emánka“, odpočívající v zásuvce toho těžkého, starého mandlu.
Staré přátelství nepovadlo ani v Praze, ale poněvadž byl Karlíček Kamberských zapsán na medicínské fakultě, nevídal se s Václavem tak často jako v Litomyšli, zvláště poslední dobou. Někdy se třeba za mnoho dní nesetkali, jak je povolání a nové známosti Kamberského rozváděly. Přesto zůstal Kamberský jaksi prostředníkem mezi Václavem a Litomyšlí. Hovoříval s ním o ní, jmenovitě první měsíc pražského pobytu, o novinách, když došly, o známých, o děvčatech, o Toničce Zemanové. Při pozdějších však setkáních hovory ty se bezděky krátily; o děvčatech už někdy ani nezačali, zvláště když se Václav vyhýbal hovoru o nich.
Nevábil ho již jako první čas, ba byl mu již nepohodlným, poněvadž pokaždé hnul jeho svědomím, poněvadž mu pokaždé vyčítavě připomenul Toničku Zemanovou i to, že jí jen jednou psal, jen jednou a vícekrát už ne, že pořád psaní odkládá, a nejen odkládá, nýbrž že už na ni ani tak často nevzpomene jako ještě o vagacích, doma a první dny pražského pobytu.
Karlíček Kamberských tentokráte nezačal o Litomyšli, ale hned o divadle, do kterého se ubíral a na které se náramně těšil. Byl už minule na Frydolínovi a tím se všechen splašil. Líčil, jak se mu to líbilo, kteří z herců nejvíc, a Luitgarda, panna Lencová, toho že se nenadál, že by něco takového bylo možná v českém jazyku, a že pak všude sháněl kdekoho a pobízel, aby šli do divadla, na české představení, dnes že jich tam bude, z Litomyšle a od Litomyšle, Kujebáků, od Třebové i Oustí, že splašil toho a toho a ten zas jiné a ti že zase někoho přivedou, to že zas bude návštěva.
Václav s radostí naslouchal jeho nadšeným slovům, v duchu jsa také potěšen tím, že Karlíček nezačal o Litomyšli zvlášť. Než nepominul jí. U samého divadla, již na rozchodu, se zastavil a zvolal, jak si náhle vzpomněl:
„Víš-li, Venclíčku, co nového z Litomyšle?“
Václav se zarazil; hrklo v něm z temné potuchy, že bude něco o Toničce Zemanové. „Co se stalo?“
„Starý Plocek umřel.“
„Ach,“ vydechl si bezděky Václav v náhlé úlevě a zvolal: „Ten?“ Mihl se mu „starý kuchtík“ Plocek, podomek v piaristské koleji v Litomyšli, vysoký, ramenatý, šedých vlasů a chmurného pohledu, který v gymnasiu, dole na tmavé chodbě, vyplácel pařenou metlou studenty, kteří mluvili ve škole česky a měli za to „signum“, potvornou černou knížku, nebo když byl „Sittengericht“ a byli odsouzeni ze studentů ti, kteří se v zimě klouzali a v létě se koupali v „hlubokém“ rybníku.
„Chlap mizerná,“ vděčně chválil Kamberský, „to byl ras. Když musil vyplácet, no, služba – Ale jak to dělal, jak byl vzteklý, jak vždycky strh kalhoty a jak mlátil do živého – Ten by,“ zasmál se, „nám dnes dal, celé divadlo by vymlátil, když je to tu všecko dnes české. No, Venclíčku, kdy zas bude české divadlo? Bude?“
„Bude, bude. A budou teď taky česká deklamatoria, už se o to jedná.“
„Česká deklamatoria?! Opravdu česká? A kde?“
„V Klementinum, počkej, myslím už příští měsíc.“
„A kdo —“
„No, studenti, juristé a filosofové.“
„To taky přijdu.“
„Bodejť ne —“
Houf návštěvníků se náhle přihrnul jako vlna a ten je rozvedl. Zamračený Plocek, starý podomek surový, Litomyšl, všecko Václavovi zapadlo, jakmile překročil práh divadla, jak vstoupil do jeho ozáření, jeho šumu a vzrušení.
Bylo pak jako o prvém představení. Hlediště zase plno, vše plno, orchestr sehrál bez vady, herci na jevišti vystupovali s větší jistotou a hráli lépe nežli poprvé, obecenstvo tleskalo hlučně, bouřlivě jako onehdy. Bylo nadšení, byla radost, byl opět svátek a zase jeho slavení, obzvláště na Staré rychtě. A zase v tom slavení už jednali o dalších představeních a hned tam už mohl Štěpánek ohlásit přátelům vlastencům, že se mu přihlásili noví oudové jejich hereční společnosti, ta že roste a poroste.
„Ó, divadlo nám probudí mnoho dřímajících,“ dodal Hýbl, „a studená srdce zapálí láskou vlastenskou.“
Václav se ráno dověděl, že sousedovic skutečně nebyli v divadle, že se nic u nich nestalo, panna Jetty že seděla celé odpoledne doma, sama, paní Lorencová že je navštívila, ale jen na chvilku a nějak mrzutá, ne jako jindy; mistr Prax hned také osvětlil proč, že když panna Jetty jí to tak vyvedla —
Jak Jettě bylo, nikdo nezvěděl, jak celé odpoledne všecko v mysli rozbírala a sama sebe mučila, co učinila, že včera jej, Werthera, jak Václava v myšlenkách jmenovala, tak zostra, z pouhého podezření odbyla, že mu tuze ublížila, že třeba nic nemyslil, když se na tetu ptal – Oči se jí kalily, strnuly, hledíce do prázdna, až prudce zase zamžikaly, když se znovu přiblížilo podezření, proč by se na tetu ptal, že ji, Jetty, proto jen vyzval, aby šla do divadla, aby také teta mohla. Co ona, Jetty, ale teta když jej láká, za ním chodí – Slzy se jí zase hrnuly do očí, slzy smutku, beznaděje i palčivé žárlivosti —
Ve středu po druhém českém představení, byla zrovna Popelečná, dostal Václav psaní z domova. Otec mu oznamoval, že jsou všichni zdrávi, jenomže není hrubě co chválit, starostí že neubylo, spíše naopak. Nic však
nich široce nerozvádél; zato psal obšírně o tom, jakou měli radost z jeho zpráv o českém divadle, i z toho, že on, Václav, měl a má v tom vlasten-ském snažení oučastenství, však ale aby přitom dbal, jak náleží, svých povinností a studia, z toho že mu čáka kyne, jinak že by bloudil; on, Věk otec, že ví ze zkušenosti, co je, když mladý člověk oddá se vášni, jakouž se může stati a bývá divadlo —
Pan farář dobřanský Ziegler že přijel ty dni do Dobrušky, psal Věk svému synovi; z těch svých kopců dolů k nim že se farář vydal za ukrutné metelice, ale že toho nic nedbal, ani zlé cesty a závějí. Skoro celého půldne že u nich, u Věků, pobyl a že jemu, Věkovi otci, přivezl také číslo Pražských poštovních novin a že panímámu i Lidušku zavolal, když z těch novin četl, o divadle v Praze, o českém provození, jak tam stálo, že ta činohra (Frydolín) velmi dobře vypadla a jazyk český že se v své kráse okázal. Pan farář že mnoho mluvil o divadle, psal Věk dále, a že klade do těch českých provození převelkou naději.
Ještě o tom psal Věk otec, co mu farář Ziegler vypravoval o solnickém Patrčkovi, že ten oheň, co mu vůz plný zboží zkazil a zničil, mu dodal; Patrčka při tom zápasení však že na knihy a Múzu nezapomíná, že čte
spisuje, obzvláště básně, ale že nemá, kde by je otiskl a na světlo vydal. A to že jest jeho palčivá touha, aby je uzřel vytištěné. Onehdy, nedávno tomu, co přišel na Dobřany, na faru, za krutého mrazu, a proč – Uslyšel, že ve Vídni počaly vycházeti České noviny a tak že se vypravil do té sibérie k panu faráři přeptat se na to a podívat se na ty noviny, poněvadž byl přesvědčen, že pan farář má prenumeraci.
Vypravoval farář Ziegler, jakou měl Patrčka radost, když ty noviny spatřil, a hned že si maloval, ty že by mohly býti jeho spásou, jak by bylo, kdyby šel do Vídně, kdež by snad u těch novin mohli ho potřebovat, že by pomáhal, psal, všecko dělal, to že jest jeho dávné, toužebné přání, aby perem mohl pracovat, a také, že by se tak dostal ze Solnice, kdež všecko na něj padá, kdež mu hoří půda pod nohama.
Vypravoval farář Ziegler, že by se byl Patrčka, kdyby jej byl jen slovíčkem vybídl, ihned rozběhl do Vídně, že asi na to čekal, ale farář, ač skládání Patrčkova pochválil a jej vybídl, aby péra neodkládal, přece mu rozmluvil, aby se do Vídně jen tak nazdařbůh nevydával, a že Patrčku tím ukonejšil, psal Věk synovi, že bude farář psát do Vídně profesoru Hromádkovi a že se na všecko přeptá.
Novin z domova dost, pomoc skoro žádná. Věk otec poslal synovi jen obvyklou skrovnou částku, a tu ještě později, nežli měla dojít, a ještě také naznačil, že to stěží sehnal. Ptal se, má-li Václav už nějakou hodinu, aby se mohl zprostit psaní v té advokátní kanceláři.
Václav pokýv*al hlavou nad tímto místem. Hodinu! Teď! Kde ji vzít, když sám doktor Held žádné pro něj nenašel. A má tolik známostí a jistě také mnoho dobré vůle. Dál o tom neuvažoval, poněvadž se vzdal už naděje a byl připraven, že tento rok nedostane se z písařské židle v advokátní kanceláři. Živě však na to zase vzpomněl, když v pátek poté šel v poledne k doktoru Heldovi pozvat jej na české deklamatorium, jež se mělo odbyti příští neděli v koleji klementinské. Připadlo mu, kdyby tak, až vstoupí, uvítal jej doktor Held: „Tak, milý krajane, je vyhráno. Mám pro nich hodinu.“
Neuslyšel však těch žádoucích slov, ba nezastal ani doktora doma. Hospodyně však vyzvala Václava, aby počkal, že milostpán přijde hned. Vtom ani nezaklepav vkročil rychle do předsíně chlapec asi dvanácti let, hubený, chudě oděný, přihnědlé pleti, živých, tmavých očí, nic ostýchavý, smělý. Nezalekl se, když mu hospodyně řekla, že pan doktor není doma, také aby na něj nečekal, a co mu chce. Hoch odvětil, že pan doktor teď jistě přijde, že ho viděl a předběhl, že s ním musí mluvit.
„Ale on nikoho teď nepřijme —“ namítla hospodyně zostra.
„Pan doktor mne zná —“ vypjal se chlapec.
Vtom Held vešel, Václava vlídně uvítal, na chlapce upřel ne zrovna vlídně oči a zeptal se ho zkrátka, co chce. „Neráčejí se pamatovat, jemnostpane —“
Doktor se té jisté důvěrnosti a smělosti usmál a řekl ne bez ironie: „Opravdu se nemohu upamatovat —“
„Jean Butteau.“
„Ach, no – konečně!“ zvolal doktor ironicky. „Babička rukulíbá.“
„Je v Praze?“
„Prosím, je.“
„Byli jste teď pořád v Praze?“
„Prosím ne, ve Vídni jsme byli, u tetičky Loty.“
„Proč jste se vrátili?“
„Tetička umřela, o vánocích.“
„Ach – co se jí stalo?“
„Dostala zápal plic.“
„Je tvá maminka taky tady?“
„Ne, není; ona nebyla s námi ve Vídni, ona byla venku u tvátru, a ještě je.“
„Kde —“
„Teď v Linci.“
„Tak jseš tu sám s babičkou, a sami dva jste přijeli z Vídně —“
„Sami dva, ale nepřijeli, prosím, my jsme šli pěšky.“
„Pěšky v tenhle čas, a tak stará paní. Jak dlouho jste šli?“
„Skoro celý měsíc.“
„A kde je teď druhá tetička, Thámová?“
„O té taky nevíme. Ale strýček Thám je u Kronesa.“
„Psal vám?“
„Ne, já jsem to slyšel od aktérů.“
„Tak babička neví tedy nic o svých dcerách. Nechaly ji tak —“ řekl to ostře a pojednou se optal hocha, nese-li mu něco od babičky. „Babička prosí, kdyby ji ráčili navštívit.“
„Stůně?“
„Nemůže na nohy. Moc jsme šli a byl mráz, a je stará —“
„Kde ostáváte?“
„V Kozí ulici, numero 747, ve dvoře vzadu.“ „Jste už dlouho v Praze?“
„Předevčírem jsme došli.“
„Tak tys babičku neopustil. Chodils ve Vídni do školy?“
„Taky.“
„Taky! A cos ještě dělal?“
„Hrál jsem tyátr.“ Mladý Jean Butteau bezděky se opět vypjal a vztyčil hlavu.
„Aj! Už?“
„Ó, to já už dlouho.“
„To je tak pro tebe,“ řekl doktor káravě. Na okamžik se zadíval na chlapce, pak mu pojednou pokynul a vyzval jej, aby šel s ním. Věkovi se omluvil, že to bude hned vyřízeno. Václav tušil, jakým receptem. Doktor se vrátil s chlapcem za malou chvilku. Mladý Jean Butteau vyrazil, jako když jej vystřelí, a vesele, protože pochodil. Mrštně vysekl ještě jednou kompliment a už byl ze dveří.
Doktor za ním ukázal, obraceje se k Věkovi.
„Jean Butteau. Slyšeli někdy to jméno?“
„Slyšel; pantáta mél u rodiny toho jména kondici.“
„Za kterou nic nedostával, ano; tam seznámil se se spisovatelem Thámem. Ach, rozbitá rodina. A ona, stará, čtyři neděle na cestě, pěšky, stará, těžká osoba. A co oni,“ zeptal se pojednou, „co mně nesou.“
Václav přednesl pozvání ku deklamatoriu. Doktor rád slyšel a slíbil, že přijde, i pochválil, že to je pěkné, že se páni akademikové tak spolčili.
Vešla hospodyně, podávajíc lístek.
„Od paní baronky Hanoldové; a že to spěchá —“
Doktor překvapen rozdělal kvapně obálku. Hned jak přečetl, ohlížel se po klobouku.
„Musím odejít, sbohem, pane krajane. Prominou.“ Hospodyně žasnouc ptala se, nebude-li milostpán obědovat. „Ne, teď ne, až přijdu.“
Vzal klobouk a odešel do bytu paní Hanoldové. Od Štědrého večera tam nebyl. Od té doby setkal se s paní Hanoldovou několikráte ve společnosti buď u hraběnky Bubnové, nebo u rady Slívky, než ani jednou nemohl s ní důvěrněji promluvit. Nenaskytlať se příležitost a paní Hanoldová se jí, jak cítil, i vyhýbala. Žádný z těch večerů nebyl Jeanettin, jak nazvala Štědrý večer, o kterém rozžehla vánoční stromek, nicméně zůstala na sebe přísná jako tenkráte.
Held jí rozuměl i hlubší úctu k ní cítil.
Teď vstoupil do jejího bytu jako lékař. V předsíni zastal vychovatelku, která na něj už čekala; ihned chvátala baronce oznámit, že je tu. Paní Hanoldová mu přišla chvatně vstříc a všecka vzrušena podala mu ruku.
„Jeanetta, doktore, Jeanetta, pojďte, pojďte, nemohla jsem se vás dočkat —“ Mateřská úzkost chvěla se v hlase i v slovech.
Malá Jeanetta ležela ochablá, v horečce. Doktor vyšetřil její stav, zeptal se na všecky okolnosti jejího onemocnění. Té chvíle nemohl říci nic určitého, ale těšil, když odcházel, a na chvíli potěšil.
Jak oznámil, přišel navečer zas. I nazejtří navštívil malou nemocnou dvakráte. Z druhé té návštěvy odcházel s tajenou starostí, že to něco horšího nežli angína, na kterou nejprve soudil. Příštího dne, bylo v neděli, přišel záhy, prve nežli se vydal do nemocnice, a tu si zjistil, že Jeanettu zachvátila spála. Sám se lekl o rozmilé děvčátko. Teprve za odpolední návštěvy oznámil co nejšetrněji paní Hanoldové trapné to navštívení. Lekla se a začala se chvět; neznala však zplna hrůzu této nemoci jmenovitě v možných následcích, a proto spíše se dala utěšit vážným slovem doktorovým.
Mluvili ojeanettě, o jejím ošetřování, o jejím uzdravení. Held seznával z každého slova, že rozmilé to dítě je životem své matky. Když pomyslil na odchod, vstoupila paní de Lozier. Musil na chvíli zůstat a zůstal i déle; připadlo mu, že by hovorná, stará Francouzka paní Hanoldovou polekala, když by začala snad o spále.
Zato musil za radu Feningra vyslechnout o bratru paní de Lozier, nej-novější, co teď psal, že došlo konečně od něho zase psaní, že píše o velikém hnutí po celém Rusku, o velkých pochodech vojska, jeho pluk a mnohé jiné že jsou při polských hranicích, že se všechno chystá k veliké vojně, teď zjara že se strhne jistě s tím Bonapartem.
Z toho nejnovějšího došlo také na nejstarší, z novin na vzpomínky, zase na J. král. Výs. prince z Condé, jak tu byl před dvanácti lety v Praze, on a jeho Condéens, jak jej poprvé viděla o slavnosti sv. Ludvíka v kostele sv. Josefa na Malé Straně a jak ji pak přijal v Jezuitské ulici v Červeném domě, kdež měl logis se svým štábem, oh – grandseigneur – a co jí řekl. Teď že snad na to dojde, připojovala, až Rus, až cár ztepe toho korsického uzurpátora, že bude zase ve Francii obnoveno legitimní království, oh, že by pak, ach —
Toto vše paní Hanoldová neslyšela. Když ten proud vzpomínek začínal, zeptal se jí doktor naJeanettu. Porozuměla slovu i pohledu; vstala, omlouvajíc se. Doktor Held zastal dobře radu Feningra; vyslechl vše a tak, že paní de Lozier byla nadšena jeho zdvořilostí; ráda přijala jeho upozornění, že paní Hanoldová je velmi unavena, poněvadž celou noc dnes probděla. Doktor odešel se starou Francouzkou. Bylo okolo čtvrté hodiny. Vzpomněl, že má jít na české deklamatorium. Bylo však již pozdě, neboť počátek ustanoven na čtvrtou. —
V tu chvíli oddechl si spolek z Klicperova bytu zhluboka, radostně. Jeho byl odvážný podnik českého deklamatoria, české deklamační zábavy. V studentském pokoji obou chlumeckých bratří a jejich krajana Pacáka nejprve prošlehla myšlenka, aby akademikové veřejně vystoupili po česku. Vyšlehla a zanítila a bouřívala pak prostým pokojem, když mezi truhlicemi a stolem, u okna, u postelí strhly se, často v oblacích tabákového dýmu, debaty, jak vše podniknout, co vybrat, co přednášet, debaty hlučné, až prudké, jež především pochovaly Schubartovu Hrobku knížecí a Schillerovy Zlé mocnáře na česko ztlumočené od „z Vůlemilova“ a „Vládyboře“. Tito oba radikálové byli navarovský jurista Svoboda.
Divoce bránil obě básně, že se musí, že se budou přednášet, ať svět uvidí, že také oni milují svobodu.
„Milujeme, milujeme!“ křičel Klicpera medik, „ale ty, Svobodo, neosvobodíš české slovo, ty nám tím zardousíš české deklamatorium —“
To „Vládyboř“ nechtěl; ustoupil a dál svorně pracoval. Šel s Havelkou k rektorovi o povolení, šel s Klicperou medikem těžší cestou, na policejní hejtmanství. Šli tam s obavou, ale pochodili. Vše ostatní odbyli už bez nesnází. Tak si mohl všechen spolek u Klicperů bratří se scházející v neděli odpoledne dne 16. února zhluboka a radostně oddechnout. I poslední, ale jedno z nej hlavnějších, se jim splnilo: aby měli mnoho posluchačstva.
V Klementinu, v šerém sále, kdež se konaly přednášky filosofům, „fyzice“, se jím černalo. Studentů jako mlhy. Přišli z účastenství i ze zvědavosti podívat se na kolegy, z upřímné zvědavosti i škodolibé, jak to půjde po česku, co si vybrali, co si mohli vybrat, z čeho, co jen v té řeči – V čele, před studenty dost profesorů v kabátech vysokých límců, v tmavých fracích, v bílých šátkách na krku, ti hladce vyholení, ti s licousky, s vlasy do spánků sčesanými. Před nimi v první řadě guberniální rada Krtička s přítelem rytířem Jeníkem z Bratříc, doktor Nejedlý, rada Slívka; před těmi dvě křesla a na nich nejvyšší purkrabí hrabě Kolovrat a kníže Izidor z Lobkovic. Právě dosedli, právě se jim naposled poklonili právník Havelka a medik Klicpera, kteří je sem uvedli, oba ve fracích, s kadrličkami u rukávů.
V sále hlučněji zašumělo překvapením nad tou návštěvou; zraky všech se obracely ke křeslům, k oběma hodnostům, jichž se nenadáli, sedícím proti pódiu, jemu nejblíž, tam, kde se nad ním zvedala katedra tentokrát ozdobená červenými a bílými drapériemi. Na ní dva dvouramenné svícny. Plameny jejich svíček se třepetaly, pak silněji zaplanuly, jak vedle nich stanul Svoboda, kadeřavých vlasů, urostlý, ve fraku, vystrojený, tentokráte celý elegant, s knížkou v ruce. Poklonil se knížeti a hraběti, poklonil se do sálu. Šum tichl, ztichl, ticho; do něho, do prostory sálu, nad tmavou masu posluchačstva uhodilo kovově zvučně; příjemný, krásný hlas hlásil:
„Óda na Boha. Od pana Antonína Puchmajera.“
Tuto báseň si vybral pro její patos a přednesl ji tak, že celým sálem od nejpřednějších míst do konce a koutů rozhlučel se nadšený potlesk. Začátek deklamatoria byl tedy znamenitý. Dobrá nálada tím vzbuzena následujícímu deklamátoru filosofu Hankovi, jenž přednesl část z prvního zpěvu Iliady. Nemluvil tak jako Svoboda, nicméně zabouřil potlesk stejně hlučně už kvůli překladateli, profesoru Nejedlému – Po Iliadě balada Hněvkov-ského o Mnislavu a Bětě, kterouž přednesl medik Klicpera. Jednoduché té skladbě posluchačstvo více rozumělo nežli ódě Puchmajerově a překladu Nejedlého, a proto potlesk byl upřímný.