X. O TĚŽKÝCH DNECH. TÉŽ O PŘI PANÍ HANOLDOVÉ. KAPITOLA ROZMANITÁ
Chmurné dni podzimní a prosincové byly doktoru Heldovi chmurnější starostmi, jež přinášely. Strašlivé následky státního úpadku neminuly ani místa milosrdenství, útočiště chudých nemocných. Nouze vešla do kláštera milosrdných už v létě a nejprve mezi mnichy. Již tou dobou nenajedli se dosyta a bosi chodili fráteři, nebo v roztrhaných střevících. Převor nemohl jim pomoci, poněvadž musil pamatovat na nemocné, aby neměli žádné újmy, a primárius nemocnice mu pomáhal. Held pečoval především o to, aby zásoby nejnutnějších léků nevyschly až na dno. Opatřoval je sám, kupoval je za své peníze i na dluh, na svůj účet.
Když uhodily sychravé listopadové dni, pronikal chlad všude, chodbami, do mnišských cel i do sálů nemocných. Topit nebylo čím a koupi ti palivo nebylo zač. Mniši mohli se alespoň jak tak zahřát chůzí, pracemi, nemocní však pod přikrývkami nehrubě teplými třásli se zimou. Převor Fortunát lomil rukama, vzdychal, co si počne, co si počnou, vzdychal a sháněl pomoc, dříví, peníze; než nadarmo.
Doktor Held chodil teď se zachmuřenou myslí k Milosrdným. Denně se staral, co zas uslyší. Už sám vstup býval těžký. U klášterní lortny, na balvanu pod oknem klášterní lékárny stáli, seděli čekající ubožáci, muži, ženské v chatrném obleku, v hadrech, chladem bledí, prozelenalí ve tváři, skrčeni, choulící se, zjevy hladu a bídy, hroznější na pohled v smutném tom zákoutí mezi starými, sešlými domy a domky špinavých dvorků a pavlačí, v kalném přísvitu sychravých nebo mrazivých jiter, kdy střechy zbělely jíním.
Prosili o almužnu, prosili, aby byli přijati do špitálu, že stůňou, že jim je zle, že v klášteře již byli, ale tam že jich nepřijali, aby se tedy on nad nimi smiloval. Bylo tak; v klášteře je odmítli, poněvadž jich nemohli přijmout, když nemohli opatřit ani těch, kteří u nich leželi. Zamítnutí ještě v doktora doufali, že jeho slovem dostanou se pod střechu a ujdou hladu. Čekali na něj, tlačili se k němu, prosili, slzavě prosili a mnohý z nich také již s urputností zoufalé bídy.
Held jen stěží se jim ubránil a prodral se jejich tísní do fortny. Nikomu z nich nemohl pomoci, všecky musil oslyšet, odbýt. A z bídy vstoupil do bídy, z chmurné ulice, z vlhké dlažby do místností sice suchých, ale studených, z nichž všude čišel chlad a nedostatek.
Za takového jitra počátkem prosince čekal na něj převor už na chodbě za fortnou. Jak Held vstoupil, chytl jej za paže.
„Je konec, doktore, amen. Za peníze, které jste přinesl od hraběnky Bubnové, koupil jsem dříví, ale to dnes dojde, ačkoliv jsme jím šetřili jako šafránem. Teď nevím kudy kam. Na darech se nic nesešlo a nesejde, nikdo nic nedá. Bratří už nedostávají večeře, a nemocní – však víte.“
„A co ouřady, co gubernium —“ vpadl Held ostře.
„Žádost jsem podal, kdypak už, ale nic nejde. Beztoho nechali petici ležet.“
„Tak necháme špitálu, jaká pomoc!“ Doktor Held se zapálil zlostí. „Když se o nic nestarají, tak bych jim to nechal. Jaká pomoc! Vy jste udělali, co byla vaše povinnost, já také. Ať slavné úřady konají také svou povinnost. Víte-li co, pane převore, to udělejte: Vezměte si nejstaršího bratra z kláštera, vezměte s sebou špitálské klíče, ty vezměte s sebou, vyložte nejvyššímu purkrabí, jaká tady bída, co všecko jste udělali, že vám už není možná nemocnici opatřit, takže se všeho vzdáváte, že purkrabímu odevzdáváte klíče.“
„Ano, ale co my —“
„Hůř vám nebude. Po klášteřích jednotlivé bratry přijmou a na vojně při vojenských lékárnách také, jistě. To kdyby bylo nejhůř. Ale na to nedojde; toho snad přece nedopustí. Ale klíče vezměte a odevzdávejte je, zkuste to. Jiné pomoci není.“
Převor váhal, návrh se mu zdál příliš ostrým, ale když Held před polednem odcházel z nemocnice, uslyšel vzkaz převorův, že tedy šel, že to udělá, jak mu poradil.
Held myslil celou cestu na to, jak deputace nahoře pochodí. Když došel ke svému bytu, zahlédl před domem povoz. Pomyslil, že asi přijel někdo navštívit paní Hanoldovou. Ale v průjezde potkal ji samu, vycházející, v kožíšku, jenž její štíhlé postavě velmi slušel. Od onoho večera u rady Slívky s ní nemluvil. Denně čekal od ní zprávu, jak dopadlo jednání s jejím mužem. Dychtivě čekal. Teď mu tu zprávu sama vyřídila. Byla mile překvapena, když jej spatřila.
„Chtěla jsem vám psáti, až se teď vrátím z návštěvy,“ oznamovala čile, s rozjasněnou tváří.
„Rozhodnuto.“
„Ano, dnes. Před chvílí odešel ode mne doktor Blumentritt,“ mluvila vzrušeně. „Byl mně oznámit, že se dohodl, že se stalo narovnání a tak, jak jsem chtěla. Jedu to oznámit hraběnce Bubnové.“
„Bylo těžké jednání?“
„Bylo, doktor se ho nenadál.“
„O Jeanettu —“
„Ano; ale zůstane mně, je má, zůstane mně!“ opakovala radostně vzrušená. A najednou si vzpomněla: „Dnes je večer u radových. Přijdete?“
„Počítám už dny, vždyť jsem s vámi už tak dlouho nemluvil.“
„Ano, dlouho, ale – tedy dnes večer.“ A oči vesele jasné, jak jich u ní ještě neviděl, dořekly mu: „Těším se.“ Podala mu ruku a vsedla do kočáru.
Held se dostal z tíživých chmur náhle do jasna. Starosti z jeho povolání jako větrem odvanuly; zapomněl na všecko. Přišlo mu uvolnění, stín se rozplynul, jenž se mu protmíval myslí od onoho večera u rady Slívky: jak dopadne jednání s Hanoldem. Vydechl si v náhlém uvolnění a chvatněji nežli jindy pospíchal do schodů. Lory jako by mu byla zachována, vrácena; a starost, jež ji tak tížila, tatam. Jeanetta jí ostane – A ona s ní —
První, kdož večer toho dne vstoupil do salónu guberniálního rady Slívky ze Slivic, byl starý rytíř Eisenstein. Vydechl si, když usedl ve vyhřáté, voskovicemi vyzářené komnatě do křesla nedaleko bílých rokokových kamen a ruce zamnul, to že je, to že je, že si myslil, že na tento večírek přijede na saních, a ono nic, žádný sníh, jen mlha, ošklivá mlha nezdravá a zima, jež tělo proniká, horší nežli mráz, teď že lidé zkusí, chudí lidé, a kdo nemá čím topit, no ale, že pomoc jde, jak slyšel.
„Alespoň trochu, ano, máme v guberniu s tím práci,“ přisvědčil bělovlasý rada, „a nejvíc starostí sám purkrabí, ten se opravdu stará. Obilí pro chudé je už tu, přivezli je, alespoň část, ostatek se přiveze s neděle, dříví také, z Dobříšska hlavně, dva tisíce sáhů, bude se levně prodávat a chleba také, v každé farnosti bude takový prodej. To je pro ty nejchudší, ale jsou tu také jiní potřební a tuze, myslím chudé řemeslníky, chudé nebo zchudlé, těm je zas potřeba úvěru – o to se purkrabí také stará; zvláštní komisi ustanovil, z ouředníků, ti budou chodit od domu k domu, aby vyšetřili, kde je pomoci zvláště potřeba —“
„To je pěkné, šlechetné. Tak dříví lacinější, chleba – no a náš nový spolek pro podporu chudých se také tuží. Kníže Lobkovic, praeses, se také tuze stará. Teď jsme zařídili už šestou kuchyni, denně se rozdá devět set porcí rumfordské polívky. Kníže byl také u rozdávání, včera na Starém Městě a předevčírem na Malé Straně i na Pohořelci. Vrátil prý se tuze dojat tou bídou —“
Vstoupil rytíř Jeník z Bratříc. Usedl k starým pánům, chvilku naslouchal, pak žertovně se optal, prodává-li spolek také sukno laciněji. „Potřeboval bych,“ dodal s úsměvem.
„Vy?“
„Pro svého hocha —“
„Ach, jaké žerty!“
„Mám, hocha mám; sic není můj, je po mém sluhovi.“
„Ach, po Burianovi,“ vzpomněl rada Slívka, „to byl poctivý člověk.“
„Věrný služebník, právě proto se starám o jeho hocha. Jindy by to nic nebylo, ani bych nevzdechl, ale teď, když ten infernální patent člověka tak skřípl, kupujte kalhoty, kupujte kazajky, čepice, střevíce —“
„Ale kupujete.“
Rada Slívka se zasmál.
„Kupuju – aby do toho! Tuhle jsem dal šestnáct zlatých, pravím šestnáct zlatých za střevíce, za chlapecké střevíce, pravím.“
„Ano, rád věřím,“ přisvědčoval rytíř Eisenstein, „a já dnes za dva páry rukaviček sedmnáct —“
„A teď zas abych kalhoty kupoval, ty na klukovi hoří; je jako sídlo, ale dobře se učí a rád čte. Je mu devět let, ale čte vám —“
„Rozumí se česky,“ štípl rytíř Eisenstein.
„Jak jinak, jaká je jeho mateřská řeč. Němčiny má dost u trinitárů, doma ať se učí česky. Dal jsem mu staročeskou bibli s obrázky, Hájka, teď čte Pelclovu kroniku; taky dobře česky psaná kniha, a ne jako ty některé novější, to ne, ty jsou víc krobotsky nežli česky; a rusky do toho míchají. To nic není,“ Jeník se rozhorloval, „to nic není, tak naší řeči nepomohou; za jejích zlatých časů takový Veleslavín a takový Komenius nepsali tak krobotsky.“
Baron Ehrenburg, v černých punčochách a ve střevících, tak jako rytíř Eisenstein, zarazil proud té rozhorlené řeči. Vstoupil a pozdraviv hned se obrátil na rytíře Eisensteina.
„Tak zvěděl jste něco?“
„Ach, o té tajemné madame Dupasquierové? Ne. A vy?“
„Jí jsem ještě neviděl, ani toho jejího správce, ale viděl jsem toho prince, či toho chlapečka jejího. Chůvu jsem potkal, nesla ho.“
„To jste obcházel —“
„Co si myslíte, hm – ne, jen tak náhodou —“
„No a —“ ptal se dychtivě starý rytíř Eisenstein, nedbaje, že Jeník mrkl na radu Slívku a že se oba usmáli.
„Jak jsem už onehdy řekl. Jak jsem se na chlapce podíval, povídám si: Napoleon. Opravdu celý Napoleon, věru. Ach, nic se nesmějte, pane z Wratschutz —“
Hlásili hraběnku Bubnovou. Jen se s pány pozdravila, hned se ptala po doktoru Heldovi.
„Dosud nepřišel —“ hlásil hostitel.
„Ale přijde.“
„Doufám najisto.“
„Mám pro něj novinu.“
„Tajemství, paní hraběnko?“
„Zatím, dokud jí nezví doktor. Ach, má milá!“
Šla vstříc paní z Hanoldů právě vstoupivší. Ta se neptala po doktoru Heldovi, ale hned, jak vcházela, vyhlížela, je-li už tu. Byla zklamána, neboť se najisto nadála, že jej tu zastane. Mluvili o něm; rada Slívka ujišťoval, že přijde, určitě, že byl asi znenadání povolán k nemocnému a tím že se zdržel.
Myšlenky paní Hanoldové zůstaly u Helda, i když začali hovor o jiném. V tom dychtivém očekávání připomněla si podobnou chvíli u tety Skronské, kdy, tenkráte ještě svobodná, nemohla se Helda dočkati. Tenkráte když pak přišel, přinesl zprávu o smrti profesora Vydry. Tenkrát poté hovořila s Heldem o tom, že muž je volný, že si může lásky i dobýt, ale co žena, co dívka, kdyby i chtěla, že musí jen čekat, jenom nýt a v tichém, tajemném soužení stárnout – Tenkráte jí Held ještě nemiloval, tenkrát jen sama blouznila, kdyby s ním mohla jiti ruku v ruce – A teď – Miluje ji. Ano, ano – Dobyla si jeho lásky. Ale není-li zase jako tenkráte? Opět se tajit, tajit. A oč je to teď tíž, tíž —
Tak se jí myšlenky honily. Hovoru hrubě nedbala, až známé jméno, kteréž rytíř Jeník vyslovil, tázaje se, vědí-li, co se stalo s Louisou Veithovou, uvábilo její pozornost.
Všichni se dychtivě ptali po dceři pražského známého bankéře, známé krasavici a nadšené ctitelce divadla, kteráž si před nějakým rokem vášnivě zamilovala slavného tenoristu Giuseppa Sibboniho, v Praze vystoupivšího, a za něj se provdala.
„Je s mužem v Londýně. Sibboni tam zpívá, jak jsem četl v Hamburger Correspondent,“ vzpomněl si baron Ehrenburg. „Všecko prý uchvátil zvláště svým Liciniem ve Vestálce Spontiniho jako tady.“
„Ano, Sibboni zpívá a naše krajanka žárlí,“ přidal s úštěpkem rytíř Eisenstein. „Je prý hrozně žárlivá.“
„Nesnesitelně,“ dotvrzovala hraběnka Bubnová. „A to je tím trapnější, když žárlí bez příčiny. Úplně bez příčiny. Hrozné scény bývaly už tady, záhy po svatbě.“
„Ano, a teď už i na veřejnosti, už i v divadle,“ vypravoval Jeník, „i v divadle! Z lóže začala volat na jeviště na muže a na zpěvačku, s kterou zpíval nějaké milostné dueto.“
„To už je —“ vpadl rytíř Eisenstein a ťukal prstem na čelo.
„Ano, bohužel. Sibboni ji dal do soukromého ústavu pro choromyslné. Takové ústavy jsou v Londýně; tam přijmou na vysvědčení renomovaného lékaře.“
„Ubohá! A jak v tom ústavě?“ ptala se soucitně paní z Hanoldů.
„Už nežárlí. Utrápila se, umřela tam. Včera dostali Veithovi zprávu od Sibboniho. Píše prý zoufale.“
Mluvili o Louise Veithové, mluvili o žárlivosti vůbec, jaká to trýzeň, jaká muka zvláště v takovém případě. Všichni páni, byli staří a starší, odsuzovali takovou šílenou lásku, že jest jen trápením. I hraběnka Bubnová i paní radová se k nim přidávaly; paní Hanoldová však dosud mlčevši opřela se jejich mínění, že to chápe, že velká láska může být taková.
„To by takto zamilovaná nesměla muže pustit ani na lidi,“ bránil se rytíř Jeník. „Sibboni byl by se musil vzdát své kariéry; a to například lékař, který by měl takovou paničku, nesměl by žádnou dámu léčit, to by například náš Held —“ Jeník se usmíval, „který je tak všude oblíben, a zvláště u dam, nesměl ani na krok, to jest, kdyby měl takovou paní.“
Společnost se přidala k Jeníkovi; bylo zřejmo na tvářích, v jejich úsměvech. Paní Hanoldová se na okamžik zarazila, nejisté se usmála; chtěla něco říci, vtom vstoupil kanovník Arnold a hned za ním vlk jejich hovoru, doktor Held.
Naráz zapomněla, co chtěla povědět; obrátila se po doktorovi, jenž se omlouval radovým. Cítila, že to činí tak svědomitě před ní, aby jí vysvětlil, aby se také jí omluvil.
Bylo tak, jak rada Slívka řekl. Held musil večer znenadání k nemocnému, a sice do Dlouhé třídy.
„Nemohl jsem odříci. Starému známému se přitížilo, gramatikálnímu profesoru Majobrovi.“
„Ach, ten! Pamatuju se,“ zvolal rytíř Eisenstein, „mého syna učil italštině. Ale to už je – Ach, ano, pak se dal ke komediantům.“
„Vašeho pana syna učil a já učil jej. Majober je quasi mým žákem,“ Held se usmíval.
Rada Slívka se divil, jak to možná, že on pamatuje Majobra, kdy ještě hrál divadlo v Boudě na Koňském trhu, a to že teď pětadvacet let.
„Ano, a pak hrál v divadle U hybernů,“ doplňoval Held; „a tu jsem ho začal učit, třebaže byl o hodně let starší. Já byl tenkrát filosof ve druhém roce. Majober si mne vyžádal, abych s ním Studoval jeho zpěvné úlohy. Musil i v takových vystupovat.“
„Měl líbeznou vejřečnost a hlas,“ podotkl Jeník po česku a Held také tak jemu:
„Ano, ale žádný sluch.“
Všichni se zasmáli; Held pokračoval po německu: „To byla potíž s tím učením, to hrozně unavovalo. To si může představit jenom ten, kdo učil chromého tančit nebo bezrukého plovat. Ale jinak výborný muž a dobrý herec. A vzdělaný, v jazycích zběhlý.“
„Proč se dával k divadlu?“ divil se baron Ehrenburg.
„Protože bylo české, z lásky k národní řeči české,“ odpověděl Jeník a Held dodal:
„Ano, jako někteří jiní vzdělaní mužové, tak jako Thám. Ten se docela obětoval, ano zničil svou kariéru, i sebe.
„To je heroické, ale myslím marné, a tudíž zbytečné,“ ozval se starý kanovník Arnold se sladkou mírností. „To je zápas několika plavců z rozbité lodi, v tonoucí kocábce na širém moři. To už jim všechno pohltilo a pohltí také je.“
„Koho?“ rytíř Jeník sebou trhl. „Amplissime, to přirovnání, s dovolením, není zcela správné. To moře, to jest germanizace, pohltila mnoho, to jest pravda, mnoho, ale ne všecko. A taky to není jen lodička s několika plavci. Je tu národ, celý národ, amplissime.“
„Národ – selský stav, řekněme, a ten nic neví, o nic se nestará. Ten nacionalismus jest jenom v malém kroužku několika blouznivých nadšenců. Všechna čest jim, ale což zmohou, což to vydá? Je to jako náhlý oheň a ten se brzo stráví.“
„Ne, ten se šíří, o tom neráčíte mít povědomosti.“
„Ale síla poměrů jej udusí, pane barone; vezměte si dobu nynější, ohromné její převraty, ohromný postup vzdělanosti. Co česká národnost v tom, co český jazyk – Jak ve všem pozadu, neobratný, nedostačující, aby vše vyjádřil, bez literatury, bez škol, ne – je to smutné, bohužel,“ kanovníkovi měkl hlas, „smutné, ale co dělat, nač plýtvat silami a. nevěnovat je vyšší vzdělanosti, humanitě, proč se dávat do boje napřed už ztraceného.“
„ó ne, amplissime, bojovník si nesmí myslit, že je boj ztracený. To by se Němcům, a vy, amplissime, horujete pro boj Německa proti Napoleonovi, to by se jim mohlo také říci: Nechte toho, nic nepořídíte, vy, rozdrobení, s takovými knížaty zbabělými, Napoleonu zaprodanými, nepořídíte nic proti tomu gigantovi, boj je napřed ztracený —“
„To je něco jiného, pane barone!“ kanovník čile vstal z křesla. „To jsou jiné síly, jiné poměry. Ostatně nejsem toho mínění o českém nacionalismu sám, mohu je doložit výrokem autority. Abbého Dobrovského uznáváte přece za autoritu. A jistě je také patriot a jaký. Letos v létě byl u hraběte Šternberka v Zásmukách. Psal odtud apelačnímu radovi Schepplovi, ten jest jeho důvěrný pří tel.“
Held maně přikývl hlavou, že je; starý kanovník pokračoval:
„O Zásmukách psal, že jsou nedaleko Sázavy, kde sv. Prokop založil slovanský klášter, tu že vzpomínal na ty časy, a jak latiníci a Němci vyhnali slovanské bratry do Uher, a jak je teď, že uvažoval. A psal, mám to od rady samého, že věc českého národa je téměř zoufalá, nepomůže-li bůh —“
„Téměř zoufalá,“ vpadl Jeník ostře, „ale ne docela. Tedy ani abbé Dobrovský zcela nezoufá a je pesimista – —“
„Ale miluje svůj národ; a je takový Slovan,“ ozval se Held. „Když byl u nás před devíti lety v klášteře, když tenkráte churavěl, bývaly chvíle, že mluvil jen o Slovanech, a jak nadšeně o Rusku, vůbec o národech slovanských, jako by viděl jejich velkou budoucnost.“
„Pane doktore, vy ten boj našich milých pánů ještě posilujete a já se nemohu dočkat, abych vám pověděla novinu,“ napomínala s úsměvem hraběnka Bubnová.
Potyčka starého kanovníka s rytířem Jeníkem tím přerušena. Všichni se obrátili po hraběnce; zvláště rytíř Eisenstein a hrabě Ehrenburg dychtivě čekali, jaká to novina, prve již hlášená.
„Kdy jste byl, pane doktore, dnes naposledy v klášteře u Milosrdných?“
„Dnes dopoledne, paní hraběnko.“
„Odpoledne tedy ne.“
„Nikoliv, nemohl jsem.“
„A nevzkázali vám z kláštera?“
„Pokud vím, ne. Ostatně jsem nebyl celé odpoledne doma. Jen teď a to jen na okamžik. Pospíchal jsem do této vážené společnosti.“
„Tedy bude vám to novinou. Slyšte: Pět tisíc zlatých si přivezl převor milosrdných bratří do kláštera, to jest poukázku na pět tisíc. Rozumíte mně?“ Usmívajíc se, hleděla upřeně na doktora.
„Od Jeho Excelence, pana nejvyššího purkrabí!“ ptal se i hádal Held v radostném překvapení. „Ráčíte tedy vědět —“
„Ano, mluvila jsem teď navečer s bratrem. Vypravoval mně, jak převor kláštera milosrdných se starým fráterem na něj přišel, jak mu položil na stůl klíče od špitálu, jak se zříkal kláštera a všeho, a že se vystěhují. Ale přitom se prý krčil. Vypravujte, pane doktore, oč běželo, vy to víte líp, jistě jste byl při tom,“ hraběnka se usmála, „to jest, vaše myšlenka to byla, bratr to také tuší; povídal, že by převor na to nepřipadl a neodhodlal se. Ale dobře tak, nouze je veliká. Nuže —“
Held poděkoval hraběnce za novinu a za účastenství a pověděl po jejím přání, jak byl převor už zoufalý a proč, jak se odhodlal k té cestě k purkrabímu. O sobě se ani slovem nezmínil; jen péči převorovu chválil a nakonec s vděčným uznáním lidumilnost hraběte Kolovrata.
Jednali o té okamžité pomoci, jakož i o tom, jak by i nadále se podpora špitálu zajistila. Rytíř Eisenstein mínil, že by snad se dala uspořádat hudební akademie, ta že by také něco vynesla.
„Teď, v tento čas? Nevím,“ pochyboval baron Ehrenburg, „do vánoc není možná, poněvadž už je ohlášen velký koncert.“
„Ano, a koncertisté již přijeli. Jsou bytem u Arciknížete Karla,“* doplňoval Held, „tam už se prodávají také lístky; u nich, v bytu. Těším se na jejich akademii.“
„Kde bude?“
„V Lázních.“
„Je to opravdu něco zvláštního? Jak se jmenují?“ ptal se rytíř Eisenstein.
„Klarinetista Bärmann a ten druhý Weber, jako náš ředitel,** ale tenhle je Karel Maria. Bärmann je mistr na klarinet, a Weber, ještě mladý, něco přes dvacet, má již jméno; hraje znamenitě na klavír a jako skladatele jej také chválí. Četl jsem v několika časopisech jeho chválu, a velkou chválu —“ Held mluvil s živostí hudebního nadšence. „Ten koncert bude zvláště zajímavý tím, že budou oba hrát jen skladby od něho, od Webra —“
„A ještě dřív bude představení Tomáškovy Serafiny,“ vzpomněla paní z Hanoldů.
Rozhovořili se o novém díle Tomáškově, o první jeho opeře, a společnost se rozdvojila. Held pověděl, co slyšel, že ji chválí, kdož z ní slyšeli úryvky; rytíř Eisenstein se dovolával ředitele Webra, ten že krčil rameny, když se ho na tu operu ptal. Held namítl, že ředitel Weber a jeho strana jsou proti Tomáškovi, oba staří šlechtici hájili ředitele a tvrdili, že Tomášek je proti němu.
Debata se ani u stolu neskončila, až pak po večeři, když Held zasedl ke klavíru. Tentokrát učinil to hned, bez zdráhání, ochotně, jak se paní z Hanoldů zmínila, že již dávno ho neslyšeli. A on jí dávno nehrál, dávno k ní nepromluvil harmonií tónů, jimiž by mohl zhluboka povzdechnout, zatoužiti.
Hrál z Mozartova Dona Juana; společnost naslouchala jako učarovaná. Held jenom paní Hanoldové hrál; jen ona tu seděla, jen ona naslouchala a rozuměla mu. Vzdali mu chválu, když dokončil, hlučnou chválu; rytíř
Jeník s nelíčeným obdivem mu řekl, že ho tak hrát ještě neslyšel. Paní z Hanoldů neřekla ani slova, ale netajíc svého vzrušení, šla k němu a podala mu ruku.
Páni odešli do vedlejšího pokoje zahrát si v karty. Held zůstal s dámami u klavíru. Mluvili o skladbě i jejím skladateli. Paní z Hanoldů vzpomněla, že tomu teď asi dvacet let, co Mozart umřel.
„Ano, právě dvacet let,“ přisvědčil Held, „a skoro pětadvacet let, co tu v Praze poprvé dávali Dona Juana.“
Paní radová Slívková ze Slivic, vážná dáma šedých vlasů, začala přepočítávat, a pak žasnouc, jak léta zrovna letí, přisvědčila, opravdu, že skoro čtvrt století tomu, oh – ale v očích se jí zjasnilo, když na ten večer vzpomínala.
„Za štěstí si pokládám, že jsem pamětnicí toho prvního představení, že jsem je viděla!“
Rozhovořili se o něm, vyprávěla o Mozartovi, jak vypadal, jak jej v divadle uvítali, v jakém nadšení bylo celé divadlo po celý večer.
„Ano, všechny strhla čarovná jeho hudba,“ přisvědčil Held, „i ty, kteří se vším v Mozartově hudbě nesouhlasili.“
„Je-li možná, aby někdo nesouhlasil!“ divila se paní z Hanoldů.
„Dnes se divíme, že to bylo možná,“ řekl Held, „dnes, když obdivujeme se smělosti Beethovenově. Ale tenkráte! Pamatuju se, co říkal nebožtík Praupner.“
„Vy jste neviděl tenkráte Dona Juana, pane doktore?“ ptala se hraběnka Bubnová.
„Tam se bohužel chudý studentík nedostal, paní hraběnko – ten jen běhal za Mozartem, aby se mohl na něj dívat.“
„Praupner byl proti Mozartovi?“ ptala se paní Hanoldová.
„O nikoliv, ale pamatuju se, že vypravoval o našem velikém kontrapunktistovi, o Koželuhovi, o našem, pražském.“*
„Ale ten je ctitel Mozartův.“
„Ano, je, paní hraběnko, ale tenkrát před dvacíti lety jej mnohé harmonické licence Mozartovy překvapily, s těmi nesouhlasil. O tom právě zesnulý Praupner kolikrát vypravoval, že kdyby byl Koželuh partituru Mozartova Dona Juana dostal do rukou a četl ji, že by byl v ní našel dle svého mnoho chyb a prostě by je zavrhl. Ale on jich nečetl, on je slyšel o tom prvním představení, a to bylo něco jiného.“
„Jak to —“
„Tenkrát při prvním finále Dona Juana Koželuh sebou potrhoval, tak nebožtík Praupner, očitý svědek, mně vypravoval, a vykřikoval, Koželuh totiž —“ a Held, jenž vypravoval po německu, citoval slova Koželuhova po česku, jak je slavný kontrapunktista tenkrát o prvním představení Dona Juana nervózně vyrazil:
„Samy chyby, samy chyby, ale krásny.“ A německy dodal Held: „Tak byl těmi ‚chybami‘ unesen. Byly to chyby dle staré teorie, ale duši pravého hudebníka okouzlily.“
„Dnes už nejsou ty chyby ani u kapelníka Koželuha chybami,“ mínila s úsměvem paní Hanoldová.
„Jistě ne.“
Paní radová odešla dohlédnout do druhého pokoje; za chvíli vstala také hraběnka Bubnová, „podívat se, koho si Fortuna vyvolila miláčkem“, vlastně však, aby se také pokusila o její přízeň. Hrálať ráda v karty.
Held a paní Hanoldová pohlédli si mlčky do očí v tichém potěšení. Oba vítali tu chvilku samoty. Held zeptal se na malou Jeanettu.
„Ach, ta dnes žasla, dnes dopoledne, když doktor Blumentritt přinesl zprávu, že jednání je šťastně skončeno, to jest, žasla nade mnou. Ach, to bylo dopoledne! S jakým napětím jsem očekávala doktora! Dnes již druhé jednání, druhé od onoho večera u radových, jak jsem vám tenkráte řekla. Hanold se nechtěl Jeanetty vzdát, nechtěl mně ji nadobro nechat. Ale přec —“ pohodila hlavou a trpce se usmála. „Chtěl ji, ale až by mu nepřekážela. Dnes se mělo rozhodnout. Chodila jsem od okna k oknu vyhlížet doktora Blumentritta, naslouchala jsem, a jak se zvonek na síni ozval, chvátala jsem sama do předsíně – Když doktor konečně vstoupil, sotva jsem mohla vydechnout. Jak,‘ ptám se. ‚Dobře,‘ on, ‚stalo se po vašem přání.‘ Oh, jak jsem chytla Jeanettu, jak ji líbala, jako bych ztracenou našla. Žasla chudinka, nevěděla, co se děje —“ Paní Hanoldová se pojednou zasmušila. „Jak je člověk divný – Já se radovala, a ona pozbyla otce.“
„Kterého však již vlastně neměla. Zřekl se jí už předtím.“
„Ano, ale —“
„Kdež by bylo Jeanettě líp, tam nebo u vás —“
„Ano, máte pravdu.“ Její tváří zase prosvitlo. „Tyto dni ptala se Jeanetta po vás,“ vzpomněla pojednou a usmála se.
„Těším se, že ji zas uvidím. Poví mně s velkou, roztomilou vážností o své zamilované panence, a —“ Vtom stáhl obočí. Oba staří šlechtici, rytíř Eisenstein a baron Ehrenburg, oba v černých punčochách a ve střevících, oba v černém fraku a bělostném žabotu, vyšedše u horlivém hovoru z pokoje, kdež se hrálo v karty, mířili rovnou k nim, ke klavíru. Ještě nežli u nich stanuli, ptal se baron Ehrenburg doktora Helda, může-li dosvědčit, a jistěže může, že ten nemluvný, jako němý společník té madame Dupasquierové, ten její hlídač, tím že jistě je a ne jejím mužem, že se nejmenuje Leon.
„Pokud vím, nejmenuje.“
„Vidíte?“ obracel se vítězně baron k rytíři Eisensteinovi. „A vy tvrdíte, že ten chlapeček, ten princ Leon, má jméno po něm. Nemá, je to Napoleon, ano Leon – Napoleon.“
„Jak se jmenuje ten strážce —“ ptal se Helda rytíř Eisenstein.
„Nebyli jsme si představeni. A jak jsem už řekl: Kdykoliv jsem tam přišel, stál stranou a nepromluvil ani slovíčka. Madame na něj nikdy nepromluvila v mé přítomnosti; jen posledně, a to ho požádala, aby dal opatřit můj recept.“
„Francouzsky na něj mluvila —“ vpadl dychtivě baron Ehrenburg. „Ano, francouzsky, a přitom jej oslovila —“
„Jak, jak —“
„Monsieur Zimmermann.“
Rytíř Eisenstein se zarazil, baronu Ehrenburgovi zajiskřilo v očích.
„Vidíte?“ zvolal. „Žádný Leon. Kdežpak! Prostý německý Zimmermann, dozorce, hlídač – a ten malý Leon – jak jsem řekl, Napoleon. Bratr římského krále, syn – nu – zkrátka, tajemství; nějaké velké tajemství. Napoleon – oh —“
Zatím zastavil se u nich také kanovník Arnold. Toho chytilo ne to „tajemství“, nýbrž jméno Napoleonovo, jež jako kouzelným proutkem jej uvedlo do politiky. Hned začal, vědí-li o situaci, jak se zhoršila, že vojna bude, najisto, vojna mezi Francií a Ruskem, že ta bouře schvátí celou Evropu – Už teď ji znát, Rakousko že nezůstane v poklidu, že půjde s Napoleonem a Prusko že má s ním už spolek, že jsou proto tajná jednání, že sem do Prahy přibývá pruských emigrantů, členů Tugendbundu, bývalý pruský ministr Stein že mnohé z nich přijal, že má tajná jednání, ale jak je opatrný, poněvadž ví, že jej policie hlídá, to že je neobyčejně energický muž a záští k Francii že jen hoří, hoří.
„A hovor s ním je vlastně stálý boj. Přisvědčit mu, chyba, ozvat se mu, vojna. A jak mluví, když se dostane do ohně.“
„Mluvil jste s ním, amplissime?“
„U něho ne; málokoho přijme a také málokam dochází. Nejčastěji k hraběti Šternberkovi. Tam jsem se s ním setkal. Byla řeč, rozumí se, o Napoleonovi, a jen jsem tak nadhodil, že situace pro Prusko je těžká, že boj by byl nesnadný, již mne porážel. Rozohnil se, hlas se mu třásl a i na tváři bylo vidět zvláštní chvění. A oči měl přitom zavřené. Byl jsem překvapen, zaražen, jak tak proti mně stál zardělý, se zavřenýma očima, když mu pojednou chvějící se hlas slábl, a vtom jak pojednou přede mnou zase jeho pohled, velké, pronikavé oči. Náhle je otevřel a rázem skončil slovem: ‚Uvidíte!‘ Ten ví mnoho, má tajné spojení s Berlínem, jistě on a Justus Gruner.“
Dámy se ptaly, kdo to je.
„Bývalý náčelník berlínské policie. Ten vedl policii pod komandem francouzským, ale tajně škodil Francouzům, jak mohl, jmenovitě hubil jejich vyzvědače. Nejeden zmizel v Berlíně a nikdo nezvěděl, kde a jak, jen Gruner dobře věděl —“
„Byl také členem Tugendbundu?“ zeptal se Held.
„Ano, byl a je,“ přisvědčil horlivě kanovník, dotčen píchnutím doktorovým. „Obrana, považte, je nutná. A také víte z historie, že veliká, vznešená hnutí nemají vždy samé čistě morálně bojovníky.“
„S tím se také znáte, amplissime, s tím Grunerem?“
„Ne; ten můj známý, kterého jsem chtěl si dovoliti sem uvésti, je Karl Friedrich Muller, také člen Tugendbundu, nadšený vlastenec, který také přísahal pomstu až do smrti Galium a Napoleonovi. Teď zmizel načas z Prahy; kam, nevím, jistě za nějakým posláním —“
Radová Slívková ptala se ulekaně, hrozí-li válka tak najisto, a co Praha – Kanovník pokrčil rameny, ale pak s těšivým úsměvem chlácholil, aby se nelekala, že se sice chystají velké věci, velká vojna, ale ta že se vybojuje jinde. „Ačkoliv Praha není teď bez účastenství,“ dodal tajemně. „Je teď střediskem, ohniskem. Odtud se tuším něco chystá proti Napoleonovi. Však kdož to může říci —“
„Ti Prušáci něco chystají —“ hádal a tvrdil rytíř Eisenstein. „Já bych jim toho netrpěl.“
„Proč?! Jde o svobodu.“
„Jejich ano; až ji budou mít, přijdou na nás. Zapomenou na všecko. Já pro ně nehořím.“
„Já také ne,“ přidal se rozhodně Ehrenburg.
„Ano,“ kanovník pokrčil rameny, „stýskají si, ten pan Muller mi řekl, že to dobře všichni cítí, že jich tu v Praze nemají rádi, ani Němci, ani Češi —“
„To věřím.“ Baron Ehrenburg se zasmál. „Zač bychom je měli mít rádi?“
Z toho vznikla debata. Held od té chvíle nezůstal už ani na okamžik sám s paní Hanoldovou. Společnost je zaujala a nepustila jich. Musili vyslechnout politickou potyčku, musili pak i do herny.
Paní Hanoldová odjela zanedlouho a Held zůstal u hráčů sám. Musil pak i přisednout a hrát. Než netížilo ho to jako minule, nesvírala ho tíseň a nezúčastnil se roztržitě hovoru jako onoho večera. Starost, obava tajně jej tíživší z něho spadla. Lory je jista před Hanoldem a šťastna tím, že jí Jeanetta zůstane. A těšil se na návštěvu.