Aninka popadajíc dech posílala všechny kozáky i ty s červenými čepicemi do horoucích pekel, neodtáhnou-li brzo, že se jí muž naučí toulat a zvykne na hospody. Chodilť i ve všední den k Charouzům a zatoulal se také až ke Glaubicům na Malou Stranu. A těch řečí, co pak měl, když se vrátil, o kozácích a jiných Rusech, o Rusech vůbec, že s nimi seděl a pil, ó to dobro, to dobro, a „zdravstvujtě“ mluvil s divným přízvukem, a jak zpívají, bože, až to srdce svírá, a pijí a jedí, ovoce, to je jim vzácné, a pivo pijí, také pivo a ne snad jen kořalku, a lojové svíčky že nejedí, bodejť, když doma strojí, ví-li, to že ani arcibiskup se tady tak nemá jako takový možný Rus; a ji že pošle do Ruska, ji, Aninku, aby viděla, aby se naučila vařit, aby věděla, napřed že je rosolka, on že to ví, že si dal vyložit, napřed skleničku rosolky, pak že začne oběd: nejprve pastičky masem a cibulí nadité, uzený jazyk, studené selátko – ach – a pak teprve polévka, čtverá polévka, zelná se šunkou, pak kaltounová, pak nudlová, pak husí. Po polívkách čtverá omáčka, dvě černé, dvě bílé, na způsob našeho zadělávaného.
Tady, když to poprvé vykládal, opřela se mu Aninka sic dýchavičně, ale rozhodně, aby neplácal, to že mu někdo namaloval – Než mistr Prax přes tento odpor i přestože i pak mu do řeči skákala, co povídá, to že není možná, dokončil ruský oběd a přednesl po čtveré omáčce pečené: telecí, vepřovou, jehněčí, husí, zvěřinu a ryby a to že se všecko najednou staví na stůl a vína k tomu, to že je slavný ruský oběd a za to že se pak jinač řekne: pánbůh zaplať, dobrý to bylo, zej tra zas tak, jinač než tady po škubánkách nebo bramborech.
Car přijel v neděli, Moreau v pondělí a ve středu pruský král. Ve čtvrtek dne 19. srpna odjeli mocnářové přehlídnout část rakouské armády, tábořící u Tejnice. Pak se vydali do pole. Po dvaadvacátém srpnu Praha zase ztichla. Hlavní proud ruského vojska odtáhl a valil se dál od Prahy ke hranicím. Nové sbory už nepřicházely. Ruské uniformy však úplně nezmizely z pražských ulic. A v hotelích plno Rusů, jedoucích do českých lázní nebo z nich.
Dne 23. a 24. srpna odbyl si Václav zkoušku z českého státního práva. Kvůli svému žáku, kvůli Jeníkovi, zůstal až do konce měsíce. Mladší Toškán, „pan Johan“, sice vymohl ve škole, že by byl synek mohl s ním už 29. vyjeti na mladějovský zámek na prázdniny. Než stará paní nedovolila. Musiliť oba, syn i vnuk, na procesí, konané toho dne z Týna na Hrad ke Sv. Vítu, velké, slavné procesí, jež vedl sám arcibiskup a jež se modlilo, aby bůh požehnal zbrani spojenců proti Napoleonovi.
To bylo v neděli. Nazejtří v pondělí vypravil se Václav domů na vagace. Nežli vyjel, zachytil ještě zprávu, která právě donesena letěla Prahou, že spojenci dorazili k Drážďanům a že již hnali outokem na hradby od Francouzů kolem města silně založené. Tuto zprávu nesl domů jako poslední novinu.
Než hned druhého dne po jeho odchodu rozkřiklo se Prahou, že včera, tj. 30., dobyla spojená vojska dokonalého vítězství na cestě od Petrsvaldu k Teplicům nad Francouzi pod správou generála Vandamma.
XXVIII. DOKTOR HELD SE S LORY ROZLOUČÍ
To byla bitva u Chlumce.
Než po této první zprávě žádná jiná, nic určitějšího a zevrubnějšího. Nejistota zůstala, dychtivost rostla. Dne 5. září vracel se doktor Held z nemocnice Milosrdných bratří. Na kraji Spálené ulice chytil jej starý rytíř Eisenstein.
„Pane doktore! Pane doktore, vy jistě víte o madame Dupasquierové —“
„Že se před týdnem vdala, ano —“
„Tedy přec! Je-li možná! A prý —“
„A vzala si toho svéHď strážce nemluvného, toho pana Zimmermanna.“
„A co, pane doktore —“
„Víc nevím nic, leda to ještě, že odjedou z Prahy nebo již odjeli.“
„Ahá! V tom něco je. A co Leon —“
„Mladý „Napo-leon?“
„Jen se smějte, doktore, ale on je, a to všecko, ta svatba, vždyť víme, jak to chodí, že takové milostnice musí se pak vdát a že si je někdo musí vzít. A odjeli, pravíte, do Francie, není-li pravda? Vidíte, jistě do Francie.“
Vtom přiběhl k nim nějaký mužský všechen udýchán, jehož doktor neznal, ale jenž na něj volal:
„Pane doktore, vezou raněné, z té bitvy na saských hranicích —“ A letěl dál. A hned jiný se kolem mihl, všechen zardělý, uhnaný, volaje, křiče před se, na celou ulici, že vezou raněné, že jsou už na Poříčí. Do toho vyvolávání zalehl šum od Starých alejí, několik lidí běželo v největším chvatu směrem k Prašné bráně.
Doktor Held, zapomenuv na rytíře Eisensteina, jenž v tom náhlém vzrušení zmizel, nechtěl věřit nenadálé novině; vykládaje známým ze sousedství, kteří se kolem něho shlukli, že není možná, že by přec od vojska poslali napřed zprávu, nějaké oznámení, jistě, aby se tu mohli na transport raněných uchystat, lože, místnosti a všechno připravit, že přece není možná —
Ale bylo. Sám se přesvědčil, když se také vydal za proudem. Nekonečná řada povozů, většinou samých selských, košatinových nebo fasuňků, mezi nimiž jenom tu i tam jel nějaký okroč žlutě natřený a ještě řidčeji kočár, vjížděla Poříčskou branou za průvodu malého oddílu pěších vojáků v šedých pláštích a bílém řemení. S vojáky kráčeli lehce ranění, kteří vydrželi a nemusili na vůz. Ti s menšími ranami, kteří nemohli na nohy, seděli na vozích zrovna nacpáni nebo jen vpředu i vzadu povozů, vezoucích těžce raněné, ležící na trochu slámě.
Vůz za vozem, konce jich nebylo; z nejednoho vyrazil bolestný výkřik nebo zaúpění, když vůz na dlažbě náhle prudce zahrkl nebo se otřásl. Od Poříčské brány bral se ten smutný průvod do města. Část vozů odbočila na Josefské náměstí, část na Senovážné; průvod však tím nepřestal a také neslábl. Jiné a jiné povozy s bolestným nákladem jely dále Starými alejemi, Ovocnou ulicí; část zarazila na Židovské zahradě, část na Dobytčím trhu, jiná jela od Prašné brány Celetnou ulicí na Staroměstský rynk.
Řady těch povozů jely pak už mezi zástupy lidí. Shlukovali se vpravo vlevo, tlačili se k vozům, jež místem musily na chvilku zarazit, co se uvolnilo. Nejtěsněji bylo v Celetné ulici, kdež úzká prostora nestačila. Účastenství i zvědavost shlukly tolik lidí. Než i ti, kteří přišli, jen aby viděli, obměkčili se naráz, jak spatřili smutné divadlo, vozy plné raněných, velkou většinou Francouzů, Rusů a Prušáků v pláštích nebo bez nich, v nejrůznějších uniformách, s nevalnými obvazy, krví prosáklými.
Dech se tajil pohledem na nebožáky, kteří krváceli u průsmyku Naklé-řovského a v chlumecké bitvě. Srdce svíralo se, když je z vozů skládali, zsinalé, zmořené bolestí i hroznou cestou, třesoucí se, s očima horečně zanícenýma, když slyšeli jejich úpění a bolestné výkřiky, kdykoliv při skládání skládací nevolky zavadili o jejich rány bídně ovázané nebo když prudčeji jimi pohnuli. A jaké ukládání ubohých! První chvíli neměli ani nač je položit, leda jen na drobet slámy z vozu nebo v některém domě sehnané. Leckde nebylo ani té, a nezbylo, nežli raněné položit na holou dlažbu, na chodníky, do průjezdu domů.
Než tato bída přemáhána bez odkladu. Hluboký soucit Pražanů hned činem se jevil. Po prvním bolestném úžasu skutky milosrdenství. Nikde nezůstali nad raněnými trnoucími diváky, hned a všude pomyslili na přispění. Všude sháněli víno, jídlo, polévky na první občerstvenou a záhy také odnášeli raněné z dlažby do bytů, do chudých i bohatých, a do hostinců. Mnohé z nich uložili v Platejzu, u Zlatého soudku, v domě mile-simovském v Celetné ulici a u Zlatého hřebene. V kupeckém krámě na rohu Spálené ulice, proti Perštýnu, zřídil kupec obvaziště, kdež převazovali rány. Do večera byli všichni ranění a nemocní pod střechou.
Doktor Held vrátil se do svého bytu teprve před jedenáctou v noci. Až do té chvíle pomáhal raněným a nemocným vojákům; domů přišel v šatu umazaném i krví potřísněném, unaven, vysílen, rozrušen. Hospodyně bázlivě mu oznámila, že tu byla návštěva. Mrzutě, netečně mávl rukou, rychle se však obrátil, když uslyšel, že tu byla ta stará paní, Francouzka, která chodívala k paní z Hanoldů.
„Co chtěla?“ zeptal se čile.
„Neřekla, ale že přijde zítra.“
Nepřišla, ale již ráno čekala před domem, když odcházel do nemocnice Milosrdných bratří. Uslyšel, že včera přijela z venkova. „Sama?“ vpadl jí dychtivě do řeči.
„Ano, já jen na nějaký den. Bratr mně nepíše a teď, když Rusové jsou tu, myslím, že se spíše doptám. Neměla jsem žádného stání. A když jsem přijela, zrovna do té hrůzy, o které jsem neměla ani tušení. Ach bože, je-li také můj bratr mezi nimi, můj ubohý Charles – Ach pane doktore, jdu k vám o radu, o pomoc, abyste se mne ujal —“
Doktor konejšil její úzkostný strach a slíbil ochotně, že tak učiní, jak žádá, dopoledne že musí k Milosrdným, odpoledne však že půjde zase mezi raněné a že začne pátrat.
„Doufám však, že pana bratra nenajdeme, že je zdráv. S ním se nesejdu, ale včera, hned jak raněné přivezli, jsem měl setkání – s rytmistrem z Hanoldů —“
Paní de Lozier strnula úžasem.
„Ano, je raněn a těžce, a dostal se mně náhodou v ošetřování.“
„Mon dieu! Mon dieu! A těžce raněn?“
„Velmi těžce, na pravé noze a na hlavě. Nevím, nebude-li třeba operace. Dal jsem o něm vzkázati jeho bratranci.“
„Ach, ach – A poznal vás?“
„Poznal a hned se mne ptal na Jeanettu, je-li zdráva.“
„Žasnu —“
„Řekl jsem, že asi je, jinak že nevím nic určitého, když je Jeanetta s matkou už přes rok na venkově.“
„Co pan z Hanoldů?“
„Zarazil se, pohlédl na mne a podal mi ruku. Pak, když jsem obvaz dokonal, řekl tiše: ‚Děkuju vám. Vím, že je zle, ale jen kdybych mohl ještě uvidět Jeanettu, mé dítě – Oh, jak byla roztomilá! Ach, Jeanettu a – ’ Nedořekl. Snad v tom návalu, v tom vědomí, že je v nebezpečenství, vzpomněl i na paní.“
„Och, má Lory, má ubohá Lory!“
„Bylo mně ho líto, udatného vojáka; řekl jsem mu, že by bratranec mohl za něj psát a požádat —“
„To jste mu řekl?“
„Dobře tuší, jak s ním je, a odepřít snad poslední přání – Snad už mladý Hanold psal paní z Hanoldů. A vy, madame, budete také —“
„Ano, slíbila jsem, že jak dojedu, podám o Praze zprávu. Toho se chudinka ovšem nenaděje —“
„A já se, madame, přičiním, abych také vám mohl podati zprávu co nejdříve. Dnes v tom návalu a zmatkuje to nemožné, ale jen co se uvolní —“
Než neuvolnilo se tak hned. Toho dne, 6. září, přibyl do Prahy nový transport raněných a také mnoho set zajatých Francouzů, kteréž však vedli dál, do josefovské pevnosti. Také příštího dne přijel nový průvod povozů, většinou selských, plných raněnými i nemocnými. Rozdělovali je po soukromých domech, po velkých místnostech v hostincích, po školách. Doktor Held měl teď kromě své nemocnice U milosrdných ještě druhou, improvizovanou, ve škole v klášteře uršulinek v Nových alejích. Z těch nových transportů dostalo se i na něj, takže za ty dva dni k jeho padesáti vojenským pacientům přibylo přes sto nových s ranami zanedbanými, plnými červů, hrozně páchnoucími. Domů přicházel teď jen v poledne a pozdě večer, někdy až v noci, když ve vojanském jeho špitále byla zvláštní práce. Při veškeré té klopotě nezapomněl na paní de Lozier, ale také ne na svého bratra na Rusi, zmizevšího už před lety. Held byl sice už přesvědčen, že jeho nešťastný Ignác je mrtev, než přece nanovo pátral mezi raněnými ruskými důstojníky, jako nedávno, když do Prahy přitrhly ruské pluky. Ale opět nadarmo. Zato paní de Lozier mohl podati příjemnou zprávu. Vy-šetřilť během týdne, že její bratr neleží raněn v Praze, že sice u Chlumce v bitvě bojoval, ale zdráv že vyvázl a že postupuje dále se svým plukem.
Druhý den po tom, co toto vzkázání poslal staré Francouzce, přišla v poledne nenadálá a nehlášená návštěva. Held, jenž právě hledal nějakou knihu, rychle se obrátil, jak zaslechl, že někdo vstoupil. Lory! Paní Ha-noldová! Vešla v černém obleku, tiše, vedouc Jeanettu. Paní Hanoldové, jež pohnutím nemohla hned promluviti, kmitl se nach pobledlou tváří, když Held vyrazil jí vstříc v radostném překvapení.
„Vy!“ Stiskl jí ruku a políbil. Pak chytil Jeanettu a políbil ji na čelo.
„Ráno jsem přijela,“ hlas paní Hanoldové zněl zastřeně a slabě se chvěl, „jsem u paní Lozierové, od ní jdu nejprve k vám.“
„Psala vám.“
„Ano, a bratranec. Vím všechno. Je to nebezpečné?“ „Je,“ a francouzsky dodal, že bude potřeba amputace nohy a také že běží o levé oko.
Statný, sličný muž měl býti tak zohaven. Zatrnulo v ní hrůzou i soucitem. „Znáte jeho přání,“ ptala se mdlým, nejistým hlasem. „Ano, a vy —“
„Uvidí Jeanettu, ovšem – Jak mu to odepřít. Ale také po mně se ptal, psal bratranec —“ dodala váhavě, hledíc na Helda a čekajíc, co on, jako by on měl rozhodnout.
„A přeje si s vámi promluvit, slyšel jsem. Splňte i toto přání.“
Paní Hanoldová zasmušivši se přisvědčila:
„Ano, kvůli Jeanettě.“ Podala mu ruku a v pohledu jí svitlo vděčností. „Ale vy —“ dodala zase po německu starostně, se smutným úsměvem, „nedbáte toho, co jsem vám psala, nešetříte se. Paní Lozierová mi vypravovala, jak se raněným obětujete —“
Held to zamluvil a zdržel ji, když vstávala, chtějíc odejít. Zvěděl, že teď zůstane u paní de Lozier, že pro několik dní nehledala bytu.
„Tedy zas odjedete?“ zeptal se s tichou výčitkou. „Musím.“
„A zůstanete tam?“ dodal tlumeněji.
„Je tak lépe. Prosím vás,“ dodala pohnutě po francouzsku a rychle vstala, majíc se k odchodu, „prosím vás, ne teď, ne teď —“
„Ale uvidím vás ještě —“
„Ano,“ přisvědčila chvatně a podala mu ruku.
Druhého dne se dověděl, že byla v nemocnici s Jeanettou a s paní de Lozier, sama že zůstala nejprve v pozadí, madame že přivedla Jeanettu k rytmistrovu loži, že děvčátko, ač je připravili, bylo jako u vyjevení, jak se leklo otce, když jej zhlédlo ne jako u nich v parku, zdravého, nýbrž s obvázanou hlavou, bledého. Ležel jako bez ducha, hned však oživl, když paní de Lozier šetrně mu oznámila.
„Jeanetta, mé dítě!“ vydechl, „ach, mé dítě!“
Paní Hanoldová, jež vešla neklidná, vzrušila se tím pohledem. Lítost, soucit ji přemohly a zachvěla se, když se rytmistr Jeanetty hned také optal, nepřišla-li s nimi matinka.
Neudržela se, přistoupila. Vztáhl k ní ruku.
„Děkuju, děkuju vám – vy jste přišla. A já – vidíte —“
Lékař, jenž tu měl dopoledne službu, připomenul, že je nutno, aby raněný se příliš nerozčiloval, a prosil, aby se návštěva zkrátila. Paní Hanoldová postřehla mužův pohled, který na ně, na dceru, na ni, upřel, dlouhý, smutný, jako se loučící, plný pohnutí. A jak Jeanettu miluje!
Teprve za několik dní po amputaci, jež se zdařila a při kteréž Held nebyl, navštívila paní Hanoldová s dceruškou svého muže a pak denně. Raněný se sbíral, s okem však bylo zle. Pohaslo mu. Held zvěděl, že když rytmistr vyvázl z nebezpečenství, chtěla paní Hanoldová odjeti z Prahy, že však na jeho prosbu odjezd odložila. Raněnému, zmrzačenému nemohla odříci. Held si to sice vyložil, že kvůli Jeanettě tak učinila, než v srdci se mu hnulo cosi jako žárlivost, v níž byl i úsměšek, že Lory povolila; k němu, Heldovi, že je důslednější, že i tady se mu vyhýbá. Mluvilť s ní za těch několik neděl třikráte a jen náhodou, když ji potkal na ulici. Než pojednou se s ní setkal doma. V poledne koncem října přišla sama, bez Jeanetty.
„Odjedeme,“ pravila vzrušeně, „ale nejdu se loučit. Přijdu ještě s Jeanettou, ale musím s vámi promluvit. Včera u Slívku, včera i předtím, mluvili o Hanoldovi, paní radová, hraběnka Bubnová, tuze ho litují, byly jej kolikrát navštívit – A on je ubohý. Mluvily pro něj, prosily za něj, byly dojaty jeho utrpením i zkroušeností, jak mně hraběnka řekla. A jí žádal, velmi prý prosil, aby byla prostřednicí —“
„Mezi vámi!“
„Abych mu dala Jeanettu —“
„Není možná!“ vyhrkl Held bezděky. „Ano, a to také věděl, že ji nedám z rukou.“
„Tedy vy – s ní abyste —“
„Ano.“ Paní Hanoldová nevědouc vstala. „Opřela jsem se, zamítla – ale tolik mi vykládaly, že kvůli Jeanettě, která o našem sporu neví, a on – teď zmrzačený, že nemůže žít bez svého dítěte, že by si zoufal. Ach, tolik domlouvaly a dokazovaly, jaký prospěch z toho bude mít Jeanetta, abych svůj odpor přemohla. Citu, srdce se dovolávaly a on co slibuje. Také sám pak prosil, zsinalý, mrzák, oko se mu slzami zalilo, když mluvil o Jeanettě, kdyby se měl rozloučit —“
„Svolila jste,“ řekl Held temně, ale bez výčitky.
„Ano,“ vydechla a na okamžik sklopila oči, „ano, nová oběť, ale – rozumějte mi – je to tak jako teď, v Praze. Tisíce raněných přijali tady z milosrdenství – tak i já. Jen z lásky k dítěti. Bude vídat dítě, bude s ním mluvit, ale já, já je budu vychovávat a hlídat. Ale jinak – jinak —“ mluvila rychleji, vztyčivši se, „bude, jak bylo a jak je. Jsme rozvedeni a zůstaneme s Hanoldem rozvedeni – úplně – navždy. Jediné, co se změnilo, je, že budeme pod jednou střechou, že Jeanetta bude mít otce, který ji má rád, a to mu dnes věřím – a bude mít matku, která nemá muže, která bude nešťastná dál, která —“ rty se jí chvěly i hlas se náhle zachvěl, „bude mít v srdci —“ Pláč zdusil jí slova.
Held už za její řeči dojat přiskočil k ní a tiše ji jménem volal, za ruce vzal, na čelo políbil, přivinul, ubledlou, chvějící se, s očima přivřenýma; přivinul ji, přitiskl, sám se chvěje jako bez smyslu, a políbil dlouhým polibkem, v ten okamžik jako strnulou, bez sebe. Náhle se vytrhla.
„Sbohem“, vydechla a nežli se nadál byla ze dveří. Spěchal za ní, ale již vycházela z druhého, přednějšího pokoje na síň. —
Za tři dny přišla s Jeanettou a s paní de Lozier, aby se rozloučily. Byla bledá, zdánlivě však klidná. Ale všecka se zachvěla, když Held naposledy, u prahu, políbil a tiskl jí ruku; oči se jí náhle zatměly pro slzy.
XXIX. O RUSKO-ČESKÉM PROVOZENÍ
To již došly zevrubnější zprávy o nové bitvě, o vítězství spojenců u Lipska. Praha byla zase vzrušena, zase slavila veliké vítězství, jež bylo první náhradou za tolik strastiplných let; slavila hřímavou střelbou a vyzváněním, slavnou bohoslužbou, divadlem i velkolepým osvětlením. Všecky povznášela radost, že si teď směle mohou oddechnout, že život, dosud samá nejistota, obava, svízel, nabývá půvabu, mladost naděje a vyšší věk vyjasněného výhledu na osud svých dětí a vnuků. —
Do Dobrušky dostala se nejprve jen neurčitá zvěst o velikém vítězství. V neděli dne 24. října však vrátil se soused Exner z Hradce Králové, kdež byl za obchodním řízením, a ten přinesl zprávu určitou a zevrubnější. Způsobila po městě veliké pohnutí; mladý Věk pak se naráz rozhodl, že ‚ do Prahy pojede dříve než jindy, ve čtvrtek že se vypraví a ne v sobotu, jak prve zamýšlel, a že hned nazejtří, v pondělí, se vydá na Dobřany k faráři Zieglerovi s tou novinou a dát mu sbohem.
Když došel na Dobřany, spustil se drobný déšť; staré lípy u kostela a před farou, pod nimiž se již uložily závěje spadlého listí, uvítaly jej hlasným šumotem. Vál silný vítr a pohvizdoval kolem roubené fary. Tím příjemněji bylo v jejích světnicích, čistě vybílených a vytopených. Václav přišel s novinou pozdě. Farář, svěží a čilý, hovorný a veselý jako vždy, již věděl o veliké bitvě u Lipska. „Pan bratr“ z Nového Města mu o ní vzkázal po nahodilém poslovi. Nicméně Václava srdečně pochvaloval, že je hodný, opravdu.
„A za to vám, Vašíčku, něco ukážu; ale sedněte a papali, bumbali,“ pobízel, nalévaje do sklenky bílého, perlivého vína, „posilněte se. Tak, pijte a počkejte, hned vám to ukážu.“ Chvatně vešel do druhého pokoje, odkudž se ihned vrátil, nesa malé psaníčko bez obálky, jen tak složené z papíru, na němž bylo napsáno. Oplatková pečeť byla již rozlomena.
„Tak si to přečtěte, to se podivíte.“ Usmívaje se, podal Václavovi psaní. Na adrese nahoře v rohu bylo napsáno olůvkem: „Von Breitenau“, tak jako celá německá adresa na Zieglera i slova dole vlevo v rohu: „Uber Königgrätz“.
„Von Breitenau, kde je to?“ Václav divě se vzhlédl k faráři; než ten, stoje nad ním a upřeně na něj hledě, jen se usmíval a pobízel: „Tak čtěte, jen čtěte!“
Václav, rozbaliv aršík složený z listu dost hrubého a nehrubě bílého papíru, četl psaní rovněž olůvkem napsané, nejprve polonahlas datum: „Breitenau, den cjten.“
„Devátého,“ vpadl farář, „a včera, tj. čtyřiadvacátého, jsem to psaníčko dostal. Bylo dlouho na cestě. Ale čtěte.“ Václav četl:
„Milý Liboslave!
My před nepřítelem stojíme, před Dráždany, děla již strašně hučejí, až se hory třesou. Rusové, Prušané, Rakušané.stojejí v boj svojich 42.000 pohromadě. Blucher již outok počíná. Jeden oficír od našeho pluku jde se zajatými Franky do Teplic a vezme mi to psaníčko s sebou, sice by nedošlo. Krev se dnes hojně cedit bude. Pozdravujte Čechy všecky od upřímného
Miloty.“
„Ach! Polák!“ vydechl Václav překvapen a vzhlédl k faráři. Ten se jen usmíval, pokyvuje hlavou.
„Vidíte, Vašíčku? To se divíte. Depeše na dobřanskou faru a přímo z bojiště. Ale čtěte, čtěte!“
Václav četl doušku: „Vydejte mou epištolu na vás a opravte ji. Na bubnu, v hřmění děl psáno.“
„Vidíte, Vašíčku, jak na mne Milota pamatuje. Tohle psaníčko bylo mně radostným překvapením. Tolik mne těší. Pamatuje. A na Múzu pamatuje, i když mu, chudinka, inter arma teď mlčet musí.“
„Vydejte mou epištolu na vás,“ četl Václav poznovu, teď jako otázku.
„Ano, mám ji, pěknou epištolu veršovanou a již jsem ji poslal do Vídně Hromádkovi do Prvotin.“
„Toto psaníčko psal pan Polák u Drážďan —“
„Když odtud vyháněli Napoleona. Ten odtud k Lipsku ustoupil. A nato ta hrozná bitva —“
„Jak asi Polák —“ Václav dopověděl pohledem plným účastenství.
„Ano, ano,“ povzdechl farář, „také na to myslím a vzpomínám od včerejška víc než předtím. Člověka i starost napadá. Tohleto psal před lipskou bitvou – Jak potom v té bitvě, dostal-li se vůbec do ní, neostal-li třeba už před Drážďany – No ale, doufám, pevně doufám, že šťastně vyvázl tam i teď. Ach, jaká by nás rána stihla, kdyby francouzská koule zničila ten mladý život! Ne, ne, toho pánbůh nedopustí. Milota je naše naděje a už teď chlouba!“
Mluvili o Polákovi, o vojně; Václav vzpomněl také na zajatce, že je josefovská pevnost plná zajatých Francouzů, ti že většinou jsou z chlumecké bitvy.
„Teď jich tam brzo asi přibude,“ podotkl farář. „Jistěže u Lipska také zajali množství Francouzů, když bylo tak slavné vítězství. Ostatně uvidím. Chystám se do Josefova už dlouho. A víte-li,“ vzpomněl pojednou, „že tam máme upřímného vlastence, upřímného a oučinlivého. Pantáta ho jistě zná, Pitku, mistra krejčovského; je zároveň kostelníkem. Roku pátého byl také na vojně jako dobrovolník; teď velký milovník českých knih, všecky novější má a také je půjčuje, šíří české čtení. Staré knihy také shání; tady u mne také byl. Tak i do lidu se vlastenské vědomí dostává. Co by říkal Dobrovský? Ach, ten teď Rusů užije a vy všichni! Hned bych jel s vámi. Za takových velikých událostí obzvláště cítím, jak jsem osamělý, jako zakopaný —“
„Osamělý ano, jemnostpane, ale jako stráž, jako bojovník na předním stanovišti —“
„Bojovníky musíme být všichni —“ Farář podal Václavovi ruku. – Před samým odjezdem do Prahy dostal Václav od Hýbla psaní, ve kterémž jako hlavní novinu četl, že tuto neděli, tj. 31. října, bude české provozem na oslavu lipského vítězství, Štěpánek že ad hoc složil nový kus, veselohru Vlastenci aneb Slavnost lipského vítězství. Václav žasna, jak si Štěpánek přispíšil, chvátal tím dychtivěji do Prahy. Tentokráte jel poštou a dostavníkem až do Prahy; s chlumeckými studenty se nemohl svézt, poněvadž už odjeli do Prahy. Tam přibyl v pátek navečer. Už cestou slyšel, že teď v Praze umírá mnoho těch raněných vojáků, hlavně Rusů, ale ne tak na rány, jako na nemoci, na ouplavici a hlavničku, ty hrozné nemoci že řádí ve špitálech, ale že se už také do města dostaly, co prý už lidí stůně a také že mrou a hustě.
O tom slyšel v Praze zas a hned, jak přijel. Kvartýrská všechna ulekaná mu to líčila a ptala se, slyšel-li, je-li to pravda, že už také ta hejtmanka, paní Babičková, se roznemohla. Václav o žádné hejtmance nevěděl.
„No, paní Babičková, vdova po hejtmanovi, za Babičku hejtmana se provdala, rodilá byla Vincíková, znala jsem ji, ta, co se raněných vojáků tak ujímala a hned první den, jak je přivezli; v Celetné ulici ostává, u Zlatého hřebena. Tam si hned vzala několik raněných, a hned jim dala svůj oběd a dceřin, má dceru, a od té chvíle pořád jen raněné obsluhovala, doma a pak v milesimovském domě, když je tam přenesli. Ve dne obsluhovala a v noci pro sebe pracovala, šila, jmění nemá. Co ta se raněným nasloužila a co jim u paniček všecko sehnala, jídlo, víno, obvazy, a jak panny a paničky vybízela, aby také pomohly! No, teď má, chudák, odměnu. Roznemohla se prý na hlavničku – Neslyšeli o tom?“
Václav slyšel o šlechetné vdově poprvé, ale neposlouchal nejpozorněji, jakož ho také nepolekaly zprávy o šířících se zlých nemocech. Byl mlád, pln síly a zdraví, stínů smrti se neděsil. A měl jiné starosti; především myslil na Starou rychtu, aby sešel se s přáteli. Dříve však zašel do Spálené ulice do domu doktora Helda, ne ho navštívit, byloť před večerem, nýbrž toliko se optat jeho hospodyně, kdy by ho teď nejspíše zastal.
Hospodyně živě litovala pána, co teď zkusí, že kromě špitálu U milosrdných má ještě druhý ve škole u uršulinek, tam že všechno plno raněných, samý Rus prý, a to že ještě milostpán chodí po svých pacientech a také k raněným po domech, k oíicírům, nějakého ruského generála že léčí.
„Veřejí mně, pane Věk, že milostpána teď skoro ani nevidím. Ráno dost časně odejde, v poledne se doma jen omrkne, jen co poobědvá, ale tak, co by kočce vymrskal; za chvilku zas už jde po nemocných, do špitálu a nepřijde až před jedenáctou, někdy v jedenáct. A to je den co den, veřej mně, pane Věk. Někdy už je jako moucha, já to vidím, a někdy také mrzutý, to se ví, kam by se dílo, a často taky zamyšlený. A my tu v domě to taky máme —“ vzpomněla pojednou.
„Co —“
„No, vojsko. Je tu pět Rusů na kvartýru a vzadu v maštali mají dva koně.“
„Kozáci.“
„Kozáci, ti fousatí. Strach z nich jde na pohled, ale jinač jako děti. A tady v Praze si tuze chválí. I na koně jsou hodni. Nic jich nebijou jako naši, ne, ale mluví na ně, furt hovoří, jako by ti koníci jim rozuměli. A třeba si pod koně lehnou a spí, a třeba —“
„Tak kdy bych mohl mluvit s panem doktorem?“
„Zítra v sobotu ne, to ne. Zkusejí to v neděli v poledne. Přijdou na oběd jako jindy —“
Věk poslechl. V sobotu minul Spálenou ulici, zato zašel dopoledne na Příkopy do Toškánova domu, především s poklonou staré paní. U ní zastal její snachu, vrátivší se z venkova, z Mladějovského zámku, paní nejlepších let, po módě vystrojenou, jež vypadala vznešeně vedle starosvětské staré paní. Mluvila s ní česky, o P. Marii, o novém jejím plášti, s Václavem začala po německu.
Vstoupil tchán, starý pan Ambrož. Jak zhlédl Václava, ihned jej vyzval, aby šel, že si už dlouho nezahráli. Václav musil s ním do velkého pokoje s ebenovým nábytkem a tam na klavíru provázeti jeho hru na flétnu. Starou gavotu hráli. Když skončili, odešel starý pán s copem do vedlejšího pokoje za salónem, kdežto Václav složiv noty, chtěl se vrátit pokojem, kterým přišli. Ale nemohl. Ve dveřích do toho pokoje stála slečna urostlá, štíhlá, v antikizujícím účesu, krátkých, vzdutých rukávů, krátkého života, všecka elegantně, po módě oděná. Usmívala se, vidouc Václavovo překvapení a rozpaky, a šla sama k němu.
„Pan Věk,“ začala jistě, s nějakou sebevědomou rozhodností, ale vesele a nic pyšně, „učitel našeho Hanzi. Zlobí vás hodně, vidte, ale má vás rád.“
Věk se lekl, že to je snad teta Katinka.
„Jsem jeho teta,“ představovala se, nečekajíc na odpověď, a dodala po česku žertovně: „To si s pantátou pohrajou, samé takové nové kousky.“ A vtom se optala vážně zase po německu:
„Hrajete Beethovena?“
„Něco jsem hrál.“
„To mi někdy zahrajete, viďte,“ žádala upřímně, mile, ale zároveň s jistotou, že se opravdu tak stane. Ochotné přisvědčil. Vtom vedle zavolala mladá paní: „Katinko!“
Katinka pokynula hlavou, zmizela.
Katinka! Teta Katinka! Václav odcházel popleten. Tenkráte, když poprvé o ní slyšel, myslil, že to stará panna. A ona něco málo přes dvacet. A ten hlas a pohled duchaplných očí. Beethovena miluje – a ten romantický koutek v starém hradě, zarostlý stromovím a křovím, ona kreslila. Tak rozhodně, bez ostychu, přímo mluví. Bude jí hrát, ach, jí hrát.
Bylo mu, jako by měl zjevení. Zdálo se mu, že viděl dívku, jaké dosud nespatřil, tak nelíčenou, sebevědomou, rozhodnou a přece milou, odlišující se ode všech. Myslil na ni celý den; v noci se mu o ní zdálo a druhý den vzpomněl na ni kolikrát. Dopoledne. A v poledne uslyšel její jméno, když se zastavil ve Spálené ulici.
Doktor Held, u něhož byl návštěvou a u něhož musil zůstat na oběd, se na ni zeptal, ale jen tak mimochodem, když se zmínil o Václavově kondici u Toškánů. Doktor byl pobledlý, hubenější nežli před prázdninami a vypadal unaveně. Václav po včerejší rozprávce s jeho hospodyní nebyl tím překvapen. Held, jako by se chtěl omluvit, dotkl se toho, co má teď práce, jak je hrozně, někdy až do úpadu zaměstnán.
„Měl byste se šetřit, pane doktore —“
„Ach, šetřit, když člověk vidí tu bídu nemocných a raněných. A jak to snášejí, zvláště Rusové; já mám ve své nemocnici většinou Rusy. Ach, to jsou siláci, nervy jako z kaučuku a rány jako by jich ani nebolely. Zvláště ti od preobraženské gardy. A jakou mají chuť k jídlu! Do poslední chvíle; ten jejich apetyt, abych tak řekl, přečká i smrt. Onehdy jsem viděl infan-terisťu, jedl sedě, jedl, jedl a najednou – plechovou lžíci v zubech – vydechl a bylo po něm.“
„Pozdravují se hodně?“
„Z ran ano.“
„Co dělají, když se pozdraví?“
„Jsou ve špitále a provozují řemesla, jak kdo umí a jak to jde; spravují, šijí si obuv, šatstvo, a když nic jiného, dělají si z kuřlavého tabáku šňupavý a z březové kory piksly. Podivuhodný lid —“
„Stýská se jim asi —“
„Tady u nás ani ne. Čechy jsou jim eldorádo, protože tu slyší řeč podobnou své mateřštině. To jsem pozoroval.“
Toto pozorování Václava zrovna rozradovalo a hned se o tom zmínil, že jsou mezi ruským důstojnictvem, kteří jsou si vědomi slovanské příbuznosti. Doktor pohlédl na mladého hosta, překvapen i tou poznámkou i tím, že tak radostně byla pronesena, ale neřekl nic. Jen pohnul hlavou, mdle se usmál, snad té vroucnosti i nápadu, jenž se mu zdál podivný, blouznivý, nebo že se mu nechtělo o tom jednat. Také poté brzo vstal, chystaje se zase do špitálu.
Václav pak chvátal na Ovocný trh, do Stavovského divadla na české „provození“. Hned jak vstoupil, cítil, že je dnes jinak nežli za posledních představení. Všecko ovzduší sváteční, nálada čilejší, už příčinou samou, pro kterou se mělo hráti, i pro část obecenstva, hosty nevídané a vzácné. V prvních řadách sedadel i v lóžích samý ruský důstojník od pluku Barclay de Tolly, jenž tou dobou byl v Praze na bytech. „Přišli si poslechnout sestru své mateřštiny,“ řekl rozradován Hýbl, když se s ním Václav potkal a na Rusy ukázal.