Vtom vstoupil rytíř Jeník, jenž se poněkud opozdil; šel přímo k této skupině, u níž také Held stál, ale bez valného účastenství. Jeník přímo, nedbaje, že skáče do řeči a ruší zábavu, obrátil se k baronu Stentschovi:
„Pane barone, složil jste krásnou elegii na Bílou horu. Tady to smím připomenout, jinde bych to teď neudělal, a dokonce i povědět smím, že ji rozšiřuju, opisuju.“
„Děkuji za přízeň a mecenášství,“ Stentsch se usmál, „ale co najednou ta elegie – Kdyby bylo alespoň osmého listopadu.“
„Už brzo bude a ten se letos oslaví. Zvláštní novinou, budete o ní číst; já vám ji povím už teď. To pak napíšete báseň, ale satiru, já bych ji alespoň tak napsal, kdybych to dovedl, satiru na lidskou hloupost. Kaple na Bílé hoře, Maria Victoria, pomník toho, jak český národ upadl do nepochopitelné, hňupské hlouposti, jak byl od jezuitů až k dobytčímu nerozumu přiveden, bude obnovena. Ano, bude obnovena.“
„Není možná!“ Stentsch sebou trhl. „Není možná.“
„Je, ano; povolení z Vídně právě došlo, je to u gubernia, mám to od rady Krtičky. To bude mít kanovník Čapek radost. Marně o to nepracoval. Co už prý má peněz sehnaných. Na jaře začne opravovat a stavět a hned tam potáhnou procesí; na Bílou horu procesí! Budou zpívat a Panně Marii děkovat, že nechala na Bílé hoře český lid notně ztlouci a do tuhého otroctví přivésti.“ Bezděky zachoval:
Düsterer Stern! Du Grab des Čechen-Ruhmes,
Sarg, der unseren Namen selbst begräbt —“
Najednou bez přechodu zostra dokončil, mávnuv rukou: „A budou nebesům děkovat!“
Baron Ehrenburg a rytíř Eisenstein pohlédli na sebe, usmáli se, že Jeník zas už rezonuje. Doktor Held Stentschových veršů, jak je rytíř Jeník citoval, už neslyšel. Právě se obrátil, chtěje k doktoru Blumentrittovi, jenž k němu mířil, vyšed z druhého pokoje. Ale vtom zastavil advokáta bratranec pana z Hanoldů, šlechtic Hanold, mladý, ale jako povadlý, hubený, tmavých pichlavých očí, jenž býval častým hostem nebožky své tety baronky Skronské a jenž se vždycky zajímal o všelijaké pamflety a pražské skandální historky. Zastaviv advokáta své švagrové, jež byla také jeho sestřenicí, zeptal se, kdy už přijede do Prahy, že nic o ní neví.
„Já také ne, pane z Hanoldů. Nedostal jsem žádné zprávy. Chtěl jsem se vás zeptati —“
„Mne? Oh, jak bych věděl já, nejsem v milosti. Ale kdo snad ví a jistě ví,“ dodal živěji, jako by si právě vzpomněl a jako by neviděl doktora Helda, jenž stanul opodál, „pan doktor Held, ten to jistě ví.“ Významně se usmál, zlehka pozdravil a šel dále ke skupině dam stojících nedaleko, u klavíru.
Held zrudl. Doktor Blumentritt začal hned o jiném, jako by byl nezaslechl, čím mladý Hanold uštípl. Ptal se, okusil-li Held kometového vína, které loni za té komety uzrálo, to že je něco zvláštního a že kometa opravdu asi nebyla bez oučinku, rada Slívka že má zvláště výborné. – Doktor Held však nedbal o kometové víno a přímo se optal:
„Co to řekl ten větroplach?“
„Nic, milý příteli, co by stálo za to, abyste si toho všímal. Víte přec, že je samý klep, samá pomluva. Pojďte raději okusit toho kometového.“
Held poslechl, dlouho však nevydržel. Nechal vína i společností. Záhy odešel. Nebylo tu, jako bývalo, když také paní Hanoldová tu meškala, a ten úštípek jejího bratrance nepřešel jako komáří zabzučení. Doktor Blumentritt řekl o něm, a Held to také věděl, že je samý klep, samá pomluva. Leccos si vymyslí sám, mnoho také roznáší, i když zaslechl jen zazvonit. Je to, čím prve uhlodl, jeho nápad, jeho důmnění, nebo to již někde zaslechl – Mluví se tak, je škaredý stín podezření, pomluvy už vržen?
Held v ten okamžik trapně ucítil, jak by bylo, kdyby se Lory ocitla v takové pověsti, ona, tak přísná, jak by ji zranilo, jak by ji soužilo, kdyby zaslechla, co zlý, jedovatý jazyk jen nadhodil – Ten elegantní tlachal a darmošlap, uvažoval dále, je bratranec Hanoldův, a Hanold, zdá se, nepřestal se zajímat o svou ženu, nebo zase začal se zajímat, on, člověk náhlých, prudkých převratů v cítění i jednání, tak nestálý – jako bylo s Jeanettou.
Najednou po ní zatouží. A co Lory psala, že se po ní u baronky W. vyptával, na její, Lořin pobyt na venkově i v Praze.
Held myslil na místo Lořina psaní. Poprvé ho tak nevážil. Teď však mu vysvitlo, že je v něm více. Znovu je četl. „Přemohla jsem se, zůstala jsem naoko chladnou, ač mne to urazilo, popudilo. On! On! Ano, kdyby jen stín mohl pochytit.“ Held žasl, jakže to četl. A tu: „A že i vyzvídal a snad a jistě i jinde vyzvídá a stíhá – on – to zase mne utvrdilo.“ To asi také u ní rozhodovalo. „Odjel, nedbám,“ zase četl Held. „To jsem pustila z mysli, ale jinak není více klidu.“ Ano, jinak není více klidu, opakoval si Held. „Teď tím vážněji přemýšlím o tom, co jedině zbývá —“
V ten okamžik to uznal a již se nevzpíral tomu, co v těch slovích, jaké rozhodnutí. Ano, Lory, která Jeanettě všecko obětuje, která kvůli ní je na sebe tak přísná, krutá, která je až chorobně citlivá o své jméno – Jak by Hanold triumfoval, jak by se vůči ní postavil s cynickým pošklebkem, proti ní, kteráž uražená, čistá se proti němu kdysi tak hrdě vztyčila a jej zapudila. To vše měla by Lory utrpět a snášet kvůli němu, Heldovi? A nevinně, tak nevinně, a zač, zač —
Psaní, jež chtěl paní Hanoldové poslati, neposlal. Rozhodl se, že napíše jiné, ne již o stesku a tužbě, nýbrž, jak jinak nezbývalo, také o svém rozhodnutí, že jí zplna rozumí.
„Vaše jméno,“ psal, „je mi nadevšecko, jemu, vašemu klidu, vám, bych všecko obětoval. Proto, ač mně trpko v duši, ač je to pro mne bolestné, kruté, nezbývá nežli snésti to, na čem se rozhodnete.“
Mínil rozloučení podruhé. Tenkrát o prvním, zamyslil se, když se s ní jako s nevěstou Hanoldovou setkal, nevěda ještě, že je nevěstou, když se s ní náhodou setkal v předpokoji hraběnky Bubnové, řekla mu vzrušena nenadálým setkáním, trpce se usmívajíc: „Už se nemusíte vyhýbat —“
A teď má, musí, bude musit.
Psaní odeslal druhého dne a pozejtří odpoledne navštívila jej paní de Lozier. Zrovna se zarazil, když ji tak znenadání spatřil. Jako by mu něco neblahého přinášela. Drobná, sivá madame velmi živě vykládala, že byla delší čas na venkově, takřka před chvílí že se vrátila do Prahy a první cesta její že je sem.
„Dověděla jsem se, že jste za mé nepřítomnosti mne navštívil. Litovala jsem velmi, že jsem nebyla doma. Jdu hned k vám, ačkoliv byla bych se ráda nejprve doptala po nejnovějších novinách z bojiště. Tam venku jsme málo slyšeli. Ale zdá se, milý pane doktore, že sláva toho Korsikána bledne.
Proslýchají se takové věci, proskakují podezřelé zprávy —“ hovor staré Francouzky plynul zbystřeněji a oči jí zjasněly. „Ach ano, musí to tak být, přijde den odplaty, ano, francouzský trůn bude navrácen starému zákonitému rodu. A můj bratr, milý Charles, pro něj znovu bojuje! Nic teď nepíše. Jak by také mohl. Ale já pevně doufám, že se s ním dočkám obratu i návratu do Francie, pane doktore, i návratu, ač nerada budu odtud odcházet. Tolik dobrých lidí jsem tu seznala, tak vzácné duše, a nejvzácnější paní z Hanoldů. Přijíždím od ní, byla jsem u ní.“
„Tušil jsem to, madame.“
,Ještě nežli odjela, zvala mne, abych jela s ní. Ale já tenkráte churavěla, nemohla jsem se vydat na cestu. Později zvala písemně a tak důtklivě psala, o tesknotě a samotě, naznačila, že ji něco stihlo, a zmínila se také o panu z Hanoldů – zkrátka, vyrozuměla jsem, teď že je mou povinností, abych se vydala za mladou, drahou přítelkyní, že jest jí třeba účastenství a upřímné rady. A nemýlila jsem se.
„Stalo se něco?“ ptal se kvapně Held, jenž znepokojen naslouchal.
„Zajisté. Podstatu toho znáte. Paní z Hanoldů mně řekla, že vám psala o svém muži, jak je tam znenadání navštívil, vlastně Jeanettu.“
„Ano, o tom paní z Hanoldů psala a vyrozuměl jsem, že asi vyzvídal. Či stalo se ještě něco? Snad mně to paní z Hanoldů zatajila. Snad jí přímo ublížil, snad se setkali – Prosím vás, madame, povězte mně všecko.“
„Ne, to ne, nesetkali se, ale vyzvídal, jednal nehodně, nekavalírsky. Vyzvídal, ba vyslovil i ošklivé podezření o ní, o milé Lory, jež je anděl.“
„Jmenoval také mne —“ ptal se Held vzrušeně.
„Ano.“
„Zbabělec! A ještě si troufá o tom jiným mluvit!“
Paní de Lozier se ulekla.
„Co se stalo? Víte-li něco, pane doktore —“
„Jen to, vám to, madame, mohu svěřit, ale prosím, abyste se o tom paní Hanoldové ani slovem nezmiňovala —“
„Nebudují přitěžovat.“
„Jeho bratranec, mladý Hanold, vyslovil podobné podezření, ve společnosti, u rady Slívky.“
„Oh!“ děsila se paní de Lozier.
„Zatím jen nepřímo a vůči mně.“ Held pověděl, co zaslechl od mladého Hanolda, a dodal, že opatrně pátrá, neřekl-li troufale cosi podobného jinde, a že stihne-li jej v tom, že proti němu zakročí, jak je povinen.
„Tedy nezbývá —“ madame, jež neklidně naslouchala, odmlčela se na okamžik, hledíc před se, „tedy nezbývá,“ opakovala, „nežli poslechnout —“
„Koho, paní Hanoldovou?“
„Ano. Uložila mně, abych dala zde výpověď z bytu.“ Held, ač se na to připravoval, lekl se. Okamžik mlčel, pak vyhrkl, skoro se strachem:
„A máte, madame, snad vyhledati jiný byt?“
„Ne,“ odvětila zasmušile. „Paní z Hanoldů nepřijede do Prahy. Zůstane na venkově.“
„Napořád?“ žasl.
„To neříkala. Ale teď nechce a nechce do Prahy. Rozmlouvala jsem jí to, tam, u ní. Ale teď vidím, že má dobře. Vy to zajisté také uznáte.“
„Ano.“ A zbledl.
XXVI. ZA VELIKÝCH UDÁLOSTÍ
Daleká bouře válečná vzrušovala mysl Pražanů bez přestání. Zprávy z ruského bojiště den ze dne víc a více rozčilovaly a všem jich bylo ještě málo; nemohli se jich ani dočkati. V kavárnách se drali o noviny a toho, komuž se podařilo je uchvátit, jiní žádostiví zasedli do kola, aby až dočte, popadli list. Každý četl jim, nedočkavým, příliš pomalu a důtklivě a nejednou se strhla i pře o to, na kom je řada. Dychtivost ta přemohla i zákon. Dálo se teď, co nebylo dovoleno, že vyvstal čtenář a četl nahlas všem v místnosti zprávu z ruského bojiště „list veliké armády“, zprávy z pramene francouzského nebo vypsání „Moskvy“ nebo „Kremlu“, o Rusku, o kozácích.
Pak se obyčejně strhly spory i hádky, leckde i ostré, přeostré, až do pranice o Rusy a Francouze, o „čára“ a Napoleona, neboť sympatie nebyly jedny, zvláště první čas války. Hádali se v kavárnách, v hospodách, přeli se ve společnostech o to, kdo v tom ohromném zápase vyhraje, mnozí jen jako zvědaví diváci žádostiví výsledku, většinou však z hlubší příčiny i ze sympatie.
Byli obdivovatelé Napoleona, kteří nadšeně opakovali, co o něm psaly noviny, a první čas psaly jen devótně, kteří velebili, jaký to div jeho výpravá na Rus, kteří obdivem trnuli, když došly noviny, že Napoleon vtrhl do starého hlavního města ruských „čárů“, a vynášeli, to že je nade všechny prvnější zázraky jeho živobytí. Vzrušeně ukazovali na mapě na stěnách kaváren teď všude pověšené, jaká to vzdálenost z Paříže do Moskvy, to že je skoro totéž jako z hlavního města Alexandra Velikého do hlavního města perské říše, že jiní slavní vůdcové, jako Karel XII., také se o Rusko pokoušeli, ale marně, to všecko teď že je jako zázrak, zázrak – A ty ztráty ruské, ty náramné jejich porážky!
To že nic není, zase Rusů obhájci, což to všecko je na neobsáhlost ruské říše, a kdyby Rusové i ke Kazani, k Saratovu nebo až i k Astrachani byli zahnáni, že budou míti dosti času, aby sebrali nová vojska a porážky své nahradili. To že bude a je nutno, a že nebude líp i u nás, dokud Napoleon nebude poražen; kvůli němu že je kafe draho a všecko draho, že vázne všechen obchod, protože kvůli němu není spojení s Englickem.
Co z toho budou mít, vytýkali „českým Rusům“ nadšenci Napoleonovi, zvítězí-li Rusko, což jiného, ne-li nové, nekonečné vojny; zato kdyby Napoleon vyhrál, bude bouřím konec, nastane pokoj, protože pak i Englicko se poddá, bude musit. A Rusové, co nám dají Rusové, zasluhují-li naší outrpnosti, leda za to, že nám za poslední války odňali kus země a že nechali na holičkách Srby, kteří si k nim proti Turkům vzali outočiště. Ostatek, jaké hádky, že je všechno marno, Napoleona že nikdo nepřemůže, jeho génius že zvítězí zas a slavně.
To již proskakovaly zprávy zlé, že Moskva hoří, že Napoleon ji opustil. Jeho ctitelé to popírali, že to jen utrhání, a odejel-li, že tomu jistě dobrá příčina, že si zvolí zimní byt v Polsku, aby měl lepší a rychlejší spojení s Paříží, a Roztopšín, jaké to hrdinství, jaká to zbytečná, marná oběť, že dal zapálit Moskvu, Roztopšín že dojista blázní.
Než ponenáhlu umlkali nadšenci. Už bylo jisto, že nejen Napoleon opustil Moskvu, nýbrž i veškerá jeho armáda, a že není pravda, jako by v Rusku doposleda panovala pohoda, naopak že uhodily mráz a metelice.
Přátelé Rusů, a těch byla v Praze jako v národě většina, hlavně v širokých vrstvách lidu, si radostně oddechli; již odvážili se také mluvit dosud tajní přátelé, kteří zaraženi úspěchy Napoleonovými a také úřadními novinami, jejich nadržováním spojenci Rakouska, jejich citováním posměšných článků francouzských novin o Rusech, zalekaně mlčeli.
Vojna i její neklid pronikly i k „vlastenskému stolu“ na Staré rychtě. Když se po vagacích sešel, panovalo první čas jako předtím divadlo. Představení dne 15. listopadu šťastně provozeno. Vybralo se i hojně peněz na chudé, ačkoliv „čeští divadelní milovníci“ nedávali žádnou novinku, nýbrž opakovali Štěpánkovo Obležení Prahy od Švédů. Nadto jaký ještě úspěch nějaký den po představení! Hereční společnosti dostalo se pojednou uznání, jehož se nenadála, dekretu pochvaly, v němž jí „zemské řízení“ za dobročinné podniknutí zvláštní spokojenost najevo dalo a k další horlivosti pro dobrou věc povzbuzovalo. To bylo uznání před veškerou Prahou a celým českým světem. I noviny o tom psaly.
Štěpánek přinesl dekret, jenž mu byl dodán prostřednictvím městského hejtmana, na Starou rychtu a rozradován ukazoval list „vlastenskému stolu“. Ve společnosti radost. Jen právník Svoboda, „Vládyboř“, mávl rukou a pohodil hlavou, nikterak nejsa potěšen.
„Ta chvála – no,“ řekl, podceňuje, „no dobře, je to pro veřejnost. Ale zač ji dali, zač – Ne za to, že česky hrajeme, nýbrž za sebrané peníze. Ale když chvála, tak ještě něco k ní.“
„A co?“ zeptal se Štěpánek podrážděn.
„Divadlo! A když ne hned divadlo, alespoň to, abychom mohli častěji hrát, abychom nemusili pokaždé čekat na noremný den a nebyli pořád na vystrkově, jen tak z milosti a trpěni, my, tady, doma! Sumou, abysme měli své divadlo tak jako Němci.“
„Ach!“
„Ach bože!“
Vzdychl ten, vzdychl onen, nebo mávl rukou, ach, jak by bylo možná. Svoboda se však nezarazil, ale popudil. Vyskočil zajiskřiv očima a vykřikl: „Ano, to musíme chtít a budeme chtít. My vyšlapujeme cestu k chrámu české Thálie, k němu chceme a musíme dojít, musíme ho míti.“
Nikdo se proti němu neozval. Ten onen překvapen tou rozhodností hleděl na Svobodu, většina byla tím náhlým ohněm zanícena a Hýbl přiložil:
,Je to pravda. Ano, pílíme k samostatnosti, tu musíme mít. A bohdá že dojdem tam, kam tuhle náš ‚přetrhdílo‘ ukázal.“
V tom byli svorni. Ale jinak v ten čas u stolu častěji zabouřilo. Vojna je dvojila. I tu hořeli dychtivostí, aby zvěděli nové a nové zprávy, jak se daří Rusům, jak Francouzům. Nadšeným ctitelem Napoleonovým nebyl tu žádný. Přál-li ten onen vítězství Francouzům, bylo to z lásky k Polákům.
„Vyhraje-li Napoleon, budou z toho velké proměny, to přece každý vidí. A nejprve se Poláci zmohou,“ tvrdil Hýbl jednou o schůzce za prosincového večera. „Budou vysvobozeni z ruské moci, spojí se zase v jedno království, a to jim přece musíme přát, vždyť jsou Polané naši bratranci. Bude o slovanskou říši víc a z toho se každý pravý Slovan musí slušně radovat —“
„A copak Rusko přemožené!“ ostře namítl Václav, který už odmalička slýchal Rusy chválit, doma od otce a slýchal jej číst sympatické zprávy o nich z Krameriových novin, a jejž za chlapeckých let oslnila ruská armáda, zvláště kozáci, tábořící poblíže Josefova u Jezbin, kdež se na ni díval s otcem, se starým Bílkem a jinými Dobrušskými.
„Přemožené, ale nezničené!“ odrazil hbitě Hýbl. „Prohrají-li Rusové, dlouho pod Francouzi nebudou. Je v nich přílišná síla —“
„Ještě Rusů nepřemohli!“ zabouřil Svoboda. „Slyšeli jste, jakého mínění je Dobrovský, co řekl? Mám to od Hanky.“
„Co, co řekl?“ volali kolem stolu dychtivě.
„No, je pro Rusy, to se ví, a řekl, že Bonapart Rusů ještě neokusil. Ty boje, co už s nimi měl, v těch že jich ještě jak náleží nepoznal, protože se o svou kůži posavad nebránili. No a když už tenkrát po Jílovém a Frydlandu řekl: ‚l‘autre grande nation!‘, co teď! Co teď! Brand von Moskau! Není to náramné, ohromné, grandiés, obětovati staré, svaté sídlo čárů, aby zachráněna byla vlast? A my bysme měli přát vítězství Frankům? My Slované? Rusové jsou také naši bratranci, kacafirku třebovský, rozumíš, a tam, u nich, je naše naděje.“ A znenadání rychle vstav, odstrčil nevěda židli a v živém rozjaření spustil svým krásným, zvučným hlasem:
Tam od východní strany duch Slavie věje,
tam rod se silných vzpíná vštípen od naděje.
Tam k Slovanům je otvor líbezného zření,
K jichž nohoum Adriat a Oceán se pění,
jichž rádlo labské nivy, onde donské oře,
jichž lodi sjíždí Černé, Severské i moře —
Hned jak začal, umlkal šum a pak ztichlo jako v kostele, když nadšeně říkal verše, líčící velikost Slovanstva, verše všem tu neznámé, oslňující jako náhlé světlo, osvěžující jako nenadálý vánek do dusna, pozdvihující jako hlas silného ku mdlým a nedost důvěřujícím. Štěpánek se zalekl a plaše se ohlédl; hospoda skoro prázdná, a kdož tu seděl, byli poctiví řemeslníci. Než deklamátor náhle přestal, jako když utne.
„Dál! Dál!“
„To není konec, dál!“
Dal si říci a pokračoval:
Co z toho, ten nás Teuton tiskne z jedné strany,
a z druhé strany bídné lití mezi Otomany —
Až podnes stojí —
Zarazil, hned však pokračoval, improvizuje opravu původního verše:
A bude zas stát Moskva, sídlo starolitné,
a stojí Petra Velikého hradby nedobytné —
Strhl se náhlý tleskot i pokřik nadšení i pobídky, aby deklamátor, jenž opét ustal, pokračoval. „Neumím to dobře.“
„Umíš!“
„Umí. Dál, jen dál!“ pobízeli, nutili nedočkavě.
„Tak tedy, co si ještě pamatuju.“ Svoboda zase začal a důrazněji, s větším ohněm:
Nechť v ouřadé nebo vojště cizokrajan dvoří,
nám neodcizí lásky, jaká v srdcích hoří.
Slout Čechy nebude nám více hanou
a z našich krasaviček Slovenky se stanou —
Stůl byl vzhůru. Všichni, i Štěpánek, tlačili se k Svobodovi, aby říkal dál, aby pověděl, co to deklamuje a od koho je ta báseň, a v to opakoval Havelka nadšeně, deklamátorsky: „A bude zas stát Moskva, sídlo starožitné —“ a Václav, skočiv do kouta ke stolu, kde seděl starý houslista s harfe-níkem zpravidla co večer tu hrající, popadl tam housle, a vraceje se ke stolu, volal:
„Ruský marš! Zahraju vám ruský marš!“ Zahrál, s ohněm zahrál marš, který hráli Rusové r. 1799, když leželi táborem u Josefova u Jezbin, a který si Věk otec zapamatoval, napsal a kterému i Vašíka později naučil. „Vlastenský“ stůl naslouchal prostému pochodu jako nějaké vzácné skladbě, a když Václav dohrál, všichni kolem nadšeně volali, ať hraje da capo, ať opakuje. Opakoval a všichni se dali do zpěvu. Zpěvem doprovázeli Václava, rázně, až se Starou rychtou rozléhalo —
Ten prosincový večer byl celý ruský. Maršem neskončil. Jen dozpívali, přišel mladý Kramerius a hned od dveří volal:
„Bratří! Ticho, něco vám nesu, noviny z bojiště.“ To účinkovalo. On, vydavatel novin, mohl míti něco nového.
„Poslouchejte,“ oznamoval rozčileně. „Jdu schválně, abych vám pověděl. Nechtěl jsem už nikam dnes večer, ale když takové noviny: Kreml v Moskvě do povětří vyhozen, Francouzové to udělali, nežli odtáhli z Moskvy. Moskvu vyklidili nadobro, jsou z ní už dávno pryč, pořád jen ustupují a zle se jim daří. Jsou tam ukrutné mrazy a kozáci ze všech stran dorážejí, prý jako Arabové v poušti. Generál Platov s kozáky rozplašil vojsko vlaského místokrále; Francouzové přitom uvedeni ve strašný zmatek, přes tři tisíce jich upadlo do ruského zajetí, přes šedesát děl pozbyli —“
Kramerius, vypovídaje rychle, jedním dechem, pojednou se odmlčel a Svoboda radostně zaryčel.
„Ale to ještě není dost. Generál Portouneaux byl taky poražen, anobrž i zajat a s ním taky kolik tisíc vojáků a přes šedesát od štóbu.“
„Vlastenský stůl“ se již neudržel. Všichni, i Hýbl, všichni radostně vykřikli.
„Počkejte!“ okřikoval Kramerius, „počkejte, to ještě není všecko. To hlavní, to nejhlavnější —“ Schválně ustal, usmívaje se.
„Snad Napoleon —“ vyhrkl Václav, hoře dychtivostí.
„Ano, Bonaparte je pryč, je od armády, ujel od ní, už je to jisto a snad už je z Ruska ven. Ale byl tak v ouzkých, kozáci ho už skoro měli – Povídají, že se přestrojil za žida a jenom tak že se jim ukradl, v tom přestrojení.“
To vzrušilo všecku hospodu. Kdekdo v místnosti chvátal ke Krameriovi, řemeslníci, sousedé, kteříž všichni, většinou snad neuvědoměle, přáli Rusům; všichni se shlukli u „vlastenského stolu“. Radost všechny svedla a v ten okamžik sblížila. Připíjeli si, studenti, řemeslníci, literáti; Havelka všechen zarudlý opakoval po Svobodovi, jenže ještě důrazněji a s ohnivou přesvědčeností: „A bude zas stát Moskva, sídlo starožitné —“
Václav musil nanovo zahrát ruský marš, pak ten nápěv chytil starý houslista. Hrál a hrál, a harfa a zpěvem celá hospoda jej doprovázela. —
Václav jako všichni vracel se tentokráte pozdě domů; byla mrazivá noc, a proto, přitahuje k tělu plášť, ostřeji vykračoval vzhůru Koňským trhem. Václav vracel se potěšen zprávou Krameriovou. Co by byl doktor Srnka říkal – Cože nepřišel – A ta báseň! Verše, jak je Svoboda přednášel, zněly mu v hlavě. Ano, Slavie, Slavie! Veliké Slovanstvo! Nejsme tak malí, ani ne tak opuštění – A Rus, slovanský národ, vítězí nad tím, před kterým se celá Evropa třásla, poráží jej a osvobozuje Evropu. Slovan!
„Od východní strany duch Slavie věje – tam rod silných —“ Ten může pomoci a pomůže slabým. A dál jak směle řečeno: „Že nás Teuton tiskne —“ Ano. A „nechť v ouřadě nebo vojště cizokrajan —“ pravda, samý cizokrajan nebo odrodilec, ale „už neodcizí lásky, která v srdcích hoří“, neodcizí, neudusí —
Hned zítra poběhne k Svobodovi, hned ráno, vypůjčit si tu báseň, opsat si ji, jak mu ji Svoboda slíbil. Kaplan ji napsal, vesnický kaplan Marek, kaplan v Libuni. To jméno nebylo mu neznámo, znal jeho básně z Hlasatele a věděl z vypravování u stolu, že studoval teologii v Litoměřicích, tam že byl v češtině žákem profesora Jungmanna. Tomu že tu báseň napsal a poslal, takové básnířské psaní, jak Svoboda jim dnes svěřil, tisknout že se ta báseň nesmí, cenzura že by ji nepustila, jen v opisech že se šíří. Hned ráno si pro ni poběhne, opíše si ji a hned dvakrát, jeden opis pošle domů pantátovi. A dobřanskému faráři ji také pošle.
Stalo se, jak si v noci usmyslil. Opsal Básnířské psaní Markovo Jungmannovi u Svobody, doma pak ještě jednou. Tento opis zabalil s knihou nedávno vydanou. Bylo to druhé vydání Básní v řeči vázaných od Václava Tháma. První vydání z r. 1785 otec kdysi měl, to Václav věděl, ale shořelo mu s bibliotékou o tom velkém požáru dobrušském. Věděl, že jej dílem nešťastného přítele potěší. A on, „Václav Aloisius Thám, bývalý c. k. první komisař okršlní“, jak jej oznámení knihy uvádělo, teď už po léta herec, snad ani neví, že jeho kniha po sedmadvacíti letech vyšla v novém vydání.
Václav se o tom zmínil také v listu do Dobrušky, jakož i o tom, že se po Thámovi nedávno zase vyptával; Hýbl že mluvil opět s bratrem Thámovým, Karlem, ale ten že dosud nic jiného neví, jenom to, že je Václav Thám u Kronesa, ale kde teď hrají, mu neznámo, bratr že nepíše, ale v Čechách že teď jsou, tolik že je jisto. O své švagrové že Thám, Karel, nechce ani slyšet, té dává všechnu vinu, že bratr na svět tak zanevřel a všeho vlastenského vynasnažení a vlastenské práce zanechal; ta nevěrnice jeho bůh milý ví kde se prohání, matka její, stará Butteauová, že je v Praze, tu že onehdy zahlédl, ale náramně sešlou.
To psal Václav o Thámovi, a když jednal o Markově básni, přidal chutě Krameriovu nejnovější zprávu z Ruska, to že starý Bílek, kterého srdečně pozdravuje, jistě se pozdraví a z postele vyskočí, až uslyší, že Napoleon utíká a jak utíká, přestrojený za žida —
Toto, stran toho přestrojení, se pak nepotvrdilo, ale že Napoleon z Ruska uprchl, to přinesly později všechny noviny. Samý konec roku hlásil dopis z Paříže, že Napoleon ujel z Ruska inkognito na jediných saních pod jménem vévody z Vicenzy, nékolik hodin že se pozdržel ve Varšavě, kdež si prohlédl opevnění Pragy, úplně nepoznán, že hned jel dále do Němec a tudy přes Frankfurt do Paříže, kamž dne 18. prosince přibyl o půl dvanácté v noci —
Tak teprve, počátkem nového roku 1813, přicházely podrobnosti o jeho armádě na Rusi už zničené, zprávy francouzské i ruské, o strašlivém ústupu, o přechodu přes Berezinu, jejž francouzské dopisy líčily jako veliké vítězství, o zmateném útěku Francouzů, o mrazu a metelicích, o kozácích ze všech stran na ně ustavičně, ve dne v noci dorážejících.
To se četlo ve vytopených pokojích, v osvětlených, teplých kavárnách, kdy po ulicích svištěl mrazivý vítr a poletoval sníh jako na podporu fantazie čtoucích i čtenářské libosti, často tak sobecké a necitelné.
Byla tuhá, vytrvalá zima. Vltava již od listopadu ledem sevřena. Mráz, sníh, rolničky, veselý masopust. Pražané dlouho užívali na ledě „klouzavých“ radostí; i jinak bylo o dlouhém masopustě veselo. Domácích plesů a tanečních zábav nespočetně. Z veřejných zábav měly jméno i hojnou návštěvu plesy posluchačů práv, pořádané v Redutě na dobročinné účely.
Václav nebyl na žádném. Pilně studoval, četl a začal se také učit rusky. Ten večer u „vlastenského“ stolu, kdy nadšen naslouchal veršům libuň-ského kaplana o síle a velikosti ruského národa, jakož i vzrušující zprávy o ruských vítězstvích nad Napoleonem zanítily touhu, aby hlouběji poznal bratrský národ a jeho jazyk. Nejprve se učil rusky z knížky Dobrovského, před dvanácti lety vydané „zvláště pro Čechy, zčásti také pro Němce“. S dychtivostí pak čekal nový spis Dobrovského o ruském jazyku. Že jej „jemnostpán“, jak říkal dobřanský farář slavnému učenci, spisuje a brzo vydá, snad už po Novém roce, o tom zvěděl Václav od právníka Havelky. Od něho, jakož i od Klicpery, medika, vůbec častěji slýchal o Dobrovském. Byliť oba jeho učedníky, jako Jodl, Hanka, Dlabač, chodili k němu do jeho bytu, do domu v nosticovské zahradě, kterýž znal Václav jen z ulice. Jak vnitř vypadá, věděl z kamarádského líčení. Havelka, Klicpera ochotně vypravovali na jeho otázky, a často i sami, rádi, nadšeně; někdy také vesele, jaký je tam pořádek, že Dobrovský nerad dává si uklízet, jak má všechen nábytek divoce rozestavený a nestále, jednou tak, podruhé tak, skříně plné prachu a židle plné knih, papíru i pohozeného šatstva, často že si není ani kam sednout.
Ale na všecko že zapomenou, vypravovali, když začne jemnostpán vykládat o staroslovanštině, o Slovanech, co země zabírají, jaký je jich počet, ale jak jsou rozdrobeni a jak často že pojednou za toho výkladu si povzdechne: „Ó my nesvorní Slované!“
Václav hned na jaře, když ty soukromé přednášky u Dobrovského začaly, zatoužil po nich; ale nemohl s kamarády pro nedostatek času. Teď na podzim, když se Dobrovský vrátil z teplických lázní a pokračoval ve svých výkladech mladým slovanským nadšencům, Václav opět nemohl s nimi. Jeho kondice mu nedaly. Tak nezbylo nežli zase přeslýchat od přátel o výkladech Dobrovského; a Václav se dychtivě přeptával a dychtivě naslouchal, zvláště když věhlasný slavista ve svých výkladech častěji jednal o Rusech.
Tak žil Václav jen svému studiu; málo vycházel, a šel-li z bytu, bylo do kavárny na noviny nebo večer na Starou rychtu k „vlastenskému stolu“. O veselost se jim skoro pokaždé „kacafirek“ Hýbl postaral, který přinesl také novou písničku jím složenou. Často Starou rychtou zahlaholilo, zvláště když se připozdilo, když rozjařeni, v bujné veselosti si zpívali slohy Hýbla–Šalamouna:
Nic netrvá na světě věčně,
tak praví nám minulý čas,
jen chvilku tu pobude každý
a potom se stěhuje zas —
Jednou jim vrazil na Starou rychtu také „baron Stroh“ v ošumělém fraku perníkové barvy; všechen zimou prokřehlý zasedl do koutku v baronské póze, na kterouž ihned zapomněl, když jeden z hostí škádlivě se zeptal, nechodí-li na něj nebožtík Tomášek, nestraší-li ho.
„Ten? Ten? Strašit, ten bude strašit, až umře, ale mne ne, mne nebude strašit. Mne by se bál, hehe – Myslíte, že umřel? Hehe – On se schovává, přede mnou, verstehen Sie?“ vypjal se sebevědomě. „Já pořád chodím za ním, pořád ho hledám. Ale já mu dal, ich hab ihm gezeigt, was ein Baron Stroh – Tomášek – hm. So ein gemeiner Kerl.“ Odfrkl si. „Pořád se schovává —“
Dlouho se nezdržel a nikdo se nedivil. Bylo již známo, že takto mele teď pořád jednu, že tak mluví všude o Tomáškovi, všude tak jako vítěz, sebevědomě, schlubně, nevěře, že jeho protivník odešel navždy.
Doktor Srnka chodil na Starou rychtu jako předtím. Sedal sám u svého kulatého stolu, někdy se obrátil po „vlastenském“ s nějakou poznámkou, obyčejně peprnou, někdy i k nim přistoupil. Nepřišel-li na Rychtu dva tři dny, již se po něm ohlíželi a hned hádali, že sedí asi na Nebozízku u „starce z hor“. Nezůstaloť tajemstvím, že cenzor onemocněl a že doktor Srnka jej celý podzimek léčil. Záhadou však jim bylo, že si cenzor vybral právě doktora Srnku a že doktor tu funkci přijal.
Vídeňské noviny Hromádkovy čekal po Novém roce všechen vlastenský stůl s dychtivostí; s největší Václav. Sám jich odbírati nemohl; vydání na předplatné dvacíti čtyř zlatých nesnesly jeho důchody. Jakmile zaslechl, že časopis Krameria již došel, ihned chvátal do Dominikánské ulice do České expedice; byl žádostiv, jak vypadá literní příloha Vídeňských novin, co obsahuje, je-li tam něco od Patrčky, jenž z Vídně mu nepsal a o němž neměl teď žádných zpráv. V Listu I však nenašel nic z jeho péra a také ne za týden v listu druhém. I v třetím marně hledal. Hned v první příloze nalezl však „vchod“ vznešenosti přirozenosti, kterýž prolog slyšel už na dobřanské faře; ale od Patrčky v přílohách nic. Žasl nad tím. Nebyloť jen o literární plod, ale to, kombinoval Václav, vydal se Patrčka do Vídně asi nadarmo.
Počátkem února bylo u vlastenského stolu divadlo zase hlavní. V ten masopustní čas zahráli si dvakráte: v úterý dne devátého února, večer, kterýž divadlo ochotně postoupil ředitel Liebich jejich „sjednocené společnosti“. Hráli veselou hru Jan Příbor aneb Milovník a sok v jedné osobě. Koncem masopustu před druhým představením led na Vltavě se slušně, bez pohromy stěhoval. Druhý den potom, odpoledne, bylo dvacátého února, zašel si Václav na Poříč k Zlatému bažantu, aby si odnesl zásilku z Dobrušky i psaní, kteréž přivezl forman Svoboda. Do svého bytu se vrátil za bouřky, neobyčejné v ten čas.