Než to stihne doříct, narovnávám mu zahnutý prst zpět na své místo. Vykřikne, ucouvne a drží se za ruku.
„Sakra!“ zakřičí, drží si ruku a začne rychle chodit kolem míst- nosti. Za chvíli se zklidní a oddychuje. „Mělas mě varovat!“
Utrhnu si kus rukávu z trička a znovu si beru jeho ruku a přivážu zraněný prst k sousednímu. Je to chabé řešení, ale bude to muset sta- čit. Ben stojí několik centimetrů ode mě a cítím, jak se na mě dívá.
„Díky,“ zašeptá a v hlase má něco zvláštního, něco intimního, něco, čeho jsem si předtím nevšimla.
Znovu mě šimrá v žaludku a náhle mám pocit, že jsem příliš blízko. Musím si zachovat jasnou hlavu, být silná, samostatná. Rychle ucouvnu a jdu na svou stranu cely.
Letmo se na Bena podívám a jako by byl zklamaný. Je také vy- čerpaný, skleslý. Opře se zády o zeď a pomalu sklouzne do sedu a opře si hlavu o kolena.
Je to dobrý nápad. Udělám to samé a náhle cítím, jak jsou mé nohy vyčerpané.
Posadím se naproti němu a skloním hlavu do dlaní. Jsem tak hla- dová. Tak unavená. Všechno mě bolí. Dala bych cokoli za jídlo, vodu, postel nebo prášky proti bolesti. Horkou sprchu. Chci jen spát
– navždy. Už to celé chci mít za sebou. Pokud mám umřít, chci jen, aby to šlo rychle.
Sedíme tu beze slova, nevím jak dlouho. Uběhne hodina, možná dvě. Už nedokážu vnímat čas.
Slyším, jak těžce dýchá svým zlomeným nosem a cítím s ním. Přemýšlím, jestli usnul. Přemýšlím, kdy pro nás přijdou, kdy znovu uslyším jejich boty, jak nás budou odvádět na smrt.
Místnost naplní Benův hlas, tichý, smutný, zlomený hlas: „Chci jen vědět, kam vzali mýho bráchu,“ říká tiše. Slyším tu bolest v jeho hlase, jak moc mu na něm záleží. Nutí mě to myslet na Bree.
Musím se nutit, abych zůstala silná, abych se přestala pořád lito- vat.
„Proč?“ vyštěknu na něj. „K čemu by ti to bylo? Stejně s tím teď nemůžem nic dělat.“ Ve skutečnosti chci ale vědět to samé – kam vzali Bree.
Ben smutně zatřese hlavou, vypadá zničeně.
„Chci to jen vědět,“ říká tiše. „Kvůli sobě. Prostě to vědět.“ Vzdychnu a snažím se na to nemyslet, nemyslet na to, co se jí
právě teď může dít. Jestli si myslí, že jsem ji zklamala. Opustila ji.
„Řekli ti, že tě pošlou do arény?“ zeptá se. Z jeho hlasu je patrný strach.
Srdce se mi při té myšlence rozbuší. Pomalu přikývnu.
„A tobě?“ ptám se, ale odpověď už nejspíš znám. Ponuře přikývne.
„Prej nikdo nepřežije,“ řekne.
„Já vím,“ odseknu. Nepotřebuju, aby mi to připomínal. Vlastně na to vůbec nechci myslet.
„Tak co máš v plánu?“ zeptá se. Podívám se na něj.
„Co jako? Mám snad na vybranou?“
„Vždycky se ze všeho nějak dostaneš,“ říká. „Nějak se na po- slední chvíli zachráníš. Takže co to bude tentokrát?“
Zavrtím hlavou. Říkala jsem si to samé, ale na nic jsem nepřišla.
„Došla mi inspirace,“ říkám mu. „Nic mě nenapadá.“
„To je celý?“ vyjede na mě naštvaně. „Takže to prostě vzdáš? Necháš je, ať tě hoděj do arény? Ať tě zabijou?“
„A co mám jako dělat?“ odseknu mu a jsem naštvaná sama na sebe.
Zavrtí se. „Já nevím,“ řekne. „Určitě máš nějakej plán. Nemů- žem tu přece jen tak sedět. Nemůžem je nechat, aby nás odvedli na smrt. Něco.“
Zavrtím hlavou. Jsem unavená. Vyčerpaná. Zraněná. Hladová.
Tahle místnost je doslova ze železa. Venku jsou stovky ozbrojených stráží. Jsme někde v podzemí. Ani vlastně nevím, kde. Nemáme žádné zbraně. Nemůžeme nic dělat. Nic.
Jen jedno, uvědomím si. Nedostanou mě bez boje.
„Na smrt mě neodvedou,“ řeknu znenadání do tmy. Podívá se na mě. „Jak to myslíš?“
„Budu bojovat,“ říkám mu. „V aréně.“
Ben se zasmál, trochu jako by posměšně odfrkl.
„Děláš si srandu. Aréna jedna je plná profesionálních zabijáků. A i ty zabijáci tam umíraj. Nikdo nepřežije. Nikdy. Je to jen dlouhá poprava. Pro zábavu.“
„To neznamená, že to nemůžu zkusit,“ odseknu mu hlasitěji, jeho pesimismus mě rozčiluje.
Ben jen znovu sklopí oči, hlavu v dlaních. „No, já žádnou šanci nemám,“ řekne odevzdaně.
„Pokud si to myslíš, tak ani nebudeš mít,“ odseknu mu. To jsou tátova slova, kterými mě často káral, a já jsem překvapená, že mi teď ta samá slova vyšla z úst. Zneklidnilo mě to a říkám si, kolik jsem toho po něm opravdu zdědila. Slyším tu tvrdost ve svém hlase, které jsem si dodnes nevšimla a mám pocit, jako by mluvil skrze mě. Je to děsivý pocit.
„Bene,“ řeknu mu. „Pokud si myslíš, že můžeš přežít, pokud do- kážeš vidět, že zůstaneš naživu, tak přežiješ. Je to o tom, co si vsu- geruješ do hlavy. A co sám sobě říkáš.“
„To si ale budu jen něco nalhávat,“ říká Ben.
„Tak to není,“ odpovídám. „Trénuješ se tak. A v tom je rozdíl. Vidíš svoji budoucnost tak, jak ji chceš vidět ty, nejdřív si ji vytvoříš v hlavě a pak ji uskutečníš. A pokud ji nevidíš, nemáš co uskutečnit.“
„To zní jako bys fakt věřila, že můžeš přežít,“ říká Ben ohro- meně.
„Nevěřím,“ opravím ho. „Vím to. Já opravdu přežiju. Prostě pře- žiju,“ slyším sama sebe a začínám být čím dál sebevědomější. Vždy jsem se uměla nabudit do takové míry, že už to pak nejde vzdát. Přes to všechno cítím novou sebedůvěru, nový optimismus.
A v ten okamžik se náhle rozhodnu: jsem rozhodnutá přežít. Ne pro sebe. Pro Bree. Koneckonců ještě nevím, že by byla mrtvá. Možná je naživu. A zachránit ji můžu, jen když zůstanu naživu. Pokud dokážu přežít v té aréně. A pokud budu muset, tak to udělám.
Přežiju.
Nevím, proč bych neměla mít šanci. Jestli něco opravdu umím, pak je to prát se a bojovat. Však jsem k tomu byla vychovaná. V ringu už jsem byla. Dostala jsem nakládačku. A posílilo mě to. Nemám strach.
„No a jak teda chceš vyhrát?“ zeptá se Ben. Tentokrát to zní, jako by se ptal vážně, jako kdyby opravdu věřil, že bych to mohla doká- zat. Možná ho něco v mém hlase přesvědčilo.
„Nemusím vyhrát,“ odpovím mu klidně. „To je právě to. Stačí mi jen přežít.“
Než stihnu dokončit větu, ozve se zvuk vojenských bot, jak se blíží chodbou. O chvíli později slyším, jak se otevírají dveře.
Přišli si pro mě.
PATNÁCT
Dveře naší cely se se skřípěním otevřou a dovnitř proniká zá- plava světla z chodby. Zakrývám si rukou oči a vidím siluetu otro- káře. Čekám, že mě popadne a odvede pryč, on se však sehne a položí něco tvrdého a plastového na zem a kopne do toho. Jede to přes celou podlahu a s bouchnutím se to zastavuje o mou nohu.
„Poslední jídlo,“ oznamuje mi temným hlasem.
Pak vykročí ven, zabouchne za sebou dveře a zamkne je.
Cítím vůni jídla a můj žaludek se bolestivě ozve. Nakloním se k plastové nádobě a opatrně ji zvedám, v matném světle toho ale moc nevidím: je dlouhá a plochá, uzavřená hliníkovou fólií. Sundá- vám ji a okamžitě mě zaplaví vůně jídla – opravdového, vařeného jídla, které jsem neměla už roky. Voní to jako steak. A kuře. A bram- bory. Nakloním se blíž, abych si to lépe prohlédla: šťavnatý steak, dvě kuřecí stehýnka, bramborová kaše a zelenina. Je to ta nejkrás- nější vůně v mém životě. Mám výčitky, že tu Bree není se mnou, abych se s ní mohla rozdělit.
Říkám si, proč mi dali tak bohaté jídlo, a pak si uvědomím, že to není z laskavosti, ale z čistě sobeckého důvodu: chtějí, abych měla sílu do arény. Možná mě také naposledy lákají a dávají mi ochutnat, co bych mohla získat, kdybych jejich nabídku přijala. Opravdové jídlo. Horké jídlo. Život v blahobytu.
Jak ta vůně proniká do každého póru mého těla, zdá se jejich na- bídka čím dál lákavější. Opravdové jídlo jsem necítila už roky. Náhle si uvědomím, jak jsem hladová a podvyživená a začínám pře- mýšlet, jestli bych bez toho jídla opravdu měla sílu bojovat.
Ben se posadí, nakloní se a kouká na mě. Samozřejmě. Najednou mám výčitky, že jsem na něj nemyslela. Musí být tak vyhladovělý jako já a jsem si jistá, že ta vůně, která už zaplnila celou místnost, ho dovádí k šílenství.
„Vem si taky,“ říkám do tmy. Musela jsem sebrat veškerou svou vůli, abych ta slova řekla nahlas – ale je to správné.
Zavrtí hlavou.
„Ne,“ říká. „Řekli, že je to pro tebe. Tak jez. Až přijdou pro mě, taky mi daj. Ty to teď potřebuješ. To ty teď půjdeš bojovat.“
Má pravdu. Potřebuju to. Hlavně proto, že nemám v plánu jen bo- jovat – ale hlavně vyhrát. Nemusí mě přemlouvat dvakrát. Vůně jídla mě pohltila a já sahám po kuřecím stehýnku – za několik vteřin je ve mně. Ukusuju si tak rychle, že skoro nestíhám polykat. Je to ta nej- lepší věc, kterou jsem v životě jedla. Přinutím se ale jedno stehýnko ne- chat stranou pro Bena. Možná dostane vlastní jídlo, možná ne. Tak jako tak, po tom všem, čím jsme spolu prošli, je správné se rozdělit.
Vrhnu se na bramborovou kaši, a prsty si ji cpu do úst jako lopa- tou. Žaludek se mi svírá bolestí a uvědomím si, že to jídlo potře- buju, víc než jakékoli jiné jídlo v mém životě. Mé tělo křičí, abych si dala další a další sousto. Jím příliš rychle a za několik okamžiků je víc než polovina kaše pryč. Nutím se nechat zbytek pro Bena.
Beru do ruky steak, několikrát si pořádně si ukousnu a snažím se si vychutnat každé sousto. Je to ta nejlepší věc, kterou jsem kdy měla. Pokud to opravdu bude mé poslední jídlo, tak zemřu spoko- jená. Půlku steaku nechám stranou a jdu sníst polovinu zeleniny. Za pár chvil je hotovo – ale pořád nejsem sytá. Podívám se na to, co jsem nechala pro Bena, a mám chuť to všechno zhltnout, do po- sledního hrášku. Seberu ale veškerou svou vůli, pomalu vstanu, při- jdu za ním a položím tác před něj.
Sedí tam, hlavu složenu v kolenou, ani s ní nepohnul. Vypadá jako ten nejporaženější člověk, kterého jsem kdy viděla. Kdybych na jeho místě seděla já, sledovala bych každé jeho žvýknutí a předsta- vovala bych si, jak to asi chutná. Asi už mu ale nezbyla žádná vůle žít.
Asi ucítil jídlo tak blízko u sebe, protože konečně zvedl hlavu. Podívá se na mě překvapeně s očima dokořán. Usměju se na něj.
„Snad sis nemyslel, že bych to všechno dokázala sníst?“ zeptám se ho.
Usměje se, ale zavrtí hlavou a znovu ji sklopí. „Nemůžu,“ řekne.
„Je to tvoje.“
„Teď je to tvoje,“ říkám mu a tlačím mu tác do rukou. Nemá jinou možnost, než si ho vzít. „Ale to není fér– “ začne.
„Už jsem měla dost,“ lžu mu. „Navíc se před bojem nesmím pře- jíst. S plným břichem bych nebyla dost mrštná, nemyslíš?“
Moje lež nebyla moc přesvědčivá a vidím, že mi nevěří. Ale také vidím, jaký účinek na něj má ta vůně jídla a vidím, jak ho přepa- dává jeho zvířecí instinkt. Ten samý, který jsem před několika mi- nutami cítila sama.
Nakloní se nad tác a vrhá se na to. Jak žvýká, zavře oči, opře se o zeď a zhluboka dýchá, vychutnává si každé sousto. Dívám se, jak to do sebe háže a vidím, jak moc to potřeboval.
Namísto toho, abych šla zpět na svou stranu místnosti, posadím se vedle něj. Nevím, kolik mám ještě času, než pro mě přijdou a z nějakého důvodu chci naše poslední společné minuty strávit u něj.
Sedíme tu vedle sebe beze slova, ani nevím jak dlouho. Jsem na- pjatá, poslouchám každý zvuk, jestli si pro mě nejdou. Při myšlence na to, co mě čeká, mi srdce začíná bušit rychleji a snažím se na to nemyslet.
Myslela jsem si, že nás do arény pošlou spolu, a překvapuje mě, že nás rozdělí. Říkám si, jaká další překvapení pro nás asi ještě mají v záloze. Snažím se o nich nepřemýšlet.
Nemůžu si pomoct, přemýšlím, jestli je to naposled, co Bena vidím. Neznám ho dlouho a stejně by mi to vlastně mělo být jedno. Vím, že bych si měla zachovat jasnou hlavu, emoce v klidu a sou- středit se jen na boj, který mě čeká.
Z nějakého důvodu na něj ale nemůžu přestat myslet. Nejsem si jistá, proč, ale začíná mi na něm záležet. Bude mi chybět. Nedává to smysl, a zlobím se na sebe už jen za to, že o něm takhle přemýš- lím. Skoro ho neznám. Štve mě, že mi loučení s ním bude vadit – víc, než by mělo.
Sedíme tu, v uvolněném tichu, dva přátelé. Už to není trapné. Nemluvíme, ale cítím, že mě v tom tichu poslouchá a slyší, jak se s ním loučím. A že i on se loučí se mnou.
Čekám, až mi něco řekne – cokoliv. Po několika minutách si za- čínám myslet, že možná nemluví z nějakého důvodu, třeba že necítí to samé jako já. Možná mu na mně vůbec nezáleží., možná mě do- konce nesnáší, protože jsem ho dostala do téhle šlamastyky. Najed- nou o sobě začínám pochybovat. Musím to vědět.
„Bene?“ zašeptám do ticha.
Čekám, ale slyším jen zvuk jeho namáhavého dýchání zlome- ným nosem. Podívám se na něj a vidím, že usnul. Proto to ticho.
Dívám se na jeho tvář, i přes všechny ty modřiny a odřeniny je krásná. Nesnesu pomyšlení na to, že budeme odloučení. A že umře. Na to je příliš mladý. A já asi taky.
Po tom jídle jsem ospalá a přes veškerou mou snahu se mi oči v té tmě zavírají. Než se naděju, jsem opřená o stěnu, hlava mi klouže na stranu a spočívá na Benově rameni. Vím, že bych měla být vzhůru, mít bystrou mysl a připravovat se na arénu.
Ať se snažím sebevíc, za několik okamžiků už tvrdě spím.
*
Probudila mě ozvěna vojenských bot dupajících chodbou. Nej- dříve mě napadne, že je to jen noční můra – ale pak poznám, že není. Nevím, kolik hodin uplynulo. Mé tělo je však odpočaté, takže před- pokládám, že jsem musela spát dlouho.
Zvuk bot sílí a brzy se zastaví u dveří. Zachřestí klíče, já se po- sadím rovně a srdce mi buší až v krku. Přišli si pro mě.
Nevím, jak se mám s Benem rozloučit a nevím ani, jestli by to chtěl. Takže se jen postavím, všechny svaly mám bolavé, a připra- vím se odejít.
Najednou cítím, jak mě za zápěstí chytla něčí ruka. Její stisk je překvapivě silný a jeho intenzita projíždí celým mým tělem jako vlna.
Bojím se na něj podívat dolů, do těch očí – ale nemám na vybra- nou. Dívá se přímo na mě. Z jeho očí sálají obavy a v té chvíli vidím, jak moc mu na mně záleží. Až mě to vyděsí.
„Vedla sis dobře,“ říká, „žes nás dostala tak daleko. Neměli jsme mít šanci přežít tak dlouho.“
Nevím, jak mu mám odpovědět, a jen se na něj dívám. Chci mu povědět, že je mi to všechno líto. Také mu chci povědět, že mi na něm záleží. Že doufám, že přežije. Že já přežiju. Že ho znovu uvi- dím. Že své sourozence najdeme. Že se vrátíme domů.
Cítím ale, že to už ví. Takže nakonec neřeknu nic.
Dveře se otevřou a otrokáři vejdou dovnitř. Otočím se, že půjdu, ale Ben mě zatahá za zápěstí a já se na něj musím znovu podívat.
„Přežij,“ říká s naléhavostí umírajícího člověka. Dívám se na něj.
„Přežij. Pro mě. Pro tvoji sestru. Pro mýho bratra. Přežij.“
Ta slova zvoní ve vzduchu jako rozkaz a připadá mi, jako kdyby na mě mluvil táta, Benovými ústy. Úplně mě z toho zamrazilo. Před- tím jsem byla rozhodnutá přežít. Teď jako bych neměla na vybranou.
Otrokáři ke mně přistoupí a stojí za mnou.
Ben mě pustí a já se jim hrdě postavím čelem. Díky jídlu a spánku cítím nával síly a vzdorovitě na ně hledím.
Jeden z nich vyndá klíč. Nejdřív nechápu proč – ale pak si vzpo- menu: pouta. Mám je na sobě tak dlouho, že jsem na ně úplně za- pomněla.
Natáhnu ruce a on je odemyká. Jak je uvolňují a dávají pryč, za- žívám obrovský pocit úlevy. Mnu si zápěstí v místě, kde po nich zbyly kruhové otlačeniny.
Než do mě stačí strčit, vycházím z místnosti sama, chci mít tu výhodu. Vím, že mě Ben sleduje, ale nedokážu se otočit, nesnesla bych ten pohled. Musím být silná.
Musím přežít.
ŠESTNÁCT
Otrokáři mě vedou chodbou a jak procházím těmi nekonečnými, úzkými koridory, začínám slyšet tlumené dunění. Nejprve je skoro neznatelné. Jak se však blížíme, začíná to znít jako zvuk davu. Já- sajícího davu. Jsou slyšet i návaly pokřikování.
Zabočíme do další chodby a hluk začíná být jasnější. Ozve se ob- rovské burácení, následované duněním jako při zemětřesení. Vidím, jak se chodba chvěje. Jako by stovky tisíc lidí dupaly nohama.
Strčili mě doprava, do další chodby. Nemám ráda, jak do mě ti ot- rokáři strkají, zvlášť když mě vedou na smrt a mám obrovskou chuť se obrátit a jednoho z nich uzemnit. Nejsem ale ozbrojená a oni jsou větší a silnější, takže by to k ničemu nevedlo. Navíc musím šetřit síly.
Naposledy do mě strčí a chodba se otevírá. V dálce vidím ostré světlo, jako ze světlometů na stadionu, a hluk davu nabírá na neu- věřitelné hlasitosti, jako by to byl živý tvor. Chodba vede do vyso- kého a širokého tunelu. Světlo je čím dál jasnější a na chvíli si říkám, jestli nevycházíme na denní světlo.
Teplota se však nezměnila. Stále jsem v podzemí a vedou mě vstup- ním tunelem. Do arény. Myslím na to, jak mě táta vzal na baseballový zápas, hledali jsme svá místa, procházeli jsme stadiónem – jak jsme šli tunelem a náhle se před námi otevřel celý stadion. Stejný pocit mám, když vycházím ven, dolů po rampě. Tentokrát jsem však hvězdou zá- pasu já. Zastavím se a s úžasem se podívám kolem sebe.
Přede mnou je obrovský stadion, plný tisíců lidí. V jeho středu je ring ve tvaru osmihranu. Připomíná boxerský ring, ale namísto pro- vazů ho ohraničuje železný plot. Je vysoký asi pět metrů a obklopuje ring ze všech stran, jen střecha je otevřená. Připomíná mi ring ve tvaru klece, který dřív sloužil pro zápasy Ultimate Fighting Cham- pionship, jen větší. A tato klec, potřísněná krví a uvnitř pobitá ko- vovými hřeby vyčnívajícími dovnitř v odstupech dvou nebo tří metrů, očividně není určená pro sport – ale pro smrt.
Ozývají se kovové zvuky nárazu. Uvnitř ringu bojují nějací dva lidé, jeden z nich právě narazil do klece. Jeho tělo narazí do kovu, jen těsně mine jeden z kovových hřebů a dav propukne v jásot.
Ten menší ze dvou bojovníků, celý zkrvavený, se dezorientovaně odráží od stěny klece. Ten větší, obrovský, vypadá jako zápasník sumo. Je to Asiat a musí vážit aspoň dvě stě padesát kilo. Potom, co ten zápasník sumo hodil toho malého vyzáblého muže na klec, k němu vyrazí, popadne ho oběma rukama a zvedne ho snadno nad hlavu, jako by to byl jen nějaký panák. Obchází s ním pomalu kolem ringu a dav divoce jásá.
Hodí toho muže přes celý ring, ten narazí bokem do klece a znovu jen těsně mine další hřeb. Dopadne tvrdě na zem a nehýbe se.
Dav začne burácet, všichni vyskočí a začnou křičet.
„DORAŽ HO!“ slyším křičet jednoho z diváků v davu.
„ZABIJ HO!“ křičí další.
„ZNIČ HO!“
Tisíce lidí začaly křičet, dupat nohama na kovová sedadla a ten hluk je ohlušující. Sumo rozpřáhne ruce, vnímá všechno to skando- vání, pomalu chodí kolem dokola v ringu a užívá si tu chvíli. Jásání se stupňuje.
Sumo jde pomalu, zlověstně, přes celý ring k muži, který leží v bezvědomí, tváří k zemi. Když přijde blíže, náhle klekne jedním kolenem přímo na kříž toho muže. Když 250 kilogramů váhy do- padne na páteř toho muže a rozdrtí ji, ozve se ohavné křupání. V davu to zabručí a je jasné, že zlomil tomu muži záda.
Odvrátím zrak, nechci se na to dívat a je mi toho malého bez- branného muže hrozně líto. Říkám si, proč to nezastaví. Je jasné, že ten zápasník vyhrál.
Zřejmě ale nemají v úmyslu cokoli zastavit – a Sumo ještě ne- skončil. Popadne mužovo bezvládné tělo oběma rukama a hodí s ním přes celý ring. Muž narazí do klece a znovu se zhroutí na zem. Dav burácí. Jeho tělo dopadlo na zem v nepřirozené pozici a říkám si, jestli je mrtvý nebo ne.
Ten zápasník stále nemá dost. Zvedne ruce a pomalu obchází v ringu, zatímco dav skanduje. „SU-MO! SU-MO! SU-MO!“
Burácení nabírá na neuvěřitelné síle, potom Sumo ještě jednou pře- jde přes celý ring, zvedne nohu a pomalu tomu bezvládnému muži stoupne na krk. Stojí oběma nohama tomu muži na krku a drtí ho. Oči toho muže se široce otevřou a oběma rukama se snaží ty nohy shodit ze svého krku. Je to však marné a po několika vteřinách zápasu konečně přestal vzdorovat. Jeho ruce padnou bezvládně po jeho boku. Je mrtvý.
Dav vyskočí na nohy a začne burácet.
Sumo zvedá bezvládné tělo vysoko nad hlavu a hodí s ním přes celý ring. Tentokrát míří na jeden z vyčnívajících hřebů a tělo se na něj nabodává. Zasekává se na stěně klece, z břicha mu trčí hřeb a kape z něj krev.
Dav burácí ještě hlasitěji.
Prudce do mě strčí zezadu a já klopýtám do oslepujícího světla, dolů po rampě, do otevřeného stadionu. Když vstoupím dovnitř, je mi hned jasné, kde jsem: je to bývalý stadion Madison Square Gar- den. Teď je ovšem zchátralý, střecha se propadá, dovnitř proniká sluneční světlo a voda a sedadla jsou celá zrezivělá.
Dav si mě nejspíš všiml, protože se na mě všichni obracejí a sly- ším nedočkavý jásot. Podívám se lépe na jejich tváře, jak křičí a já-sají, a vidím, že jsou to všechno biooběti. Jejich tváře jsou rozteklé a deformované. Většina z nich je vyhublá na kost. Neznám nikoho, kdo by vypadal sadističtěji než oni, a je jich snad nekonečno.
Vedou mě dolů po rampě k ringu a když se k němu blížím, cítím na sobě upřené tisíce očí. Slyším posměšky a bučení. Zřejmě ne- mají rádi nováčky. Nebo se jim prostě nelíbím.
Vedou mě až k ringu a šťouchají mě směrem k žebříku na jedné jeho straně. Podívám se na Suma, který se na mě mračí z ringu. Po- dívám se na to mrtvé tělo, stále napíchnuté na stěně klece. Váhám: moc se mi dovnitř nechce.
Cítím hrubé šťouchnutí pistolí do zad a nemám jinou možnost, než vystoupit na první příčku žebříku. A další a další. Dav jásá a mně se podlamují kolena.
Jeden otrokář otevírá dveře ringu a já vkráčím dovnitř. Zabouchne je za mnou a i když se snažím být silná, ucuknu. Dav znovu jásá.
Dívám se kolem na stadion a snažím se někde zahlédnout Bree, Bena nebo jeho bratra – nebo nějakou přátelskou tvář. Žádné tu ale nejsou. Musím se přinutit, abych se podívala na druhou stranu ringu na svého protivníka. Sumo tam stojí a dívá se na mě z výšky. Usmívá se a potom při pohledu na mě propukne v smích. Jsem si jistá, že si myslí, že jsem snadná kořist. Nedivím se mu.
Sumo se ke mně obrátí zády a rozpřáhne ruce, dívá se na dav a touží po ovacích. Očividně ho netrápím a myslí si, že zápas už skončil. Už si užívá své nadcházející vítězství.
Najednou se mi v hlavě ozve tátův hlas:
Vždycky začni souboj jako první. Nikdy neváhej. Překvapení je tvoje nejsilnější zbraň. Souboj začne, když ho TY začneš. Pokud budeš čekat, až ho začne tvůj protivník, tak už jsi prohrála. První tři vteřiny souboje určujou jeho výsledek. Běž. BĚŽ!
Tátův hlas mi křičí v hlavě a nechávám se jím strhnout. Nepře- mýšlím nad tím, jak šílené to je, jak obrovskou převahu nade mnou má. Vím jen, že pokud nic neudělám, zemřu.
Nechám se nést tátovým hlasem, jako kdyby mé tělo řídil někdo jiný. Běžím přes ring přímo k Sumovi. Stále je ke mě otočený zády,
paže rozpřáhnuté, stále si užívá tu atmosféru. A teď, alespoň pro tento okamžik, je zranitelný.
Přebíhám přes ring, každá vteřina se zdá jako věčnost. Soustře- dím se na skutečnost, že na sobě stále mám vojenské boty s okova- nou špičkou. Udělám tři velké kroky a než se Sumo stačí vzpamatovat, vyskočím do vzduchu. Letím vzduchem, nechávám se unášet setrvačností, a pečlivě mířím zezadu na jeho levé koleno.
Čím větší jsou, tím tvrdší pád, slyším tátův hlas. Modlím se, aby měl pravdu.
Mám na to jen jeden pokus.
Kopu ho pod levé koleno veškerou silou, kterou mám. Cítím, jak okovaná špička mé boty naráží do měkkého masa a modlím se, aby to fungovalo.
K mému úžasu mu koleno vyletí dopředu a druhým kolenem do- padá na podlahu ringu, který se pod jeho váhou celý otřese.
Dav náhle začne burácet překvapením a nadšením, tohle očividně nečekali.
Největší chyba, kterou můžeš v souboji udělat, je někoho praštit a odejít pryč. Souboj nevyhraješ jedním kopem nebo úderem. Vy- hraješ ho jejich opakováním. Když ho kopneš, kopni ho znovu. A znovu. A znovu. Nepřestávej, dokud se nemůže zvednout.
Sumo se začíná obracet ke mně, s úžasem ve tváři. Nečekám. Napřáhnu se a dokonalým kopem z otočky ho trefuju přímo do
zátylku. Padá obličejem k zemi a tvrdě do ní naráží, znovu se pod jeho vahou třese. Dav burácí.
Znovu nečekám. Vyskočím vysoko a celou svou vahou mu za- bořím patu své boty do zad. Bez váhání se znovu rozpřáhnu a kopnu ho vší silou do spánku. Do měkké části. Kopu ho tam znovu a znovu a znovu. Brzy je celý od krve a rukou si začne chránit hlavu.
Dav úplně zešílel. Všichni vyskočili na nohy a začali křičet.
„ZABIJ HO!“ křičí. „DORAŽ HO!“
Já ale váhám. Pohled na to, jak tam jen bezvládně leží, ve mne budí výčitky. Vím, že by neměl – je to nemilosrdný zabiják – přes- to se však nemůžu přinutit k tomu ho dorazit.
A to byla velká chyba.
Sumo mého zaváhání využívá. Než se stačím vzpamatovat, na- táhne ruku a chytne mě za kotník. Jeho ruka je obrovská, neuvěři- telně obrovská, a chytil mě s ní za nohu, jako by to byla větvička. Jedním snadným pohybem mi zatáhne za nohu, roztočí mě a hodí mě přes celý ring.
Narazím do kovové klece a jen o pár centimetrů míjím jeden z hřebů, pak dopadnu na zem.
Dav jásá. Podívám se nahoru, jsem omráčená a točí se mi hlava. Sumo už vstal a běží na mě. Z obličeje mu teče krev. Nemůžu uvě- řit, že jsem to udělala. Nemůžu uvěřit, že je vůbec zranitelný. A teď bude pěkně naštvaný.
Překvapuje mě, jak je rychlý. V mžiku je skoro u mě, skáče do výšky a chce dopadnout přímo na mně. Pokud se rychle neuklidím z cesty, rozdrtí mě.
V poslední vteřině se skulím stranou a jen těsně se mu vyhýbám, dopadá tvrdě vedle mě a podlaha se třese tak divoce, až vyskočí a já vyletím do vzduchu.
Kutálím se pryč, dokud se nedostanu na vzdálenou stranu ringu. Rychle vstávám a Sumo se taky zvedá. Stojíme proti sobě na opač- ných stranách ringu a oba těžce dýcháme. Dav šílí. Nemůžu uvěřit, že jsem dokázala přežít tak dlouho.
Připravuje se na to, že se ke mně znovu rozběhne, a já zjišťuju, že mi došly všechny možnosti. Tady v ringu nemám kam jít, kde se schovat, především před takovým obrem. Jeden chybný pohyb a je se mnou konec. Moment překvapení mi vyšel. Teď už ale musím skutečně bojovat.
Najednou něco začne padat. Podívám se nahoru a vidím, že někdo něco otevřenou střechou hodil dolů do ringu. S velkým za- duněním dopadá mezi nás. Je to zbraň. Obrovská válečná sekera. Něco takového jsem nečekala. Asi je to jejich způsob, jak souboje vyrovnat a prodloužit zábavu. Sekera dopadla doprostřed mezi nás, oba k ní máme stejně daleko, asi tři metry.
Neváhám. Vyběhnu pro ni a s úlevou vidím, že jsem rychlejší než on. Dostávám se k ní první.
On je však rychlejší než jsem čekala a když se chci sehnout, abych sekeru sebrala z podlahy, cítím jeho obrovské ruce kolem svého hrudníku, a zvedá mě zezadu obrovským medvědím objetím. Zvedá mě vysoko, bez námahy, jako bych byla hmyz. Dav burácí.
Tiskne mě pevněji a pevněji, cítím, jak ze mě vytlačuje všechen vzduch, a myslím, že mi prasknou všechna žebra. Sekeru stále držím v rukou – ale k ničemu mi to není. Nemůžu hnout ani svými rameny.
Roztočí mě kolem dokola a hraje si se mnou. Na to dav reaguje a křičí nadšením. Kdybych tak mohla uvolnit svoje paže, mohla bych použít tu sekeru.
Ale nemůžu. Cítím, jak mé tělo opouští poslední zbytky vzdu- chu. Za další okamžik nebo dva se udusím. Štěstí se ode mě konečně odvrátilo.