DEVATENÁCT
Hodí se mnou a já letím vzduchem tak rychle, že nechápu, jak je to možné, a dopadám na podlahu na vzdálené straně ringu. Cítím další zlomené žebro, čelem narážím do železa a dělá se mi tam další krvavá boule. Říkám si, kolik toho ještě moje tělo vydrží.
Cítím, jak se ke mně znovu blíží a tentokrát už jsem příliš vy- čerpaná, než abych se pohnula. Ležím tváří na podlaze a snažím se popadnout dech. Dává si na čas. Je jasné, že až ke mně dojde, tak mě zabije. Je to jako kdyby šla samotná smrt.
Jsem příliš unavená a v deliriu, než abych udělala cokoli jiného, než přijala svůj osud. Je mi souzeno zemřít. Zda na tomto místě. V tento okamžik. Selhala jsem. Zklamala jsem Bree.
Ležím tam, těžce dýchám, z úst mi vytéká krev a přes to zvonění v uších a hřmění davu pomalu začínám vnímat ještě jiný zvuk. Je to hlas. Tátův hlas. Přísný hlas. Hlas, kterým mě vždy káral. Kterým mě nutil sáhnout za hranice svých možností. Abych dokázala pře- konat sama sebe.
Buď tvrdý, vojáku! Přestaň se litovat! Pokud si myslíš, že jsi k ničemu, tak jsi! Buď silný! BUĎ SILNÁ!
Jeho hlas mě ohlušuje a všechno ostatní se v něm utápí. Podívám se nahoru, vidím rozmazaně a na okamžik bych mohla přísahat, že tátu vidím, jak tam stojí s rukama v bok a mračí se na mě. Dívá se na mě, jako by se za mě styděl – skoro s odporem. A to mě motivuje. To ve mně něco probudí.
Nikdy jsem nesnesla, když se za mě otec kvůli něčemu styděl a pokaždé jsem udělala vše pro to, abych ho umlčela, abych mu do- kázala, že se mýlí. Ani tentokrát to není jiné. Cítím nával vzteku do- provázený adrenalinem a chci mu dokázat, že se mýlí. Naplňuje mě nová zuřivost a přinutí mě vstát na ruce a na kolena.
BUĎ SILNÁ!
Obr udělá tři velké kroky a napřáhne se, aby mě kopl přímo do tváře. Pokud se trefí, zlomí mi každou kost v obličeji.
Teď jsem však připravená. Překvapím ho tím, že na poslední chvíli uhnu stranou, zlomek vteřiny předtím, než mě stačí zasáh- nout. Míjí mě a kopne do stěny klece takovou silou, že se mu noha zasekne v plotě.
Vyskočím na nohy a ihned běžím napříč ringem a zvedám řem- dih. Obr se snaží vytrhnout nohu ze stěny klece – ale uvízl.
Tentokrát nečekám. Tentokrát neváhám. Konečně jsem dostala svou lekci.
Ze všech sil se rozeběhnu přes celý ring, rozmáchnu se řemdihem a kovová koule vylétne do vzduchu. Mám na to jen jeden pokus, takže zamířím na jeho obrovskou, holou, svalnatou hlavu.
Blížím se k němu. Tři metry... dva... jeden... Máchnu rukojetí a kovová koule zasviští vzduchem.
Najednou se mu podařilo vyprostit nohu z klece a otáčí se čelem ke mně.
Už jsem ale máchla a kovová koule letí vzduchem kolem mé hlavy. A právě když se na mě otočil, ostnatá koule přiletí z boku a zasekne se mu ve spánku. Vystříkne krev a já pouštím rukojeť.
Dav ohromeně mlčí.
Obr ustoupí o krok zpět, zavrávorá, potom uchopí řetěz a vyš- kubne si kovovou kouli z hlavy. Objeví se krev a kousky mozku.
Stojím tam, přikovaná hrůzou. Nemůžu pochopit, jak někdo po takové ráně může ještě fungovat.
Po chvíli však řemdih upustí, padne na kolena a pak na obličej. Jeho ruce leží bezvládně podél jeho těla a o pár vteřin později si s úžasem uvědomím, že je mrtvý. Zabila jsem ho.
Po chvilce ohromeného ticha dav najednou vyskočí. Burácí a křičí hlasitěji než kdy dřív. A tentokrát volají moje jméno.
„BROOKE! BROOKE! BROOKE!“
Skoro to neslyším. Všechny zbytky sil mě najednou opouštějí a o chvíli později se svět zatočí, kolena se mi podlomí a já se kácím k zemi. Vidím jen, jak se podlaha zvedá a udeří mě do tváře.
A pak je všude tma.
DVACET
Nevím, jestli jsem živá nebo mrtvá. Mé tělo bolí víc, než jsem si kdy dokázala představit, a říkám si, jestli to takhle chodí na onom světě. Z nějakého důvodu ale cítím, že jsem stále naživu: kdybych byla mrtvá, snad by to tolik nebolelo.
Otevřu jedno oko a vidím, že ležím tváří na kovové podlaze v temné místnosti osvětlené červeným nouzovým světlem. Podívám se kolem sebe a snažím se rozeznat, co stojí nade mnou.
„Brooke?“ slyším něčí hlas. Je to mužský hlas a vím, že ho od- někud znám, ale nevím odkud.
„Brooke?“ znovu se tiše zeptá.
Cítím něčí ruku na rameni, jak do mě lehce strká.
Otevřu oči trochu víc a konečně poznávám tu tvář: Ben. Sklání se nade mnou, jemně se mnou třese a snaží se zjistit, jestli jsem na- živu.
„Tohle je pro tebe,“ řekne.
Slyším zvuk plastu klouzajícího po kovové podlaze a ucítím vůni jídla. Jsem ale příliš grogy, než abych se na něj podívala a ani moc nevnímám, co se děje.
„Musím teď jít,“ říká. „Prosím tě. Chci, aby sis to vzala.“
O vteřinu později se ozve zvuk otevírajících se dveří a místnost zaplaví světlo. Slyším zvuk dupajících bot, řetězů a otevřených pout. Zvuky kroků se vzdálí, dveře se zavřou a vtom mi to dochází: právě odvedli Bena.
Chci zvednout hlavu, otevřít oči a zavolat na něj. Poděkovat mu. Varovat ho. Rozloučit se.
Moje hlava je ale příliš těžká, nedokážu ji zvednout a oči se mi začínají samy zavírat. Za několik okamžiků upadám do tvrdého spánku.
*
Když se znovu probudím, nevím, kolik času plynulo. Na své tváři cítím studenou kovovou podlahu a tentokrát se mi podaří postupně zvednout hlavu a odlepit se od podlahy. Hlavu mám jako střep a každý kousek mého těla zažívá bolest.
Jak se posadím, cítím ostrou bolest v žebrech, nyní po obou stra- nách. Můj obličej je celý oteklý, pohmožděný a odřený a hrozně mě bolí rameno. Nejhorší ze všeho je ale nesnesitelná pulzující bolest v lýtku, když se snažím narovnat nohu. Nejdřív nevím, proč mě to vlastně tak bolí a pak si vzpomenu: to hadí kousnutí.
Zapřu se jednou rukou o zem a podaří se mi se posadit. Roz- hlédnu se temnou místností, jestli tu není Ben. Je však pryč. Jsem sama.
Přede mnou leží tác s jídlem, kterého se nikdo ani nedotkl. Jeho jídlo. Dotknu se ho: je studené. Mám výčitky, že ho tu nechal, jsem si jistá, že ho potřeboval aspoň tak jako já. Uvědomím si, jak bylo těžké to jídlo obětovat. Pokud to bylo jeho poslední jídlo, tak ho od- vedli bojovat. Srdce se mi při tom pomyšlení rozbuší. Určitě to zna- mená, že je už mrtvý.
Podívám se na tác a mám pocit, jako by to jídlo po sobě zanechal nebožtík. Nemůžu se odhodlat se ho dotknout.
Slyším zvuk bot a kovové dveře se rozrazí. Vejdou čtyři otrokáři, postaví mě na nohy a vystrkají mě ven. Ta bolest, když stojím a jdu, je nepopsatelná. Hlavu mám strašně těžkou, všechno se točí a nevím, jestli se cestou nezhroutím.
Strkají mě chodbou a postupně slyším vzdálené burácení davu, které postupně zesiluje. Srdce se mi zastaví, protože si uvědomím, že mě vedou zpět do arény.
Pokud si myslí, že můžu znovu bojovat, pak je to k smíchu. Sotva se udržím na nohou. Kdokoli, koho proti mně postaví, bude mít snadnou práci. Nemám v sobě už žádné zbytky vůle a i kdyby, už nemám sílu. Nechala jsem v té aréně všechno.
Naposled do mě strkají a tunel se otvírá do arény. To burácení je ohlušující. Jak mě vedou po rampě, mžourám proti ostrému světlu a počítám poslední minuty svého života.
Když mě dav uvidí, začne v něm být živo. Všichni divoce dupou. Tentokrát žádné syčení ani posměšky, zdá se, že mě milují.
„BROOKE! BROOKE! BROOKE!“
Je to pocit jako z jiného světa. Dosáhla jsem slávy činy, které se mi hnusí a na tom posledním místě na zemi, kde bych o to stála.
Znovu do mě postrkují až ke kovovému žebříku vedoucímu k ringu. Podívám se vzhůru a vidím otevřené dveře klece, vyšplhám nahoru a bezmocně vcházím dovnitř.
A když vejdu, dav šílí.
Jsem stále ještě v polospánku, vše kolem je tak neskutečné a říkám si, jestli to všechno předtím nebyl sen. Podívám se dolů a vidím své lýtko, neskutečně oteklé, a vím, že to bylo skutečné. Nemůžu tomu uvěřit. Jsem tu zpátky. A tentokrát mě čeká jistá smrt.
Když říkali, že nikdo nepřežije, tak si nedělali legraci. Teď vím, že toto pravidlo nemá výjimek.
Stojím v prázdném ringu, rozhlížím se po stadionu a říkám si, kdo by mohl být můj další soupeř a odkud přijde. A vtom se najed- nou ozve jásot ze vzdálené strany stadionu. Tunel se otevře a do- vnitř vejde další bojovník. Nevidím, kdo to je, zakrývá ho průvod otrokářů. Když se blíží k ringu, dav začíná šílet. Mám ale natolik zakrytý výhled, že teprve když přijde až k ringu, když vyšplhá po žebříku, když se otevřou dveře klece a když ho strčí dovnitř – teprve tehdy poznávám, kdo to je.
A v ten okamžik mě opouští veškerá chuť bojovat, která mi ještě zbyla.
Jsem zděšená.
To nemůže být pravda.
Přede mnou se stejným zděšeným výrazem stojí Ben.
DVACETJEDNA
Stojím tam, úplně šokovaná, a civím na Bena, který vypadá jako zajíc na dálnici. Nechápu, jak mohou být tak krutí. Proč mě ze všech lidí na světě museli postavit právě proti němu?
Zdá se, že dav vycítil naše spojení – a dostává ho to do varu: křičí a hulákají a s hlasitým třísknutím se dveře klece zavřely. Horečně začínají sázet a jsou nedočkaví, kdo z nás dvou se jako první od- hodlá toho druhého zabít.
Ben tam stojí a vypadá úplně ztracený, jako by sem vůbec ne- patřil. Naše oči se setkají a na chvilku cítím, že jsme spojeni. Jeho velké, něžné modré oči se začínají zalévat slzami. Vypadá jako ztra- cený malý kluk. Je mi úplně jasné, že by mi nezkřivil ani vlas.
Doteď jsem byla odevzdaná a připravená tiše odejít do hrobu. Když tu ale vidím Bena, lapeného ve stejně bezvýchodné situaci, vrací se mi vůle žít. Musím najít nějaký způsob, jak nás odsud do- stat. Musím nás zachránit. Když ne sebe, tak aspoň jeho.
Začínám ze všech sil uvažovat, srdce se mi rozbušilo, jako by mělo křídla a snažím se soustředit, vytěsnit ten ohlušující dav.
Z davu se začíná ozývat bučení a nadávky, jsou vzteklí, že se ani jeden z nás nemá k tomu, aby začal bojovat. Jejich zklamání nako- nec přerůstá ve vztek a začínají na klec házet předměty. Na kovové stěny dopadají zkažená rajčata a nejrůznější druhy dalších předmětů, kterými nás dav zasypává.
Náhle v ledvinách cítím prudký elektrický šok a když se otočím, vidím, jak jeden z otrokářů plotem prostrčil elektrický obušek. Po- kouším se ho chytit, ale okamžitě ho vytáhne zpět. Ve stejnou chvíli dostává ránu i Ben. Je to nefér: chtějí nás přinutit k akci, dohnat nás ke vzteku a blíž k sobě. Dav dává burácením najevo, že se mu to líbí.
My tu však stojíme a zíráme na sebe, nikomu z nás se nechce bo- jovat.
„Dals mi svoje poslední jídlo,“ říkám mu přes hluk okolního davu. Přikývne, nemůže strachy ani mluvit.
Najednou k nám něco spadne. Je to zbraň. Nůž. Podívám se na něj pozorněji a zděsím se – je to tátův nůž, ozdobený logem námořní pěchoty.
Dav jásá a předpokládá, že nás to přinutí k boji.
Když vidím tátův nůž, vzpomenu si na Bree. A znovu pochopím, že musím přežít. Zachránit ji. Pokud je pořád naživu.
Dav náhle utichne. Rozhlížím se kolem sebe ve snaze pochopit, co se stalo. Ještě jsem ho tak tichý neslyšela. Podívám se nahoru a vidím, že vůdce stojí vysoko na svém pódiu. Všichni ztichli a po- zorně na něj upírají svůj zrak.
„Vyhlašuji změnu pravidel arény!“ oznamuje hlubokým, hřmot- ným hlasem. Mluví pomalu, rozvážně a dav visí na každém jeho slově. Očividně je to muž, který je zvyklý promlouvat k ostatním.
„Dnes poprvé umožníme jednomu člověku přežít. Jen jednomu!“ pronáší k davu. „Vítězi tohoto souboje bude udělena milost. A jeho sou- rozenci rovněž. Po tomto souboji budou volní a budou smět odejít.“
Vůdce se pomalu posadí zpět a v ten okamžik to z davu začne vzrušeně šumět. Sází se dál.
Podívám se znovu na nůž a teď vidím, že Ben se na něj také dívá.
Šance přežít. Získat svobodu. Nejen pro sebe – i pro Bree. Když zabiju Bena, zachráním ji. To je moje šance. Moje propustka ven.
Když vidím Bena koukat na ten nůž, je mi jasné, že mu hlavou běž stejné myšlenky. Je to šance, jak zachránit svého malého bratra.
Vrhnu se po něm a jedním pohybem po něm sáhnu a zvednu ho. To bylo snadné. Ben se ani nepohnul.
Já jsem ale z jiného těsta. Musím udělat to, co musím, abych pře- žila. Aby Bree přežila.
Napřáhnu se a zamířím, připravená vrhnout tátovým nožem.
Udělej to, Brooke! Zachraň svou sestru! Jsi za ni zodpovědná! UDĚLEJ TO!
Nakloním se dopředu a vší silou vypustím nůž z ruky. A v ten okamžik se všechno změní.
ČÁST IV.
DVACETDVA
Vrhám tátův nůž vším, co ve mně je, a v ten okamžik dav zatají dech a je úplné ticho. Nůž letí, otáčí se ve vzduchu, leskne se ve světle reflektorů. Je to ten nejsilnější a nejpřesnější hod v mém ži- votě. Je mi jasné, že najde svůj cíl. A že to bude znamenat jistou smrt.
Za chvíli budu volná.
O vteřinu později je v tichu slyšet zvuk kovu pronikajícího do masa a já vidím, že to skutečně byl perfektní zásah.
Dav vydechne zděšením.
Poprvé v životě jsem neposlechla radu svého otce. Nezabila jsem
Bena.
Zabila jsem jejich vůdce.
*
Nůž se vůdci zabodl přímo doprostřed čela. Povedlo se mi ho hodit přesně, milimetr nad plotem, v dokonalém úhlu, abych ho ze třiceti metrů trefila. Nůž ho trefil tak silně, že mu hlavu přibil k židli. Sedí tam, oči široce otevřené, ztuhlé úlekem a je mrtvý.
Arénou se rozhostí otupělé ticho. Několik vteřin je dav příliš šo- kovaný, než aby dokázal vůbec reagovat. Bylo slyšet špendlík spad- nout.
A pak nastalo peklo. Tisíce lidí vyskočily ze sedadel a rozběhly se na všechny strany. Někteří jsou vyděšení a utíkají jako o život, jiní ucítili šanci získat svobodu a utíkají k východům, někteří se mezi sebou začínají prát, zatímco jiní začínají bojovat s otrokáři. Je to jako by se konečně uvolnila divoká energie, potlačovaná příliš dlouho.
Otrokáři se rozutekli po celém prostoru a snaží se udržet pořádek. Podívám se na dveře klece a říkám si, jestli tudy můžeme unik- nout, ale už u nich stojí stráže a snaží se je otevřít a dostat se k nám.
Běžím k Benovi, který tam stále stojí, úplně v šoku, a zatáhnu ho za ruku.
„POJĎ ZA MNOU!“ zakřičím.
Běžím přes celý ring a táhnu ho za sebou, vyskočím na stěnu klece a začínám šplhat. Mám namířeno přímo nahoru a s úlevou vidím Bena vedle sebe.
Právě včas. Otrokářům se podařilo otevřít železnou bránu a ženou se přímo za námi.
My už jsme však na vrcholu plotu, pět metrů vysoko. Podívám se přes okraj a na chvíli zaváhám: je to vysoko a dopad bude tvrdý. Ben také váhá.
Jenže nemáme na vybranou. Teď nebo nikdy. Skáču.
Po pěti metrech dopadám nohama tvrdě na betonovou podlahu. Lýtko mi vybuchne bolestí a svalím se na zem. Jak se kutálím, cítím skoro stejnou bolest ve svých zlomených žebrech. Je to mučivá bo- lest, ale aspoň jsem si nezlomila nic jiného. Zvládla jsem to.
Rozhlédnu se kolem sebe a v tom zmatku lidí pobíhajících na všechny strany hledám Bena. Když ho uvidím, srdce se mi zastaví. Je stále nahoře na stěně klece a váhá. Bojí se skočit.
Otrokáři šplhají nahoru a co nevidět na něj dosáhnou. Je úplně vyděšený a ztuhlý hrůzou.
Snažím se vyhrabat se na nohy a zavolat na něj.
„BENE!“ křičím. „SKOČ! DĚLEJ!“
Slyším tu paniku ve svém hlase. Už není čas. Pokud neskočí teď, budu muset odejít bez něj.
Náhle se však naštěstí vrhá do davu. Tvrdě dopadne na zem a začne se kutálet. Za okamžik se pak zvedne. Vypadá otřeseně, ale zdá se, že zraněný není. Popadnu ho za ruku a utíkáme pryč.
V tom pekle si nás nikdo nevšímá. Lidé se perou a snaží se co nejdříve dostat ven. Proplétám se hradbou těl a schovávám se v davu. Podívám se za sebe a vidím, že je nám v patách skupina ot- rokářů.
Mám namířeno k jednomu z tunelů vedoucích k východu, kde se tlačí stovky lidí a splýváme s davem, krčíme se a proplétáme mezi lidmi. Cítím, že si za námi otrokáři klestí cestu davem a míří k nám. Nevím, jak dlouho se nám podaří unikat. Hustý dav se skoro zastavil.
Vstoupím do temnoty jednoho z tunelů a v ten okamžik mi čísi ruka zacpe ústa a strhne mě dozadu. A další ruka chytí Bena a také ho stáhne nazpět.
Chytili nás a odtáhli do temnoty. Můj únosce mě drží silným, smrtelným sevřením v temném výklenku ve zdi. Nejsem schopná vzdorovat. Jak tam stojím, říkám si, jestli si pro mě za chvíli přijde smrt.
Skupina otrokářů proběhne kolem nás hlouběji do tunelu v do- mnění, že jsou nám v patách. Nemůžu tomu uvěřit: setřásli jsme je.
Teď jsem vděčná, že nás někdo odvlekl stranou. Sevření kolem mých úst povolilo a já přemýšlím, proč nám náš únosce právě pro- kázal laskavost. Jeho sevření povolí úplně a když se ohlédnu, vidím velkého vojáka, celého v černém, ale bez masky. Vypadá jinak než ostatní. Může mu být tak 22 a má dokonalé, ostře řezané rysy se sil- nou bradou a vlasy s krátkým sestřihem. Tyčí se nad námi a dívá se na nás zelenýma očima, které jsou úplně jiné než jeho chování: jsou měkké a jako by sem vůbec nepatřily.
„Pojďte se mnou,“ řekne naléhavě.
Otočí se a zmizí do bočních dveří schovaných ve stěně. Podí- váme se s Benem na sebe, pak ihned vyrazíme za ním a proklouz- neme pod dveřmi do vedlejší místnosti.
Ten člověk nám právě zachránil život. A já nemám ponětí, kdo to je.
*
Voják za námi zavře dveře a zamkne je. Je to malá místnost, skoro jako cela, s malým oknem u stropu. Neprochází jím ale žádné sluneční světlo, takže předpokládám, že je stále ještě noc. I tuto místnost osvětluje jen malé červené nouzové světlo. Muž se obrátí k nám a všichni tam stojíme a díváme se jeden na druhého.
„Proč jsi nás zachránil?“ ptám se.
„Ještě není po všem,“ odpovídá chladně. „Pořád tam venku jsou tisíce těch věcí a hledaj vás. Musíte počkat do rána. Pak to zkusíme. Nemáme moc šancí. Ale nemáme jinou možnost.“
„Ale proč?“ trvám na svém. „Proč to děláš?“
Jde znovu zkontrolovat zámek na dveřích. Pak zamručí, zády k nám: „Protože odsud chci taky zmizet.“
Stojím tam beze slova, Ben na jedné straně a ten voják na druhé. Poslouchám, jak chodbou kolem našich dveří běží desítky dupají- cích nohou. Ten křik a hulákání se zdá být nekonečné a jako by se rozběsněný dav střídavě snažil nás najít a pak zase pral mezi sebou. Otevřela jsem Pandořinu skříňku: za našimi dveřmi je totální chaos. Modlím se, aby nikoho jiného nenapadlo se do toho výklenku ve zdi podívat – a kdyby ano, ať zámek vydrží.
Můj strach se změnil ve skutečnost a někdo začal tahat za kliku. Voják pomalu zvedne svou zbraň, namíří směrem ke dveřím a za- kloní se. Drží ji pevně a míří na dveře.
Stojím tam, chvěju se a po zádech mi stéká pot, i když je tu zima. Ať už to je kdokoli, pořád se snaží otevřít. Pokud se mu to povede, je s námi konec. Prvního možná ještě stačíme zabít, ale výstřel by upozornil ostatní a pak by nás našli všichni. Vůbec nedýchám, jako by to byla celá věčnost, a klika se konečně uklidní. Slyším toho ně- koho se otočit a utíkat pryč.
S úlevou si vydechnu. Asi to byl jen nějaký kolemjdoucí, který se chtěl někam schovat.
Ten voják se také pomalu uvolňuje. Sklápí svou zbraň a schová ji do pouzdra.
„Kdo jsi?“ zeptám se tiše ze strachu, že by mě někdo mohl sly- šet. „Logan,“ odpovídá a nepodává mi ruku.
„Já jsem Brooke a tohle je– “ začnu, ale on mě přeruší.
„Já vím,“ řekne. „Všechny bojovníky vždycky ohlásej.“ Samozřejmě.
„Pořád jsi mi ale ještě neodpověděl,“ tlačím na něj. „Neptala jsem se na tvoje jméno. Ptala jsem se, kdo jsi.“
Podívá se na mě chladně a vzdorovitě.
„Jsem jeden z nich,“ řekne zdráhavě. „Nebo jsem aspoň byl.“
„Otrokář?“ zeptá se Ben a v jeho hlase je cítit překvapení a odpor. Logan zavrtí hlavou.
„Ne. Hlídač vězení. Stráž v aréně. Nikdy jsem nejel lovit otroky.“
„Ale to jsi pak na jejich straně,“ vyjedu na něj a slyším se, jak ho soudím. Vím, že bych k němu měla být mírnější – koneckonců nám právě zachránil život. Vybavím si ale ty lidi, kteří unesli Bree, a je těžké k němu cítit nějaké sympatie.
Pokrčí rameny. „Jak jsem řekl. Už ne.“ Zabodávám se do něj pohledem.
„Ty to nechápeš,“ říká, jako by mi to chtěl vysvětlit. „Tady člo- věk nemá na výběr. Buďto se k nim přidáš nebo umřeš. Je to jedno- duchý. Neměl jsem na výběr.“
„Já bych si vybrala smrt,“ říkám mu vzdorovitě.
Podívá se na mě a v matném světle vidím tu intenzitu v jeho ze- lených očích. I když se snažím si to nepřipouštět, všímám si, jak jsou nádherné. Je na něm něco vznešeného, rytířského. Nikdy jsem nic takového neviděla.
„Jo?“ zeptá se. Změří si mě. „Možná jo,“ řekne nakonec. „Možná jsi lepší člověk než já. Ale já jsem udělal, co jsem musel, abych pře- žil.“ Odchází na vzdálenou stranu místnosti.
„Jak sem ale řekl, to je teď jedno,“ pokračuje. „Co bylo, bylo. Jdu pryč.“ Uvědomím si, jak jsem k němu byla předpojatá a mám výčitky. Možná má pravdu. Možná, že kdybych tu žila, taky bych se k nim přidala. Nevím, pod jakým tlakem mohl být. „Takže co teď?“ říkám. „Chceš zběhnout? Pryč od nich?“
„Pryč odsud,“ říká. „Mám toho dost. Když jsem tě viděl bojovat, něco se ve mně hnulo. Viděl jsem v tobě takový odhodlání... A věděl jsem, že to je moje chvíle, že musím zmizet, i kdybych měl umřít.“
Slyším v jeho hlase upřímnost a vím, že říká pravdu. Překvapuje mě slyšet, že jsem ho inspirovala. Nesnažila jsem se nikoho inspi- rovat – jen přežít. A jsem mu vděčná, že mi pomohl.
Soudě podle počtu nohou, které probíhají kolem našich dveří, je to ale stejně asi zbytečné. Nevidím, jak bychom se odsud mohli do- stat.
„Vím, kde je tady blízko člun,“ pokračuje, jako by mi četl myš- lenky. „Je to na západní straně, u 42. ulice. Malej motorovej člun. Hlídkujou s ním na Hudsonu. První hlídka ale vyráží až po svítání. Pokud se tam dostanu brzo ráno, dřív než oni, můžu jim ho ukrást. Odjet s ním po řece.“
„Kam?“ zeptám se.Podívá se na mě prázdným pohledem.
„Kam bys jel?“ ptám se znovu.
Pokrčí rameny. „Nevím. Je mi to jedno. Kamkoli, pryč odsud. Asi kam mě řeka zavede.“
„Myslíš si, že dokážeš v horách přežít?“ zeptá se náhle Ben. Cítím v jeho hlase napětí, něco, co u něj neznám, co jsem u něj ještě neslyšela. Skoro bych si myslela, že to zní majetnicky. Jako žárli- vost.
Najednou se začervenám, protože mi to dojde: Ben ke mně něco cítí. Žárlí na Logana. Logan se otočí a chladně se na Bena zadívá.
„Proč by ne?“ odpoví. „Kdyžs to zvládnul ty...“
„Já a přežít? To je trochu silný slovo,“ řekne Ben. „Bylo to spíš jako pomalá smrt.“
„Pořád lepší, než bejt tady,“ řekne Logan. „Navíc, já nejsem po- raženec. Najdu způsob, jak přežít. Mám zbraně a náboje a jídlo na pár dní. Víc nepotřebuju. Budu dělat, co budu muset.“
„Já nejsem poraženec,“ odpoví Ben naštvaně. Logan jen pokrčí rameny.
„Ten člun je pro dva,“ říká mi a nedívá se na Bena. Z jeho po-
hledu je mi jasné, že s sebou chce vzít jen mě. Říkám si, jestli se mu třeba líbím nebo jestli je to jen chlapská záležitost, prostě jen sou- těžení, ješitnost. Logan v mém pohledu asi vycítil odhodlání, pro- tože dodává: „Ale když bude muset, asi se tam vejdou i tři.“
Chodí místností.
„Pomůžu vám utýct. Za svítání půjdete se mnou. Vyjedem člu- nem po Hudsonu. Někde vás vysadím, abyste to měli blízko domů, ať už to je kdekoli, a pak pojedu svojí cestou.“
„Bez Bree nikam nejdu,“ říkám pevně. Logan se otočí a podívá se na mě.
„Kdo je Bree?“ zeptá se.
„Moje sestra.“
„A já nepůjdu bez svýho bratra,“ dodává Ben.
„Nepřišli jsme sem bezdůvodně,“ říkám mu. „Zachránit naše sou- rozence. A přivýst je zpátky. Nikam bez ní nejdu.“
Logan zavrtí hlavou, jakoby naštvaně.
„Nevíte, co mluvíte,“ řekne. „Nabízím vám cestu ven. Zadarmo. Copak nechápete, že odsud žádná jiná cesta nevede? Neujdete ani dva metry a budou vás mít. A i když najdeš svoji sestru – co pak?“ Stojím tam, založím si ruce a funím vzteky. Ani náhodou mi to nerozmluví.
„Navíc, nerad to říkám, ale...“ a pak se zarazí a mlčí.
„Ale co?“ tlačím na něj.
Váhá, jako by přemýšlel, jestli má něco říct. Pořádně se na- dechne.
„Nikdy je nenajdete.“
Cítím, jak při těch slovech blednu. Zírám na něj a přemýšlím, co asi skrývá.
„Co nám tajíš?“ ptám se.
Přestane se na mě dívat, zadívá se na Bena a pak na podlahu, mému pohledu se vyhýbá.
„Co o nich víš?“ tlačím na něj. Srdce mi buší – bojím se, že mi řekne, že je Bree mrtvá.
Váhá, nervózně šoupe botou po podlaze. Konečně začne mluvit.
„Rozdělili je,“ začíná. „Byli příliš mladý. Vždycky je rozdělej, starší a mladší. Silnější a slabší. Kluky a kolky. Silnější si schovaj na arénu. Ale ty mladší, slabší...“ zarazí se.
Srdce mi buší, přemýšlím, co mi řekne.
„No?“ rýpne do něj Ben.
„Malý kluky posílaj do dolů.“
„Do dolů?“ zeptá se Ben a rozhořčeně udělá krok dopředu.
„Uhelnejch dolů. Na druhý straně města. Pod Grand Central. Od- vezou je vlakem na druhou stranu města. Daj je do šachet, hluboko pod zemí. Potřebujou uhlí, aby mohli topit. Tam je tvůj bratr. Tam jel ten vlak. Je mi to líto,“ říká a zdá se, že to myslí vážně.
Ben najednou zrudl a vyrazil ke dveřím.
„Kam to jdeš?“ ptám se ho vyděšeně.
„Za svým bráchou,“ odsekne mi a ani nevolní krok.
Logan se postaví a napřaženou rukou Benovi zatarasí cestu. Vidím je teď vedle sebe, Logan se nad ním tyčí, je skoro o hlavu vyšší, dvakrát širší a má obrovská svalnatá ramena. Ben vedle něj vypadá jako trpaslík. Jsou každý úplně jiný, přesné protiklady: Logan je klasický americký drsný typ, zatímco Ben, hubený a ne- holený, s dlouhými vlasy a oduševnělýma očima je ten typ citlivého umělce. Rozdílnější už snad ani být nemohou. Mají však společnou pevnou vůli a vzdorovitost.
„Nikam nejdeš,“ říká mu Logan hlubokým, autoritativním hla- sem.
Ben se na něj zamračí.
„Pokud vyjdeš z těch dveří,“ pokračuje Logan, „prozradíš nás. A pak budem všichni mrtvý.“ Ben pochopil a jeho ramena se uvolnila.
„Jestli chceš jít hledat svýho bratra,“ pokračuje Logan, „můžeš. Ale nejdřív musíš počkat do úsvitu, až odsud všichni vypadnem spo- lečně. Už jen pár hodin. Pak se můžeš jít klidně nechat zabít.“
Ben se pomalu otočí zpět a naštvaně jde na druhou stranu míst- nosti.
„A co Bree?“ říkám mu ocelově chladným hlasem. Bojím se ze- ptat. Ale musím to vědět. „Kam ji odvezli?“
Logan pomalu zavrtí hlavou a vyhýbá se mi pohledem.
„KAM?“ uhodím na něj jedovatě a udělám krok směrem k němu. Srdce mi tluče hrůzou.
Odkašle si.
„Malý holky,“ začne mluvit, „který jsou na arénu příliš mladý... odvážej do otroctví,“ říká. Podívá se na mě. „Kvůli sexu.“
Srdce mi puklo. Chci vyběhnout ze dveří, křičet a všude ji hledat.
Vím ale, že by to bylo marné. Musím se dozvědět víc. Obličej mi zrudne, polije mě horko a rozčilením zatínám pěsti.
„Kam ji odvezli?“ ptám se znovu ledovým tónem.
„Otrokyně vozej na Governor‘s Island. Tam je posaděj do auto- busů a pošlou je do centra. Pak je posaděj na loď. Příští autobus vy- jede za úsvitu. Tvoje sestra bude v něm.“
„Kde jsou ty autobusy?“ chci vědět.
„Přes ulici,“ říká. „Na rohu 34. a 8. ulice. Jedou od starý pošty.“ Na nic nečekám, vydávám se ke dveřím a noha mě příšerně bolí. Logan znovu napřáhne ruku a zastaví mě. Je silná a svalnatá, je jako zeď.
„Ty taky budeš muset počkat,“ říká. „Do rozbřesku. Teď bys toho moc nenašla. Ještě v tom autobuse není. Než je naložej, držej je někde v podzemí, v nějaký cele. Ani nevím, kde. Slibuju ti. Za úsvitu je vezmou nahoru a naložej do autobusů. Jestli ji chceš najít, tehdy budeš mít šanci.“
Zírám do jeho očí, zkoumám je a vidím v nich upřímnost. Po- malu se otočím a zhluboka dýchám, abych se ovládla.
„Měla bys ale vědět, že je to stejně ztracený,“ říká. „Nikdy ji ne- dostaneš ven. Bude připoutaná ke skupině otrokyň a ty budou při- poutaný k obrněnýmu autobusu. A kolem autobusu budou desítky aut a vojáků. Ani se k němu nepřiblížíš. Jen se necháš zabít. Navíc,“ dodává, „většina autobusů ani nezvládne projet pustinou.“
„Pustinou?“ ptám se ho. Zdráhavě si odkašle.
„Aby se dostaly do přístavu, k molu na Governor‘s Island, musej jet centrem, do oblasti za zdí. Ta zeď končí na 23. ulici. Na jih dál je pustina. Tam žijou Psychouši. A jsou jich tam tisíce. Zaútočej na každej autobus, kterej tamtudy projede. Většina jich ani neprojede. Proto posílaj spoustu autobusů najednou.“
Při těch slovech blednu.
„Proto vám říkám: pojďte se mnou za úsvitu. Aspoň budete v bezpečí. Vaši sourozenci jsou už ztracený. Můžete přežít aspoň vy.“
„Je mi jedno, jakou mám šanci,“ odpovím mu pevným a odhod- laným hlasem. „Je mi jedno jestli při tom umřu. Půjdu najít svoji sestru.“
„A já svýho bráchu,“ dodává Ben. Překvapuje mě i jeho odhod- lání.
Logan zavrtí hlavou.
„Jak chcete. Jste v tom sami. Já si za úsvitu vezmu ten člun a budu dávno pryč.“
„Uděláš, co musíš,“ pronesu s opovržením. „Jako vždycky.“ Ušklíbne se na mě a vidím, že ho to opravdu zasáhlo. Náhle se
otočí a odejde na druhou stranu místnosti, opře se o zeď a smutně se posadí na zem. Zkontroluje svou pistoli a začne ji čistit, už se na mě nedívá, jako kdybych už neexistovala.
Jak tam tak sedí, připomene mi to ostrou bolest v lýtku a to, jak jsem vyčerpaná. Přejdu k protější stěně, co nejdál od něj, opřu se o zeď a také se posadím. Ben přijde ke mně, sedne si vedle mě, ko- leny se skoro dotýká mých, ale jen skoro. Jsem ráda, že ho tu mám. On to chápe.
Nemůžu uvěřit, že tu teď oba sedíme a jsme naživu. Nikdy bych se toho nenadála. Předtím jsem si byla jistá, že nás vedou na smrt a teď mám pocit, jako bych dostala druhou šanci žít.