„To je u nás líp,“ ušklíbl se Srnka, „u nás se nic nezměnilo a také nezmění. Ach, u nás nikdo nic nečeká, ani nechce. A ještě, uvidíte, skřípnou naivní vlastence, kteří mají bláznivou radost z českého nápisu a že smějí psát o národu a vlasti. Za vojny směli, ale teď dostanou. U nás nic, leda podpora autokracie v Němcích, nic, jen policie. Pílicht ist fur keine Herren, Pílicht ist nur fur die Diener, und wer es anders sagt, der ist ein Jakobiner —“ Srnka se zkrátka uplivl, ale hned se obrátil po cenzorovi, jenž s úsměškem i trpce šlehl: „Už nebude jakobínská čepice strašit. Vidte.“
„Ne, já už ne,“ přiznal se bezděky doktor, stahuje obočí.
„Víte-li, co se s ní stalo? Na městském hejtmanství ji spálili. Slyšel jsem to.“
„Haha – A to je dobře. Dobré omen. Jen pálit, jen pálit a Fénix vyletí. Husa upálili, ale myšlenka zůstala. Ideje vstávají z mrtvých. Svoboda vstane —“
„Ale my se jí, starý, nedočkáme.“
„Vy v Němcích spíš. Ale já tady!“ Srnka mluvil silnějším hlasem, neboť zdola zahlomozila hudba, a pojednou zlostně vykřikl: „Pojdme!“
„Počkejte, podívejte se!“
„Stařec z hor“ ukázal ke Karlovu mostu, na nějž vsouval se zpod oblouku Mostecké věže pochodňový průvod a temný nesl se v záři velikého množství světel mezi obrubami světýlek a lampiček na zábradlích mostu směrem k Malé Straně.
„To je průvod vojska, i ruského, a městské gardy,“ řekl Srnka mrzutě. „Povídali o něm. Jdou před Lobkovický palác poděkovat kněžně, sestře knížete Švarcenberka, českého hrdiny. Chchch —“ vzpomněl si pojednou a úštěpkem dodal: „Druhého Žižky.“ Umlkl a zadíval se bezděky uváben na skvělý průvod a na všecko nádherné divadlo od zářícího Hradu královského, od hradčanských paláců a Strahovského kláštera dolů přes Malou Stranu a za řeku do zářivých té chvíle výšin Nového Města, na tisíce světel všude z temna planoucích —
„Oh, Praho, Praho, jak jsi krásná,“ zabručel doktor, „a jak jasná! Jak budeš zase černá, smutná, jak povládne zase hůl a temnota – Ach, jsem sentimentální. Pojďte!“ Obrátil se cestičkou vzhůru a „stařec z hor“, pošoupnuv brejle a ohlédnuv se ještě jednou po kouzelném, úchvatném obraze, dal se za ním.
V ten okamžik zableskly se ze Střeleckého ostrova vysoko k temným nebesům různobarevné zářivé prskavky, sršíce vysoko pod temná nebesa; v průvodu pochodňovém zařinčely činely, spustila turecká hudba. Vítr ji nesl do stráně k Nebozízku i ohlas mocného křiku, táhlého volání tisíců: „Vivat! Vivat!“
Dole v městě hluk, šum, ohlasy hudby v nekonečném, neustávajícím proudění zástupů. Mladý Věk se v něm octl bez druhů, nikoho z nich nehledaje. Ani na ně nevzpomněl, bloudě sám a sám. Nebyl radostně vzrušen, neprohlížel s obdivem a účastenstvím stále se měnící, stále překvapující, až oslňující světelnou nádheru. Dosud se neprohrál z rány, která jej udeřila před tímto slavným večerem, odpoledne, když přišel do Toškánova domu učit Jeníka. Včera, o velkonočním pondělí odpoledne, zasnoubila se Ka-tinka mladému Plešnerovi. Byla rodinná slavnost, příbuzenstvo obou stran sešlo se a slavilo zasnoubení dlouho do noci. To všecko Hanzi pověděl Václavovi. Hoch chtěl slavit ještě dodatečně tím, aby byl zproštěn hodiny. Václav, jenž stěží utajil své pohnutí za veselého vypravování chlapcova, ihned svolil. Odešel, nevěsty ani nespatřiv. Odcházel jakoby udeřen; té noviny mohl se nadít, mohl ji očekávat, neměl žádné naděje, věděl, že marně miluje a touží, a přece ucítil bolest náhlé, nenadálé rány.
Vyšel z bohatého domu jako zmámený. Chvátal domů, do zákoutí, do samoty; když tam sklesl na židli u stolu, dal se do pláče. Zůstal dlouho doma, zapomenuv na chystané oslavy, nedbaje slavnostního šumu z ulice; až zvědavé otázky divící se kvartýrské jej vypudily. Vyšel ven a jako motýl světlem přivábený dostal se nejprve do Starých alejí před Toškánův dům bohatě ozářený. Loni, když cár přijížděl, pomáhal tu osvětlovat, loni, kdy Katinka chodila do jeho hodin, kdy s ní mluvíval, a pak, kdy jí hrál – Konec, konec – A v tu chvíli také uviděl, že je konec.
Z osvětleného volného průjezdu vyšel mladý Plešner v redingotu, veda pod paždí Katinku; za nimi mladý Toškán s paní. Těchto si Václav sotva povšiml. Jen Katinku viděl. Kolena se mu zachvěla a zbledl, když ji tak náhle spatřil, s ním, s ženichem. Šli, krásný, elegantní párek. Nesla se štíhlá, sličná, on vedle ní s hlavou vypjatou, jen záře, v živém hovoru. A ona klidně veselá, usmívavá.
Nežli se Václav vzpamatoval, zmizeli mu v proudu. A již jich nezastihl. Také sám v něm zapadl a dal se jím nésti, nedbaje hrubě, co kolem. Jen chvilkou se zastavil a pozapomněl, když oslňující některé osvětlení, nápadné transparenty a nádherná dekorace, množství praporů mu oči ulákaly. Ale hned šel opět dál, propadaje tupé zmámenosti, z níž se vytrhoval otázkami, jež si poslední dobou tak často předkládal, je-li to možná, je-li to možná, aby Katinka po všem, jak s ním hovořila, jak s ním jednala – To že jen pro kratochvíli, obracel to, chodívala do hodin, že snad mu přála, ale že v ní nebylo ani jiskry toho ohně, jenž vzplápolal v něm, že jej neměla za nebezpečného, proto že tak důvěrně s ním jednala, že jako nádavkem k povinnostem domácího učitele musil hrát se starým Toškánem staré kusy, tak že také musil jeho dceři sloužit za kratochvíli – ano – jako tenkráte, když tak znenadání přistoupila za něj a sama jej políbila. Kratochvíle, žert —
Tak to někdy bral; a to bouřilo, uráželo. Kdyby jen žal mu zůstal alespoň bez této hořkosti. Co chtěla, proč začínala? Proč přestala pak chodit do hodin, proč jindy ji často potkal a proč teď skoro nikdy, proč jindy s ní mohl mluvit a proč se pak vyhýbala? Bylo po kratochvíli! Horko zahanbení jej obcházelo i hořkost ponížení.
Než míval chvíle, kdy se mu zdálo nemožným, že by Katinka byla schopna takového jednání. Tu jindy si obracel její řeč a nic v ní neshledával líčeného, jen přímé srdce. A zacházel ve vzpomínkách do ebenového pokoje za deštivého šera, jak bylo tenkráte, když zasedl a hrál a kdy za ním tiše stanula jako světlé zjevení a k němu se sklonila – Kolem šuměla směs hlasů, proud lidí neustával, rostl; hlomozu, hukotu, ruchu přibývalo. Václav v tom vlnění jako zničená lodička dal se nésti. Chodil, zastavoval se a zase chodil a dlouho bloudil. Mnoho přehlédl, málo však viděl. Dostal se k pochodňovému průvodu, nechal jej přejít, pak nevěda pustil se tím směrem, na Malou Stranu.
Za Kamenným mostem v Mostecké ulici vrazil na Havelku a Svobodu „Vládyboře“, který nic nerezonoval, anobrž byl nadšen. Oba se sami přihlásili a vzali Václava mezi sebe. Nemohl od nich, chodil s nimi, musil; stál s nimi v tlačenici před Stavovským domem, po jehož celém ozdobeném průčelí táhly se dva nápisy, český a německý, vroubené přečetnými lampičkami a před nímž na tribunách hrály hudby.
Pak, bylo již okolo půlnoci, zatáhli přátelé mladého Věka do hospody U Glaubiců. V místnosti plné dýmu, plné lidí a stolů a plné šumu a hovorů ozýval se z kouta drnkot harfy, hlas houslí a zpěv. Nejnovější tam zpívali, oblíbenou: „Poslyšte, vlastenci, česky co míním zazpívat.“ Kamarádi se přitlačili k nějaké známé společnosti studentské. Václav, ač nerad, ač se vzpíral a chtěl odejít, musil usednout s nimi, právě když za průvodu harfy a houslí zpíval obstarožný harfeník:
V Ruslandu armádu ztratil,kanóny, munici,
lajpgardu, také krikskasu. Sám s těžkostí předci
těžkostí bídy vyvezen skrz židy.
Do Dráždan smutně pospíchal, šance silné dělal.
Svoboda se smál těm veršům, ale hlučně přiťukl ke džbánům všeho kola stolového, co zatím z kouta dále pěl harfeník:
Alexandr Rus nemeškal, s armádou za ním hnal.
Prajs, Švejda, ty se přidali, František zeměpán.
Mnoho patálií s ním u Dráždan měli.
Těšme se z toho, vlastenci! Šťastně ho vyhnali —
U stolu harfeníka už neposlouchali, nýbrž Svobodu, jenž jim vypravoval, žertem i vážně, nejnovější zprávu, vědí-li, jak ten kozák přišel do nebe, kozák, kterému po bitvě u Lipska nohu uřízli a který umřel. S cárem Pavlem že se sešel v nebi a všecko že mu vypravoval, že Francouzové byli v Moskvě, Bonapart, ale jak ho vyhnali a u Lipska potřeli. „A kdo vás vedl,“ ptal se cár Pavel. „Maršálek kníže Švarcenberk,“ kozák na to. „Vskutku, to musí být výborný muž, ten rakouský maršálek,“ zase cár. A kozák: „Ba véru, tak jako že kozák jsem. A nač se přitom nejvíc pyšním, jest to, že Slovan je tak jako já.“ A cár se optal: „A jaký Slovan, když Rus není?“
„Čech jest, gosudare, Čech, v Čechách rozený i vychovaný. Pod tím jsme bojovali jako samí rekové.“
Džbánky nad stolem zacvakaly a v to znělo z kouta:
Zarmoucení Francouzové pryč k Rainu coufali,
u Rainu kozáci znovu smutný marš jim hráli.
Šavle, noie, píky, ach mundye křiky,
Francouzi reterád vzali lalostně divoký. —
Nežli harfeník sloku dozpíval, Václav zmizel. Jen odešel, vstoupil mistr Prax, na hlavě klobouk na dvě facky, ve fraku a úzkých šedých nohavicích, v botách s kopnami. Přicházel nadšený obecnou radostí i zastavením, jež učinil u Modré štiky v Jezovitské ulici. Pak se dlouho tlačil před Stavovským domem, mezi ženskými nejvíc, a poslouchal hudbu. Našel si místečko, že se „muší“ posilnit, a hned plácal s celou společností, když zpěvák u harfy spustil:
Vivat František císař náš i regmenty slavný,
vivat ruský Alexandr, hrdina vítézný.
Vivat Prajs i Švejda, Švarcenberk jenerál,
všichni slavný komendanti, vivat za šťastný plán —
Ale pak začal mistr marnotratně rozhazovat. Právě když se domohl slova a vykládal svému stolu o ruském obědu, co všechno Rusové mají k obědu, rosolku napřed, pastičky, uzený jazyk, selátko, pak čtverou polívku, přistoupil Grán s otevřenou skříňkou na řemeni, plnou zboží, a výmluvně ukazoval a nabízel něco nového, pikslu s kozákem a tu pentli k hodinkám s kozákem, skleničku s kozákem na koni krásně malovaným; na všem kozák s píkou, na koni i na hlavičkách dýmek.
Mistr Prax kozáky miloval jako všichni, a nadšeněji nežli kdo jiný, zvláště této chvíle u Glaubiců. I jal se u Grána vybírat – Za sádrovku, kterouž tenkráte rozbil ze vzteku na doktora Srnku i na paní von Lorenc, opatřil si ihned nazej tří jinou a zaseji tak chutě cpal i miloval; ale tu ta porculánka jej okouzlila kozákem na ní namalovaným. I kupoval, smlouval, všechen už zardělý, smouval těžkým jazykem a jaksi se omlouval i kuráže si dodával, to že drak doma, to že Aninka zase bude mít vejklady o kozácích, a to že jí muší taky něco koupit, aby tak tuze nekázala, a tak tedy, tadyhletu skleničku taky s kozákem – no – tou že ji omámí, zkrotí —
Koupil hlavičku s kozákem, koupil skleničku s kozákem; zatímco platil a hlavičku zabalenou do kapsy strkal, mrkli kumpáni na Grána, přišeptali, že to srovnají, aby dal pikslu.
Grán ihned schopil, rychle zabalil březovou tabatěrku s malovaným kozákem na víčku, jež mělo prostřed kousek řemínku na vytahování, a mistr Prax strčil ji za skleničku do druhé kapsy, nevšímaje si, že kolem na se mrkají, pošťuchují se, pochechtávají —
Až po půlnoci vstal a bral se domů. Šel zvolna, ač ne dost jistě, ale spokojen a vesel, pozvukuje si přes tu chvíli notu písničky tenkráte právě nové a módní, oblíbené, písně o loučícím se kozákovi: „Schöne Minka, ich muss scheiden —“ O Mince pozvukoval nanovo a naposledy, když vstupoval na zděnou pavlač vedoucí k jeho bytu, a když, hmataje dost těžce po kapse, vytahoval, jak myslil, skleničku s kozákem pro Aninku, na její uchlácholení, netuše, jaká bouřka dýchavičná se nad ním strhne. —
Týden poté psal mladý Věk psaní domů, tentokráte sestře Lidušce. Dostal od ní zprávu, že koncem dubna bude se vdávat, i pozvání, aby přijel jí za mládence. Děkoval, omlouvaje se zároveň, že nemůže přijet, že by tuze rád, že však není možná pro kondice, které má. A jak sestře přál, aby byla šťastna, dojalo jej, až se mu oči kalily. S jedinou, rozmilou sestrou se loučil; všecko čisté štěstí první mladosti, které s ní v otcovském domě žil, překmitlo se mu jako slunná chvíle kvetoucího, zářícího jara. Sestře přijde nové štěstí, jež jí z hloubi srdce přál, ale jemu – Jej to štěstí minulo navždy, navždycky.
Na Katinku se zamyslil, uvidí-li ji snad dnes. Od toho osvětlení, co se mu zjevila jako nevěsta, jí nespatřil. A toužil ji uvidět, třeba jen pohledem, třeba jen zdaleka – Ale teď teprve se bude vyhýbat.
Začervenal se, dech se mu zatajil, když znenadání, jak ubíraje se do hodiny, vstupoval ze schodů na chodbu (šel s hlavou sklopenou), uslyšel své jméno. Katinka před ním.
„Mám štěstí,“ řekla s úsměvem, „chtěla jsem se v hodině zastavit a požádat vás. Ráda bych s vámi promluvila. Nepospícháte? Mohl byste se zastavit v zahradě, až budete odcházet?“
Náhlým setkáním a ještě více tím pozváním byl popleten a nemohl klidně odpovědět. Jen přisvědčil, že přijde.
Tak vzrušen neučil dosud nikdy, vyjma onu hodinu, kterouž měl tenkráte potom, když hrál Katince Beethovena. Jak učil, nedbal; jen myslil na konec, kterého se nemohl dočkat, a díval se přes tu chvíli na hodinky. Třesoucím se, hlubokým povzdechem vydechl, když skončil. Nastávalť okamžik – Rychle sestupoval ze schodů, váhavým však krokem a s tlukoucím srdcem vstupoval do zahrady, rozčilen napětím, proč Katinka ho požádala, aby přišel.
Bylo pozdě odpoledne; zahrada v posledním světle jarního slunce. Na keřích plno pupenců, na tom, na onom už mladistvě zelené listí. Kos ozýval se odněkud z hloubi mezi starými stromy. Pod rozložitým kaštanem, obsypaným zlatě hnědými pupeny, stanul Václav tváří v tvář Katince. Došla sem právě z druhého konce zahrady, bělostný, jemný šál volně přes ramena.
„Musím s vámi promluvit. Není mezi námi, jak bývalo,“ řekla svým mile přímým způsobem.
„Já se, slečno, nezměnil – já —“
„Ani já – ale vy si myslíte a míníte, že divně jednám. Ale pojďme, projdeme se.“
Mlčky poslechl.
„Co jste si myslil, že jsem přestala chodit do hodin?“
„Že vás to mrzelo.“
„Ne, to ne. Já bych po dnešní den přicházela. Ráda jsem s vámi hovořila i přela se, jste upřímný, dobrý.“ Václav se trpce usmál.
„Učila jsem se také, mohla jsem s vámi jednat o věcech, které mne těší, o kterých doma s nikým, s nikým není možná promluvit. Vy jste mně rozuměl jako dosud nikdo, i v tom, co mají všichni za pošetilost a potřeštěnost. Myslila jsem, že jsme spolu přátelé, dobří přátelé, jako bývají mezi vámi muži. Domnívala jsem se, že může být také takové přátelství mezi mužem a ženou. A tak jsem jednala. Až jsem poznala, že to snad není možná, alespoň mezi námi ne —“
Václav stanul a plaše po ní pohlédl.
„Už asi víte, kdy jsem to poznala – víte-li, tam —“ vykročivši, sklopila bezděky na okamžik oči, „když jste hrál Beethovena.“ Václav hleděl do země.
„Byla jsem tak dojata,“ Katinka mluvila rychleji, „a v tom hlubokém dojmu vyjádřila jsem své pohnutí i svůj dík, jak okamžik vnukl —“ Spánky se jí v ten okamžik pozarděly.
„Ten okamžik mne zmátl,“ vyznal Václav, „omámil mne, ale že bych snad nehodně si vykládal —“
„Ne, to ne,“ vpadla chvatně, „ale mně se vyjasnilo, uviděla jsem —“ Nedomluvila, ale jak pojednou se zastavila, pohlédla k němu a ptala se i tvrdila:
„Vy mne milujete —“
„Ano.“
„Mám pravdu, vidíte. Já chtěla přátelství, upřímné, bez vášně, to jsem mohla dát – Ale když jsem seznala – Teď mi již rozumíte. Mohla jsem chodit dále do hodin?“
Pohlédl jí do tváře jindy vždy jasně klidné a veselé, nyní vzrušené, a řekl temně:
„Bylo to šílenství, jak jsem mohl pomyslit —“
„Ne, myslíte-li na nějaké rozdíly, mýlíte se. Nedala bych si bránit.“
„A sama milujete.“
„Vdávám se bez donucování, ráda. Vyjdu z těch hrozných předsudků a tradicí. Můj nastávající muž není jim tak oddán, budu volnější, samostatnější, budu spíše žít —“
„A spokojeně?“
„Žádám jen tolik, co je možná.“
„Abyste byla hodně šťastna!“ vyrazil v náhlém pohnutí.
„Vím, jak mi to přejete. A vy abyste na mne zapomněl. Ale přáteli zůstaneme.“
„Abych na vás zapomněl!“ Znělo to trpce. „Buďte šťastna!“ Políbil jí ruku a šel.
Hleděla za ním hluboce dojata.
Václav po té schůzce již málokdy promluvil s Katinkou a vždy jen náhodou, na potkání, několik slov, nebo ji jen zahlédl. Pak už ani to ne. Počátkem máje odjela z Prahy. Musila se starou paní, s matkou, na pouť na Sv. Horu u Příbrami. Václavovi to oznámila, když vycházel z hodiny; vyrozuměl, že jede nerada, ale že musí být matce po vůli. Ty dni její cesty připadal mu rozlehlý, hlučný dům toškánovský jako prázdný. A pak se mu stal pustým a smutným, když Katinka koncem května odjela nadobro z Prahy, se švagrovou na mladějovský zámek.
Odpoledne před odjezdem přišla znenadání do hodiny dát mu sbohem. Věděl, že tam na mladějovském zámku bude mít svatbu, než ani slovem o to nezavadil a Katinka o tom také mlčela. Loučení bylo krátké. Katinka, patrně neklidná, pospíchala; chtěla tu chvíli ukrátiti sobě i Václavovi, jenž stěží mohl promluvit. Když odešla, skončil hned hodinu a rychle odešel —
Přišel červenec, nastal den, kdy na mladějovském zámku kněz oddal Katinku mladému bankéři; toho odpoledne chodil Václav Prahou jako zmámený. I v kostele sv. Jindřicha se ocitl. Kněz, právě doslouživ tichou mši, odcházel od oltáře. Václav si toho nevšiml; nedbal, co kolem. Byl myslí daleko, v kapli mladějovského zámku. A pojednou stáli před ním starý Tomáš a stará Mariána, jež doma teď sama převlíkala a strojila P. Marii, když stará jemnostpaní odjela do Mladějova na svatbu.
„Tak přišli se taky pomodlit za naši slečinku, to jsou hodný,“ potéšen vítal Václava starý šafář Toškánova domu.
„To byla za ni mše svatá, my tuhle s Tomášem jsme za ní —“ začala stařena povídavě, ale společník jí nedal domluvit a vpadl srdečně:
„Aby pánbůh dal naší slečince štěstí!“
Václav stiskl mu ruku a vyrazil z kostela.
Když se odpoledne vrátil do bytu, našel na stole psaní. Neotevřel je hned, jak by jindy byl učinil, a také ho pak nečetl s takovým účastenstvím, ač bylo z domova. Otec psal, že jsou zdrávi, Liduška že je spokojena, on že byl onehdy na Dobřanech, tam že nastanou asi změny, neboť farář Ziegler pomýšlí z Dobřan pryč. On, Věk, že se tomu nediví, poněvadž takový muž jako Ziegler měl by mít jiné místo, kdež by mohl jinak působit nežli tady v horské osamělosti. Pan farář že se usilovně připravuje na zkoušky, že se chystá na zimu do Prahy, že se chce stát doktorem teologie, aby se mohl ucházet o nějakou teologickou profesuru.
Také o jeho chráněnci Polákovi psal, že Polák z vojny pilně dopisuje na Dobřany, že se stal nadporučíkem, ale že jej dali k jinému, uherskému pluku; tím se mu zmařila naděje, že se teď, když se vrací z Francouz, podívá do vlasti, ale jinak že mu štěstí přeje. Stal se pobočníkem podmaršálka Kollera, druhého majetníka toho pluku, a jak se těší, že teď bude zase možná sloužit vlastenské Múze.
Také Patrčkovi v Solnici se lépe daří, oznamoval Věk z Dobrušky, že Patrčka už nechodí po horách, po vsích kupovat přízi, že si již zařídil krám a tam že mu přízi z vesnic nosí a že tkalcům ji vydává a dává na stavy. V tom že mu je líp a také že přitom píše a básně skládá, že však má mrzutosti s městským řízením a s vrchním, ti že, bůh milý ví, jak se dověděli, že je Patrčka v básni Ponocný pošlehal, že sice nikoho nejmenoval, ale že se poznali, že ta báseň jde v opisech z ruky do ruky, že si ji lidé čtou a pánům se smějí a ti že se zlobí, hrubě zlobí a také hrozí Patrčkovi, tomu že se ty veršíky nevyplatí.
Přečetl, dlouho však se nezdržel v myšlenkách u Patrčky ani u Poláka. Hned mu zas utíkaly na mladějovský zámek.
XXXII. FINÁLE
V první polovici října r. 1815 za kalného odpoledne po dešti doktor Held, vycházeje ze svého bytu na Spálené ulici, setkal se s rytířem Jeníkem z Bratříc, jenž ze svého bytu v téže ulici ubíral se směrem k Perštýnu.
„Kam, milý doktore, kam, Rusům naproti?“ Jeník myslil ruské vojsko, vracející se z Francie.
„Ne, pane barone, dnes ještě tu nebudou. Snad zítra, ale jistě pozejtří přitáhnou, jak mám zprávu. Čekám je s dychtivostí —“
„Aj, s dychtivostí?“
„To jest jednoho z nich, synovce, bratrova syna. Psal mně, těším se na něj. Poprvé ho uvidím; jsem žádostiv, uvidím-li v něm bratra, jak býval zamlada.“
„Ach ano, to věřím, to bude zvláštní shledání. A jak pan bratr: píše?“ Jeník zvěděl u Slívku, jak dostal doktor Held zprávu od bratra; uslyšel o tom brzy poté, jak došel list Ignáce Helda.
„Píše, píše. Teď si píšeme, doháníme zmařená léta. Jenže to psaní není nejveselejší. Bratr churaví.“
„Vy byste ho vyléčil.“
„Tady snad, ale tam mu není zdrávo. Chudák, stýská si. Psal jsem mu, aby se vrátil, aby přijel, že se o něj postarám —“
„A nechce snad?“
„I chtěl by, ale teď se nemůže vydat na tak dalekou cestu. Obávám se, že to snad nebude vůbec možná.“ Doktor se zasmušil a mávl dlaní. „Tím víc se těším na jeho syna,“ dodal živěji.
„Jistě přivedete pana poručíka k Slívkům. Těšil bych se, a všichni —“
„Ó zajisté, zdrží-li se Valerián nějaký den v Praze. Kam se ubíráte, pane barone?“
„Jdu ke Krtičkovi – pohovořit si. Doma jsem se zlobil.“
„Doma? Co by u vás doma – Jdu také tím směrem, pane barone.“ Zamířili k Perštýnu.
„Ten hoch – Mám také rodinu,“ řekl Jeník s úsměškem. „Vzal jsem si na starost chlapce po svém komorníkovi.“
„Ach, po Burianovi —“
„Klukovi teď zemřela matka, nemá nikoho. Je tu sice děd a bába, ale ti jsou na venkově; a také čím by pomohli? Dříve jsem se mu staral o šatstvo, teď abych se staral o všecko. Ale tatík byl věrná duše, poctivec.“
„Co hoch —“
„I není zlý a není hloupý. Ale latina mu nechutná. Je na gymnasiu —“
„Tak ho dají na řemeslo, když se nechce učit.“
„Už na to myslím. Ale hochovi, myslím, ani řemeslo nevoní. Pořád o vojně mluví, že se dá na vojnu.“
„Tak!“ Held se zasmál. „Kolik mu je let?“
„Na čtrnáctý mu jde. Když nebude jinak – Rok ještě počkám. Ne-půjde-li to, ať si jde.“
„A vezmou ho v tom věku?“
„Vezmou. Hoch je urostlý, silný.“
Zabočili do Jilské ulice; když docházeli k domu U bílé svíčky, jenž byl rady Krtičky, všiml si doktor Held výrostka, jenž jda proti nim pojednou se zastavil. Byl to mladý Jean Butteau, jenž za poslední dvě léta urostl, takže vypadal jako osmnáctiletý, ač mu nebylo ani plných patnáct. Včera dnes ráno přiběhl do bytu Heldova poprosit, aby pan doktor byl té lásky a navštívil jeho babičku, že tuze stůně. Nyní se k němu ubíral potřetí. Zahlédnuv jej, čekal, až se rozloučí s rytířem Jeníkem.
„Co je?“ zvolal na něj doktor.
Hoch pověděl. Held maně přidal do kroku.
Cestou zvěděl, jak se ptal, i hovorností mladého Butteaua, že stará paní před týdnem ulehla, že do té doby pořád ještě běhala a sháněla, třebaže dost těžce, ale teď že jí je zle. Held také uslyšel, co už věděl, že protloukala teď živobytí tuze bídně; něco že sehnala a vypůjčila od známých, něco také někdy že poslala maminka, Jeanova matka, Betyna, ostatek že sehnal on, Jean, hlavně tím, co vydělal u divadla, že je statistou a jinak také že vypomáhá, kde se co dá, že bývá poslem a pan ředitel Liebich že je tuze hodný.
„Co teta, paní Thámová?“ zeptal se Held.
„Ach jemnostpane, ta babičce ublížila —“
„Co, jak —“
„Psala, a to psaní babičce dodalo.“
„Kde je teď paní Thámová?“
„Ve Slezsku. Psala, že jí je tuze zle, že stůně —“
„Je u aktérů?“
„Je, ale je to moc chudá společnost.“ „Je sama?“
„Sama,“ a hned dodal, dobře pochopiv, „a ten pan Amling je už dávno pryč. Ó už dávno. Ostala docela sama, chtěla už dávno domů, sem, k babičce, ale nemohla, neměla na cestu, a teď ještě ta nemoc, a ta společnost se chystá ještě dál ze Slezska, snad někam do Polska, jak tetička píše —“
Held zanevřel už dávno na paní Thámovou. Teď, když slyšel o její bídě, o zoufalém jejím postavení, neřekl ani slova; jen zasmušile pokýval hlavou a pomyslil, to že teď má, že sebe zničila a předtím svého muže.
„Babička se nad psaním rozlítostnila, a myslím, proto se rozstonala,“ pokračoval Jean, „nespí a pořád jen vzdychá, pořád na tetičku vzpomíná a trápí se —“
„A bude chtít peníze,“ mihlo se Heldovi, „dceři na cestu.“
„O strýci Thámovi taky píše,“ začal zase Jean.
„Teď vzpomíná,“ vpadl doktor ostře, „to věřím. A co on?“
Jean, nerozuměje posledním slovům, že jsou výtkou, odvětil:
„My o něm nevíme. Musil jsem se teď po něm shánět, když to psaní přišlo, babička chtěla; dost jsem se vyptával, ale každý povídá jinak. Že je u Kronesa povídali, a zase že ne, že Krones společnost teď rozpustil, že šel s dcerou, ta dostala v Brně angažmá, a někdo zas že slyšel, že je strýček zas u Via, ten že teď hraje někde v Rakousích —“
„Babička chtěla strýcovi psát, o tetě, proto se po něm shání, že —“
„Chtěla.“
„Má chuť k jídlu babička?“ obracel doktor řeč a ptal se dále na její nemoc. Uslyšel i to, že se tuze bojí nemocnice, tam že by nechtěla. Za chvilku uviděl nemocnou a zase v tom bídném bytě v Kozí ulici ve dvoře vzadu. Byla-li tu tenkráte, za jeho poslední návštěvy, nouze, byla teď bída. Venku mžilo a vál studený říjnový vítr; v chudičkém brlohu nemocné chlad a sychrávo, protože v kamnech tma. Paní Butteauová, tou dobou více nežli sedmdesátiletá, jindy tělnatá, teď přepadlá, žlutavé, nezdravé barvy, ležela na bídné posteli, na slamníku, přikrytá svým velkým šátkem vyrudlých barev a svrchnicí, jež byla jako drštka.
Held se až zarazil, když ji spatřil tak sešlou. V zapadlých, kalných očích jí světleji zakmitlo, když jej poznala; zavzdychala, zasténala. Held začal se jí lékařsky dotazovat, ale hned jej vyrušila, tázajíc se, slyšel-li, pověděl-li Jean, co dcera, co Thámová.
„Nejdřív o nich, paní Butteauová, nejdřív o nemoci —“
Poslechla, za chvilku však opět začala, a neví-li snad, kde je Thám, že byl vlastenec, spisovatel, že snad páni vlastenci o něm vědí.
„Bohužel, teď nevědí, ani ne Karel, jeho bratr; ten teď také stůně. Chodím k němu.“
Held zjistil vyšetřováním, že je zle a že je nutno, aby nemocná byla dána do nemocnice.
„Je jim potřeba lepšího ošetření,“ připravoval ji, obávaje se, že se špitálu lekne. „Takhle by se nepozdravili. Je potřeba silné stravy a vůbec pečlivého ošetřování, a to tady Jean nemůže při nejlepší vůli; je hodný a o ně starostlivý, jak pozoruju, nejlepší ze všech jejich —“
„Ach, mé zlaté dítě, můj Jean —“ stařeně se zarosily oči pohnutím, „co všecko udělal! A chtěl – chtěl k Paule, za Thámovou, a k němu, Thámovi, ach, ale když já —“ Náhle umlkla a zahleděla se na doktora. Viděl, že má něco na jazyku, ale že váhá, zápasí; až se rozhodla.
„Pane doktor,“ mluvila sklesle, mdlým hlasem, „já se špitálu bojím, ale prosím jich – u nich by bylo líp, prosím jich, vezmou mě k nim —“
Slíbil hned, a že sám jí to navrhoval, že zítra pro ni pošle povoz – Děkovala rozčileně a zase vzdychala, že by teď mohl Jean třeba vyhledat – a vtom začala pravicí kolem sebe hmatat, pak se chtěla zdvihnout, pod podušku sáhnout – Jean to za ni učinil a vytáhl složené psaní.
„Pane doktor,“ prosila šeptavě, „podívají se, Paulinka – bože, chudáček, jaké má srdce a co zkusí —“
Held nemohl odmítnout. Přistoupil s listem k oknu. Četl o tom, co mu Jean cestou většinou pověděl. Že teta Thámová psala také o svém muži, o tom se hoch jen zmínil. V listě však byla celá strana o něm a o tom, jak Thámová lituje, do jakého neštěstí jej i sebe zavedla, to že ji nejvíc souží, že jí muž neodpustí a ona teď že jen po tom touží, aby jí prominul, že ví, že kdyby se i mohla vrátit, že by ji nepřijal a ona že by se ani neodvážila o to požádat, ale jen kdyby měla jeho odpuštění, že by jí bylo lehčeji, že by snáze všecko snášela. Psala by mu, ale že neví kam; vědí-li, aby jí oznámili jeho adresu a jemu aby také psali o tomto jejím psaní a pozdravovali jej, přijme-li to. Ona že má teď velkou úzkost, půjde-li direktor dále se společností do Polska, ach, toho že se tak bojí, že by šla třeba žebrotou, jen aby se dostala domů, ale že nemůže, že není dost zdráva —
Doktor Held vzal psaní s nedůvěrou do ruky a začal chladně čisti, ale když dočítal, bylo mu herečky líto. Z těch řádků úpěla upřímná lítost a hluboký žal.
„Thám není ze světa,“ začal těšit, „bude možná se přece dovědět —“
„Oh, je čas, je čas, pane doktor – tam je zle, s Paulinkou je zle, já to vím, já to tuším —“
Held smluvil ještě, co bylo nutno stran zítřka. Na síni dal Jeanovi něco peněz, „babičce na přilepšenou“. Lehkovážný, ale dobrosrdečný hoch vrátil se kvapně do jizby.
„Babičko, co jste to udělala?“ volal už ode dveří, „proč chcete jít k Milosrdným?“
„Ale hochu, musím tam, mlč, musím, abys ty mohl, abys moh jít, víš —“ Hlas jí selhal, nemohla pohnutím dál —
„Ach, proto, babičko, chcete do špitálu – ach bože!“
Toho roku trávil mladý Věk poslední prázdniny ve svém rodišti. Práva měl odbyta. Po prázdninách měl nastoupiti praxi u magistrátu. Místo si už našel v Hradci Králové. Poslední rok práv v Praze byl těžký; ne pro hmotnou tíseň, neboť měl hodiny jako dřív i v Toškánově domě, odkudž vystoupiti nemohl; ale duševně trpěl. Nemohl zapomenout —
Mladou paní Plešnerovou zřídkakdy viděl; někdy, když jela v kočáře nebo šla procházkou po boku svého muže, někdy v Toškánově domě, když přišla navštívit rodiče. Tuji asi třikráte potkal. Co slýchal, že je spokojena a šťastna v manželství, to i na ní viděl, když se s ní setkal. Mluvila s ním srdečně, přátelsky; ale po každém takovém setkání jej srdce zabolelo a smutek zas dolehl.
Teď po roce, poslední prázdniny, doma přicházelo uklidnění. Nemohl zapomenout, bolest však byla temnější. Zvlášť u sestry se mu uvolnilo, ve vranovském dvoře, kdež se kolik dní zdržel. Také se mu zase vracely starost a zájem o „vlastenské důležitosti“. Nejživěji o nich jednal na dobřanské faře a také v josefovské pevnosti; tam za smutných okolností.
V polovici prázdnin, počátkem října, se tam vypravil navštívit Patrčku. Již před prázdninami, hned začátkem června, doslechl se o něm trudné noviny; tu stvrdil také Věk otec, jenž tentokráte schválně, jen kvůli Patrčkovi, psal, oznamuje, že koncem dubna za vojenského odvodu sebrali také Patrčku, městské právo že jej přepadlo. Nic netušil, nic, a jak by se nadál, on, již osmadvacítiletý a nadto krátkozraký, jenž byl podporou své staré matky a měl samostatně zavedený obchod! Než páni se mu chtěli pomstít za Ponocného, že o ně zavadil a jejich paničky; dali jej odvést jako „nebezpečné individuum“ na čtrnáct let vojenské služby. Odvolání nebylo, když byl úředně tak zle udán a pomoci neměl. Zařadili jej do pluku Gyulai č. 21, jenž se z francouzských válek vrátil opět do Josefova a u něhož předtím sloužil Milota Polák.
Mladý Věk vstupoval za toho říjnového neveselého odpoledne do josefovské pevnosti poprvé zas po šestnácti letech. Tenkráte, když tu byl r. 1799, vedl jej, chlapce, otec a starý Bílek, když se šli se sousedy dobrušskými podívat na Rusy pod Josefovem tábořící. To vše, cesta, pevnost i ruské vojsko, hluboce se mu zarylo do paměti. Teď, když se ubíral předními hradbami, pak branou, když kráčel kolem prostranství před kostelem, pod lipami, z nichž listí pršelo, vše z minulých let se mu jasně vynořovalo. Jen trestanců se železnou koulí a řetězy na nohou nespatřil jako tenkráte.