Vítr dul kolem skalního převisu a Thor musel přimhouřit oči, na které okamžitě zaútočilo ostré sluneční světlo. Vedle něj zamňoukal Krohn.
Thor znovu přikročil k Argonovým dveřím a vší silou na ně zabušil. Zevnitř se však neozvalo nic než ticho.
„Argone!“ křičel Thor.
Jediný, kdo mu však odpověděl, byl ševelící vítr.
Pokusil se do dveří opřít ramenem, ale ani se nepohnuly.
Thor čekal dlouhou dobu, jestli se dveře přece jen neotevřou – vlastně ani nevěděl, jak dlouho to bylo – dokud se nezačalo připozdívat a on si uvědomil, že jeho čas na tomto místě je skutečně vyčerpán.
Otočil se a v zamyšlení se vydal na zpáteční cestu dolů z kamenitého svahu. Cítil se ještě zmatenější než předtím, a zároveň si byl jistější, že smrt je nablízku, a že s tím nejspíše nedokáže nic udělat.
Když pokračoval dále pustinou, začal najednou cítit chlad kolem kotníků a všiml si, že se při zemi formuje jemná mlha. Během chvíle mlha zhoustla a začala stoupat. Thor nechápal, co se to děje. Krohn kňoural.
Thor se pokusil přidat do kroku, aby se dostal z kopce co nejrychleji, ale mlha během chviličky zhoustla tak, že najednou stěží viděl na špičku vlastního nosu. Zároveň cítil, že jeho nohy těžknou. Celá obloha nad ním náhle zčernala. Ve vzduchu byla cítit magie. Najednou byl Thor obrovsky unavený. Potom už ani nedokázal udělat další krok. Schoulil se do klubíčka přímo tam, kde stál. Okamžitě jej zahalila mlha. Pokusil se ještě otevřít oči a znovu se pohnout, ale už to nešlo. V následujícím okamžiku usnul.
*
Thor zjistil, že stojí na vrcholku obrovské hory a dívá se na celé království Prstenu. Před ním se rozkládal Králův Dvůr, hrad, opevnění, zahrady, stromy a zvlněné kopce táhnoucí se kam až oko dohlédlo. Všechno v plném květu léta. Pole byla přeplněná ovocem, všude rostly květiny a ze všech koutů se ozývala hudba a zvuky oslav.
Když si však Thor to všechno prohlížel, tráva najednou začala černat. Ovoce popadalo ze stromů na zem. Potom ty stromy samotné zvadly a scvrkly se do ničemných věchýtků. Všechny květiny uschly a, k jeho zděšení se jedna stavba za druhou začala rozpadat na kusy. Když to všechno skončilo, nebylo před ním nic než zkáza. Spálená pustina plná ruin a kamení.
Thor se podíval dolů a najednou uviděl velkého Bělozáda, který se mu plazil přímo pod nohama. Přimraženě tam stál, když se had začal ovíjet kolem jeho nohou, potom kolem pasu a nakonec i kolem rukou. Cítil, že je dušen, že je z něj doslova vymačkáván život. Had ovinul celé jeho tělo a teď se mu, jenom několik málo centimetrů od jeho nosu, díval přímo do tváře, syčel a svým vystřelujícím rozeklaným jazykem se téměř dotýkal Thorovy tváře. Potom otevřel doširoka svoji tlamu, odhalil obrovské zuby, naklonil se vpřed se a pohltil Thorovu tvář.
Thor zaječel, aby vzápětí zjistil, že stojí úplně sám uprostřed královského hradu. Místo bylo absolutně vylidněné a tam, kde měl stát královský trůn, bylo jenom prázdné místo. Meč Osudu ležel netknutý jen tak na zemi. Všechna okna byla rozbitá a všude po zemi ležela barevná sklíčka. Z dálky uslyšel tlumenou hudbu, otočil se a potom procházel jednou prázdnou místností za druhou. Konečně se dostal k obrovským dvojitým dveřím, snad třicet metrů vysokým, a s vypětím všech sil je otevřel.
Ocitl se ve vstupu do královského hodovního sálu. Před ním se táhly dlouhé hodovní stoly, které se prohýbaly pod prostřeným jídlem. Ale nikde nebyl žádný člověk. Na protilehlém konci velkého sálu si Thor všiml postavy. Král MacGil. Seděl na svém trůně a díval se přímo na Thora. Zdál se být hrozně daleko.
Thor cítil, že se k němu musí dostat. Dal se do opatrné chůze mezi dvěma dlouhými stoly napříč sálem. Jak procházel, všechno jídlo po obou stranách se začínalo kazit, plesnivět, černat a záhy už se na něm rojila mračna bzučících much, které jej rvaly na kusy.
Thor přidal do kroku. Už byl skoro u krále, zbývalo jenom několik málo metrů, když tu se z postranní místnosti vynořil sluha nesoucí podnos, na kterém byl veliký zlatý pohár s vínem. Pohár byl velmi výrazný, vyrobený z ryzího zlata a v několika řadách obkroužený rubíny a safíry. V okamžiku, kdy se král podíval stranou, si Thor všiml, že sluha vsypal do poháru jakýsi bílý prášek. Thorovi došlo, že je to jed.
Sluha přinesl pohár blíže, MacGil se sklonil a uchopil jej oběma rukama.
„Ne!“ zakřičel Thor.
Vrhl se kupředu, ve snaze vyrazit pohár královi z ruky.
Ale nebyl dostatečně pohotový. MacGil pil z poháru vydatnými doušky. Než pohár na jeden nádech vypil, víno mu teklo po bradě a na hruď
Potom se MacGil podíval na Thora a jeho oči se rozšířily úžasem. Chytil se rukama za hrdlo, začal se dusit a nakonec se překotil přes okraj trůnu a spadl z něj dolů. Padal přes madlo do strany a nakonec se zřítil na tvrdou kamennou podlahu. Jeho koruna se smekla z hlavy, s kovovým cinknutím dopadla na kámen a odkulila se ještě dalších několik metrů dál.
Král tam ležel bez pohybu, s očima stále široce otevřenýma, mrtvý.
Najednou se objevila Estopheles. Slétla dolů a přistála na MacGilově hlavě. Seděla tam a dívala se přímo na Thora. Potom zakřičela. Její výkřik byl tak pronikavý, že Thorovi přeběhl mráz po zádech.
„Ne!“ zakřičel.
*
S tím výkřikem se Thor probudil.
Celý zpocený a těžce dýchající se posadil a rozhlédl kolem sebe, ve snaze zjistit, kde to je. Ležel znovu na zemi, v prachu Argonovy hory. Musel tu nejspíš usnout. Mlha byla ta tam a na horizontu seděl úsvit. Krvavě rudé slunce se prokousávalo skrz obzor a rozsvěcovalo nový den. Vedle něj zakňučel Krohn, skočil mu do klína a olízl tvář.
Thor jednou rukou objal Krohna a snažil se pochopit, zda se mu to celé zdálo, anebo jestli byl celou dobu vzhůru. Trvalo mu dlouhou chvíli, než sám sebe ubezpečil, že to byl jenom sen. Velmi živý sen.
Potom Thor uslyšel pohyb, otočil se a spatřil Estopheles, která seděla na kameni jenom krok od něj. Velký pták se díval přímo na něj a křičel. Znovu a znovu.
Ten zvuk mu zježil vlasy na zátylku. Byl úplně stejný jako ten, který slyšel ve snu a v tom okamžiku cítil každou buňkou svého těla, že ten sen měl význam. Bylo to poselství.
Král bude otráven.
Thor vyskočil na nohy a ve světle vycházejícího slunce sprintoval dolů z kopce směrem ke Královu Dvoru. Musel se dostat ke králi. Musel jej varovat. Král si možná bude myslet, že se zbláznil, ale neměl na vybranou – musel udělat cokoliv, co bylo v jeho silách, aby zachránil jeho život.
*
Thor utíkal po padacím mostě k vnější hradní bráně. Měl štěstí, protože jej oba strážní poznali jakožto člena Legie. Nechali jej proběhnout, aniž by jej zastavovali a on i Krohn, běžící po jeho boku, pokračovali dále.
Běžel přes hradní nádvoří, kolem fontán, nejkratší cestou k vnitřní bráně hradu. V ní stáli dva strážní, kteří mu zablokovali cestu.
Thor se zastavil a lapal po dechu.
„Co tu pohledáváš, kluku?“ zeptal se jeden z nich.
„Musíte mě pustit dovnitř,“ sýpal Thor. „Musím nutně vidět krále.“
Strážní se na sebe nedůvěřivě podívali.
„Jsem Thorgrin z královské Legie. Musíte mě pustit dovnitř.“
„Já ho znám,“ řekl jeden ze strážných. „Je jeden z nás.“
Ale ten druhý předstoupil před Thora.
„Co králi chceš?“ zeptal se.
Thor stále ještě bojoval s dechem.
„Je to velmi důležité. Musím ho okamžitě vidět.“
„No, nemyslím si, že tě očekává, protože jsi špatně informovaný, náš král tu není. Před hodinou opustil hrad se svou družinou. Nevrátí se dříve než dnes večer na královské hody.“
„Hody?“ zeptal se Thor. Vzpomněl si na svůj sen a stoly plné jídla. Všechno začínalo dávat smysl.
„Ano, hody. Pokud jsi opravdu z Legie, tak tam jistě také budeš. Ale teď tu není a neexistuje žádný způsob, jak bys s ním mohl mluvit. Vrať se večer s ostatními.“
„Ale já mu musím předat zprávu!“ trval na svém Thor. „Ještě před tou akcí!“
„Můžeš to povědět mně, jestli chceš. Ale ani já ji nedokážu doručit o moc dříve než ty.“
Thor nechtěl poslat takovou zprávu po strážném, protože mu bylo jasné, že to bude znít šíleně. Musel to králi povědět sám, dnes večer před začátkem oslavy. Jenom se modlil, aby nebylo už příliš pozdě.
KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ
Thor pospíchal zpátky do kasáren Legie a se štěstím dorazil ještě předtím, než začala tréninková rutina. Bez dechu přiběhli s Krohnem k ostatním zrovna v okamžiku, kdy se probouzeli a připravovali na nástup. Stál ve dveřích, lapal po dechu a cítil, že je v pořádném průšvihu. Nedokázal si představit, že teď má absolvovat celý tréninkový den, který navíc stráví i tím, že bude neustále odpočítávat minuty do večerní slavnosti, kde bude moci konečně krále varovat. Byl si jistý, že to, co viděl, bylo znamení a že královo varování je důležitější než cokoliv jiného. Že osud království teď ležel jenom na jeho ramenou.
Thor doběhl mezi Reece a O’Connora, kteří se již ubírali ven na cvičiště, a celý uřícený se zařadil k nim.
„Kde jsi byl celou noc?“ zeptal se Reece.
Thor si přál vědět, co by měl odpovědět, ale on vlastně sám nevěděl, kdeže to v noci byl. Co měl teď odpovědět? Že usnul na svahu Argonovy hory uprostřed Planiny balvanů? To nedávalo valný smysl dokonce ani jemu.
„Já nevím,“ odpověděl, protože opravdu nevěděl, co jiného by řekl.
„Jak to myslíš, že nevíš?“ zeptal se O’Connor.
„Ztratil jsem se,“ řekl Thor.
„Ztratil?“
„No, to máš teda štěstí, že ses zvládnul najít aspoň teď,“ řekl Reece.
„Pokud bys přišel pozdě na nástup, už by tě nejspíš vůbec nepustili dovnitř,“ řekl Elden, který se k nim mezitím přidal a teď plácnul Thora přes rameno. „Rád tě vidím. Říkali jsme si, kde jsi.“
Thor stále ještě nedokázal uvěřit změně v Eldenově chování poté, co se vrátili od Kaňonu.
„Jak to šlo s mou sestrou?“ zeptal se Reece tiše.
Thor zrudnul a nevěděl co odpovědět.
„Viděl ses s ní?“ pokračoval Reece.
„Ano, viděl,“ začal Thor. „Měli jsme se fajn, i když jsme se pak museli náhle rozloučit.“
„No,“ řekl na to Reece, když se všichni seřadili před Kolkem a královými muži. „Dneska večer jí uvidíš znova. Obleč si to nejlepší co máš. Budou královské hody.“
Thorův žaludek se sevřel. Znovu pomyslel na svůj sen a cítil, jak nitky jeho osudu tančí přímo před ním a jak je zároveň bezmocný a odsouzený jenom se dívat.
„TICHO!“ zakřičel Kolk, který se vydal kráčet před řadou chlapců.
Thor ztuhnul společně s ostatními.
Kolk pomaloučku kráčel podél řady a zkoumal každého z nich.
„Včera jste si užili trochu zábavy, ale teď je čas pustit se znovu do práce. A dnes se, moji milí, naučíte prastarému umění kopání zákopů.“
Chlapci kolektivně zasténali.
„TICHO!“ zařval.
Chlapci se opět utišili.
„Je to těžká práce,“ pokračoval Kolk. „Ale je to také práce důležitá. Jednoho dne se vám to bude hodit, až vás služba zavede do divočiny, ve které budete muset přenocovat a nikdo další nebude nablízku, aby vám pomohl. Bude mráz, taková zima, že nebudete cítit vlastní nohy, všude kolem vás bude temná noc a vy uděláte cokoliv, aby se udrželi aspoň trochu v teple. Bude se vám to také hodit v bitvě, až se budete potřebovat krýt před šípy vašich nepřátel. Je milion situací, kdy budete potřebovat vykopat zákop. Zákop je jedním z vašich nejlepších kamarádů.“
„Dnes,“ pokračoval, když si odkašlal, „strávíte celý den kopáním a budete to dělat tak dlouho, dokud vaše ruce nebudou rudé, plné mozolů a vaše záda nebudou bolet tak, že už se nebudete schopní ani narovnat. Až přijde den bitvy, už vám to potom nebude připadat jako ta nejhorší práce ze všech.
„ZA MNOU!“ zavelel Kolk.
Další nespokojené mručení provázelo chlapce, když se seřadili do dvojstupů a začali s Kolkem v čele pochodovat přes cvičiště.
„Skvělý,“ řekl Elden. „Kopání zákopu. Přesně takhle jsem chtěl dnešek strávit.“
„Mohlo to být horší,“ řekl O’Connor. „Taky mohlo pršet.“
Podívali se na oblohu a spatřili blížící se těžké mraky.
„To by mohlo,“ řekl Reece. „Tak to nezakřikni.“
„THOR!“ ozval se hlas.
Thor se otočil a zjistil, že se na něj Kolk z povzdálí nasupeně dívá. Doběhl k němu a divil se, co provedl.
„Ano, sire.“
„Tvůj rytíř tě povolává,“ řekl úsečně. „Hlas se Erecovi v hradu. Máš štěstí, dneska se tomu tady vyhneš. Místo toho budeš sloužit svému rytíři tak, jak to všichni dobří panoši dělají. Ale nemysli si, že ses kopání zákopů zbavil nadobro. Až se zítra vrátíš, budeš kopat zákop sám. Teď mazej!“ poslední slova zakřičel.
Thor se otočil a spatřil závistivé pohledy ostatních. Potom se okamžitě rozběhl směrem ven ze cvičiště a k hradu. Co po něm Erec může chtít? Mělo to něco společného s králem?
*
Thor běžel napříč Královým Dvorem po cestě, po které se ještě nikdy předtím nevydal – do kasáren Stříbrných. Jejich budova byla mnohem větší než kasárna Legie. Jejich domy byly dvakrát tak velké, zdobené měděnými korouhvemi a cestičky mezi nimi byly dlážděné novým kamenem. Aby se tam dostal, musel Thor projít velkou bránou, ve které stál na stráži tucet králových mužů. Hned za ní se cesta rozšířila a přecházela v obrovské otevřené pole, na jehož konci stál komplex kamenných budov, každá ještě zvlášť ochráněná zdmi a hlídaná dalšími strážnými. Už odsud to byl úchvatný pohled.
Thor pospíchal po cestě směrem k bráně. Strážní již zdálky viděli, že se blíží a i když ještě ani nedorazil k nim, již měli svá kopí zkřížená tak, že mu zahrazovala cestu.
„Co tu pohledáváš?“ zeptal se jeden z nich.
„Hlásím se do služby,“ odpověděl Thor. „Jsem panoš rytíře Ereca.“
Strážní si vyměnili ostražité pohledy, ale tu se u brány objevil jeden další, který předstoupil a pokýval hlavou. Druzí dva se uvolnili a pozvedli zkřížená kopí. Železná mříž v bráně se začala, za silného skřípotu, pomalu zvedat. Brána samotná byla ohromná, alespoň dva metry tlustá. Thor si pomyslel, že tohle místo je opevněné ještě lépe, než samotný královský hrad.
„Druhá budova napravo,“ křikl na něj voják. „Najdeš ho ve stájích.“
Thor se otočil a pospíchal kolem řady kamenných domů napříč nádvořím. Všechno tu zářilo novotou, čistotou a perfektní udržovaností. Celé to místo jakoby obklopovala aura síly.
Thor okamžitě našel svou budovu a zůstal ohromeně stát. Desítky těch nejnádhernějších koní stály uvázány v rovných upravených řadách kolem obvodu budovy. Většina z nich byla vystrojena v těžké zbroji. Všichni byli vyhřebelcovaní do vysokého lesku. Všechno kolem bylo větší a velkolepější než v jeho kasárnách.
Skuteční rytíři, vybavení opravdovými zbraněmi všeho druhu, se spěšně pohybovali po nádvoří všemi směry. Celé místo bylo velmi rušné a Thor měl pocit, jako by se snad mělo schylovat k nějaké bitvě. Tohle místo už nemělo tréninkovou atmosféru. Tady to bylo všechno doopravdy. Tady už bylo všechno myšleno smrtelně vážně.
Thor prošel malou brankou a pokračoval potemnělou kamennou chodbou dovnitř do budovy, kde míjel jednu stáj za druhou a snažil se najít Ereca. Za chvíli došel až na konec chodby, ale Ereca nikde neviděl.
„Hledáš Ereca, že?“ zeptal se nedaleko stojící strážný.
Thor se k němu otočil a pokýval hlavou.
„Ano, sire. Jsem jeho panoš.“
„Jdeš pozdě. Už je venku a připravuje si koně. Hoď sebou.“
Thor proběhl chodbou jako střela a za okamžik už byl opět na otevřeném nádvoří před budovou. A tam Ereca konečně uviděl. Stál před obrovským, urostlým hřebcem. Byl to nádherně se lesknoucí vraník s bílým proužkem na nose. Kůň zafrkal, když Thor přiběhl a Erec se k němu otočil.
„Omlouvám se, sire,“ řekl Thor bez dechu. „Přišel jsem tak rychle, jak jen jsem dokázal. Nechtěl jsem se opozdit.“
„Jsi tu akorát včas,“ řekl Erec s vlídným úsměvem. „Thore, seznam se s Lanninem,“ dodal a ukázal na to nádherné zvíře.
Jako kdyby chtěl odpovědět, Lannin znovu zafrkal a zatančil na místě. Thor k němu přistoupil, natáhl ruku a pohladil jej na nose. Kůň na oplátku jemně zařehtal.
„Je to můj cestovní kůň. Brzy se naučíš, že rytíř vyšší hodnosti potřebuje více koní. Jednoho pro klání, jednoho do bitvy a jednoho pro dlouhá, osamělá putování. S tím posledním se obyčejně spřátelíš nejlépe. Vidím, že i ty se mu líbíš. To je dobře.“
Lannin se sklonil a strčil čenich do Thorovy dlaně. Thor byl unešený vznešeností toho zvířete. V jeho velkých očích jasně zářila inteligence. Bylo to zvláštní, zdálo se mu, jakoby ten kůň rozuměl všemu, o čem si povídají.
Ale něco z toho, co Erec řekl, Thora znepokojilo.
„Řekl jsi putování, sire?“ zeptal se překvapeně.
Erec přestal utahovat postroj, otočil se a podíval se na něj.
„Dnes je den, kdy jsem se narodil. Jsem právě dvacet pět let starý. To je významný den. Slyšel jsi o Dni výběru?
Thor zakroutil hlavou. „Jenom velmi málo, sire. Jen to co jsem zaslechl od ostatních.“
„My, rytíři Prstenu, musíme udržovat naše plémě, generaci za generací,“ začal Erec vysvětlovat. „Do věku dvaceti pěti let si musíme vybrat nevěstu. Pokud si do té doby žádnou nevybereme, musíme se vydat na cestu, nějakou si najít a přivést ji sem. Máme na to jeden rok. Pokud se vrátíme bez nevěsty, král nám jednu určí a my tím ztratíme právo výběru. Takže dnes se musím vypravit na cestu a najít si svou budoucí ženu.“
Thor na něj zíral, neschopen slov.
„Ale sire, to vážně odjíždíš? Na celý rok?“
Thorovi se udělalo úzko, když na to jen pomyslel. Měl pocit, jako by se jeho svět náhle rozpadl. Teprve v tento moment si plně uvědomil, jak moc si Ereca oblíbil, a že jej určitým způsobem měl rád jako svého otce, tedy nepochybně více než svého skutečného otce.
„Ale čí panoš potom tedy budu já?“ zeptal se Thor. „A kam vůbec jedeš?“
Thor si vzpomněl, jak moc se o něj Erec zasadil a jak mu zachránil život. Jeho srdce teď krvácelo při představě, že skutečně odjíždí.
Erec se zasmál spokojeným, bezstarostným smíchem.
„Kterou z těch otázek mám zodpovědět jako první?“ řekl. „Nedělej si obavy. Budeš přeřazen k jinému rytíři a budeš jeho panošem, dokud se nevrátím. Tím rytířem je Kendrick, králův nejstarší syn.“
Thorovi se okamžitě ulevilo, když to vyslechl. I ke Kendrickovi cítil podobné pouto, koneckonců to byl právě Kendrick, kdo vystoupil jako první na jeho obranu a zastal se jeho nároků na místo v Legii.
„Jak dlouho moje cesta potrvá…“ pokračoval Erec, „…to zatím nevím. Vím jenom, že se vypravím směrem na jih, směrem ke království, ze kterého pocházím a budu si hledat nevěstu v tom směru. Pokud žádnou nenajdu uvnitř Prstenu, potom možná i překročím moře do mého vlastního království a budu ji hledat tam.“
„Do tvého království, sire?“ zeptal se Thor.
Uvědomil si, že toho o Erecovi vlastně zas až tak moc neví, například odkud vlastně pochází. Vždycky si prostě myslel, že je odsud.
Erec se smál. „Ano, daleko odsud, až za mořem. Ale to je příběh, který si povíme jindy. Čeká mě dlouhá výprava a já se na ni teď potřebuji připravit. Takže mi pomůžeš. Nemáme moc času. Vystroj mého koně a vyzbroj ho všemi druhy zbraní.“
Thor se okamžitě vrhnul do akce. Běžel do jízdní zbrojnice a vzal tam výraznou černou a stříbrnou zbroj pro Lannina. Potom s každou její částí běžel ke koni a zase zpět. Přes záda mu upevnil kroužkovou deku a pod břichem ji několika přezkami sepnul tak, aby přesně obepínala hřebcovo obrovské tělo. Potom přidal ještě šafron, tenký plátek oceli, který přesně padl na hřebcovu hlavu.
Lannin zařehtal, když Thor dokončil svou práci a zdálo se, že je spokojený. Byl to vskutku vznešený kůň, válečník. Thor by přísahal, že se ve své oceli cítil stejně pohodlně jako kterýkoliv lidský rytíř.
Potom Thor znovu běžel do zbrojnice pro Erecovy zlaté ostruhy a obě připevnil rytíři na paty poté, co se ten dostal do sedla.
„Jaké zbraně budeš potřebovat, sire?“ zeptal se Thor.
Erec shlédnul dolů a zdál se z tohoto úhlu ještě mohutnější.
„Je těžké předpovídat, do jakých bitev se dostanu během celého příštího roku. Ale potřebuji především lovit a být schopný se ubránit. Takže samozřejmě potřebuji svůj dlouhý meč. Také si chci vzít krátký meč, luk, toulec s šípy, krátké kopí, palcát, dýku a můj štít. Myslím, že tohle bude stačit.“
„Ano, sire,“ řekl Thor a vyrazil do akce. Doběhl ke stojanu s Erecovými zbraněmi, který stál vedle Lanninovy stáje a přehlédl desítky zbraní, které tam odpočívaly. Měl na výběr ze skutečně působivého arzenálu.
Opatrně sejmul ze stojanů ony zbraně, které si Erec přál a jednu po druhé nosil ven, aby je podával Erecovi, nebo pevně uvazoval k postroji.
Když si Erec nasadil kožené rukavice a byl připravený k odjezdu, Thor si nemohl pomoci, aby necítil lítost.
“Sire, cítím, že je mou povinností tě na této cestě doprovázet,” řekl Thor. “Koneckonců, jsem tvůj panoš.”
Erec ale zakroutil hlavou.
“Tuhle cestu musím podniknout sám.”
„Mohu tě tedy alespoň doprovodit k jižnímu rozcestí?“ naléhal Thor. „Pokud míříš na jih, je to cesta, kterou dobře znám, protože sám z jihu pocházím.“
Erec se na něj podíval a přemýšlel.
„Pokud mě chceš doprovodit k jižnímu rozcestí, nevidím v tom žádný problém. Ale je to celý den cesty, takže musíme okamžitě vyrazit. Vezmi si mého panošského koně, stojí ze strany stájí. Je to ten hnědák s ryzí hřívou.“
Thor běžel na určené místo a našel koně. Když se na něj vyšvihl, Krohn vystrčil hlavu zpoza Thorovy košile a zakňučel.
„To je v pořádku, Krohne,“ chlácholil jej Thor.
Potom se naklonil kupředu, pobídl koně a vyjel ven ze stáje. Erec na něj nečekal a místo toho už mezitím vyrazil cvalem ven z brány. Thor se jej snažil dohonit tak rychle, jak jen to dovedl.
Potom jeli společně ulicemi Králova Dvora, skrz bránu, kterou jim strážní otevřeli. Několik Stříbrných na ně v řadě čekalo, aby Ereca pozdravili vztyčenou pěstí v momentě, kdy je míjel.
Thor byl pyšný, že jede vedle něj, že je jeho panošem, a že jej smí doprovázet, i když pouze k prvnímu většímu rozcestí.
Thor měl na srdci tolik věcí, které by rád Erecovi řekl, tolik otázek, které chtěl položit. Také mu chtěl ze všeho nejvíc za všechno poděkovat. Ale nebyl na to vůbec čas, když za městem oba znovu pustili koně do cvalu, přes neustále se měnící terén Královské cesty, kterou osvěcovalo dopolední slunce. Když vyjeli na první kopec, Thor mohl z dálky vidět cvičiště Legie a všechny své přátele, jak ohýbali svá záda při kopání zákopů. Byl vděčný, že tam nemusí být s nimi. Jak se díval směrem k nim, jeden z chlapců přestal kopat a vztyčil pěst jejich směrem. Slunce Thora oslňovalo, takže nemohl dobře rozeznat o koho se jedná, ale byl si téměř jistý, že je to Reece, který je oba zdravil. Thor zdvihl pěst v odpověď.
Dobře vydlážděná cesta brzy ustoupila horším, neopraveným a užším cestám, jež následně přešly do pouhých vyšlapaných polních cest, vedoucích venkovskými oblastmi. Thor věděl, že je pro běžné lidi nebezpečné jezdit osaměle po těchto cestách. Obzvláště v noci, kdy přitahovaly mnoho zlodějů, ale Thor se o svou bezpečnost pramálo zajímal, zvlášť teď, když jel po boku Ereca. Pokud by se je nějaký blázen pokusil přepadnout, Thor by se obával mnohem více o jeho život než o jejich vlastní bezpečí. A samozřejmě, nikdo nebyl tak zoufalý, aby se odvážil zastavit Stříbrného.
Pokračovali v jízdě téměř bez přestávek po celý dlouhý den, dokud nebyl Thor vyčerpaný a jenom stěží popadal dech. Nedokázal pochopit, kde se v Erecovi bere tolik síly. Za každou cenu se však snažil na sobě nenechat nic znát. Žádný strach, žádná slabost.
Minuli jednu z větších křižovatek a Thor ihned poznal, kde právě jsou. Věděl, že kdyby teď zahnuli doprava, přivedla by je cesta přímo do jeho vesnice. Na krátký moment Thora zaplavil pocit nostalgie a část jeho já si přála opravdu na tu cestu zahnout, vidět svého otce a celou vesnici. Přemýšlel, co asi teď jeho otec právě dělá, kdo se stará místo Thora o ovce, a jak rozzlobený otec asi musel být, když se Thor tehdy nevrátil domů. Ne, že by se o něj příliš zajímal. Jenom se mu prostě v té chvíli zastesklo po starých známých místech. Ve skutečnosti byl rád, že se mu podařilo z vesnice uprchnout a větší část z něj si naopak přála se tam už nikdy nevrátit.
Pokračovali v cvalu, dál a dál, na území, kde Thor nikdy předtím nebyl. Slýchával o jižním rozcestí, ale nikdy neměl šanci, aby se tam sám podíval. Bylo to jedno ze tří nejdůležitějších rozcestí, které vedly do jižních cípů Prstenu. Teď už byli dobrý půlden jízdy od Králova Dvora a slunce už minulo svůj nejvyšší bod na obloze. Thor se v sedle potil, neustále bojoval s dechem a musel přemýšlet, jestli se mu podaří, se včas zase vrátit zpátky do Králova Dvora na večerní hody. Neudělal chybu, že se vydal s Erecem takhle daleko?
Když vyharcovali na další kopec, Thor konečně uviděl na obzoru nezaměnitelný znak rozcestí. Bylo označené vysokou, štíhlou věží, na jejímž vrcholu byly do všech čtyř stran vyvěšené královské vlajky a na ochozech hlídkovali Stříbrní. Když Ereca spatřili, zahoukali na trubku a brána vedoucí do věže se začala pozvolna zdvihat.
Když byli vzdáleni jenom několik set metrů, Erec přitáhl jemně uzdu a zpomalil koně do kroku. Thorovi bylo smutno, když si uvědomil, že toto jsou poslední minuty, které s Erecem stráví a potom se bůhví jak dlouho neuvidí. Kdo nakonec mohl říci, jestli se Erec vůbec ještě někdy vrátí. Rok je dlouhá doba a mezitím se může stát spousta věcí. Thor byl však zároveň i vděčný, že jej mohl alespoň doprovodit až sem. Teď už měl pocit, že své povinnosti dostál za dost.
Oba dva jeli pomalu bok po boku, jejich koně těžce oddechovali, ostatně podobně jako oni sami. Krokem se blížili k věži.
„Asi se neuvidíme několik měsíců,“ řekl Erec. „A až se vrátím, povezu s sebou nevěstu. Věci se možná změní. Ale ať se změní jakkoliv, budeš pořád mým panošem.“
Na to se Erec zhluboka nadechnul.
„Než se rozloučíme, je tu pár věcí, které chci, aby sis zapamatoval. Rytíře nečiní rytířem jeho síla, nýbrž jeho inteligence. Odvaha samotná nedělá rytíře, na to potřebuješ odvahu, čest a moudrost. Neustále musíš pracovat na své mysli, svém duchu. Rytířství není pasivní, je vždy a za všech okolností aktivní. Musíš na sobě pracovat a zlepšovat se každý den, každý moment, který máš.
„Za ty měsíce, co se neuvidíme, se naučíš ovládat všechny typy zbraní a naučíš se všem možným dovednostem. Ale pamatuj si, pro tebe a tvou cestu je tu ještě další rozměr tréninku. A tím je výcvik čaroděje. Vyhledej Argona. Nauč se, jak rozvíjet svoje skryté síly. Cítím, že je v sobě máš. Vlastně máš obrovský potenciál. Není to nic, za co by ses měl stydět. Rozumíš mi?“
„Ano, sire,“ odpověděl Thor vděčně za rady a porozumění, které mu Erec věnoval.
„Vzal jsem tě pod svou ochranu z určitého důvodu. Nejsi jako ostatní. Čeká tě mnohem větší osud. Nejspíš větší, než je ten můj. Ale zatím zůstává nenaplněn. Nesmíš to brát jako nějakou samozřejmost. Musíš pro to neustále pracovat. Stát se skvělým válečníkem, ne pouze nebojácným a zkušeným rytířem. Musíš také rozvinout válečnického ducha a neustále jej nosit v srdci i v mysli. Musíš být odhodlaný položit svůj vlastní život pro dobro ostatních. Největší z rytířů neusiluje o slávu, bohatství nebo čest. Největší si dává ten nejtěžší úkol ze všech: udělat sám ze sebe lepšího člověka. Každý den se musíš snažit být lepší. Ne jenom lepší než ostatní, ale hlavně lepší, než jsi ty sám. Musíš se snažit toho dosáhnout pro dobro těch, kteří nemohou být jako ty. Musíš bránit ty, kteří se sami nedovedou ubránit. Není to úkol pro někoho lehkomyslného. Je to Cesta hrdiny.“
Thor se snažil vše pozorně poslouchat a Erecova slova si beze zbytku zapamatovat. Byl naplněný vděčností a stěží hledal slova, kterými by rytíři odpověděl. Měl pocit, že potrvá ještě mnoho měsíců, než plně pochopí význam všech Erecových slov.
Pomalu dojeli k bráně jižního rozcestí. Několik členů Stříbrných vyjelo naproti, aby pozdravili Ereca. Přijeli k nim s úsměvy od ucha k uchu a když všichni sesedli z koní, poplácali rytíře po zádech jako staří přátelé.
Thor seskočil z koně, chytil Lanninovy otěže a předal je pacholkovi, aby jej nakrmil a vyhřebelcoval do sucha. Erec se otočil a ještě naposled se zadíval na Thora.
Thor měl na srdci tolik věcí, které chtěl při rozloučení rytíři říci. Chtěl mu poděkovat. Ale také mu chtěl povědět o všech svých starostech. O tom znamení. O jeho snu. O jeho obavě o královu bezpečnost. Říkal si, že by to Erec možná mohl chápat.
Ale nakonec to nedokázal. Erec už byl obklopen ostatními rytíři a Thor se obával, že si, stejně jako ostatní, budou myslet, že se zbláznil. Nehnutě stál s jazykem svázaným nerozhodností, když Erec přistoupil k němu a naposledy ho poplácal po ramenou.
„Chraň našeho krále,“ řekl Erec přísně.
Ta slova způsobila, že Thorovi po zádech přeběhla vlna zimnice. Jako kdyby Erec snad četl jeho myšlenky.
Potom se rytíř otočil a spolu s ostatními prošel bránou. Už se za Thorem ani neohlédl. Jakmile byli uvnitř, mříž se pomalu zase spustila k zemi.
Erec byl pryč. Thor si nemohl pomoct, aby necítil smutek. Může trvat celý dlouhý rok, než zase Ereca uvidí.
Thor nasedl zpátky na svého koně, uchopil otěže a silně jej pobídnul. Odpoledne už bylo v plném proudu a on měl před sebou celý půlden jízdy zpátky na hostinu. V hlavě mu neustále zněly poslední Erecova slova, jako by to byla nějaká modlitba.
Chraň našeho krále.
Chraň našeho krále.