Gwen zalapala po dechu.
„Bělozád,“ řekla. „Nejjedovatější plaz v celém království.“
Thor na něj zíral s hrůzou v očích.
„Myslel jsem si, že tenhle had neexistuje. Že to byla jenom legenda.“
„Je hodně vzácný,“ řekla Gwen. „Viděla jsem ho předtím jenom jednou. V den, kdy byl otec mého otce zabit. To zvíře přináší znamení.“
Otočila se a podívala na Thora.
„To znamená, že se blíží smrt. Smrt někoho velmi blízkého.“
Thor ucítil na páteři jemné mrazení. Přes louku se v ten moment navíc přehnal poryv studeného větru a on najednou s jistotou věděl, že Gwen má pravdu.
KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ
Gwendolyn procházela hradem. Stoupala po spirálovitém schodišti, a potom ještě několika dalšími chodbami až do nejvyšších pater. Její mysl se neustále zatoulávala k Thorovi. K jejich procházce. K jejich polibku. O potom k tomu hadovi.
Svářely se v ní dvě protichůdné emoce. Na jednu stranu byla nadšená, že byla zase s ním, a na té druhé byla vyděšená kvůli tomu hadovi, který znamenal předzvěst smrti. I když nevěděla, komu je to poselství míněno, nemohla na to přestat myslet. Bála se, že to bude někdo z její rodiny. Může to být některý z jejích bratrů? Godfrey? Kendrick? Mohla by to být její matka? Nebo, na tohle se bála byť jenom pomyslet, její otec?
Setkání s tím hadem vrhnulo temný stín na jinak úžasný den, a když byla jejich skvělá nálada tak náhle otřesena, už ji potom nedokázali vrátit zpátky. Šli spolu zpátky do města, ale rozdělili se těsně před hranicí lesa, aby je nikdo nemohl vidět spolu. Poslední věcí, kterou potřebovala bylo, aby je její matka opět načapala. Gwen byla rozhodnutá, že se Thora tak snadno nevzdá, a že najde způsob, jak si jej před matkou ubránit. Ale potřebovala čas, aby si mohla promyslet nejlepší strategii.
Rozloučení s Thorem bylo nepovedené. Když teď o tom přemýšlela, bylo jí z toho smutno. Měla se ho zeptat, jestli se s ní chce zase vidět a měli společně vymyslet nějaký plán pro další setkání. Jenže byla tak rozrušená ze střetnutí s hadem, že na všechno zapomněla. Teď si dělala starosti, aby si Thor nemyslel, že se o něj dostatečně nezajímá.
Jenom chvilku poté, co dorazila zpátky do Králova Dvora, ji vyhledali otcovi sluhové se zprávou, že se má okamžitě hlásit u otce. Ihned poté se vydala po schodech vzhůru, se srdcem divoce bijícím a neustále přemýšlejíc, proč ji otec chce vidět. Že by jí s Thorem přece jenom někdo spatřil? Žádný jiný důvod, proč by ji otec potřeboval tak urgentně u sebe, tu být nemohl. Chystal se jí Thora taky zakázat? Těžko si dokázala představit, že by to udělal. Vždycky byl ve všem na její straně.
Gwen se, téměř u konce s dechem, konečně dobrala do nejvyššího patra hradu. Proběhla chodbou, minula dva sluhy a otevřela dveře, které vedly do otcových komnat. Další dva sluhové, kteří stáli uvnitř, se jí uklonili.
„Nechte nás,“ řekl jim MacGil.
Znovu se uklonili a rychle spěchali ke dveřím, které za sebou s jemným klepnutím zavřeli.
Když její otec vstal od svého pracovního stolu, Gwen si všimla, že má na tváři široký úsměv. Šel jí naproti napříč komnatou. Jakmile se na něj podívala a nenašla v jeho tváři ani náznak vzteku nebo nevole, věděla, že všechno bude v pořádku.
„Má drahá Gwendolyn,“ řekl.
Napřáhl k ní ruce, aby ji pevně objal. Ona jej objala také, načež se nechala odvést ke dvěma obrovským křeslům, které stály v rohu, hned vedle hořícího krbu. Několik obrovských vlkodavů, z nichž většinu znala už od dětství, jim muselo uvolnit cestu, když společně procházeli místností. Dva z nich je následovali, aby si potom položili čenichy na její klín. Byla ráda za ten oheň, protože dnešní den byl, na to, že už byl začátek léta, neobyčejně chladný.
Její otec se naklonil a nějakou chvíli jenom pozoroval plameny, které plápolaly v krbu.
„Víš, proč jsem tě nechal zavolat?“ zeptal se jí.
Prozkoumala pohledem jeho tvář, ale ani poté si nebyla jistá, co odpovědět.
„Nevím, otče.“
Překvapeně se na ni podíval.
„Naše rozmluva před několika dny. S tvými sourozenci. O následnictví. To je to, co s tebou chci probrat.“
Gwenino srdce zaplesalo úlevou. Tohle vůbec nebylo o Thorovi. Bylo to o politice. Hloupé politice, o kterou snad už ani nemohla mít menší zájem. Ulehčeně si oddechla.
„Zdá se, že se ti ulevilo,“ řekl. „O čem sis myslela, že budeme mluvit?“
Její otec byl velmi všímavý, vždycky to tak bylo. Byl jedním z mála lidí, kteří v ní stále ještě dokázali číst jako v otevřené knize. Musela si před ním dávat pozor.
„O ničem, otče,“ řekla rychle.
Znovu se usmál.
„Potom mi tedy pověz. Co si myslíš o mém rozhodnutí?“ zeptal se.
„Rozhodnutí?“ zeptala se.
„O mém nástupci! Na trůně!“
„Myslíš mě?“ řekla.
„Koho jiného?“ rozesmál se.
Gwendolyn zčervenala.
„Otče, jsem tvým výběrem stále ještě překvapená. Nejsem prvorozená. A navíc jsem žena. Nevím o politice vůbec nic. A nezajímám se ani o ní, ani o to, jak se má vládnout království. Nemám žádné politické ambice. Nerozumím proč sis vybral právě mě.“
„Přesně kvůli těmto důvodům,“ řekl se smrtelně vážným výrazem v obličeji. „Vybral jsem tě, protože nemáš žádné ambice k usednutí na trůn. Nechceš vládnout. A nevíš nic o politice.“
Zhluboka se nadechl.
„Ale znáš povahu lidí. Jsi velmi všímavá. To jsi podědila po mě. Máš matčin důvtip a moji schopnost prohlédnout lidi. Dokážeš je prokouknout skrz naskrz a na základě toho správně rozhodnout. A to je přesně to, co král potřebuje. Znát povahu ostatních. Nic dalšího k úspěšnému kralování není třeba. Všechno další už je jenom o tom, být rafinovaná. Znát dobře, kdo jsou tví lidé. Rozumět jim. Věřit svým instinktům. Být pro ně dobrou velitelkou. To je všechno.“
„Myslím, že řízení celého království určitě obnáší více než jen toto,“ řekla.
„Vlastně ani ne,“ odpověděl. „Všechno pramení z toho co jsem řekl. Tvá rozhodnutí z toho jednoduše vyplynou.“
„Ale otče, ty zapomínáš že, za prvé, já nemám nejmenší touhu vládnout, a za druhé, ty se nechystáš zemřít. Tohle všechno je jenom hloupá tradice, která tě nutí říct něčí jméno na svatbě nejstaršího potomka. Proč bychom se tím teď měli vlastně trápit? Já bych o tom nejraději ani nemluvila a ani na to nemyslela. Doufám, že den, kdy tě uvidím na smrtelné posteli nikdy nepřijde, takže tohle všechno je zbytečné.
Se zachmuřeným výrazem ve tváři si odkašlal.
„Mluvil jsem s Argonem a ten mi předpověděl velmi temnou budoucnost. I já sám jsem jeho vizi dokázal pocítit. Musím být připravený,“ řekl.
Gwenin žaludek se sevřel.
„Argon je blázen. Čaroděj. Polovina z toho, co řekl, se nikdy nestala. Neposlouchej ho. Nemysli na jeho bláznivá znamení. Jsi v pořádku. A budeš žít navždy.“
Jenže on pomalu zakroutil hlavou a Gwen mohla vidět smutek v jeho tváři. Úzkost jí sevřela ještě silněji.
„Gwendolyn, má dcero, miluji tě. Potřebuji, abys byla připravená. Chci aby ses stala příští vládkyní Prstenu. To, co říkám, myslím naprosto vážně. Nežádám tě o to. Já ti to přikazuji.“
Podíval se na ní pohledem tak vážným, že ji to vystrašilo. Nikdy předtím takhle otcovu tvář neviděla.
Prsty pravé ruky si utřela slzu, která ji skanula po tváři.
„Je mi líto, že jsem tě rozrušil,“ řekl.
„Tak už o tom přestaň,“ řekla plačtivě. „Nechci, abys umřel.“
„Je mi líto, ale to nemůžu. Potřebuji znát tvou odpověď.“
„Otče, nechci tě urazit.“
„Potom řekni ano.“
„Ale jak bych to mohla zvládnout?“ bránila se.
„Není to tak těžké, jak si myslíš.“ Budeš obklopena rádci. První pravidlo je nevěřit ani jedinému z nich. Věř jen a pouze sobě samotné. To ty určitě zvládneš. Tvůj prozatímní nedostatek zkušeností, tvá, řekněme naivita, to je přesně to, proč budeš skvělá. Budeš dělat ryzí rozhodnutí. Slib mi,“ trval na svém.
Podívala se mu do očí a viděla v nich, jak moc mu na tom záleží. Chtěla to téma co nejrychleji ukončit, pokud ne kvůli sobě, tak alespoň proto, aby zahnala jeho myšlenky na smrt.
„Dobrá, slibuji,“ řekla rychle. „Cítíš se lépe?“
Opřel se do křesla a viditelně se mu ulevilo.
„Ano,“ řekl. „Děkuji ti.“
„Dobře, můžeme teď mluvit o jiných věcech? O věcech, které se ve skutečnosti mohou stát?“ zeptala se.
Její otec se zaklonil a vybuchl smíchem. Zdálo se, že kámen, který mu ještě před chvílí ležel na srdci, musel vážit snad tunu.
„Přesně pro tohle tě tak miluji,“ řekl. „Pokaždé veselá. Pokaždé schopná mě rozesmát.“
Pátravě se na ni zadíval, až měla pocit, že něco hledá.
„Vlastně sama vypadáš velmi šťastně,“ řekl. „Je v tom zapletený nějaký chlapec?“
Gwen zčervenala. Vstala z křesla a přešla k oknu, aby neviděl její tvář.
„Omlouvám se, otče, ale to je moje soukromá věc.“
„Není zas tak úplně soukromá, vzhledem k tomu, že budeš sedět na mém trůnu,“ řekl. „Ale nebudu slídit. Nicméně tvá matka si tě také přeje vidět, a řekl bych, že ona nebude v této věci tak shovívavá. Já to nechám být. Ale ty se raději dobře připrav.“
Gwen pocítila úzkost. Otočila se a dívala se ven z okna. V tom okamžiku tohle místo nenáviděla. Přála si být kdekoliv jinde, jen ne tady. Klidně v nějaké malé zapadlé vesničce, na malé zaprášené farmě, žít jednoduchý život s Thorem. Pryč od všeho tady, od všech těch pletich a sil, které se ji v jednom kuse snažily ovládat.
Na rameni ucítila jemný dotek ruky, otočila hlavu a uviděla, že otec stojí vedle ní a usmívá se.
„Tvoje matka umí být přísná. Ale jakkoliv rozhodne, buď si jistá, že já budu na tvé straně. Ve věcech lásky si každý musí vybrat svobodně sám pro sebe.“
Gwen se otočila a objala otce. V té chvíli jej milovala víc než kohokoliv jiného na světě. Snažila se vytlačit z mysli vzpomínku na toho hada a modlila se ze všech sil, aby to znamení nebylo nijak spojeno s jejím otcem.
*
Gwen kličkovala chodbami a schodišti hradu, kolem vitrážovaných oken a zdí, zdobených gobelíny, směrem ke komnatám matky. Nesnášela, když si ji matka k sobě povolávala, stejně jako nesnesla pomyšlení, že se ji snaží kontrolovat. V mnoha ohledech to byla matka, kdo ve skutečnosti království vládl. V mnoha směrech byla silnější než otec, dokázala daleko sveřepěji trvat na svém a máloco ji donutilo plně ustoupit. Království samo o tom samozřejmě nemělo nejmenší tušení. Všechno vždy vypadalo jako rozhodnutí moudrého krále.
Když se MacGil ale vrátil do soukromých komnat a zavřely se za ním dveře, byla to její matka, na koho se okamžitě obrátil pro názor, či přímo pro radu. Ona byla z nich dvou tou moudřejší. A také tou chladnější, vypočítavější, tvrdší a nebojácnější. Ona byla skálou a vládla své rodině železnou pěstí. Pokud se ona pro něco rozhodla, a obzvláště pokud věřila, že je to pro dobro rodiny, velmi dobře dokázala zajistit, že se to opravdu stalo.
A teď se ta železná vůle její matky měla otočit proti Gwen. Už po cestě se připravovala, že dojde ke konfliktu. Cítila, že to setkání má co do činění s jejím soukromým životem, a že ji s Thorem někdo přece jenom asi viděl. Ale byla rozhodnutá se nepodvolit, ať už by cena byla jakákoliv. Pokud to bude znamenat, že bude muset tohle místo opustit, tak to udělá. Její matka ji klidně může nechat uvrhnout do žaláře, ale ani to s ní nepohne.
Když Gwen dorazila k matčiným komnatám, dva sluhové před ní otevřeli velké dubové dveře a opět je zavřeli poté, co vstoupila dovnitř.
Komnata její matky byla mnohem menší než ta otcova. Byla více osobní, na zemi ležely vysoké koberce a před krbem stál stolek s čajovým servisem a deskovou hrou, u kterého byly postavené dvě pastelově žluté sametové židle. Její matka, přestože ji očekávala, seděla na jedné z těch židlí zády ke Gwen. Dívala se do ohně, usrkávala čaj a táhla jednou z figurek na deskové hře. Za ní stály dvě její dvorní dámy, jedna jí upravovala účes a druhá utahovala šněrovačku na jejích šatech.
„Pojď dál, dítě,“ ozval se matčin přísný hlas.
Gwen nenáviděla, když její matka přijímala urozené návštěvy za přítomnosti svých služebných. Přála si, aby je poslala pryč, tak jak to udělal její otec, než spolu začali mluvit. Bylo to minimum, co mohla udělat, aby si mohly v soukromí popovídat. Jenže její matka to nikdy nedělala. Gwen předpokládala, že to mělo jasný účel – držet ji v šachu tím, že jsou v místnosti ještě další uši a zároveň tím posílit vlastní sebevědomí.
Gwen neměla jinou možnost, než přejít místnost a sednout si na židli, která stála přímo proti matce a příliš blízko k ohništi. Další z matčiných fint. Její společnost je díky tomu neustále rozptylována přílišným horkem.
Královna se na ni ani nepodívala.Namísto toho raději studovala deskovou hru a potom táhla jednou figurou napříč propracovaným bludištěm.
„Jsi na tahu,“ řekla matka.
Gwen se podívala na stůl a udivila se, že matka stále ještě drží tuto hru otevřenou. Vzpomínala si, že měla hnědé figury, ale už v téhle hře s matkou nepokračovaly po několik týdnů. Její matka byla v Pěšácích naprostý expert, ale Gwen byla ještě lepší. Matka nesnášela prohry a jistě strávila nad hrou mnoho času přemýšlením, jak udělat co nejperfektnější tah. Teď, když Gwen konečně přišla, tak ji donutí hrát dále.
Gwen, na rozdíl od matky nepotřebovala rozestavení hry nijak studovat. Stačilo jí se jenom letmo podívat a perfektní tah jí okamžitě uvízl v oku. Natáhla se a posunula jednu z hnědých figurek přes celé pole na druhou stranu. Její matka se tím ocitla v nebezpečí porážky během příštího tahu.
Matka se dívala na novou situaci bez jakéhokoliv výrazu v tváři. Tedy až na mírně zdvihnuté obočí což, jak Gwen dobře věděla, značilo zděšení. Gwen byla chytřejší a její matka to nikdy nedokáže přijmout.
Královna si odkašlala a nadále studovala rozestavení figur. Na dceru se od začátku ani jednou nepodívala.
„Vím o všech tvých eskapádách s tím poddanským klukem,“ řekla výsměšně. „Neposloucháš mě.“ Teď poprvé matka vzhlédla a podívala se přímo na Gwen. „Proč?“
Gwen se zhluboka nadechla, aby trošku uvolnila úzkost, která se jí okamžitě zmocnila a pokusila se zformulovat co možná nejlepší odpověď. Nepoddá se. Tentokrát ne.
„Moje soukromí tě nemusí zajímat,“ odpověděla.
„Opravdu? Tvoje soukromí mě musí zajímat. Tvoje soukromí ovlivní příští osud trůnu. Osud celého našeho rodu a celého Prstenu. Tvé soukromí je teď už politickou záležitostí a fakt, že bys na to nejraději nemyslela, tu nejhraje ani tu nenepatrnější roli. Nejsi poddaný. Nic z tvého světa není tvou soukromou záležitostí. A všechno z toho mě musí zajímat.“
Matčin hlas byl chladný jako ocel a Gwen už teď nesnášela celou tuhle návštěvu. Nemohla udělat nic víc, než tiše sedět a čekat, až matka skončí. Cítila se jako v pasti.
Konečně si matka odkašlala.
„Protože mě odmítáš poslouchat, jsem nucena udělat určitá rozhodnutí místo tebe. Toho chlapce už nikdy znovu neuvidíš. Pokud ano, nechám jej odvést od Legie, pryč z Králova Dvora a zpátky do jeho rodné vesnice. Tam jej nechám zavřít do klády, stejně jako celou jeho rodinu. Bude odsud ostudně vyhnán. A ty už o něm nikdy neuslyšíš.“
Na to se ní matka podívala. Její spodní ret se třásl zlostí.
„Rozumíš, co ti říkám?“
Gwen se ostře nadechla, když si uvědomila, že je matka skutečně schopná tak daleko zajít. Nenáviděla ji víc, než by byla schopná vypovědět. Také si všimla nervózních pohledů zaskočených dvorních dam. Bylo to ponižující.
Než mohla odpovědět, její matka pokračovala.
„Navíc, abych předešla tvým dalším lehkomyslnostem, podnikla jsem kroky k zajištění vhodného sňatku. Prvního dne příštího měsíce budeš provdána za Altona. Od zítřka se můžeš začít na svatbu připravovat. Připrav se na život vdané ženy. To je vše,“ řekla její matka a gestem naznačila, že může odejít. Potom se znovu zadívala na deskovou hru. Celé to pronesla nevzrušeným tónem, jako by mluvila o těch nejběžnějších záležitostech.
Gwen kypěla zlostí. Nejvíc ze všeho se jí teď chtělo řvát.
„Jak tohle můžeš říct,“ odpověděla Gwen rozzlobeně. „Myslíš si, že jsem nějaká loutka na drátcích, se kterou si můžeš hrát? Myslíš si, že si vezmu kohokoliv, koho mi předhodíš?“
„Nemyslím si,“ odpověděla její matka. „Já to vím. Jsi moje dcera a musíš mě poslouchat. A vezmeš přesně toho, koho ti řeknu, že si vzít máš.“
„To teda nevezmu,“ zakřičela Gwen. „A ty mě nepřinutíš! I otec řekl, že mě nemůžeš nutit!“
„Domluvit sňatek pro své děti je ještě stále jedním z práv, které rodiče v tomto království mají. Královské potomky z toho práva nic nevyjímá. Tvůj otec zaujal své stanovisko, ale víš stejně dobře jako já, že nakonec vyhoví mému požadavku. Mám své způsoby.“
Matka se na ni zamračila.
„Uvidíš, že se nakonec podřídíš a uděláš, co ti říkám. Tvá svatba se uskuteční. Nic tomu nemůže zabránit. Připrav se na to.“
„Já to neudělám,“ odpověděla Gwen. „Nikdy. A jestli o tom se mnou budeš mluvit ještě jednou, tak já už s tebou nepromluvím nikdy.“
Matka jí věnovala studený, ošklivý úsměv.
„Je mi jedno, jestli se mnou budeš nebo nebudeš mluvit. Jsem tvá matka, ne tvoje kamarádka. A také jsem tvá královna. Tohle klidně může být náš poslední rozhovor. Na tom nijak nezáleží. Nakonec stejně uděláš to, co ti říkám, že udělat máš. A já budu z povzdálí sledovat, jak žiješ život, který jsem pro tebe naplánovala.“
Potom se matka vrátila zpátky ke hře.
„Můžeš odejít,“ řekl a mávla ledabyle rukou, jakoby Gwen byla jenom další z jejích služek.
Gwen se tak rozzlobila, že už se déle nedokázala ovládat. Vstala, udělala tři kroky směrem k matce a potom oběma rukama převrhla stolek s hrou. Slonovinové figurky se rozletěly všude po podlaze a rovněž drahý stůl, vyrobený ze stejného materiálu, se rozbil na kusy.
Její matka v šoku vyskočila ze židle.
„Nenávidím tě,“ zasyčela Gwen.
Na to se s tváří rudou vzteky otočila a ráznými kroky mířila ven z místnosti, okázale přitom přehlížejíc zděšené pohledy dvorních dam a rozhodnuta, že už nikdy znovu nechce svou matku vidět.
KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ
Thor se několik hodin procházel po neustále se větvících stezkách lesa a přemýšlel o svém setkání s Gwen. Nemohl ji dostat z hlavy. Čas, který strávili spolu, byl kouzelný, zdaleka překonal všechna jeho očekávání a dokonale vymazal všechny pochybnosti o tom, zda jsou její city k němu skutečné nebo ne. Byl to perfektní den, až na to, co se stalo na jeho konci.
Ten vzácný bílý had a zlé znamení, které přinášel. Měli štěstí, že je neuštknul. Thor se podíval na Krohna, který šťastně poskakoval vedle něho a říkal si, co by se bylo asi bývalo stalo, kdyby tam v tu chvíli nebyl a toho hada nezabil. Byli by teď oba mrtví? Byl Krohnovi neskutečně vděčný a věděl, že pro něj bude dobrým druhem po celý život.
Ale ono znamení jej stále trápilo. Ten had byl neskutečně vzácný a v této části království dokonce ani běžně nežil. Byl z dalekého jihu, kde se rozkládaly bažiny. Jak se mohl dostat až tak daleko mimo své prostředí? A proč se k nim přiblížil zrovna v tom momentu? Bylo to všechno velmi záhadné a Thor si byl naprosto jistý, že v tom bylo nějaké vyšší znamení. Stejně jako Gwen, i on cítil, že to znamení bylo špatné, zvěstovatel smrti. Jenže čí?
Thor se snažil ty myšlenky vypudit z hlavy pryč a prostě na všechno zapomenout, ale vůbec se mu to nedařilo. Úplně jej to pohltilo. Věděl, že by se měl brzy vrátit do kasáren, ale nebyl schopný se tam vydat. Navíc měli všichni den volna, a tak místo toho bloudil dlouhé hodiny v kruzích po lesních cestách a snažil se vyčistit si hlavu. Byl si jistý, že hadovo poselství se týkalo jeho, že znamenalo, že musí něco udělat.
Ještě horší ale bylo, že jeho rozloučení s Gwen bylo tak náhlé. Když došli na okraj lesa, rozdělili se tak rychle, že si téměř neřekli ani slovo. Zdálo se, že je rozrušená. Předpokládal, že to bylo kvůli tomu hadovi, ale nebyl si tím úplně jistý. O jejich dalším setkání nepadlo ani slovo. Nemohlo se stát, že na něj třeba změnila názor? Neudělal třeba něco špatně?
Ta myšlenka rozetla Thora ve dví. Dále bloudil lesem a nevěděl, co si s tím vším počít. Potřeboval by si s někým promluvit, aby mu pomohl těmto věcem porozumět. S někým, kdo dokázal vykládat znamení a proroctví.
Thor se najednou zastavil uprostřed započatého kroku. No jistě. Argon. Ten by na tohle byl perfektní. Ten by dokázal tohle všechno vysvětlit úplně snadno.
Thor se rozhlédl. Stál na severním konci hřebenu, odkud měl široký výhled na město pod sebou. Nedaleko od něj byla křižovatka. Věděl, že Argon žije sám v kamenné chatrči na severním okraji Planiny Balvanů. Věděl, že pokud se na křižovatce vydá doleva, na druhou stranu od města, povede jej cesta právě tímto směrem. Rozhodl se vyrazit.
Bude to dlouhá cesta a navíc byla velmi dobrá šance, že tam Argon jednoduše v ten okamžik nebude. Ale musel se o to pokusit. Nedopřeje si odpočinek, dokud nedostane své odpovědi.
Thorův krok dostal nový impulz. Dvojnásobnou rychlostí se vydal směrem k pláním. Z poledne se stalo odpoledne a on stále ještě šel a šel. Byl krásný letní den a světlo sluncí nádherně osvětlovalo zelené louky všude kolem něj. Krohn poskakoval neúnavně opodál a každou chvíli se někde zastavoval a tu ulovil myš, tu veverku, které potom trimfálně nosil v tlamě ukázat.
Stezka se zanedlouho stala nebezpečnější a větrnější, když louky pomalu začaly ustupovat pusté krajině plné skal a velikých balvanů. Nakonec se i cesta samotná začala ztrácet v kamenech. Tady nahoře bylo chladněji a vítr ještě zesílil, protože dále už nerostly ani stromy, které by před ním pocestného chránily. Krajina nabyla čistě skalnatého rázu. Působilo to až děsivě. Kam až oko dohlédlo nebylo nic než kameny, prach a veliké balvany. Thor měl pocit jako by cestoval v nějakém jiném světě, a ten svět předtím postihla nějaká katastrofa. Po chvíli cesta zmizela úplně a Thor musel pokračovat po kamenech a suti.
Krohn vedle něj začal kňučet. Ve vzduchu viselo něco podivného. Thor to mohl cítit stejně jako on. Nedalo se říct, že by to bylo zlé, ale bylo to každopádně jiné. To místo v sobě ukrývalo silnou duchovní energii.
Thor si pomalu začal říkat, že se musel vydat špatným směrem, když tu najednou na obzoru na vrcholku kopce spatřil malou kamennou chatrč. Měla perfektní kruhový tvar, byla postavena z tmavého kamene a seděla poměrně nízko při zemi. Nebyla tam žádná okna, pouze jediné obloukovité dveře, které ale neměly klepadlo a dokonce ani kliku. Mohl Argon skutečně žít v takovéhle pustině? Nebude se zlobit, že Thor přišel bez pozvání?
Thor začínal mít o své výpravě trochu pochybnosti, ale přinutil se pokračovat. Když dorazil ke dveřím, jasně cítil, že okolním vzduchem proudí silná energie, v které se mu začínalo těžko dýchat. Jeho srdce začalo divoce bušit, když přistoupil ke dveřím a chtěl na ně zabušit pěstí.
Než se jich ale stačil byť jen dotknout, dveře se najednou samy od sebe se zaskřípáním otevřely. Uvnitř byla naprostá tma a Thor si nebyl jistý, zda je prostě jenom náhodou neotevřel poryv větru. Nebylo možné nijak poznat, jestli je někdo uvnitř nebo ne.
Thor se natáhl, jemně dveře otevřel a strčil hlavu dovnitř.
„Haló?“ zavolal hlasitě. „Argone?“
Krohn vedle něj začal opět kňourat. Thorovi už teď bylo jasné, že to celé byl špatný nápad a že Argon stejně není doma. Přesto se ale odvážil rozhlédnout se uvnitř. Učinil dva kroky vpřed a jakmile to udělal, dveře se za ním s rámusem zabouchly.
Thor se polekaně otočil a tam, u vzdálenější zdi, naproti němu, stál Argon.
„Omlouvám se, že jsem tě vyrušil,“ řekl Thor, jenž měl srdce až v krku.
„Přišel jsi bez pozvání,“ řekl Argon.
„Promiň mi to,“ řekl Thor. „Neměl jsem v úmyslu tě vyrušovat.“
Thorovy oči se mezitím trochu přizpůsobily tmě, takže se teď mohl rozhlédnout kolem sebe. Kolem kruhové zdi místnosti byly rozestavěny malé svíčky. Místnost byla osvětlována jenom jediným sloupcem světla, který přicházel z kruhového otvoru uprostřed střechy. Celé to místo působilo ohromujícím, drsným a neskutečným dojmem zároveň.
„Málokdo tu kdy byl,“ odpověděl Argon. „Samozřejmě, ani ty bys tu nebyl, kdybych ti to nepovolil. Ty dveře se otevřou jenom tomu, komu se otevřít mají. Komukoliv jinému se nepodaří dostat dovnitř, ani kdyby použil všechnu sílu světa.“
Thor se cítil trochu lépe, ale stále mu ještě lámalo hlavou, jak mohl Argon vědět, že přijde. Všechno spojené s tímto mužem bylo vždy zahaleno rouškou tajemství.
„Zažil jsem setkání, kterému moc nerozumím,“ řekl Thor ve snaze jít k věci, všechno to vyklopit a nechat Argona, aby mu řekl svůj názor. „Byl tam had. Bělozád. Nechybělo mnoho a byl by nás napadl. Zachránil nás můj leopard, Krohn.
„Nás?“ zeptal se Argon.
Thor zrudl, protože si až teď uvědomil, že řekl více než chtěl. Nevěděl co na to má říct.
„Nebyl jsem tam sám,“ řekl nakonec.
„A s kým jsi tam byl?“
Thor se kousl do jazyka a přemýšlel co dál. Koneckonců, tento muž byl blízký s Gweniným otcem a pravděpodobně by mu to pověděl.
„Nechápu, jakou to má spojitost s tím hadem.“
„Má to zásadní spojitost. Nenapadlo tě přemýšlet, s kým se ten had chtěl vypořádat?“
Thor byl zaskočen.
„Nechápu,“ řekl po chvíli.
„Ne každé znamení, které vidíš, je míněno tobě. Některá patří i ostatním.“
Thor si prohlížel v matném světle Argonův obličej a snažil se porozumět. Čekalo něco zlého Gwen? A jestli ano, může něco udělal, aby tomu zabránil?
„Dokážeš změnit osud?“ zeptal se Thor.
Argon se otočil a pomalu přecházel místností.
„Ah ano, to je otázka, kterou jsme si pokládali po celá dlouhá staletí,“ odpověděl Argon. „Může být osud změněn? Na jedné straně je všechno předurčeno osudem. Na straně druhé máme svobodnou vůli. I naše činy určují náš osud. Zdá se nemožné, aby tyto dvě entity – osud a svobodná vůle – žily vedle sebe. Ale stejně tomu tak je. Jde o to, kde se ty dvě smísí – když osud potkává svobodnou vůli – tehdy přichází do hry lidské jednání. Osud nemůže být pokaždé zlomen, ale občas se podaří jej ohnout, nebo úplně změnit nějakou velkou obětí, či nesmírným vypětím svobodné vůle. Většinou je ale osud pevně daný. Většinou jsme jenom figurky, které jej prostě naplňují. Myslíme si, že se na jeho utváření podílíme, ale obyčejně tomu tak není. Většinou jsme spíše pozorovatelé, než skuteční tvůrci.“
„Proč se tedy svět vůbec obtěžuje nám dávat nějaká znamení, když tu stejně není nic, co bychom byli schopní změnit?“ zeptal se Thor.
Argon se otočil a usmál.
„Myslí ti to, chlapče, to ti musím nechat. Většinou vidíme znamení, abychom se mohli připravit na to, co přijde. Je nám poodhalen náš osud, abych dostali nějaký čas učinit co je třeba. Občas, to se ale stává velice zřídka, můžeme vidět znamení, které nám dovoluje zakročit a sami určit, jaký bude jeho výsledek. Ale to je opravdu velmi vzácné.“
„Je pravda, že Bělozád zvěstuje smrt?“
Argon si jej zkoumavě prohlédl.
„To je,“ řekl potom. „Bez nejmenších pochybností.“
Thorovo srdce se rozbušilo. Jeho obavy se potvrdily. Zároveň byl také překvapen přímostí Argonovy odpovědi.
„S jedním jsem se dnes setkal,“ řekl Thor. „Ale nevím, kdo je ten, kdo má zemřít. Nebo jestli je tu něco, co mohu udělat, abych tomu zabránil. Rád bych to pustil z hlavy, ale nedokážu to. Ten obraz hada se mi neustále vrací. Proč?“
Argon se na něj velmi dlouho díval a potom si povzdechl.
„Protože ať už ten, kdo zemře, bude kdokoliv, tebe to velmi silně poznamená. Ovlivní to tvůj osud.“
Thor byl čím dál rozrušenější. Zdálo se, že každá odpověď vyvolává jenom další a další otázky.
„Ale to není fér,“ řekl Thor. „Potřebuji vědět, kdo je ten, kdo má zemřít. Musím ho přece varovat!“
Argon pomalu zakroutil hlavou
„Tohle ti nemusí být odhaleno,“ odpověděl. „A i kdybys to věděl, stále bys s tím možná nedokázal nic udělat. Smrt si svou oběť najde a neohlíží se, zda byla varována nebo ne.“
„Proč mi to tedy ale bylo vyjeveno?“ zeptal se Thor zmučeně. „A proč to nemůžu dostat z hlavy?“
Argon přistoupil blíže a zastavil se jenom pár centimetrů od Thorova obličeje. Jeho oči zářily v tom potemnělém místě s takovou intenzitou, že to Thora až děsilo. Bylo to jako dívat se do slunce a nemoci odvrátit zrak. Argon zvedl ruku a položil ji Thorovi na rameno. Jeho dotyk byl úplně ledový. Thorovým tělem proběhla mrazivá vlna.
„Jsi mladý,“ řekl Argon pomalu. „Ještě se musíš hodně naučit. Teď jsi příliš přecitlivělý. Schopnost vidět budoucnost je úžasný dar. Může to ale být i obrovská kletba. Většina lidí žije svůj osud a přitom o něm nemá nejmenší tušení. Znát svůj osud a budoucnost, kterou ti přináší, je občas velmi bolestivé. Ty jsi ještě ani nezačal rozumět svým silám. Ale to se jednoho dne změní. Jednoho dne. Tehdy, až pochopíš, odkud jsi přišel.“
„Odkud jsem přišel?“ zeptal se Thor udiveně.
„Domov tvé matky je daleko odsud. Za Kaňonem, až na druhé straně Divočiny, stojí hrad, který se klene vysoko do nebe. Sedí osamoceně na skále a aby ses k němu dostal, musíš se ubírat po klikaté kamenné cestičce. Ta cesta je kouzelná, připadáš si na ní, jako bys stoupal do nebe samotného. Je to místo obrovské síly. A je to také místo odkud ty pocházíš. Dokud se tam nedostaneš, nikdy plně neporozumíš. Jakmile tam však budeš, všechny tvoje otázky budou zodpovězeny.“
Thor mrknul, a když znovu otevřel oči, ke svému obrovskému překvapení zjistil, že stojí venku před Argonovou chatrčí. Neměl nejmenší tušení, jak se tam dostal.