Lijavý déšť se spustil, hřímalo a blesk za bleskem prošlehoval zatmělým vzduchem. Václav jenjen doběhl domů; za hřímání, v tom temnosvitu přečetl u okna psaní, na které již dlouho čekal. Všichni zdrávi, o Patrčkovi nic, ale tu na konci, že před týdnem zemřel starý Bílek.
Václav, ačkoliv se sám přesvědčil, že soused už na podzim hrubě scházel, byl zprávou o jeho smrti překvapen i dojat. Dobrý, osvědčený soused, přítel jejich rodiny odešel, a ne obyčejný člověk; čtenář byl, politik i vlastenec uvědomělý. A co měl Václav sám na něj vzpomínek už od svého dětství! Jedno rád četl ve zprávě o jeho smrti: že starý Bílek byl teď spokojen a šťasten, poněvadž se dočkal Napoleonova pádu. Nejvíce že jej těšila, psal Věk otec, jeho, Václavova zpráva o tom, že musil přemocný císař uprchnout z Ruska v přestrojení, to že si Bílek poslední dny pořád opakoval: „Dika bohu! Dika bohu! A Rusové, to je národ! A kozáci! Kozáci! A takhle, takový pád, takhle utíkat, s takovou hambou utíkat. A kdo, kdo – Napolion – Napolion! Metla boží, Napolion za žida – za žida přestrojený!“
Druhého dne, 21. února, v neděli, kdy na rozích bylo ohlášeno také české představení, odpoledne, v Stavovském divadle, a sice Masopustní žert aneb Pan Jan Sídlo, taneční mistr, zastavil se u Václava po obědě přítel Kamberský. Hned jak vstoupil, viděl Václav, že nepřichází jen tak, že něco nese a jistěže z Litomyšle. Václav mu to přímo řekl.
„Nesu. Nejprve buchty, koblihy, panímáma mně jich poslala celou bednu a tobě taky výslužku. Pamatovala. Tak si pro to přijď nebo pošli. A psaní také poslala. V tom psaní —“ vázl, jako by váhal.
„Snad o Toničce, vdala se teď v masopustě,“ vpadl Václav, začervenav se.
„Před čtrnácti dny měla svatbu. No, nebledneš, nesháníš jed —“
„Když jsi mne už na podzim na to připravil. Musil jsem to přece očekávat.“
„Tím líp, kamaráde,“ přichválil vesele medik, v duchu však se přece divil. Nadál se, že Václav bude přece jinak dojat. Nebyl zhluboka; klidný však nezůstal. Než před kamarádem medikem i to zatajil. Ale v divadle, kdež se nemusel na něj ohlížet, myslil jen na jeho novinu. Brynke, Vild, Sýkora, osvědčení, oblíbení komikové jejich „sjednocené společnosti vlastenců“, hráli v Panu Janu Šídlovi tak, že se hledištěm bez ustání rozléhal smích i řehot. Václav však z prvních dvou jednání té frašky „vzdělané“ zase J. N. Štěpánkem mnoho neměl. Teprve v třetím začal sledovati, co se děje na „herčišti“ a viděl, že škola stavovského tanečního mistra Weinigra tancem a malebným obrazem skončila hru.
Toto pohnutí bylo jako poslední zakmitnutí plaménku. Po něm opět klid. Tu noc spal Václav dobře jako jindy a nazejtří, v pondělí, bylo zase jako v sobotu a předtím, to jest nevzpomínal na Toničku Zemanovu, s kterou se vlastně již na podzim v duchu rozžehnal navždy.
V ten čas zachvacovalo nové velké napětí, nové rozčilení všechny Pražany. Napoleonova armáda na Rusi zničena; tím však jeho zápas s ruskou říší neskončen. Noviny přinášely zprávy, že jen dojel do Paříže, že začal sbírat nové vojsko, že už tou dobou má zas už veliké a nacvičené; psaly o skvělých vojenských parádách v Paříži, o postupu francouzské armády k hranicím.
A od východu jako zátopa se hrnula! Rusové přestoupili hranice a Německem stíhali nepřítele. Noviny měly teď rychlejší zprávy nežli v zimě z Ruska. Byloť dějiště blíž, mezi Odrou a Labem, a Rusové chvatně postupovali. Čtvrtého března přitáhli do Berlína za nadšení všeho obyvatelstva. Nebylo pochyby, že smlouva mezi carem a pruským králem proti Napoleonovi už je, nebo bude najisto smluvena. Dne 15. března slavil car slavný vjezd do Vratislavi a 16. téhož měsíce, jak noviny oznamovaly, začali Francouzové přecházeti Rýn u Mohuče, kdež se prý těší, že záhy zas uvidí Napoleona. —
V ten čas se v pražských společnostech o paní z Hanoldů již nemluvilo. Byla dlouho z Prahy a pak těch událostí a starostí, jak bude dál, co Rakousko, dosud spojenec Napoleonův, jak se rozhodne, na čí straně se dostane do války. O tom jen se teď hovořilo, jednalo, debatovalo. Na podzim a počátkem zimy, když se paní z Hanoldů nevracela z venkova, častěji se o ní zmínili, poptali se, podivili, cože nejede zpět do Prahy.
Počátkem listopadu sešel se ve společnosti u rady Slívky doktor Blu-mentritt opět s mladým Hanoldem. Zastavil jej a dobře se hodilo, že bylo zrovna nedaleko místa, kdež stál doktor Held.
„Pane z Hanoldů,“ oslovil advokát paní Hanoldové bratrance jejího muže, „víte-li už, kdy paní z Hanoldů přijede —“
„Ne, nevím, věru nevím,“ dychtivě se chytil na tuto otázku mladý Hanold. „Vy to víte? Kdo vám pověděl?“
„Doktor Held ne, jak jste onehdy mínil, ale paní z Hanoldů sama. Psala mně stran svých záležitostí hospodářských.“
„Tak kdy přijede – A cože tak dlouho —“
„Vůbec nepřijede.“
„Není možná.“
„Ano, je. Zůstane na venkově kvůli dcerušce, z ohledu na její zdraví a sama chce mít úplný klid.“
„No, ten tam v té poušti bude mít.“
„Ano, a pokoj před všelikým tlachem a pošetilými řečmi. Těm se tu neubrání ani nejpoctivější, nejčestnější muž, není-li pravda?“
„Ano, zajisté,“ nejisté přisvědčil Hanold, „ale tam přec, v tom letním bytě nemůže zůstat.“
„To ne, ale najal jsem pro ni zámeček po nebožce paní tetě vaší, po paní baronce Skronské. Pan ze Skronských při svém úřadě tam nemůže být.
Zámeček je dobře opatřen, i v zimě tam bude příjemné bydlení. A paní z Hanoldů bude tam jako doma.“
„Ano, ano, bývala tam zasvobodna.“
„Tak, teď jsem vám posloužil, když jste se onehdy tak o to zajímal. A svěřuji vám novinku, já právě včera dojednal smlouvu o ten zámeček. Nikdo o tom ještě neví, nikdo, pane z Hanoldů, zajisté,“ opakoval doktor vážně a s důrazem, „nikdo. Zajisté to oznámíte panu bratranci a já, s dovolením, oznámím to také paní radové a snad to bude zajímat i doktora Helda, jenž léčil Jeanettu, vaši malou neteř, a za to upadl ve vaše podezření.“
Mladý Hanold, komický ve svém úžasu, stál chvilku nehnuté, hledě za advokátem. Zpráva, jež vyvracela jeho podezření, jej zmátla. A cítil také doktorovo bodnutí. Lory ostane venku kvůli Jeanettě. Tu až bláznivě miluje, to by bylo možná. Nezůstala by, kdyby něco s tím Heldem – ne, to by nevydržela. Tedy ne? Nevěda, zavrtěl hlavou a zacházel k bufetu, mysle na to, že bratranec užasne, až mu to napíše; a komedie nebude, je po komedii.
Held se lekl, když uslyšel zprávu doktora Blumentritta. Ale že také paní radová Slívková velice žasla, nechtíc ani uvěřit, nebyl Heldův dojem tak nápadný. Doktor hleděl se také ihned opanovat; ve společnosti však neměl už dlouho stání. Odešel, jak jen nejdříve mohl. Déle však nežli jindy se ubíral do svého bytu. Ač byl sychravý listopadový večer, chodil drahnou chvíli ulicemi. Myslil na Lory a na její rozhodnutí. Že dala paní de Lozier za ni výpověď z bytu, to věděl. Ale že by opravdu nadobro zůstala na venkově, toho se nenadál. Do té chvíle se utěšoval, že se paní Hanoldová rozmyslí.
Nerozmyslila. Ani o změně venkovského bytu nepsala. Vůbec nepsala. Za týden po tom, co se Held doslechl Blumentrittovy noviny, navštívila jej madame de Lozier. Přišla mu oznámit z uložení paní Hanoldové to, co již věděl od jejího advokáta, jakož i za sebe povědět, že se odhodlala přijmout naléhavé pozvání mladé, milé přítelkyně a odstěhovat se k ní nadobro, že vidí, že cítí, že je teď paní Hanoldové potřebná, teď v její samotě a osamocenosti.
Held v tu chvíli pocítil trpkost. Než smlčel své pohnutí; tvářil se klidně, hovoře nejvíc o Jeanettě. Ale když madame byla na odchodu, zachvělo mu srdcem teskno a v tom pohnutí požádal srdečně paní de Lozier, aby, kdyby se jí zastesklo v zachumeleném zámečku, si s ním několika řádečky pohovořila, nebo kdyby odtud z Prahy něčeho potřebovala, že milerád poslouží. A myslil přitom na Lory.
Madame byla dojata i nadšena jeho laskavostí, a že sama chtěla požádat, v tom že bude na venkově největší svízel, že tam dojde tak málo zpráv a tak pozdě, a že se nemůže dočkat, jak je na bojišti, jak ten korsický tyran, o tom kdyby někdy poslal doktor zprávu, a ona že se jistě dočká noviny, že Bonapart je potřen, že Rusové táhnou vítězně za ním do Francie, že tam obnoví královský trůn, a bratr, ach, ten že přitrhne s nimi, že bude proti těm kralovrahům pomáhat, jako když tu bylaj. král. Výsost princ z Condé, tenkrát když měl logis v Červeném domě v Jezuitské ulici a když v kostele sv. Josefa na Malé Straně rytíři sv. Ludvíka atd. – Held to vyslechl opět trpělivě jako tenkráte, když byl u madame dovědět se nějakých zpráv o paní Hanoldové.
Ani po odjezdu paní de Lozier dlouho jich nedostal. Tu a tam zaslechl něco o ní ve společnosti u rady Slívky, když na paní Hanoldovou počátkem zimy ještě vzpomínali a o ní mluvili, nebo když poslala list paní radové Slívkové. Sám od ní psaní nedostal. Počátkem prosince poslala paní de Lozier list velmi obšírný a mnohomluvný. Tentokráte byla ta hovornost Heldovi vhod. Dočetl se, jak žijí, že Jeanettě tam nadobyčej svědčí, že tak znamenitě nikdy nevypadala, paní z Hanoldů však že není tak docela zdráva, snad že ta samota přece jen – Ale jinak že jim čas dost ubíhá, že jezdí na saních, že se procházejí zachumeleným parkem, ona, madame, že trochu maluje, paní Hanoldová že hrává na klavír, někdy velmi dlouho, ale nejvíce že čtou.
Dále psala paní de Lozier, jak za soumraku, večer, sedávají u krbu, jak v hovoru jsou skoro pořád v Praze, jak vzpomínají, jak často i o něm rozmlouvají, Jeanetta že často vzpomene, i paní z Hanoldů.
Druhé psaní došlo na Nový rok, vlastně psaní dvě. Druhé, kratší, od paní Hanoldové. Přála doktorovi k Novému roku za sebe, za Jeanettu, za kterouž mu znovu děkovala, že ji zachránil, že nebýti toho roztomilého dítěte – jak je v ní šťastná, že jen s ní možná život snést. O vánocích, o Štědrém večeru jak vzpomínali, jak bylo loni, paní de Lozier že blouznila o tom, jak loni (Held) hrál a zpíval ty „české selské písně“, jak bylo krásně —
Jen ta vzpomínka, ale jinak nic o sobě. Než z té vzpomínky zavanula její oddanost i tesknota. A přece chmuřil čelo. Nač to vše? Hleděl ven do husté chumelice. Tam v zasněženém, pustém kraji, v zapadlém zámečku v zachumeleném parku, sama, jen se vzpomínkami. Ach, nač to? Ale kdyby byla tu, kdyby i jinde bydlila, v jiném domě, bylo by možná se s ní nevidět, míjet ji? Jednoho však dosáhla. Má pokoj a jméno její zůstane nedotknuto. Podezření, sotva zasyčevši, utichlo. Ten tlachal, mladý Hanold, umlkl nadobro a netroufá si.
Ve společnostech se o paní z Hanoldůjiž nemluvilo. Jen radová Slívková jí občas psala, někdy také hraběnka Bubnová. Odjevši z Prahy, vymizela z paměti jejích společností. A ty měly teď jen veřejné záležitosti, vojnu, zahraničně události. Už i rytíř Eisenstein a baron Ehrenburg nestarali se tak o madame Dupasquierovou a tajemného strážce jejího; zato tím dychtivěji a více o domnělého otce malého Leona ve Spálené ulici.
Jaro se utěšeně otvíralo. Již v polovici března se keře zelenaly. Ale jak se rozvíjelo a rozkvétalo, hustěji pršely zprávy a noviny z bojiště. Německo vzhůru, dobrovolníci se chápali nadšeně zbraně, boj jejich jako boj proti utiskovateli, jako boj za svobodu budil sympatie. Německo povstalo, když přitrhl Rus na pomoc. V březnu vydal pruský král z Vratislavi válečný manifest, vojsko jeho postupovalo s Rusy, kteří koncem tohoto měsíce opanovali Lipsko. V dubnu dne 24., okolo hodiny s poledne, vjeli jízdecky do Drážďan za veliké slávy ruský car s pruským králem a sedmadvacátého utekl se do Prahy saský král s královnou, princové saští i sestra králova. Den poté zemřel v Slezské Boleslavi Kutuzov. – Novina za novinou, o jednáních a bojích, zpráva za zprávou a každá vzrušující.
Noviny psaly o smrti slavného ruského vojevůdce až počátkem května a zároveň o jakési veliké bitvě, kteráž prý dne druhého máje byla svedena mezi Lipskem a Weissenfelsem. To byla bitva lutzenská, o které se po Praze jeden den mluvilo, že v ní spojenci zvítězili, ale druhý už den, že není pravda, naopak, že rusko-pruská armáda ustoupila v největším nepořádku do Drážďan a dále k Míšni. A tak tomu bylo.
Sotvakdo si v tom napětí a vzrušení toho povšiml, že v den té bitvy vytáhli na Bílou horu u Prahy nové zvony na kostel P. Marie Vítězné, od počátku jara kanovníkem Čapkem horlivě upravovaný.
Vysvítalať zase Napoleonova hvězda. Po jeho vítězství u Liitzenu zase nové, u Budišína, pak slavný vjezd Napoleonův do Drážďan, jež uctily jej nádherným osvětlením, cesta hraběte z Bubna do Drážďan, kamž nesl psaní císaře Františka Napoleonovi. Co bude? Zůstane-li císař ve spojení s Napoleonem, nebo se přidá k Rusům a Prusům? Vídeňský dvůr sice pro-středkuje mezi nimi a Napoleonem, to věděli, nikdo však nedoufal v mír, zvláště když kolem všude už stín války, rychlé, až horečné přípravy k ní.
V druhé polovici června četl Václav v novinách zprávu, kteráž jej zvláště zajímala. Jednaloť se o jeho domovinu. Z Pruska, z ležení svého vojska že car přijel přes Náchod na Opočen, dne 16., a nazejtří že tam přibyl ministr Metternich, který však, pozdržev se jenom den, odjel do Jičína k císaři Františkovi; car však s nehojným komonstvem že zůstane ještě nějaký den na Opočně.
Víc noviny nepsaly. Václav však dověděl se zevrubnější zprávy. Dostal psaní z Dobrušky; otec psal a také o té neobyčejné návštěvě na Opočně, že se tam byl také podívat, na cara, a že jej uviděl i důstojnictvo jeho, samý vybraný a znamenitý lid. Car že si také zajel do Ratibořic u České Skalice a ministr hrabě Metternich s ním. Sice se říkalo, že jedou navštívit náchodskou vévodkyni, ale kdo čteš, rozuměj, že když tam přijel i pruský ministr, že nebylo jen pro nějakou kratochvíli, to že se v ratibořickém zámečku strojilo jistě něco velkého a zvláště důležitého.
Teď že je u nich, psal Věk, všude veliké pohnutí vojska, z Dobrušky a okolí že odtáhlo, co ho měli od jara na kvartýrech, ze solnického a rychnovského panství že se také vyklidilo, celý pluk samých Chorvatů a Valachů, v Josefově že není skoro žádného vojska, všecko že vytáhlo, také prapory pluku hraběte Gyulaye, u kterého je pan korouhevník Polák, ostatek toho pluku že musil ze svého bytu také přirazit a takže také pak Polák dostal se z Litomyšle. Psal panu faráři na Dobřany, loučil se, a že teď místo lyry bude mít asi pořád meč, vojna že bude a Múza že asi umlkne docela, ale na Dobřany psát že nepřestane, že bude tam posílat zprávy, jak jen bude možná.
To vše Václava velmi zajímalo, zvláště zpráva o Polákovi. A nakonec o druhém básníři.
„Že Patrčka je zase doma v Solnici, je ti asi známo. Snad ti sám psal. Ve Vídni nepobyl ani do konce zimy, píšu o tom, kdyby snad Ti byl nepsal; nemohl se tam uchytit. Profesor Hromádko pro něj nic neměl a jiné zaměstnání jak tam v tom babylóně německém nalézt! Tuze tam pospíchal, horká hlava jej pudila. Čekal, že tam najde, po čem touží, a zchlazen, zklamán musil nazpět. Je tuze roztrpčen. Mluvil isem s ním onehdy na Opočně. Posteskl si mně, že nezbývá nežli zase kupectví, než aby se lokte chopil, že si chce začít obchod plátnem a přezí, ale nejhorší že je, a tu byl tuze ostrý, jak se teď v Solnici na něj dívají, že cítí jejich posměšky v pohledech, že se s nepořízenou vrátil z Vídně, kamž měl tak naspěch, a že i zaslechl úštipky, co toho ve Vídni chytil, teď že Solnice bude zas dobrá, že ostane mámě na krku —“
„Proto nepsal!“ pomyslil si Václav, lituje Patrčku. Nechtěl mluvit o svém zklamání. Chudák… Ale s Hromádkou se asi ve zlém nerozešel, poněvadž nedávno, po dlouhém čekání, našel Václav v Hromádkových Prvotinách Patrčkovu báseň Winkelryd. Škoda, že musí zůstat doma, kde mu dusno, v malém hnízdě, kdež mu nikdo nerozumí; v tomhle snad ne ani vlastní matka.
Přišel Kamberský; že se pro Václava stavuje, hlásil, aby se šel podívat na funus toho pruského generála (Scharnhorst to byl, který, u Lützena byv těžce raněn, v Praze zemřel), že bude slavný pohřeb, protože ten generál byl chlapík a sekáč Francouzů a teď už beztoho že držíme s Prajzy jako s Rusy. Na pohřeb však se nedostali. Když vyšli ze Žitné ulice Dobytčím trhem dolů k Vodičkově, nemohli dále pro ohromný zástup lidí, jenž se tlačil jako tmavý mrak, hluče a šumě, zástup starších mužů, dělníků, řemeslníků, výrostků a nejvíce ženských, mladých i starých.
Ze zástupu probělávaly se vojenské fraky s výložky, probleskovaly bodáky naražené na těžkých puškách. Vnitř této kruhové ohrady vojenské houf mladíků v čepicích, v kloboucích, s uzlíky i vaky vandrovnickými nejrůz-nějších tvarů. Nejeden z nich nesl na řemeni sladovnickou zelenou houni stočenou. Samí tovaryši různých řemesel. Šli světem, v Praze se stavili hledat práci, na herberku si odpočívali a dnes časně ráno je po různých herbercích vojáci přepadli, schytali a teď všechny sehnané v jediný houf vedli je do kasáren; tam jim dají uniformy, strčí jednoho každého do pluku, do kterého bude přidělen. Všichni jsou již jako odvedení, sotvakterého z nich propustí na svobodu.
Nejeden z nich se ráno, když jej brali, vytrhoval i bránil, nebo pak se pokoušel utéci; zato jej svázali a teď v poutech kráčel. Marně jimi škubal, marně ruce do výše pozdvihoval, aby po ulicích viděli, jak jej svázali jako lotra. Odvedenci volali, křičeli, kleli, jiní začínali zpívat; mnoho však jich kráčelo mlčky s hlavou svěšenou, rezignovaní i zoufalí, nebo smutně obraceli po zástupu oči od pláče zardělé nebo ještě slzící.
Václav zaleknut tím smutným výjevem díval se na odvedence i na zástup, jenž je provázel ze zvědavosti i ze soustrasti. Čtrnácte let sloužit, pomyslil, čtrnáct let na vojně a nepodívat se ani domů ani teď, aby se mohli rozloučit, ani pak, neuvidět rodičů, nikoho! A snad nikdy se už nevrátit, zahynout v cizině na poli nebo ve špitále. A doma rodiče, matky! Stál jako strnulý, zapomenuv na Kamberského. Hleděl za davem, až zašel dále Vodičkovou ulicí na Koňský trh. Když Václav chtěl dál, uviděl, že je sám. Ten nával Kamberského odnesl. Zahnul do Spálené ulice, uvažuje, má-li jiti na pohřeb pruského generála čili nic.
„Pane Věk!“
Rychle se ohlédl po hlase. Na druhém chodníku doktor Held. Kýval na Václava, jenž ihned k němu zašel.
„To je náhoda,“ řekl Held. „Tak to je líp. Vzal byste ještě hodinu, kondici?“
Václav překvapen upřel na něj oči.
„Dobrou kondici, ale musil byste hned nastoupit. Měli preceptora, ale ten se na smrt roznemohl. A hoch nemůže být bez učitele. Tedy co —“
„Děkuji, pane doktore, ano, rád.“
„Ale co vaše vlastní tentamina?“
„Do srpna je dlouho, pane doktore, to se dobře připravím.“
„Bene, jsem tomu rád. Slíbil jsem té rodině, že jim učitele opatřím, a hned jsem si vzpomněl na vás, krajane!“
Václav chtěl opět děkovat, než Held vskočil mu do řeči: „Víte-li, kde je dům lifranta Toškána?“ Václav se patrně zarazil.
„Lekáte se! Znáte ten dům?“
„Já tam už byl,“ přisvědčil Václav s úsměvem a pověděl, jak předloni, když ještě písařil, zabloudil s akty pod paždí do velké zahrady paláce někdy hrabat Příchovských. Held veseleji dodal:
„No tak, cestu znáte. A ještě ad informationem. Muži se hrubě o hocha nestarají, mají teď plnou hlavu lifrování pro vojsko, ženské učení nerozumějí a jsou na hocha slabé. Ale nejprve a především jděte k staré paní.“ Podal Václavovi ruku a šel.
Václav, zapomenuv na pohřeb pruského hrdiny, obrátil se a šel domů. Taková hodina! Ale také dost práce. Muži se o hocha nestarají, ženské jsou slabé. To asi děd a babička a rodiče hochovi. A zkoušky – Doktoru Heldovi řekl, že se dobře připraví. Teď počítal látku i čas, z církevního práva že to půjde, to pořád pilně studoval, a co mu schází z českého státního práva, to dohoní, jistě. A doma u nich! Jak se podiví, až jim napíše, ať pantáta mu nic už neposílá, že se už sám teď opatří. Jak se matka zaraduje!
Doktor Held způsobil překvapení a sám byl ještě téhož dne překvapen ještě víc. Navečer zašel do kavárny U modrého hroznu přečíst si nejnovější zprávy z bojiště. Četl o příměří, smluveném mezi Napoleonem a mezi Rusy a Prusy, hovořil o tom se známými, uslyšel od guberniálního rady Krtičky, že se bude opravdu jednat o mír a Praha že je vyvolena za místo kongresu, jistě, že už co nevidět sjedou se tu zástupcové válčících mocí, Metternich že se pořád tuze namáhá, aby došlo k míru.
„Ale přitom chystají se na vojnu,“ vpadl kdosi. „Už je zase rekrutýrka. Viděli jste dnes ty ubožáky chycené?“
„Ano,“ přisvědčil Krtička, „potrvá dál, po celé zemi. V arzenálech se pracuje ve dne v noci, sta krejčích sehnali na komisní šití —“
Vtom vešel advokát Blumentritt. Přisedl k nim, poslouchal, pak za vhodné přestávky přiklonil se k Heldovi a pošeptal mu:
„Potkal jsem mladého Hanolda.“
Held se zasmušiv upřel oči na doktora, jako by se tázal, co s tím, proč mu to říká, je-li zas něco.
„Zastavil mne,“ pokračoval doktor, „a ptal se mne, vím-li nejnovější novinu, že jeho bratranec, rytmistr, manžel paní Hanoldové, přihlásil se zase k vojsku, k vojenské službě.“
„Opravdu?“
„Jistě; odjel, už je u svého pluku.“
„Ví o tom paní z Hanoldů?“ zeptal se Held kvapně.
„Neví.“
„Budete jí o tom psát?“
„Ne, ale povím to paní radové Slívkové.“
Held pokývl a již o tom nemluvil. Než tak pozorně již nenaslouchal hovoru o válce a míru, o nastávajícím kongresu v Praze; mlčel a myslil na Blumentrittovu zprávu, i přelétlo mu, že kdyby tak rytmistr Hanold teď ve válce – Nedomyslil, potřásl bezděky hlavou. Ale o té zprávě uvažoval zas, i pak cestou i doma. Prudce pohnula hladinou poutichlých pohnutí. Od té chvíle, co zvěděl, že rozhodnutí paní Hanoldové je nezvratné, když se přestěhovala na zámeček po své nebožce tetě, pokládal rozloučení za úplné, navždy. Měl se za odbyta, cítil v tom cosi proti sobě i zatrpklo v jeho zármutku z rozloučení. Paní Hanoldové psal jen jedinkrát, když odpovídal na její novoroční list. Psal srdečně, ale krátce. O sobě, o minulosti se nezmínil. Jednal tak, jak si ustanovil, přesně podle rozhodnutí paní Hanoldové; nebylo to i bez trpkého úmyslu.
Pak jen občas podal zprávu paní de Lozier, ve kteréž zprávě bylo leccos pro paní Hanoldovou, jí však přímo již nepsal. Jen Jeanettě pokaždé několik řádků. Paní Hanoldová také sama nepsala. Než každý list paní de Lozier přinesl přímý nebo nepřímý vzkaz od ní nebo zprávu o ní a Jeanettě. Ale neviděli se a čas nepozorovaně hladil pohnuté vlny Heldova vzrušení; a ustavičné, někdy úmorné zaměstnání, ruch velkého města i pohnuté doby nedaly bujiti vzpomínkám a často zalétat myšlení k osamělému zámečku. Ale tam tesknota chodila.
A vtom nenadálá ta zpráva o rytmistru Hanoldovi; náhlé, prudké zavanutí do tupého klidu a tiché rezignace. Ale jen zavanutí. Held se bránil myšlenkám z něho. Ať tak nebo tak, rozhodoval se v duchu, všemu je konec. Není možná, není už možná!