Knihy veršů

Kolovrátek

 
Noc jasná přikrývá kraj tichý, němý,
a měsíc plný lije pršek skvělý
na sníh, jenž tuhým mrazem zkamenělý
teď zkamenělou v spánku kryje zemi.
Tak tiše mrzne, že tě sluch tvůj klame
a mníš, že kolem bájné slyšíš znění,
mníš slyšet, sníh jak světla pršky láme,
mníš slyšet spících stromů klidné snění.
Už dávno stromy větve stinné odstrojily,
podzimních větrů písní v spánek ukojily
a ku výši teď trčí větve nahé
jak žebřící o jaro nové, blahé.
A na větvích se sněhy hvězdné zavěsily,
snad oblakům by – kolébce své – blíže byly!
Tak tuho mrzne, vzduch že pružný, plynný,
se svraštil v drobné, leskné křišťály,
jež v lehkém letu táhlou píseň zvoní;
tak tuho mrzne, krok že spěšný zlíní,
a hlava dřímajíc se k prsoum kloní
a sstydlá krev se spánkem ošálí.
 
 
Však den má černé, noc pak stíny jasné
a jako léto luznou květnici,
má zase zima teplou světnici
a uzounké v ní žití milokrásné.
 
 
Dům v sněhu, v domě okna září,
jak náhlá radosť v umučené tváři,
či jak by tichou nocí záříce
svit zahanbiti chtěla měsíce.
A v teplé světnici krb černý stojí,
v něm plamen vesele si zašlehá,
snad radostí, žeť s tuhým mrazem v boji,
jenž tuze v okna malá nalehá.
A jak teď mráz ve okna mocně dýše,
dech ostrý něžné květy v okno píše.
Ba kde jen člověk s přírodou je v boji,
tam vzrostou květy, třeba květy ledné,
a sotva v boji člověk poustojí,
květ za květem zas zachází a bledne! —
 
 
Jak živo zde! Koléčka lítají
a tenká niť se kolovratem točí
a skrytě zalítnou si mladé oči,
když mladá ústa leccos šeptají.
A jako v okně květ své minuty
a venku nahý dub své čítá věky,
tak jsou zde ve kruh milý sepnuty
vybledlá kadeř s mladistvými vděky.
A vše se rozesmálo v bujném veselí —
ba vše, až na tu babičku snad v posteli . . .
Ba věru nevím, až nám přejde zima,
až jara dech zas všechno ozlatí,
zdaž se ten starý kmen, jenž ztuhlý dřímá,
zas mladým, novým listím ošatí! —
 
 
„Jak je mi volno, jako v velký svátek,
ach prosím, jinam mne teď přeložte —
či raděj posaďte a dobře obložte
a přineste mně ten můj kolovrátek. —
Jak? Teprv osmá by to měla býti? —
Jak daleko je ještě do devíti! —
Nuž, pojď sem, milý, starý kolovrátku,
už, starý, také lecjak bídně stojíš
a skoro zatočiti se už bojíš —
vždyť oba odpočneme si po krátku!
Tak divně vypadá to prázdné vřeteno —
nuž dodrž ještě na několik nití,
ať mají nití aspoň na zašití,
mám na rubáš už dávno spředeno.
 
 
Kde na hřbitově pradědové moji leží,
tam kořeny se lípy rozložily,
peň vyhnaly ku výši silný, svěží;
však když se mrtví kolem rozmnožili,
tu hrobník podsekával kořeny,
že k uvadnutí byly zmořeny,
a z dřeva lípy mně pak na památku
též vzali dřevo k tomu kolovrátku.
Já byla tenkrát skoro děťátko
a když jsem první nitě dovedla,
co osiřelé malé děvčátko
jsem otci v rubáš nitky zapředla.
Ach smutku bylo tenkrát ovšem dosti,
však dětský smutek! – déšť to májový
a pojednou se změní na radosti,
jež každým ránem zas se obnoví.
A mně se zdá, jen dítě nevinné
že každou radosť z plna užívá,
kdo starším, tomu vždy se rozplyne,
když v pravo v levo se tak zadívá. —
 
 
Mou radosť sotva někdo vypoví
tu velkou radosť, když má hravá píle
i bratříčkovi spředla na košile!
vždyť radosť má jen v bratru zkvítala —
on byl jak slaďounký květ červnový,
já jako včelka za ním lítala.
Ba naše srdce stříbrné jak zvonky,
jak by je v jedno spjaly drahé sponky!
My žili jak dvě zrnka v jednom klásku
a jak dva skřivánkové v jednom poli —
ach, bože, ještě jednou takou lásku! —
 
 
O neblahý ten, jenž se z mládí musí
odloučit od těch, které miloval,
jak dlouho, než-li přežije svůj žal,
než cizí svět a cizí srdce zkusí!
Můj bratr písně svoje zakopal
po místech, kde si se sestřičkou hrál,
pak v cizině si po nich zatoužil —
ach jaký div, že se mně usoužil!
On byl jak z klece uprchlé to ptáče,
jež truchlivě kdes po polích si skáče
a z hladu neznaného hlínu zobe,
jak by si zaklepalo na svém hrobě.
Už na podzim se zase ke mně vrátil —
chod nejistý a bledé vpadlé tváře,
zrak jak by nikdy nebyl poznal záře,
tak chřadnul, vadnul jako strůmek v sadě,
když větší stromy nechají jej v chladě —
a dobré bylo, bůh že život zkrátil.
Má radosť mně tak náhle vybledla —
já jsem ji bratru v rubáš zapředla.
Vy víte, kde teď nebožátko leží,
vždyť vaše bába v každý den tam běží!
 
 
Ba bylo jiné kvítko než můj vnouček,
jenž v ústech dýmku celý den mít musí
a předce ví ten nedorostlý klouček,
že mne to starou bábu vždycky dusí.
Nuž, kuř si na poli, můj milý hochu,
to víš, že stará ráda bručí trochu!
 
 
Já jako z vody tenkrát vyrůstala
a loučila se s hrou a dítětem,
pojednou seznámena se světem
už z dítěte se pěkná panna stala.
Ach jsou to divné doby, předivné,
svět zcela nový v srdci oživne!
Ač panna dítěte je moudřejší,
přede každé slovo slyší příkřejší
a dřív-li smělá, je pak nesmělá
a čítá noci, které probděla. —
 
 
My tenkrát přástky svoje počínaly
u staré kovářky tam pod rybníkem —
té stařenky jste více nepoznaly —
a jejím bylo to už starým zvykem,
že při přástkách nám pilně povídala
a povídáním si nás vyhlídala.
K počátku vypravovala, jak za nedávných časů
zde u nás panna žila, známa pro svou krásu,
však – bohužel! – že krásnou věděla
a víc než přástvy – hochů hleděla.
Tu přišel jakýs mladík z ciziny
a všímal si té pěkné dívčiny,
a nechodila dlouho pod věncem,
svést dala se tím cizím mládencem.
Tam venku před okny, kde bílá záře
měsíce chvilkou po rybníce běží,
tam umyla prý svoje hříšné tváře
a posud prý tam někde na dnu leží.
Když vypravovala, my blíž si sesedly
a věru div byl, co jsme v strachu napředly.
Teď ovšem děvčata méň znají přásti
a více nožkama při tanci třásti,
při přástkách jazyk mladý pilně brousí
a v cizím prádle vlastní vyperou si.
 
 
Děd můj měl pravdu, když nám prorokoval
(on přes sto let se zdráv a silen choval),
až budou nejvíc straky po kostele lítat,
že pánbůh na nás nejhorší bič bude splítat!
On myslil strakou pestré oděvy
a pravil, z nás že toho žádný nedožije —
a v skutku každý, jenž ho znal, už hnije,
jen já jsem až k té bídě dožila,
já, která nejméň po tom toužila
a dávno přála si už úlevy.
Ba zdaž by modliti se každá neměla,
by stromy stojící kol kostela,
své větve sehnuly až ku zemi
a zakryly je těmi větvemi!
 
 
Jen se, ty vnučko, mně tak neusmívej
a lepší úctu k slovům starých mívej!
Ta radost, až předc bába v zemi bude!
Teď věčné kázaní a chyby všude —
no neplač neplač, když ti povídám! —
 
 
Tu holku já jen proto ráda mám,
že celý den si zpívá jak to ptáče,
jež z jara poprvé ve větvích skáče.
Važ si svých písní a když nakládáš
vždy dobře s nimi, tož si uspřádáš
z nich mnohou radosť pro celinké živobytí;
chraň si je v srdci jako v skřínce léčné kvítí,
vždyť muži jimi smutek vyhojíš
a dítě své si k spánku ukojíš.
Jak mnohý zpívá ne snad radostí,
ba by umenšil svojí žalosti! —
 
 
Jen radu ještě! – Lehké mužské chásce
se vyhýbej – i hravé, liché lásce!
Tu pravou lásku větřík přivěje,
ba právě tak, jako to tvá píseň učí,
že travička se sama naseje.
Nemožno každému snad ptáku zpívat,
nemožno při každém snad v lásce dlívat —
a lichá láska – ta tě věru zmučí!
Snad vyplakala bys svých očí záři
a krása odmokla by z tvojich tváří.
Až matka tvá se s tebou rozžehná,
ať pod věncem tě ještě zažehná! —
 
 
Při přástkách jsem já hocha poznala,
on nosíval mně pěkně svité kytky
a krásné pentle, na nich průpovídky,
bych si je dala kolem kužele —
já jsem mu srdce svoje zadala
a měla hodného tak manžele,
že láska naše nikdy nevybledla.
 
 
Vám všem, mé děti, plínky jsem pak předla —
i dvěma rubáš – ach ba také jemu —
až umru, položte mne, děti, k němu,
ať dostane se lásky bílé lebce!
 
 
Snad už mám nití pro svůj rubáš dosti —
kde jste, mé děti? Do uší smrť šepce!
Nuž modlete se – bába vám už zesne —
ach – modlete se, bůh mne hříchů sprostí —
staň, bože, vůle tvá se přesvatá!—“
 
 
A nazpět bába na své lože sklesne —
hodiny hrknou – bije devátá.
 

O Šimonu Lomnickém

I.

 
Byl pozdní podzim, doba umírání,
to doba smutných vidů, divných slechů,
kdy myšlénka se v srdci teplém chrání,
by neutuhla v mrazném zimním dechu.
Aj hora zpustlá teď a hlína holá
a hnědá jako rozkopané hroby,
a němý obraz hory žalně volá
ty duše květův z jarní zašlé doby.
Z hor vichr – ledový jak ženská pýcha
a ostrý, zlých jak posměch – v kraje věje
a pere v les, až každá haluz vzdychá
a každý list se svadlý třesně chvěje. —
Však za nedlouho háj se ve smrť vesní
a zbude lístek leda osamělý,
jak pamětník té krásné, loňské vesny,
jak národ starý, v zvycích zkamenělý.
 
 
List červená se studem, sláb že zmírá,
a červená se, by snad sklamal děti, —
on spadne, – divý vichr lístky sbírá
a v běsném spěchu s nimi k proudu letí.
Co sen, co den teď lístek s řekou plove,
to s řekou, jež dřív jarní písně pěla,
a teď svou vodu čeří vlnky v nové
jak by se před svým vlastním chladem chvěla.
Však nechť si podzim mráz a smrt zde seje,
vždyť kolo lidských dějin dále spěje; —
nechť zmdlená hlava do hrobu se kloní
vždyť umřiť musíme, – co je nám po ní! —
 

II.

 
Jak divno, když se večer k zemi sklání,
a k dílně dějův, k lidnatému městu,
tu chytrý k hloupým radovánkám hledá cestu,
a hloupý v moudrém, rodinném se kruhu chrání.
A řeka, jež se z rána odmlčela —
ten němý věštec – nově zahučela:
vždyť zvěsty svoje v noční klid ted šumí,
snad měšťák přírodě teď spíše porozumí.
Juž vítr večerní zde vlnky smutí,
a večerní nám nese zpomínání;
že s zpomínáním též zapomenutí,
to jediné nám slabou hlavu chrání. —
 
 
Juž skoro tma a most je osamělý,
zde onde jenom uzříš ještě chůdce —
aj, což jste, lidé milí, zapomněli
dát malý peníz pro starého hudce?
Ten chuďas posud na mostě zde sedí,
a hlavu kloní, k černé zemi hledí,
a ruka jeho, ač se stářím chvěje,
přec struně lahodí a struna pěje.
Však jímá podivně starcova podoba,
jak na nynější věk zašlosti žaloba.
Ten bílý vlas,– ten slabý hlas,
ta stará krev – podzimní čas,
a v obličeji známé štěstí hroby —
ten hudec viděl jistě lepší doby!
 
 
Po strunách zpěvných smyčec hudce bloudí,
a divuplné písně ze strun loudí,
tím divnější, že žádný – žádný neví,
proč píseň mocně každé srdce jímá,
že celé srdce v strunách kusých dřímá,
že zmařený se život v písni jeví.
Zpěv oř je raněný, je růže tklivá,
to růže, krví lidskou zbrocená,
je z srdce krev to – ovšem vlažná, živá,
však smutkem dlouhým dávno skrocená.
A pěvec podivnou svou píseň hude, —
„že srdcí málo, dost však lidí všude,“
a dále píseň strunami se vine, —
„že mnohé krásné ráno v smutný den rozplyne,“
a tón se v tónu třesným zvukem míhá —
„že dnové zvolna, rychle rok ubíhá!“
 

III.

 
Proč jsi tu strunu, starče, zaklínal,
by vzdech se její v skřeky přepínal?
vždyť, není srdcem, které v prsou žije,
a stálý snáší žal a stále bije!
Teď struna praskla – ruce slabé, svislé
víc struny nedrží u písní porotě,
a najdou-li se ještě dobré mysle
daň neplatí víc hudci, platí slepotě.
 
 
Ba slepým chuďas! Vyřknul jsem ta slova,
a s nimi veliké to neštěstí,
jež bájné světy ve svém lůně chová,
snad světy nejmocnějších bolestí.
O hrůzná moc, jež v hlavě slepce hostí
a v tváře ryje známky dětinskosti,
jíž mysl stává se jak dětská bludná,
a každá myšlénka – bludička svůdná.
O věčná noc a polovičné žití,
v něž jenom měsíc bledý mrtvě svítí
a slepci slouží, jak ta mrtvola,
jež hrá dle báje živým do kola.
 
 
Však hůř, kdo z mládí seznal živé světlo,
a ví, že opadá, co dříve květlo,
a ví, že noc se s dnem, zim s jarem střídá,
že v zlatě šťastný jde a v hadrech bída!
On v snech svých podlé barev kroky řídí,
a oko mrtvé divné světlo vidí,
však když se zrak ten vnitřní otevírá,
pak zří svět taký, že mu srdce svírá!
 

IV.

 
Co as se v zraku vnitřním hudce kmitá,
že se ta bílá, stará hlava třese
jak palma v poušti, jež se ještě zmítá,
když bouř se dál zas k jiným pouštím nese?
Vybledlý, svadlý ret se v šeptu hýbá
snad v modlitbě své mrtvé písně líbá? —
O taký úsměch kde se kol rtů chvěje,
tam nešťastník se sobě nebo světu směje! —
 
 
„O dávné písně, mrtvé děti moje,
vy děti nerozumu, bídy nahé,
vy krátkých blah a dlouhých smutků zdroje,
mně hrůzné tak a přece zas tak drahé!
Zrak váš se mrtvě v oko mé upírá,
jak v sloup obrácen přízračné se leskne,
a mně jím v prsou úzko tak a teskně,
jak otci, syn jejž zmíraje proklíná. —
 
 
I já byl mlád a mladá krev má vřela,
jak míza, kdy ji jaro k výši žene,
a mladá krev má s rozumem se přela,
že šťastným jen se modře nebe klene.
Blud, kterýž rozum v důmyslu vymýtil,
ten krev zas v žhavý, mocný pal roznítil;
kdy rozum smál se pýše lesklých havů,
tu cit zas věřil zmámenému zraku;
kdy rozum smál se zděděnému znaku,
tu zrak můj v znaku viděl synův slávu.
 
 
Krev mladá bujně, přede však měrně bije,
a srdce z citů měrné písně vije.
 
 
I já jsem pěl a prsa měl jsem tužná,
co srdce cítilo, to vypět chtělo;
však srdce cítilo, že píseň jeho služná, —
že v jiných službě písně svoje mělo.
Aj píseň služná, sotva že tu vzniká,
juž peklu nesmíru jest zapsána,
a v srdci pěvce samovražedníka
juž dýka trčí, kletbou popsána.
Trest stejný, jednomu-li píseň slouží,
či času svému zalíbit se touží.
 
 
Já zpíval malých lidí velké zlosti,
a chyby jejich byly zpěvův ctnosti,
já zpíval mocně slabých lidí slávu
a věncem zdobili mou za to hlavu,
však lidé, kteří vavřín ke mně nesli,
než donesli, juž nicotou svou sklesli! —
Když jedni padnou, druhým sláva vzejde,
tu ovšem druhým zpívat lehko nejde,
a já jsem klesnul, jakže klesne mnohý,
když místo jednoho má mnohé bohy. —
Když sám se zničíš, lidé nadávají,
jak bys je bůh ví čím byl urazil,
ba často lidé kmetu vytýkají,
že jinoch sama sebe pokazil.
 
 
O mnohá uplynula smutná léta,
a stojím zde ten známý slepec chudý,
a nově zase teď má píseň zkvétá,
a nově starý zpěv se v prsou budí! —
Teď místo dnu – stín věčné noci charý,
a hlava bílá jak ta hora sněžná,
a krok jen z lože na ty černé máry, —
a píseň mladá zas a dětsky něžná.
Však dost mne svět ten divný namučil,
než sama sebe znát mne naučil!
Teď ohněm lidské lásky svadlé srdce hřeju,
a jen co lidského, to v písni svojí pěju,
a teprv nyní, to má píseň cítí,
jsem pěvcem pravým, jakým měl jsem býti!
Je ovšem těžká cesta s hory dolů,
a v lehkých písních tíže vlastních bolů,
však když tak divné tóny strunou skáčou,
prý lidé často nad mou písní pláčou.“
 

V.

 
Z tmavého nebe chladný vítr duje,
a s chladným větrem bledý měsíc pluje.
 
 
Nač as se plavec bledý v bezdno ponořil,
snad aby noční tmu, s tmou slunce pokořil?
Vždyť v noční době lidé nejspíš umírají,
a chudoby je mnoho v krásném světě,
a každá noc si žebráky své zhněte,
zdaž chudým hromnici a lampu dají? —
Těm nebohým co lampa měsíc svítl
a svitem svým je svatým obnese,
a z čela nebohého nehne se,
dokud je v těle ještě jiskra žití.
Pak klidně dál zas světem širým chodí,
a lesky hedvábné své v svatých vodách brodí,
a připutuje-li kde ku hřbitovu,
pokropí tiché spáče květných rovů! —
 
 
Co as ten svit měsíce znamená,
že v okně nízkém mocně plamená,
až okno září jasně mrtvou nocí
jak okno kostelní posvátné o vánoci?
A co as měsíc ve komůrce vidí,
že neunaven oknem do vnitř slídí!
 
 
Komůrka malá, čtyry holé stěny,
zde stůl, tam lože —
můj milý bože!
komůrku popsat nevděčná je snaha,
vždyť chudoba je všude stejně naha!
 
 
Na lůžku slepý stařec odpočívá,
a spí, – tvář usměvava je a tkliva, —
sen kouzlí starci milé podoby,
tak známé jemu krasší od doby.
A mladistvě zas srdce v prsou buší —
on vidí mládí své a žití dlouhé,
že nedozří ku konci oko pouhé; —
však délka ta! – vždyť hoch ji obemkne,
a bušení pták křídlem přehluší!
 

VI.

 
Náš život? – Pohádka, jak lid ji zpívá
hned orlův smělý let, hned lilje tklivá,
a povždy stejným slovem počíná,
a obraz za obrazem mysl honí,
až vše se v známý, stejný konec skloní,
a zmdlena hlava sklesne do klína.
Tak sporé v pohádce té chvíle klidné,
že člověk sotva zpět se poohlídne!
Však v sněhu věčném sopka plamená,
a v poušti oasa se zelená,
a v tmavé doby kvapícího žití
nám sen co večernice svatá svítí.
Sen vylichvaří, pokoutník jak smělý
si z malé práce velké úroky,
a známé jsou ty divné úskoky,
kterými splítá v věnec život celý. —
 
 
Sen kouzlí spícímu teď starci dětství krásu,
jak podzim jara obraz přivolává,
jak ve večerního nám slunce jasu
též obraz ranního zas slunce plává.
On, slepý stařec sní, že je zas dítě,
a hlava lehká že a čílko jasné,
a modré očko pochopuje hbitě,
že svět je divný, v něm však mnoho krásné.
Nemluvně malé květ je na lučině,
jejž slunce zář a rosa pěstuje
a k přirovnání tenké k pavučině,
jež s prvním větrem dále odpluje.
A v pršcích teplého se slunce houpá,
a v zápachu se vonné růže koupá; —
tím zná, že slunce mocně plamená,
a z poupěte, jež se tu zelená,
že rozvine se růže červená.
To dítě nezná, den že s dnem se pojí,
vždyť každý den mu celým životem,
jenž z večera se spánkem poukojí; —
a co se děje, vše se děje dnes,
a spojen život pestrým zámotem
zdá být se rusálek mu hravý ples.
A třeba slabá nožka ještě klesá,
předc v reji rusálek juž milých plesá,
vždyť dlouho dost se dítě padat učí,
a stojí-li, juž krokem zas se mučí.
 
 
Však sotva rozmnoží se zašlí dnové,
tu místo her zas nastupují snové,
budoucí den již žádá svoje plány,
v nichž to, co není, rozbijí své stany.
Kdy mysl s tělem v mladý doubek sroste,
tu v mocné tužby přejdou plány prosté,
a jinoch tvoří sama ze sebe
si nových cest nového do nebe. —
Ty cesty vedou v nebe převysoko,
že nedozří tam starce slabé oko,
a jako nebe velké, nekonečné,
chce jinoch velkou slávu, jmeno věčné.
Však co se z tužeb takých vyvine?
Jak mnohý sen zas ránem rozplyne,
jak první sníh, jenž, nežli dopadne,
se v chladnou vodu, mlhu rozpadne?
A kolik těch, již darmo nežili
a dlouhou poutí došli ku cíli?
Ten první zapomene na štěstí
na prázdné sny při plném snídání,
ten druhý v poušť zabloudí na scestí,
a žízeň krví vlastní zahání,
pak třetí, čtvrtý – možná, že ti poví,
jak ukrutny jsou muky Sisyfovy.
Tu cestu vzhůru nalézt není snadné,
a kdo ji našel, často zase spadne.
Vždyť kdo chce chrámy lidstvu stavět směle
a proti lži být nejslavnějším rváčem,
aj toho často místo stavitele,
zlý osud učiní jen pomahačem.
 
 
Muž ovšem hledí pozděj střízlivě,
co z pěkných snů těch ještě na živě,
a třeba srdce v prsou až se třese, —
vždyť svět to dí, že muž vše mužně snese!
A proč by nesnes’? Dávno pochovali
ti dobří lidé dobu svatební,
kde ještě les, květ, láska těšívaly;
ty květy svili věnce v pohřební,
ze stromů rakví pěkných nadělali
a lásku do rakve pak uschovali. —
 
 
Čas dál se černou nocí k ránu valí
a s časem plyne sen ten lehký spolu,
a stařec vidí, jak se mládí vzdálí,
jak z jihu kráčí k lednatému polu.
Zde bílé hory k výši postupují,
že jich v své výši měsíc nepřehlídne,
a ledy věčné starce obstupují, —
on cítí, v žilách svraštělých jak krev mu stydne;
však srdce starce mírné předc a klidné,
ač přísná smrť zde kolem spočívá,
ač místo květův hory pokrývá
ta sněhu poušť vždy stějně zářivá.
A možná, že to srdce ještě plesá,
když hora starci sníh svůj na šíj hází,
když zmdlená hlava k prsoum chladným klesá,
a divný mráz se po všech údech plazí.
A větší klid se srdcem rozprostírá,
čím tužší mráz ty švadle údy svírá, —
a srdce po práci si odpočívá,
jak potok, v podzim když svůj zpěv dozpívá. —
 
 
Juž ráno zde, a vichr od hor věje
a vše se před tím dechem smutným chvěje,
tak chladným, krev jak v žilách mrtvoly;
tam pere v les, zde letí po poli,
pod krokem jeho ztuhlá země praští
a dechem jeho vlna v led se vraští.
To nebe vysoké se k zemi sneslo,
jak by svou mhlu co příkrov k zemi neslo,
a mhlou to krásné slunce rudě plane
jak oko do krve až uplakané.