„Ne, nic neříkal, jen to, že žalovat nebude.“
„Protože nemůže. Vida dobrotu, žalovat! Kdyby moh! Zato já, paní sousedko. Ale zatím mlčím, mlčím, ale kdyby —“
„Že se dobýval, povídali —“
„Dobýval – no, rozumějí jak, co chtěl. Unverschämter Mensch! To je student? To věřím, že mu pak tady bylo nevolno, že se sebral a utíká.“
Paní Praxová víc nevyzvěděla. Všecka užaslá, rychleji dýchajíc se vrátila a hned vykládala svému muži, co slyšela, jaký je čistý ptáček ten pan Věk, kdož by si pomyslil. Mistr Prax, jenž si čistil sádrovku, ani se neobrátil, ani nevzhlédl; jen se usmál, přikyvoval hlavou a pak ironicky přisvědčil.
„To si myslím, to je čistý ptáček, je, ale hloupý, a Frau von Lorenc neviňátko, to se ví. O sobě nic neřekla, viď – A ty, ty jseš taky chytrá. Bože, ženské! Ženské! Ale tadyhle,“ otevřel úzkou zásuvku svého stolku, vytáhl psaní a ukázal je ženě, „tadyhle – holečku, něco je, tady bysme se dověděli.“ Třepal listem, drže jej za růžek. Paní Praxové rozšířily se trnkové její oči; úžasem zmlkla —
Václav se přestěhoval za tmy do nového bytu na hořejším Novém Městě nedaleko Slepé brány. Na Starou rychtu nešel. Chtěl studovat, nemohl; chtěl číst, záhy však toho nechal. Pořád měl na mysli Sirkovou ulici, jak tam je, odevzdal-li mistr Prax Jettynce psaní. Nazejtří odpoledne vypravil se k doktoru Srnkovi. Průjezdem šel rychle, dvorečkem se jen kmitl, pohlédnuv plaše k bytu paní Lorencové. Nezahlédl nikoho. Doktora zastal doma, v županu, s kulatou, černou čapkou na hlavě. Hned si toho všiml, než té chvíle ne s takovou čilostí a s takovým zájmem, s jakými by ještě předevčírem tu změnu si zjistil.
Doktor se na něj zkoumavě podíval a zeptal se ho ne právě nejvlídněji, je-li mu něco, jde-li o radu.
„Jdu dát sbohem, pane doktore. Odstěhoval jsem se z domu, ostávám teď u Slepé brány.“
„Aj medle, tak najednou? Co se stalo, mládenečku?“
„Neměl jsem tu dost pokoje.“
„Ajaj, kdopak jich znepokojoval? Praxová přec ne, – či snad přec – ale kašlem.“
„To ne, tam nic nebylo —“
„Aha, snad v sousedství tedy! Vdovička, či ta panna.“
„Ta ne – to je hodné děvče.“
„Sapienti sat. Schön, brav oder dumm, jak se na to díváme. No, nechci zpovídat, ale jestliže se nemýlím, so gratuliere ich. Jen se nedají ženskou splést. Člověk v jejich letech – na schön – ich gratuliere,“ podal Václavovi ruku. „My ostaneme dobrými sousedy,“ usmál se, „a budeme se vídat na Staré rychtě. Teď tam zas přijdu, když už jsou z devátého nebe, když jich. a pány vlastence z něho shodili —“
Václav, sestupuje se schodů, myslil na to deváté nebe. Rozuměl doktorovi a přisvědčil mu v duchu, že má pravdu. A že byl bez červené čapky, že má jinou. Červenou, jakobínskou mu odnesli na městské hejtmanství, jistě.
Ani toho dne nevypravil se na Starou rychtu, až nazejtří. Hned jak vstoupil, seznal, že je vlastenský stůl vzrušenější nežli obyčejně a že jich kolem více nežli jindy. Oba Klicperové tu seděli, Pacák, Švanda i Štěpánek, Hýbl, Havelka, Brynke, Kaupovský, Nygrýn.
Kaupovský zabubnoval na stůl, když zahlédl Václava. Ta fanfára nebyla Václavovi samému, nýbrž předehrou noviny, kterou mu hned, jak mezi ně vkročil, hlásil Klicpera a s ním i Havelka, jeden přes druhého, že dnes, právě dnes poslalo zemské řízení městskému hejtmanství dekret, Štěpánek že to soukromě zvěděl, ten dekret že hlásí, že císař dle psaní J. E. pana nej-vyššího komoří hraběte Vrbny Štěpánkovu hru s libostí přijal, pro zaneprázdnění však že na provození přijití nemohl a že posílá tisíc zlatých, ty že odevzdal hrabě Vrbna hraběti Kolovratovi a ten že je poslal městskému hejtmanství a městské hejtmanství že ty peníze rozdělí dobročinným založením.
„Vivat!“ vzkřikl Václav, stržen nenadálým poselstvím. Zaradoval se ne pro peníze, nýbrž protože v tom daru bylo uznání i schválení jejich snah i záštita proti zlomyslným, posměváčkům i nepřejícím. Tak to pojímali všichni; radostně slavili, že již nebude možná jich odmítat. Základ, jejž položili, utvrzen. „Hereční“ společnost cítila se jistější a pevněji doufala.
XXII. IGNÁCIUS CEYPEK SI NAPOSLEDY ZAHRAJE
Ve středu dne prvního července o šesté hodině ranní odjeli Maria Louisa, francouzská císařovna, její rodiče i všechen dvůr až na konferenčního ministra hraběte Metternicha z Prahy zase nekonečným špalírem, za hřímání děl a za slavného hlaholení všech pražských zvonů.
O tomto odjezdu mluvilo se po Praze ještě několik dní. Také baron Stentsch a rytíř Jeník vzpomněli na něj ještě po týdnu, když se potkali v Kanálské zahradě a seděli pozdě odpoledne na lavičce v aleji starých kaštanů. Mluvili o cestě francouzské císařovny, kteráž se vydala přes Cheb do Němec a jela dále do Paříže.
„A což Napoleon, jak ten asi daleko pokročil s armádou?“ vzpomněl Jeník.
„Dnes došla zpráva z Východních Prus, že pětadvacátého minulého měsíce překročila první část jeho vojska Němen. Tou dobou je už na ruské půdě. Napoleon také. Byl prý při tom prvním oddělení.“
„Obrovské drama tedy se počalo. Co uslyšíme?“
„A Metternich, vzpomínám si,“ Stentsch se živěji obrátil k Jeníkovi, „odejel teprve včera z Prahy.“
„Hm, tak dlouho se tu zdržel. V tom něco je. Snad jednal po Drážďanech teď zase s těmi Prušáky,“ přidal žertovně.
„Smějete se, a snad jste uhodl. Jistě není proti nim.“
„On, spojenec Napoleonův?“ ironicky se divil rytíř Jeník.
„To jest jisto, že ještě, když tu dvůr na Hradě pobýval, zval si Metter-nich některé z těch emigrantů —“
„Není možná!“
„I je. Ovšem ne všecky, ale jednoho dva, kteří jsou důstojníky v našem vojsku. Bývali u něho nahoře na Hradě v Lobkovickém paláci, na hudebních večírcích,“ Stentsch se usmál, „aby si poslechli Paera, kapelníka francouzské císařovny, když hrál fantazie na klavír. Všecko tak nevinné. Rozumíte-li.“
„Ještě si měl toho Grunera pozvat —“
„No, ten na těch večírkách nebyl, ale kdož ví, nejednal-li s ním ministr Metternich potají. Nic za to nedám. A nejednal-li, ví jistě, co Gruner kuje.“
„Myslíte?“
„Když já to vím.“
„Vy?!“
Baron Stentsch se z opatrnosti ohlédl, usmál se a řekl:
„Nikdo tu není, a také ne Ehrenburg ani Eisenstein. Vám to, milý Jeníku, mohu říct, ale sub rosa, dosud jako tajemství.“ Nachýliv se dopředu, začal tlumenějším hlasem:
„Gruner je tuze sebevědomý. Byl už varován, ale on se jen směje zdejší policii, máji za hloupou. Je přesvědčen, že na něj nevyzraje, a ona zatím zná jeho korespondenci.“
„Řekl jste onehdy, že má klíč k jeho tajnému písmu.“
„Ano. Už je tady čtou a vědí, jaké má spojení v Německu, že nastrojil veliké spiknutí, jehož úkolem je mařit a ničit všecko za Napoleonem, za jeho armádou, až pronikne hloub do Ruska, hlavně zapalovat všecka její skladiště, rušit dopravu, zvláště vyhazovat vozy s prachem do povětří —“
„Fantazie!“ Jeník mávl rukou.
„Ne, jistotná pravda, takový plán je —“
„Ale že vy o něm víte!“
„Ouřady o něm vědí; mně to svěřil purkrabí. Teď uvěříte, že také ministr Metternich o tom ví.“
„A ještě s těmi Prusy jedná.“
„Proč? On diplomaticky počítá. Což je vítězství Napoleonovo tak jisté?
Což kdyby byl poražen? Nebude pak výhodno otočit a hledat nové spojence? Zvítězí-li Rusko, nezůstane Německo při Napoleonu. Co potom Rakousko? Proto šetří těch Prušáků.“
„O věrné spojenectví!“
„I ano, spojenectví, alespoň naoko věrné,“ baron Stentsch se zasmál. „Vždyť se může také Francouzům zachovat.“
„Kterak?“
„Francouzové si pamatují, co jim Gruner v Berlíně vyváděl, a vědí, jak je jim nebezpečný. Jistě ho stopují a mají o něm udání.“
„Pak by mohli žádat na rakouském spojenci, aby jim Grunera vydal, a ten Prušák bude zastřelen.“
„To by Metternich asi nechtěl kvůli Prusku, a přece zas Francouzům se chce zachovat. Grunera prostě zavře, kdyby cítil, že by ho Francouzové chtěli.“
„Ach ano,“ zasmál se Jeník, „a bude-li potřeba, zase ho pustí. Jaký jste vy Metternich!“
„A ten vás dá také zavřít, povíte-li jen slovíčko!“ žertem hrozil baron Stentsch a vstal.
„Budu mlčet, už o tom ani nehlesnu. Ale,“ připadlo mu pojednou, „což ten zbrklý doktor Müller, jenž dělá nová německá slovíčka, pravá prý ruka toho Grunera. Kanovník Arnold chtěl ho k Slívkovým uvést.“
„Ten Müller je asi opravdu pravá ruka Grunera. Byl delší dobu pryč z Prahy. Teď je tu zas. Včera jsem ho viděl v kavárně U hroznu. To zas bude řečnit proti Napoleonovi. Ach, vidíte, tamhle —“ Stentsch ukázal napravo na osamělou cestu. „Doktor Held! Podívejme se, sám, tak o samotě. Bud malkontent, nebo snad zamilovaný.“
„To spíš zamilovaný,“ také žertem přidal Jeník a zavolal po česku na Helda, jenž jim zacházel v záhybu za stromy: „Pane doktor!“
Held se zamračil, stanul, ale jak zhlédl Jeníka, rychle se obrátil a šel k nim.
„Povídáme si, že asi právě vzdychají,“ škádlil Jeník, „že jich nějaká láska trápí.“
Held se usmál a lehce mávl dlaní.
„To sami nevěřejí, ale to taky neuvěřejí,“ dodal rychle, jak mu právě připadlo, „co jim teď povím.“ Po německu pokračoval: „Pamatujete se na toho Prušáka, na bývalého policejního ředitele?“
Stentsch a Jeník se na sebe podívali a oba najednou dychtivě se ptali, co s ním je, co se stalo.
„Už není v Praze.“
„Utekl?“ hádal Stentsch. „Ne, odvezli ho. Zatkli.“
„Vidíte?“ zvolal Stentsch, obraceje se k Jeníkovi. „V noci na dnešek, tajně, tiše,“ pokračoval Held. „Je to pravda?“
„Jistě. Mám to z nejlepšího pramene. Dnes odpoledne zavolali mne k paní z Mertensů.“
Oba šlechtici věděli, že je Held domácím lékařem v rodině městského hejtmana.
„Ochuravěla náhle a hejtman měl velkou starost. Sám na mne čekal. Když jsem zjistil, že není žádného nebezpečenství, že choroba záhy přejde, upokojil se. Pak šel také se mnou kus. Že musí ještě do kanceláře, že se mu toho dnes shluklo, a jaké věci, nejobtížnější že bylo v noci. A tu mně pověděl, do té chvíle je to ještě jaksi tajemství, ale zítra už jistě nebude, že musil dát v noci zatknout toho Grunera.“
„Na čí rozkaz?“ ptal se Jeník.
„Na Metternichův,“ odpověděl baron Stentsch za Helda najisto. Held přisvědčil a dodal:
„Do Petrovaradína ho vezou. To také povídal hejtman, že bylo v tom rozkaze, aby s Grunerem jednali co nejšetrněji.“
„Aha,“ Stentsch přikývl hlavou. „A co Gruner?“
„Náramně byl překvapen. Začal se vzpírat a hájil se, že se ničím neprovinil. Ale když mu naznačili, co kuje, že všecko vědí, otvíral prý oči a mluvil cosi o zradě.“
„Zatím to byla jeho pruská nadutost. Což ostatní Prušáci —“
„Také jsem se na ně ptal, obzvláště na toho doktora Müllera. Městský hejtman myslí, že po tomhle zatčení mnozí sami ujedou a ten agitátor že nejspíš.“
„Tak se s ním u Slívkových už nesejdeme,“ povzdechl Stentsch usmívaje se.
„Co si kanovník Arnold počne bez těch Prušáků,“ přidal vesele Jeník.
Přišli na křižovatku. Held se tu poroučel, že musí domů.
„Ale rovnou,“ napomínal Jeník, „a ne po cestičkách.“
Doktor Held neposlechl. Dal se jako prve na postranní chodník. Chtěl býti sám. Vyšel si, aby v zelenu si oddechl a užil samoty, po které zatoužil. Cítil únavu po několika dnech zvláště lopotných a zasmušilo měl v mysli.
Paní Hanoldové psal brzo po jejím odjezdu. Po tom, jak se rozloučili, nevložil do svých řádků, co by rád z plné toužebnosti pověděl, čeho srdce bylo plno.
Nejvíce psal o Jeanettě; dotazoval se na ni, rady dával stran jejího zdraví, zmínil se, jak je u nich v domě ticho a placho, zvláště v zahradě, tam až smutno, že kdykoliv přichází domů, že se tam pokaždé zadívá a čeká, jako by měly přijít. O sobě nepsal nic nežli to, že u něho jde všecko stejným během, nejvolnější chvíle že má navečer, kdy může si zahrát na klavír, a že hrává dlouho – Zmínil se také o madame de Lozier, kterou onehdy potkal, jak o nich srdečně mluvila a že bude co nevidět psát, a přál, srdečně přál, aby se dobře měly a zdrávy byly a paní Hanoldová aby si brzy vzpomněla listem, na ten že bude čekat s toužebnosti.
Čekal s toužebnosti, ale dost dlouho. Paní Hanoldová poslala odpověď později, nežli se nadál. Byla srdečná, přátelská, ale přece jen zdrženlivá; než dojala jej tichým smutkem z ní vanoucím. Vycítil jej, rozuměl mu a ten smutek mluvil víc a vřeleji nežli všechen list. V tom pohnutí napsal ihned odpověď, ne již tak rozvážnou, jako bylo první psaní, nýbrž vřelou, ve kteréž už více mluvil o sobě, to jest o svých dojmech a citech, jak vzpomíná, jak hledá, kde by mohl uslyšeti nějakou zprávu o nich; u Slívku že byl poslední dobou častěji nežli kdykoliv jindy, poněvadž ví, že paní Hanoldová jim psává, že i madame de Lozier navštívil a že trpělivě vyslechl všecko o jejím bratru v ruských službách i to, jak princ Condé a jeho Condéens byli v Praze, to všecko že zas vyslechl, jen aby mohl s madame promluvit také o ní, o paní Hanoldové a o Jeanettě a snad i dověděti se nových zpráv.
Na toto psaní nedošla ho dosud odpověď. Už neklidně uvažoval, stalo-li se něco, stůně-li snad paní Hanoldová nebo Jeanetta, nebo váhá-li dát odpověď na jeho vroucnější list. Na to také myslil, když se vracel z Kanál-ské zahrady, a kdyby teď, až přijde domů, našel žádoucí psaní na stole. Jaké bude, co odpoví.
Než místo psaní jej čekal vzkaz, prosba. Hospodyně oznámila, že tu byl nějaký hoch s vyřízením, že starý Ceypek prosí, aby se milostpán k němu podíval, aby byl té dobroty, že tuze moc prosí.
Od té chvíle, co doktor Held od něho koupil „štokúr“ po obrstvacht-mistrovi Maternovi z Květnice, kterýž štokúr však nechal u Ceypka, chodil staroch, jak bylo sjednáno, každých čtrnáct dní k doktorovi pro „splátku“. Ty splátky byly vlastně almužnou, neboť doktor ani nepomyslil na hrací
Ceypkovy hodiny. Opuštěného starce, někdy kuchaře i „kapelu“ obrstvachtmistrova a pak společníka i kuchaře nebožtíka pátera Vrby, podporoval rád.
Tentokráte však, kdy čekal najisto, proč právě dnes, nevěděl, psaní od paní Hanoldové, přijal prosbu Ceypkovu mrzutě. „Co chce; dostal posledně?“ zeptal se hospodyně.
„Dostal, ale včera ne; to si měl přijít, ale nepřišel. Snad stůně a nemůže.“
Doktor jen mávl rukou a odešel mrzut do svého pokoje. Myslil na psaní, co se jen stalo, co se děje, že snad nebyl ve svém psaní dost diskrétním. Ale ne, to ne – A zase Ceypek se mu vtlačil do myšlének. Nepřišel si pro peníze, to stůně. Stařec opuštěný – Held se pojednou rozhodl; vzal klobouk a šel.
Bylo drahnou chvíli po slunce západu, kdy stíny podvečera zalehly všechny ulice. V přízemní chudé jizbici starého Ceypka temněji se shlukly do koutů. Staroch neležel; poloodstrojen seděl na stoličce u postele, u kteréž při stěně stála jakási polička temně natřená. Na té poličce probělávaly se alabastrové sloupky hracích hodin a pokmitoval mdlý, kovový lesk jejich mytologických figurek.
Ceypka byl už jen drobeček. Vyschlý, přihrbený, bez černé mašle v týle, seděl schoulen na stoličce, hlavu pochýlenou do země, ruce dlaněmi k sobě mezi koleny. Dýchal tíž a ze sucha pokašlával. Že přišla návštěva, ani nezpozoroval. Když se ho doktor dotekl, zvedl rychle hlavu; zapadlá ústa měl pootevřená, hluboko zapadlé oči ustrnule upřel na příchozího, jehož nemohl hned poznat. Ale jak jej poznal, začal se sbírati, vstával těžko, namáhavě, chtěje se slušně po vojansku postavit. Held však přitiskl mu rameno, takže musil opět usednout. Stařec začal pohnutě vzdychat, ach bože, milostpán, ach —
„Proč neležejí, co jim je?“
Ceypek se začal omlouvat, že nic, že dech trochu, ale to že už má dlouho, a nohy také že neslouží, ale copak to u starého, tak aby milostpán odpustil, že ho citýroval.
„Mají-li pak nějakou obsluhu?“
„To mám, tady v sousedství jedna žena a její hoch vody přinesou, i jo – a tak, oč řeknu —“
„Včera si nepřišli —“ Doktor mu vtiskl „splátku“, tentokráte větší nežli obyčejně. Ceypek začal se omlouvat, pro tohle že nevzkázal, pro peníze, proboha, jak by si mohl troufat, a vtom už pohnutě děkoval, ach že milostpán ty hodiny už přeplatil, ale že to už dlouho nebude trvat – Doktor chtěl jej žertem odbýt a potěšit.
„Ne, já vím, milostpane, že je konec, také nebožtík jemnostpán, pan páter Vrba mně to ohlásil.“
„Ale jdou, a jak —“
Doktor se bezděky usmál.
„My jsme spolu hrávali v karty, tuhle se mně o tom zdálo – zas jsme hráli. Já měl takovou radost, že pan páter přišel a vytáh ze šosu dvaatřicet loupežníků, jak říkal, no a – jo – tedy hrajeme a já vyhrál, ale pan páter se nějak proto durdil, uhodí kartama, já se lek, začnu ho chlácholit, aby dal ještě jednou, že si sehrajeme, a on nic, že už ne, až podruhé, a to že si pro mě přijde – A byl pryč, tentam —“ Ceypek chvilku mlčky dýchal, jakoby zmožen, až opět začal: „A tak, milostpane, už se chystám.“
Held chtěl mu to vymlouvat, Ceypek však zakroutil hlavou, až se mu cvoček v uchu zablýskl.
„Milostpane, já se nebojím. Co tady se mnou? Proto jsem jim nevzkázal, aby přišli.“ Uvázl v řeči.
„Tak proč pro mne poslali?“
Staroch vzhlédl k němu bázlivě.
„Pro ten štokúr, milostpane.“
Held žasl a bylo mu to skoro k smíchu. Ale pak porozuměl, pochopil, když Ceypek vzdychavě vykládal, že teď brzo zavře oči, že to ví a že by ten štokúr se mohl přitom ztratit, kdopak ví, lidé že jsou všelijací a štokúr že už není jeho, Ceypkův, nýbrž milostpánův, aby pan doktor nepřišel ke škodě.
„A taky, milostpane, abych jistě věděl, že hodiny jsou u nich, že jsou v dobrých rukou. Patřily nebožtíku panu obrstvachtmistrovi, panu baronu Maternovi, hrával jsem mu na ně, tak aby se neocitly někde v nepravém místě, aby byly u nich. Já bych pokojně umřel, kdyby si je vzali.“
„Ale jak bez nich budou, jsou na ně zvyklý. A jistě si taky zatáhnou za šňůrku a zahrajou si —“
„Každý den – ale proto – Prosím jich, abych měl pokoj —“
Doktor nemohl už odpírat. Svoliv, zavolal sousedku, které uložil, aby Ceypkovi dobře posloužila, že on, doktor, se s ní vyrovná. Odešel, nelituje, že se sem vydal; v duchu si řekl, že Ceypek o sobě učinil dobré rozpoznání, že to opravdu nebude dlouho trvat a že páter Vrba si bude musit přispíšit.
Nazejtří v poledne poslal spolehlivého člověka k Ceypkovi. Posel, vrátiv se s hodinami, postavil je na prádelník po vůli nového majitele a vypravoval, že nepřinesl jen hodiny, nýbrž také starou knihu, kuchařskou knihu psanou, tu že ten starý poslal hospodyni pana doktora, že prý byla vždycky na něj, na Ceypka, hodná, a on že už z té knihy vařit nebude, a taky ti lidé, posluhovačka, co ti, že by ji roztrhali, a že je to tuze dobrá kniha, léta že z ní vařil panu baronovi, že hospodyně může podle ní panu doktorovi leccos upravit.
„Tak rozdal, chudák, všecko své jmění. Co dělá? Leží?“
„Leží. Chtěl vstát, když jsem přišel, ale nešlo to, nemohl. Ale byl rád, že jsem přišel pro hodiny, že teď bude mít po starosti, opakoval to, když budou v tak dobrých rukou. A taky mne žádal, abych vyřídil, že milost-pánovi nastokrát děkuje, aby jim pánbůh oplatil.“
„Tak byl rád, chuděra.“
„Ale přec, pane doktor, když jsem štokúr vzal a chtěl jsem ho odnést, zavolal mne tiše, už mu nějak hlas oslábl, zavolal mne, abych šel k němu, k posteli. Myslím si, co chce, co mně poví, a on nic, jen se na hodiny dívá a najednou se mu začala brada třást, oči mu zamžikaly a sáhl po hodinách. Aha, myslím si; nastavím mu je, a on nahmátl šňůrku, zatáhl si jako dítě, minoutku naslouchá, jak to spustilo, Princ Eužen marš, ten já dobře znám, a když kousek už docházel, povídá: ‚Tak už jděte. Spánembohem!‘ To snad bylo těm hodinám.“
Když posel odešel, začal si doktor hodiny prohlížet, zvláště jejich mytologické kovové figurky tepané, velmi umělého díla, bradatého Chrona, génia štěstí i Amora s Gráciemi, a maně zatáhl za šňůrku. Hrací stroj spustil a kovové, líbezné zvuky laškovného menuetu sladce vyznívající lahodně se linuly pokojem.
Nežli dozněly, vstoupila hospodyně ukázat své dědictví, kuchařskou knihu tuhého papíru, jehož stránky byly olovem polinovány, ale hodně nakřivo. Na těch linkách černaly se řádky klikatého švabachu. Doktor Held obracel listy, usmál se písmu, četl tu tam nadpis jako: „Czuker Prezl“, pak „Glazirowany kasstany“; obrátil dopředu a tu jej uvábil nadpis „Na-štiků modrau Sardelovau Sos“.
„To mně uděláte,“ řekl s úsměvem, vraceje kuchařce její dědictví.
Navečer čekal najisto psaní. Nepřišlo však a také ne nazejtří, ani pozejtří. Čtvrtého dne došla jiná novina. Když se vrátil v poledne domů, oznámila mu hospodyně, že tu byla ta žena, co posluhovala starému Ceypkovi.
„Umřel —“
„Ano, přišla to oznámit. Dnes ráno, a měl prý krásnou smrt, ani žádný nic nevěděl, snad ve spaní umřel.“
Held dokonal svou dobročinnost. Dal hospodyni peníze a nařídil jí, aby Ceypkovi opatřila pohřeb, aby byl slušně pochován.
Pozejtří se tak stalo. Za rakví kráčela posluhovačka se svým hochem a hospodyně doktora Helda, kteréž bývalo starého Ceypka pokaždé líto a teď nejvíce, když ležel tak opuštěn a neměl pranikoho, kdož by jej ku hrobu doprovodil. A byla dědičkou. —
Toho dne došlo Helda psaní od paní Hanoldové. Přijav je, spěchal s ním do zadního pokoje, chvatně je rozdělal, dychtivě přelétl očima. Jeho poslední psaní že ji velice překvapilo, psala paní Hanoldová, že by se byla takového již nenadála, že ji však vzrušilo, že je četla kolikrát, jak ji hluboce dojalo i tolik myšlének zvířilo – V prvním dojmu že hned odepsala, že s ním, s Heldem, promlouvala, zapomenuvši na svá pouta.
„Psala jsem, přemýšlela, vzpomínala, dlouho do noci jsem psala jako tenkráte, když jsem přijela z Votavan k nebožce tetě na její letní sídlo. Tenkráte jsem vás žádala, abyste k ní nemocné přijel. Jen to jsem psala, ale co ještě byla bych ráda vyslovila a přidala k těm řádkám; ale, ach, nemohla, nesměla jsem. Již tenkráte byl ten boj – Tak dlouhý boj a ustavičná pouta, jichž se nikdy nezbavím. Tak dlouhý boj – Vzpomínám, že teta tenkráte, nežli vyjela na venkov, zvala mne k sobě do Prahy a já, ač na Votavanech bylo tak smutno a trapně, ačkoliv jsem po Praze tolik toužila, přece jsem odmítla.
Teď se mohu vyznat, že kvůli Vám. Tenkráte, když došlo tetino pozvání, byl jste Vy mým prvním pomyšlením, že bych Vás opět uviděla. Zápasila jsem v srdci a – zůstala jsem, nejela do Prahy. Přicházel jste k tetě a byl byste přicházel zas, a já se již bála, bála. Vy nevíte – Tenkráte, když jste mně za našeho setkání v tetině zahradě pověděl, jak jste hleděl v noci k mému osvětlenému oknu, jsem Vás prosila, abyste nevzpomínal. Ale jak mně bylo! Proto jsem se bála jeti do Prahy, bála jsem se nových bojů, a proto jsem nejela, ač mne tam touha hnala —
Tenkrát i teď zůstaly jen vzpomínky. Dosud mohu vzpomínat, čistě, bez viny vzpomínat i plakat. Ano, plakala jsem nad Vaším psaním v samotě v parku, kdež jsem bloudila, nevědouc, nedbajíc kudy, ve vzrušení a smutku, v teskných úvahách, jak osud se mnou nemilosrdně naložil, jak mi štěstí ukazuje, do cesty staví, jak láká v poušti žíznícího – Ustavičně zápasit, v ustavičném rozporu žít, stranit se a vyhýbat tam, kde bych chvátala radostně v ústrety!
To jsem psala oné noci, když jsem u velkém vzrušení odpovídala na Váš poslední list, to a ještě víc, víc – Ale když jsem ráno ty stránky přečetla – Ne, nebyly rozumné. Rozbouřené srdce a omamující noc je skládaly.
A vtom vstoupila Jeanetta, veselá, rozmilá, švitorná, jako vlaštovička. Běžela radostně ke mně a já ji líbala a plakala zas. V tu chvíli jsem viděla, jaká závrať mne v noci schvátila. A povinnost se mně přihlásila, upomenula mne. A pak jinak, tvrdě.
Baron W…, nejbližší soused mého letního bytu, přijel znenadání s baronkou mne navštívit. Návštěva přinesla mně velké znepokojení. Baronka za vhodné chvíle, když jsme osaměly, svěřila mně, že tu jsou s baronem jako s poselstvím, že její muž je dobrý známý, přítel ještě z vojny, pana z Hanoldů, a ten že jim psal. Jak jsem se zarazila, když jsem slyšela to jméno! Požádal barona W…, aby mu vymohl u mne svolení zastavit se tu u mne, aby mohl uvidět svou dcerušku. Pojednou zatoužil po Jeanettě – Když byla na smrt nemocná, sotva se po ní zeptal. Pochopíte, jak mne to rozčililo. Řekla jsem baronce, co jsem teď napsala, než baronka domlouvala a pak i její muž.
Svolila jsem za jistých podmínek. Jeanetta, jež do té doby žije v domnění, že její otec je na vojně, byla ovšem překvapena. Meškala v parku s vychovatelkou, já předtím jsem si vyjela a pan z Hanoldů jakoby znenadání přijel, stavuje se, nemoha se dlouho pozdržeti. Tentokráte si vedl zcela korektně. I na mne se Jeanetty zeptal, ovšem kvůli ní. Měl se k ní velmi srdečně a něžně, jak mi vychovatelka řekla, a i dojat se loučil.
Rozumějte mi, proč o tom píšu. A ještě snad nutno dodati, s čím se mně pak baronka W… svěřila, domnívajíc se, že mne snad potěší, jak se u nich pan z Hanoldů na mne vyptával, na můj pobyt zde i na Prahu, jak se o mne zajímal! Neznají ho, nerozuměli mu, nebo mu rozuměli a řekli mně to zúmyslně. Přemohla jsem se, zůstala jsem naoko chladnou, ač mne to urazilo, popudilo. On! On! Ano, kdyby jen stín mohl pochytit —
Že si vzpomněl na dítě, že se měl k Jeanettě tak srdečně, to mne – jak říci – to mne vůči němu na chvilku obměkčilo, umírnilo, ale to pak – Že i vyzvídal a snad a jistě i jinde vyzvídá a stíhá – on – to zase mne utvrdilo.
Promiňte, že o tom tolik píšu: Než komu bych si mohla povzdechnout, ne-li Vám? Ale již to zas minulo. Odjel, nedbám. To jsem pustila z mysli, ale jinak není více klidu. Ještě méně nežli předtím. Teď tím vážněji přemýšlím o tom, co jediné zbývá, co mně připadlo, nežli jsem odjela na venkov, po našem rozloučení u klavíru, v noci potom, v bezesné noci, kdy mne jako křídlo netopýra udeřila myšlénka, že nutno ujít nebezpečenství, které bude vždy, dokud – Ne, ne —
Jak to napsati – Vy si domyslíte. Tentokrát oné noci jsem se zděsila toho pomyšlení, teď po tom všem se jím obírám.
Boj, nový boj; z pout není vyproštění. Odpusťte, milý příteli, odpusťte. Buďte zdráv a šetřete se!
Vaše L.“
„Lory – Tak se ještě nikdy nepodepsala,“ kmitlo se mu v těžkém dojmu toho listu a nevěda temně povzdechl: „Lory!“
Stál, drže list v ruce, nehnuté, hledě do prázdna, pak zase četl místo, nad kterým se zalekl, že „nutno ujít nebezpečenství, které bude vždy, dokud – Ne, ne – Jak to napsati, Vy si domyslíte.“
Ano. Chtěla by odejít, rozloučit se a snad navždy. Odejít, kam —
Seděl, maje čelo v dlaně opřeno. List Lořin ležel před ním, hleděl na něj, ale neviděl nežli směs řádků, hemžení liter; v duši znělo osudné slovo, jež mu zachvělo srdcem.
Rozloučení!