„To je hezké,“ řekla, mávajíc koštětem před mou hlavou, „jen promiňte, že vypadáte spíše jako čeledín Jeho Jasnosti. Ráčíte páchnout chlévem a – kořalkou –“.
„Tak zde máš mou legitimaci!“ a hodil jsem jí svou navštívenku.
„To je hezké, ale možná, že kníže pán ji někde ztratil – nebo že vy –“
„Budu se ti legitimovat lépe!“ A vyňav oba svazky bankovek, roztrhl jsem pásky na nich a rozhodil to všechno do povětří.
Černokněžka zbledla. Několikrát se střídavě podívala na bankovky a na mne – a pak klesla přede mnou na kolena – –:
„Ó Vaše Exelence, milostivé odpuštění! že, vidouc výsostnou vaši tvář a celý vznešený zjev, hned jsem vás nepoznala! Ó jaké štěstí pro mne, že vás vidím pod svou střechou!“
„Ospravedlň se, prázdný podex romanus! Haf! haf! já jsem Slon, Slon!“
„Vaše Exelence, odpusťte milostivě, ale trochu viny nesete sám. Neráčil jste mně sdělit svou adresu, jinak bych vás byla zpravila o katastrofě, která se poslední dobou udála. Ach, ach… Nastalo totiž zatmění planety Aldebaranu, jelikož měsíc mezi ni a slunce vstoupil jest; i rozkázal za příčinou toho mocný Aldebaran, hořce pláče, aby všechny paprsky jeho, světem se toulající, ihned k němu se vrátíce, světlo mu nové poskytly. A tak stalo se, že i paprsky, v podexromanus uvězněné, střemhlav z něho vylétnouce, na Aldebaran planetu se odstěhovaly.“
„To je všechno pravda, ale bylo tam také lejno, slzy, žabí brko!“
„Ano, Exelence, ale paprsky Aldebaranu všecko toto do sebe vstřebajíce, látky tyto zároveň s nimi z ořechu vyprchaly. Vše pomíjí, Exelence, nic netrvá věčně: chtěl byste, aby látky v ořechu obsažené činily výjimku?“
Musil jsem uznat, že má pravdu; její hluboké vědomosti o přírodě imponují. Mírněji jsem řekl:
„Haf! haf, A co bude dál? Včera mne ten slaďák zpohlavkoval jako koně!“
„Snadná pomoc, Exelence. Nutno nachytat nové paprsky Aldebaranu, který září opět v jasu neztenčeném. Neboť ostatní látky mám.“
„A kdy mně je nachytáš?“
„Nejdéle za týden, Exelence. Ale“ – dala se náhle do pláče – „rozbila se mně skleněná pasť, – a je drahá, – já ubohá, chudá žena, ouvej, ouvej!“
„Co stojí?“
„Bojím se to vyslovit. 2000 marek…“
„Tady máš čtyři.“
„Ó vaše eminencí!“ Líbala mně nohy. Ale za okamžik se rozplakala znovu. „Zapomněla jsem, achich, že mně vyschly gorillí slzy. Ale na štěstí je v zoologické zahradě exemplář této vzácné opice. Má právě mládě. Uzmeme-li jí je, bude plakat a naříkat a hořké slzy ronit, avšak – toho neštěstí! Její hlídač miluje ji jako vlastní dítě a za nic na světě nezpůsobil by jí hoře… Za nic na světě, – leda by dostal dobře za to zaplaceno…“
„Mnoho-li?“
„Bože můj! aspoň – 5000 marek!“
„Pitomost, tady máš deset tisíc!“
„O Vaše Výsost, teď jste spasen! Avšak – ó Všemohoucí – nesmí to být, nesmí… Oh, opusťte mne – – a ty peníze si vemte!“
„Co – co – haf! Ježišmaria –“. Dal jsem se do pláče.
„Výsosti, slíbila jsem Bohu, že se již nikdy nebudu zabývat čarami. Považte, jde o spásu mé duše…“
„Kriste Pane, to nemůže být! Aspoň jednou, prosím tě, Bůh ti odpustí, jde o spásu mé duše.. –“
„Ach, ach… Avšak, vzpomínám teď: zjevila se mně dnes ve snu Maria Panna a pravila: „Zavítá k tobě, milá Kuhmistová, kníže Sternenhoch, nejvznešenější a nejštědřejší aristokrat světa, s prosbou, abys mu dala podexromanus. A dovoluji ti tak učiniti, s tou podmínkou, že za duše v očistci 1000 mší sloužiti dáš.“ Avšak, Výsosti, každá stojí 20 marek, oh, já chudobná žena…“
„Nic víc? Haf, haf! To je 20.000 – tady je máš – a vůbec vem si všecko, co tu leží, je to 200.000, kníže Sternenhoch není žádný handrle, haf, haf!“
„Ó Vaše Veličenstvo –“ Nebudu popisovat, jak si počínala. Ale náhle mne chytila: „Teď prosím uctivě, aby mne Veličenstvo opustilo, neboť mé myšlenky o problému, jak paprsky Aldebaranu schytat, intensivně již pracujíc, ani chvíle k ztracení nemám.“ A strkala mne ven.
„Proč mně říkáš Veličenstvo? Nejsem císař, jsem Slon, haf, haf!“
„Ale stanete se císařem!“ zvolala slavnostně. „Prorocký pohled můj čte to s tváře vaší velebné. Zanedlouho učiní vás císař kancléřem svým, vy však věhlasem tak stkvíti se budete, že zeměpán náš uzná vás hodným trůnu svého, a sestoupíc s něho, vás naň posadí. Avšak neztrácejme času, Veličenstvo, opusťte nyní služebnici svou, přijmouc dříve požehnání mé, aby do té doby, než podex romanus na srdci vašem opět spočine, pekelné moci neublížily vám!“
Plivla si na dlaň, slinu rozetřela, zatím co já radostí vyl. Pak, otírajíc mně čelo, mluvila tajemná slova:
„Čury muryťumťulum, puki puk a čumčumčum!“ A sotva se tak stalo, božský duch vjel do mého těla. Objal jsem, štěkaje, vzácnou ženu, ale ta, kloníc se pokorně, vystrčila mne již ze dveří. –
Ohromná radost poháněla na ulici mé kroky, že jsem až běžel. Chtělo se mně ulevit si křikem, výskáním, štěkáním, ale zdržoval jsem se. Tu vidím kořalnu. Nikdy jsem v kořalně nebyl; nyní však zatoužil jsem po vláze. Vejdu, dám si žitnou. Pak hledám peníze. Nikde nic, ani pfenik… „No tak co, člověče?“, obořil se na mne kořalečník, když mé šacování nebralo konce.
„Pomalu, kramáři“, řekl jsem, „Já, kníže Sternenhoch jsa, o své peníze přijít nemůžeš“.
„Ty kníže Sternenhoch, hnojníku?“ zachechtal se. „Tak zaplať, zaplať, nebo jdu pro policii, halamo!“
Vzkypěla všechna má šlechtická krev. „Lumpe“, zvolám, „tobě platit? To by tak ještě scházelo!“
„Se mnou na policii!“
Vlekl mne ke dveřím. Já však jsem se jen tak nedal. Chvíli se se mnou tahal, pak řekl: „Ty bys mně za to stál, hadrníku, abych se s tebou špinil!“ A otevřev dveře, kopnuv mne do zadku, vyndal mě na ulici.
Necítil jsem, věřte, pražádné zahanbení, naopak triumfální zadostučinění, že jsem se vyhnul placení. To, jakož i alkohol, vnikající do mozku, zvýšilo mé rozjaření. Náhle jsem se dal v běh, křiče: „Hoj, hoj, Aldebaran, planeta červená! Gorillí slzy, haf, haf! Já jsem Slon a císař německý! Stranou pakáž, císař pán jede!“
Mimo jdoucí se zprvu smáli, pak mne koldokola provázeli svým během. Ulice hulákala a chechtala se. Tu mne někdo strhl nazad.
Policajt. „Chlape, co tu řveš?“
„Cože, otroku?“ zařval jsem a vlepil mu pohlavek.
Chopil mne a vlekl na strážnici. Já však, štěkaje vítězně, slavně s ním zápasil. Teprve když přišli jiní dva, byl jsem přemožen. Ale praštiv sebou na zem, mlátil jsem kol sebe, kopal, kousal. Chytli mne za ruce a za nohy a odnášeli. „Ten člověk je asi šílený“, řekl jim nějaký pán; „jednejte s ubožákem šetrně!“
„Ten, šílený? Ožralý je jako prase, čichněte, jak z něho smrdí kořalka!“
„Já nejsem ožralý, já jsem kníže Sternenhoch, z kterého se stal Slon! Pusťte mne, lumpové, nebo hněv císařův padne strašně na hlavy vaše!“
Ale všichni kolem se jen smáli. A už jsem byl na strážnici. Tam než jsem řek‘ „žid“, hodili mne na lavici, přivázali na ni, stáhli mi kalhoty a odepnuvše řemeny, pustili se současně do mne… Ouvej, ouvej!
Tu vstoupil policejní komisař. „Koukejte, pane šéf, ten hnoják říká, že je knížetem Sternenhochem!“ Komisař, odepnuv už také řemen, nahnul se nade mne – – – „Ježišmaria – přestaňte hned, je to Jeho Jasnost – první velmož říše – hlavní rádce a miláček císařův – běda, běda, – strope, strope, padni na mne! – jsme ztraceni “
Co následovalo, nevím, padnuv do mdloby. Teprve k večeru nabyl jsem vědomí. Ležím v krásném pokoji; ale je hned vidět, že to není obyčejný pokoj k obývání. Myšlenky mé jsou zcela kalné. Ale mé bláznění se očividně zmenšilo. Několik osob mne uctivě obsluhuje. Cítím se nemocným, tak nemocným… Bylo hrdinstvím, že jsem tohoto večera tolik toho napsal. Ale teď už nemohu – usínám – – –
12. května, odpoledne.
Spal jsem dlouho; ale měl děsně divoké sny. Teď blázním jen málo; zato blouzním v horečce. A to je, myslím, dobře. Delírování není přece nic jiného než šílení, legitimní šílení. Sílení se v blouznění ztratí. A snad v něm zmizí… S hrůzou vzpomínám na včerejší zakalení své mysli. Bože, jsi přece jen při mně! I to bití včera mně asi prospělo. Aspoň po dobu, co jsem dostával, zmizelo úplně mé třeštění.
Ale tělesně je to se mnou zlé. Je mně tak nevolno, tak sláb jsem, zimou se třesu, děsně mne bolí hlava. Cítím, že onemocním na smrt. I to však bude mně snad k prospěchu. Již v lednu byla to nemoc, jež mne zachránila. Tenkrát ovšem nebylo mé šílení tak velké jako toto; a nemoc ne tak vážná jako ta, která nyní otvírá po mně jícen…
Oh, bože, jak to všechno se mnou dopadne? Ale nějaké to bylo, nějaké to bude –.
13. května, pozdě večer.
Hodiny říkají pořád tik, tik, až je to opravdu k omrzení; který hloupý ničema vynašel jen to tichošlápské strašidlo? Moji strážci chrápou ve vedlejším pokoji. A to elektrické světlo je také takové podařené strašidlo. Sedím na posteli, ale vstát s ní bych už nedovedl; nějaký dareba mně do nohou a do všech žil nalil rtuť. Trochu blouzním, ale není to teď právě nejhorší. Píšu přece velmi rozumně. O čem psát? Nejraději bych o tom telátku, které se nebojí Daemony majíc černý nos; ale nebylo by to zcela důstojno budoucího císaře německého. Myslíte, že blázním? Prr! Vyklouznu ze Šílení jako myš z kalhot, uvidíte!
Budu psát o tom, co jsem slyšel večer. Navštívili mne totiž čtyři osoby: strýc, bratr, jeden tlustý, jeden tenký člověk. Tito mně byli představeni jako bavorští šlechtici; ale podle toho, že mluvili učeně, poznal jsem hned, že to šlechtici nejsou.
Strýc je imposantní zjev. Nemá sice skoro žádné čelo, a chce-li člověk rozeznat jeho očka, musí vzít lupu; zato však má ohromná líce a čelisti a strašný knír. Jelikož je k tomu velký a hřmotný, budí všude svrchovaný respekt. A ten stoupne, zazní-li mohutný, křaplavý, pomalounký hlas; jaký způsobem pak strýček mluví, uvidí se ihned.
Zato můj bratr je pouze zdegenerovaným potomkem slavných předků. Je jako pavučina, vrtí se stále jako vrabec, odfoukl bys jej, kdybys naň dýchl. Drmolí stále nesmysly, jsa trochu slabomyslný, a má více vad výřečnosti. Není v něm ani náběh ke karakteru. Císař však si ho nadmíru váží a učinil jej generálem. –
Když si se mnou pohovořili, odešli do vedlejší místnosti a debatovali o mně. Tiše, ale já rozuměl každému slovu; mám dnes uši jako osel.
„Pánové“, řekl tenký, „choroba Jeho Jasnosti je záhadná, vědě dosud neznámá; ale můj bystrozrak odkryl její příčinu a ode dneška obohacena bude Psychopathologie o novou nemoc, kterou tímto ihned křtím: Morbus sedatorius doctoris Trottelhundi. – Nešťastník trpí totiž sedací chorobou: je stále neodolatelně nutkán usednout, ať stojí, kde stojí, a usedl by třeba na řeřavé uhlí, jako usedl strážníkům na dlažbu – do hromady bláta, do ostružin, na práh salonu, atd.“
„Inu, má padoucnici!“ vmísil se do řeči strýc.
„Ó nikoli, Jasnosti. Epilepsie je“ chorobou převážně somatickou, kdežto morbus sedatorius čiře psychickou; mohl by být ovšem, na vzácný podnět Jasnosti, nazván, populárně, ‚sedoucnicí´, sláva!“
„Ba právě, má padoucnici“, zahuhlal ujec. „Račte rozumět: padoucnice a sedací nemoc jsou něco diametrálně rozdílného –“
„Ba právě, copak neříkám, že má padoucnici?“
„Ale to aby se člověk popadl za vlasy!“ zvolal rozdurděný učenec a chytil se za pleš.
„To jsou všecko láry fáry!“ vskočil jim do řeči bratr. „Není samostatný, hoj, hoj! vlastní nohy, – žádný karakter, – pavučina – fuk, fuk!“
„Velice správné, Jasnosti!“ obrátil se k němu vlídně doktor Trottelhund. „Jeho Jasnosti schází vskutku rovnováha povahy, – a to je zajisté předpokladem jeho choroby; ba-nová geniální myšlenka mně vysvitla: nejen předpokladem, ale direktní příčinou: vědomí psychické instability budí v nebožáku takovou nedůvěru k sobě, k svým tělesným silám, že je nucen usednout, ať je to kamkoli.“
„Krátce, má padoucnici!“ doplnil strýc. – A teď vpadl do toho učenec tlustý:
„Ale jak vysvětlíte, vážený pane kolego, sedavou nemocí všechny ty ostatní manifestace choroby Jeho Jasnosti?“
„Totální poruchou nervového systému, jež sedavou nemoc úplně konkomituje, která však není nejprvotnější efficiens těchto nemocí, ctěný pane kolego Biersterne.“
„Věhlasný pane kolego, při vší úctě, kterou mám k vašemu duchu, musím říci, že celá hypothesa vaše důstojná je přímo idiota. Již termín váš „sedatorius“ nesměl by vytvořit sekundán, jenž by nechtěl z latiny propadnout. Moje je stokrát přiléhavější. Pánové, náš pacient trpí fixní ideou, že je čtyřnohým zvířetem. Je mně dosud nejasno, zda gorillou či telátkem či psem či slonem či jiným ještě. Proto sedá nejraději na zem; proto spí ve stájích, proto štěká, proto pokousal a pokopal strážníky; proto, aby napodobil zvířecí devoracitu, kázal, aby mu byl k obědu uvařen ohromný kotel bobů a zeleniny; proto, aby všechno jeho počínání mělo úplně ráz zvířecí brutálnosti, vykřikuje všude necudná ona slova!“
„No a copak nepovídám, že má padoucnici?“ – Na okamžik nastalo ticho; nikdo si nepředstaví, jak strýc touto neslýchanou houževnatostí v svých tvrzeních každému imponuje, každého přímo poděsí; ale nesleduje při tom nějaký úmysl, myslím, že to dělá jen proto, že nemá žádné čelo.
„Věhlasný pane kolego Biersterne“, zvolal konečně doktor Trottelhund chvějícím se hlasem, „při veškeré úctě, kterou mám k vaší inteligenci, musím vás prohlásit za dokonalého kretina. – Na př. je známo, že Jeho Jasnost vykřikoval, že je slon a německý císař. Jak vysvětlíte svou zvířecí hypothesou to druhé? Máte snad odvahu tvrdit, že Jeho Veličenstvo je čtyrnožcem? Nebo –“
„Láry fáry!“ zapištěl do toho na štěstí bratr, – jinak by se byli servali. „Žádná nemoc, – žádné vlastní nohy nemá, hoj, hoj,fuk! Je jako prádlo na větru, je jako vrabec–frak! cvrlik, čimčarara, čim, čim, čim!“
Bůh aby tě skolil, vrabče! Pěknému to generálu svěřil císař životy svých vojáků!… Ale musím přestat, onen ničema mně nalil rtuť i do rukou, a řádky z papíru mně vyskakují a skáčou zpět do očí jako paprsky Aldebaranu, hoj, hoj! Ještě bych rád něco duchaplného připsal – – čury mury ťumťumťulum – –
Ach, ach – klid chci – klid – – věčný klid – –
10. července.
Dnes po prvé jsem vyšel do zahrady sanatoria. Dnes po prvé zas píšu. – Oh, nevěděl jsem dosud, že slunce je vlastně spanilý jinoch, že ta šedivá země jest jen zemí pohádek. Ze azur a vzduch lépe opojují než víno! Ze šelest listí není nic jiného než nejreálnější, vlídný, jen mně platící šepot milostných, za hmotou čtveračivě schovaných, malých duchů. Nevěděl jsem, co je to pocit volnosti, touha po letu v nekonečno, tetelící se poslední zář blaha. Nic jsem dříve nevěděl. Všemohoucí, nenech mne napříště, jako dosud, dusit se jen pod černou horou utrpení!…
Jako féerický, bílý sen vane kol mne přítomnost, jako modrý sen vlní se vzadu minulost. Bez obláčku je obloha pozdního odpoledne; jako duše má. Ale – přece tam, tam na severu strmí malý modravý mrak, zlověstný, a přece tak sladce přitažlivý. Toť Daemona… Ale dnes se nebojím ani její jméno vyslovit; mysle na ni, jen slzím, tělem prochvívá rozkošný mráz… Bože Vysvoboditeli, dej ať tento den potrvá věčně. – –
24. července.
Je mně stále velmi dobře. Zítra opustím sanatoř. Kéž by jen bylo mně stejně dobře na svobodě jako zde, ve vězení, třeba růžovém.
Od 13. května jsem na Helgu skoro nevzpomněl. Ani v nemoci, ani v rekonvalescenci. Je to merveilleusní. Vysvětluju to tím, že mne už nepronásleduje; že mne nechala. Nebo že nesmí už z pekla ven. Proměnila se mně v paradoxní sen. Už je po něm.
I koza musí chcípnout… Odplaveno je všechno mé bláznění. Jsem jako svěží novorozeně…
25. července.
Zase v Sausteinu. Opět slyším z parku rachot pekelných jícnů. Připomíná mi to ji; příliš silně. Proto odjedu hned zítra. Ale Hagenbeckovi píšu o zásobu žiraf, buvolů a hrochů. Kéž by jimi byly ty zlořečené kočky sežrány! – Stále musím zase na ni myslit. Když jsem ležel v deliriích, měl jsem vám o ní takové sny… Blbé ovšem. Povím o nich, pokud dovedu.
První sen. V nejtišším spánku slyším znenadání tajemný, nejděsnější řev. Jako by se všechna moře světa, stěsnaná na malou plochu, najednou rozburácela. Jako by triliony zatracenců řvaly současně svá věčná, nesnesitelná muka. Bylo to k nepopsání, avšak ztichlo to brzo. A já kráčel náhle temnou zamodralou planinou. Vše tam bylo strašlivě roztřískáno; krajina, zpustošená největší moderní bitvou, není proti tomu nic. A mezi tím chaosem vidím kus sekaného masa. Nebylo to větší než kočka. „To je Ona“, dím si. A vskutku vycházel z toho chuchvalečku tenký pláč, jako když mňouká novorozené kotě. „Prohrála svou rozhodnou bitvu; zůstala z ní jen sekanina.“ A ač jsem měl mít radost, že jsem jí zbaven, rozbrečím se, vyju jako šakal… Dále nevím už nic.
Po druhé vidím, jak Trhán, vysoký jako věž, nese ji za kůži v zátylí jako štěně. Ale ona byla stále ještě sekaninou, ač jsem v ní už rozeznával hlavičku a nožičky. Hodil ji do hluboké kaluže hnojůvky; „vypiješ to ihned všechno!“ kázal. „Muži můj, copak to člověk snese?“
„Ne; ale bůh ano. Vypiješ-li to, zemřeš; zemřeš–li, živá budeš, bohem budeš!“
„Ale to nejde, to nejde!“
„Půjde,“ zvolal zhovadilec a ponořil jí celou hlavu do hnojnice. A ona teď pila; a pila; a svíjela se. Náhle vyskočila. „Tyrane nejhovadštější! I bez tvé hnojnice to půjde!“ A sekala jej svými drápy do tváře. „Nepůjde,“ zachechtal se. „Bez vypití hnojnice všechno jen kulhá. Vínem stane se každá hnojůvka, kterou vypiješ. Bohové pijí jen hnojůvku! Ale sladkou musí se stát ještě dříve, než se promění ve víno!“ Poznovu ponořil jí tam hlavu. Ona však mu ihned se zběsilým řevem vyklouzla – a sekali se svými drápy jako dvě kočky, on se chechtaje, ona zoufale plačíc. A jejich chuchvalec se ode mne vzdaloval, až zmizel.
Po třetí. „Hellmuthe, muži můj! Milovat tě chci!“ To křičel její hlas z dálek. Za nesmírně dlouhou dobu se objevila. Ale byla to ovce. „Musila jsem se proměnit, abych mohla – – „ A uchopila mně tak nějak svýma podivnýma nožičkama, strhla na zem, – no a teď se to stalo – –“
26. července. Ve vlaku.
Neměl jsem včera o těch snech psát. Už zase musím na ni pořád myslit. Hrozivé to není, naopak skoro pěkné, lascivní… Přes to může to být opětný první krok – do starých propastí. – Nesmím na ni ani pomyslit! Každou vteřinu každou myšlenku odhánět! –
Ale ty sny měly by mne vlastně těšit. Kdyby byla tu hlavní bitvu vyhrála, žádný čert by to s ní nevydržel! Co teprve já, který jsem tak na ráně! Chtěla se, mrška malá, stát Bohem a nechat si při tom v kapse svou nenávist a pomstychtivost. Ale to by byl přece – Satanáš! A – Pane Kriste! co by měl k očekávání ten, kdo Mu kdysi nacpal jistou ponožku mezi zuby, které dříve vyrazil střenkou nože… Mé zuby drkotají…
Díky Bohu, projela to; kampak by se také hrabala! A teď je jistě opět v šarlatovém pekle mučena clo allelujah … Přitáhli jí jistě uzdičku… Snad nesmí teď z pekla vůbec ven; nemůže ke mně. Proto mně dala tak dlouho pokoj … Avšak – sešla se přece s Trhaném, topil ji v hnojnici … Ah! samozřejmě i on je v pekle, je tam ďáblem a mučí ji, jako ji mučil za života. Velkou výhodou však pro mne jest, že chce, aby nechala msty; ona ho poslouchá jako čubka. On chce, zdá se mně, aby se zamilovala do toho, koho chce rozmáznout; vždyť už tenkrát na pahorku jí rozkázal, aby mne zlíbala. Hezké od něho, nebudu mu říkat pro všechno Trhán; svědčí to ovšem o nedostatku lásky, když není na mne žárliv.
Hlavní však je: Daemona bude podle všeho děsně mučena tak dlouho, dokud neupustí od své pomsty… a dokud – toho svého vraha – – –. Dříve měla mne jen políbit… Nyní však to už nestačí…, má zadost učiniti manželským povinnostem… A ona, chudáček mučený, má asi k tomu chuť… Proto přišla ke mně jako ovce – –
Bože, bože!… Děsné pomyšlení, mít – něco se strašidlem, třeba je to legitimní manželka… Ale lechtá mne to… Jak divě krásné!… Co by byla všechna erotická dobrodružství proti – tomu zde? Oh, oh!…
Můj extra vlak jede tak hladce, že se mně tu píše stejně dobře jako doma… Rád bych se o tomhle svůdném thematu šířil dále, kroutím se rozkoší a hrůzou…, cožpak jsem perversní? Vyhledávám 80leté dědky jako – páni X. Y. Z.?
Bojím se jí nebo si ji přeju?… Ale vždyť jsem si před okamžikem řekl, že se s ní nechci v myšlenkách ni chvilku zabývat. Avšak – nepsal jsem o ní, jen o svých snech…
Vše jde krásně, ještě několik dní klidu – a budu zase hýřit, jak nikdo nehýřil! –
31. července, večer.
Bydlím teď v jedné ze svých vil, hned za Berlínem. Krajina je krásná. Plochá jako zrcadlo. Rostlin tam skoro není, neboť půda je tak písčitá, že by mohla sloužit za posypátko. Ale do své širé zahrady dal jsem navézti v tisících vagonech černou hlínu až z Ukrajiny. Všechno v ní roste jako divé. Pěstuju zde, vlastně můj zahradník, mnohé vzácné, exotické byliny. Z toho důvodu mne tu dnes navštívil hrabě P.. botanický maniak, takový tichý blázen. Klekne si vám před nějakým obyčejským kvítečkem a pláče nad ním… Chlape zlořečený – – –
Ve dvě odpoledne jsem ho provázel zahradou. Úplně jasná obloha. Divé slunce jako by nás chtělo spolknout. Nemohl jsem je snésti a toho idiota jíšté méně. Porušiv poněkud zákony pohostinství, nechal jsem jej před jedním pupencem klečet a vyzul se z jeho společnosti. Ptáčátka, hlavně vrabci, švitořili tak bezstarostně a nadějně, mušky, hemžící se ve vzduchu tak hustě, jako vločky v chumelenici sněhové, bzučely monotónně narkoticky, stejně jako ze snu mluvící vodotrysky mé zahrady. Lajdám a hvízdám si. Altán. „Prospíš se důkladně v tom horku, než se ten blázen probudí ze spaní!“ řeknu si; rozhrnuv hustou záclonu divokého vína a břečťanu, vejdu do altánu.
Byl tam překvapující soumrak; musil jsem se rozkoukávat. Teprve za chvíli jsem rozeznal – Ji. Seděla na stole. Zády o stěnu opřena. Ruce na prsou zkříženy; nehybná. Obličej – děsný. Nikdo, mimo jejího muže, by ji nepoznal. Kostra. Být venku, byla by asi bývala žlutá jako pampeliška; ale zde, v klínu temně zelených stěn, jimiž nepronikal ani paprsek slunce, kde byla více tma než v poledním smrkovém lesíku, vypadala jako hastrman, trpící žloutenkou.
Oči otevřeny. Nemrkala jimi, – jako Odhin; nikam nehleděla. Byl bych ji považoval za mrtvolu, strašidelně sedící, místo aby ležela, kdyby se nebylo její břicho slabě zdvíhalo dýcháním.
Bylo to strašlivé; přes to se mne tentokrát strach ani nezmocnil. Nevzav ani do zaječích, vyhrkl jsem, nevěda ani proč:
„Má vzácná choti, jak se vám, prosím, stále teď vede?“
Neodpovídala. Trvalo to nekonečnost. Konečně to děsně zašeptalo:
„Špatně.“
„Ale jakpak by! Vypadáte přece tak veselá, mladá a svěží…“
Nekonečné mlčení. – „Bojím se, že jste v té hlavní bitvě nevyhrála…“
„Prohrála…“ zavanulo za chvíli.
„Ale pro všechny svaté a světice boží, vy, choti má, prohrát? Taková štramačka!“ –
„Nenechá se přece jen sloučit: Nenávist se Září Věčnou…“ vanulo to dále z nehybných rtů spící. „Nenávist je černá; i bohové jsou černí; Bůh je bílý. Noc nemůže vejít do Dne; netopýr nesměl chtít být slunečním orlem. Doufala jsem, že to smířím. Nemožno. Nutno všecko – všecko milovat; tedy i to nejhnusnější. Láska je to nejtěžší, nejukrutnější. V tom však záleží Tajemství, že nejhnusnější roztaví se v lásku snáze než to, co je hnusné jen polovične – –“
„Jsem tím nejhnusnějším–já?“ vzkřiklo to ze mne.
„Už ne – skoro ne Neptej se. Nech mne spát.
Pojď sem blíž.“
A teď – sedl jsem si vedle ní, a ona, strašné! položila hlavičku na má prsa… A spala asi; a já také… Aspoň ten maniak mně později řekl, že ještě dobré.
dvě hodiny se modlil před květinkami
„Já – tě – mám – ráda,“ slyšel jsem sladce ve spaní. „Právě proto, že jsi mně tak nemilý. V nejvyšší chvíli, když se zhroutilo vše, poznala jsem, že, potřísněna nenávistí, Září se nestanu. A v tu chvíli Vůle a vše vypovědělo mi službu. Jednou provždy. Bezmocnou pro celou věčnost cítila jsem se, jako novorozeně. Ve všem, všem, Všem nutno vidět nejblaženější Zář a Slast, jen Svou Zář a k Sobě Lásku, chce–li se Člověk stát Boží Slastí Záře a Lásky –“ A mluvila toho ještě mnoho a mnoho; ale zapomněl jsem na to, jako se zapomíná na sny. – Tu najednou jí chci dát hubičku. Odlétnu náhle do kouta. A ona stojí nade mnou – úplně jiná! Zmizel její somnambulní pohled, zelená žluť tváře zaplála růžově, a starý, děsný zahlaholil hlas: „Kde se tu bereš, ty věčný prašivý pse?“
„Já nic – já nic – ale ty jsi mne právě objímala“– „Já – tebe? Blázníš? A co je to za drzost, tykat mně?“
„Ty jsi – vy jste – spala a vyznala mně lásku – protože jste – tu bitvu prohrála –“
„Co blekotáš?… Avšak“ – zastřela si tvář, „ano… Snila jsem právě obvyklý sen: že musím pozřít ropuchu: chcíplou, smrdutou, tlustou, prašivou.
A už jsem ji nakousla – – . A ty jsi zde? Ven, ven!“
Zařvala tak vztekle, jak jsem ani ji dosud neslyšel.
Byl bych zčerstva vyhověl, kdybych nebyl klesl na písek altánu. Kopala mne, řičíc pominuté „ven, ven!“
„Nemohu – prosím – prosím… Byl jsem právě v nebi, vy jste tam byla ovcí – a hned mne srážíte zas do pekla.“
„Teprve tě tam srazím! Počkej, tam teprve zakrátko, hoj! už zakrátko budeš mít se mnou co dělat!…“
Jelikož mne přestala kopat, zmohl jsem se na slova:
„Vy tam – zase jste? Běda! Vy jste to tedy nevyhrkla –“
„Prohrála to. Ale Já neprohrála! Prohrát něco znamená jen: za chvíli to vyhrát. Bolestí roste síla. Jedinou matkou síly je bolest. Ty se těšíš, že mne to zlomí, „napraví“; půlduše tvého druhu bylo by to zlomilo tisíckrát! Já – z křemene stala se diamantem! Čím palčivější má muka, tím palčivější má žízeň, vrátit je – tomu, kdo mi je způsobil. Buď vypátráš, kdo to byl, a povíš mně to, až se příště zas uvidíme, nebo celá má pomsta zhroutí se strašlivě jen na tebe!“
A teď si dala velmi rychle závoj přes obličej a rozhrnula zelenou stěnu. „Choti!“ zasténal jsem ze svého zoufalství, „pomsta náleží bohu. Jste jako dítě, které je pro jakýsi zlozvyk ustavičně bito; je-li rozumné, vidouc, že bude trestáno neúprosně dál a dál, raději si zlozvyk odnavykne. A stejně je to s vámi – tam na věčnosti…“
Tu se vám náhle, zvenčí už, zachechtala skoro vesele. „Trulante, trulante!“ uslyšel jsem ještě.
Skoro v zápětí vyrušil mne ze ztrnulosti úzkostlivý dotyk –
„Usnul jste, příteli můj?… Přirozeno: i oči kvítků zavírají se ospale v tomto žáru –“
„Viděl jste dámu, pod závojem, právě odtud vycházející?“
„Nic neviděl.“
„Slyšel jste její řev?“
„Nic neslyšel.“
„Člověče, vždyť řvala jako deset jaguárů! Jistotně ji slyšeli až v Berlíně!“
„Já nic. Ale šepot jsem slyšel: šepot jednoho kvítku. Jako lidský; artikulovaný. Škoda, že tu řeč neznám. Patrně africké nářečí. Pojďte, prosím, se mnou rychle, snad i vy to ještě uslyšíte; pak vám podrobně vysvětlím, do kterého rodu a druhu ta rostlina náleží –“
Nu, jdu tedy s ním, chlapem zblbělým. Ten by byl vzorným svědkem u soudu – – –
Nechte mne, nechte mne, nebo se zblázním!… Vyházel jsem oknem ze svého pokoje vázy, obrazy, popelníky – všecko a řval při tom, nevím co – – –
5. srpna.
Bydlím teď v jiné své vile. Tu první jsem při odchodu poplival a záhony pošlapal.
Zde jsou okna zamřížovaná. Dal jsem všude udělat narychlo dvojnásobné dveře. Mám také ruční bomby. Až některou pod ni hodím, budeme vidět. Zabil-li jsem tě jednou, holka, co bych tě nezabil po druhé?
Nebýt okolnosti, že dříve, než se probudila, začala se mnou – – byl bych už zešílel strachem. Ta vzpomínka je cukr sladký…
Jistě už ví, kdo ji zabil; jistě to věděla už od počátku. Hrála si se mnou jen jako kočka s myší.
Pst, pst! zas už to šustí ve vedlejším pokoji… Tap, ťap,ťap… Jako moje nebožka tchýně. Ale ta má svině – už sáhla i na kliku, – cvaklo to –. Vykřikl jsem svou formuli; už nic neťape. Ale formule nestačí bez Podex romanus. Kde ho vzít? Ubohá Kuhmist úpí ve vězení. Hned po zjištění mé osoby na strážnici ji chytli, když se chystala k odjezdu do
Švýcarska. „Kde máš ty peníze, které jsi z Jeho Jasnosti vymámila?“ spustili na ni. Ona, že nic. Sdílela můj osud. Svlékli ji, svázali a řezali. Ona nic, až omdlela. Druhý den to opakovali, až byla podlaha pod ní červená. A tu se přiznala, že to zakopala do chlívku, kde si krmila vepříka. Našli to tam; nechyběla ani marka. Na zakročení samého císaře dostala 10 let.
Obrátil bych se na Willyho s prosbou o milost, ale jsem v nemilosti. Nemyslete, že kvůli mým extravagancím. Imperatoru imponovaly mé činy tak velice, že o nich složil epopej, a namaloval, vlastně dal si namalovat svým tělesným malířem pět obrazů k tomu: 1. Sternenhoch fackován mrtvým slaďákem. 2. Sternenhoch přátelí se s teletem. 3. Sternenhoch přijímá požehnání od čarodějnice. 4. Sternenhoch platí v kořalně. 5. Sternenhoch ve strážnici na lavici. K tomu zkomponoval i melodie a načrtl skizzu chrámku, kde všechna tato veledíla pro věčné časy budou uchována. Dotazoval se dokonce po mém zdraví; i po Helze. Že zmizela, nad tím se on a vůbec nikdo nikdy nepozastavil: ví se všeobecně, že, jako rakouská Elisabeth, scvrkne se vždy náhle, kdykoli se jí zachce, jako by zde pana chotě vůbec nebylo.
Jsem v nemilosti proto, že j sem na ulici řval: „Budu císařem německým!“ Kuhmist se pod pruty přiznala, že mně to prorokovala… Bojím se dokonce úkladných vrahů
Drak rozevřel po mně opět svou tlamu. Teď jsem ztracen; nadobro. Cítím se dobytčetem, vedeným na jatky…
Ale k tomu ke všemu zase – pochybnost. – Proč se tak chechtala, když odcházela? Proč mně řekla dvakrát „trulante“? – – Ale pouhá myšlenka je sama příliš trulantská – –
8. srpna.
Blahoslavené světlo dnešního dne! Jsem spasen, definitivně! Stalo se něco úžasného. Umřu snad radostí, – bože, jak jsi milostivý, a já – jaký jsem trulant!…
Více nemohu dnes pro jásot a tanec a smích psát.
9. srpna.
Tak tedy: Po probděné noci kráčím dopoledne polní stezkou, spojující mou vilu s lesíkem. Po dobu svého pobytu zde neodvážil jsem se dosud vyjít z domu; až teprve včera. „Ale půjdeš jen k lesíku,“ řekl jsem si. Odjakživa jsem se lesů hrozně bál; a má hrůza se zmnohonásobila od onoho prosincového dne, kdy jsem spatřil Daemonu na lavičce…
Podmračné bylo nebe, a přece vedro. Mdlé myšlenky se válely jako opilé, opile potácely se všechny předměty kolem.
Jsem jen na 50 kroků od lesíku. Leknu se. „Teď nazpět, dokud není pozdě!“… Otočím se – a pět kroků přede mnou – Ona.
Ani jsem se příliš nepoděsil, tak jsem už otupělý. „Nastává konec… Ať! tím lépe…“ děl jsem si a usedl, zcela pomalu, na mez. „Aspoň, až mne zastřelí, nepadnu hlavou na zem, nerozbiju si nos, nezlámu si nohy.“
Hodila sebou na zem, tři kroky dále, zapálila si viržinko. Tvář její byla klidná, posměšná a krutá. „Bezstarostnými, výsměšnými, násilnickými chce nás míti moudrost“: tato slova, prý Zarathustrova, mne napadla. Dlouho mlčela; a mně bilo srdce stále prudčeji, až jsem byl blízek mdlobě. Konečně promluvila: