TŘICETJEDNA
Když sahám po tom tlustém pleteném provazu, srdce mi zaskočí v krku. Chytám se ho ve vzduchu a držím se ho jako o život. Zhoupnu se vzduchem jako kyvadlo a plnou rychlostí se blížím k obrovskému trupu zrezivělého člunu. Kov jako by mi letěl naproti a já se připravím na náraz.
Ucítím neskutečnou bolest, jak mi kov v plné rychlosti narazil do spánku, žeber a ramene. Ta bolest a šok z nárazu jsou tak silné, že se málem pustím lana. Sklouznu asi metr, ale nějak se mi podaří udržet.
Sevřu lano mezi stehny, než stihnu sklouznout úplně do vody. Držím se ho jako klíště, zatímco člun nabírá rychlost. Loganovi se také podařilo se na laně udržet. Visí asi metr ode mě.
Podívám se dolů a vidím, jak se asi dva metry pode mnou vzdouvá ledová voda, zpěněná doběla od toho, jak si člun krájí cestu přes řeku. Jsou to divoké vlny, zvlášť na řeku, a dost velké na to, aby se na nich člun houpal nahoru a dolů.
Vpravo vidím se tyčit Sochu Svobody. K mému úžasu zůstala bez úhony. Pohled na ni mi dodává odvahu a naději, že to třeba pře- žijeme i my.
Governor‘s Island je naštěstí blízko, sotva minutu plavby. Vzpo- mínám si, jak jsme tam s Bree v létě jezdily a jak mě udivovalo, že je to tak blízko. Teď jsem za to vděčná: kdyby byl o něco dál, nevím, jestli bych se dokázala udržet. Mokré lano se mi zařezává do zmrz- lých rukou a každá vteřina je obrovský boj. Říkám si, jak se z téhle situace asi dostanu. Na této straně člunu není žádný žebřík a až do- razíme k ostrovu, tak jediná cesta povede dolů do vody. A tam bych dozajista umrzla.
Všimnu si pohybu, otočím se a vidím Logana, jak pomalu šplhá po laně nahoru. Používá k tomu důmyslný postup, kdy zvedne ko- lena, pevně lano sevře mezi vnitřní stranu bot a pak se nohama od- razí výš.
Zkusím to. Pokrčím kolena a botami pevně sevřu lano a s rado- stí vidím, že drží. Natáhnu nohy a posunu se o něco výš. Funguje to. Dělám to znovu a znovu po Loganově vzoru a za minutu, kdy zrovna přijíždíme k ostrovu, jsem u horního konce lana. Logan už je na palubě a čeká s nataženou rukou. Chytnu ho za ni a on mě rychle a tiše vytáhne přes okraj.
Oba se skrčíme za kovovým kontejnerem a nenápadně se rozhlí- žíme. Vepředu stojí zády k nám skupina stráží s kulomety. Nahánějí skupinu mladých dívek po dlouhé plošině dolů ke břehu. Při tom pohledu mi vře krev a mám chuť na ně zaútočit teď hned. Přinutím se ale čekat a být ukázněná. Přineslo by mi to okamžitou spojenost, ale už bych nikdy nenašla Bree.
Skupina se dá do pohybu, řetězy chrastí, dokud všechny nejsou na ostrově. Když je člun prázdný, s Loganem na sebe kývneme a tiše se vydáme podél okrajů paluby k plošině. Pospícháme dolů po plošině s dostatečným odstupem za ostatními. Naštěstí se naším směrem nikdo nedívá.
Za pár okamžiků jsme na zemi. Běžíme sněhem a skryjeme se za malou budovou, abychom viděli, kam ty dívky odvedou a nikdo nás při tom neviděl. Otrokáři jdou k velké kulaté budově z cihel, která vypadá jako něco mezi hledištěm a vězením. Po celém jejím obvodu jsou železné mříže.
Pokračujeme v jejich stopách a každých dvacet metrů se scho- váme za stromem – opatrně, aby nás nikdo neviděl. Sáhnu dolů a ruku dám na svou pistoli pro případ, že bych ji potřebovala. Logan dělá to samé. Každou chvíli nás mohou objevit a my musíme být připravení. Začít střílet by byla chyba – prozradilo by nás to příliš brzy. Ale když budu muset, budu střílet.
Naženou dívky do otevřených dveří v budově a pak uvnitř zmizí ve tmě.
Oba vyskočíme a běžíme za nimi dovnitř.
Mé oči potřebují pár vteřin na to, aby si ve tmě zvykly. Po pravé straně vidím skupinu otrokářů odvádět dívky, nalevo vidím jednoho otrokáře samotného jít chodbou. Významně se na sebe s Loganem po- díváme a pak se beze slova vydáváme za tím zbloudilým otrokářem.
Tiše běžíme chodbou, jen několik metrů za ním, a čekáme na vhodný okamžik. Dojde k velkým železným dveřím, vyndá svazek klíčů a začne dveře odemykat. Kovové cvakání se rozléhá prázd- nými chodbami. Než stihnu zareagovat, Logan vytáhne nůž, vyrazí na otrokáře, uchopí ho za týl a jedním rychlým pohybem mu pod- řízne hrdlo. Všude začne prýštit krev a otrokář se zhroutí mrtvý k zemi.
Klíč zůstal v zámku, takže jím otočím a zatáhnu za těžké železné dveře. Držím je otevřené, aby Logan mohl proběhnout. a já běžím za ním.
Jsme ve vězeňském bloku. Je dlouhý, úzký, ve tvaru půlkruhu, plný malých cel. Probíhám jím, dívám se doleva a doprava a zkou- mám vystrašené, hubené obličeje malých dívek. Dívají se na mě, plné beznaděje a zoufalství. Vypadají, jako by tu byly věčnost.
Srdce mi buší. Zoufale hledám jakékoli stopy po své sestře. Cítím, že je blízko. Jak ale probíhám koridorem, dívky jdou ke dve- řím svých cel a natahují z nich ruce. Asi poznaly, že nejsme otrokáři.
„PROSÍM!“ křičí jedna. „Pomoz mi!“
„PUSŤ MĚ ODSUD!“ křičí další.
Za chvíli se ozývá sborový nářek a prosby. Přitahuje to sem pří- liš velkou pozornost a to mi dělá starosti. Chtěla bych každé z nich pomoci, ale nemám jak. Ne teď. Nejdřív musím najít Bree.
„BREE!“ zakřičím zoufale. Zrychlím a běžím od cely k cele.
„BREE? SLYŠÍŠ MĚ? TO JSEM JÁ! BROOKE! BREE? JSI TADY!?“
Jak běžím od cely k cele, jedna dívka mě chytne za ruku a při- táhne mě k sobě.
„Já vím, kde je!“ říká.
Zastavím se a dívám se na ni. Její tvář je stejně zoufalá jako ostatní.
„Pusť mě odsud a já ti to povím!“ říká.
Pokud ji osvobodím, může k nám strhnout nechtěnou pozornost. Na druhou stranu, lepší možnost nemám.
Podívám se na číslo její cely, pak na svazek klíčů, co držím v ruce, a najdu odpovídající číslo. Odemknu celu a dívka vyběhne ven.
„PUSŤ MĚ TAKY VEN!“ křičí další dívka.
„MĚ TAKY!“
Všechny začínají křičet. Chytnu tu dívku za ramena.
„Kde je?!“ chci vědět.
„V zámku. Vzali ji tam dnes ráno.“
„V zámku?“ ptám se.
„Tam berou nové holky. Aby je zlomili.“
„Zlomili?“ ptám se zděšeně.
„Pro sex,“ odpoví. „Poprvé.“
Srdce se mi při jejích slovech zastaví.
„Kde?“ chci vědět. „KDE TO JE?“
„Pojď za mnou,“ řekne a začne utíkat. Chci se za ní vydat, ale pak se zarazím.
„Počkej,“ chytám ji za ruku.
Vím, že bych to neměla dělat. Vím, že bych odtud měla prostě utéct a soustředit se na záchranu Bree. Vím, že už není čas a vím, že pomoc ostatním na nás může jen strhnout nechtěnou pozornost a překazit můj plán.
Ale něco ve mně se pohne, pobouří. Nemůžu je tu všechny tak- hle nechat.
Takže navzdory svému instinktu se zastavím a rozběhnu zpátky, od cely k cele. Když k nim doběhnu, najdu správný klíč a odemknu. Osvobodím všechny dívky, jednu po druhé. Vybíhají nepříčetně ven a utíkají do všech stran. Jejich křik je ohlušující.
Běžím zpátky za tou, kterou jsem osvobodila jako první. Naštěstí pořád ještě čeká u Logana.
Začne utíkat a my běžíme za ní, chodbu za chodbou. O několik okamžiků později vybíháme do oslepujícího denního světla.
Za sebou slyším sborový křik dívek utíkajících na svobodu. Ne- bude trvat dlouho a vojáci si nás všimnou. Zrychlím.
Dívka se zastaví a ukáže prstem na druhou stranu nádvoří.
„Támhle!“ řekne. „Ta budova! Ten velký starý dům. Na vodě. Guvernérův zámek. Tam je! Hodně štěstí!“ zavolá, otočí se a začne utíkat na druhou stranu.
Sprintuju k budově s Loganem po boku.
Běžíme přes obrovské pole, sněhu máme nad kolena a rozhlížíme se, jestli neuvidíme nějaké otrokáře. Naštěstí si nás ještě žádný ne- všiml.
Studený vzduch mě píchá v plicích. Myslím na Bree, jak ji někam odvlekli kvůli sexu a že se tam musím dostat co nejrychleji. Jsem už tak blízko. Nesmím je nechat jí ublížit. Teď ne. Ne po tom všem. Ne když už ji mám na dosah ruky.
Ženu se kupředu a nehodlám se zastavit, abych si vydechla. Do- bíhám k předním dveřím a už nedbám na opatrnost. Nezastavuju se, neposlouchám, jen k nim běžím a chystám se je kopnutím rozrazit.
Dveře se rozletí a já vbíhám rovnou dovnitř. Ani nevím, kam vlastně jdu, ale vidím schodiště a instinkt mi velí vyběhnout po něm nahoru. Běžím přímo k němu a Logan běží hned za mnou.
Když vyběhnu nahoru, vyrazí ze dveří jednoho pokoje otrokář, bez masky. Podívá se na mě, vytřeští oči překvapením a sáhne po zbrani.
Neváhám. Pistoli mám dávno připravenou. Střílím ho ze dvou kroků přímo mezi oči. Zvuk výstřelu je ve stísněném prostoru ohlu- šující a otrokář padá k zemi.
Běžím chodbou dál a vybírám si náhodné dveře. Vykopnu je a k mému zděšení vidím nějakého muže na malé dívce připoutané k posteli. Bree to není, ale z toho pohledu se mi chce zvracet. Ten muž – otrokář bez masky – vyskočí, vyděšeně se na mě podívá a začne hledat svou zbraň. Střelím ho mezi oči. Jeho krev dopadne na tu malou dívku, která začne křičet. Aspoň, že je mrtvý.
Běžím dál chodbou, vykopávám dveře od pokoje k pokoji, v kaž- dém je další muž souložící se spoutanou dívkou. Pokračuju dál a zběsile hledám Bree.
Doběhnu ke konci chodby, kde jsou poslední dveře. Vykopnu, Logan za mnou a vpadneme dovnitř. Ztuhnu.
Místnosti dominuje postel s nebesy. Na ní leží velký tlustý nahý muž a souloží s mladou dívkou, přivázanou k posteli provazem. Vidím, že je ta dívka v bezvědomí a napadne mě, jestli jí nepodali nějakou drogu. Ten muž musí být někdo důležitý, protože u něj sedí otrokář a drží stráž.
Mířím na toho tlusťocha, a když se otočí, střelím ho jednou do břicha. S rachotem padá na zem, vyhekne a já ho střelím podruhé – tentokrát do hlavy.
To ale bylo zbrklé. Strážce už na mě má namířenou pistoli a kout- kem oka vidím, že se chystá vystřelit. To byla hloupá chyba. Měla jsem se o něj postarat jako o prvního.
Slyším výstřel a trhnu sebou.
Jsem stále naživu. Ten strážce je mrtvý. Nad ním stojí Logan s vytaženou pistolí.
Na druhé straně místnosti sedí dvě malé dívky, připoutané ke svým židlím. Jsou oblečené a třesou se strachy, očividně byly další na řadě pro postelové choutky. Srdce mi poskočí. Jedna z nich je Bree.
Bree tam sedí, připoutaná, vyděšená, oči dokořán. Ale je v bez- pečí. Nedotknutá. Přišla jsem právě včas. Za několik minut by určitě byla tomu tlustému muži vydaná napospas. „Brooke!“ vykřikne hys- tericky a rozpláče se.
Běžím k ní, kleknu si a obejmu ji. Také mě obejme, jak nejlépe může s pouty na ruce a pláče mi na rameni.
Objeví se Logan, v ruce má klíč, který sebral z opasku mrtvého otrokáře, a obě dívky odemkne. Bree mi skočí do náruče, objímá mě a celé její tělíčko se třese. Drží se mě jako by mě už nikdy ne- chtěla pustit.
Také ji objímám a cítím, jak mi po tváři tečou slzy. Nemůžu tomu uvěřit: je to opravdu ona.
„Říkala jsem ti, že se pro tebe vrátím,“ řeknu jí.
Chci ji držet navždy, ale nemáme čas. Tohle místo bude za chvíli plné otrokářů.
Odtrhnu ji od sebe a beru ji za ruku. „Jdeme,“ říkám jí a připra- vím se utíkat.
„Počkej!“ zavolá Bree a zastaví se. Zastavím se a otočím se k ní.
„Musíme s sebou vzít i Rose!“ řekne Bree.
Ta dívka vedle Bree se na mě podívá, ztracená a plná beznaděje. Je to divné, ale trochu mi připomíná Bree, se svými dlouhými čer- nými vlasy a velkýma hnědýma očima by skoro mohly být sestry.
„Bree, je mi líto, ale nemůžeme. Nemáme čas a– “
„Rose je moje kamarádka!“ zakřičí Bree. „Nemůžeme ji tu ne- chat jen tak! Nemůžeme!“
Podívám se na Rose a srdce mi při pohledu na ni zjihne. Podívám se na Logana, který nasadil odmítavý pohled – ale s výrazem, který jako by říkal, že je to na mně.
Když Rose vezmeme s sebou, zpomalí nás to. A bude to jeden hladový krk navíc. Bree ale poprvé v životě trvá na svém – a když tu budeme stát, budeme ztrácet čas. Rose je navíc tak sladká a při- pomíná mi Bree a vidím, jak už si jsou blízké. A bylo by to správné.
Navzdory svému rozumu řeknu: „Dobrá.“
Odběhnu k té dívce v bezvědomí, stále je přivázaná k posteli, a svým nožem přeříznu všechny čtyři provazy. Ruce i nohy jí bez- vládně spadnou na postel. Je stále v bezvědomí a nevím, jestli je ne- mocná, zdrogovaná nebo mrtvá. Tím se teď ale nemůžu zabývat. Alespoň je teď volná.
Všichni čtyři vyrážíme z pokoje a na chodbě potkáváme dva strážce, kteří hned sahají po zbraních. Reaguju rychle a střelím jed- noho do hlavy, zatímco Logan zastřelí druhého. Obě dívky při zvu- cích výstřelu začnou křičet.
Popadnu Bree, Logan popadne Rose a schody dolů bereme po dvou. Za okamžik vybíháme z domu a oslepuje nás sníh. Z druhého konce nádvoří k nám běží otrokáři a já jen doufám, že najdu způsob, jak nás z toho ostrova dostat dřív, než nás zlikvidují.
TŘICETDVA
Zoufale se rozhlížím kolem sebe a snažím se najít nějaký způ- sob, jak utéct. Hledám vozidla, ale žádná nevidím. Pak se otočím na druhou stranu a dívám se na vodu a na pobřeží. A v tom si ho všimnu: přímo za Guvernérovým zámkem je u osamělého mola při- vázaný luxusní motorový člun. Určitě je vyhrazený několika málo vyvoleným, kteří tento ostrov používají jako své hřiště.
„Támhle!“ ukážu k němu.
Logan ho také vidí a vyrážíme sprintem ke břehu.
Přiběhneme k tomu krásnému nablýskanému člunu, dost velkého pro šest lidí. Divoce se houpe na vlnách a vypadá nadupaně, jako sportovní vůz. Mám takový dojem, že patřil tomu nahému tlusťo- chovi. O to větší zadostiučinění cítím.
Houpe se tak divoce, že nechci, aby do něj Bree ani Rose nena- stupovaly samy, takže Bree dovnitř posadím sama a Logan se po- stará o Rose. „Přeřízni lano!“ řekne mi Logan a ukazuje směrem k molu.
Člun je uvázaný tlustým lanem ke dřevěnému sloupu u mola, takže k němu běžím, vytáhnu nůž a přeříznu ho. Běžím zpět ke člunu, ve které už stojí Logan a rukou přidržuje člun u mola, aby mi neuplaval. Podává mi ruku a pomáhá mi nastoupit do něj. Ohlédnu se a vidím asi deset otrokářů, jak se na nás řítí. Jsou už jen dvacet metrů od nás a rychle se blíží.
„Ty mám já,“ řekne Logan. „Ty si vem kormidlo.“
Rychle se posadím ke kormidlu. Naštěstí jsem čluny řídila celý svůj život. Logan nás odstrčí dozadu, klekne se a začíná střílet na blížící se vojáky. Začnou se krýt a to je zpomaluje.
Podívám se dolů a srdce se mi skoro zastaví, protože v zapalování nejsou klíčky. Horečně prohledávám palubní desku, přední sedadla a srdce mi bije jako o život. Co budeme dělat, jestli tu nejsou?
Ohlédnu se a vidím, že jsou otrokáři ještě blíž, sotva deset metrů od nás. „JEĎ!“ zakřičí Logan přes zvuk výstřelů.
Dostávám nápad a s nadějí otevírám přihrádku pod palubní des- kou. Srdce mi radostí poskočí. Vložím klíček do zapalování, oto- čím s ním a motor se rozburácí. Objeví se černý obláček a ukazatel stavu paliva vyletí až na druhý konec. Plná nádrž.
Přidám plyn a člun se rozjíždí tak prudce, že to se mnou trhlo do- zadu. Slyším za sebou zvuk padajících těl, a když se ohlédnu, vidím, že Logana, Rose i Bree ta síla srazila na zem. Asi jsem vyrazila pří- liš rychle – naštěstí nikdo ze člunu nevypadl.
Také máme štěstí, protože otrokáři jsou už na břehu, jen tři metry od nás. Vyrazila jsem právě včas. Začínají na nás střílet, a protože všichni spadli na podlahu, kulky nám hvízdají nad hlavami. Jedna kulka škrábla panel dřevěného obložení a druhá ustřelila boční zpětné zrcátko.
„ZŮSTAŇTE DOLE!“ zakřičí Logan na obě dívky.
Klekne si vzadu, vykloní se a začne po nich pálit. V zrcátku vidím, jak jich několik zastřelil.
Ženu člun po hladině, motor burácí na plný plyn a za několik okamžiků jsme daleko od ostrova. Padesát metrů, pak sto, pak dvě stě... Brzy jsme bezpečně mimo dostřel. Otrokáři bezmocně stojí na břehu, už jen tečky na obzoru, a sledují, jak se jim vzdalujeme.
Nemůžu tomu uvěřit. Jsme volní.
*
Vzdalujeme se čím dál víc, vyjíždíme na řeku a já vím, že bych se měla držet uprostřed, daleko od obou břehů a jet proti proudu, co nejdál od města. Něco mě ale zastaví. Znovu mě přepadnou myš- lenky na Bena a nedokážu ho jen tak opustit. Co když se mu nějak povedlo se dostat do přístavu? Co když se jen opozdil?
Nemůžu jen tak odjet. Jestli tam nějakou náhodou je, nemůžu ho jen tak opustit. Musím se přesvědčit. Musím to vědět.
Takže namísto toho, abych zahnula proti proudu, namířím člun přímo k protějšímu břehu – zpátky do přístavu. Za několik okamžiků se objevuje pobřeží Manhattanu a rychle se blíží. Zrychlí se mi tep při pomyšlení na možná nebezpečí, která by na nás mohla čekat – může tam na nás čekat plno ozbrojených otrokářů připravených střílet.
Loganovi došlo, že jedeme špatným směrem a najednou ke mně rozčileně přiběhne.
„Co to děláš!?“ zakřičí. „Vždyť jedem zpátky do města!“
„Musím se na něco podívat,“ říkám mu, „než odjedem.“ „Na co?“
„Na Bena,“ odpovím mu. „Možná tam je.“ Logan se zamračí.
„To je šílenost!“ řekne. „Vezeš nás zpátky, přímo do vosího hnízda. Kvůli tobě budem všichni v nebezpečí! Svojí šanci měl. Nebyl tam!“
„Musím se podívat,“ volám na něj. Jsem rozhodnutá a nic mě ne- zastaví. Uvědomím si, že jsem v některých směrech úplně stejná jako máma.
Logan se nevrle otočí a cítím, jak moc moje rozhodnutí odsu- zuje. Nedivím se mu. Ale musím to udělat. Vím, že kdyby byl Ben na mém místě, taky by se vrátil a ještě jednou by se podíval.
Za několik okamžiků vidíme přístav. Blížíme se, 300 metrů...200... a pak, když se přiblížíme na sto metrů, bych mohla přísahat, že někoho vidím stát na konci mola. Dívá se na vodu a srdce mi po- skočí.
Je to Ben.
Skoro tomu nemůžu uvěřit. Opravdu je tam. Je naživu. Stojí tam po pás ve sněhu a klepe se. Píchne mě ale u srdce, když si uvědo- mím, že je sám. To může znamenat jen jedno: jeho bratr to nezvládl.
Už jsme blízko, možná dvacet metrů od mola, dost blízko na to, abych viděla ten žal, který má Ben vyrytý do tváře. V dálce vidím, jak se k molu rychle blíží karavana otrokářských aut. Nemáme moc času.
Zpomalím člun a zastavím u mola, Ben přibíhá k okraji. Divoce se houpeme na vlnách a najednou mě napadne, jak se vlastně Ben dostane dolů. Z mola to jsou dobré tři metry. Ben se dívá dolů se strachem v očích, asi myslí na to samé a snaží se přijít na to, jak se- skočit.
„Neskákej!“ zavolá na něj Logan. „Udělal bys do člunu díru!“ Ben se zastaví a dívá se na něj, ztuhlý strachem.
„Klekni si na všechny čtyři, otoč se a slez dolů pozadu,“ přika- zuje mu Logan. „Pomalu se suň dolů. Chyť se rukama za okraj mola a pověs se z něj. Já tě chytím.“
Ben udělá, co mu Logan řekl a pomalu sklouzává přes okraj, dokud nevisí jen za ruce. Jak Logan slíbil, natahuje se k němu, chytá ho a postaví ho do člunu. Právě včas: otrokáři už jsou sotva padesát metrů od nás a rychle se blíží.
„JEĎ!“ zakřičí Logan.
Strhnu plyn na plné obrátky a vyletíme proti proudu. Znovu se za námi ozvou výstřely, jen škrábnou náš člun a se šplouchnutím skončí ve vodě. Logan si klekne a opětuje střelbu.
Naštěstí máme takovou rychlost, že nemohou nic dělat: za pár okamžiků jsme daleko od břehu, uprostřed řeky, mimo dostřel. A mířím dál na sever, zpátky, směr domů.
Konečně už není nic, co by nás mohlo zastavit. Teď jsme konečně volní.
*
Letíme po East River a cestou se nám naskýtá neskutečný po- hled zblízka na všechny ty zničené mosty. Míjíme zbytky Brook- lynského mostu, jehož zrezivělé torzo trčí z vody jako fosilie prehistorického obra. Tyčí se nad námi několik desítek metrů, jako mrakodrap vyrůstající z vody. Když pod ním projíždíme, připadám si neuvěřitelně malá a cítím pokoru a napadá mě, jestli se něco z toho vůbec někdy znovu postaví.
Nedaleko z vody vyčnívá vrak obrovského bombardéru, beru to kolem něj velkým obloukem. Nevím, jaké kusy kovu se mohou v těchto mrazivých vodách skrývat a ani to vědět nechci.
Chvíli na to projíždíme kolem zbytků Manhattan Bridge a Wil- liamsburg Bridge. Přidávám plyn, chci od té strašné podívané co nejrychleji pryč.
Brzy projíždíme kolem Rooseveltova ostrova, jeho úzký břeh je nyní součástí pustiny, stejně jako vše ostatní. Odbočuju vlevo a vidím, že most 59. ulice je také zničený – spolu s tramvají, která ostrov spojovala s Manhattanem. Tramvaj, zničená a zrezivělá, se na řece houpe jako obrovská bóje. Musím být při jejím objíždění opa- trná, protože kanál se zužuje.
Letíme dál a dál proti proudu, cestou vidíme jen zkázu a nakonec uhýbáme do vodního kanálu Harlem River. Ten je mnohem užší, jen zhruba padesát metrů po obou stranách. Když jím projíždíme, cítím mnohem větší napětí. Sleduju břeh, jestli nás někde někdo nepře- padne.
Nic ale nevidím. Možná jsem teď jen trochu paranoidní. Pokud se za námi otrokáři zmobilizují – a jsem si jistá, že to udělají – bu- deme na ně mít aspoň hodinový náskok. Obzvláště při všem tom sněhu. A to už mezitím, jak doufám, budeme tak daleko proti proudu, že už nás nechytí.
Harlem River se prolétá mezi Manhattanem a Bronxem a pak se před námi konečně otevírá široká řeka Hudson v celé své kráse. Ta je naopak široká jako deset fotbalových hřišť a mám dojem, jako bychom vyjeli na oceán. Konečně znovu cítím klid. Konečně jsme zpět na té řece, kterou si pamatuju. Na řece, která nás dovede domů.
Stáčím člun doprava, na sever, a uháníme vstříc našemu domovu, vstříc pohoří Catskills. A budeme tam za dvě hodiny.
Ne, že bych se tam plánovala vrátit. To ne. Vrátit se tam by bylo hloupé: otrokáři ví, kde žijeme a určitě to bude první místo, kde by nás hledali. Chci se zastavit doma, pohřbít Sašu, rozloučit se. Ale ne- zůstanu tam. Náš cíl je mnohem dál na sever. Tak daleko, jak jen to půjde.
Myslím na tu kamennou chatku, kterou jsem našla nahoře v ho- rách, a píchne mě u srdce, protože vím, jak moc jsem tam chtěla žít. Vím, že by to pro nás jednoho dne mohl být skvělý domov. Dnes ale ne. Je to příliš blízko místa, kde jsme bydleli, je to příliš nebezpečné. Musíme počkat, až se všechno uklidní. Možná se jednoho dne bu- deme moci vrátit. Navíc je nás teď pět. Pět hladových krků. Mu- síme najít nějaké místo, které nás uživí všechny.
Jak pokračujeme dál proti proudu, konečně se začínám uvolňo- vat. Cítím, jak napětí pomalu opouští mou šíji, má ramena. Poprvé za dlouhou dobu se můžu zhluboka nadechnout. Nemůžu uvěřit, že jsme to opravdu dokázali. Je toho na mě víc, než dokážu pojmout. Po celém těle cítím rány a odřeniny, ale na ničem z toho teď nezá- leží. Jsem jen šťastná, že je Bree v bezpečí. Že jsme spolu.
Chci se na chvíli rozhlédnout, urovnat si věci v hlavě a promlu- vit si s ostatními. Tolik jsem se soustředila jen na to, abych nás do- stala z města, že jsem ani nepřemýšlela o ostatních. Podívám se na Logana, jak spokojeně sedí vedle mě na místě spolujezdce. Ohlédnu se a vidím ostatní, jak sedí v zadních řadách. Každý z nich se dívá na vodu, každý svým směrem, ztracený ve svém vlastním světě.
Nakloním se k Loganovi, a poklepu mu na rameno. Otočí se na mě.
„Nechceš ke kormidlu?“ zeptám se ho.
Rychle se postaví a s radostí mi vyhoví, chápe se kormidla a mě- níme si místa.
Přelezu do zadní části člunu. Dychtím po tom si popovídat s Bree, ale taky si chci promluvit s Benem a zjistit, co se stalo s jeho bratrem. Když jdu dozadu, vidím Bena, jak netečně zírá na vodu. Vypadá, jako by za den zestárl o deset let a do tváře má vrytý žal. Nedovedu si představit, jakým peklem si prošel a jaké výčitky asi cítí, že svého bratra nezachránil. Kdyby se to stalo mně, nevím, jestli bych to byla schopná zvládnout. Obdivuju ho už jen za to, že tu je.
Chci si s ním promluvit, ale nejdřív musím mluvit s Bree. Jdu do zadní řady, a když si sednu vedle ní, oči se jí rozzáří. Chytne se mě a dlouho jen tak sedíme v objetí. Pevně mě tiskne a očividně mě ne- chce pustit.
Po několika vteřinách se mi konečně podaří se z jejího sevření uvolnit. Po tvářích se jí kutálejí slzy.
„Měla jsem hrozný strach,“ řekne.
„Já vím, zlatíčko,“ odpovím jí. „Je mi to moc líto.“
„Jedeme teď domů?“ zeptá se s nadějí v očích.
Domů. Je to zvláštní slovo. Nevím už, co to vlastně znamená. Kdysi jsem si myslela, že to znamená Manhattan, pak jsem si mys- lela, že to znamená hory. Teď vím, že to není ani jedno. Domov bude muset být někde jinde, na novém místě. Někde, kde jsme ještě ani nebyli.
„Najdeme si nový domov, Bree,“ říkám jí. „Ještě lepší než tam- ten.“
„Může Rose jít s námi?“ zeptá se.Podívám se na Rose a vidím, jak sedí vedle Bree a dívá se na mě, plná naděje. Už teď jsou si po- dobné jako vejce vejci.
„Samozřejmě,“ říkám jí. „Patří už do rodiny.“
Usměju se na Rose a ona mě překvapí tím, že se ke mně nakloní a obejme mě. Drží se mě, jako Bree, a napadne mě, odkud vlastně přišla, kde má rodinu, kde ji chytili. Uvědomím si, že si musela pro- jít peklem a dojde mi, že jsme ji také zachránili. Vybavím si jedno staré přísloví: když někomu zachráníte život, jste za něj do smrti zodpovědní. A nemůžu se zbavit pocitu, že to je pravda, že jsem teď zodpovědná i za Rose. V mé mysli už jsou nerozdělitelně spjaté.
„Děkuju,“ zašeptá mi Rose přes rameno do ucha.
Políbím ji na čelo a pomalu se posadí zpět. Připomíná mi Bree v tolika ohledech, že mě to až děsí.
„A co Saša?“ zeptá se Bree. „Může jít s námi?“
To je otázka, které jsem se bála. Zhluboka se nadechnu a pře- mýšlím, jak jí to co nejlépe formulovat. Musím jí říct pravdu, po tom všem, čím si prošla, si to koneckonců zaslouží.
„Je mi to líto, Bree,“ říkám jí a klopím oči. „Saša to nezvládla.“ Nahrnou se jí do hlavy čerstvé slzy a znovu začíná hystericky
plakat. Rose se k ní nakloní a obejme ji.
Po několika vteřinách se ale Bree k mému překvapení narovná, utře si slzy a podívá se na mě svýma zarudlýma očima.
„Věděla jsem to,“ řekne. „Zdálo se mi o tom. Že mě navštívila. Nějak jsem věděla, že už nežije.“
„Tohle by tě mohlo potěšit,“ ozve se najednou hlas.
Otočím se a vidím tam stát Bena. Ke svému překvapení na jeho tváři vidím slabý úsměv.
Podívám se níž a vidím, že něco drží v ruce. Něco malého, za- baleného v dece. Podává to Bree.
Najednou se v dece objeví hlava psa. Nemůžu tomu uvěřit. Je to malá čivava a chybí jí jedno oko. Klepe a třese se a vypadá vydě- šeně.
„JŮŮŮŮ!“ zapiští Bree a Rose, obě najednou, a oči mají vyku- lené překvapením.
Bree čivavu popadne a pevně ji k sobě tiskne a chová ji a Rose se k ní také nakloní, aby si ji pohladila. Obě se k ní skloní a ona na- táhne krk a oběma jim olízne obličej. Obě piští radostí.
„Našel jsem ho ve člunu,“ řekne Ben. „Málem jsem si na něj sed- nul. Asi ho tu někdo nechal. Nebo se sem nějak dostal sám.“
Jsem v šoku. Já jsem toho psa neviděla a když se nad tím za- myslím, uvědomím si, že jsem ten člun vlastně vůbec nezkoumala. Dívám se kolem a říkám si, co by tu ještě mohlo být.
Vidím všechny ty přihrádky a ke každé z nich pospíchám a po- stupně je otvírám. Jak objevuju všechny ty poklady v nich ukryté, překvapení střídá obrovská radost. Otevírám zapečetěnou bednu a její obsah mi bere dech: je plná čokolád, bonbónů, sušenek, křupek a lahůdek všech druhů.
Beru do ruky obrovský pytel plný želé kroužků polomáčených v čokoládě. Nabídnu je Bree, Rose, Benovi i Loganovi a každý vykulí oči a vezme si jich hrst. Sama si pak taky hrst vezmu a nacpu je do pusy, jednu po druhé.
Je to extáze, zdaleka to nejlepší, co jsem v životě ochutnala. Pří- val cukru mi prostupuje tělem a cítím se jako bych se ocitla v nebi. Ani ostatní se jich nemohou nabažit, očima zavřenýma je žvýkají a vychutnávají si každé sousto. Všichni jsme jako u vytržení.
Sáhnu do bedny a objevím balení gumových medvídků a Twizz- lers. Jsem v úžasu. Nikdy jsem si nemyslela, že je znovu uvidím. Jsou jako zlato a vím, že bych s nimi měla šetřit.
Ale po tom všem, čím jsme prošli, není čas na to, s něčím šetřit
– a pro jednou nechám svou racionální stránku sedět vzadu a ne- chám se unést svými emocemi. Házím ty malé pytlíky každému ve člunu, rozděluju je rovným dílem, a každý je chytne ve vzduchu s výkřikem překvapení a radosti. Když Logan chytá svůj, na chvíli pustí ruku z kormidla a člun se trochu vychýlí, ale pak se rychle vy- rovná.
Trhám své balení gumových medvídků a všechny je pozřu během několika vteřin, cpu si je do pusy jako lopatou. Pak se vrhnu na Twizzlers. S těmi si dávám načas a nutím se každý z nich žvýkat pomalu. Už několik dní jsem skoro nejedla a pro můj žaludek je to šok a skučí bolestí. Nutím se zpomalit.
V zadní části člunu si všimnu malé chladničky a spěchám ji otev- řít. Nemůžu tomu uvěřit. Je nacpaná vším možný, od džusů po šam- paňské. Ten nepoměr mě dopálí: my tady umíráme hlady, zatímco ty tlustý otrokáři si prolejvaj krky šampaňským. Alespoň je teď čas na odplatu.
Beru do ruky láhev šampaňského, odšroubuju drát a bouchnu špunt. Vystřelí do vzduchu, ven ze člunu a padá do řeky. Všichni se otočí a vidí, jak tam stojím s tou lahví a po ruce mi teče pěna. Je le- dové, ale to mi nevadí. Dám si ho k ústům a loknu si. Stoupá mi přímo do hlavy.
Vím, že bych neměla, ale po tom všem, čím prošly, nabídnu i Bree a Rose – obě si srknou a hihňají se. Pak se nakloním, podám ho Benovi a ten si několikrát dlouze lokne, ani se nenadechne. Vrátí mi láhev, ale pořád se na mě nepodívá. Oči má upřené kamsi na vodu. Napadne mě, že se možná stydí na mě podívat, že se stydí za to, že nedokázal zachránit svého bratra.
Zkoumám ho, když se dívá na vodu. Oči má zarudlé a je jasné, že plakal. Na jedno oko si sáhne a otře si slzu. Neumím si předsta- vit, čím prošel.
„Chceš o tom mluvit?“ zeptám se. Zavrtí hlavou.
Chápu. Kdybych byla na jeho místě, taky bych o tom asi nechtěla
mluvit. Zdá se, že potřebuje prostor a já na něj nechci tlačit.
Až bude připravený, pomyslím si.
Vlezu zpátky do přední části člunu, sednu si na místo spolujezdce a nabídnu láhev Loganovi. Vyndá si z pusy twizzler, vezme si láhev, pořádně si lokne, podá mi ji zpátky a za celou dobu nespustí oči z vody. Pak si dá do pusy další twizzler a začne ho pomalu žvýkat.