(5)
Zatímco masy vojsk, připnuté na lesích u Dunajce i Rábu, stály pod deštěm granátů a velkokalibrová děla roztrhávala celé setniny a zasypávala je v Karpatech a obzory na všech bojištích hořely od požárů vesnic i měst, prožíval nadporučík Lukáš se Švejkem nepříjemnou idylu s dámou, která utekla svému muži a dělala nyní domácí paní.
Nadporučík Lukáš, když odešla na procházku, konal se Švejkem válečnou poradu, jak by se jí zbavil.
„Nejlepší by bylo, pane obrlajtnant,” řekl Švejk, „kdyby ten její muž, od kterýho utekla a který ji hledá, jak jste říkal, že je v tom psaní, který jsem vám přines, věděl o tom, kde je, aby si pro ni přijel. Poslat mu telegram, že se nalézá u vás a že si ji může vyzdvihnout. Ve Všenorech byl minulej rok takovej případ v jedný vile. Ale tenkrát si ten telegram poslala sama ta ženská svýmu muži a ten si pro ni přijel a nafackoval voboum. Voba byli civilisti, ale v tomto případě si na oficíra nebude troufat. Vostatně, vy nejste docela nic vinnej, poněvadž jste nikoho nezval, a když utekla, tak to udělala na svou pěst. Uvidíte, že takovej telegram udělá dobrou službu.
Jestli padne pár facek …”
„On je velice inteligentní,” přerušil ho nadporučík Lukáš, „já ho znám, on obchoduje s chmelem ve velkém. Rozhodně s ním musím mluvit. Telegram pošlu.”
Telegram, který odeslal, byl velice úsečný, obchodní: „Nynější adresa vaší choti je …” Následovala adresa bytu nadporučíka Lukáše.
Tak se stalo, že byla paní Katy velice nepříjemně překvapena, když se vhrnul do dveří obchodník s chmelem. Vypadal velice rozšafně a starostlivě, když paní Katy, neztrácejíc v tom okamžiku rozvahy, představila oba pány: „Můj muž – pan nadporučík Lukáš.” Na nic jiného nevzpomněla.
„Račte se posadit, pane Wendler,” vybídl přívětivě nadporučík Lukáš, vytahuje z kapsy pouzdro s cigaretami, „není libo?”
Inteligentní obchodník s chmelem vzal si slušně cigaretu, a vypouštěje z úst kouř, řekl rozvážně: „Pojedete brzy na pozici, pane nadporučíku?”
„Zažádal jsem o přeložení k 91. pluku do Budějovic, kam asi pojedu, jakmile budu hotov se školou jednoročáků. Potřebujeme spoustu důstojníků a dnes jest smutným zjevem, že mladí lidé mající nárok na právo jednoročního dobrovolníka nehlásí se k němu. Raději zůstane obyčejným infanteristou, než aby se snažil stát se kadetem.”
„Válka poškodila hodně obchod s chmelem, ale já myslím, že nemůže mít dlouhého trvání,” poznamenal obchodník s chmelem, dívaje se střídavě na svou ženu i nadporučíka.
„Naše situace je velice dobrá,” řekl nadporučík Lukáš, „dnes již nikdo nepochybuje, že válka skončí vítězstvím zbraní centrálních mocností. Francie, Anglie i Rusko jsou příliš slabé proti rakousko-turecko-německé žule. Pravda, že jsme utrpěli nepatrné neúspěchy na některých frontách. Jakmile však prolomíme ruskou frontu mezi karpatským hřbetem a středním Dunajcem, není nijaké pochybnosti, že bude to znamenat konec války. Stejně Francouzům hrozí v nejkratší době ztráta celé východní Francie a vtržení německého vojska do Paříže. To je naprosto jisté. Kromě toho naše manévry na Srbsku pokračují velice úspěšně a odchod našich vojsk, který jest fakticky jen přesunutím, vykládají si mnozí zcela jinak, než jak toho vyžaduje naprostá chladnokrevnost ve válce. Co nejdříve uvidíme, že naše vypočtené manévry na jižním bojišti ponesou ovoce. Račte se podívat…”
Nadporučík Lukáš vzal obchodníka s chmelem jemně za rameno a odvedl k mapě bojiště, visící na stěně, a ukazuje mu jednotlivé body, vykládal: „Východní Beskydy jsou naším znamenitým opěrným bodem. V karpatských úsecích, jak vidíte, máme velkou oporu. Mocný úder na tuto linii, a nezastavíme se až v Moskvě. Válka skončí dřív, než se nadějeme.”
„A co Turecko?” otázal se obchodník s chmelem, uvažuje přitom, jak začít, aby se dostal k jádru věci, pro kterou přijel.
„Turci se drží dobře,” odpověděl nadporučík, uváděje ho opět ke stolu, „předseda turecké sněmovny Hali bej a Ali bej přijeli do Vídně. Vrchním velitelem turecké armády dardanelské jmenován maršálek Liman šlechtic Sanders. Goltz paša přijel z Cařihradu do Berlína a naším císařem byli vyznamenáni Enver paša, viceadmirál Usedom paša a generál Dževad paša. Poměrně hodně vyznamenání za tak krátkou dobu.”
Seděli všichni chvíli mlčky proti sobě, až uznal nadporučík za vhodné přerušit trapnou situaci slovy: „Kdy jste přijel, pane Wendler?”
„Dnes ráno.”
„To jsem velice rád, že jste mne našel a zastihl doma, poněvadž odpůldne jdu vždy do kasáren a mám noční službu. Poněvadž byt jest vlastně po celý den prázdný, mohl jsem nabídnout milostivé paní pohostinství. Není tu nikým obtěžována po dobu svého pobytu v Praze. Ze staré známosti…”
Obchodník s chmelem zakašlal: „Katy je jistě divná ženská, pane nadporučíku, přijměte můj nejsrdečnější dík za všechno, co jste pro ni udělal. Vzpomene si jeti do Prahy zčistajasna, že prý se musí léčit z nervózy, já jsem na cestách, přijedu domů, a dům prázdný. Katy pryč.”
Snaže se dělat co nejpříjemnější obličej, pohrozil jí prstem, a nuceně se usmívaje, otázal se ženy: „Tys asi patrně myslela, že když já jsem na cestách, že i ty můžeš též cestovat? Ty jsi si ovšem nepomyslila …”
Nadporučík Lukáš, vida, že spád rozmluvy zabočuje do nepříjemností, odvedl opět inteligentního obchodníka s chmelem k mapě bojiště, a ukazuje na podtržená místa, řekl: „Zapomněl jsem vás upozornit na jednu velice zajímavou okolnost. Na tento veliký, k jihozápadu obrácený oblouk, kde tvoří tato skupina hor veliké předmostí. Sem obrácena jest ofenzíva spojenců. Uzavřením této dráhy, která předmostí spojuje s hlavní obrannou linií nepřítele, musí být přerušeno spojení mezi pravým křídlem a severní armádou na Visle.
Je vám to nyní jasné?”
Obchodník s chmelem odpověděl, že jest mu vše úplně jasné, a obávaje se ve své taktnosti, aby to, co řekl, nebylo považováno za narážku, zmínil se, vraceje se na své místo: „Náš chmel válkou ztratil odbytiště v cizině. Pro chmel je nyní ztracena Francie, Anglie, Rusko i Balkán. Ještě posíláme chmel do Itálie, ale obávám se, že se Itálie také do toho zamíchá. Ale pak, až to vyhrajem, budem si diktovat ceny za zboží my.”
„Itálie zachovává přísnou neutralitu,” těšil ho nadporučík, „to je …”
„Tak proč nepřizná, že je vázána trojspolkovou smlouvou mezi Rakousko-Uherskem a Německem?” rozkatil se náhle obchodník s chmelem, kterému najednou přišlo všechno do hlavy, chmel, žena, válka, „já čekal, že Itálie vytáhne polem proti Francii a proti Srbsku. Pak by válka už byla u konce. Chmel mně ve skladištích hnije, uzávěrky domácí jsou slabé, export rovná se nule, a Itálie zachovává neutralitu. Proč Itálie obnovovala ještě v roce 1912 s námi trojspolek? Kde je italský ministr zahraničních záležitostí markýz di San Giuliano? Co dělá ten pán? Spí nebo co? Víte, jaký jsem měl do vojny roční obrat a jaký mám dnes? – Nemyslete si, že nesleduji události,” pokračoval, dívaje se zuřivě na nadporučíka, který klidně vypouštěl z úst kolečka cigaretového dýmu, která stíhala jedno druhé a rozbíjela je, což sledovala paní Katy s velkým zájmem, „proč Němci odešli zpět ku hranicím, když byli již u Paříže? Proč zas se vedou mezi Mósou a Moselou prudké dělostřelecké boje? Víte, že v Combres a Woewru u Marche shořely tři pivovary, kam jsem posílal ročně přes pět set žoků chmele? A shořel i ve Vogézách Hartmansweilerský pivovar, je srovnán se zemí ohromný pivovar v Niederaspachu u Mylhúz. To máte ztráty 1200 žoků chmele pro mou firmu ročně. Šestkrát bojovali Němci s Belgičany o pivovar Klosterhoek, to máte ztrátu 350 žoků chmele ročně.”
Nemohl dále rozčilením mluvit, jen vstal, přistoupil k ženě a řekl: „Katy, ty pojedeš okamžitě se mnou domů. Oblíkej se. – Mne všechny ty události tak rozčilují,” řekl po chvíli omluvným tónem, „býval jsem kdysi úplně klidným.”
A když odešla se obléknout, tiše řekl k nadporučíkovi: „Nevyvádí to ponejprv. Loni ujela s jedním suplentem a našel jsem je až v Záhřebu. Udělal jsem při té příležitosti v městském pivovaře v Záhřebě uzávěrku na šest set žoků chmele. Ba, jih byl vůbec zlatým dolem. Náš chmel šel až do Cařihradu. Dnes jsme napolo zničeni. Jestli vláda omezí výrobu piva u nás, zasadí nám poslední ránu.”
A zapaluje si nabídnutou cigaretu, řekl zoufale: „Jedině Varšava odbírala 2370 žoků chmele. Největší pivovar je tam augustiánský. Zástupce býval u mě na návštěvě každoročně. To je k zoufání. Ještě dobře, že nemám děti.”
Tento logický závěr každoroční návštěvy zástupce augustiánského pivovaru z Varšavy způsobil, že se nadporučík jemně usmál, což obchodník s chmelem postřehl, a proto vykládal dál: „Uherské pivovary v Šoproni a ve Velké Kaniži odbíraly pro svá exportní piva, která vyvážely až do Alexandrie, u mé firmy ročně průměrem tisíc žoků chmele. Dnes odmítají jakoukoliv objednávku kvůli blokádě. Nabízím jim chmel o třicet procent lacinější, a neobjednávají ani jeden žok. Stagnace, úpadek, mizérie a ještě k tomu domácí starosti.”
Obchodník s chmelem se odmlčel a mlčení přerušila paní Katy, připravená na cestu: „Jak to uděláme s mými kufry?”
„Přijedou pro ně, Katy,” řekl spokojeně obchodník s chmelem, raduje se nakonec, že skončilo vše bez výstupu a pohoršlivé scény, „jestli chceš ještě obstarat nějaké nákupy, je nejvyšší čas, abychom šli. Vlak jede ve dvě dvacet.”
Oba rozloučili se přátelsky s nadporučíkem a obchodník s chmelem byl tak rád, že už je to odbyto, že na rozchodu, v předsíni, řekl knadporučíkovi: „Jestli, nedej bůh, byl byste na vojně raněn, přijeďte k nám na zotavenou. Budeme vás co nejpečlivěji opatrovat.”
Vrátiv se do ložnice, kde paní Katy se oblékala na cestu, našel nadporučík na umyvadle 400 korun a tento lístek:
Pane nadporučíku! Nezastal jste se mne před tou opicí, mým mužem, idiotem prvního řádu. Dovolil jste, aby mne odvlékl s sebou jako nějakou věc, kterou zapomenul v bytě. Přitom dovolil jste si udělat poznámku, že jste mně nabídl pohostinství. Doufám, že jsem vám nezpůsobila větší útraty než přiložených 400 korun, o které prosím byste se rozdělil se svým sluhou.
Nadporučík Lukáš chvíli stál s lístkem v ruce a pak jej pomalu roztrhal. S úsměvem podíval se na peníze ležící na umyvadle, a vida, že v rozčilení zapomněla hřebínek do vlasů na stolku, když si před zrcadlem upravovala vlasy, uložil jej mezi své fetišistické relikvie.
Švejk se vrátil po poledni. Šel hledat stájového pinče pro nadporučíka.
„Švejku,” řekl nadporučík, „máte štěstí. Ta dáma, která u mne bydlila, je už pryč. Odvezl ji pan manžel. A za všechny služby, které jste jí prokázal, nechala vám na umyvadle 400 korun. Musíte jí pěkně poděkovat, respektive jejímu panu choti, poněvadž jsou to jeho peníze, které vzala s sebou na cestu. Já vám nadiktuji psaní.”
Nadiktoval mu:
„Velectěný pane! Račte vyřídit nejsrdečnější dík za 400 korun, které mně darovala vaše paní choť za služby, které jsem jí prokázal při její návštěvě v Praze. Vše, co jsem pro ni udělal, učinil jsem ochotně, a proto nemohu přijmouti tento obnos a zasílám jej … – Nu jen pište dál, Švejku, copak sebou tak vrtíte? Kde jsem to přestal?”
„A zasílám jej …,” řekl třesoucím se hlasem, plným tragiky, Švejk.
„Dobře tedy: zasílám jej nazpátek s ujištěním své nejhlubší úcty. Uctivý pozdrav a ruky políbení milostivé paní. Josef Švejk, důstojnický sluha u nadporučíka Lukáše. Hotovo?”
„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, ještě schází datum.”
„20. prosince 1914. Tak a teď napište obálku a vezměte těch 400 korun a odnesete je na poštu a pošlete na tuto adresu.”
A nadporučík Lukáš počal si vesele pohvizdovat árii z operety Rozvedená paní.
„Ještě něco, Švejku,” otázal se nadporučík, když Švejk odcházel na poštu, „co je s tím psem, kterého jste šel hledat?”
„Mám jednoho v pácu, pane obrlajtnant, náramně hezký zvíře. Ale bude to těžký ho dostat. Zejtra doufám že ho snad přece přivedu. Kouše.”
(6)
Posledního slova nadporučík Lukáš nezaslechl, a bylo přece tak důležité. „Kousala ta potvora o všechno pryč,” chtěl ještě jednou opakovat Švejk, ale nakonec si pomyslil: „Co je vlastně nadporučíkovi do toho. Chce psa, tak ho dostane.”
Není to ovšem lehkou věcí říci: „Přiveďte mně psa!” Majitelé psů jsou na své psy velice opatrní, a nemusí to být právě čistokrevný pes. I toho voříška, který nic jiného nedělá, než že nějaké stařence zahřívá nohy, má majitel rád a nedá mu ublížit.
Pes sám musí mít instinkt, zejména je-li čistokrevný, že jednoho krásného dne bude svému pánovi odcizen. Žije neustále ve strachu, že bude ukraden, že musí být ukraden. Pes se kupříkladu vzdálí od svého pána na procházce, je zpočátku veselý, dovádivý. Hraje si s druhými psy, leze na ně nemravně, oni na něho, očuchává patníky, vyzdvihuje nožičku na každém rohu i hokynářce na koš s brambory, zkrátka má takovou radost ze života a svět zdá se mu být jistě krásným jako jinochovi po šťastné maturitě.
Najednou však pozorujete, že veselost jeho mizí, že pes vyciťuje, že se ztratil. A nyní teprve přichází na něho ta pravá zoufalost. Pobíhá zděšeně po ulici, čenichá, skučí a v naprosté zoufalosti stáhne ohon mezi nohy, uši dá dozadu a mete si to uprostřed ulice kamsi do neznáma.
Kdyby mohl mluvit, tak by křičel: „Ježišmarjá, mne někdo ukradne.”
Byli jste někdy v psinci a viděli jste tam takové uděšené zjevy psí? Ti všichni jsou ukradeni. Velkoměsto vychovalo zvláštní druh zlodějů, kteří živí se výhradně krádežemi psů. Jsou malé druhy salónních pejsků, trpasličí, ratlíčkové, zcela nepatrná rukavice, vejdou se do kapsy u svrchníku nebo do dámského rukávníku, kde se nosí s sebou. I odtud vám ho chudáka vytáhnou. Zlou německou dogu skvrnitou, která hlídá zuřivě na předměstí vilu, ukradnou v noci. Policejního psa ukradnou detektivovi před nosem. Vedete si psa na šňůře, přestřihnou ji a už jsou se psem pryč a vy se pitomě díváte na prázdnou šňůru. Padesát procent psů, které na ulici potkáváte, měnilo několikrát své pány, a často po letech koupíte svého vlastního psa, kterého vám jako štěně ukradli, když jste s ním šel na procházku. Největší nebezpečí býti ukradenu hrozí psům, když je vyvádějí, aby vykonali malou i velkou tělesnou potřebu. Zejména při posledním aktu se jich nejvíc ztrácí. Proto se každý pes při tom opatrně kolem sebe rozhlíží.
Jest několik systémů, jak se kradou psi. Buď přímo, něco na způsob kapesní krádeže, nebo podvodným vylákáním nešťastného tvora k sobě. Pes jest zvíře věrné, ale jen v čítance neb v přírodopise. Dejte očichat i nejvěrnějšímu psu smaženou koňskou uzenku, a je ztracen. Zapomene na pána, vedle kterého kráčí, otočí se a jde za vámi, přičemž mu z tlamy tekou sliny a v předzvěsti a tušení velké radosti nad uzenkou vrtí přívětivě ocasem a protahuje nozdry jako nejbujnější hřebec, když ho vedou ke klisně.
Na Malé Straně u Zámeckých schodů je malý výčep piva. Jednoho dne seděli tam v šeru vzadu dva muži. Jeden voják a druhý civilista. Nakloněni k sobě šeptali si tajemně. Vyhlíželi jako spiklenci z dob Benátské republiky.
„Každej den ve vosum hodin,” šeptal civilista vojákovi, „chodí s ním služka na roh Havlíčkovýho náměstí k parku. Ale von je potvora, kouše o všechno pryč. Nedá se pohladit.”
A nakláněje se ještě víc k vojákovi, zašeptal mu do ucha:
„Ani buřta nežere.”
„Smaženýho?” otázal se voják.
„Ani smaženýho.”
Oba si odplivli.
„Co tedy ta potvora žere?”
„Pánbůhví co. Voni jsou někteří psi rozmazlení a rozhejčkaní jako arcibiskup.”
Voják s civilistou si ťukli a civilista dále šeptal: „Jednou ode mě jeden černej špic, kterýho jsem potřeboval pro psinec nad Klamovkou, nechtěl taky vzít buřta. Chodil jsem za ním po tři dny, až už jsem to nevydržel a přímo se zeptal té paní, co s tím psem chodila na procházku, co vlastně ten pes žere, že je tak pěknej. Paní to zalichotilo a řekla, že má nejradši kotlety. Tak jsem mu koupil řízek. Myslím si, to je ještě lepší. A vidíš, mrcha pes si ho ani nevším, že to bylo telecí. Byl udělanej na vepřový maso. Tak jsem musel mu koupit kotletu. Dal jsem mu ji očichat a běžím, pes za mnou. Paní křičela: ,Puntíku, Puntíku,' ale kdepak milej Puntík. Za kotletou běžel až za roh, tam jsem mu dal řetízek na krk a druhej den už byl v psinci nad Klamovkou. Měl pod krkem pár bílejch chlupů, skupinku, tu mu zamalovali načerno a nikdo ho nepoznal. Ale vostatní psi, a že jich bylo hodně, všichni šli na koňskýho smaženýho buřta. Ty bys udělal taky nejlepší, kdybys se jí voptal, co ten pes nejraději žere; ty jsi voják, postavu máš a vona ti to spíš řekne. Já už jsem se jí ptal, ale ona se na mě podívala, jako kdyby mne chtěla probodnout, a řekla: ,Co je vám do toho.' Vona není moc hezká, je to vopice, ale s vojákem bude mluvit.”
„Je to opravdu stájovej pinč? Můj obrlajtnant jinýho nechce.”
„Fešák stájovej pinč. Pepř a sůl, dovopravdy čistokrevnej, jakože ty jseš Švejk a já Blahník. Mně jde vo to, co žere, to mu dám a přivedu ti ho.”
Oba přátelé si opět ťukli. Ještě když Švejk se živil prodejem psů do vojny, Blahník mu je dodával. Byl to zkušený muž a vypravovalo se o něm, že kupoval pod rukou z pohodnice podezřelé psy a zas je prodával dál. Měl dokonce už jednou vzteklinu a v Pasteurově ústavu ve Vídni byl jako doma. Nyní považoval za svou povinnost nezištně vojákovi Švejkovi pomoci. Znal všechny psy v celé Praze i okolí, a mluvil proto tak tiše, aby se hostinskému neprozradil, poněvadž mu z hostince před půlrokem odnesl pod kabátem štěně, jezevčíka, kterému dal cucat mléko z dětské láhve, takže ho hloupé štěně patrně považovalo za mámu a ani nedutalo pod kabátem.
Kradl ze zásady jen čistokrevné psy a mohl být soudním znalcem. Dodával do všech psinců i soukromým osobám, jak se to dalo, a šel-li po ulici, tu na něho vrčeli psi, které kdysi ukradl, a když stál někde u výkladní skříně, často nějaký mstivý pes vyzdvihl u něho za zády nožičku a pokropil mu kalhoty.
V osm hodin ráno druhého dne bylo vidět dobrého vojáka Švejka chodit na rohu Havlíčkova náměstí a parku. Čekal na služku se stájovým pinčem. Konečně se dočkal a kolem něho přeběhl vousatý pes, rozježený, ostrosrstý, s moudrýma černýma očima. Byl veselý jako všichni psi, když si odbyli svou potřebu, a hnal se k vrabcům snídajícím koňský trus na ulici.
Pak přešla kolem Švejka ta, která ho měla na starosti. Byla to starší dívka se způsobně do věnečku zapletenými vlasy. Hvízdala na psa a točila řetízkem a elegantním karabáčem.
Švejk ji oslovil:
„Dovolte, slečno, kudy se jde na Žižkov?”
Zastavila se a podívala se na něho, myslí-li to upřímně, a dobrácký obličej Švejkův jí řekl, že opravdu ten vojáček chce asi jít na Žižkov. Výraz její tváře změkl a ona ochotně mu vykládala, jak na ten Žižkov půjde.
„Já jsem teprve nedávno do Prahy přeloženej,” řekl Švejk, „já nejsem zdejší, já jsem z venkova. Vy taky nejste z Prahy?”
„Já jsem z Vodňan.”
„Tak jsme nedaleko od sebe,” odpověděl Švejk, „já jsem z Protivína.”
Tato znalost místopisu českého jihu, nabytá kdysi při manévrech v tom kraji, naplnila srdce dívky krajanským teplem.
„Tak znáte v Protivíně na náměstí řezníka Pejchara?”
„Jakpak bych ho neznal.”
„To je můj bratr.”
„Toho tam mají u nás všichni rádi,” řekl Švejk, „von je moc hodnej, úslužnej, má dobrý maso a dává dobrou váhu.”
„Nejste vy Jarešův?” otázala se dívka, začínajíc sympatizovat s neznámým vojáčkem.
„Jsem.”
„A kterého Jareše, toho z Krče u Protivína, nebo z Ražic?”
„Z Ražic.”
„Ještě rozváží pivo?”
„Pořád.”
„Ale on už musí mít hodně přes šedesát?”
„Vosumašedesát mu bylo letos na jaře,” odvětil klidně Švejk, „teď si zaopatřil psa a to se mu to jede. Pes mu sedí na voze. Zrovna takovej pes jako tamhleten, co honí ty vrabce. Hezkej pejsek, moc pěknej.”
„To je náš,” vysvětlovala mu jeho nová známá, „já sloužím zde u pana obršta. Vy neznáte našeho pana obršta?”
„Znám, to je pěknej inteligent,” řekl Švejk, „u nás byl v Budějovicích taky takovej jeden obršt.”
„Náš pán je přísnej, a jak posledně se říkalo, že nám v Srbsku natloukli, tak přišel celej vzteklej domů a sházel v kuchyni všechny talíře a chtěl mně dát vejpověď.”
„Tak to je tedy váš pejsek,” přerušil ji Švejk, „to je škoda, že můj obrlajtnant nemůže žádnýho psa vystát, já mám velice rád psy.” Odmlčel se a náhle vyrazil: „Každej pes ale taky všechno nežere.”
„Náš Fox si strašně vybírá, jeden čas nechtěl vůbec jíst maso, až teď opět.”
„A co žere nejradši?”
„Játra, vařená játra.”
„Telecí nebo vepřový?”
„To je mu jedno,” usmála se ,krajanka' Švejkova, považujíc poslední otázku za nepodařený pokus o vtip.
Procházeli se ještě chvíli, pak se k nim přidal i stájový pinč, který byl uvázán na řetízku. Choval se k Švejkovi velice důvěrně a pokoušel se roztrhnout mu alespoň náhubkem kalhoty, vyskakoval na něho a náhle, jako by vyciťoval, co si o něm Švejk myslí, přestal skákat a šel smutně a zaraženě, dívaje se úkosem na Švejka, jako by chtěl říci: Tedy to na mne taky čeká?
Potom mu ještě řekla, že chodí též každý večer v šest hodin sem se psem, že nevěří žádnému mužskému z Prahy, že se dala jednou do novin a přihlásil se jeden zámečník za účelem sňatku a vylákal z ní 800 korun na nějaký vynález a zmizel. Na venkově jsou lidé rozhodně poctivější. Jestli by se vdala, vzala by si jedině venkovského člověka, ale až po válce. Válečné sňatky považuje za hloupost, poněvadž obyčejně taková ženská zůstane vdovou.
Švejk jí dal mnoho nadějí, že přijde v šest hodin, a odešel, aby sdělil příteli Blahníkovi, že pes žere játra jakéhokoliv druhu.
„Pohostím ho hovězíma,” rozhodl se Blahník, „na ty jsem už dostal bernardýna továrníka Vydry, náramně věrný zvíře. Zejtra ti psa přivedu v pořádku.”
Blahník splnil slovo. Když byl dopoledne Švejk hotov s uklízením bytu, ozval se za dveřmi štěkot a Blahník vtáhl do bytu vzpírajícího se stájového pinče, který byl ještě více rozježen, než ho rozježila příroda. Koulel divoce očima a díval se tak posupně, že připomínal hladového tygra v kleci, před kterou stojí vypasený návštěvník zoologické zahrady. Cvakal zuby, vrčel, jako by chtěl říct: Roztrhám, sežeru.
Uvázali psa ke kuchyňskému stolu a Blahník vylíčil postup odcizení.
„Šel jsem schválně kolem něho, drže zabalená vařená játra v papíru. Počal čenichat a vyskakovat na mne. Nedal jsem mu nic a šel dál. Pes za mnou. U parku jsem se votočil do Bredovské ulice a tam jsem mu dal první kousek. Žral to v chodu, aby mne neztratil z očí. Zabočil jsem do Jindřišské, kde jsem mu dal novou porci. Pak jsem ho, když se nažral, uvázal na řetízek a táh jsem ho přes Václavské náměstí na Vinohrady, až do Vršovic. Po cestě mně vyváděl pravé divy. Když jsem přecházel elektriku, lehl si a nechtěl se hnout. Snad se chtěl dát přeject. Přines jsem s sebou taky čistý rodokmen, který jsem koupil u papírníka Fuchse. Ty umíš padělat rodokmeny, Švejku.”
„To musí bejt tvou rukou napsaný. Napiš, že pochází z Lipska ze psince von Bülow. Otec Arnheim von Kahlsberg, matka Emma von Trautensdorf, po otci Siegfried von Busenthal. Otec obdržel první cenu na berlínský výstavě stájových pinčů v roce 1912. Matka vyznamenána zlatou medalií norimberského spolku pro chov ušlechtilých psů. Jak myslíš, že je starej?”
„Podle zubů dva roky.”
„Napiš, že je půldruhýho.”
„Je špatně kupírovanej, Švejku. Podívej se mu na uši.”
„Tomu se dá pomoct. Zastřihneme mu je popřípadě, až si u nás zvykne. Teď by se ještě víc zlobil.”
Ukradenec vrčel vztekle, funěl, zmítal sebou, a pak si lehl a s vyplazeným jazykem, unaven, čekal, co se s ním stane dál.
Pomalu stával se klidnějším, jen občas žalostně zakňučel.
Švejk mu předložil zbytek jater, která mu předal Blahník. On však si jich nevšiml a vrhl na ně jen trucovitý pohled a podíval se na oba svýrazem: Už jsem se jednou napálil, sežerte si to sami.
Ležel rezignovaně a přetvařoval se, že dřímá. Pak mu najednou něco vlezlo do hlavy, vstal a začal panáčkovat a prosit předníma tlapkama. Vzdával se.
Na Švejka tato dojemná scéna nijak neúčinkovala.
„Lehneš,” zakřičel na ubožáka, který opět si lehl, kňuče žalostně.
„Jaký mu mám dát jméno do rodokmenu?” otázal se Blahník, „jmenoval se Fox, tak něco podobnýho, aby tomu hned rozuměl.”
„Tak ho nazveme třebas Max, podívej se, Blahníku, jak zvedá uši. Vstaň, Maxi!”
Nešťastný stájový pinč, kterému vzali i domov, i jméno, vstal a očekával další rozkazy.
„Já bych myslel, abychom ho odvázali,” rozhodl se Švejk, „uvidíme, co to bude dělat.”
Když byl odvázán, první jeho cesta byla ke dveřím, kde zaštěkal třikrát krátce na kliku, spoléhaje patrně na velikomyslnost těch zlých lidí. Vida však, že nemají pochopení pro jeho touhu dostat se ven, udělal u dveří loužičku, přesvědčen, že ho vyhodí, jako to kdysi dělávali, když byl mlád a plukovník ho učil, řízně, po vojensku, být zimmerrein.
Místo toho poznamenal Švejk: „Ten je chytrej, to je kus jezovity,” přetáhl ho páskem a namočil mu v loužičce čumák, že se nestačil olizovat.
Kňučel nad tou potupou a počal běhat po kuchyni, čenichaje zoufale svou vlastní stopu, pak zčistajasna šel ke stolu, sežral na zemi předložený zbytek jater, lehl si ke kamnům a usnul po tom dobrodružství.
„Co jsem ti dlužen?” otázal se Švejk Blahníka, když se s ním loučil.
„Nemluv o tom, Švejku,” řekl měkce Blahník, „pro starýho kamaráda všechno udělám, zejména když slouží na vojně. Sbohem, hochu, a nevoď ho nikdy přes Havlíčkovo náměstí, aby se nestalo nějaký neštěstí. Kdybys potřeboval ještě nějakýho psa, tak víš, kde bydlím.”
Švejk nechal Maxa spát hodně dlouho a koupil zatím u řezníka čtvrt kila jater, uvařil je a čekal, až se Max probudí, dav mu k čenichu kousek teplých jater.
Max se začal ze spaní olizovat, pak se protáhl, očichal játra a zhltl je. Pak šel ke dveřím a opakoval svůj pokus s klikou.
„Maxi!” zavolal na něj Švejk, „pojď ke mně!”
Šel s nedůvěrou, Švejk ho vzal na klín, hladil a ponejprv Max zbytkem svého kupírovaného ohonu zavrtěl přátelsky a jemně chňapl po Švejkově ruce, držel ji v tlamě a podíval se moudře na Švejka, jako by chtěl říci: Zde se nedá nic dělat, já vím, že jsem to prohrál.
Švejk ho dál hladil a počal mu vypravovat něžným hlasem:
„Tak byl jednou jeden pejsek, jmenoval se Fox a ten žil u jednoho obršta. Vodila ho služka na procházku a přišel jeden pán, ten Foxa ukrad. Fox se dostal na vojnu k jednomu obrlajtnantovi a dali mu jméno Max.
Maxi, dej pac! Tak vidíš, hovado, že budeme dobrýma kamarády, jestli budeš hodnej a poslušnej. Jinak budeš mít vojnu jako řemen.”
Max seskočil Švejkovi z klína a počal na něho vesele dorážet. Do večera, kdy se vrátil nadporučík z kasáren, byli Švejk a Max nejlepšími kamarády.
Dívaje se na Maxe, pomyslil si Švejk filozoficky: „Když se to vezme kolem a kolem, je vlastně každej voják taky ukradenej ze svýho domova.”
Nadporučík Lukáš byl velice příjemně překvapen, když uviděl Maxa, který též jevil velkou radost, že opět vidí muže se šavlí.
Na otázku, odkud je a co stojí, sdělil mu Švejk s naprostým klidem, že pes byl mu darován jedním kamarádem, který právě narukoval.
„Dobře, Švejku,” řekl nadporučík, hraje si s Maxem, „na prvního dostanete ode mě padesát korun za psa.”
„Nemohu přijmout, pane obrlajtnant.”
„Švejku,” řekl přísně nadporučík, „když jste nastupoval službu, vysvětlil jsem vám, že musíte poslouchat na slovo. Když vám říkám, že dostanete padesát korun, tak je musíte vzít a propít. Co uděláte, Švejku, s těmi padesáti korunami?”
„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že je propiju podle rozkazu.”
„A kdybych, Švejku, snad zapomněl na to, přikazuji vám, abyste mně hlásil, že mám vám dát za psa padesát korun. Rozumíte? Nemá ten pes blechy? Raději ho vykoupejte a vyčesejte. Zítra mám službu, ale pozítří s ním půjdu na procházku.”
Zatímco Švejk koupal Maxa, plukovník, bývalý jeho majitel, strašně doma láteřil a vyhrožoval, že postaví toho, kdo mu psa ukradl, před válečný soud, že ho dá zastřelit, pověsit, zavřít na dvacet let a rozsekat.
„Der Teufel soll den Kerl buserieren,” ozývalo se v bytě plukovníka, až se třásla okna, „mit solchen Meuchelmördern werde ich bald fertig.”
Nad Švejkem i nadporučíkem Lukášem vznášela se ve vzduchu katastrofa.