KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
Slunce se začalo pomalu vytrácet z nebe a okolní svět se halil do šarlatu. Thor kráčel s Reecem, O’Connorem a Eldenem po cestě, která vedla rovnou do lesa Divokých. Thor nikdy v životě nebyl tak ostražitý. Teď už na to byli jenom oni čtyři. Erec zůstal v táboře, a oni se museli přenést přes vzájemné hašteření, protože teď potřebovali jeden druhého více než dřív. Než však vyrazili, Erec jim pověděl, že se nemají ničeho obávat, že zůstane v táboře připraven vyrazit a pokud by se dostali do problémů, bude na zavolání rychle u nich.
To Thora maličko uklidnilo.
Když se les přiblížil, Thor si všiml jeho zvláštního, exotického vzezření. Na zemi rostlo trní a jakési podivné plody. Větve stromů byly celé zkroucené, prastaré a mnohdy zapletené do sebe tak, že se chlapci museli často shýbat a prolézat pod nimi. Místo listí rostly na větvích velké trny, které trčely do všech stran. Na některých místech visely z větví nažloutlé liány. Thor udělal chybu, když se k jedné z nich natáhl, aby ji odstrčil z výhledu, protože jakmile se jí dotkl, zjistil, že je to ve skutečnosti had. Thor zaječel a v poslední chvíli uskočil z hadova dosahu.
Čekal, že se mu ostatní začnou smát, ale vypadalo to, že i oni jsou vším kolem vyvedení z míry. Všude kolem se ozývaly neznámé zvuky exotických zvířat. Některé byly hrdelně hluboké a jiné pisklavě vysoké. Některé se ozývaly z velké dálky, jiné zase přímo u jejich uší. Soumrak nabral na rychlosti, když se ponořili do lesního porostu. Thor si byl více než jistý, že budou každým okamžikem přepadeni. Jak obloha tmavla, bylo stále těžší a těžší rozpoznat rysy tváří jeho druhů. Uchopil jílec svého meče tak pevně, že mu zbělely klouby na prstech. Druhou ruku držel připravenou na svém praku. Ostatní svírali své zbraně úplně stejně křečovitě jako on.
Thor si přál, aby dokázal být silný, sebejistý a odvážný, takový, jaký by řádný rytíř měl být. A takový jak mu to říkal Erec. Bylo lepší čelit smrti už teď, než žít celý život ve strachu z ní. Pokoušel se bojovně vysouvat bradu a neohroženě postupovat dál. Dokonce prodlužoval kroky a dostal se tak několik metrů před ostatní. Jeho srdce divoce bilo, ale on se přesto dál snažil čelit svému strachu.
„Kvůli čemu tu vlastně hlídkujeme?“ zeptal se Thor.
Jakmile to dořekl, uvědomil si, že to byla hloupá otázka a očekával, že se do něj Elden za to okamžitě pustí.
Ke svému překvapení mu však jedinou odpovědí zůstalo ticho. Ohlédl se a uviděl široce vykulená bělma Eldenových očí. Uvědomil si, že ten se bojí snad ještě více než on. To Thorovi alespoň dodalo trošku sebevědomí. Thor byl mladší a slabší než Elden, ale přece jen se tomu strachu tolik nepoddával.
„Kvůli nepříteli, řekl bych,“ odpověděl nakonec Reece.
„A kdo to je?“ zeptal se Thor. „Jak vypadá?“
„Je tu spousta různých nepřátel,“ řekl Reece. „Teď jsme v Divočině. Jsou tu celé národy barbarů a taky všechny možné druhy příšer.“
„Ale jaký je účel naší hlídky?“ zeptal se O’Connor. „Co můžeme tímhle dokázat? I když zabijeme jednoho nebo dva, zastaví to ten milion, který stojí za nimi?“
„Nejsme tady, abychom je zadrželi,“ řekl Reece. „Jsme tu proto, aby o nás, jménem našeho krále, věděli. Aby viděli, že se nemají ke Kaňonu přibližovat příliš blízko.“
„Myslím, že by dávalo větší smysl, nechat je ať se zkusí dostat na druhou stranu a vyřídit je až poté, co se jim to povede,“ řekl O’Connor.
„Ne,“ řekl Reece. „Je lepší, když je odstrašíme už tady a oni se ani nepřiblíží. To je důvod pro tyto hlídky. Alespoň to moji starší bratři tak říkají.“
Thorovo srdce divoce tlouklo, když pokračovali hlouběji do lesa.
“Jak daleko bysme měli jít?“ zeptal se Elden, který promluvil toho večera vůbec poprvé. Hlas se mu chvěl.
„Nepamatuješ si, co říkal Kolk? Musíme vzít červený prapor a vrátit se s ním zpátky,“ řekl Reece. „To bude náš důkaz, že jsme jako hlídka vykonali dost.“
„Nikde jsem žádnou vlajku neviděl,“ řekl O’Connor. „Vlastně nevidím skoro nic. Jak se dostaneme zpátky?“
Nikdo neodpověděl. Thor zrovna myslel na to samé. Jak můžou najít červenou vlajku uprostřed noci? Začínal si říkat, jestli tohle celé není nějaká finta, cvičení, další z psychologických her, které Legie s chlapci hrála. Potom znovu pomyslel na Erecova slova o mnoha nepřátelích přímo u dvora. Najednou měl z téhle výpravy jen a jen špatný pocit. Kam je to poslali?
Najednou se ozval ostrý, píštivý skřek, následovaný zvukem lámajících se větví. Něco velkého se blížilo a chystalo se zkřížit jim cestu. Thor tasil svůj meč a stejně s ním tak učinili i ostatní. Zvuk tasených mečů, kovu otírajícího se o kov, naplnil na vteřinu prostranství. Chlapci stáli s meči napřaženými před sebou a nervózně těkali pohledy do všech směrů.
„Co to bylo?“ vykřikl Elden vysokým hlasem plným strachu.
Zvíře znovu přeběhlo přes cestu v opačném směru a tentokrát měli možnost si jej na vteřinku prohlédnout.
Thorovy paže se uvolnily jakmile zvíře spatřil.
„Je to jenom jelen,“ řekl s ohromnou úlevou. „Nejdivnější jelen, jakého jsem kdy viděl, stejně pořád jenom jelen.“
Reece se nutil do smíchu, jako by sám sobě chtěl dodat ztracenou odvahu. Jeho hlas teď zněl příliš dospěle na to, kolik mu bylo let. Když to Thor slyšel, došlo mu, že to byl smích budoucího krále. Byl rád, že tu s ním jeho přítel teď byl. A potom se začal smát taky. Všechen ten strach byl úplně k ničemu.
„Nevěděl jsem, že se tvůj hlas může takhle krásně lámat, když se bojíš,“ rýpnul si Reece do Eldena a znovu se rozesmál.
„Kdybych viděl kde jsi, tak bych ti pěkně namlátil,“ řekl Elden.
„Já tě vidím dobře,“ řekl Reece. „Tak to pojď zkusit.“
Elden se na něj zamračil, ale neodvážil se udělat ani krok. Místo toho zasunul meč zpátky do pochvy, stejně jako ostatní. Thor Reece obdivoval za to, že dával Eldenovi za vyučenou. Elden pošťuchoval všechny kolem sebe a zasloužil si, aby mu někdo oplácel stejnou mincí. Obdivoval Reece pro jeho nebojácnost, protože, koneckonců, i on byl dvakrát menší než Elden.
Thor konečně cítil, že napětí, provázející celou tuhle noční výpravu, trochu povolilo. Měli za sebou první kontakt, ledy byly prolomeny a oni pořád ještě dýchali. Také se zaklonil a smál se stejně jako ostatní, čistě jenom z radosti, že je naživu.
„Jen se směj, ty vetřelče,“ řekl Elden. „Uvidíme, kdo se bude smát naposled.“
Já se nesměju tobě, to Reece, pomyslel si Thor. Mně se prostě jenom ulevilo, že pořád ještě žiju.
Neobtěžoval se však cokoliv říkat nahlas. Stejně věděl, že cokoliv by řekl, by stejně nemělo na Eldenovu nenávist k němu pražádný vliv.
„Dívejte!“ zakřičel najednou O’Connor. „Támhle!“
Thor se ohlédl, ale v sílící temnotě nebyl schopen rozpoznat, na co chlapec ukazuje. Potom to ale najednou uviděl : vlajka Legie visící z jedné z větví.
Všichni čtyři se k ní rozběhli.
Elden je však všechny předběhl, když je jednoho po druhé hrubě odstrkoval z cesty.
„Ta vlajka je moje,“ křičel.
„Já jsem jí viděl první!“ křil na něj O’Connor.
„Ale já jí první seberu a já budu ten, kdo jí přinese zpátky!“ nedal se Elden.
Thor zuřil. Nechápal, co to do Eldena zase vjelo. Potom si ale vzpomněl, jak Kolk říkal, že ten, kdo přinese vlajku, bude odměněn a došlo mu, proč se do toho Elden pustil s takovou vervou. Ale to hromotluka přece nijak neomlouvalo. Měli pracovat jako tým, družina, a ne každý sám za sebe. Elden se ukázal v pravých v barvách. Nikdo další se pro vlajku tak nedral, ba dokonce aby u toho odstrkoval ostatní z cesty. Díky tomuhle Thor nenáviděl Eldena ještě víc.
Když odstrčil O’Connora, dal se Elden do sprintu, a než ostatní stačili zareagovat, měl před nimi několik kroků náskok a jako první popadl vlajku.
Když to udělal, listí na zemi kolem něj explodovalo. Zvedla se obrovská síť, která chytila Eldena uvnitř a ten i s vlajkou teď visel chycený a hlavou dolů metr nad zemí. Houpal se sem tam a zmítal se u toho úplně stejně jako zvíře, které bylo právě chycené do pasti.
„Pomoc! Pomoc!“ křičel vyděšeně.
Všichni zpomalili do kroku a uvolněně se k němu přiblížili. Reece se začal smát.
„Takže kdo je teď za zbabělce, hm?“ zařičel Reece pobaveně.
„Co si to dovoluješ, ty malá kryso,“ křičel lapený. „Až se z toho dostanu, tak tě zabiju!“
„Ale nepovídej?“ odsekl Reece. „A kdy k tomu dojde?“
„Sundejte mě dolů!“ křičel Elden a zuřivě sebou házel v síti. „To je rozkaz!“
„Ah, takže odteď jsi náš velitel, že?“ vyprskl Reece znovu smíchy.
Reece se otočil a podíval se na Thora.
„Co myslíš?“ zeptal se Reece.
„Myslím, že nám dluží omluvu,“ řekl O’Connor. „Především Thorovi.“
„Souhlasím,“ řekl Reece. „Povím ti, co teď bude,“ obrátil se zpátky k Eldenovi. „Omluv se a udělej to tak, aby to znělo hezky a upřímně. Já si potom rozmyslím, jestli tě odříznu, nebo ne.“
„Omluvit se?“ opakoval Elden zděšeně. „Ani za milion sluncí.“
Reece se otočil na Thora.
„Možná bysme tady toho lumpa měli prostě nechat přes noc. Bude z něj skvělá svačina pro zvířata. Co myslíš?“
Thor se široce usmál.
„Myslím, že je to skvělý nápad,“ řekl O’Connor.
„Počkat!“ zapištěl Elden.
O’Connor se natáhl a vyškubl vlajku Eldenovi z ruky.
„Vypadá to, žes nakonec vůbec nebyl u vlajky první,“ řekl O’Connor.
Potom se všichni tři otočili a odcházeli.
„Ne! Počkat!“ křičel Elden. „Nemůžete mě tady nechat! To neuděláte!“
Chlapci se ale ani neohlédli.
„Omlouvám se!“ začal Elden vzlykat. „Prosím! Omlouvám se!“
Thor se zastavil, ale O’Connor s Reecem pokračovali dál. Potom se ale zastavil i Reece.
„Co to děláš?“ zeptal se Reece Thora.
„Nemůžeme ho tady nechat,“ řekl Thor. I když ho Elden k smrti nenáviděl, stále to nestačilo k tomu, aby ho tu Thor jenom tak nechal.
„Proč ne?“ zeptal se Reece. „Dostal se do toho sám.“
„Kdybys byl v té síti ty,“ přidal se O’Connor, „tak by tě tu s radostí nechal. To si doufám uvědomuješ. Takže proč bys to ty měl udělat jinak?“
„Uvědomuju,“ řekl Thor. „Ale to ještě neznamená, že se budu chovat stejně jako on.“
Reece si položil ruce v bok a povzdechl si. Potom se naklonil k Thorovi a něco mu šeptal.
„Nechtěl jsem ho tam nechat celou noc. Možná jenom půl noci. Ale máš pravdu. Pokud ho neodříznem, tak se pravděpodobně pomočí anebo dostane infarkt. Ale i tak jsi příliš hodný. To je problém,“ řekl Reece a položil Thorovi ruku na rameno. „Ale právě proto jsem rád, že jsem tvůj přítel.“
„Stejně jako já,“ řekl O’Connor a položil Thorovi ruku na druhé rameno.
Thor se otočil, došel k síti, natáhl se tak vysoko jak jen mohl a odřízl hlavní lano.
Elden vzápětí s žuchnutím přistál na zemi. Okamžitě se vyškrábal na nohy a serval ze sebe síť. Potom začal zběsile prohledávat zem.
„Můj meč!“ křičel. „Kde je můj meč?“
Thor se podíval na zem, ale bylo příliš tma na to, aby bylo možné něco vidět.
„Musel zaletět někam dál do křoví, když tě to zvedlo nad zem,“ odpověděl Thor.
„Ať je kde je, tady není,“ řekl Reece. „Nemáš šanci ho najít.“
„Ale ty to nechápeš,“ bránil se Elden. „Jde o Legii. Je tu přece jenom jedno nejdůležitější pravidlo. Nikdy nenechávej svoji zbraň nepříteli. Nemůžu se vrátit bez meče. Mohli by mě za to i vyhnat!“
Thor se otočil kolem dokola a znovu prohledával zem. Potom hledal v okolním porostu, hledal úplně všude. Nikde po Eldenově meči ale nebylo ani stopy. Reece a O’Connor tam prostě jenom stáli a ani se neobtěžovali podívat se pod nohy.
„Je mi líto,“ řekl Thor. „Nevidím ho.“
Elden také důkladně pročesal blízké okolí. Teprve potom uznal, že to nemá cenu.
„Je to tvoje vina,“ ukázal na Thora. „Tys nás dostal do týhle kaše!“
„To jsem teda nedostal,“ odpověděl Thor. „To ty. Ty ses rozeběhl pro tu vlajku. Ty jsi nás odstrkoval z cesty. Jediný koho můžeš obviňovat, jsi ty sám.“
„Nesnáším tě!“ zařval Elden.
Hned poté se vrhnul na Thora, chytil jej za kroužkovou košili a srazil k zemi. Jeho váha Thora zaskočila. Pokusil se odkulit stranou, ale Elden to očekával a znovu jej přišpendlil k zemi. Byl příliš velký a silný, a bylo příliš těžké si ho udržet od těla.
Najednou ale síla Eldenových paží povolila. Thor uslyšel zvuk čepele tasené z pochvy, podíval se nad sebe a uviděl Reece, jak stojí nad Eldenem a špičku svého meče mu tiskne ke krku.
O’Connor se natáhl, podal Thorovi ruku a rychle jej postavil zpátky na nohy. Všichni tři se potom podívali na Eldena, který zůstával v polokleku s Reecovým mečem na ohryzku.
„Dotkneš se mého přítele ještě jednou,“ řekl smrtelně vážně Reece Eldenovi, „a ujišťuju tě, že tě zabiju.“
KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
Thor, Reece, O’Connor, Elden a Erec seděli na zemi kolem plápolajícího ohně. Všichni byli zadumaní a nemluvili. Thor byl překvapený, že může být letní noc takhle chladná. To bylo tím kaňonem. Chladný vítr se jím takřka neustále proháněl, mísil se s mlhou, kterou ale nikdy nedokázal zcela rozfoukat. Výsledek byl, že tu bylo vlhko a zima. Thor se naklonil kupředu a mnul si ruce nad ohněm. Stejně se ale nemohl pořádně zahřát.
Thor žvýkal kousek sušeného masa, které si mezi sebou všichni podávali. Bylo tuhé a přesolené, ale byla to výživa. Erec mu cosi podal. Thor ucítil v ruce jemný kožený měch, ve kterém byla nějaká tekutina. Měch překvapivě poměrně těžký. Zvedl jej k ústům a vstříkl si tekutinu do pusy. Příliš mnoho. Vůbec poprvé té noci ale pocítil teplo.
Všichni tiše seděli a hleděli do plamenů. Thor byl stále ještě napjatý. Na téhle straně Kaňonu, vlastně tedy na nepřátelském území, měl pocit, že jsou na hlídce prakticky neustále, a divil se, jak může Erec vypadat tak klidný. Opravdu, jako by seděl u svého domu na své vlastní zahradě. Alespoň, že už byli zpátky z Divočiny, u Ereca a u ohně, který prohříval alespoň duši, když už ne tělo. Erec sledoval linii lesa, pozorný ke každému zvuku, který se z něj ozval, avšak zároveň klidný a relaxovaný. Thor věděl, že pokud by hrozilo nějaké nebezpečí, Erec by je dokázal ochránit.
Thor spokojeně patřil do ohně, a když se rozhlédl kolem, viděl, že ostatní činí to samé. Pouze Elden neustále vrhal mrzuté pohledy zpátky k lesu. Jeho povýšené způsoby ho po událostech toho dne naprosto opustily, a teď tu seděl zatrpklý a bez meče. Velitelé mu nikdy takovou chybu neodpustí, ba dost možná hrozí, že bude Elden z Legie vyloučen jakmile se vrátí zpátky. Přemýšlel, jak by Elden na takovou situaci reagoval. Měl tušení, že by se jistě jen tak snadno nevzdal, že jistě už teď měl v záloze nějaký plán, pojistku, trumf čekající v rukávu. Thor si byl jistý, že cokoliv oním trumfem je, nebude to pro něj nic dobrého.
Thor se otočil k Erecovi a sledoval jeho pohled, který teď směřoval na vzdálený jižní obzor. Přímo nad ním se táhla do dáli linka slabé, načervenalé záře a prosvěcovala onu část nočního nebe. Thor přemýšlel.
„Co je to?“ zeptal se nakonec Ereca. „Ta záře? Ta na kterou se pořád díváš?“
Erec byl dlouhou chvíli zticha. Jediným zvukem byl neustále šumící vítr. Nakonec rytíř, aniž by se k tazateli otočil, odpověděl: „Goralové.“
Thor si vyměnil vystrašený pohled s ostatními. Sevřel se mu žaludek. Goralové. Tak blízko? Mezi nimi teď nebylo nic než lesy a pás planiny. Teď už tu nebyl žádný Kaňon, který by je odděloval a držel je v bezpečí. Celý svůj život poslouchal příběhy o těch krvelačných barbarech, kteří žili mimo Prsten v Divočině a jejichž jedinou ambicí bylo zaútočit na Prsten. A teď mezi nimi žádný kruh Prstenu už nebyl. Nemohl uvěřit, kolik jich tam asi musí být. Zdálo se, že je to obrovská, spící armáda.
„Nebojíš se?“ zeptal se Thor Ereca.
Erec zakroutil hlavou.
„Goralové se pohybují pospolu. Jejich armáda táboří v té oblasti každou noc. Už několik let. Na Kaňon zaútočí pouze tehdy, když se jim podaří zmobilizovat svou armádu úplně celou, aby mohli zaútočit jako jeden celek a v plné síle. Ale ani tak se toho neodváží. Moc Meče funguje jako štít a oni dobře vědí, že se přes něj nemůžou dostat.“
„A proč tam tedy táboří?“ zeptal se Thor.
„Je to jejich způsob zastrašování nepřítele. A příprav. Mnohokrát se v minulosti už stalo, za časů našich otců, že plnou silou zaútočili na Kaňon. Ale za mého života se to nestalo nikdy.“
Thor vzhlédl k temnému nebi, díval se na žluté, modré a oranžové hvězdy, které poblikávaly vysoko nad jejich hlavami, a přemýšlel. Tahle strana Kaňonu byla plná nočních můr a vlastně taková byla po celý jeho život. Ta myšlenka jej naplnila strachem, ale snažil se ji zase rychle vytlačit z mysli ven. Teď byl členem Legie a měl by se podle toho chovat.
„Nedělej si starosti,“ řekl Erec, jakoby mu četl myšlenky. „Nezaútočí, dokud máme Meč Osudu.“
„Držel jsi jej někdy v rukou?“ zeptal se Thor Ereca s náhlou zvědavostí. „Ten meč?“
„Samozřejmě, že ne,“ odsekl Erec příkře. „Nikdo se ho nesmí ani dotknout. Jenom král a jeho následovník tvoří výjimku.“
Thor se na něj zmateně podíval.
„Tomu nerozumím. Proč?“
Reece si odkašlal.
„Smím?“ vložil se do hovoru.
Erec kývnul na souhlas.
„K meči se pojí jedna legenda. Ve skutečnosti jej ještě nikdy nikdo nepozvedl. Legenda říká, že pouze jediný muž, ten, kterého si meč sám zvolí, bude schopen jím vládnout. Pouze král se o to smí pokusit. Nebo někdo z králových následovníků, pokud je král již jmenoval. Takže meč stále prodlívá na svém podstavci a čeká.“
„A co současný král? Tvůj otec?“ zeptal se Thor. „Nezkoušel to?“
Reece sklopil oči.
„Jednou to zkusil. V den, kdy jej korunovali králem. Tak nám to alespoň říkal. Ale nedokázal jej zvednout. Takže meč je nadále na svém místě a straší otce jako noční můra. Otec ho nenávidí. Skoro, jakoby to byla živá věc.“
„Když se objeví vyvolený,“ dodal Reece,“osvobodí Prsten od všech nepřátel a povede nás na obrovskou výpravu. Takovou, jakou si teď ani nedokážeme představit. Všechny války potom skončí.“
„Pohádky a nesmysly,“ přerušil ho Elden. „Ten meč nikdo nikdy nezvedne. Je příliš těžký. Není to jednoduše možné. A žádný ‚vyvolený‘ neexistuje. Jsou to jenom žvásty. Legenda byla vymyšlena jenom proto, aby poddaní pokorně dál pracovali a čekali na svého ‚vyvoleného‘. Legenda má jednoduše posílit vliv rodu MacGilů. Moc dobře se jim hodí do krámu.“
„Zavři klapačku, kluku,“ zasyčel Erec. „O svém králi budeš vždy a všude mluvit s respektem.“
Elden sklopil poníženě zrak.
Thor o všem přemýšlel a snažil se to pochopit. Bylo toho trochu moc najednou. Celý život snil o tom, že uvidí Meč Osudu. Slyšel příběhy o jeho dokonalém tvaru. Prý byl vykován z nějakého kovu, který nikdo neznal a byl nabitý silnou magií. Dále Thor přemýšlel, co by se stalo, kdyby neměli meč, který by je ochraňoval. Byla by potom královská armáda rozprášena Impériem? Thor se znovu zadíval na ohni ozářený obzor. Zdálo se, že se rozkládají do nekonečna.
“Byl jsi někdy tam venku?” zeptal se Thor Ereca. “Tam daleko venku? Za lesem? V Divočině?”
Ostatní se shodně podívali na Ereca a Thor se nemohl dočkat, jaká přijde odpověď. Erec se díval v tichosti dlouhou dobu do plamenů. Tak dlouho, že už si Thor začínal říkat, že odpověď asi vůbec nepřijde. Doufal, že jeho otázka nebyla příliš vtíravá. Byl hluboce vděčný, že může být s Erecem, a nechtěl si své dobré postavení v jeho očích žádným způsobem pošlapat. Také si už nebyla zcela jistý, jestli chce onu odpověď opravdu slyšet.
V okamžiku, když už se Thor nadechoval, aby svou otázku vzal zpátky, Erec odpověděl:
„Ano,“ řekl vážně.
To jediné slovo zůstalo viset ve vzduchu ještě notnou chvíli a způsob, kterým jej Erec vyřkl řekl Thorovi vše, co chtěl vědět.
„Jaké to tam venku je?“ zeptal se O’Connor.
Thorovi se ulevilo, že nebyl jediný zvědavec, který se vyptává.
„Je to celé kontrolované velkou krutou říší,“ řekl Erec. „Ale celý ten kraj je široký a rozmanitý. Je tam země divochů. Země otroků. Potom také země příšer. Takových, jaké si ani nedovedete představit. Jsou tam pouště, hory a vysočiny, táhnou se daleko kam až můžeš dohlédnout. Jsou tam rozsáhlé bažiny a také obrovský oceán. Je tam země druidů a taky země draků.“
Thor vykulil oči.
„Draci?“ zeptal se překvapeně. „Myslel jsem, že jsou vymyšlení.“
Erec se na něj smrtelně vážně podíval.
„Ujišťuji tě, že nejsou. A jejich země je místo, na které nikdy jít nechceš. Dokonce i Goralové se bojí tam chodit.“
Thor při té myšlence polknul. Nedokázal si představit, že by se měl vypravit tak daleko do neprozkoumaného světa. Divil se, jak se Erecovi podařilo dostat se zpátky živý. Řekl si, že se ho na to někdy musí zeptat.
Vlastně tu byla velká spousta otázek, které chtěl Thor Erecovi položit. Zajímalo ho ono obávané impérium, kdo mu vládne, proč se pořád snaží je napadnout, kdy Erec vyrazil na své cesty, kdy se z nich potom zase vrátil. Ale jak teď tak seděl a zíral do ohně, noc byla stále chladnější a temnější, a se všemi těmi otázkami, které mu vířily v hlavě, se Thorovi začínaly klížit oči. Teď nebyl ten správný čas na další rozpravy.
Namísto toho se nechal zvolna ukolébat spánkem. Položil si hlavu na zem a než definitivně zavřel oči, podíval se ještě na tu cizí zemi kolem sebe a přemýšlel kdy, a jestli vůbec, se ještě někdy vrátí domů.
*
Thor otevřel oči a chvíli nevěděl, kde je a jak se sem dostal. Podíval se kolem sebe a zjistil, že všude leží mlha tak hustá, že téměř nevidí na špičky vlastních bot. Otočil se a spatřil úsvit, který se právě rozhořel nad Kaňonem. Někde daleko na druhé straně byla jeho domovina. A on byl pořád na téhle straně propasti, na té špatné. Jeho srdeční tep se zrychlil.
Thor se podíval na most a zjistil něco divného. Most byl prázdný. Celé tohle místo vlastně vypadalo najednou zničené. Nerozuměl co se tu dělo. Když se díval na most, jeho dřevěné trámy najednou začaly odpadávat. Jeden za druhým, jako domino. Během chvilky se celý most zřítil dolů do propasti, jejíž dno bylo tak hluboko, že ani jednou neslyšel, jak trámy dopadly.
Thor polknul a otočil se, ve snaze najít ostatní. Nikdo z nich ale nebyl na dohled. Neměl nejmenší tušení, co si teď počít. Zůstal tu trčet. Sám na druhé straně Kaňonu a bez žádné cesty zpátky. Nedokázal pochopit, kam se všichni poděli.
Najednou něco uslyšel. Otočil se a podíval se směrem k lesu. To, co slyšel, byl pohyb. Postavil se na nohy a šel za tím zvukem. Nohy se mu začaly bořit do měkké země. Když se dostal blíže, spatřil síť, která byla zavěšena na nízké větvi. V ní byl chycený Elden a neustále se otáčel dokola, až větev praskala námahou.
Najednou odněkud přiletěl veliký sokol. Jeho peří bylo stříbrné a pouze středem hlavy se mu táhl jemný černý pruh, až k zobáku. Pták se natáhl do sítě, klovl Eldena do oka a vytrhl jej. Potom se i s okem visícím z jeho zobáku otočil k Thorovi.
Thor se chtěl odvrátit, ale nemohl. Navíc, jakmile si uvědomil, že Elden je mrtvý, les kolem ožil aktivitou. Ze všech směrů se vyřítili Goralové. Obrovští, oblečení pouze do bederních roušek, s širokými, dobře vyvinutými hrudními svaly a třemi nosy umístěnými v trojúhelníkovém obličeji, jemuž dominovaly dva dlouhé, klům podobné zuby. Divoši se se syčením hnali směrem k Thorovi. Při tom zvuku mu vstávaly vlasy na hlavě hrůzou. Neměl se ani kam ukrýt. Sáhl k opasku, aby tasil meč, ale zjistil, že u něj žádný nevisí.
Thor začal křičet.
Najednou se posadil a těžce dýchaje se zmateně rozhlížel do všech směrů. Všude kolem něj bylo ticho. Opravdové ticho, ne ono ticho z jeho snu.
Vedle něj spali v matném světle přicházejícího úsvitu Reece, O’Connor a Erec. Žhavé uhlíky po včerejším ohni už téměř dohořely. A po zemi poskakoval sokol. Otočil se a natočil hlavu, aby na Thora dobře viděl. Byl veliký, stříbrný, s černým pruhem, který se mu táhnul po hlavě směrem k zobáku. Chvíli na něj bez pohnutí zíral. Díval se mu přímo do očí. Potom vykřikl. Ten zvuk Thora rozechvěl, protože si uvědomil, že toho samého sokola viděl ve svém snu.
Potom si uvědomil, že ten pták je možná vzkaz, a že jeho sen byl víc než jenom obyčejný sen. Něco bylo v nepořádku. Cítil slabou vibraci, která mu stoupala po zádech a dále po rukou.
Rychle se postavil a rozhlédl se kolem ve snaze zjistit, co by to mohlo být. K jeho sluchu nedoléhalo nic neobvyklého, všechno se zdálo být tak, jak to být mělo. Most byl stále na svém místě a vojáci na něm stále v hojném počtu drželi hlídku.
Co se to děje? přemýšlel.
A pak si uvědomil co je špatně. Jeden z nich chyběl. Elden.
Nejprve si Thor pomyslel, že je Elden opustil a vydal se sám zpátky přes most na druhou stranu Kaňonu. Možná byl natolik zahanbený ztrátou svého meče, že se rozhodl Legii nadobro opustit.
Potom se ale Thor podíval k lesu a všiml si, že je mech čerstvě sešlapaný. Díky ranní rose byly jasně vidět stopy vedoucí k lesu. Neměl nejmenší pochyby, že stopy patří Eldenovi. Ten se totiž nevrátil, naopak, vydal se znovu do lesa. Sám. Možná aby si odskočil. Anebo, uvědomil si s hrůzou Thor, aby našel svůj meč.
Bylo hloupé jít tam jenom tak sám a jasně to vypovídalo o tom, jak zoufalý Elden musí být. Thorovi bylo okamžitě jasné, že tam hrozí velké nebezpečí a že Eldenův život je teď v sázce.
V tom okamžiku sokol vykřikl, jako by chtěl Thorovy domněnky potvrdit. Potom se náhle odrazil a vzlétl přímo proti Thorově tváři. Ten dokázal uhnout hlavou jen tak tak, aby jej dravcovy pařáty těsně minuly. Pták odlétal pryč.
Thor se okamžitě pustil do akce. Bez přemýšlení, aniž by si pořádně uvědomoval co dělá, vyrazil okamžitě mílovými kroky po stopě k lesu.
Neměl čas ani na to, aby dostal strach sám o sebe. Že se řítí sám do lesa rovnou do Divočiny. Kdyby měl chviličku, aby mohl zastavit a přemýšlet do jakého bláznovství se to právě pouští, zůstal by pravděpodobně přimražen stát na místě, anebo by jej rozklepala panika. Namísto toho však nechal své tělo pouze reagovat na skutečnost, že Elden někde nutně potřebuje pomoc. Běžel a běžel úplně sám hlouběji a hlouběji do lesa, který začínalo matně osvětlovat světlo rozbřesku.
„Eldene!“ křičel za běhu.
Nevěděl proč, ale z nějakého důvodu si byl jistý, že Eldenovi jde o život. Možná by se o to nemusel vůbec starat, vzhledem k tomu jak Elden nakládal s ním, ale nedokázal si pomoci. Musel se o to starat. Pokud by se v této situaci nacházel on sám, Elden by pro něj dozajista nepřišel. Bylo šílené vydávat v sázku vlastní život kvůli někomu, kdo by pro něj nehnul prstem a kdo by ho ve skutečnosti viděl mrtvého docela rád. Ale ani tak nemohl konat jinak. Nikdy předtím tenhle pocit neměl. Pocit, kdy jeho smysly doslova řvaly, že musí urychleně reagovat a jednat. Reagovat na něco, o čem ale vlastně zároveň neví, co to přesně je. Nějakým způsobem se měnil a zatím se mu nedařilo se mu porozumět jakým. Cítil, jako by jeho tělo začínalo být kontrolováno nějakou novou záhadnou silou. Bylo to znepokojující. Neměl rád, když se věci vymykaly jeho kontrole. Nebo možná prostě jenom bláznil? Nepřehání to náhodou trochu? Je celý ten pocit jenom výsledkem zmateného snu? Možná by se měl prostě otočit a běžet zpátky.
Ale přesně to neudělal. Nechal nohy, aby jej dál nesly a svým pochybám ani strachu nevěnoval výraznější pozornost. Běžel a běžel dokud neměl pocit, že jeho plíce hoří.
Uprostřed pohybu se Thor náhle podíval do strany a to, co tam uviděl, jej na místě zmrazilo. Stál v předklonu, snažil se znovu popadnout dech a nebyl si ani trochu jistý, jestli jej nešálí zrak. To, co viděl, by totiž stačilo, aby se kterýkoliv ostřílený válečník vydal na zoufalý úprk.
Na lesní mýtině před ním stál Elden, v ruce držel svůj krátký meč a zíral na příšeru, která se nepodobala ničemu, co kdy Thor viděl. Bylo to strašlivé stvoření. S dobrými dva a půl metry je oba převyšovala a do šířky zabírala prostor asi jako čtyři dospělí muži. Teď pozvedla dlouhé svalnaté paže, zakončené třemi dlouhými prsty, které byly ozbrojené ostrými drápy. Na hlavě měla příšera čtyři rohy, dlouhou čelist a široké čelo, pod kterým matně žhnuly dvě velké žluté oči. Zuby byly zakroucené jako kly. Démon se nadechl a zařval.
Tlustý strom za ním, bezpochyby stovky let starý, při tom zvuku puknul. Polovinou kmene se rozšklebila dlouhá rána.
Elden stál naprosto zkoprnělý hrůzou. Meč mu vypadl z ruky a zem pod ním byla mokrá.
Vrčící a slintající nestvůra vykročila pomalu a sebejistě směrem k Eldenovi.
Thor byl zasažen strachem též, ale na rozdíl od Eldena jej hrůza naštěstí ještě nestačila znehybnit. Z nějakého důvodu strach spíše zvyšoval citlivost jeho smyslů a naplňoval jej životní silou. Najednou byl, ze všech vjemů, které okolní les nabízel, schopen vnímat pouze pozici a přesné pohyby příšery a Eldena. Na ty se do sebemenších detailů zaměřil. Také mnohem silněji než dříve vnímal vlastní tělo, jeho držení a napětí ve svalech. Dokonce cítil i vlastní zbraně, jako by byly jeho součástí.
Thor vystřelil do akce. Zaútočil přímo kupředu, rovnou mezi Eldena a nestvůru. Ta, v reakci na zvrat událostí, znovu zběsile zařvala. Thor mohl už z dálky cítit, že její dech je žhavý jako roztavené železo. Při tom zvuku se mu zježily vlasy na zátylku a nechybělo mnoho aby se otočil a utíkal zase pryč. Jeho vnitřní hlas ale opakoval Erecova slova, že musí být silný. Že musí být nebojácný. Že musí za všech okolností zůstat klidný. A že v žádném případě teď nesmí couvnout.
Thor pozvedl svůj meč a s využitím rychlosti, kterou získal tím rozběhem, jej vrazil příšeře mezi žebra, ve snaze trefit se do srdce a rychle to skoncovat.