DVACETPĚT
Spustila jsem oči z řidiče a to byla hloupá chyba.
Vytahuje pistoli a míří přímo na mě. Na tváři se mu objeví krutý úsměv. Má mě.
Natáhne kohoutek, tiskne spoušť a chystá se vystřelit. Připravím se na výstřel. Nemám kam uhnout. Jsem mrtvá.
Přes rameno řidiče vidím, jak z kanálu vyskakuje Psychouš s RPG a střílí. Raketa letí vzduchem přímo na nás.
Celým mým světem otřese výbuch. Je to ohlušující zvuk, náraz mě vyhodil do vzduchu, narážím do něčeho hlavou a cítím žár. Pak se můj svět obrátí na bok, stejně jako náš autobus, který začne na boku klouzat po silnici.
Protože jsem jediná, kdo stojí a není připoutaný, jako jediná letím celým autobusem. Vylétám otevřeným oknem právě v okamžik, kdy celý autobus exploduje a tlaková vlna mě odhazuje ještě dál. Letím dál vzduchem a o dvacet metrů dál dopadám hlavou do sněhové zá- věje.
Do vzduchu vyšlehnou plameny a cítím, jak mi vzplála záda, takže se válím ve sněhu a snažím se je uhasit. Za sebou cítím ohromný žár plamenů.
Autobus leží na boku ve sněhu a je celý zahalený do plamenů. Šlehají aspoň dvacet metrů vysoko. Je to pekelný žár. Srdce mi puká, když si uvědomím, že to nikdo nemohl přežít. Myslím na všechny ty nevinné malé dívky a je mi špatně.
Ležím v závěji, přidušená kouřem, a snažím se popadnout dech. Hlava se mi točí a všechno mě bolí víc než kdy jindy. Vstávám jen s velkou námahou. Otočím se a dívám se na naše Humvee. Vidím ho v dálce, jak leží na boku u budovy Flatiron, jako velké zvíře, a chybí mu dvě kola.
Logan. Říkám si, jestli je naživu.
Z posledních sil se vydrápu na nohy a belhám se směrem k na- šemu vozu. Je dobrých padesát metrů daleko a cesta k němu mi při- padá jako cesta pouští.
Když se blížím, najednou se otevře další kanál a vyrazí z něj Psy- chouš s nožem v ruce. Popadnu svou pistoli, zamířím a střílím ho přímo do hlavy. Padne na záda, je mrtvý. Beru si jeho nůž a strkám si ho do opasku.
Běžím k vozu, ohlédnu se a několik set metrů za sebou vidím skupinu Psychoušů, jak se řítí přímo na mě. Musí jich být aspoň pa- desát. A všude kolem vidím, jak se otvírají kanály, další Psychouši začnou vylézat ze země, vybíhat ze stanic metra po schodech na- horu. Říkám si, jestli třeba nežijí v tunelech metra. Jestli vůbec ně- jaké metro ještě jezdí.
Teď ale není čas nad tím přemýšlet. Utíkám k Humvee a když k němu dobíhám, vidím, že je zničené a nepoužitelné. Vylezu na něj a otvírám dveře řidiče. Nadechnu se a připravím se na to, co uvi- dím, a modlím se, abych Logana neviděla mrtvého.
Naštěstí není. Stále je připoutaný v sedadle řidiče a je v bezvě- domí. Vidím, že krvácí z čela a krev vidím i na čelním skle, ale aspoň vidím, že dýchá. Je naživu. Díky Bohu, že je naživu.
Slyším vzdálený hluk a když se otočím, vidím Psychouše se k nám blížit. Potřebuju odsud Logana dostat – a rychle.
Nakloním se dovnitř, popadnu ho za triko a trhnu s ním vzhůru. Váží ale víc, než zvládnu utáhnout. „LOGANE!“ zakřičím.
Zatáhnu silněji, třesu s ním a mám strach, že Humvee může kaž- dou chvíli vybuchnout. Pomalu se začne probouzet. Zamrká a roz- hlédne se kolem sebe.
„Jsi v pořádku?“ zeptám se.
Přikývne. Vypadá omráčeně a vyděšeně, ale vážně zraněný není.
„Nemůžu se dostat ven,“ říká slabým hlasem. Zápasí s ohnutou kovovou sponou svého bezpečnostního pásu.
Vlezu dovnitř, nahnu se přes něj a uhodím do jeho spony. Je za- seklá. Ohlédnu se přes rameno a vidím, že se Psychouši blíží. Pa- desát metrů a stále blíž. Zapojuju obě ruce a táhnu všemi svými silami, námahou se potím. No tak. No tak!
Spona najednou praskne a pás letí na druhou stranu. Logan je volný, spadne a uhodí se do hlavy. Pak začne šplhat ven.
Když se posadí, oči se mu náhle rozšíří, zvedne jednu ruku a hrubě mě s ní odstrčí. Druhou rukou zvedá zbraň, míří někam za moji hlavu a vystřelí. Ten výstřel je ohlušující a v uchu mi teď hla- sitě zvoní.
Otočím se a vidím, že právě zabil jednoho Psychouše, asi metr ode mě. A ostatní jsou už jen třicet metrů za ním.
Psychouši se rychle blíží. A není kam uniknout.
DVACETŠEST
Myslím rychle. Ve sněhu leží jedno RPG, asi metr od mrtvoly jednoho Psychouše. Vypadá, že je nepoškozené a že se z něj nestří- lelo. Běžím k němu s bušícím srdcem. Jen doufám, že bude fungo- vat – a že během příštích pár vteřin zjistím, jak se s tím zachází.
Kleknu si do sněhu a beru RPG do ruky, opírám si ho o rameno a ruce mi mrznou. Najdu spoušť a zamířím na tu velkou skupinu, která není už ani dvacet metrů od nás. Zavřu oči, modlím se, ať to vyjde a stisknu spoušť.
Slyším hlasité zasvištění a za okamžik padám dozadu. Zpětný ráz mě posílá asi deset metrů vzduchem a dopadám do sněhu přímo na záda. A potom výbuch.
Zvednu hlavu, a když vidím, jakou spoušť jsem udělala, úplně mě to šokuje: podařilo se mi tu velkou skupinu trefit přímo, navíc z malé vzdálenosti. Kde před pár vteřinami byly desítky těl, jsou teď všude kolem jen kusy těl, rozházené ve sněhu.
Na oslavu mého malého vítězství ovšem není čas. V dálce ze sta- nice metra vylézají další Psychouši. Už nemám žádné RPG a nevím, co jiného dělat.
Za sebou slyším kovové rány, a když se otočím, vidím Logana stát na kapotě Humvee. Zvedá nohu a dupe s ní na stojan kulometu na kapotě. Konečně se uvolnil. Zvedá ho. Visí z něj pás s municí, který si přehazuje přes rameno. Ten kulomet je obrovský, dělaný pro upevnění na vozidlo – ne pro nošení v ruce – a vypadá, že musí vážit aspoň pětadvacet kilo. Logan ho drží oběma rukama, a i když je tak velký, vidím, jaké s ním má problémy. Běží kolem mě a za- míří na novou skupinu Psychoušů. Začíná střílet.
Zvuk střelby z kulometu je ohlušující. A její dopad je ohromující: obrovské kulky trhají blížící se dav na dvě poloviny. Těla padají jako mouchy všude, kam Logan namíří svou zbraň. Nakonec pře- stane střílet a svět je znovu klidný a zasněžený. Všechny jsme je za- bili. Nikde není vidět žádný další Psychouš, aspoň prozatím.
Prohlížím si celý obraz zkázy: černý autobus, který zničila střela z RPG, žlutý autobus zahalený plameny, všude kolem kusy těl a vedle nás torzo našeho Humvee. Vypadá to jako místo intenzivního vojenského střetu.
Jdu po stopách druhého autobusu, ve kterém byla Bree. U Flati- ronu odbočili vlevo. Zvolila jsem špatný autobus. To není fér. Pro- stě to není fér.
Jak si prohlížím celou scénu a snažím se chytit dech, nemyslím na nic jiného než na Bree a ty stopy. Musí mě k ní zavést. Musím jít za nimi.
„Bree je v tom druhým autobusu,“ říkám a ukazuju na stopy.
„Musím ji najít.“
„Jak?“ zeptá se. „Pěšky?“
Zkoumám naše Humvee a vidím, že je nepoužitelné. Nemám jinou možnost.
„Asi jo,“ říkám.
„Přístav je aspoň padesát bloků na jih,“ říká Logan. „To je dlouhá procházka – po nebezpečným území.“
„Napadá tě něco jinýho?“ Pokrčí rameny.
„Není cesty zpátky,“ říkám. „Aspoň ne pro mě.“ Zkoumá mě a přemýšlí.
„Jdeš se mnou?“ zeptám se. Konečně přikývne.
„Tak jdem,“ říká.
*
Jdeme sněhem vedle sebe po stopách autobusu. Každý krok je pro mě ochutnávka pekla a mé výrazně opuchlé lýtko jako by začí- nalo žít svým vlastním životem. Belhám se, ale snažím se držet krok s Loganem. Nese těžký kulomet, takže také nejde moc rychle. Sníh stále padá skoro ve vrstvách a vítr nám ho vhání přímo do tváří. Zdá se, že se vánice stupňuje.
Každých pár metrů se zpoza nějaké budovy objeví další Psychouš a vrhne se na nás. Logan do nich pálí, jakmile se objeví, a kosí je jednoho po druhém. Všichni padají do sněhu a barví ho do červena.
„Logane!“ vykřiknu.
Otočí se právě včas, aby uviděl malou skupinu Psychoušů že- noucích se na nás zezadu a postřílel je. Modlím se, aby měl dost munice na to, abychom došli, kam potřebujeme. V mojí pistoli je už jen jeden náboj, musím si ho schovat na nějakou zoufalou situaci. Cítím se úplně bezmocná a přála bych si sama mít spoustu nábojů.
Když míjíme další blok, vyskočí na nás zpoza jedné budovy ně- kolik Psychoušů a okamžitě se na nás vrhají. Logan střílí, ale nevidí dalšího Psychouše, který na něj chce zaútočit z boku. Blíží se příliš rychle a Logan se nestihne otočit včas.
Vytáhnu nůž z opasku, zamířím a vrhnu. Nůž se Psychoušovi za- sekává mezi oči a ten klesá do sněhu Loganovi k nohám.
Pokračujeme po Broadwayi, zrychlujeme a jdeme, jak nejrychleji můžeme. Postupem času se zdá, že příval Psychoušů se začíná mír- nit. Možná vidí, kolik škod jim působíme, a jsou obezřetnější. Nebo možná jen čekají na vhodnou příležitost. Musí vědět, že nám dojde munice a že nakonec nebudeme mít kam jít.
Křižujeme 19. ulici, pak 18. ulici, pak 17. ulici… a najednou se otevře nebe. Union Square. Kdysi zde bývalo náměstí, krásné a čisté, teď je to velký, neudržovaný park plný stromů a metr vyso- kého plevele. Všechny budovy jsou v troskách, skleněné výlohy dávno rozbité a fasády zčernalé od plamenů. Několik budov se zří- tilo a zbyly po nich jen hromady suti ve sněhu.
Podívám se za sebe, jestli ještě stojí budova Barnes & Noble, kte- rou jsem měla tak ráda. Vzpomínám na doby, kdy jsem tam brávala Bree, vyjely jsme po eskalátorech a hodiny jsme trávily v úplně jiném světě. Teď s hrůzou vidím, že z ní nic nezbylo. Její starý zre- zivělý nápis leží na zemi, je napůl zasněžený. Co zbylo z jeho výloh, nevidělo žádnou knihu už roky. Vlastně už ani není podle čeho po- znat, co tu dřív stálo.
Pospícháme přes náměstí, jdeme po stopách autobusu a obchá- zíme hromady suti. A všude je najednou děsivé ticho. Nelíbí se mi to.
Přicházíme k jižnímu okraji náměstí a je mi smutno, když vidím obrovskou jezdeckou sochu George Washingtona ležet na zemi, roz- bitou na několik kusů a napůl pokrytou sněhem. Opravdu už nic ne- zbylo. Cokoli a všechno, co v tomto městě bylo dobré, se zdá být zničené. Je to udivující představa.
Zastavuju se, opírám se Loganovi o rameno a snažím se nabrat dech. Noha mě bolí tak strašně, že si musím odpočinout.
Logan se zastaví a chce něco říct – když vtom slyšíme nějaký hluk a otočíme se. Vidíme, jak ze stanice metra na druhém konci náměstí najednou začínají vybíhat desítky Psychoušů a řítí se na nás. Zdá se, že je jejich příval nekonečný.
A ještě ke všemu, když Logan zamíří a stiskne spoušť, slyšíme ten- tokrát jen děsivé, prázdné cvaknutí. Oči se mu rozšíří překvapením a strachem. Teď už nemáme kam ani jak utéct. Skupina Psychoušů se rychle blíží, je jich aspoň sto a objevují se další. Otáčím se na všechny strany a zoufale hledám nějaké vozidlo, zbraň nebo možnost úniku. Cokoli, co by nás ochránilo. Nic takového tu ale není.
Zdá se, že nás štěstí opustilo.
DVACETSEDM
Zoufale se dívám kolem dokola a všimnu si fasády bývalé pro- dejny Whole Foods. Je opuštěná a úplně prázdná, jako všechno ostatní. Na rozdíl od jiných obchodů se ale zdá, že její dveře jsou stále v jednom kuse. Říkám si, jestli bychom se nemohli schovat dovnitř a nějak je za sebou zavřít.
„Tudy!“ vykřiknu na Logana, který tam jen nerozhodně stojí. Běžíme ke vchodu do Whole Foods a Psychouši jsou jen 30
metrů za námi. Čekala bych, že budou křičet, ale oni jsou ticho, jako pěna. Na všudypřítomném sněhu navíc nedělají žádný hluk a to je ještě strašidelnější, než kdyby křičeli.
Doběhneme ke dveřím, zkusím vsít za kliku a s úlevou vidím, že je otevřeno. Vběhnu dovnitř, Logan za mnou, pak se otočím a za- bouchnu je za námi. Logan si z ramene sundá ten těžký kulomet a vrazí ho mezi kliky dveří jako závoru. Pořádně ho tam vklíní, pa- suje tam skvěle. Zkouším dveře, ani se nehnou.
Běžíme dál do obchodu. Je tu zima a prázdno, všechno je pryč. Žádné zbytky jídla, jen roztrhané obaly rozházené všude po zemi. Žádné zbraně, žádné zásoby. Nic, kam by se dalo schovat. Nic. Všechno, co tu kdysi bylo, už je dávno pryč. Hledám nějaké vý- chody, ale žádné nevidím.
„Co teď?“ zeptá se Logan.
Najednou se ozve velká rána, jak do železných dveří vráží de- sítky Psychoušů. Naše závora nevydrží moc dlouho. Znovu prohle- dávám obchod a zoufale se snažím na něco přijít. A potom v dálce něco uvidím: schodiště.
„Támhle!“ zakřičím a ukážu směrem ke schodišti.
Oba běžíme přes celý obchod a probíháme dveřmi na schodiště. Logan se na mě podívá. „Nahoru nebo dolů?“
Je to dobrá otázka. Pokud půjdeme dolů, možná tam je sklep. Možná tam jsou nějaké zásoby a možná se tam budeme moci zaba- rikádovat. Na druhou stranu bychom se odtamtud už nemuseli do- stat. A soudě podle toho, jak to tu vypadá, pochybuju, že tu nějaké zásoby zůstaly. Pokud půjdeme nahoru, třeba něco najdeme v jed- nom z vyšších pater. Možná se dostaneme na střechu.
Mé klaustrofobické já zvítězilo.
„NAHORU!“ říkám i přes tu bolest v noze.
Začínáme stoupat nahoru po železném schodišti. Logan běží tak rychle, že mu ani ze všech sil nestačím. Běží zpátky, rukou mě chytí kolem pasu a táhne mě nahoru rychleji, než dokážu sama. Každý krok je mučení a pokaždé, jako by se mi do lýtka zařezával nůž. Proklínám den, kdy se ten had narodil.
Běžíme nahoru, jedno patro za druhým. Ve čtvrtém patře se musím zastavit a chytit dech.
Je chraplavý a dokonce i já se ho děsím: zním jako 90letá sta- řena. Mé tělo toho za posledních 48 hodin zažilo až příliš.
Najednou se ozve příšerná rána. Podíváme se na sebe a pak dolů na schodiště. Oběma nám došlo, že Psychouši prorazili dovnitř.
„POJĎ!“ zakřičí.
Cítím nával adrenalinu, Logan mě popadne a běžíme do schodů dvakrát rychleji. Jsme už v šestém patře, pak v sedmém. Slyším, jak se Psychouši valí na schodiště. Vybíhají nahoru po schodech. Vědí přesně, kde jsme.
Před námi je už jen jedno patro. Nutím se do posledních schodů a lapám po dechu. Vystoupáme do posledního patra a běžíme ke kovovým dveřím, které vedou na střechu. Logan se do nich opře ra- menem, ale neotevřou se. Jsou zamčené. Zřejmě zvenčí. Nemůžu tomu uvěřit.
Dav Psychoušů se blíží a jejich dupání po kovovém schodišti je ohlušující. Za několik okamžiků nás roztrhají na kousky.
Dostávám nápad a vykřiknu na Logana: „USTUP!“
Tohle je dobrá situace na poslední náboj. Beru do ruky pistoli, zamířím a poslední náboj ve zbrani střílím na kliku. Vím, že je střelba v tak stísněném prostoru riskantní – ale nemáme jinou mož- nost.
Kulka se odrazí od kovu, o pár čísel nás míjí a zámek se otevřel. Vybíháme na střechu, na denní světlo. Rozhlédnu se kolem nás, říkám si, kam bychom mohli jít, jestli můžeme někudy uniknout.
Nic ale nevidím. Vůbec nic.
Logan mě bere za ruku a běží se mnou do vzdáleného rohu. Jak se blížíme k okraji, podívám se dolů a vidím obrovskou kamennou zeď. Táhne se 14. ulicí a vše jižně od ní je odříznuté od okolí.
„To je zeď 14. ulice!“ zvolá Logan. „Hranice mezi pustinou a pouští.“
„Pouští?“ ptám se.
„Tam vybuchla ta bomba. Všechno je tam ozářený – všechno na jih od 14. ulice. Nikdo tam nechodí. Dokonce ani Psychouši. Je to příliš nebezpečný.“
Slyšíme náhlý rachot kovu a dveře na střechu se rozletí. Dav se valí na střechu a běží přímo k nám.
Dole vidím sněhovou závěj, asi dva a půl metru vysokou. Sníh je hustý, a pokud dopadneme na správné místo, pak by možná, jen možná, mohl náš pád ztlumit. Byl by to ale dlouhý skok, asi patnáct metrů. A skončili bychom v poušti, na druhé straně zdi.
Nevidím ale, že bychom měli jinou možnost.
„Ta závěj!“ zakřičím a ukážu směrem dolů. „Můžeme tam sko- čit!“ Logan se podívá dolů, zavrtí hlavou a vypadá vystrašeně.
Podívám se za sebe, Psychouši jsou asi 30 metrů od nás. „Ne- máme jinou možnost!“ zakřičím.
„Bojím se výšek,“ přizná se konečně a vypadá hrozně bledě. Beru ho za ruku a vystoupím na okraj. Na vteřinu zaváhá, v očích
má strach, ale potom si stoupá ke mně.
„Zavři oči!“ zavolám na něj. „Věř mi!“
A potom, když jsou Psychouši už asi jen metr od nás, skočíme.
DVACETOSM
Padáme vzduchem, oba křičíme a já doufám, že jsem zamířila přesně. Blížíme se k zemi tak rychle, že jestli se netrefíme, tak ur- čitě zemřeme.
Za okamžik dopadáme přímo doprostřed dvouapůlmetrové sně- hové závěje, Logan mě stále drží za ruku a kolem nás se zvedá oblak sněhu. Přistáli jsme takovou rychlostí, že se do ní noříme hlouběji a hlouběji, úplně skrz, dokud naše nohy tvrdě nenarazí do betonu. Sníh je naštěstí tvrdý a většinu nárazu ztlumil. Když dopadnu na zem, je to jako bych skočila ani ne z jednoho metru.
Sedím v závěji, nad hlavou mám hromadu sněhu a jsem v úplném šoku. Sluneční světlo prostupuje sněhem asi metr nade mnou. Sedím tu, zmrzlá a bojím se pohnout, vyhrabat se z té hory sněhu a podí- vat se, jestli jsem si něco nezlomila. Mám pocit, jako bych byla na pláži, zahrabaná v hromadě písku.
Pomalu pohnu rukou, pak paží, pak ramenem… Postupně se sou- kám ven, pryč ze své díry. Je to rozpačité, ale postupně se mi podaří se vyškrábat úplně nahoru, ven z té hromady sněhu. Vystrčím hlavu ven jako syslík z díry v trávníku. Otočím se a vidím, že Logan dělá to samé.
Natáhnu krk a podívám se nahoru: nahoře na střeše stále ještě stojí dav Psychoušů a dívá se dolů. Hádají se mezi sebou a vypadá to, že nejsou ochotní skočit stejně jako my. Nedivím se jim: dívám se vzhůru na tu výšku a divím se, že jsem sama měla odvahu z ní skočit. Kdybych si to mohla rozmyslet, asi bych to už znovu neu- dělala.
Postavím se, uvolním se ze sněhové závěje a vidím, že Logan už je z ní venku. Jsem celá od sněhu a smetávám ho ze sebe. Zkouším udělat několik kroků a zjistit, jestli jsem si něco nezlomila. To lýtko mě pořád bolí – víc než kdy předtím, ale s údivem zjišťuji, že jinak jsem přežila relativně v pořádku, jen o pár modřin a odřenin víc.
Logan chodí a jsem ráda, že ani on si nic nezlomil. A taky jsem ráda, že jsme teď na téhle straně zdi. V poušti. Možná to pro nás bude znamenat pomalou smrt – ale aspoň jsme zatím v bezpečí.
Podívám se opuštěnou ulicí University Place: všechny obchody jsou vyhořelé, některé z nich se zřítily k zemi. Nikdo a nic tu není. Pustina byla divoká a chaotická, zatímco na poušti je úplné ticho. Klid. Poprvé po dlouhé době přestávám být tak ostražitá.
Vím, že bych neměla. Pokud je tahle část města opravdu ozá- řená, pak je to tu nebezpečnější než celý zbytek města dohromady. Každou chvíli můžeme dostat nemoc z ozáření. A kdoví kdo – nebo co – tu dokáže přežívat. Nerada bych něco takového potakala.
„Jdem,“ říká Logan a jde ke stopám autobusu, které vedou z prů- jezdu ve zdi do University Place.
Jdeme ulicí University Palace a otáčíme se za sebe. Dala bych cokoli za nějakou zbraň. Logan si ze zvyku klepe na pouzdro od pi- stole a je na něm vidět, že by si taky přál nějakou zbraň mít. Naší je- dinou nadějí je teď jít po těch stopách, co nejdříve najít Bree a dostat se odtud pryč.
Křižujeme 10. ulici, pak 9. ulici, pak 8. ulici a najednou se na- pravo od nás otevře nebe. Podívám se tím směrem a s hrůzou zjiš- ťuju, že se dívám na místo, kde býval Washington Square Park. Pamatuju si, že jsme tam tolikrát večer chodili s kamarády, jen tak posedávali a pozorovali, jak skejťáci na betonovém prostranství předvádí své kousky. Teď se dívám tím směrem a jsem úplně zdě- šená: všechno zmizelo. Obrovský oblouk, pod kterým se do parku vcházelo, leží na zemi rozpadlý a pokrytý sněhem. A ještě horší je, že v místě, kde býval park, je dnes jen obrovský kráter, desítky, možná stovky metrů hluboký. Táhle se všude, kam až oko dohlédne. Jako by někdo ze země vydloubl celou část města.
Logan si nejspíš všiml mého pohledu.
„Sem dopadla ta bomba,“ vysvětluje. „Ta první.“
Nemůžu tomu uvěřit. Vypadá to jako Grand Canyon. Vidím, jak neskutečný účinek ta bomba měla, paprskovité stopy se rozbíhají do všech směrů a za nimi roztavená průčelí domů. Vše, co jsem tu kdysi znala, je pryč. Teď to vypadá spíš jako povrch Marsu.
„Jdem,“ říká Logan netrpělivě a dochází mi, že i jeho ten pohled rozrušil.
Stopy autobusu pokračují až na konec University Place, pak uhý- bají doleva na West 4th Street. Stopy autobusu vedou dál přes Village a pak odbočujeme doprava na ulici Bowery. Ta je o něco širší a i zde je všude pusto. Široko daleko není živá duše.
Měla bych se cítit uvolněněji, ale naopak jsem čím dál napjatější. Je tu příliš velké ticho, zlověstné ticho. Slyším jen kvílení větru a sníh mě šlehá do tváře. Nemohu se zbavit dojmu, že na mě každou chvíli něco vyskočí.
Ale nic se neděje. Jdeme dál a dál, blok za blokem, hlouběji do středu města. Jako bychom šli ohromnou, nekonečnou pouští. A uka- zuje se, že právě v tom je skutečné nebezpečí této oblasti. Dálka. Zima. Stopy autobusu jako by neměly nikdy skončit a moje noha je na tom s každým krokem hůř a hůř.
Je pozdě odpoledne a nebe, zakryté těžkými sněhovými mraky, pomalu začíná tmavnout. Křižujeme širokou ulici, kterou jsem znala jako Houston Street, a začínám přemýšlet, jak daleko ještě dokážu jít.
Logan má pravdu, pokud Bree opravdu vzali do přístavu na South Street, čeká nás ještě velký kus cesty. Už začínám ztrácet rov- nováhu a hladem začínám blouznit. Jednu nohu jako bych měla pět- krát větší než druhou a chůze je paradoxně na tom všem asi to nejhorší.
Nějak se mi ale daří pokračovat a jdeme dál po Bowery. Jdeme mlčky, nemluvíme na sebe. Chci mu toho tolik říct. Chci mu podě- kovat za to, že mi zachránil život, povedlo se mu to už třikrát za je- diný den, a říkám si, jestli je to dluh, který dokážu splatit. Taky muchci poděkovat za to, že šel se mnou. Myslím na to, kolik toho pro mě obětoval, a ta představa je ochromující. Chci se ho zeptat, proč to udělal.
Loganova schopnost bojovat na mě udělala dojem. Říkám si, že asi tak nějak musel v boji vypadat můj táta – nebo to alespoň byla moje představa o něm. Začínám si říkat, odkud asi Logan je. Jestli je odsud. Jestli tu má rodinu. Nebo kdekoli jinde, naživu. Taky se ho chci zeptat, co si o mně myslí. Líbím se mu? Samozřejmě, že se ho nikdy nezeptám. Ale i tak, zajímalo by mě to. Cítí ke mně něco? Proč neunikl pryč, když měl tu možnost? Proč riskoval svůj život a šel se mnou? Když nad tím tak přemýšlím, cítím se provinile. Je kvůli mně v nebezpečí. Právě teď mohl být někde úplně jinde.
A i když se té myšlence bráním, chci úplně nejvíc ze všeho vědět, jestli má nějakou přítelkyni. Nebo jestli nějakou měl. Okamžitě si v duchu začnu nadávat a mám pocit, jako bych zradila Bena, kterého jsem koneckonců před chvílí opustila. Ale tihle dva – Logan a Ben
– jsou každý tak jiný. Jako dva různé živočišné druhy. Přemýšlím o svých citech k Benovi a uvědomuju si, že mé city k němu tu stále jsou, stále skutečné: je na něm něco zvláštního, je citlivý, zranitelný, a to se mi na něm líbí. Když se podívám do Benových velkých, bo- lestných očí, vidím v nich něco, co je mi blízké.
Logan mě ale přitahuje úplně jiným způsobem. Je velký, silný a tichý. Je vznešený, dokáže se o sebe postarat, muž činu. Je pro mě tak trochu záhadou a chtěla bych se o něm dozvědět víc. To se mi ale líbí.
Zjišťuju, že se mi na Benovi některé věci líbí a některé, úplně jiné, se mi zase líbí na Loganovi. Mé city k nim oběma nějakým způsobem existují vedle sebe, a protože jsou tak rozdílné, nemám pocit, že by spolu soupeřily.
Nechávám se těmi úvahami na naší cestě unášet dál, do vánice. Nemusím přitom myslet na bolest, hlad ani zimu.
Ulice se opět zužují a my procházíme místem, kterému se dříve říkalo Malá Itálie. Vzpomínám si, jak jsme sem s tátou chodívali na večeři do malých restaurací plných turistů. Dnes z nich nic nezbylo.
Všechny výlohy jsou rozbité. Všude je jen odpad. Prázdnota.
Plahočíme se dál a je to čím dál namáhavější, protože sníh nám sahá po kolena. Začínám počítat své kroky a modlím se, abychom tam už došli. Přecházíme přes další širokou ulici a na pomačkaném nápisu stojí „Delancey“. Otočím hlavu doleva, abych se podívala na most Williamsburg Bridge.
Je to k nevíře, ale je pryč.
Ten obrovský most je téměř celý zničený, očividně se stal obětí nějaké bitvy, jeho kovový příjezd je zkroucený směrem k obloze, jako nějaká moderní socha. Všechna ta námaha, plánování, lidské úsilí – všechno je zničené a pravděpodobně to byla otázka několika okamžiků. A kvůli čemu? Ničemu.
Začínám cítit odpor a odvracím oči jinam.
Pokračujeme dál na jih, přes ulici Delancey. Po několika blocích přicházíme na Canal Street, hlavní tepnu Manhattanu, a skoro se bojím se podívat směrem k Manhattan Bridge. Musím se k tomu přinutit. A hned toho lituju. Stejně jako Williamsburg, i tento most je zničený a zůstaly po něm pouze kusy rozlámaného a zkrouceného kovu a obrovská mezera nad řekou.
Pokračujeme dál a ruce i nohy mě tak mrznou, že začínám uva- žovat, jestli nemám omrzliny. Procházíme bývalou Čínskou čtvrtí, kolem úzkých uliček a vyšších budov, a skoro bych ji dnes nepo- znala. Je to tu stejné jako všude jinde, jen opuštěné hromady trosek.
Ulice Bowery pokračuje vpravo ulicí Park Row a po několika blocích přicházíme na obrovskou křižovatku. Jsem hodně udýchaná a musím se zastavit. A zůstanu užasle stát.
Napravo ode mě vidím trosky radnice, zbořené, plné suti. Je to strašný pohled. Z této nádherné budovy, kdysi tak majestátné, zbyla jen vzpomínka.
Mám strach se otočit na druhou stranu k Brooklynskému mostu– tomu překrásnému uměleckému dílu, kam jsme s Bree v horkých letních dnech tak rády chodily. Modlím se, aby tam stál, aby tu zbyla aspoň jedna krásná věc. Zavřu oči a pomalu se otočím.
Jsem zděšená. Stejně jako ostatní dva mosty je i tento úplně zničený. Nezůstalo po něm nic, dokonce ani základ, jen zející mezera přes řeku. V místě, kde stál, teď z vody trčí jen velké hromady po- krouceného kovu.
Ještě více mě vyleká pohled doprostřed řeky, kde vidím zbytky ob- rovského vojenského letadla, napůl ponořeného do řeky, s ocasem tr- čícím z vody v bolestivém úhlu. Jako kdyby letělo střemhlav až na zem. Pohled na tak obrovské letadlo vyčnívající z řeky je šokující, jako by malé dítě hodilo hračku do koupele a dál už se o ni nestaralo.
Nastává soumrak, začíná se šeřit a já nemohu jít dál. Udivuje mě, že vítr stále nabírá na síle. Sněhu už je nad kolena a připadám si, jako by mě polykal zaživa. Vím, že přístav není daleko, ale další krok už nezvládnu, bolest je příliš silná.
Zvednu ruku a položím ji Loganovi na rameno. Překvapeně se na mě podívá.
„Moje noha,“ říkám se zaťatými zuby. „Nemůžu chodit“
„Dej mi ruku přes rameno,“ řekne.
Udělám to a on se skloní, rukou mi obejme záda, pevně mě chytne a podpírá mě.
Jdeme spolu a bolest se trochu zmírní. Přijdu si trapně a rozpa- čitě: nikdy jsem nechtěla být odkázaná na pomoc od nějakého kluka. Nebo kohokoli jiného. Teď ji ale opravdu potřebuju.
Zabočíme vlevo a procházíme pod příjezdovou cestou na most, potom zahneme doprava na bývalou Pearl Street. Je to zvláštní. Po všem tom cestování a putování se znovu ocitám v místech, kde jsem vyrůstala. Vrátit se sem je hrozně divný pocit. Když jsem odchá- zela, přísahala jsem si, že už sem nikdy nevkročím. Nikdy. Byla jsem si jistá, že Manhattan bude zničený a nikdy jsem si nemyslela, že bych ho někdy uviděla znovu.
Když procházíme úzkými dlážděnými ulicemi této historické čtvrti, kudy kdysi proudily davy turistů a které dobře znám, je to na- prosto skličující pocit. Vybavují se mi vzpomínky na různá místa, všude kolem, kde jsme si s Bree hrávaly. Cítím nával vzpomínek na doby, kdy jsme tu bydleli s mámou a s tátou. Když spolu byli opravdu šťastní.
Bydleli jsme v obchodní čtvrti, v jedné malé historické budově, nad jedním z obchodů. Když jsem vyrůstala, tak jsem to tam neměla ráda, o sobotách jako by noční život neustával, lidé stáli pod oknem mého pokoje, kouřili a klábosili, třeba i do pěti do rána. Teď bych za ten zvuk, za ten rušivý hluk, dala cokoli. Udělala bych cokoli, abych si mohla zajít přes ulici do kavárny a dát si snídani. Při té myšlence samotné se mi ozve bodavá bolest v žaludku.
Podivnou hříčkou osudu se ocitáme ve Water Street – v ulici, kde jsem vyrůstala. Když si uvědomím, že projdeme přímo kolem na- šeho bytu, srdce se mi rozbuší. Napadá mě, že mě třeba táta shůry sleduje a vede mě. Nebo jestli je to máma, pokud zemřela. Možná se na mě dívá ona. Možná se mi vysmívá. Kárá mě. Koneckonců právě tady jsem ji před těmi lety opustila. Mohla jít se mnou. Ne- chtěla ale odejít. A já jsem to věděla. Stejně si myslím, že jsem tehdy udělala, co jsem musela – pro sebe a hlavně pro Bree. Co jsem jinak měla dělat? Jen tam s ní sedět a čekat, až si pro nás přijde smrt?
Nemůžu si ale nevšimnout té ironie toho všeho, co se v mém ži- votě přihodilo. Bree jsem odsud odvedla pryč, abychom byly v bez- pečí, a teď ji drží právě tady, kde to všechno začalo, a možná ji už zachránit nedokážu. A podle toho, jak mi je, si nedovedu představit, že bych sama mohla přežít víc než pár dalších hodin. Bylo nám tedy nakonec k něčemu, že jsme utekly? Kdybychom tu zůstali s mámou, aspoň bychom bývaly zemřely všechny spolu, v míru a pokoji. Ne- zažívala bych pomalou a mučivou smrt hlady a vyčerpáním. Možná měla máma celou dobu pravdu.
Když přicházíme k našemu domu, říkám si, jak asi vypadá a na- pětím se mi tají dech. Vím, že je to směšné, ale nemůžu se zbavit představy, že tam nahoře máma pořád ještě sedí u okna a čeká.
Náš starý dům se změnil v hromadu suti pokrytou sněhem. Mezi kameny vyrůstá plevel – zdá se, že se zřítil už dávno. Jako by mě někdo praštil do břicha. Můj domov je pryč. Máma je vážně pryč.
„Děje se něco?“ zeptá se Logan.
Zastavila jsem se. Jen tu stojím a zírám. Skloním hlavu, chytnu ho za rameno a jdeme dál.
„Nic,“ odpovím mu.
Jdeme dál do srdce obchodní čtvrti u přístaviště na South Street. Vzpomínám si, jak jsem tu seděla, dívala se na lesklé dlažební kostky, na všechny ty drahé obchody a měla pocit, že je to to nej- bezvadnější místo na světě. Kde se nic nemůže změnit. Teď vidím jen zkázu. Zmizely dokonce i všechny nápisy, které by mohly na- povědět, jaké místo tu bývalo.