„Ano, vědí to, vědí, že jsme příbuzní,“ přisvědčil důrazně, mysle přitom na doktora Helda, cože tak skepticky se prve usmál, a škoda, že tu není, aby se přesvědčil a také aby viděl radost českého obecenstva, jak se všichni po ruských důstojnících ohlížejí, jak je pozdravují. Sám také tak činil.
I bouřilo pak divadlem, zvláště ku konci druhého jednání, když na jevišti do bytu českého rychtáře a hospodského Michala vstoupil Pavel Kučov, statný kozák se čtyřmi druhy (Kučova hrál sám Štěpánek), když zahovořil rusky a řekl českému rychtáři: „Ó Čech dobroj, óh, dobroj čelověk. Ty moj brat!“ a když mu přitom podal ruku a políbil jej.
Václav zardělý, rozradován, tleskal, jásal jako ostatní, ohlížel se po důstojnících, kteří vyskočili ze sedadel a tleskali a tleskali. Vtom cos temného mihlo se prudkým obloukem z hlediště na jeviště, čapka přeletěla, za ní druhá. Ten tu a ten tam důstojník v nadšení hodil furažku mezi herce. Nová bouře, nový příval potlesku. Herci umlkli, nemohli dál, až hlediště ztichlo. Ne však nadlouho. Když kozák Kučov na jevišti s Čechy si připíjel: „Na zdorově vašego i našego imperatora! Na zdorově chorobrych soldát!“ a když přitom číší zakývl do hlediště na poctu ruským důstojníkům, divadlo se otřáslo. Prostorem šuměl příval potlesku, radostného jásání, plný „vivatů“ ruským důstojníkům, kteří uneseni volali bouřlivě „urrá!“, tleskali, volali herce, tiskli sousedům ruce a zase tleskali a zase křičeli „urrá! urrá!“
Vtom jeden z nich se objevil na jevišti. Vyběhl z kulis a objímal Kučova-Štěpánka.
Bouře, která neutuchala, náhle se mocněji rozhlučela a ještě nadšeněji. Lidé vstávali ze sedadel, vychylovali se z lóží, z galérií, kývali, mávali šátky, zuřivě tleskali a křičeli: „Vivat! Zdravstvuj! Urrá! Na zdorově! Ví vat, na zdorově! Rusové vivant!“
XXX. MARNÉ LÁSKY SNAŽENÍ
Václav vyšel z divadla jako opojen, zůstal u východu, aby viděl Rusy, až budou vycházet. A nebyl sám. Stejná myšlénka svedla sem Hýbla, Havelku, Jodla a jiné z jeho vlastenské společnosti. Zůstali s ním všichni povzneseni, nadšeni; a nadšeně pozdravili vycházející ruské důstojníky, kteréž pak sledovali, dokud se důstojníci různo nerozešli. I pak zůstali slovanští nadšenci a chodili Příkopy i Koňským trhem, ačkoliv byl už večer.
Václav napjatě naslouchal Hýblovi, když vypisoval, jak vypadá pohár, který české dámy daly generálu Ostermannovi v obdivu jeho chrabrosti osvědčené v bitvě u Chlumce, kdež mu koule ruku utrhla; Václav již doma četl o tom daru zhotoveném dle návrhu malíře Berglera; ale teď slyšel zevrubnější popsání, neboť Hýbl viděl pohár u zlatníka a sám si přečetl, co na poháru bylo vyryto, jména všech šestnácti krajů českého království a věnování, jež té chvíle Václavovi doslova opakoval: „Udatnému Ostermannovi od Čechyň k paměti na Chlumec, dne 17. (29.) srpna 1813.“ Dar ruskému generálu i český ten nápis, obojí bylo událostí, jež Václava a všechny v jejich vzrušení tím více těšila a kterouž tím více cenili. Doma chtěl číst, ale nemohl. Dojmy z divadla nedaly klidu. Ještě si dost neulevil hovorem s přáteli, ještě jej pudilo radost svou nějak vyjevit, s někým ji sdělit. Vzal papír a psal, skoro celý večer, o dnešním představení, jak Rusové a Čechové se přátelili, líčil to tomu, o němž byl přesvědčen, že nejlíp té události porozumí a že jej srdečně potěší, faráři Zieglerovi na dobřanskou faru.
I Václavovy sny té noci byly plny Rusů. Ale jak ráno oči otevřel, připadlo mu, že půjde k Toškánům, že snad uvidí mladou tetičku Jeníkovu, pannu Katinku, ten zvláštní zjev. Těšil se, než také divnou, neurčitou bázeň cítil. Když vstoupil do paláce, spatřil elegantního pána, bankéře Plešnera, asi třicetiletého. Znal jej. Za tu dobu, co v domě před prázdninami učil, zahlédl jej několikrát, ale vždy dole u kanceláře nebo před domem s mladým Toškánem. Tenkráte nebyly dámy v Praze. Teď kráčel mladý bankéř nahoru, snad k nim. Václav bezděky uvolnil krok, aby se přesvědčil. Jindy si ho hrubě nevšiml, teď pojednou jej sledoval a napjat pozoroval. Ano, Plešner zašel, kde byly pokoje staré a mladé paní; a tam je jistě také Katinka. Cosi jako závist chytlo Václava a nevoli pocítil proti mladému bankéři, s nímž dosud nikdy nemluvil a jenž tak sebevědomě, pyšně nakra-čoval, jak se Václavu najednou zdálo.
Václav neučil tentokráte tak klidně a pozorně $ako jindy. Byl roztržitý, neboť čekal, že snad vstoupí Katinka. Po dveřích se přes tu chvilku ohlédl, napjatě naslouchal. Než teprve samý konec hodiny se otevřely. Ale starý vstoupil, „pan Ambrož“. Ach, zase hrát! Václav byl zklamán, rychleji však vstal a ochotněji se bral za starým Toškánem, jak se mu přimihlo, že snad „tetinka“ přijde nebo že snad už je v ebenovém pokoji. Nebyla, ale přišla, ne však sama; to již byli v polovici laškovné, staromódní kasací, když Katinka vstoupila s mladou svou švagrovou a s nimi pan Plešner.
Václav zrudl. Oheň ten vehnal se mu do tváře i jejím příchodem, i že ten švihák vstoupil, a s ní, a že mu má hrát.
Tleskali jejich hře, zvláště Plešner, jenž ihned, když produkce skončila, přitočil se k starému pánu; Václava jako by neviděl. I mladá paní hovořila jen s tchánem. Václav stál opodál, okamžik sám, jako by ho nebylo, v rozpacích, jako na trní i popuzen.
Katinka jej vytrhla.
„Tak zahrajete mně Beethovena?“ oslovila jej, přistupujíc. „Teď?“ V tom úžasu bylo znát i nechuť.
„Ne, teď ne, dnes by to nebylo tak pobožné.“ Usmála se, pokynula hlavou a šla za otcem a švagrovou, kteří s Plešnerem odcházeli do druhého pokoje, mužští zase tak, jako by tu Václava nebylo. Starý „pan Ambrož“ jindy také tak odcházíval, ale že jeho host se tak nešetrně choval, popudilo Václava, až se mu v očích zlobně zatmělo. Roztrpčen ukládal partesy, roztrpčen odcházel. Ale když vykročil na ulici, nemyslil už na elegantního šviháka a jeho nešetrnost. Myslil na Katinku a její odpověď. Nechtěla, aby dnes hrál, nemusil před tím panáčkem. Jak Katinka hudebně cítí, jak bude naslouchat Beethovenovi – než jak bude on, Václav, hrát, jak hrát, aby to bylo opravdu „pobožné“?
Z Beethovena sehnal, co mohl, vypůjčil si i koupil, chodil ke Kamberskému, jenž měl najatý klavír, hrál u něho a zvláště rád sám, když nebyl Kamberský doma. Bylť i tu jeho byt Václavovi přístupný. Hrál a myslil na Katinku. Myslil na ni tam, u klavíru, doma, cestou do hodiny, dychtivě čekaje, potká-li ji, vejde-li zase. Potkal ji skoro pokaždé a často také přicházela k nim do hodiny, buď prve nežli začali, nebo i když se s Jeníkem učil. Někdy jen na chvilenku pohovořila, někdy i zůstala, sedíc stranou u okna, háčkujíc nebo i s knížkou v ruce.
Václav byl by od ní očí neodvrátil, musil však učit, musil se přemáhat, musil s Jeníkem do knihy hledět nebo na úkol, jejž chlapec pracoval. Jen po chvílích obrátil oči po libém zjevení, kradmo, poněvadž necítil dost odvahy; jeho ostýchavost neminula ani její nelíčenou přímostí, ba spíše jí vzrostla. Mátlo jej zpočátku, proč sem panna Katinka do hodiny chodívá, zdali snad na dozor (ale tuto myšlénku hned zamítl), nebo ze zvědavosti, z dlouhé chvíle. Bylo to tak neobyčejné, na dívku příliš samostatné. Hned tomu nesrozuměl; ale vždy dychtivě čekal, bude-li mít zase tu zvláštní návštěvu. Jako by jiné ovzduší jej oválo její přítomností. Zažehlo v něm, byl rozehřát, vzrušen; v tom vzrušení, jež tlumil a tajil, vykládal živěji, čileji, a třebaže z toho učení pro „tetinku“ většinou nebylo nic, snažil se, aby jeho výklad byl jasný a ne zdlouhavý.
Než někdy musil také jí být učitelem. Znenadání zeptala se na to ono z učení Jeníkova, nebo co se jí vybavilo z toho učení, vyznávajíc se, že o tom nic neví, že to zapomněla nebo že o tom nikdy neslyšela, ach, toho že je tolik, tolik – Vůbec mluvila o sobě s upřímností, která Václava překvapovala, nad kterou někdy až užasl. Doznala, že málo ví, pantáta i panímáma myslí, že děvče nemusí nic umět, nic vědět, jen když dovede vládnout kuchyní a domácností, že všude u nich vládne starý, hrozný předsudek.
Václav, jenž o této otázce sám nikdy nepřemýšlel, v duchu se Katince divil, ale souhlasil a horlivě přisvědčoval. Mluvíval o knihách, o básních, o románech i o hudbé. Jednou, když Hanzi odnášel knížky do vedlejšího pokoje, Katinka si vesele vzpomněla, co by pantáta říkal i panímáma, že by ji nechválili, kdyby ji slyšeli o „knížkách“ mluvit, to spíše kdyby pomáhala strojit Panenku Marii a líbala každý kousek jako stará Mariána.
„My si doma nerozumíme,“ dodala pojednou vážně, „pantáta obzvláště ne.“ Trpce se usmála. „A vy se divíte,“ pokračovala německy, „co vám to povídám. Ale vy jste upřímný a citový. Snad až moc.“ Usmála se, hledíc mu do očí. Pozarděl se náhle a rozpačitě se usmál.
Sám také seznal během podzimu, že je mezi Katinkou a její rodinou veliký rozdíl, ano rozpor, že je v ní osamělá, že jí nerozumějí. Často ji zavolali z hodiny; obyčejně přišla pro ni stará Mariána, jednou také sama panímáma. Václav se pokaždé v duchu zalekl, že nebude mít Katinka žádného žehnání a že vícekrát už nepřijde. Ona však vždycky s úsměvem vítala starou Mariánu a s humorem už napřed za ni vyřizovala vzkaz, hned jak stará služka vstupovala přes práh. Obyčejně pak ještě chvilenku zůstala a příště přišla zas.
Václavovi hned zpočátku imponovala svou přímostí a energií, kterouž čím dále tím určitěji cítil a rád se jí poddával. Čím více její povahu poznával, tím vroucněji si jí vážil; byloť každé její slovo ryzí, jako křišťálové, žádné z přetvářky nebo nalíčené, a každé osobité. Nikdy nesetkal se s takovou dívkou a cítil, takové že by nikdy nenašel. Čím dál tím dychtivěji sobě přál a žádal, aby v každé hodině u Toškánů se mu zjevila, aby mohl s ní déle mluvit, nežli mluvíval, a kdyby možná bylo, ne v přítomnosti chlapcově.
Jednomu se divil: že se mu dosud nezmínila o Beethovenovi. A také když s jejím otcem hrál, už nepřišla. Neklid a tísnivá nejistota vždy padly na Václava, když po dvě, po tři hodiny zůstal v hodině sám a když na Jeníkovi vyzvěděl, že tetinka nestůně, že jí nic není. Teď se již nemrzel, ano býval rád, když svého žáčka musil do hodiny hledat a shánět. Za toho hledání spíše mohl jiti kolem Katinčina pokoje, potkat ji buď na chodbě, nebo na zahradě, kamž Hanzi i teď na podzim, když bylo slunečno, se utíkal. Tam se Václav setkal s jeho mladou tetou za listopadového odpoledne pod starými stromy u závěje spadlého listí. Stála na pokraji tohoto pestrého koberce ve špencru, ale s hlavou nepokrytou.
„Právě se zlobím,“ řekla, jen Václava zhlédla, jako by na něj čekala.
„Na mne, slečno?“
„Ne, na švagrovou. Zkazila mně, nač jsem se těšila. Chtěla jsem do divadla.“
„A nemůžete?“
„Oh, večer ano, to bez překážky. Ale já chtěla zítra odpoledne.“
„Odpoledne?“ opakoval Václav překvapen. „To je české představení. Hrají Čtyři stráže na jednom stanovišti.“
„Ano, ale na kusu mi nezáleží; já chtěla vidět české představení. Vlastně maminka. Ta mne na to přivedla, ta vlastně chtěla jít. To víte, Schiller a velké umění ji tak netěší. Ale slyšela o českých hrách a je taková přirozená Češka —“
Václavova tvář zjasněla tak, že si toho Katinka povšimla. „Vy o tom rád slyšíte.“
„Ano, a měl bych radost, kdyby jemnostpaní byla šla na české představení a vy také. Proč byste nešly?“
„Švagrová to zkazila. Ta to mamince rozmlouvala a ještě víc bratrovi; ten své ženě vždycky povolí a tak rozmlouval také mamince, až rozmluvil, hlavně že je to sprosté představení —“
Václav zčervenal a bezděky sebou hnul.
„Proč sprosté, slečno?“ vyhrkl. „Hrají tam studenti z university a měšťanští synové, obecenstvo jsou měšťané, studenti, ovšem také řemeslníci, tovaryši, ale to —“
„Není nic tak sprostého, já vím,“ vpadla Katinka s úsměvem. „Tak se mně, pane Věk, líbíte, když se spravedlivě zlobíte a bráníte – ano, já vím, ale když švagrová – Ta mnoho zmůže a bylo také chyba, že jsem já se tolik přimlouvala.“
Vtom se namátl u nich Hanzi, Václav musil s ním do hodiny; a bylo po hovoru o českém divadle. Když v pondělí poté přišel Václav do hodiny (byl nevlídný den, poprchávalo), zase nenašel Jeníka. Jak se ubíral po jeho stopě dlouhou bílou chodbou, zahlédl Katinku dále u jednoho z oken obrácených na dvůr a do velké zahrady. Stála v kalném světle uplakaného dne, hledíc do deště, a byla tak zamyšlená, že by byla Václava nezpozorovala, kdyby byl nepozdravil.
„Hledáte Hanziho, pane Věk. U babičky není, jdu od ní.“ Byla vážná, nějak zasmušilá. Když se Václav obrátil, šla s ním, ale jen několik kroků. Náhle se zastavila.
„Víte, co jste mně slíbil?“
Václav se radostně zalekl a hned odpověděl:
„Beethovena.“
„Ano, a dnes, teď bych jej chtěla slyšet. Jsem dnes nějak – ne, smutná ne, lhala bych – a přece ne veselá. Chtěla bych pryč, jinam, chtěla bych slyšet hudbu, hudbu, řeč duše. Taková žizeň zrovna. Pojďte.“
„S radostí, kdyby však Jeník —“
„Vy se bojíte. Nebojte se, já si vás sama vedu. Ach, hrozné slovo! Rozumíte hrůze, kterou by způsobilo, kdyby slyšeli já si vás sama vedu. A vy se bojíte. Vidíte, jací jsme vlastně otroci předsudků a povinností. Nemám, nesmím vás požádat o trochu harmonie, o trochu tónů, nemám práva, protože jsem žena a vy muž, že bysme byli chvíli sami u klavíru s Beethovenem – ach —“ přimkla víčka, usmála se trpce, potřásla hlavou.
„Pojďte, slečno, pojďte,“ vyzýval, žádal už vzrušeně mladý Věk.
Pohlédla na něj, pak energicky vyzvala: „Pojďte!“
Poslechl už bez váhání, rád. Vstoupil za ní do pokoje, naráz zapomenuv na hodinu, na hocha, na všechny, vzrušen, že tak zvláštně splněna jeho tužba, potěšen Katinčiným přáním, v němž cítil přízeň, v němž v ten okamžik omamivě zadýchala i tichá naděje v její lásku. Vstoupil v sladkém zmámení. Nic neviděl v pokoji, v němž se přišeřilo od deště, vše mu splývalo jako v kouzelném temnosvitu. Chvatně vyhledal z not skladbu Beethovenovu. Byla to dvanáctá sonáta. Katinka mlčky usedla na židli u okna, jímž bylo vidět na vrcholky většinou holých stromů dole na zahradě. Šeré jejich siluety na deštivém pozadí nebes nesly se nad její hlavou, v jejímž účesu prosvital pruh neširoké pentle. Ruce se Václavovi chvěly, když sáhl do kláves.
Hrál, z hloubi duše hrál. Sonáta za těch okolností uchvátila jej hned a mocněji, pak až u vytržení. Opojovalo jej, že hraje Katince, že srdce jejich stejně jsou uchvácena a povznesena. Viděl ji tiše sedící, zadumanou, pobožně naslouchající; pak se zášeřím pokoje od okna zabělalo. Jako by světlý stín se k němu nesl, tiše, beze slova. Mlčky, hluboce dojata stanula u něho. Když poslední tóny se rozplynuly, když prsty Václavovy jako ochablé, náhle vyhaslé, sjely na kraj klaviatury, ucítil, že jemné ruce jemně se mu přitiskly na spánky a vtom hlavu mu zpět nachýlily. Světlý stín se k němu naklonil, sladce jej ovanulo, ucítil rty na čele —
Zachvěl se, přivřel oči, opojen, zmámen nenadálým, netušeným blahem. Když opět vzhlédl, nestála již Katinka nad ním, nýbrž opodál, a ne rozčilená, ne vzrušená jako on. Stín dřívějšího duševního neladu a zasmušilosti ten tam; stála v tichém rozjasnění, ale klidná.
„To bylo přátelské políbení za vaši hru a díky skladateli,“ řekla, usmívajíc se. Znělo to vlídně, srdečně, Václava však jako by chlad ovanul z těch slov. Nemohl hned mluvit. A vtom vstoupila mladá Toškánová. Chladně pohlédla na Katinku, přísně na informátora. „Co se tu děje, Kitty?“
„Koncert. Požádala jsem pana Věka, aby mně zahrál z Beethovena. Nemohl, nesměl odříci.“
„Proč právě teď, Kitty? To je nápad. Hanzi nemůže pana informátora nalézt —“
„Přece jednou!“ Katinka se zasmála. —
Václav pak učil, učil, ale nedbal, jak a co žáček říká, jak čte, že ustává a je nepozorný. Chvilku i na něj nadobro zapomněl a hleděl zamyšlen před se do okna. Pořád jako by nad ním stál ten světlý stín; a cítil jemný stisk na spáncích, jak mu ty jemné ruce hlavu do týla nachýlily a vtom jak se k němu naklonila až k čelu. —
Z hodiny se nevrátil rovnou cestou domů. Šel Příkopy, šel Koňským trhem, pak nevěda jak ocitl se na hradbách, nad Koňskou branou, chodil tam, nedbaje chladu listopadového večera, nedbaje mračen, jež se nad ním hnala od polí za branou dále přes táhlé náměstí chudě osvětlené a dále ke královskému Hradu, v temnu se rozlehlou siluetou černajícímu. A pojednou zase přecházel svým šerým pokojíkem, nedbaje, že pozdě se do něho vrátil; přecházel jím nerozsvítiv a zůstal dlouho v temnu, nevzpomenuv si ani, že má jiti dnes na Starou rychtu k „vlastenskému“ stolu, že tam bude jednání o novém představení české herecké společnosti.
Myšlénkami byl pořád v paláci u Toškánů, v nádherném pokoji, v příšeří u klavíru. Bylo tolik štěstí a opojení v té krásné chvíli – Oh, ten okamžik! Co bude, co bude – Jedno věděl jistě, co je, že Katinku miluje. Ale strachoval se, že ten krásný okamžik u klavíru mu ji vezme, že mladá, pyšná paní Toškánová byla jistě uražena a že se již postará, aby Katinka do hodiny více nepřišla. —
Po neklidné noci, za které sotva sedřiml, byl Václavovi den od rána do odpoledne v té nejistotě nekonečný. Vzrušen ubíral se odpoledne do Toškánová domu, a když kráčel nahoře dlouhou bílou chodbou, tlouklo mu srdce pomyšlením, že snad Katinku potká, že snad znenadání vystoupí z některých dveří. Nepotkal jí, nevystoupila a také do hodiny nepřišla k nim návštěvou. Čekal ji do poslední chvíle, ku dveřím pohlížel v obavách, nedočkavě, učil déle nežli jindy, přidal minutu za minutou, ale nadarmo. Katinky nespatřil.
Smuten se vracel domů, říkal si v duchu, že je všemu konec, to že není náhodou; ale kdyby snad – křísil vadnoucí naději – kdyby snad přece – zítra se ukáže; ale do zítra čekati – Zdálo se mu tak dlouho – Dočkal se však a Katinka přišla jako jindy, jenže se tak dlouho neomeškala. Mohl však s ní promluvit, na chvilku i s ní samotnou, když Hanzi odešel si pro knížku a papír do vedlejšího pokoje. Václavovi se hrnula náhle krev do hlavy očekáváním, dychtivým napětím, zmíní-li se Katinka o Beethovenovi,
O té chvíli, a co švagrová říkala. Než ani slovem nevzpomenula. Zůstala tak, jak přišla, vážnější nežli jindy, ale klidná; o divadle mluvila, o opeře, kterou včera viděla. O švagrové se přitom zmínila i o panu Plešnerovi, jen tak za řeči, že seděl vedle nich.
Václav vracel se z hodiny nešťasten, zmaten Katinčiným jednáním i její řečí. Ani slovem se nedotkla té chvilky u klavíru – Ach, to byl jen chvilkový nápad, rozmar – Klidná, veselá zas byla a jmenovala jej – toho bohatého šviháka. Jedu tím jménem ukápla Václavovi. Žárlivost v něm divoce uhlodla.
Té chvíle a pak často. Už předtím nehleděl na mladého Plešnera s přízní; tušil, věděl, proč od prázdnin tak často chodí do Toškánova domu. Pozoroval to a slyšel také od jiných. A žárlivost jej hnala, aby si všímal a hlídal bohatého, sličného soka, jenž byl vždy elegantní a mohl jinak vystupovat nežli on, chudý informátor. Václav nabyl jistoty, že Plešnerovy návštěvy jsou v domě vítány starým i mladým manželům Toškánovým a Katinka že se těm návštěvám nebrání, ano že je snad také ráda vídá. Několikrát už nepřišla do hodiny právě proto, že mladý bankéř byl u nich návštěvou. Pak už vůbec řidčeji přicházela a Václav přece čekal každé hodiny s rostoucí touhou, v mučivější nejistotě. Čekal, čekal —
Z Němec sem doléhaly ohlasy veliké bouře, spojenci vítězně postupovali, hnali Napoleona k hranicím a chystali se za ním do samé Francie. Všude po Praze dychtivost po nových zprávách. Jen Václav jich nesháněl. Jeho svět byl teď jen v paláci někdy příchovském, v myšlenkách na Katinku, v touze po ní. Nové pluky ruské, táhnoucí za hlavní armádou, procházely Prahou. Mladý Věk, kdykoliv se k tomu maně hodil, s velkým účastenstvím pozoroval slovanské vojsko; ale již se nestalo, aby schválně je vyhledával a za ním chodil.
Také divadlo ho již tak nevábilo. Českého představení nevynechal (posléze hráli Jan Dolinský), sám však už nehrál; ani na zkoušky se podívat nepřišel. I „vlastenský“ stůl na Staré rychtě zanedbával. A i když přišel, zapomínal na celé chvilky, že tam sedí; také odtud bloudíval v myšlenkách kolem paláce bohatého dodavatele. Doktor Srnka jednou jej nelibě vytrhl, když znenadání za ním stanul a peprně zavtipkoval, že „pan soused“, jak mu pořád ještě říkal, jistě je po uši zamilován, když i na něj, na doktora, zapomíná a nikdy si teď nepřijde pro knihy. Už od prázdnin si žádné nevypůjčil. Sice jednou si přišel, ale tu nebyl doktor doma. Václav uslyšel pak u stolu, že doktor asi meškal tou dobou na Nebozízku, cenzora že sice vyléčil, ale že tam nepřestal chodit, ba poslední dobou že tam zapadá častěji nežli jindy, že se ti dva staří kocouři hrubě spřátelili.
Srnka vyléčil „starce z hor“ a Václavovu nemoc také dobře rozpoznal; pomoci však neměl, jen peprnou poznámku, jež se Václavu zdála cynickou. V ten okamžik byl mu starý doktor až protivný. Od toho večera byl mladý Věk jako vyplašený pták; ještě řidčeji teď docházel na Starou rychtu. Ještě nejspíše přítele Kamberského navštívil. Ale již u něho nehrával. Jen jednou, když Kamberský musil dřív odejít a Václav osaměl, sáhl do kláves. Maně začal přehrávat si z Beethovena, ze skladby, kterou tenkráte zahrál Katince. Ale teď ani nedohrál. Těžké, dunivé akordy v teskném as moll, naříkající nad pádem hrdiny, hluboce jej dojaly; tesknota, smutek na něj přišly, divže mu slze nevytryskly.
Samotu teď hledal a sám chodíval, kolem Toškánova domu i za bránu, nedbaje sychravých, smutných dní pozdního podzimu. I na Olšanský hřbitov se dostal, ale ne maně. Vzpomenuli‘ nyní nejednou na nebohou Jetty; teď teprve porozuměl jejímu žalu a jejím mukám. Sám je také cítil, sám, a palčivě, žárlivost i hoře nešťastné lásky. A tak zatoužil stanout u Jettynina rovu. Chodil svatým polem za zachmuřeného odpoledne, hledal kříž, kámen se jménem někdy své sousedky. Chodil však marně. Paní Lorencová nepamatovala ani tolik na svou neteř. Už se soumračilo, za holými stromy hasl řeřavý pruh západu, když naposledy se rozhlížel po rovech, z nichž jeden byl Jettynin; myslil na ni, na sebe, na Katinku, a zase viděl štíhlou, přibledlou mladou sousedku, list papíru se mu kmitl, bílá škartka s jediným slovem: „Werther!“ I to mu připadlo, jak mu Jetty řekla, že čtla zase nanovo Werthera – Bělavé, mlhavé pruhy táhly se po hrobech. Tam i cestou poli sám také mnoho myslil na Werthera.
A pak chodil denně do kostela. Bylo v prosinci, v adventní čas. Stará paní Toškánová nevynechala ani jediného roráte; a pokaždé ji doprovázela Katinka. Do kostela sv. Jindřicha chodily. Mladý Věk se o tom dověděl koncem prvního týdne adventního náhodou od svého žáčka. Hned nazejtří vstal za tmy a zamířil od Slepé brány k Sv. Jindřichu. Nedbal, že vane ostrý vítr, že hustě padá sníh. Zahalen do límcového tmavošedého pláště, pospíchal do kostela, nad nímž, nad černou masou domů kolem, v temnu se ztrácela stará věž. Temno kolem a bílo; úzká, vysoká kostelní okna rudě zářila do jitřního šera; proudy sněhu přes ně vlály jako hělostné záclony.
U dveří, v černém koutku, přehlížel Václav přicházející. Přehlížel, čekal, pak postoupil dále k pilíři, když paní Toškánová s dcerou přišly, usedly v lavici. Na oltáři jas, po lavicích světla svíček a sloupků prostých, bílých i bohatě zdobených a divných forem. Václav jen jeden viděl, jediný, pestrými kvítky a pozlátkem okrášlený, jehož zář osvětlovala hlavu Katinčinu v čepci roztomile jí slujícím. Lid zpíval staré rorátní písně, staré, Václavu milé z domova, z chlapeckých let; ale tady nezazpíval. Jen po Katince hleděl, po její svěží tváříc upírající oči do knížek. Vytrval pokaždé až do konce; před samým koncem však zmizel od pilíře a čekal zase v koutku u dveří, aby ji zblízka uviděl, až půjde kolem, hůře nežli žebrák, neboť nemohl se ničeho nadíti, nesměl a nemohl nic žádati, ani o vlídný pohled —
Před samými vánočními svátky dostal z domova bedničku s pečivem a ovocem a s psaním. Tentokráte matka psala, oznamujíc důležitou novinu, že se Václav podiví, že dle všeho se bude loučit s Liduškou. Když odejel po vagacích do Prahy, psala Véková, dostal se do vranovského dvora nový správce a tomu že padla Liduška do oka hned, jak poprvé přijel do Dobrušky a jak Lidušku poprvé uhlídal. Oblíbil si ji tak, že přijel do města zas a seznámil se s pantátou, teď už chodí k nim do domu, že je to mladý, hodný, spořádaný muž, s tím že by Liduška mohla být šťastna, zvláště když, jak se zdá, si jej také upřímně oblíbila.
Václav cítil, jak matka ráda, spokojeně, šťastná o tom píše. Sám byl také mile překvapen, rád to četl i kvůli sestře i kvůli matce. Zjasnilo se mu tou novinou, ale když psaní ukládal, povzdychl; kdyby matka o něm věděla, jak by se zarmoutila!