XXVII. MLADÝ VEK SE DOSTANE DO PALÁCE
Hned nazejtří, jak doktor Held řekl, vypravil se Václav do paláce někdy hrabat Příchovských, do jehož zahrady předloni všetečně vlezl, upřímně se jí divil a nad jejím čihadlem žasl. Mramorového kamene s jamkami na zhášení pochodní si zase všiml, když vcházel do velkého průjezdu. Jím vyjížděl vůz plný soudků, dva jiné povozy také již naložené stály v nádvoří, za nímž se rozložitě vznášely bujně zelené, košaté stromy velké zahrady.
Už schody, nad nimi svítilny, široká, světlá chodba svědčily o panské nádheře. Nahoře v patře na nekonečné chodbě řada bílých dveří s lesklými mosaznými klikami. Do kterých dveří teď – A nikdo na celé chodbě, koho by se mohl zeptati; Václav chvilku čekal a dočekal se. Starý muž v hrubé plátěné zástěře, ve střevících vyšel z jedněch dveří, dávaje si beraničku na prokvetlou hlavu. To ten, kterého předloni zahlédl v nádvoří, když se tenkrát ozval shora, ze zasklené pavlače, ženský hlas: „Tomáši!“ Václav se ho zeptal po staré paní Toškánové.
„Tadyhle jdou,“ odvětil staroch dost ochotně, „do těch druhých dveří. Ale nevím, jestli panímaminka teď – no, ale jdou —“
To „panímaminka“ Václava překvapilo tady v panském domě, v tak bohaté rodině, jíž patřil nejen tento palác, ale i několik jiných domů a také panství kdesi na Táborsku. Tak prostě sousedsky to znělo a domácky. Čekal tu, v paláci, samou němčinu, a takhle to začínalo. Zaklepal na označené dvéře, než nikdo se neozval. Zaklepal opět, vzal kliku – Prázdný pokoj, nábytku málo, ale strop plný štukových ozdob a stěny – Samý čaloun z těžkého tmavomodrého hedvábí nádherných vzorků.
„To snad je předpokoj,“ hádal Václav a šel dále ke druhým dveřím. Na opětné zaklepání ozvalo se vnitř nějak rázně, skoro mrzutě, ať vstoupí. Vešel a zůstal hned u dveří, jak byl překvapen. Velký pokoj zelených damaškových čalounů, stropu štukem vyzdobeného, provanutý neurčitou vůní domácího koření; u dveří zvonidlo hedvábím vyšívané, nábytek tmavý, většinou dubový, pěkně vykládaný, ale odrážející se od úpravy panské někdy komnaty svým sousedským a starobylým rázem. Všecko mohutné, těžké, skříň i stůl i v pozadí veliká postel pod nebesy, židle i vysoká, tmavá lenoška; ale ze všeho nejmohutnější ohromný vykládaný prádelník zrovna proti dveřím u stěny.
Po stěně nad ním, jakož i poblíže postele nad klekadlem obrazy svatých, pod nimiž nad prádelníkem lampičky tři a nad klekadlem čtvrtá, všechny z rudého skla; obrazy většinou už starší, na plátně malované, dost zčernalé, málo vkusné, jakož i dvě kolorované rytiny. Jistě jich tento pokoj dříve neměl a byly sem novým majitelem či majitelkou jako ten nábytek přistěhovány. A na tom ohromném prádelníku! Dřevěná, hrubě velká socha Panny Marie s děťátkem, korunovaná, s žezlem v ruce. Hlavy obou ostře polychromovány, žezlo, koruny silně zlaceny, plné barevných, lesklých kamenů. Jinak byla socha skoro svlečena, v jakési spodničce, ale právě v toaletě.
Stará služka vrásčitá, s nabíraným bílým límcem kolem krku, v černém živůtku s proramenicemi držela plné hrsti drahého šatstva i kmentového vinutí. Z toho odívala sochu vážná, statná, ač nikoliv tělnatá paní v tmavých šatech, v bělostném čepci, prosivělá, v zástěře, zpod níž bylo viděti kapsář, a v pantoflích. Stojíc na stoličce, oblékala P. Marii v brokátovou, třpytnou, drahou sukni, kdežto druhá, patrně právě svlečená, ležela stranou na prádelníku.
Když Václav vstoupil, obrátila se stará paní a chladně, skoro přísně si jej svým pronikavým sivým okem prohlédla. Jak se uklonil a chtěl se představit, vpadla po česku, tázavě:
„Pan student od pana doktora Helda —“
„Ano, prosím.“
„Počkají. Dostrojíme Panenku Marii.“
Václav v duchu žasna stál tiše, čil ten divný vzduch plný kořenné, neurčité vůně, všiml si, že v jedné z lampiček mrká zarudlé světlo, že za sochou při stěně vznáší se oblouk z dělaných růží, že při něm, z každé strany po třech, stojí stříbrné svícny s voskovicemi, ozdobené kličkami z pentlí a dělanými květinami, vzpomněl si na tetu Máli v Litomyšli, na její oltářík, u něhož mu činívala pobožné promluvy, díval se na starou služku, jak pokaždé kousek mariánského obleku, který podávala paní, zbožně, pokorně políbila tak jako pak její paní. Přitom mu neušlo, že na okně vpravo stojí dvě veliké sklenice, jedna plná arniky, druhá pijavic —
Pojednou sestoupila paní Toškánová ze stoličky, zadívala se se zalíbením a v tiché radosti na P. Marii, jak ji vystrojila, jak září brokát, jak bělostí svítí se krajky a zlatým leskem dracounové ozdoby, portičky a porty na modrém sametovém plášti zvonového tvaru, pak složila svlečený oblek do zvláštní skříňky a řekla staré služce:
„Můžeš jít, Mariano —“
Mariána ještě jednou se před sochou pokřižovala, potrhnuvši dopředu koleny, a tiše odešla. Stará paní se obrátila k Václavovi. „Tak jich pan doktor Held posílá.“
„Ano, byl tak laskavý. Včera mně řekl, abych šel dnes, a tak si dovoluju, jemnostpaní —“
Udal jméno své i rodiště a přidal, že je krajan doktora Helda.
„Tam u vás jsou Vambeřice,“ vzpomněla hned na poutnické místo.
„V kladské krajině, ano, od nás tam chodí procesí.“
„Taky bych se tam ráda podívala. Tam je slavná Panenka Maria jako svatohorská. No tak —“ dodala tepleji, jako by se rozehřála hovorem o varn-beřické P. Marii, „aby viděli toho studentka – hoch není zlý, no – někdy, to se ví, ale nic mu neslevují – tak tedy – aby jim ho zavolali —“ Ale nezatáhla za zvonidlo, nýbrž vešla do předního pokoje, nechavši otevřeno z toho na chodbu; poněvadž i tu zůstaly dvéře otevřeny, zaslechl Václav, jak z chodby oknem dolů volá:
„To-má-ši!“
Zdola nějaký hlas, pak rozkaz staré paní, aby Hanzi přišel. Za chvilku tu byl klouček desítiletý, hezký, s bílým širokým límcem od košile přes krátkou tmavomodrou kazajku přeloženým, hoch bystrých oček, nic ostýchavý, jenž zvědavě, s úsměvem se díval na svého nového učitele. Staré paní se patrné zalíbilo, jak se Václav srdečné s ním uvítal a o společném učení se zmínil, nic upjatě, nýbrž tak, aby v chlapci důvěru vzbudil a chuti jemu dodal. Udavši dobu, kterou by měl Václav přicházet, propustila jej vážně, ale přece ne tak chladně, jak jej přijala.
Václav první dny nespatřil z rodiny nikoho kromě staré paní; ta, jak pozoroval, vládla veškerou domácností bystře i ostře a také neúnavně, tak jak si navykla už dříve, prve nežli se přistěhovala sem do hraběcího paláce, jenž nic nezměnil v jejím způsobu života i práce.
Snachu její, Jeníkovu matku, Václav neuviděl; meškala, churavá tou dobou, na jejich panství na zámku mladějovském. Její muž podíval se do chlapcovy hodiny až čtvrtého dne, aby seznal nového učitele. Mladý Toškán, Jan, v.domě „pan Johan“, velmi vlídný, jejž obchody a závody zaměstnávaly po celý den, byl urostlý, sličný muž po módě oblečený. Pro samý spěch promluvil jen několik slov, nejprve německy začal, pak po česku zeptal se na synka, také chvatně a skoro jen aby se zeptal, a hned zas odešel.
Když se Václav popáté učil s nejmladším Toškánem, vstoupil znenadání, ale již na samý konec hodiny, nejstarší Toškán, Ambrož, v domě „pan Ambrož“, děd Jeníkův, velký, hubený muž zapadlých, velkých očí, slídivého, pronikavého výrazu; byl po staré módě v dlouhém kabátě vysokého límce a měl ještě cop. Václav jej ihned poznal, že to ten, kterého předloni, když přijel do Prahy, viděl vycházet z obilního skladiště, tj. ze zrušeného kostela sv. Mikuláše na Starém Městě a pak tady v průjezde domu. Hleděl přísně, nedůvěřivě, mluvil úsečně, tvrdě. Václav, jemuž se v ten okamžik přikmitl chudý řemeslník, jak tenkrát u toho kostela volal: „Chléb náš vezdejší, lifranti, zloději —“ se zarazil. Starý Toškán vyptal se, ba zrovna vyslýchal, co studuje, odkud je, čí je, a pojednou se zeptal, hraje-li na klavír.
„Hraju i na housle.“
„Už se poučili? Je už hodina?“
„Je, já přišel o něco dřív.“
„Tak jdou na chvilku se mnou.“
Šel napřed a Václav za ním z Jeníkova pokoje do druhého, do třetího, oba pokoje měly drahé a krásné čalouny i panský nábytek, až stanuli v třetí komnatě s bledě zelenými hedvábnými čalouny, s nádherným nábytkem z ebenového dřeva, s krbem plným roztomilých drobností, zvláště figurek porcelánových, s velkým zrcadlem v rámu rovněž z ebenového dřeva. Od stropu visel lustr na třech pozlacených řetězích, jež držela zlacená socha boha Merkura; lustr, černá loď, byl rovněž z ebenového dřeva, s hojným zlacením. V lodi seděla soška Industrie. Četná vesla té drahé lodi nesla bělostné voskovice. V koutě stál tmavý klavír módního empírového slohu, s hojnými kovovými intarziemi, již otevřený, s přichystanými partesy.
„Tak si sednou,“ vybídl velitelsky starý Toškán, a vzav z piana krásnou flétnu, sedl na sedadlo u starého vyřezávaného pulpitku s notami. „Zahrajeme si.“ Přitiskl flétnu ke rtům, vyloudil na zkoušku řadu tónů, pak klepaje nohou počítal: „Jedna, dva, tři – čtyry —“ kývl hlavou a spustili; hráli menuet, staromódní, pěkný menuet, Václav módně učesaný, s kučerou nad čelem, s licousky, starý Toškán s copem v týle. Pískal slušně a Václav jej snadno a dobře doprovázel; přehráli kousek vjednom, bez zastávky, oba s chutí, takže starý Toškán, „pan Ambrož“, vstav, spokojeně a vlíd-něji se vyslovil:
„Na schón, dobře nám to šlo. To si zas zahrajeme.“ A dost. Václav byl propuštěn. Ten flétnista s copem nešel mu dlouho z mysli. Starý Toškán, milovník hudby, starý Toškán, takový škrtil obchodník! Hned napoprvé nebylo Václavovi volno v jeho společnosti a také ne pak, kdykoliv s ním hrál, což bývalo pravidelně dvakráte týdně, ale vždycky po Jeníkově hodině. Václav tušil, že toto jeho doprovázení je starému „panu Ambrožovi“ jakýmsi přídavkem, že mu za ně nic nedá.
S nejmladším Toškánem měl také potíž. Hoch nebyl zlý a ne bez nadání, do učení se však nehnal.
Na hodinu obyčejně zapomněl, takže jej Václav skoro pokaždé musil shánět buď na zahradě, o jejímž čihadle se dověděl, že je starého pana Ambrože, nebo po domě. Tu jej našel obyčejně ve velkém, někdy také pěkně zařízeném pokoji, nyní čeledníku, kdež zastal buď starou Mariánu nebo starého Tomáše a často také „starou paní“.
Když poprvé tam vnikal, sháněje žáčka, zamazal si ruku čerstvým těstem, jehož kus uvázl na mosazné klice krásně pracované. Těsto! Žasl. Tady v paláci! – Když otevřel, uviděl těsta ještě víc. „Stará paní“ v zástěře, majíc rukávy vyhrnuty, statně vyvalovala bochníky, jak se tomu naučila v mládí, doma, ve velké domácnosti, byla sládkova dcera, a stará Mariána vynášela je na ošatkách, patrně k pekaři. Hanzi všecek zamoučený popelil se v koutě. Když si ho Václav vylákal a s ním odcházel, všiml si, že na bílých panských dveřích je přilepen arch s dřevoryty čtrnácti svatých pomocníků a s modlitbou k nim, že nade dveřmi visí řada obrázků svatých, hrubě malovaných, a že v koutě pod soškou sv. Jana Nepomuckého hoří plamének v barevné lampičce.
Jiný den musil Václav za svým přeochotným žáčkem k staré paní, do jejího pokoje s ohromným prádelníkem a velikou sochou na něm. Seznal, že P. Maria je zase jinak a zase nádherně ustrojena; nepřekvapilo ho to, poněvadž už věděl, že stará paní ji každý týden převléká. Ale nad čím se v duchu podivil, bylo, že u staré paní zastal kromě jejího vnoučka také zpěváka Kominíčka, jehož zavalitou figuru nevysokou, červené, ducaté tváře, tupého nosu znal z ulice; vídal jej o procesích, kteráž Kominíček v šosatém kabátě nebo v límcovém plášti, okuláry na nose a knížku v ruce, vodil pó Praze nebo na Sv. Horu nebo o májových pobožnostech, když předříkával a nahlas se modlil v čele zástupu před sochou sv. Jana* u Vun-šviců na Koňském trhu, když se tam kolem sochy vše břízkami zelenalo.
Václav zaslechl, že je řeč o Panně Marii Vítězné, o jejím kostele na Bílé hoře, a zahlédl, jak Kominíček právě shraboval peníze se stolu.
„Tohle tak doktor Srnka vidět,“ pomyslil Václav a ještě v učebné hodině se mu vtíralo, jaká to temná pobožnost, že stará bohačka netuší, nač to dává, a ten řemeslný pobožník nač to béře, že nemají ani tušení, oni a tisícové, jaká to byla tam smrtelná rána ta porážka, kterouž oslavují.
Tak seznal zanedlouho všechen dům s domácností většinou českou. I starý pan Ambrož mluvil doma skoro jen česky; zato pan Johan, vychovanec už německých škol, i doma často začal po německu. S otcem hovořili česky, německy, jak je napadlo; v kanceláři vlak a vše, cokoliv se pérem vyjádřilo, bylo německé. Z hovorů vyrozuměl Václav, že v rodině mají ještě „tetu Katinku“, sestru pana Johana, že mešká s jeho ženou na zámku v Mladějově a že je svobodná. Měl ji za starou slečnu, o kterouž se jinak nezajímal. Ale jednou našel náhodou v Jeníkově knize obrázek, dosti slušnou kresbu, zpodobující starou gotickou bránu hradní a kus věže zbořené ve stínu nějakého stromu, zarostlé břečťanem a křovím, tichý, poetický kout.
Václav byl překvapen, když se mu Jeník vyznal, že ten obrázek kreslila teta Katinka, že jej vzal z jejího pokoje, když tam stará Mariána uklízela. Víc neuslyšel, dále se také neptal a na obrázek i na jeho kreslířku záhy zapomněl v návalu senzací, jimiž bylo všechno roztržito a kolem všude neklidno. Den co den zprávy o vyjednávání válčících stran, o smluveném příměří mezi nimi, o císaři, jenž meškal v Jičíně a pak počátkem července v Brandýse nad Labem, o ministru „cizích důležitostí“ Metternichovi, že byl v Drážďanech, že tu měl u císaře Napoleona audienci od jedenácté hodiny dopoledne až do sedmi večer, po té audienci že kurýrové byli rozesláni na všechny strany. Zvláště mnoho a živě všude jednali o kongresu, jenž se počínal do Prahy sjížděti.
Václav, chodě do Toškánova domu, denně vídal ruch a hemžení v Starých alejích. Do jejich proudění přibývalo od počátku července cizinců co den. Sjížděli se diplomaté, nediplomaté. Čím dále tím hojněji a pestřeji blýskaly se cizí uniformy vedle domácích, hlavně ruské. Před hotely U tří líp, U černé růže, U modré hvězdy, U černého koně vídal jich Václav nejvíce.
Kurýři Napoleonovi a ruští, rakouští přijížděli, odjížděli, z Drážďan, z Reichenbachu slezského, z Vídně, z Brandýsa a zase naopak. Mělo se jednat o mír a chystalo se k válce. I v domě u Toškánů bylo to znát. Václav slyšel i viděl, jak pan Johan i pan Ambrož jsou teď zapraženi i všechen jejich personál, jaké starosti, jaký chvat s dodávkami, hlavně obilí, mouky i masa.
Že jde do tuha, uviděli Pražané v první polovici července, když vojsko začalo městem procházet, když ulicemi rozléhaly se víření bubnů, troubení, rachot děl, řinčivá hudba pěchoty i jízdných, kdy pluk za plukem přicházel a zase město opouštěl. Všechno vojsko zastavovalo se a zůstávalo v Libni a na polích kolem. Tam byl hlavní stan císařské armády. Veliké, hlučné ležení bylo v ustavičném spojení s Prahou, jejímiž ulicemi procházeli se vojáci nejrůznějších pluků a různých stejnokrojů, pěší v bělostných fraccích, švališéři, huláni v zelených, dělostřelci v hnědých, ošňorovaní husaři, šedí myslivci, bílí kyrysníci, velicí, silní mužové. —
Všude jen vojna, o ničem řeč nežli o vojně a všude, na ulici, v kafirnách, v dílně i doma u jídla; všude dychtivost a napětí, co bude. V kongres v Praze o mír jednající doufal už málokdo. Rytíř Jeník, setkav se na procházce se známými, řekl bez obalu, ten kongres, co – to že je komedie, válečný plán že je vypracován tu i tam, kongres že se rozletí najednou jako splašení vrabci a pak bum – vojna.
Již nebylo rozdvojení v sympatiích. V tom už jedna mysl všude, že je nutno se přidat k Rusům a jejich spojencům. Noviny už nevynášely Napoleona, zato velebily kozáky, jaký to „udatný národ, který v nynější válce s Francouzi nesmrtelného si dobyl jména“. —
Z libeňského ležení navštěvovali vojáci Prahu v houfcích i proudem, Pražané zase chodili se dívat k Libni nebo večer na Libeň na řady nespočetných ohňů táborových, jejichž dým a zardělá zář stoupaly vysoko do temna večerních nebes.
Vedle vojska nové zástupy proudily do Prahy z nejbližšího okolí i z dalšího venkova, tisíce dělníků i dělnic. Hemžilo se jimi na hradbách, u bran, jež za vojenského vedení nachvat opravovali, opevňovali, kdež sváželi kmeny, přisekávali palisády a zatloukali je na opevnění hradeb a bran, aby Praha byla přichystána na všechno, kdyby snad Napoleon ze Sas vrazil do Čech. Tak válečně bylo na pražských hradbách a v nich, v městě, kongres míru v jalovém, neupřímném jednání. —
Václav měl těch dnů u Toškánů denně více nežli hodinu. Přicházel dřív a zůstával i po hodině, jak stará paní ho požádala, kvůli Hanzimu, aby chlapec nebyl pořád tak sám, aby někdo na něj dohlédl. Sama nestačila v tom ruchu a honu, jaký byl po celý den v domě, a mužští si hocha teprve nevšimli; nemohli. Václavu to nebylo valně vhod; potřebovalť sám hodně času, poněvadž se úsilně připravoval na zkoušky, v druhé polovici července už ohlášené: dne 13. a 14. srpna měla být ústní zkouška z církevního práva, dne 16. písemná; z českého státního práva ústní zkoušky dne 23. srpna a dne 24. písemná. Václav přidával studiu noci; sedával dlouho a časně vstával, aby nahradil čas strávený u Toškánů. Zato mnoho, často mnoho vídal v paláci dodavatelově i z jeho oken, když s Hanzim hledíval na ruch Starých alejí, na průvody, hlučná vítání, hřmotné pochody vojska, na nekonečné řady panských kočárů skvělého dvořanstva a družin. —
Posledního dne července přijel císař do Prahy a prohlížel v průvodu vojenské družiny pražské hradby.
Už bylo slyšeti, že se válečná vichřice žene. Prahou rozlétla se zpráva, že cár je už v Čechách, tentokráte ne sám, nýbrž v čele veliké armády, že se už blíží. V to konec kongresu. Dne 10. srpna bylo po všem jednání. Poslední jiskra naděje v mír pohasla. Vojna!
Praha všecka rozrušena. Vojenské ležení za branou a ruské pluky se blížily. V hlavních ulicích všude hemžení jako na mraveništi. Dvůr opět přijel, aby tu uvítal cara; sjelo se množství šlechty, cizinců, všude jich plno a generálů a vyšších důstojníků. Hostince nestačily, soukromé byty se najímaly a dál se soupis bytů pro ruské vojsko. Také v Toškánově paláci chystali řadu pokojů pro ruské generály.
Václav užil ticha ty dni jen ve svém studentském pokojíku a jen v noci, a to ještě ne bez vyrušování. Často k němu zalehly i za pozdní hodiny otevřeným oknem (byly teplé srpnové noci) táhlý hluk nebo hřmot četných pádných kroků vojenských, pokřiky i zpěv. Už si toho ani nevšímal. Ale jednou, tu noc před první zkouškou, přece naslouchal a napjatě. Houf studentů přicházel ulicí a zpíval: slovům nebylo rozumět, ale pak jasně rozeznal, když táhli zrovna pod jeho oknem, jak zanotovali:
Freiheit, die ich meine,
die mein Her z erfullt,
komm mit deinem Scheine —
Přešli, zacházeli. Václav, přiskočiv k oknu, nachýlil se ven a naslouchal. To ta nová píseň, která sem přivanula z Němec, prý z bojiště, tu tam zpívají, Liitzowův sbor a Němci ve zbrani. Maně vzpomněl na pruské emigranty, které viděl kdysi u Modrého hroznu a kteří, jak slyšel, všichni z Prahy ujeli i ten doktor Múller, domů, do Němec, bojovat za vlast a svobodu.
„Freiheit, die ich meine —“ znělo mu a trpkost pocítil i závist. Tam bojují za vlast, budou mít svobodu a tady —
Nazejtří po zkoušce, kterouž dobře odbyl, zahlédl odpoledne u Toškánů v domě zase zpěváka Kominíčka. Byl u staré paní a ta se pak Václavovi o něm sama zmínila, že tu byl stran zítřejší slavnosti.
„Car přijede —“ řekl Václav překvapen tím, cože Kominíček.
„Ano, ale zítra bude také první mše v kostele Panny Marie Vítězné na Bílé hoře. Pojedu tam.“
„Car přijede, jemnostpaní —“
„Až pozdě odpoledne. Hanzi by taky mohl. Nejeli by taky? Tam bude slavnost!“ Tvář staré paní zjasněla nadšením a radostí.
„Není možná, jemnostpaní, mám zkoušky.“ Té chvíle neměl odvahy, aby řekl plnou pravdu.
Stará paní Toškánová jela nazejtří 15. srpna na Bílou horu se starou Marianou, bez vnuka, když jeho informátor nemohl. Odpoledne se vrátila, to již zástupy lidstva, shlukujícími se u Prašné brány a v Starých alejích, chystajícími se uvítat ruského cara. Doma tou dobou připravovali v největším honu osvětlení na večer, jak všude v sousedství, v ulicích, kterými car měl jeti, se k němu bez vyzvání, spontánně odhodlali. Václav s Jeníkem pomáhali také stavět do nekonečné řady oken svíčky a svícny. Václav nečinil tak z ochoty k domácím, nýbrž z nadšené radosti nad příchodem mocného slovanského panovníka.
Po osmé, za prvního smrákání jej uviděl, an jede v zátopě světel, ozářenou ulicí po pravici rakouského císaře, jenž mu vyjel za bránu naproti v nádherném kočáře v nekonečném průvodu povozů a jezdců v lesklém stejnokroji, z nichž úžas budila zvláště družina dvorských kozáků v drahocenných huňatících, v rudých kaftanech, zářících zlatem epolet i šňor a s nábojnicemi za prsou. Zdola, z Alejí, bouřilo nadšené volání, neutuchající jásání, do něhož hřímala hradčanská děla a slévalo se slavné vyzvánění. Václav také volal, křičel „Vivat! Vivat!“; vítal a pozdravoval slovanského panovníka jedoucího za bouře nadšení na hrad českých králů. —
Nazejtří, v pondělí, dostal se do hlubokého ticha. Celé dopoledne proseděl v Karolinu v odlehlé, nevalně světlé síni nad písemnou prací z církevního práva. Když vyšel v poledne na ulici, uslyšel, že propásl nádherné divadlo, že před polednem vjela do města carská kozácká garda ve vysokých čákách s červenými pytlíky, v tmavozelených uniformách s bílým řemením, plných stříbra, a všichni na koních jedné barvy, celičký pluk, a dlouhé píky nad ním jako les – krása, krása prý, jak mu všichni líčili a zvláště nadšeně večer na Staré rychtě u vlastenského stolu, kamž se odebral oslavit svou zkoušku. Hned však na ni zapomněl, ale slavil přece a nadšeně a dlouho se Svobodou, Havelkou, s Hýblem a ostatními, cara slavil, Rusy, slovanské vojsko. Tam se také opravdu zamrzel nad doktorem Srnkou, jenž, jako by se nic nestalo, klidně seděl jako jindy; jen víc před se bručel, bezpochyby nespokojen. K nim ani nepromluvil, jen několikráte se ohlédl a tak podivně, jako s úsměškem. A záhy odešel. Václav mu tentokráte rád viděl paty.
Toho večera také uslyšel, že odpoledne přijel do Prahy slavný generál Moreau, protivník Napoleonův, někdy spojencův hrozný nepřítel, teď pomocník, že se vrátil na carovo pozvání z vyhnanství, z Ameriky, že přijel do Prahy ze Stralsundu přes Berlín a že bydlí, to Hýbl přinesl, na Malé Straně v nárožním domě proti srbskolužickému semináři, car že hned přijel jej navštívit, a když odjel, že zase generál Moreau jel nahoru na Hrad s poklonou caru a císaři Františkovi.
Když ráno po té oslavě na Staré rychtě Václav vyšel na ulici, zastal houfce lidí u nároží a ne u jednoho, nýbrž u všech, kolem kterýchž šel. Četli císařův manifest ohlašující válku proti Napoleonovi; četli, živě rokovali, ale ne překvapeni a bez prudkého rozčilení, neboť co vyhláška oznamovala, to měli všichni už předtím zajisté. Ale pak se všechno jakoby splašilo a kdekdo hnal se k Poříčské bráně a v ty končiny, když se rozkřiklo, že Rusové jdou, že jsou už tu.
Přitrhli a vcházeli do Prahy za nadšeného vítání jako vítězové, pluk za plukem, jízda nejprve, každý pluk na koních stejné barvy, ten na samých hnědácích, ten na plavých, ten na vraných, kozáci, gardoví dragoni ve vysokých čákách, v tmavozeleném fráčku, v takových nohavicích; za jezdci pěchota v tmavozelených uniformách, prapor za praporem, pluk za plukem, s řinčivou hudbou, a zase jízda, gardoví husaři v rudých dolma-nech, v rudých kožíškách přes rameno, huláni v tmavomodrém fraku, v šedých pantalónech, pěchota, dělostřelci a zase jízda, pluk za plukem, každý radostně vítán.
Václav při tom vítání nejednou si připomenul, jak bylo před dvanácti lety. Obraz ruského ležení pod Josefovem u Jezbin oživl mu neobyčejnou svěžestí. Připadl mu také bradatý kozák, jenž mu dal peníz na památku, připadl otec, starý Bílek, jakou by teď měl radost.
Den míjel jako v opojení, jako v nádherném divadle, ve vzrušení a rozčilení. Noc zarazila pestrý, rušný a šumný proud ruského vojska, ale nazejtří hrnul se opět ulicemi, opět pod prapory, za hudbou, za rachotu bubnů, nejprve zase jízda, kyrysníci, řada opremovaných trubačů v helmicích s rudými velkými chocholy na hřebene helem, všichni na bílých koních, za nimi řady kyrysníků v helmách černých velkých chocholů, v bělostných uniformách, v černých kyrysech, samý velký, statný muž na vybraných koních; za nimi pěchota, císařská polní pošta, kozáci – nejznámější, nej-populárnější ze všeho vojska, na koních ne právě nejvzhlednějších. Nad nimi les rudých, dlouhých pik, praporce s kříži a obrazy Bohorodice. Každý kozák přes plece pušku, jejíž kohoutek i pánvička obaleny huňatou kožešinou.
Ulice nepřestaly znít a zvučet pádným, stejnoměrným krokem pěších i cvakotem podkov. Ten hlomoz neumlkal, nezanikal, leda na chvíli, kdy spustila hudba nebo když bradatí molodci zanotovali a spustili mohutným sborem. Míjeli, zajížděli; za nimi noví a jiní, z dalekých končin svaté Rusi, od Donu, od Uralu, a za nimi divní pronárodové, škadrony krymských Tatarů ve vysokých rudých čepicích s kožešinou, žlutě premovaných, i jezdci z končin ještě vzdálenějších, v helmicích, s lukem v široké pochvě po pravé straně, s toulem plným šípů po levé straně u sedla, lidé žlutavé barvy, řídkých, svislých knírů.
Václav hleděl na vzácné, stále se měnící divadlo, jak se před ním neslo, na nekonečné, pestré řady Rusů jako u vytržení. Radostné teplo se mu rozlévalo hrudí a v duchu i polonahlas opakoval si: „Tam od východní strany duch Slavie věje —“
Vítal Rusy nejenom v řadách, na pochodu, nýbrž i v klidu a v uvolnění, v jejich táboru za Poříčskou branou. Tam se většina ruského vojska utábořila; tam stály baterie jejich děl, nesčetné řady vozů s náboji a prachem, prosté vozy špížné, z nichž mnohé neměly ani kouska železa, ani železného hřebíku; tam strojili krmě a nocovali ve stanech, boudách, mezi vozy, tam odpočívali den, dva, nežli se vydali na další pochod nebo nežli je vystřídaly nové pluky a eskadrony.
Václav se tam pustil s Hýblem a Havelkou a protáhli se, jak mohli, skoro celým ležením. Nejčastěji se zastavili u markytánských vozů, v nichž koně byli zapraženi pod duhou. U těchto vozů, kde vládl bradatý markytán nebo statná markytánka v nevídaném kroji, v dlouhém ruském kanduši, stále jako na mraveništi. Vojáci nejrůznějších uniforem, bradatí i oholení, ve furažkách i čákách, se tu rojili, kupili, tlačili.
Václav a jeho přátelé zastavovali se stranou, dívali se, pozorovali, naslouchali směsi hlasů, smíchu, křiku i hovoru; jen jednou pustili se do tlačenice u takového vozu, který však nebyl zatopen houfem vojáků, nýbrž zvědavými Pražany. Nad jejich dav vznášel se dvojitý hrb, dlouhý krk i nehezká hlava hodně ošumělého dromedára, jenž vypřažen stál uvázán vzadu u vozu, nedbaje tlačících se zvědavců, přežvykuje flegmaticky, jako ospale.
Václav zkoušel také svou znalost ruštiny; pouštěl se do hovoru s tím oním vojákem, tu v ležení a ještě více v městě u Toškánů, jejichž palác se nějaký den proměnil takřka v kasárna. Ruská stráž stála před ním; bydlelť tu sám bratr carův, veliký kníže Konstantin se svojí družinou. Po všem domě, zvláště na schodech, na chodbách, po celý den ruch a šum a cvrnčení ostruh, dole volání do zbraně a rachot bubnů, přebírání ordonancí.
Václav, jak jen mohl, zastavil se s vojáky, lámal ruštinu, míchal ji s češtinou a měl radost, srozuměl-li se, jakož také Rusy patrně těšilo, že se mohli domluvit. Václav vypravoval o hostech v paláci Toškánově, o důstojnících, o velikém knížeti, nadšeně o nich povídal večer u vlastenského stolu na Staré rychtě. V tom nadšení pro Rusy leccos zamlčel, jmenovitě jak starý Tomáš u Toškánů hubuje, jaký teď pořádek, to že bude uklízení, tolik vojska a to panstvo, velkokníže, ten že se na nic neohlíží, pokojů nešetří ani hedvábných drahých nebes nad postelí, a co si poroučí, takové divné věci, co vymýšlí, aby mu věšeli jeho kožené bílé nohavice do sklepa, aby zvlhly a více pak na nohách přiléhaly, těsně, jako ulité.
Václav o Rusích mluvil nadšeně a také rád poslouchal, když o nich vypravovali, nejvíc o kozácích, jaký to dobrý lid. Než nic ho tak netěšilo jako ten večer, když přišel na Starou rychtu Havelka a začal všechen vzrušen, aby poslechli, přátelé vlastenci, co se dnes stalo, aby povážili, že piišel k jemnostpánu, k Dobrovskému, zrovna když jim Dobrovský vykládal, ruský oficír a ten že ve jménu svého pána, vysokého generála, povídali, že to byl Barclay de Tolly, že přišel a požádal ten oficír, aby jeho komandant směl panu abbému osobně vzdáti svou úctu.
„To se vám strh poplach, když ten oficír odešel,“ vypravoval Havelka, „bodejť, generál a už takřka za dveřmi a tady ten slavný pořádek či nepořádek. To jste měli vidět, jak jsme se zatumlovali. Já hned do almary jemnostpánu pro lepší kabát, Jodl uklízel knihy ze židlí, Klicpera táhl stůl více k oknu, Dlabač sehnal nějaký hadr a utíral prach jako o základ, až zrudl a divže se nezpotil, zkrátka, úklid, náramný, divoký úklid —“
„Co Dobrovský —“ ptal se Hýbl.
„Jen se usmíval a byl klidný —“
„Přišel ten generál?“ ptali se kolem stolu dychtivě.
„Přišel, vznešený pán. Uniforma samé zlato, samá zlatá šňůra a na prsou co řádů! Přišel s adjutantem.“
„Kudy přišli? Vrátky, z ostrova Kampy?“
„Ne, hlavní branou od paláce —“
„Tak co generál —“ ptal se Václav nedočkavě.
„No, hluboce se uklonil a jak je šťastný, povídal, že může osobně poznati muže, jehož jméno pokládá Slovanstvo —“
„Slovanstvo řek? Slovanstvo?“ vpadl Václav dychtivě.
„Slované, nebo Slovanstvo, to jistě, že celé Slovanstvo pokládá Dobrovského mezi své nejučenější, nejslavnější, ano i celá Evropa.“
„Byl tam dlouho?“
„Asi půl hodiny.“
„O čem mluvili?“
„To my již ustoupili do druhého pokoje, ale slyšeli jsme pak, že o literatuře, a to se ví, že také o vojně a politice.“
„Co Dobrovský?“
„Byl tuze spokojen, viděli jsme to. A my měli a máme také radost. To je co říct! Ruský generál u českého učeného, teď, za vojny, když je všechno myšlení jen na pole obráceno a proti Napoleonu —“
„No, Bolzano má pravdu, když tuhle řekl o Dobrovském,“ notoval Hýbl, „že on je jediný ze tří miliónů Čechů, kterého si váží všude v cizozemstvu. To je už sláva!“
„Až se dobřanský farář doví!“ pomyslil Václav a hned si umínil, že mu napíše zprávu o Dobrovském a Rusech.
Vlastenci byli jimi nadšeni. Zato paní Praxová se na ně zlobila, čím dál tím více, na ně i na Johana, na muže. Ten ty dni přečasto opouštěl svůj trůn na pódiu u okna a vycházel do města, a pokaždé proto, jak hlásil, že sejde podívat na Rusy, že muší, protože přitáhli zase noví, obzvláště kozáci noví, a to aby věděla Aninka, vykládal jí horlivě, ač ne místem bez ironie, že je rozdíl v kozácích, že píky mají všichni, pravda, píky na deset loket dlouhé, tuhle že vrazil na Koňském trhu kozák tou pikou do kočáru nějakého doktora a hned že crrrnk, že se vysypalo okno u kočáru, a to že jen namátkou, náhodou, jen tak zavadil tou pikou, to že jsou píky – Ty píky že všichni kozáci mají, pravda, a fousy také všichni, ale už čepice ne, das heisst, stejné čepice. Čepice sice že mají všichni, a jaké chlupatice, ale dýnka, vršky nestejné, jedni zelené, druzí modré a také červené a bílé prýmy na nich, a ti že jsou z Asie, ti s červenými čepicemi, až z Asie, jak si dal vyložit, až z Asie, kvis —