Myslím na svou sestru a na Benova bratra – a najednou si uvě- domím, že se cesty rozdělí, že budeme muset jít každý do jiné části města. Už jen ta myšlenka mě rozrušuje. Podívám se na něj a zkou- mám ho, jak tam sedí se sklopenou hlavou. Prostě to není bojovník. Sám nepřežije. A tak nějak se cítím za něj být zodpovědná.
„Pojď se mnou,“ řeknu mu najedou. „Bude to tak bezpečnější. Půjdeme městem spolu, najdeme moji sestru a pak se odsud nějak dostanem.“ Zavrtí hlavou.
„Nemůžu odejít bez bráchy,“ říká.
„Zamysli se,“ říkám mu. „Jak ho chceš najít? Je někde v dole na druhým konci města, desítky, možná stovky metrů pod zemí. A i když ho náhodou najdeš, jak se odtamtud chceš dostat? Aspoň víme, kde je moje sestra. S ní aspoň máme šanci.“
„A jak se odtamtud chceš dostat, až ji najdeš?“ zeptá se. Dobrá otázka, na kterou nemám odpověď.
Prostě zavrtím hlavou. „Nějak to zvládnu,“ řeknu mu.
„Já taky,“ odpoví. Cítím ale v jeho hlasu nejistotu, jako kdyby už věděl, že to nezvládne.
„Bene, prosím tě,“ žádám ho. „Pojď se mnou. Dostaneme Bree a všechno to zvládnem. Spolu přežijeme.“
„Já můžu říct to samý,“ odpoví. „Můžu ti říct, abys šla se mnou. Proč je tvoje sestra důležitější než můj brácha?“
Má pravdu. Má svého bratra rád stejně tak jako já svou sestru. A chápu ho. Na to nemůžu nic říct. Dojde mi, že se při úsvitu roz- loučíme. A že ho už asi nikdy neuvidím.
„Dobře,“ říkám mu. „Ale slib mi jednu věc.“ Podívá se na mě.
„Až bude po všem, běž podél East River až k molu v přístavišti
na South Street. Buď tam za úsvitu. Budu tam. Nějak to zvládnu. Sejdeme se tam a dostanem se odsud spolu.“ Podívám se na něj.
„Slib mi to,“ přikazuju mu.
Zkoumá mě a vidím, jak přemýšlí.
„Proč si jsi tak jistá, že se vůbec dostaneš přes centrum k pří- stavu?“ zeptá se. „Přes všechny ty Psychouše?“
„Abych to nezvládla,“ říkám mu, „musela bych nejdřív umřít. A to nemám v úmyslu. Ne po tom všem, čím jsem prošla. Ne dokud je Bree naživu.“
Slyším to odhodlání ve svém vlastním hlase a skoro ho nepo- znávám – jako by mnou promlouval někdo cizí.
„Tam se sejdeme,“ naléhám. „Buď tam. Slib mi to.“ Konečně přikývne.
„Dobře,“ řekne. „Fajn. Pokud budu naživu, budu tam. Za úsvitu. Ale když tam nebudu, tak to bude znamenat, že jsem mrtvej. A ne- čekej na mě. Slibuješ? Nechci, abys na mě čekala,“ naléhá. „Slib mi to.“
Nakonec říkám: „Slibuju.“
Natáhne ke mně svou křehkou ruku. Pomalu ji vezmu do své.
Sedíme tam, držíme se za ruce, naše prsty jsou propletené a do- chází mi, že je to poprvé, co ho držím za ruku – opravdu držím za ruku. Je hebká a je krásný pocit ji držet. I když se tomu bráním, tro- chu mě zašimrá v žaludku.
Sedíme tam vedle sebe, záda opřená o zeď, v potemnělé míst- nosti a držíme se za ruce ani nevím jak dlouho. Oba se díváme stra- nou a mlčíme, ztraceni ve vlastním světě. Naše ruce se ale neodloučí a jak tam sedím a usínám, přemýšlím, jestli to je naposledy, co ho vidím naživu.
DVACETTŘI
Otevřu oči a cítím, jak mi někdo třese za rameno. „JDEME!“ za- šeptá někdo naléhavě.
Zamrkám a otevřu oči, jsem trochu dezorientovaná a nejsem si jistá, jestli spím nebo jsem vzhůru. Rozhlédnu se kolem sebe, sna- žím se srovnat si hlavu a vidím, že se oknem do místnosti loudí šedé světlo předznamenávající úsvit. Rozbřesk. Usnula jsem vsedě na zemi, hlavou opřená o Benovo rameno. Logan ho také hrubě pro- bouzí.
Úplně se probudím a vyskočím na nohy. Při tom cítím, jak mi mučivá bolest z lýtka exploduje do celé nohy.
„Ztrácíme čas!“ vyštěkne Logan. „Dělejte! Oba dva! Já mizím. Pokud se mnou chcete jít ven, teď máte šanci!“
Logan pospíchá ke dveřím a položí na ně ucho. Jdu napříč míst- ností ke dveřím a cítím nával adrenalinu, Ben je už vzhůru a stojí vedle mě za Loganem. Posloucháme. Venku se zdá být ticho. Žádné kroky, žádný křik... nic. Říkám si, kolik asi uplynulo hodin. Zní to, jako by všichni zmizeli.
Zdá se, že Logan je také spokojený. Drží pistoli v jedné ruce, druhou pomalu odemkne dveře a zkontroluje, jestli jsme připravení. Tiše otevře dveře.
Opatrně vychází ven, prudce se obrátí za roh, připravený vystřelit. Gestem nás volá k sobě, takže vycházím ven a vidím, že jsou všechny chodby prázdné.
„Dělejte!“ zašeptá horečně.
Běží chodbou a já také, pokud se to tak dá nazvat. Každý krok znamená výbuch bolesti v mém lýtku. Neudržím se a podívám se na něj a hned si přeju, abych to bývala neudělala: je tak opuchlé, že je velké jako baseballový míček. Také je celé rudé a mám obavu, jestli se mi nezanítilo. Všechny moje svaly mě bolí, od žeber, přes rameno až po můj obličej – ale o lýtko mám největší starost. To ostatní jsou jen zra- nění, ale pokud je v mém lýtku zánět, budu potřebovat léky. A rychle.
Na to teď ale nesmím myslet. Běžím a belhám se dál chodbou, Ben běží vedle mě a Logan pár metrů před námi. Ocelové koridory jsou lehce osvětlené ojedinělým nouzovým osvětlením, já běžím tmou za Loganem a spoléhám na to, že to tu zná. Naštěstí stále nikdo není vidět. Asi jsou všichni venku a hledají nás.
Logan zabočí vpravo do další chodby a pak doleva. Běžíme za ním a věříme, že zná cestu ven. Je naším záchranným lanem a pro- stě mu budu muset věřit. Nemám na vybranou.
Po několika dalších odbočkách se Logan konečně zastaví před nějakými dveřmi. Zastavím se u něj, celá udýchaná. Strčí do dveří, vykoukne ven a otevře je dokořán. Sáhne za sebe, popadne Bena za rameno a vytáhne ho ven.
„Támhle,“ říká mu a někam ukazuje. „Vidíš to?“
Vykloním se ven. V dálce, na konci velkého otevřeného nádraží, jsou vidět vlakové koleje.
„Ten vlak, co se právě rozjíždí. Ten jede k dolům. Jezdí jednou denně. Jestli chceš jít, jdi teď. Musíš ho chytit!“
Ben se otočí a ještě naposledy se na mě podívá, oči má doširoka otevřené adrenalinem. K mému překvapení se natáhne, chytne mě za ruku a políbí její hřbet. Ještě chvilku ji drží a významně se na mě dívá, jako by to bylo naposled, co mě vidí.
Pak se otočí a sprintuje přes nádraží k vlaku. Logan na mě letmo posměšně pohlédne a já cítím jeho žárlivost.
Sama nevím, co si o tom polibku mám myslet. Jak se na něj dívám, jak utíká k vlaku, znovu mě napadne, jestli je to naposledy, co ho vidím.
„Tudy!“ vyštěkne Logan a běží další chodbou.
Já tam ale sedím, celá ztuhlá, a sleduju, jak Ben utíká.
Logan se na mě otočí a je nervózní a naštvaný. „DĚLEJ!“ zašeptá. Ben běží podél trati přes celý otevřený prostor nádraží Penn Station, pak naskakuje na zadní část rozjíždějícího se vlaku. Pevně se drží železných tyčí a vlak mizí v černém tunelu. Zvládl to.
„Jdu pryč!“ řekne Logan, pak se otočí a začne sprintovat další chodbou.
Probudím se a uháním za ním. Běžím tak rychle, jak mi nohy do- volí, ale Logan už má velký náskok a když znovu zahne, ztrácím ho z dohledu. Napadne mě, že jsem ho ztratila, a srdce se mi rozbuší.
Zahnu do další chodby, vyběhnu na rampu a konečně ho znovu vidím. Stojí u stěny vedle skleněných dveří a čeká na mě. Dveřmi je vidět ven. Osmá Avenue. Úplně bílý svět. Venku zuří vánice.
Přiběhnu k Loganovi a postavím se vedle něj, zády opřená o zeď a snažím se popadnout dech.
„Támhle, vidíš?“ zeptá se a někam ukazuje.
Podívám se tím směrem a snažím se něco mezi nánosy sněhu za- hlédnout.
„Přes ulici,“ říká, „před starou poštou. Ty autobusy tam venku.“ Namáhám svůj zrak a vidím tři velké zasněžené autobusy. Vypa- dají jako školní autobusy, ale jsou upravené, po všech stranách po- bité tlustými železnými trámy, jako obrněné vozy. Dva z nich jsou nabarvené nažluto a jeden je černý. Ke každému z nich jsou při- poutány desítky mladých dívek a postupně nastupují. Srdce mi po- skočí radostí, když vidím Bree ve skupině dívek nastupujících do jednoho ze žlutých autobusů několik set metrů ode mě.
„To je ona!“ křičím. „To je Bree!“
„Vzdej to,“ řekne. „Pojď se mnou. Aspoň přežiješ.“
Jsem ale naplněná novým odhodláním a podívám se na něj na- prosto vážným pohledem.
„Není to o přežití,“ odpovím mu. „Copak to nechápeš?“
Logan se mi dívá hluboko do očí a vidím, že to konečně chápe. Opravdu to chápe. Vidí, že jsem rozhodnutá, že mě nic na světě ne- může přemluvit.
„Tak fajn,“ řekne. „Teď to přijde. Jakmile vyrazíme z těch dveří, poběžím k řece, ke člunu. Jsi v tom sama.“
Sáhne dolů a dává mi do dlaně něco těžkého. Je to pistole. Jsem překvapená a vděčná.
Chystám se s ním rozloučit, když vtom slyším zvuk motoru a když se ohlédnu, vidím černé mráčky vycházející z výfuků autobusů. Než se stihnu vzpamatovat, autobusy se začínají v hustém sněhu rozjíždět.
„NE!“ zakřičím. Než se stačím rozmyslet, vykopávám dveře a vy- bíhám ven. Do tváře mě udeří závan větru nesoucí vlnu ledového a mokrého sněhu tak studenou, že mi to bere dech.
Vybíhám do oslepující vánice, sníh mám po kolena. Běžím a běžím přes otevřenou bílou ulici směrem k autobusům. Za Bree.
Příliš pozdě. Už na mě mají náskok dobrých sto metrů a nabírají ve sněhu rychlost. Utíkám za nimi, noha mi celá hoří a sotva popadám dech, dokud mi nedojde, že Logan měl pravdu. Je to zbytečné. Pozo- ruju autobusy, jak zabočují za roh a brzy mi mizí z dohledu. Nemůžu tomu uvěřit. Propásla jsem ji.
Podívám se za sebe a vidím, že Logan tam není. Píchlo mě u srdce. Asi už vyrazil. Teď jsem úplně sama.
Zoufale se snažím něco rychle vymyslet. Dívám se kolem sebe a před Penn Station vidím řadu vozů Humvee. Na střechách a na ka- potách sedí otrokáři. Jsou zády ke mně, schoulení do svých bund a chrání se před sněhem. Nikdo z nich se nedívá mým směrem. Jejich zraky jsou upřené na ujíždějící autobusy.
Potřebuju nějaké vozidlo. Je to moje jediná šance, jak ty autobusy dohnat.
Utíkám a belhám se k poslednímu Humvee, kterému jedinému na střeše nesedí žádný otrokář. Jeho motor se točí, z výfuku se mu kouří, uvnitř sedí otrokář a zahřívá si ruce.
Připlížím se ke dveřím řidiče, vyškubnu je a namířím na otrokáře svou pistoli.
Nemá na obličeji žádnou masku, takže vidím ten jeho šokovaný výraz. Strachy zvedne ruce, nechce se nechat zastřelit. Nedávám mu čas zareagovat, aby nepřivolal ostatní. Namířím mu pistoli na obličej, sáhnu dovnitř, vezmu ho za bundu a vytáhnu ho ven. Těžce dopadá do sněhu.
Chci naskočit za volant, když vtom ucítím obrovskou bolest na boční části hlavy, jak na ni dopadlo něco kovového. Ta rána mě po- razila a já padám do sněhu.
Připlížil se ke mně další otrokář a praštil mě ze strany do hlavy svou pistolí. Sáhnu si na hlavu a cítím, jak mi na ruku stéká krev. Bolí to jako čert.
Ten otrokář nade mnou stojí a pistoli mi namíří přímo na obličej. Zle se zašklebí, natáhne kohoutek a vím, že se chystá vystřelit. Uvě- domím si náhle, že za okamžik zemřu.
Zazní výstřel a já se celá napnu.
DVACETČTYŘI
Cítím, jak mi na tvář vystříkla teplá krev, zachytila se mi na kůži a já přemýšlím, jestli jsem mrtvá.
Pomalu otevřu oči a pak si uvědomím, co se stalo. Nejsem mrtvá, dokonce na mě nikdo ani nevystřelil. Toho otrokáře někdo střelil ze- zadu a celou mě potřísnily kousky jeho mozku. Někdo ho zastřelil. Někdo mě zachránil.
Za ním stojí Logan s napřaženou zbraní, ze které se kouří. Ne- můžu tomu uvěřit. Vrátil se pro mě.
Podá mi ruku. Chytám se jí. Je velká a hrubá a jedním rychlým pohybem mě vytáhne na nohy.
„NASTUP!“ zakřičí.
Běžím k sedadle spolujezdce a naskakuju dovnitř. Logan skáče za volant, zabouchne dveře a než se vůbec stihnu posadit, zařadí rychlost a šlápne na plyn. Naše Humvee klouže ve sněhu, jak se sna- žíme vyjet na ulici.
Ostatní otrokáři seskakují z aut, hrabou se dovnitř a vyrážejí za námi. Jeden běží na nás. Logan se vykloní z okna, zamíří a střelí ho do hlavy dřív, než na nás může vystřelit. Běží na nás další, v napřa- žené ruce svírá pistoli a míří na nás. Vykloním se z okna a střílím. Přímý zásah do hlavy a je po něm.
Mířím na dalšího, ale vtom najednou nadskočím, jak auto prudce zrychlilo, a zatlačilo mě dozadu.
Logan má pedál na podlaze a v tom sněhu je nás na silnici všude plno. Zatáčíme za roh a rychle tři rozměrné autobusy doháníme. Už jsou jen pár stovek metrů před námi.
Za námi se však usadilo šest Humvee. Brzy nás dostihnou. Je jich mnohem víc.
Logan zavrtí hlavou. „Tys prostě nemohla jít se mnou, že?“ říká vztekle, zařazuje pátý rychlostní stupeň a znovu dupe na pedál. „Jsi paličatější než já.“
Nabíráme ještě víc rychlosti a pronásledujeme autobusy přes půl města po 34. ulici směrem na východ. Projíždíme Sedmou Avenue... pak Šestou... pak Autobusy ostře zabočí vpravo na Pátou a my za nimi, ztrácíme už jen sto metrů.
Podívám se do zpětného zrcátka a vidím, že jsou ta Humvee těsně za námi. Jeden z otrokářů se vykloní z okna a namíří na nás pistoli a vzápětí se ozve kovový zvuk kulky odražené od našeho vozu. Ucuknu a jsem ráda, že je neprůstřelný.
Logan na to dupe a prolétáme příčné ulice: 32. ulice... 31. ulice...30. ulice... Podívám se před sebe a ke svému úleku přímo před námi vidím obrovskou zeď, přes celou Pátou Avenue. Jedinou cestou skrz je úzký klenutý průjezd přímo uprostřed.
Několik stráží uvolňuje obrovské kovové závory a otvírá bránu, kterou projíždí všechny tři autobusy, jeden za druhým. „Musíme za- stavit!“ zakřičí Logan. „Za tou bránou je pustina! Je to příliš ne- bezpečný!“
„NE!“ křičím na něj. „Nezastavuj! Jeď! JEĎ!“
Logan zavrtí hlavou a začíná se potit. Nutno ale dodat, že pořád jedeme.
Brána se zavřela. Logan ale nezpomaluje.
„Drž se!“ křičí.
Naše Humvee s obrovskou silou narazilo do železné brány. Za- tajím dech a mám pocit, že to nepřežijeme.
Naštěstí je tohle Humvee jako tank. Nemůžu tomu uvěřit, ale že- lezná vrata brány vypadla z pantů a vylétla vzduchem. Naše přední sklo je popraskané a kapota pořádně promáčknutá, ale naštěstí se nám nic nestalo. Doháníme ty autobusy a zbývá už jen padesát metrů.
Podívám se do zrcátka a čekám, že uvidím ostatní Humvee hned za námi – všichni otrokáři ale dupli na brzdy ještě před bránou. Nikdo z nich se neodvažuje nás pronásledovat. Nechápu to – jako kdyby se báli vyjet na tuhle stranu zdi.
„Co dělaj?“ ptám se. „Oni zastavujou! Přestali nás pronásledo- vat!“
Logana to zřejmě jinak nepřekvapuje – což také nechápu.
„Jasně že zastavili.“
„Proč?“
„Vyjeli jsme za zeď. Tady je pustina. Zas tak hloupí nejsou.“ Dívám se na něj a stále nechápu.
„Maj strach,“ říká.
Nechápu: proč by se velká skupina ozbrojených válečníků s ku- lomety na svých Humvee měla něčeho bát?
Rozhlédnu se, začínám vnímat okolí a náhle jsem mnohem obe- zřetnější, než jsem kdy byla. Mrazí mě v zádech. Co by tu mohlo být tak nebezpečné, aby se sem kvůli tomu neodvážila skupina ozbro- jených vojáků v několika Humvee?
Když se nakloním blíž, náhle zaznamenám pohyb. Podívám se do výšky a vidím, jak ze všech opuštěných budov vykukují zohavené tváře bioobětí. Jsou jich stovky.
Náhle se začínají všude kolem nás otvírat kanály. Ze země zač- nou vylézat desítky dalších bioobětí. A mnoho dalších vybíhá po schodech z opuštěné stanice metra, kterou právě míjíme.
Při pohledu na ty lidi mi začíná tlouct srdce. Jsou jich stovky a přibíhají ze všech stran. Vstoupila jsem na jejich území, překročila hranici místa, kde bych neměla být. Musím Bree co nejrychleji najít a sakra odsud vypadnout.
Jeden Psychouš vyskočí a pokouší se mě za něco chytnout skrz otevřené okno. Zakloním se, napřáhnu a uhodím ho do obličeje ru- kojetí své pistole. Spadne na zem a klouže po sněhu.
Autobusy před námi nevyzpytatelně přejíždějí zprava doleva a Logan se drží jejich stop. Z toho cukání se mi dělá špatně.
„Proč s tím tak cukáš?“ ptám se ho.
„Miny!“ křičí na mě Logan. „Celá ta zatracená pustina je zami- novaná!“
Jako by mu někdo chtěl dát za pravdu, najednou se na silnici před námi objeví malá exploze a jednomu z autobusů se na poslední chvíli jen těsně podaří jí vyhnout. Píchlo mě u srdce. O kolik horší to tu ještě může být?
„Dojeď k jejím autobusu!“ snažím se překřičet zvuk motoru. Zašlápl pedál do podlahy a blížíme se k nim. Už možná jen 30 metrů a já se snažím vymyslet plán. Když už se k nim blížíme, na- jednou se z jednoho kanálu vynoří Psychouš s RPG na rameni a vy- střelí.
Raketa proletí vzduchem a přímo zasáhne ten černý autobus. Vy- buchuje přímo před námi a to nás nutí se mu na poslední chvíli vy- hnout.
Autobus dostává smyk, padá na bok a potom se změní v obrov- skou ohnivou kouli. Myslím na všechny ty dívky, které do něj na- stupovaly, a u srdce mě píchne ještě silněji. Už zbývají jen dva autobusy. Děkuju Bohu, že Bree sedí v jednom z těch žlutých. Teď jde o čas ještě víc než předtím.
„POSPĚŠ SI!“ křičím na něj. „PŘIJEĎ K JEJÍMU AUTO- BUSU!“
Blížíme se k Flatiron Building. Pátá Avenue se větví a jeden z autobusů uhýbá vlevo na Broadway, zatímco druhý jede vpravo a zůstává na Páté. Nemám ponětí, ve kterém z nich Bree sedí. Srdce se mi rozbuší úzkostí. Musím si vybrat.
„Ke kterýmu?“ křičí Logan zběsile. Váhám.
„KTEREJ AUTOBUS?“ zakřičí znovu.
Blížíme se ke křižovatce a já si musím vybrat. Přemýšlím ze všech sil a zoufale si snažím vzpomenout, do kterého nastupovala. Nemá to ale smysl. V hlavě se mi všechno honí a ty dva autobusy vypadají stejně. Musím hádat.
„Jeď doprava!“ zakřičím.
Na poslední chvíli zatáčí doprava. Vyrazí za jedním z autobusů. Modlím se, abych vybrala správně.
Logan na to šlape a podařilo se mu ten autobus dojet. Jsme jen několik metrů za ním a nasáváme zplodiny z jeho výfuku. Jeho černá okna jsou špinavá a uvnitř nedokážu rozeznat žádné tváře, ale vidím obrysy těl všech těch mladých, připoutaných dívek. Modlím se, aby Bree byla jednou z nich.
„Co teď?“ zakřičí Logan.
Přesně to samé se teď ptám sama sebe.
„Nemůžu je vytlačit ze silnice!“ dodává. „Moh bych ji zabít!“ Usilovně přemýšlím a snažím se vymyslet nějaký plán.
„Jeď blíž,“ říkám mu. „Vedle něj!“
Najíždí vedle zadní části autobusu, naše nárazníky se téměř do- týkají, já se zvedám ze sedačky a šplhám se ven z okna, abych se po- sadila na hranu dveří. Vítr je tak silný, že mě málem smetl.
„Co to děláš!?“ zakřičí Logan starostlivě. Já ho ale neposlou- chám. Na pochyby není čas.
Vítr a sníh šlehají mou tvář a Logan najíždí přímo k autobusu. Připravím se a čekám na ten pravý okamžik. Autobus je už jen tři- cet čísel ode mě, u jeho nárazníku je široký plochý stupínek. Zata- jím dech a cítím, jak mi tluče srdce.
A pak se odrazím.
Dopadám na stupínek a ramenem narážím do boční strany auto- busu. Natáhnu se a chytám se tlustých kovových tyčí. Holé ruce mi na nich mrznou, ale držím se pevně. Silnice pode mnou je jen šmouha. Sotva tomu můžu uvěřit. Dokázala jsem to.
Ten autobus musí v tom sněhu jet aspoň 130 a nevypočitatelně uhýbá ze strany na stranu. Jednou paží těsně obepnu tyč a objímám ji ze všech sil a jen sotva se mi daří se jí udržet.
Najíždíme na výmol, já uklouznu a skoro se pustím. Jedna noha mi přepadla ven a táhnu ji sněhem – je to moje zraněná noha a jak naráží na hrboly, křičím bolestí. S vypětím všech sil se mi daří se po- malu vytáhnout zpět nahoru.
Pokouším se otevřít zadní dveře, ale srdce se mi na chvíli zastaví, když zjistím, že jsou zajištěné řetězem a visacím zámkem. Ruka se mi třese ale přesto se mi podaří vyndat pistoli zpoza opasku. Za- kloním se, zatnu zuby a vystřelím.
Zajiskří se. Zámek se rozpadá a řetěz padá s rachotem k zemi. Pokusím se otevřít dveře a ty se otevřou proti větru tak prudce, že mě málem srážejí z autobusu. Protáhnu se otvorem dovnitř autobusu.
Nyní stojím uvnitř, v uličce školního autobusu. Začnu zběsile po- bíhat tam a zpátky a všechno prohledávám. Jsou tu desítky mladých dívek připoutaných k sobě a ke svým křeslům. Všechny na mě vy- děšeně zírají. Rychle procházím každou řadu zleva doprava a hle- dám jakékoli známky toho, že tu je má sestra.
„BREE!“ zavolám zoufale.
Jak si dívky začínají všímat toho, že jsem uvnitř, začínají si uvě- domovat, že bych mohla být klíčem k jejich spáse, a začínají hyste- ricky křičet.
„POMOZ MI!“ křičí jedna.
„DOSTAŇ MĚ ODSUD, PROSÍM TĚ!“ křičí další.
Řidiči dojde, že jsem tu, podívám se k němu a vidím, jak mě po- zoruje ve zpětném zrcátku. Náhle prudce strhne řízení. Letím přes uličku a hlavou narážím o kovový kryt stropu.
Podaří se mi získat rovnováhu, když vtom strhne volant na dru- hou stranu a já letím na druhou stranu autobusu.
Snažím se postavit a v hlavě mi strašně hučí, tentokrát se však ru- kama pevně chytám sedaček, opatrně se posunuju dopředu a po- zorně procházím každou řadu. Hledám Bree na každé straně a už zbývá jen několik řad.
„BREE!“ zakřičím a nechápu, proč nezvedá hlavu.
Procházím další dvě řady, pak další dvě, pak další dvě... Konečně dorazím k poslední řadě a srdce se mi zastaví.
Není tu po ní ani stopa.
To zjištění mě uhodí tvrdě jako kladivo: zvolila jsem špatný au- tobus.
Náhle v okně zahlédnu nějaký pohyb a slyším výbuch. Otočím se a vidím, jak naše Humvee s Loganem uvnitř letí vzduchem, protože najelo na minu. Dopadá na bok a klouže sněhem. Pak se zastaví.
Srdce se mi znovu zastavilo. Logan je určitě mrtvý.