„Mě nezajímá, která vlna tě sem přinesla. Jenom tě chci varovat, než si v hlavě vytvoříš příliš mnoho nadějí. Gwendolyn je moje.“
Thor se na něj šokovaně podíval. Jeho? Nevěděl co na to říct.
„Náš sňatek byl domluven už když jsme se narodili,“ pokračoval Alton. „Jsme stejně staří a také stejně urození. Plány na svatbu už dávno započaly. Neodvažuj se ani na vteřinu pomyslet, že by to mohlo dopadnout jinak.“
Thor cítil, jakoby mu právě někdo vyrazil dech. Neměl sílu ani na to, aby dokázal nějak reagovat.
Alton přistoupil o jeden krok blíže a shora patřil na Thora.
„Musíš pochopit jednu věc,“ řekl jemným hlasem. „Já toleruji Gwen její flirtování. Má ho více než dost. Každou chvíli najde zalíbení v některém z poddaných, nebo ze služebnictva. Nechá je, aby ji nějaký čas bavili a dělali jí společnost. Možná by sis mohl myslet, že je v tom něco víc. Ale pro Gwen to znamená jenom to, co jsem právě řekl. Jsi jenom další známost, další zábava. Sbírá vás jako panenky. Nic víc než sbírku ale ty panenky neznamenají. Když se objeví někdo nový, je jím nadšená, ale za den či dva ji začne nudit a tak příběh plyne pořád dál a dál. Rychle tě zase odhodí. Nic pro ní neznamenáš. A za nějaký čas se za mě provdá. Navždy.“
V Altonových očích bylo možné číst, že to myslí vážně.
Thor měl pocit, každé z jeho slov tříští jeho srdce na stále menší a menší kousky. Ale byla to pravda? Opravdu pro Gwen vůbec nic neznamenal? Najednou si nebyl jistý, najednou nevěděl, čemu z toho všeho má věřit, a čemu ne. Její chování k němu působilo tak skutečně. Je ale možné, že to tak Thor jenom chtěl vidět?
„Lžeš,“ odpověděl nakonec.
Alton se ušklíbl, potom zvedl ukazováček a zabodl jej Thorovi do hrudi.
„Pokud tě s ní ještě jednou uvidím, použiju svého vlivu u dvora a ty půjdeš do šatlavy!“
„Na základě jakého provinění?!“ zeptal se Thor.
„Nepotřebuji nic takového. Mám zde vysoké postavení. Něco si vymyslím a oni tomu okamžitě uvěří. Až s tebou skoncuju, polovina království bude věřit, že jsi kriminálník.“
Alton se sebejistě usmál. Thorovi z něj bylo zle.
„Nemáš žádnou čest,“ řekl Thor, nechápaje, že by někdo mohl jednat s takovou podlostí.
Alton se zasmál vysokým hlasem.
„Nikdy jsem ji nepotřeboval,“ odpověděl. „Čest je pro blázny. Já mám místo toho to, co chci mít. Nech si svojí čest. Já budu mít Gwendolyn.“
KAPITOLA DVACÁTÁ
Thor vycházel s Reecem z brány vnitřního opevnění Králova Dvora na běžnou cestu, která vedla ke kasárnám Legie. Strážní se postavili do pozoru, když procházeli, což znovu naplnilo Thora oním nezvyklým pocitem pýchy. Jako kdyby sem už opravdu patřil. Vzpomněl si, že jenom před několika málo dny jej strážný od té stejné brány vyháněl. Tolik se toho za tak krátkou dobu změnilo.
Thor uslyšel sokolí výkřik, podíval se k nebi a uviděl, že mu na hlavou krouží Estopheles. Sokolice potom okamžitě zamířila střemhlav dolů. Thor s nadšením napřáhl ruku, na které teď stále nosil vyztuženou rukavici, ale Estopheles se znovu vznesla a odlétala výše a výše, dokud se mu neztratila úplně z dohledu. Thor přemýšlel. To zvíře bylo neobyčejné a on k ní od počátku cítil pouto, které těžko dokázal vysvětlit.
Thor a Reece pokračovali beze slov rychlým krokem směrem ke kasárnám. Thor věděl, že jeho druhové jej budou očekávat a budou zvědaví, jak probíhala jeho audience u krále. Budou mu také závidět? Budou na něj žárlit? Budou na něj naštvaní, že na sebe strhl všechnu pozornost? Budou si z něj tropit legraci, protože ho museli zpátky přes Kaňon přenést na nosítkách? Nebo jej konečně přijmou?
Thor doufal v to poslední. Věčné půtky se zbytkem Legie jej už unavovaly a jediné, co si přál, bylo jednoduše zapadnout mezi ostatní. Být přijat jako jeden z nich.
Když se na konci ulice objevila budova kasáren, Thor začal uvažovat ještě o něčem dalším.
Gwendolyn.
Thor nevěděl jak moc si může dovolit mluvit o tomhle problému s Reecem, protože to byla jeho sestra. Ale přitom ji nedokázal pustit z hlavy. Také nemohl přestat myslet na své hrozivé setkání s tím dvořanem, Altonem, a přemýšlel kolik z toho, co mu pověděl, byla pravda. Část Thora se obávala celou věc s Reecem začít probírat, protože nechtěla riskovat, že by kvůli tomuhle mohl nějakým způsobem o dobrého přítele přijít. Ale ta druhá část nutně potřebovala vědět jeho názor.
„Kdo je Alton?“ zeptal se Thor nakonec váhavě.
„Alton?“ opakoval Reece. „Proč se na něj ptáš?“
Thor pokrčil rameny. Nevěděl kolik si může dovolit prozradit.
Reece naštěstí pokračoval.
„Je to jenom nižší dvořan, který rád vyhrožuje. Třetí králův bratranec. Proč? Vyjel na tebe s něčím?“ Potom Reece přimhouřil oči. „Gwen? Je to tak? Měl jsem tě před tímhle varovat.“
Thor se otočil na Reece a dychtil slyšet toho od něj více.
„Co tím myslíš?“
„Je to nevychovanec. Pronásleduje moji sestru od okamžiku, kdy se naučil chodit. Je si jistý, že se ti dva spolu jednou vezmou. Moje matka si to ale myslí také.“
„A vezmou?“ zeptal se Thor, překvapen naléhavostí vlastního hlasu.
Reece se na něj podíval a usmál se.
„Můj ty, ty ses do ní zakoukal, že?“ zachechtal se. „To bylo rychlý.“
Thor zrudnul a doufal, že to není moc vidět.
„Jestli se vezmou nebo ne, to bude záležet na tom, jestli ho moje sestra bude chtít,“ odpověděl nakonec Reece. „Ledaže by ji k tomu sňatku přinutili. Ale pochybuju, že by něco takového náš otec udělal.“
„A co ona k němu cítí?“ naléhal Thor. Obával se, že to bude znít příliš zvědavě, ale musel to vědět.
Reece pokrčil rameny. „Měl by ses jí zeptat sám. Já jsem s ní o tomhle nikdy nemluvil.“
„A mohl by jí tvůj otec k tomu sňatku přinutit?“ naléhal Thor dále. „Může něco takového udělat?“
„Můj otec může dělat cokoliv uzná za vhodné. Ale tohle je mezí ním a Gwen.“
Reece se otočil a podíval se na Thora.
„K čemu jsou všechny tyhle otázky? Co tím sleduješ?“
Thor se znovu zarděl v nejistotě, co na to odpovědět.
„Nic,“ řekl nakonec.
„Nic“ vybuchl Reece smíchy. „Zní to ale, že toho nic je pořádná hromada!“
Reece se začal smát ještě hlasitěji a Thor by se v tom okamžiku nejraději zahrabal pod zem. Přemýšlel, jestli si opravdu jenom nevymýšlel, že jej Gwendolyn má ráda. Reece se natáhl a položil mu ruku pevně na rameno.
„Poslouchej, starý příteli,“ řekl Reece, „jediná věc, kterou si můžeš o Gwen být jistý, je, že sama dobře ví co chce. A když něco chce, tak to dostane. Tak to bylo odjakživa. Má stejně silnou vůli jako náš otec. Nikdo ji nedokáže přinutit něco udělat, nebo mít někoho ráda, když to ona sama nechce. Takže si nedělej starosti. Pokud si vybere tebe, věř mi, poznáš to. Dobrá?“
Thor přikývl a hned se cítil lépe. Reece dokázal jeho chmury zmírnit jako ostatně pokaždé.
Podíval se před sebe a spatřil mohutnou bránu kasárenské budovy Legie. Byl překvapený, že u brány stojí několik chlapců z jednotky, jakoby na ně čekali. Ještě víc jej překvapilo, že na jejich tvářích viděl úsměvy. Když Thora s Reecem uviděli, propukli v jásot a rozběhli se směrem k nim. Jakmile doběhli, popadli Thora a ze všech stran jej obklopili. Thor byl naprosto zaskočený těmi náhlými projevy náklonnosti.
„Pověz nám o Kaňonu. Jaké je to na druhé straně?“ zeptal se jeden.
„Jak ta příšera vypadala? Ta, kterou jsi zabil?“ zeptal se jiný.
„Nezabil jsem ji,“ odpověděl Thor. „To Erec.“
„Slyšel jsem, že jsi zachránil Eldenovi život,“ řekl chlapec.
„A já slyšel, že jsi na tu příšeru zaútočil jenom tak. Bez žádných pořádných zbraní.“
„Teď jsi jeden z nás!“ zakřičel jeden chlapec a ostatní jej podpořili jásotem a objímali Thora, jako by byl jejich dávno ztraceným bratrem.
Thor tomu nemohl uvěřit. Čím více však poslouchal to, co mu říkali, tím více si uvědomoval, že na tom možná něco bude. Možná se tam přece jenom zachoval statečně. Zatím ani neměl čas o tom pořádně popřemýšlet. Poprvé po dlouhé době ze sebe začal mít dobrý pocit. A nejdůležitější ze všeho bylo, že to nyní vypadalo, že možná skutečně mezi chlapce zapadne. Měl pocit, jako by mu z ramenou spadlo něco hodně těžkého.
Thor byl odveden na hlavní cvičiště, kde stály desítky příslušníků Legie, společně s desítkami Stříbrných. Také oni začali jásat, když jej uviděli. Všichni potom přistoupili blíže aby jej poplácali po zádech.
Objevil se Kolk a ostatní ztichli. Thor se narovnal do pozoru, protože od Kolka nikdy nedostal nic než opovržení a ani teď nic jiného neočekával. Jenže ten se teď na Thora, k jeho údivu, podíval s úplně jiným výrazem ve tváři. I když stále ještě nedokázal svaly na své tváři přimět k úsměvu, nedalo se ani říct, že by se mračil. A Thor by mohl přísahat, že v jeho očích zahlédl náznak něčeho, co mohl být možná i obdiv.
Kolk přistoupil blíže, v ruce držel malý černý odznáček ve tvaru sokola a připnul jej Thorovi na hruď. Odznak Legie. Thor byl konečně oficiálně přijat. Konečně byl jedním z nich.
„Thorgrine z Jižní provincie Západního království,“ řekl Kolk vážně. „Vítáme tě v Legii.“
Chlapci zajásali a seběhli se k Thorovi, chytili jej za paže a postrkovali jej sem a tam.
Thor nemohl uvěřit, že se to opravdu děje. Ani se o to nesnažil. Prostě si tento moment jenom užíval. Odteď už konečně někam patří.
Kolk se otočil a podíval se na chlapce.
„Výborně, ale teď se uklidněte,“ zavelel. „Dnes je zvláštní den. Žádné další kydání hnoje už vás nečeká. Je čas pořádně trénovat. Dnes je den zbraní.“
Chlapci odpověděli nadšeným jásotem a následovali Kolka napříč cvičištěm k obrovskému kruhovému stavení z dubového dřeva, do kterého se vcházelo zářícími bronzovými vraty. Thor kráčel společně s nimi. Nad celou skupinou bzučelo vzrušené šuškání v očekávání toho, co mělo přijít. Reece šel vedle něj a po chvíli se objevil také O’Connor, aby se k nim přidal.
„Nečekal jsem, že tě znovu uvidím živého,“ řekl O’Connor a s úsměvem plácl Thora do ramene. „Příště mě nejdřív taky vzbudíš, jo?“
Thor mu úsměv opětoval.
„Co to je za budovu?“ zeptal se Thor Reece, když se přiblížili. Vrata byla pobita obrovskými železnými nýty a celé to místo působilo impozantně.
„To je zbrojnice,“ odpověděl Reece. „Tady se skladují všechny naše zbraně. Čas od času nás nechají, abychom se na ně mohli podívat a dokonce si s některými zatrénovat. Záleží na tom, kterou lekci se rozhodli nám udělit.“
Thorovi se sevřel žaludek, když si všiml, že se k nim blíží Elden. Připravil se na nadcházející hrozbu, ale tentokrát – překvapení zdá se ještě nebylo zcela vyčerpáno – měl Elden v očích obdiv.
„Musím ti poděkovat,“ řekl a díval se při tom k zemi. „že jsi mi zachránil život.“
Thor byl v šoku. Tohle od Eldena vůbec nečekal.
„Mýlil jsem se v tobě,“ dodal Elden. „Budeme přátelé?“ zeptal se potom.
Podal směrem k Thorovi ruku.
Thor s radostí nabízenou ruku přijal.
„Přátelé,“ řekl.
„Neberu podání ruky na lehkou váhu,“ řekl Elden. „Od teď ti budu hlídat záda a jsem tvým dlužníkem.“
Potom se otočil a pokračoval zpátky mezi ostatní.
Thor přemýšlet, co to všechno znamená. Byl nadšený, jak rychle se věci měnily k lepšímu.
„Řekl bych, že to není úplně beznadějný blbec,“ řekl O’Connor. „Možná že bude nakonec docela v pohodě.“
Dorazili do zbrojnice. Obrovská vrata se otevřela a Thor vstoupil dovnitř. Pomalu kráčel a mohl si přitom vyvrátit krk, jak obhlížel všemožné zbraně, z nichž některé ani nedokázal pojmenovat, zavěšené všude kolem po zdech a na stojanech. Ostatní chlapci se hnali kupředu v nadšeném spěchu. Brali zbraně ze stojanů, potěžkávali a zkoumali. Thor následoval jejich příkladu. Na chvíli všichni připomínali malé děti, které se dostaly do cukrárny.
Thor objevil velkou halapartnu, uchopil oběma rukama dřevěné ratiště a potěžkával ji. Byla obrovská a perfektně naolejovaná. Ostří bylo opotřebované a poseté mnoha vroubky. Thor přemýšlel, jestli byl touto zbraní zabit člověk.
Usadil ji zpátky do stojanu a vzal do ruky bojový cep, kovovou kouli posetou trny a připevněnou řetězem ke krátké holi. Držel hůl pevně v rukou a zkoušel změny těžiště zbraně, když s ní jemně hýbal. Reece vedle něj třímal bojovou sekeru a O’Connor potěžkával velké bitevní kopí, se kterým zkoušel bodat do vzduchu proti neviditelnému nepříteli.
„Všichni poslouchat!“ zakřičel Kolk. Chlapci se k němu otočili.
„Dnes se budeme učit o boji s nepřítelem na delší vzdálenost. Může mi někdo povědět, které zbraně pro to používáme? Co dokáže nepřítele zabít na vzdálenost třiceti kroků?“
„Luk a šíp,“ řekl někdo.
„Správně,“ odpověděl Kolk. „Co dalšího?“
„Oštěp!“ zakřičel někdo.
„Co dál? Je toho víc než jenom tyhle. Které další?“
„Prak,“ dodal Thor.
„Co ještě?“
Chlapci zaváhali. Nikdo už neměl žádné další nápady.
„Máme tu vrhací kladiva,“ zakřičel Kolk, „a vrhací sekery. Jsou tu kuše. Po nepříteli se dá hodit i kopím. Dokonce můžete vrhnout i meč.“
Kolk obešel místnost a prohlížel si tváře chlapců, kteří jej zaujatě sledovali.
„To stále není všechno. Obyčejný kámen sebraný ze země může být váš nejlepší přítel. Viděl jsem muže, obrovského jako býka, válečného hrdinu, kterého na místě zabil kámen hozený mazanějším soupeřem. Vojáci si často neuvědomují, že i jejich brnění může být použito jako zbraň. Kroužková rukavice může být sňata a hozena nepříteli do tváře. To jej ze vzdálenosti několika kroků může i omráčit. Vzápětí ho můžete snadno zabít. Dokonce i váš štít je možné vrhnout jako zbraň.“
Kolk se nadechl.
„Je nesmírně důležité, naučit se bojovat nejen na vzdálenost mezi vámi a nejbližším protivníkem. Musíte svou údernou plochu rozšířit na mnohem větší vzdálenost. Většina lidí bojuje na vzdálenost tří kroků. Dobrý válečník začíná bojovat už ze vzdálenosti třiceti kroků. Rozumíte?“
„Ano, sire!“ zborově odpověděli rekruti.
„Dobrá. Dneska si nabrousíme naše vrhací schopnosti. Projděte místnost a popadněte jakoukoliv zbraň, kterou se dá vrhat. Každý popadněte jednu zbraň a okamžitě s ní mazejte ven. Máte na to třicet vteřin. Pohyb!“
V tom okamžiku místnost doslova explodovala pohybem a Thor se rozeběhl ke zdi ve snaze najít něco, co by mohl použít. Byl postrkován a strháván do všech stran ostatními, o nic méně nadšenými chlapci, až nakonec našel na zdi to, co hledal. Byla to malá vrhací sekera. O’Connor vzal dýku, Reece meč a všichni tři utíkali za ostatními ze zbrojnice ven.
Potom následovali Kolka na vzdálenou stranu cvičiště, kde byl připraven tucet štítů, připevněných na masivních držácích.
Všichni chlapci se v očekávání shromáždili kolem Kolka.
„Budete stát tady,“ zahřměl a ukázal na čáru, nakreslenou do písku, „a budete mířit na jeden z těch štítu támhle. Potom poběžíte ke štítům a seberete si jinou zbraň, se kterou se opět vrátíte na čářu. Nikdy si nevybírejte zbraň, kterou už jste měli. Vždy miřte na štít. Za každý minutý štít poběžíte jeden okruh kolem cvičiště. Začněte!“
Chlapci se seřadili, rameno na rameni, za čárou a začali vrhat své zbraně proti štítům, které byly od čáry vzdálené dobrých dvacet pět metrů. Thor se zařadil mezi ostatní. Chlapec vedle něj se zaklonil a vrhnul oštěp, který posléze o chlup minul štít.
Otočil se a vydal se oběhnout okruh kolem arény. Okamžitě se k němu připojil jeden ze Stříbrných a přes ramena mu přehodil těžkou kroužkovou košili, která běh značně ztěžovala.
„Poběžíš s tímhle!“ zavelel.
Chlapec, už teď zpocený, pokračoval v běhu s nově nabytou zátěží po rozpáleném cvičišti.
Thor opravdu nechtěl svůj cíl minout. Zaklonil se, zkoncentroval, napřáhl ruku se sekerou a vrhl. Zavřel oči a modlil se, aby zbraň trefila svůj cíl. Ulevilo se mu, když uslyšel jak se zasekla do koženého štítu. Bylo to ale jenom s velkým štěstím. Trefil levý dolní růžek štítu. Alespoň, že trefil nějak. Mnoho chlapců kolem něj minulo a vydalo se na okruh. Těch pár, kteří se trefili, teď sprintovalo ke štítům, aby si vybrali nové zbraně.
Thor doběhl ke štítům a sebral dlouhý, štíhlý vrhací nůž, vytáhl ho ze štítu a rychle se vracel zpátky.
Takto pokračovali tak dlouho, že už Thor téměř necítil ruku a oběhl mezitím tolik okruhů, že je již dávno přestal počítat. Pot se z něj jenom řinul, stejně jako ze všech ostatních kolem. Bylo to ale zajímavé cvičení, učit se vrhat všemi rozličnými druhy zbraní, zvykat si na jejich rozdílné tvary, váhu a především letové vlastnosti. Thor cítil, že je lepší a jistější s každým dalším hodem. Ale den byl stále ještě horký a síly rychle ubývaly. Pouze asi deset chlapců stálo neustále na čáře. Všichni ostatní se dříve nebo později museli vydat na okruhy. Bylo příliš těžké trefit se tolikrát za sebou, s tolika rozličnými zbraněmi. Navíc, jakmile se člověk jednou dostal na okruh, horko a běh jej vyčerpalo natolik, že příště byla jeho muška ještě roztěkanější než předtím. Thor lapal po dechu a nebyl si jistý, jak dlouho ještě bude schopen pokračovat. Když už měl pocit, že se zřítí na zem, objevil se Kolk.
„Stačí!“ zakřičel.
Chlapci dokončili své okruhy a jeden za druhým se zhroutili do trávy. Potom tam leželi, snažili se popadnout dech a sundávali si těžké železné košile, které jim byly vnuceny. Také Thor se posadil do trávy. Pot z něj kapal takřka neustále a svaly na jeho pravé ruce se třásly vyčerpáním. Několik králových mužů doneslo kbelíky s vodou a složili je na trávu. Reece se natáhl, popadl jeden z nich a mohutně pil, potom jej podal O’Connorovi, který se rovněž napil a poslal dále Thorovi. Thor pil a pil, až mu voda tekla všude po obličeji na krk a na hruď. Voda byla úžasná. Když podával kbelík zpátky Reecovi, byl opět pořádně zadýchaný.
„Jak dlouho tohle může trvat?“ zeptal se.
Reece, jenom vyčerpaně potřásl hlavou. „Já nevím.“
„Přísahal bych, že se nás pokoušejí zabít,“ ozval se hlas. Thor se otočil a uviděl Eldena, který přišel a sedl si vedle něj. Thor byl překvapený, že jej zde vidí. Zdálo se, že se s nimi Elden chce skutečně spřátelit. Bylo zvláštní vidět tak výraznou změnu v jeho chování.
„Pánové!“ zakřičel Kolk a pomalu kráčel mezi nimi. „Většina z vás už v poslední době míjela jeden cíl za druhým. Jak můžete vidět, je těžší dobře se trefit, když jste unavení. Ale o to právě jde. V průběhu bitvy nikdy nebudete svěží. Většinou budete naprosto vyčerpaní. Některé bitvy trvají celé dny. Obzvláště, pokud útočíte proti hradu. A většinou se potřebujete přesně trefit zrovna v okamžiku, kdy už se sotva držíte na nohách. Často budete nuceni použít jakoukoliv zbraň, kterou budete mít po ruce. Musíte se stát experty na jakoukoliv zbraň a mistrně ji ovládat v jakémkoliv stádiu únavy. Je to jasné?“¨
„ANO, SIRE!“ zakřičeli chlapci.
„Někteří z vás dokáží házet nožem nebo oštěpem. Ale ti stejní potom chybují s kladivem nebo sekerou. Myslíte si, že dokážete přežít, když budete umět vrhat jenom jednu zbraň?“
„NE, SIRE!“
„Myslíte si, že je tohle jenom nějaká hra?“
NE, SIRE!“
Jak Kolk kráčel a mluvil, kopal zároveň špičkou boty do zad ty chlapce, kteří podle jeho názoru neseděli dostatečně rovně.
„Už jste odpočívali dost dlouho,“ řekl. „Zpátky na nohy!“
Thor se vyškrábal do stoje jako ostatní. Jeho tělo bylo jako z olova. Opravdu nedokázal říct, jak dlouho ještě dokáže tohle vydržet.
„Boj na dálku má dvě strany,“ pokračoval Kolk. „Můžete vrhat zbraní, ale to dokáže i váš nepřítel. On možná před vámi nemůže být bezpečný, ani když jste od něj vzdáleni třicet kroků, ale to stejné platí i pro vás. Musíte se naučit, jak se máte bránit, když jste na třicet kroků od nepřítele. Je to jasné?“
„ANO, SIRE!“
„Abyste se ubránili před letícím předmětem, nestačí vám být jenom pozorní a rychlí na nohách, umět se shýbat, odkulit a uhýbat stranou. Musíte se rovněž naučit, jak se bránit s použitím velkého štítu.“
Kolk pokynul a jiný voják přinesl velký těžký štít. Thor byl ohromený. Štít byl vyšší než on.
„Je tu nějaký dobrovolník?“ zeptal se Kolk.
Celá skupina byla zticha, chlapci váhali, když tu Thor, aniž by o tom nějak uvažoval, zvedl ruku.
Kolk na něj kývnul a Thor si pospíšil k němu.
„Dobrá,“ řekl Kolk. „Aspoň jeden z vás je dostatečně hloupý, aby se přihlásil dobrovolně. Líbí se mi tvá odvaha, chlapče. Byl to hloupý nápad, ale odvážný.“
Thor přemýšlel, že má generál asi naprostou pravdu, když mu ten podal obrovský kovový štít. Připnul si jej k levé paži a zjistil, že je ještě těžší než vypadal. Stěží jej dokázal uzvednout.
„Thore, tvůj úkol je běžet z tohoto konce arény na ten druhý a přežít to. Vidíš těch padesát chlapíků, kteří na tebe čekají?“ řekl Kolk Thorovi. „Budou na tebe házet zbraně. Opravdové zbraně. Rozumíš? Pokud se nebudeš štítem pořádně krýt, můžeš být mrtvý dřív než se ti podaří úkol dokončit.“
Thor na něj nevěřícně zíral. Mezi ostatními chlapci zavládlo ticho jako v hrobě.
„Tohle není žádná hra,“ pokračoval Kolk. „Je to naprosto vážné. Bitva je taky vážná. Je to buď žít, anebo zemřít. Jsi si stále jistý, že chceš být dobrovolníkem?“
Thor přikývl, příliš zkoprnělý strachem, než aby mohl o své odpovědi nejprve popřemýšlet. Stejně ale teď nemohl své rozhodnutí změnit, ne když se všichni ostatní dívali.
„Dobrá.“
Kolk dal pokyn jednomu z pomocníků, který předstoupil a zadul na roh.
„Utíkej!“ zařval Kolk.
Thor zvednul těžký štít oběma rukama. Musel do toho dát všechnu sílu, která v něm ještě zbývala. Jakmile to udělal, uslyšel ohlušující ránu, při které se štít rozvibroval tak, že jím to úplně otřáslo. To muselo být vrhací kladivo. Neproniklo štítem, ale náraz byl přesto ošklivě cítit. Málem při tom ztratil na štítem kontrolu, ale v posledním momentu se vzpamatoval, znovu jej pevně uchopil a postupoval dál.
Pokusil se dát se do běhu, který byl stejně spíše kulhavou rychlejší chůzí, ale bylo to všechno co dokázal. Zbraně a střely létaly kolem něj a on se snažil zmenšit se za štítem, jak jen to bylo možné. Štít teď znamenal celý jeho život. Jak postupoval dále, učil se, jak zůstat neustále skrytý.
Přiletěl šíp, který jej minul snad jenom o pár centimetrů. Thor se schoulel za štítem ještě více. Potom do štítu narazil další těžký předmět tak tvrdě, že se Thor zapotácel několik kroků vzad a potom se zřítil k zemi. Okamžitě se ale s vypětím všech sil zase postavil, a stále krytý za štítem pokračoval dál. S obrovským úsilím a lapající po dechu se nakonec probojoval do cíle.
„Stačí!“ zařval Kolk.
Thor pustil štít. Pot se z něj jen řinul. Byl obrovsky šťastný, že už je na konci dráhy. Držet ten štít ještě o minutu déle by už nejspíše nezvládl.
Potom spěchal zpátky k ostatním. Většina z nich mu věnovala obdivný pohled. Sám nevěděl, jak se mu to podařilo přežít.
„Pěkná práce,“ pošeptal mu Reece.
„Nějací další dobrovolníci?“ vyvolával Kolk.
Ticho mezi chlapci by se dalo krájet. Poté, co viděli co potkalo Thora, nikdo už nechtěl zkoušet to stejné.
Thor byl na sebe hrdý. Nebyl si jistý, jestli by se dokázal přihlásit, kdyby věděl dopředu, co to obnáší, ale teď už to měl za sebou a byl rád, že to udělal.
„Dobrá. Potom si dobrovolníka vyberu sám,“ zakřičel Kolk. „Ty! Sadene!“ vyvolal jméno a ukázal na jednoho z chlapců.
„Já?“ řekl Saden přeskakujícím hlasem.
Ostatní chlapci se mu začali smát.
„Samozřejmě. Kdo jiný?“ řekl Kolk.
„Omlouvám se, sire, ale já bych se toho raději vzdal.“
Legie zděšeně zalapala po dechu.
Kolk se přiblížil k chlapci s pochmurným výrazem ve tváři.
„Tady neděláš to, co chceš dělat,“ zavrčel Kolk. „Tady děláš, co já ti řeknu, že budeš dělat.“
Saden stál před ním jako přimražený. Vypadalo to, že je k smrti vyděšený.
„Neměl by tu být,“ pošeptal Reece Thorovi.
Thor se na něj podíval: „Co tím myslíš?“
„Je z urozené rodiny a ti jej sem poslali. Ale on sám tu být nechce. Není to žádný bojovník. A Kolk to dobře ví. Myslím, že se snaží ho zlomit. Chce ho přinutit, aby odsud sám odešel.“
„Omlouvám se, sire, ale nemohu,“ řekl Saden ustrašeně.
„Můžeš,“ zahřměl Kolk, „a taky to uděláš!“
V jeho hlase začínalo být cítit pohrdání.
Saden zahanbeně sklopil zrak ke špičkám svých bot.
„Omlouvám se, sire. Dej mi, prosím, jiný úkol a já jej s radostí vykonám.“
Kolkova tvář zbrunátněla. Dvěma překvapivě svižnými kroky stál u chlapce. Tvář měl jenom několik málo centimetrů od té jeho.
„Dám ti jiný úkol, chlapče. Je mi jedno z jakého jsi rodu. Od teď budeš běhat. Budeš běhat kolem arény znovu a znovu, dokud nepadneš vyčerpáním. A nepřestaneš s běháním, dokud se nepřihlásíš jako dobrovolník a nevezmeš si ten štít. Rozumíš co ti říkám?“
Saden vypadal, že každou chvíli propukne v pláč. Kývnul na souhlas.
Voják přinesl železnou košili a zapnul ji Sadenovi kolem ramen. Poté však přišel druhý a udělal totéž s druhou košilí. Thor nechápal, jak by Saden mohl takovou váhu unést. On sám měl potíže vůbec běžet, i když na sobě měl jenom jednu.
Kolk se zaklonil a přitom nakopl Sadena tvrdě do zadku. Ten se zapotácel určeným směrem a započal tak svůj dlouhý a potupný klus kolem arény. Thorovi ho bylo líto. Když sledoval, jak se potácí na dráze, nemohl si pomoci, aby nepochyboval o tom, zda tento chlapec dokáže v Legii přežít.
Najednou se ozval roh. Thor se otočil, aby spatřil jednotku královských vojáků na koních, se kterou jelo také deset Stříbrných, všichni ozbrojení dlouhými kopími a oblečení v brnění. Na hlavách měli přilbice zdobené péry. Zastavili se přímo před Legií.
„Na počest svatby své nejstarší dcery a na počest oslav letního slunovratu král vyhlašuje pro zbytek dnešního dne hon!“
Všichni chlapci kolem Thora propukli v jásot. Jako jeden se vydali do sprintu za koňmi, kteří se mezitím otočili a nyní se vraceli arénou zpátky.
„Co se děje?“ zeptal se Thor Reece, když se přidali do běhu s ostatními.
Reecovu tvář zdobil úsměv od ucha k uchu.
„Je to jako dar z nebes!“ řekl. „Pro dnešek už máme padla! Jdeme na lov!“