„Ne, povídáme, bez dokumentu."
„Tak. A my taky. Tuhle mám ještě dva dobré přátele, povídá, také slouží u generála Kukuškina.32 Tak smím tedy prosit: maloučko jsme si vyhodili z kopýtka a penízky jsme si ještě neopatřili. Uštědřete nám láhvičku."
„S velikou radostí," povídáme. Nu, vypili jsme. I ukázali nám tam jednu věc, která se týkala našeho řemesla. Dům tam stál na pokraji města, bohatý jeden měšťan tam ostával, statku měl plno: shodli jsme se, že mu v noci učiníme návštěvu. Jenže jsme u toho bohatého měšťana v noci všichni, všech pět nás, vlezli do pasti. Odvedli nás na policii a potom k samému ispravnikovi. Já – povídá – sám je vyslechnu. Vyjde s dýmkou, číšku čaje nesou za ním, silný takový, s licousy. Sedl. A tu kromě nás přivedli ještě tři jiné, také tuláky. A je vám to braši směšný člověk, tenhle tulák: Nu, na nic se nepamatuje, třebas mu kůl na hlavě tesej, všechno zapomněl, o ničem neví. Ispravnik zrovna ke mně: „Co jsi zač?" Tak zařval, jako ze sudu. Rozumí se, povídám také jako všichni: „Na nic, já řku, se nepamatuju, vaše vysokoblahorodí, všechno jsem zapomněl."
„Počkej," povídá, „já si s tebou ještě promluvím; tvá tlama je mně povědomá;" a sám jen jen na mne poulí oči. A já jsem ho před tím nikdy ani neviděl. Jde k druhému: „Kdos' ty?"
„Vyskoč-upaluj, vaše vysokoblahorodí."
„To se tak jmenuješ, Vyskoč-upaluj ?"
„Tak se jmenuju, vaše vysokoblahorodí."
„Nu dobře, tys Vyskoč-upaluj, a ty ?" To se ptá třetího.
„A já za ním, vaše vysokoblahorodí."
„Ale jak ti říkají?"
„Tak mně říkají. ,A já za ním', vaše vysokoblahorodí."
„A kdo pak tě, darebáku, tak pojmenoval?"
„Dobří lidé mne tak pojmenovali, vaše vysokoblahorodí. Všude jsou na světě dobří lidé, vaše vysokoblahorodí, vímeť."
„A kdo jsou ti dobří lidé?"
„Pozapomněl jsem už trochu, vaše vysokoblahorodí; račte už odpustiti velikodušně."
„Všechny jsi zapomněl?"
„Všechny jsem zapomněl, vaše vysokoblahorodí."
„Vždyt jsi měl přece také otce, matku? Aspoň na ně pamatuješ-li se?"
„Bezpochyby že měl, vaše vysokoblahorodí, a ostatně také jsem už trochu pozapomněl; dost možná, že jsem je měl, vaše vysokoblahorodí."
„A kdež jsi se zdržoval až dosavad?"
„V lese, vaše vysokoblahorodí."
„Pořád v lese?"
„Pořád v lese."
„Nu a v zimě?"
„Zimu jsem neviděl, vaše vysokoblahorodí."
„Nu a ty, jak ty se jmenuješ?"
„Sekyra, vaše vysokoblahorodí."
„A ty?"
„Nabrus ji, vaše vysokoblahorodí."
„Tedy žádný se nemůžete na nic upamatovat ?"
„Na nic se nepamatujeme, vaše vysokoblahorodí."
Stojí, směje se a oni hledí na něho a také se usmívají. A jindy zrovna do zubů udeří, když se podřekneš. A víme, jací jsou to lidé, všichni siláci, takoví vypasení. „Odveďte je do trestnice," poroučí, „potom se s nimi spravím. A ty tu zůstaneš" – to povídá jako mně. „Pojď sem, sedni!" Koukám: stůl, papír, péro. Myslím si: co to asi zamýšlí dělat? „Sedni – povídá – na stolici, vezmi péro a piš!" a při tom mne chytil za ucho a táhne. Koukám na něho, jako čert na popa.
„Neumím, já řku, vaše vysokoblahorodí!"
„Piš!"
„Ustrňte se, vaše vysokoblahorodí."
„Piš, jak umíš, tak piš!" a při tom pořád táhne za ucho, pořád táhne a jak tu zakroutí! Nu braši, povídám vám, raději kdyby mně nasypal tři sta rákoskou, až se mi v očích zajiskřilo. „Piš" a „Piš!" Tak vede svou neustále.
„Což se zbláznil, či co?"
„Ne, nezbláznil se. Ale v T…ku písař vyvedl nedávno kousek; peníze erární sebral a útek' s nimi; také mu uši odstávaly. Nu, podali zprávu na všechny strany. A já podle popisu trochu jakobych mu byl podoben, proto tedy mne zkoušel, umím-li psát a jak píšu."
„To jsou věci, hochu! A bolelo to?"
„Povídám, taková bolest."
Ozval se všeobecný smích.
„Nu což, napsal jsi něco?"
„Ale což jsem mohl napsat! Počal jsem pérem čmárati, čmárám, čmárám po papíře, nu a on mne pustil. Ale pohlavků asi deset ještě přidal nádavkem, toť se ví, a pak mne pustil, také do trestnice, vímeť."
„A ty opravdu umíš psáti?"
„Umíval jsem, ale od té doby, co začali psáti pérem, už neumím."
Tedy při takových historkách, či lépe řečeno při takovém žvástu utíkal časem náš nudný čas. Můj Bože, jaká to byla dlouhá chvíle! Dni dlouhé, dusné, jeden zrovna jako druhý. Aspoň kdyby nějaká kniha byla! A při tom jsem chodíval, zvláště z počátku, často do nemocnice, někdy churavý, někdy prostě si poležet; utíkal jsem z trestnice. Těžko tam bylo, ještě tíže nežli zde, mravně bylo tíže. Rozezlenost, nenávist, sváry, závist, neustálé dobírání si nás šlechticů, zlé, hrozebné obličeje! Zde však v nemocnici všichni si byli více rovni, žili spolu přátelštěji.
Nejsmutnější chvílí z celého dne byl večer, když se rozsvěcovaly svíčky a počátek noci. Spat léhají záhy. Mdlá svítilna svítí opodál u dveří jasným bodem, ale na naší straně je na polo tma. Smrad se šíří po světnicí a dělá se dusno. Některý nemůže usnouti, vstane a sedí půldruhé hodiny na posteli, nakloniv svou hlavu s noční čepicí, jako by o něčem přemýšlel. Patříš na něho celou hodinu a snažíš se uhodnouti, o čem přemýšlí, abys také nějak ubil čas. Anebo počneš strojiti plány, vzpomínati na minulost, fantasie počne kresliti obšírné, světlé obrazy. Vzpomínáte si i na takové podrobnosti, jež by vám jindy nepřišly ani na mysl a neprocítili byste je tak, jako nyní. Anebo se zamyslíte o budoucnosti: V jakém stavu vyjdete z káznice? Kam? Kdy to bude? Vrátíte-li se kdy do svého rodného kraje? Dumáte, dumáte a naděje vám procitne v duši…
A jindy se dáte zhola do počítání: jeden, dva, tři atd. abyste při tom počítání nějak usnuli. Napočítal jsem někdy do tří tisíc a neusnul jsem. Někdo se obrátí. Usťjancev zakašle svým shnilým, souchotinářským kašlem, pak slabě zastená a pokaždé prohodí: „Hospodine, zhřešil jsem!"
A je tak podivno slyšeti tento chorobný, prasklý a nyjící hlas za všeobecného ticha. Tamhle někde v koutku také nespí a rozmlouvají spolu s postele. Jeden počne něco vypravovati o svých příhodách, o dávné minulosti, o svém tuláctví, o dětech, o ženě, o bývalých pořádcích. Z pouhého vzdáleného šeptání už poznáváš, že to, o čem on vypravuje, nikdy více se k němu nevrátí a sám on, vypravovatel, že je krajíc, odříznutý od bochníka. Druhý poslouchá. Je slyšeti pouze tichý, rovnoměrný šepot, jako by voda šplounala kdesi daleko… Vzpomínám si, jak jsem kdysi za dlouhé zimní noci vyslechl jedno takové vypravování. Na první pohled se mně to zdálo jakýmsi zimničným snem, jako bych ležel v horečce, a vše to se mně zdálo v zimničném žáru a v pomatenosti…
IV
Akulčin muž.
(Vypravování.)
Bylo už pozdě v noci, okolo dvanácti hodin. Usnul jsem a náhle jsem procitnul. Mdlé, nepatrné světélko vzdálené noční svítilny jedva osvěcovalo komnatu… Skoro všichni už spali. Spal i Usťjancev a v nočním tichu bylo slyšeti, jak se mu těžce dýše, jak mu při každém dechu hlen hrčí v hrdle. Daleko na chodbě ozvaly se najednou těžké kroky přicházející střídající se stráže. Cvaknula pažbou o podlahu ručnice. Otevřely se dvéře; svobodník tiše kráčeje, přepočítal nemocné. Za minutku zavřeli pokoj, postavili novou hlídku ke dveřím, stráže se vzdálila a zavládlo opět předešlé ticho. Tu jsem teprv spozoroval, že nedaleko ode mne po levé straně dva nemocní nespali a pošeptmu o něčem spolu rozprávěli. Stávalo se to v nemocnici; někdy leží dva vedle sebe, celé dni a měsíce nepromluví spolu slova, a najednou se rozpovídají za lákavé noční hodiny a jeden počne před druhým odhalovati celou svou minulost.
Povídali si dle všeho už dlouho. Počátek jsem nezaslechl, však i nyní jsem všechno dobře neslyšel; ale ponenáhlu jsem přivykl a počal jsem jim rozuměti. Spáti se mně nechtělo, což dělati jiného, než poslouchat?.. Jeden vypravoval ohnivě, leže napolo v posteli se zdviženou hlavou a s krkem nataženým ve směru k soudruhovi. Byl patrně roznícen, vzrušen; chtělo se mu vypravovati. Posluchač jeho seděl zasmušile a zcela lhojstejně na své posteli s nataženýma nohama, zřídka jen zabručel něco jako za odpověď, anebo na důkaz soucitu s vypravujícím, ale to jen jaksi ze zdvořilosti a ne opravdově, při tom si každou minutu cpal z růžku tabák do nosu. Byl to voják z „polepšovacího oddělení" Čerevin, člověk asi padesátiletý, mrzutý pedant, chladný resonér a samolibý hlupák. Vypravovatel Šiškov byl ještě mladý člověk, asi třicetiletý, trestanec z našeho občanského oddělení, zaměstnaný v krejčovnách.
Doposud jsem mu věnoval málo pozornosti; však i potom, po celou dobu mého života v káznici jaksi mne nelákalo, abych si ho všímal. Byl to prázdný, potrhlý člověk. Někdy mlčí, chodí mrzutý, chová se hrubě, celé neděle nepromluví. A najednou se vplete do nějaké historie, počne roznášet klevety, rozčilovati se pro hloupost, vláčí se z kasárny do kasárny, sděluje zprávy, pomlouvá, činí se, jen což. Seřežou ho, a on opět umlkne. Byl to človíček bojácný a slabý. Všichni s ním zacházeli jaksi nedbale. Byl nevysoké postavy, hubený; oči měl jaksi nepokojné, ale časem jaksi tupě zádumčivé. Přihodilo-li se, že něco vypravoval, počne horkokrevně, s ohněm, i rukama hází, ale najednou jako když utne, nebo přejde na jiný předmět, dá se unésti novými podrobnostmi a zapomene, o čem počal vypravovati. Často nadával, a kdykoli se dal do nadávání, tu pokaždé vytýkal něco svému soupeři, něco, čím tento ublížil jemu, mluvíval s citem, div se nerozplakal… Na balalajku nehrál špatně a hrál rád, o svátcích dokonce i tancoval, a tancoval pěkně, když ho k tomu přiměli… Ne, že by snad byl tak poslušným, ale rád si zjednával přátel a z přátelství jim byl po vůli.
Dlouho jsem nemohl pochopiti, co to vypravuje. Také se mně zdálo z počátku, že se neustále vzdaluje od předmětu a dává se unášeti vedlejšími věcmi. Snad pozoroval, že Čerevina jeho vypravování málo zajímá, ale zdá se, že si chtěl schválně namluviti, že jeho posluchač je vtělená pozornost, a snad by ho velice zabolelo, kdyby se přesvědčil o opaku.
„…Vyjde-li někdy na trh," pokračoval Šiškov, „všichni se uklánějí, úctu vzdávají, slovem boháč."
„Obchody, povídáš, vedl?"
„Nu, ovšem, obchody. Mezi měšťanstvem je u nás nouze. Hotová nuzota. Báby nosí vodu z řeky, ech, jaký kus cesty k dolině, aby mohly zahrady zaliti; lopotí se, lopotí, a napodzim nesklidí zelí ani na šči. Bída. Nu statek měl veliký, půdu najatými dělníky vzdělával, tři měl; k tomu ještě své včelnice, med prodával, s dobytkem obchod vedl, a v našem místě, vímeť, byl u veliké úctě. Byl už hrozně stár, sedmdesát let, kosti ho tížily, šedý byl, takový veliký. Když tak vyjde v lisí šubě na bazár, hned mu všichni vzdávají čest. Vímeť, vědí co znamená. „Zdrástvujte báťuško Ankudime Trofimyči!" – „Zdrástvuj – on na to – i ty!" Nikým vám nepohrdá. „Buďte dlouho živ, Ankudime Trofimyči!" – „Nu, jak se ti vede?" optá se on. – „Ech, nám jako nahému v trní. A jak vám, báťuško?" – „Tak, tak – vece – dokud Bůh hříchy trpí, také nebe zakuřujeme." – „Dlouho buďte živ, Ankudime Trofimyči!" – Jak povídám, nikým nezhrdne, a když promluví, každé jeho slovo platí jako rubl. Byl písmák, čtenář, samé nábožné věci jen čítal. Usadí stařenku před sebou: „Nu, poslouchej, ženo, dávej pozor!" a začne vykládat. A stařenka jeho nebyla zrovna stará, s ní se oženil už podruhé, pro děti, vímeť; od první neměl dětí. Nu, a od druhé od Marje Štěpánovny měl dva syny, ještě nedospělé; mladší, "Vasja, se mu narodil, když mu bylo šedesát let. A Akulka, dcera, byla ze všech tedy nejstarší, bylo jí osmnáct let."
„Totiž tvoje, tvá žena?"
„Počkej. Zprva tam Filka Morozov natropil neplech. Ty, povídá Filka Ankudimovi, budeme se dělit; vyplať mně všechny čtyři sta rublů; což myslíš, že jsem tvůj pacholek? Nechci s tebou společně vésti obchod, a Akulku tvou, povídá, si nevezmu. Já jsem nyní svým pánem. Moji rodičové, povídá, nyní umřeli, já peníze propiju a potom se dám najati, na vojnu se dám, a za deset let přijedu sem k vám jako polní maršálek. Ankudim mu peníze vyplatil, všecko do kopějky mu vyplatil – protože ještě jeho otec se starým vedli obchod na společné peníze. – „Jsi člověk ztracený," povídá mu. A on na to: „Nu, ztracený-li nebo ne, to se ještě neví, ale s tebou, brado plesnivá, naučí se člověk sídlem mléko nabírat. Ty, povídá, z halíře chceš kapitál udělat, všelikou chamraď sbíráš, nehodí-li se do kaše. Já ti na to naplivat chtěl, povídá. Schráníš, schráníš a čerta koupíš. Já, povídá, mám svou hlavu. A tvou Akulku si přece nevezmu; já, povídá, i tak jsem s ní spával…"
„Jak, povídá Ankudim, smíš ty hanobiti poctivého otce poctivou dceru? Kdy jsi s ní spal, hadí sádlo ty, psí krev ty;" a celý se při tom zatřásl. Filka mně to sám vypravoval.
„A víte-li, povídá, já způsobím, že se Akulka nejen za mne, nýbrž vůbec za nikoho neprovdá, nikdo si jí nevezme, ani Mikita Grigorjič si ji teď nevezme, protože ztratila poctivost. Já už od podzimka s ní žil. A nyní ani za sto raků nesvolím. Nu, dej třebas ihned na zkoušku sto raků – nesvolím…"
„I zahýřil u nás, chlapík! Inu, tak, až se země otřásá, a město plno hluku. Přátel si nabral, peněz hromada, tři měsíce hýřil, všecko prohýřil. „Já – říkával – až budu hotov s penězi, prodám dům, všecko prodám a potom buď se dám na vojnu, nebo se půjdu toulat světem!" Od rána do večera opilý, párem koní s rolničkami jezdil. A holky jak ho měly rády, nu až hrůza. Pěkně hrál na kytáru."
„Měl tedy s Akulkou už před tím něco?"
„Mlč, počkej! Já jsem také tehdá otce pochoval, a mátuška moje perníky pekla, na Ankudima jsme pracovali, tím jsme se živili. Živobytí naše bylo bídné. Měli jsme ovšem také políčko za lesem, obilí jsme seli, ale po smrti otcově všechno jsme prodali, protože jsem si také vyhodil z kopýtka, brachu milý. Na matce peníze ranami jsem vymáhál …"
„To nebylo pěkné, jestli že ranami. Veliký hřích."
„Býval jsem nachmelen, brachu milý, od rána do noci. Dům jsme měli ucházející, ještě jakž takž, třebas maličký, ale svůj. Ale v jizbě třebas zajíce hoň. Často jsme sedávali o hladu, celý týden není co dát do huby. Matka mne kárala, kárala; ale což mně!.. Já jsem tehda, brachu, od Filky Morozova ani neodcházel Od rána do noci s ním. „Hraj mně – říkával – na kytáru a tancuj; já budu ležet a na tebe peníze házet, protože jsem nejbohatší člověk." A co jen všechno nevyváděl. Jen kradených věcí nepřijímal. „Já – říkával – nejsem zloděj, nýbrž poctivý člověk. Ale pojďme, říkával, Akulce vrata mazat dehtem; protože nechci, aby se Akulka vdala za Mikitu Grigorjiče. To je mně nyní dražší, než kyselo," povídá."
„Ale za Mikitu Grigorjiče chtěl starý již před tím dceru provdati. Mikita byl už také letilý, vdovec, s brejlemi chodil, také měl obchod. Jakmile uslyšel, ze vznikly řeči o Akulce, jde a povídá přímo: „Mně – povídá – Ankudime Trofimyči bude to veliká hanba, a potom ani se nechci ženiti na stará leta." Tu jsme Akulce pomazali vrata dehtem. Nu tak ji bili, tak ji za to doma bili… Marja Štěpanovna křičí: „Se světa tě sprovodím!" A starý: „Za starých dob – povídá – za ctihodných patriarchu, já bych ji – povídá – na hranici rozsekal, ale nyní – povídá – je svět plný tmy a hniloby." Sousedé přes celou ulici slýchali, jak Akulka řve z celého hrdla; mrskali ji z rána do noci. A Filka volá po celém trhu: „Znamenitá holka je Akulka – povídá – ráda se povyrazí při sklence. Čistě si chodíš, bíle se nosíš, pověz koho miluješ! Já – povídá – jsem jim tam utřel nos, budou si pamatovat."
„V tu dobu potkal jsem i já jednou Akulku; šla s vědry pro vodu. A já křičím: „Zdrástvujte Akulino Kudimovno!Čest vaší milosti. Čistě chodíš, kde to bereš; ukaž lístek, s kým to žiješ ?" Jen to jsem řekl. Ale jak se ona na mne podívala; takové veliké oči měla! Ale sama zhubeněla, jako štěpina. Nu povídám, tak se na mne podívala! Ale mát její myslila, že se mnou žertuje a křičí na ni ze vrat: „Co tam zuby ceníš, nestoudnice!" A ten den opět byla bita. Celou hodinu ji někdy mlátila. „Zabiju ji – křičela matka – protože teď už není mou dcerou."
„Nu ano, že byla lehká!"
„A ty jen poslouchej, strejčku. Když jsme tak s Filkou pořád tehdá pili, přijde ke mne jednou matka, a já ležím. „Co ty darebáku ležíš, povídá, ty lotře jeden – povídá. Spílá mně, vímeť. Ožeň se, povídá, tamhle s Akulkou se ožeň. Nyní i tobě ji rádi dají, tři sta rublů jen na penězích dostane." A já jí na to: „Vždyť – povídám – je nyní už na celý svět zostuzena." – „Ty's hlupák – povídá – svadebním věncem všechno se pokryje; tobě samému bude výhodnější, bude-li pro celý život před tebou vinna. A my bychom si jejich penězi pomohli; já už mluvila o tom – povídá – s Marjí Štěpanovnou. Ráda to slyšela." A já na to: „Peníze na stůl – povídám – dvacet rublů, potom se ožením." A věříš-li mně? Do samé svadby jsem z opice ani nevycházel. A k tomu ještě Filka Morozov hrozí: „Já ti, povídá, ty muži Akulčin, všechna žebra přemlátím a s tvou ženou, když budu chtít, každou noc budu spát. " A já mu povídám: „Lžeš, psí maso!" Nu, tu on mne zostudil po celé ulici. Já přiběhl domů: „Nežením se, povídám, jestliže mně nevysázejí ihned ještě padesát rublů!"
„A což ji chtěli provdati za tebe?"
„Za mne? A proč by ne? Já byl člověk poctivý. Můj otec upadl v nouzi teprv na konec života následkem požáru; před tím jsme žili bohatěji než oni. Ankudim tedy povídá: „Vy – povídá – jste hotová žebrota." A já mu odpovídám: „Což ještě málo – já řku – vaše vrata dehtem mazali." A on na to: „Což ty – povídá – nad námi furiantíš? Dokaž napřed, že ztratila čest; každou hubu šátkem nezacpeš. Tamhle je Bůh a tamhle – povídá – jsou dvéře; nech být. Ale peníze, které jsi dostal závdavkem, musíš vrátit." Tu jsem se Filky zbavil; vzkázal jsem mu po Mitrijovi Bykovu, že ho zostudím nyní na celý svět, a do same svadby, brachu milý, jsem nevycházel z opice. Teprve před svadbou jsem vystřízlivěl."
„Když nás přivezli od oddavek, posadili nás a Mitrofán Štěpanovič, totiž ujec její, povídá: „Třebas ne se ctí, povídá, za to pevně vykonáno a ukončeno." Starý, Ankudim, také se opil a dal se do pláče; sedí a slzy mu tekou po bradě. A já, brachu, víš co jsem tehdá udělal? Vzal jsem do kapsy s sebou důtky – přichystal jsem si je ještě před svadbou – a měl jsem pevný úmysl, že si spravím nyní chuť na Akulce, aby věděla, co to je nepoctivým způsobem se vdávat, a aby lidé také věděli, že mne neoženili jako hlupáka."
„Docela dobře! Aby totiž i budoucně si pamatovala…"
„Ne, strejčku, ty jen poslouchej. V naší krajině vedou novomanžely z kostela hned do komory, a ostatní zatím pijí. Zanechali nás tedy s Akulkou v komoře. Ona sedí celá bílá, ani kapka krve ve tváři. Bála se patrně. Vlasy měla taky jako len bílé. Oči měla veliké. A stále mlčívala, ani jí slyšeti nebylo v domě, zrovna jako by němá byla. Podivná taková. A mohl bys si to brachu pomyslit? Já si přichystal důtky, tam u samé postele jsem si je položil, a vidíš, brachu milý, vždyť ona neměla ani za mák viny na sobě."
„Není možná!"
„Ani za mák; zcela poctivá z poctivého domu. A zač ona, brachu milý, musila snášeti taková muka? Zač ji Filka Morozov před celým světem zostudil?"
„Ano."
„Padl jsem před ní tehda hned tam u postele na kolena, ruce jsem sepjal: „Mátuško – povídám – Akulíno Kudimovno, odpust mně hlupáku, že jsem tě také za takovou pokládal. Odpusť mně, povídám, darebovi!" A ona sedí přede mnou na posteli, dívá se na mne, obě ruce mně položila na ramena, usmívá se a z očí jí slzy kanou; pláče a směje se… Když jsem tehda vyšel k ostatním, povídám: „Nu, až potkám nyní Filku Morozova, nebude více žíti na světě!" A rodičové, ti ani nevědí, kterému svatému se mají modliti; matka div jí k nohám nepadla a pláče. A starý povídá: „Kdybychom byli znali a věděli, nevyhledali bychom ti takového muže, dcero ty naše rozmilá." A když jsme vyšli spolu v první neděli do chrámu, měl jsem na sobě beránkovou čapku, kaftan z tenkého sukna, plyšové šaravary; ona v nové zaječí šubce, šáteček hedbávný – to jest já se k ní hodím, ona ke mně; tak si kráčíme! Lidé se dívají na nás se zálibou; já byl chlapík, a Akulinušku, třebas se nemohla vynášeti před jinými, ale haněti také nebylo možno; byla tak prostřední, jakých jde dvanáct na tucet …"
„A to je právě dobře."
„Tak tedy poslechni. Druhý den po svadbě, ačkoli jsem byl nachmelen, utekl jsem od hostí; vyklouznu jim a běžím. Dejte sem – povídám – nestoudného Filku Morozova, dejte ho sem, podlce! Tak křičím na trhu! Nu, opilý ovšem jsem byl; až vedle Vlásových mne chytli a mocí tři lidé domů mne přivedli. A po městě jdou řeči. Holky si na trhu povídají: „Holčičky, umnice, víte-li pak? Akulka se jako poctivá vdala." Ale Filka mně krátce na to povídá před lidmi: „Prodej ženu – napiješ se. U nás – povídá – voják Jáška proto se jen oženil; se ženou nespal a po tři léta byl opilý." Já mu povídám: „Ty's podlec!" „A ty – povídá – hlupák! Vždyť tě ženili nestřízlivého. Co pak jsi v takovém stavu mohl poznati?" Přišel jsem domů a křičím: „Vy jste mne oženili opilého!" Ale matka se hned do mne pustila. „Ty matičko – povídám – máš zlatem uši zavěšené. Dej sem Akulku!" I počal jsem jí třepat. Třepal jsem jí, brachu, třepal, dvě hodiny jsem jí třepal, až jsem se sám svalil; tři neděle nevstávala s postele."
„Je pravda ovšem," poznamenal flegmaticky Čerevín, „nebudeš-li je bít, tedy… A což pak jsi ji zastal s milovníkem?"
„Abych ji zastal, ne, nezastal jsem ji," promluvil po krátké pomlčce a jako by s namáháním Šiškov. „Ale mrzelo mne to velice; lidé nás dočista oklevetali, a všeho toho příčinou byl Filka. „Ty máš ženu – říkal – za model, aby každý na ní hleděl." Pozval nás k sobě a tu se do mne pustí: „Jeho žena, povídá o mně, je milosrdná duše, šlechetná, uctivá, chování má, všechno je na ní hezké; takhle si jí nyní váží. A zapomněl, chlapík, jak jí sám vrata dehtem mazal!" Já tu sedím opilý. A tu on mne chytne za vlasy, a jak chytne, sehne mne dolů: „Tancuj, povídá, muži Akulčin, já tě budu takhle držeti za vlasy, a ty tancuj a mne bav!" – „Ty's podlec," křičím. A on mně na to: „Já k tobě přijedu s kamarády a Akulce, tvé ženě, před tebou metlou nasekám, co se mně bude líbit." Věříš-li, že jsem se potom celý měsíc bál z domu vyjíti? Přijede, myslím si, zostudí mne. A právě za to jsem ji počal bíti.
„Co je plátno bít? Ruce svážeš, ale jazyk nezavážeš. Bít mnoho také se nehodí. Potrestej, pouč, ale potom k ní buď laskav. Na to je žena."
Šiškov chvíli mlčel.
„Když mne to hrozně mrzelo," počal opět vypravovati; „a potom už jsem to měl ve zvyku. Některého dne z rána do večera ji mlátím: vstane ne tak, jak bych si přál, chodí ne tak, jak bych si přál. Nenabiju-li jí, jako by mi něco scházelo. Sedávala mlčky, oknem se dívala a plakala… plakala někdy celý den. Bývalo mně jí líto a přece jí nabiju. Matka mne proto kárávala, kárávala: „Darebáku, říkávala, lotr jsi hotový!" – „Zbiju vás – křičím na to – nikdo ať se mi neopováží slova promluvit; protože jste mne podvodně oženili." Stařík Ankudim z počátku se jí zastával, sám přijde a říká: „Však nejsi Bůh ví co za zvíře; najdu na tebe spravedlnost!" Ale potom toho zanechal. A Marja Štěpanovna, ta zkrotla úplně. Jednou přišla a se slzami prosila: „Přišla jsem tě znepokojit, Ivane Seményči; věc je neveliká, ale prosba veliká. Dopřej nám světla božího spatřiti, báťuško," a při tom se mně uklání; „buď mírný, odpusť jí! Zlí lidé naši dcerku oklevetali; vždyť sám víš, že's si ji bral poctivou…" Na kolena přede mnou upadla, uklání se, pláče. A já furiantím: Ani vás slyšet nyní nechci! Co se mi líbí nyní, to s vámi se všemi udělám, protože nemám už vlády nad sebou; a Filka Morozov – povídám – je mým přítelem a prvním soudruhem …"
„Tedy opět jste se spolu spustili?"
„Ale kde! S ním nebylo žádné řeči. Nadobro se spil. Všechno, co mel, utratil, a dal se jedním měšťanem najati, že půjde za jeho nejstaršího syna na vojnu. V našem kraji jest už takový obyčej, je-li kdo najat za vojáka, tedy do samého toho dne, kdy ho odvezou na vojnu, všechno v celém domě musí před ním ležeti, a on je nade vším úplným pánem. Peníze při odvodu obdrží v celosti, a před tím bydlí v domě hospodářově, třebas půl léta tam bydlí, a čeho jen za tu dobu nevyvádí s domácími! Nu taková spousta, že aby svaté z domu vynášeli! Já jdu za tvého syna na vojnu – křičí, jsem tedy váš dobrodinec; všichni si mne tedy musíte vážiti; ne- li, odřeknu se. Zahýřil tedy Filka v domě měšťanově, až Bůh brání; s dcerou spí, hospodáře za bradu každý den po obědě tahá – vše to činí pro své vyražení. Každý den aby mu topili lázeň, a aby páry přibylo, místo vody musí kořalku líti na žhavý kotel, a do lázně aby ho ženské nesly na rukou. Vrátí se domů z vyražení, stane na ulici: „Nechci jíti vraty, rozbírejte plot!" Musí mu tedy v jiném místě vedle vrat plot rozebrati, a on tudy projde. Konečně přišla doba, odvezli ho k odvodu, dali mu vystřízlivěti. Lidu, Bože můj, co tu lidu bylo na ulici. „Filku Morozova vezou na vojnu!" On se uklání na všechny strany. A Akulka šla v tu chvíli ze zahrady; jak ji Filka uviděl – u samých našich vrat, vykřikl „Stůj!" vyskočil z vozu, na kolena před ní a až k zemi se jí poklonil. „Dušinko moje, – volá – jahůdko má, dvě léta jsem tě miloval, a nyní mne s muzikou na vojnu vezou. Odpusť mne – povídá – poctivého otce poctivá dcero, neboť já jsem podlec před tebou, já jsem vším vinen." A podruhé se jí poklonil až k zemi. Akulka se zastavila, jako by se byla ulekla z počátku, a potom se mu poklonila po pás a pravila: „Odpusť i ty mně, dobrý junáku, a já zlého na tebe ničeho nevím." Já za ní do světnice: „Co's mu řekla, ty psí maso?" A ona, nu věříš-li mně, nebo ne, pohlédla na mne: „Abys věděl – povídá – já ho miluju nyní více nežli světlo očí svých!"
„Ale, ale!..
„Toho dne neřekl jsem jí po celý den ani slova… Až na večer: „Akulko, já tě zabiju," povídám. V noci nemohu spát. Vyšel jsem do síně napít se kvasu a tu začínalo už svitati. Vrátil jsem se do jizby. „Akulko, povídám, vstávej, na pole pojedeme." Já už před tím jsem se chystal na pole, matička také věděla, že pojedeme. „Nu, to ráda slyším – povídá – V poli plno práce a nádenník tam prý už třetí den leží na břiše." Zapřáhl jsem do vozu, mlčím. Když se z našeho města vyjede, hned začne borový les a táhne se na patnáct verst; za lesem je naše pole. Projeli jsme tři versty lesem a já zastavím koně. „Vstávej, povídám, Akulíno, tvůj konec se přiblížil." Ona kouká na mne, lekla se, vstala přede mnou a mlčí. „Omrzela jsi mne, povídám; modli se Bohu!" A chytnu ji za vlasy; vrkoče měla takové tlusté, dlouhé. Okolo ruky jsem si je ovinul, ze zadu s obou stran jsem ji koleny přitiskl, vytáhl nůž, hlavu jsem jí zahnul nazpět a tak jí přejedu po hrdle nožem… Jak tu ona vykřikne, krev jak stříkne, já nůž odhodil, obchvátil jsem ji zpředu rukama, lehl jsem na zemi, obejal ji, a křičím nad ní, řvu z celého hrdla. Ona křičí i já křičím; celá se zachvívá, trhá se mi z rukou a krev stříká na mne, její krev, i do tváře, i na ruce se mně valí. Tu jsem ji nechal, neboť strach se mne zmocnil, i koně jsem nechal, a sám utíkám, utíkám; humny jsem přiběhl domů a do lázně. Lázeň jsme měli starou, dávno už nesloužila; zalezl jsem pod podlážku a sedím tam. Do noci jsem tam proseděl."
„A což Akulka?"
„A ona podle všeho se zdvihla za mnou a také se vydala na cestu domů. Tak ji potom našli sto kroků od onoho místa."
„Nedořezal jsi ji tedy."
„Ano…" Šiškov se na chvilku zamlčel.
„Je to taková žíla" – podotknul Čerevin, „že když ji, tu samou žílu, hned na ponejprv nepřeřízneš, člověk bude sebou neustále hýbat, a ať mu vyteče co chce krve, přece neumře."
„Ale ona umřela. K večeru ji našli mrtvou. Oznámili to, jali se mne hledat a už v noci mne našli v lázni… A nyní jsem tady už čtvrtý rok," dodal po malé pomlčce.
„Hm… Pravda, nebudeš-li bíti, nebude dobře!" poznamenal chladnokrevně a methodicky Čerevin, vytahuje opětně růžek s tabákem. Počal šňupati dlouze a s přestávkami. „Ale zase, hochu, když se to vezme" – pokračoval Čerevin – „jsi podle všeho hrozně hloupý. Já jsem také tak jednou zastal svou ženu s milovníkem. Zavolal jsem ji tedy do kůlny, oprať jsem složil na dvě. „Komu – povídám – jsi přísahala? Komu jsi přísahala?" Nu, řezal jsem ji, řezal opratí, řezal, řezal, půldruhé hodiny jsem ji řezal. A tu prosí: „Tvé nohy budu mýtí a tu vodu piti." Avdoťja se jmenovala."