KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ
Taková ztráta času, pomyslel si Sartes, zatímco seděl pod vrbou na dvorku a loupal brambory pro matku. Do vínové tuniky se mu neustále opíral vítr a Sartes si ji proto musel často upravovat. Byl prý příliš mladý na to, aby bojoval spolu s ostatními povstalci. Alespoň mu to tvrdil Rexus a poslal ho domů, aby jen seděl a čekal, až dospěje. Aby si připadal zbytečný a přemýšlel o Nesově smrti. Aby seděl a myslel na to, že je Ceres uvězněná v paláci, kde ji nejspíš zneužívají, ubližují jí a mučí ji.
Hodil oloupanou bramboru do hrnce a začal loupat další.
Jak mohl Rexus očekávat, že tu bude jen tak sedět a nic nedělat, že bude snášet následky války, bez možnosti ji ovlivnit? Nebyl příliš mladý, to věděl, ale povstalci to viděli jinak. Měli jiný názor. Jen proto, že nebyl tak velký jako ostatní, to neznamenalo, že nemá dovednosti a schopnosti, které by se jim hodily ve válce proti Impériu.
Ať přemlouval Rexe, jak chtěl, stejně ho poslali domů, aby loupal zeleninu pro svoji matku a byl jí k ruce.
Když zaslechl kola rachotící po štěrkové cestě, vzhlédl. Nad uzavřeným vozem vlály modro-zlaté prapory Impéria a za ním pochodovaly tuctu imperiálních vojáků v pravidelném dvojstupu.
Otevřely se přední domovní dveře a ven vyšla Sartova matka. Zamžourala na vůz, rukou si zastínila oči a ve tváři se jí zračil nespokojený výraz.
„Jdi dovnitř, Sarte,“ přikázala mu.
„Matko –“
„Jdi okamžitě dovnitř!“ zařvala.
Sartes vyskočil, hodil nůž do vědra s bramborami a vyběhl k domu. Funěl při tom nespokojeností. Všichni se k němu chovali jako k bezmocnému děcku.
„A nechoď ven, dokud ti neřeknu, rozumíš?“ vyštěkla matka.
Sartes za sebou zabouchl dveře a posadil se ke kuchyňskému stolu. Vykukoval skrz částečně otevřené okenice. Viděl, že imperiální vůz zpomalil a pak úplně zastavil přímo před jejich dvorkem.
Z kozlíku seskočil imperiální voják a se svitkem vyrazil k Sartově matce. Na svitku visela imperiální pečeť.
„Jsme tu, abychom odvedli tvého prvorozeného syna do královské armády,“ řekl voják a podával svitek Sartově matce.
Sartes sledoval, jak se jeho matka podívala na svitek, ale nepřevzala ho.
„Ceres je moje dcera a jak víte, bude se už brzy vdávat za prince Thana,“ řekla.
Sartes vstal od stolu a opatrně došel k oknu. Pečlivě naslouchal, co se venku děje.
„Král nařídil, abychom odvedli všechny prvorozené muže,“ nenechal se odbýt voják.
„Můj nejstarší syn je mrtev,“ odpověděla roztřeseným hlasem.
„A co tví další synové?“ zeptal se imperiální voják.
„Jak se odvažuješ tázat se mě na tohle?“ vyhrkla Sartova matka.
„Král nevyjmul tvoji rodinu z povinnosti sloužit jemu a Impériu. Takže se tě znovu ptám, máš nějaké další syny?“ pokračoval voják.
„I kdybych měla další syny, což nemám, brzy by z nich byli princovi švagrové a královská armáda by nad nimi neměla žádnou moc.“
Imperiální voják udělal výhružný krok směrem k ní a Sartes si pomyslel, že ji určitě uhodí. Málem vyběhl ven, ale věděl, že kdyby to udělal, musel by se později buď ospravedlňovat před matkou, nebo by ho odvedli do královské armády. Ani jedna z těchto možností se mu ani trochu nezamlouvala.
„Mám tedy předpokládat, že jsi s povstalci?“ zavrčel voják.
„Proč bys při nebesích předpokládal takovou věc?“ zeptala se Sartova matka.
„Protože odporuješ královu nařízení.“
„Nejsem s povstalci,“ pronesla rozhodně.
„Budeš se tedy řídit královským nařízením?“
„Budu a řídím se jím.“
„Pak ustup, abych mohl prohledat dům.“
„Nemáš žádné právo prohledávat můj domov,“ vyštěkla.
„Mám rozkaz zabít každého, kdo se staví na odpor!“ vykřikl voják. „A teď mi uhni z cesty, ženská!“
Sartes se lekl, uvědomil si, že pokud nezmizí, vojáci ho odvedou a bude muset bojovat v řadách královské armády. Chtěl vycouvat od okna směrem do zadního pokoje, ale když se pohnul, narazil do židle, která se s rachotem převrátila. Vyrazil prudce pryč, a když už byl v zadním pokoji, slyšel, jak voják vykopl vstupní dveře.
Než stihl proskočit oknem ven, byl už voják u něj. Pevně mu sevřel paži, strhl ho zpět a vlekl ho ven. Sartes se mu vysmekl, chytil židli a zaútočil jí na vojáka. Zasáhl ho do hlavy a rozrazil mu obočí.
Voják vykřikl a zhroutil se na podlahu. Sartes znovu vyrazil do zadního pokoje.
Rozrazil okenice a proskočil oknem. Srdce mu divoce bušilo až v krku. Nemyslel na nic jiného, než že se musí rychle dostat pryč. Proběhl kolem přístřešku, téměř už byl na louce, ale v tu chvíli uslyšel jekot své matky.
To ho přimělo se zastavit a ohlédnout se. S hrůzou si uvědomil, že imperiální voják odvedl matku za dům a teď jí drží dýku na krku.
„Matko!“ vykřikl zhrozeně Sartes.
„Prosím, nezabíjej mě,“ skřehotala matka. „Sarte, nenecháš svoji matku zemřít, že ne?“
Sartes na okamžik zaváhal. Pokud se vrátí, přinutí ho bojovat proti přátelům, proti všemu, v co věřil, proti svobodě, volnosti a spravedlnosti. Bude muset zabíjet ty, na kterých mu záleželo. Budou ho nutit ničit vše, o čem v hloubi duše věděl, že je správné. Ale pokud bude utíkat dál, je možné, že ho vojáci stejně chytí a navíc bude jeho matka mrtvá.
Kdyby byl příčinou smrti vlastní matky, nedokázal by žít sám se sebou. Nepřítel by jí kvůli němu podřízl hrdlo.
Zatímco k němu běželi tři imperiální vojáci, zvedl ruce do vzduchu na znamení, že se vzdává. Upíral při tom pohled na matku, které se v obličeji objevil výraz úlevy ve chvíli, kdy jí voják sundal dýku z krku. Alespoň to Sarta mohlo těšit. Zároveň to byl ale hořký pocit.
Vojáci srazili Sarta na zem, zkroutili mu ruce za zády a svázali mu zápěstí provazem. Pak ho vytáhli na nohy a odvedli kolem matky, jejíž oči se teď plnily slzami.
„Sarte,“ volala. „Můj chlapečku.“
Šla za ním k vozu, ale marně natahovala ruce, jako by ho chtěla obejmout. Prsty jí klouzaly po jeho košili.
Voják ji udeřil přes tvář a ona se vzlyknutím upadla na vyprahlou trávu.
Vojáci hodili Sarta do vozu za dalšími třemi mladými muži a zamkli dveře.
„Tohle si nikdy neodpustím,“ křičela jeho matka. „Nikdy!“
Vozka pobídl koně bičem a vůz se s náhlým trhnutím rozjel. Sartova matka se vyškrábala na nohy a sevřela rukama mřížoví vozu. Upírala na Sarta zoufalý pohled.
„Vrať se mi, Sarte. Slib mi, že se vrátíš!“
Sartes ale odvrátil pohled. Nehodlal jí nic slibovat. Věděl, že jen kvůli ní teď skončil jeho život. Kvůli ní bude muset bojovat po boku lidí, kteří připravili o život Nesa, po boku lidí, kteří odvedli Ceres. Po boku lidí, kteří zničili jejich rodinu.
KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ
Rexus uháněl s větrem o závod směrem ke královskému paláci. Anka seděla na koni za ním a svírala ho tak pevně, jako by šlo o život. Za nimi jeli August a Crates. Jejich koně byli obtěžkaní zbraněmi a výstrojí ukrytou pod vlněnými přehozy. Nebe nad jejich hlavami bylo pokryté hvězdným kobercem.
Rexus nezamhouřil oka od chvíle, kdy zjistil, že se Ceres má vdát za prince Thana. To pomyšlení mu působilo nekonečná muka. Považoval Ceres za lhářku a zrádkyni. Už nikdy ji nechtěl vidět. Nikdy už na ni nechtěl myslet, nicméně nebyl schopný od ní odpoutat své myšlenky. Jediné, co mu za několik posledních dní a nocí vířilo v hlavě, bylo její jméno.
Když ho ale v Přístavní jeskyni vyhledala Anka, všechno se změnilo. Informovala ho, že je Ceres spoutaná ve věži a že ji předminulou noc téměř znásilnili. Také mu řekla, že si Ceres odmítla prince Thana vzít. V tu chvíli se mu zkroutil žaludek nevolností. A když pak Anka řekla, že Ceres miluje jen jeho – Rexe – a že nemluví o nikom jiném, než o něm, zastavilo se mu srdce. Pozdě si uvědomil, že Ceres byla opravdu celou dobu věrná revoluci a jemu. A že byl blázen, když jí nevěřil.
Zaklel, bolest byla příliš velká na to, aby ji dál zadržoval. Byl k Ceres tak tvrdý, odvrhl ji, když žebrala, aby se mohla přidat k povstalcům. A přitom nedělala celou dobu nic jiného, než že podporovala revoluci, dělala přesně to, co po ní žádal. Přísahal si, že jakmile Ceres znovu uvidí, odprosí ji a požádá o odpuštění. Její uvěznění byla jeho chyba. Mohla za to jeho pýcha. Měl jí naslouchat, když za ním přišla do Přístavní jeskyně. Jako vždy ale vše posuzoval příliš zbrkle, měl prostě horkou hlavu.
Ohlédl se, aby se přesvědčil, že jsou jeho přátelé stále za ním. Zvažoval, jestli nevzít dvakrát tolik mužů, ale uvědomil si, že kdyby s ním bylo víc než dva mladí povstalci, mohla by jejich skupina vzbudit podezření u imperiálních vojáků hlídkujících v nočních ulicích Delosu. Kdyby jich bylo méně, nedokázali by odrazit jakékoli množství vojáků, kteří mohli hlídat Ceresinu věž. Celá záchranná akce by tak ztroskotala.
August byl nováček – mladý, veselý a urostlý jako bojepán. Přidal se k povstalcům před necelým měsícem a řekl Rexovi, že opustil svého otce – králova rádce – kvůli tomu, jak se choval k otrokům. Crates byl jedním z otroků Augustova otce. Té noci, kdy August uprchl, ho vzal s sebou a tak ho osvobodil.
Crates byl vysoký a štíhlý, ale s lukem a šípy dovedl zacházet jako nikdo jiný. Protože nezažil nic jiného než nedostatek, měl v sobě oheň, který se Rexovi líbil. Mladý muž ztělesňující ducha revoluce.
Když dorazili k městu, zatáhla se obloha tmavými mračny a noc tak byla ještě tmavší. Rexus je tiše vedl zadními uličkami, procházeli kolem nedotčených domů plných lidí i kolem domů zničených Impériem.
Když zastavili v uličce nedaleko paláce, byla už obloha zase jako vymetená a měsíc s hvězdami jim osvětloval cestu.
Anka seskočila z koně, vykoukla zpoza rohu a ukázala na věž, ve které věznili Ceres.
„Musím se vrátit,“ řekla. „Kdyby někdo zjistil, že jsem byla pryč…“
„Ano, jdi,“ souhlasil Rexus. „A Anko…“
Anka se ohlédla a podívala se na něj.
„Díky,“ řekl.
Přikývla a pak už Rexus viděl, jak mizí tmavou ulicí směrem k zadnímu vstupu do paláce.
Rexus chvíli sledoval imperiální vojáky pochodující kolem zdi a všiml si, že procházejí kolem zhruba každých pět minut. To by jim mělo poskytnout dost času na to, aby se dostali nahoru a nikdo si jich nevšiml.
Urychleně přivázali koně, sebrali zbraně a lano a ve chvíli, kdy prošel kolem další voják, zkontrolovali, jestli je čistý vzduch. Pak vyrazili a Rexus vedl Augusta s Cratem k vnější zdi.
Zeď byla hladká, ale když lana přehodili přes její okraj a zachytili je ve stromech na opačné straně, nebyl problém ji přelézt.
Jakmile zdolali zeď, seskočili z ní a tiše dopadli do měkké zelené trávy. Pak se začali krást k paláci a skrývali se při tom za stromy a keře.
Rexus si pozorně prohlížel stěny věže, ke které se dostali. Byla vyšší, než si původně myslel, ale byl si jistý, že ji dokáže zdolat. Vyšplhá nahoru, osvobodí Ceres a pak se i s ní dostane dolů. Jakékoli myšlenky na to, že by mohl uklouznout a spadnout, raději zaháněl, protože věděl, že právě nejistota může způsobit jeho pád.
„Skryjte se za keře, než se k ní dostanu,“ řekl Rexus Augustovi a Cratovi. „Pokud se objeví vojáci, dejte mi signál napodobením křepelčího volání.“
Sundal si plášť a svěřil ho Augustovi.
„Zlom vaz,“ zašeptal August a zmizel s Cratem ve stínech.
Rexus připevnil lano k jednomu ze šípů, kterým pak prostřelil zpola otevřenou okenici. Chvíli čekal. Doufal, že Ceres přijde k oknu, ale nevšiml si žádného pohybu.
Zatahal za lano, aby se ujistil, že drží pevně, a když zjistil, že je vše v pořádku, opřel se nohou mezi dva kameny a začal šplhat. Jedna noha za druhou, přitahoval se na laně a propracovával si cestu vzhůru. Svaly na rukách se mu napínaly, nohama se opíral o hluboké spáry v kamenné stěně.
Zhruba v polovině výstupu byla římsa, na které se Rexus zastavil, aby si odpočinul. Těžce oddechoval. Když se podíval dolů, neviděl nic než keře, stromy a stíny. S uspokojením konstatoval, že se August a Crates schovávají opravdu dobře.
Jakmile znovu popadl dech, pokračoval ve výstupu. Během chvilky mu opět srdce bušilo námahou. Nebo to bylo kvůli pomyšlení na setkání s Ceres?
Napnul síly a začal šplhat rychleji, chtěl se k ní dostat co nejdřív, znovu vidět její úsměv, její krásné oči, cítit její hebkou kůži.
Několik stop od vrcholu se zastavil, zdálo se mu, že dole něco zaslechl, ale když se podíval, nikde nic neviděl.
Konečně se dostal až k parapetu a nahlédl do pokoje.
„Ceres,“ zašeptal.
„Rexi?“ zaslechl Ceresin šepot, ve kterém zazníval úžas.
Pak spatřil její tvář, ve které měla zoufalý výraz. A také si všiml, že na sobě má vznešené šaty, které jsou ale roztrhané a špinavé. Když sevřela do dlaní jeho ruce, cítil, jak chladné je má. Ale zároveň také jak jsou silné. Přitáhla ho k sobě.
„Přišel jsi pro mě,“ řekla a objala ho.
„Omlouvám se za to, co jsem říkal,“ omlouval se a pevně ji objal. Už nikdy ji nechtěl pustit. „Miluji tě celým svým srdcem.“
„Taky tě miluji,“ řekla. „Všechno mě to mrzí.“
Odtáhl se a pohladil ji po vlasech. Zahleděl se jí do očí. Ceres se postavila na špičky, položila mu ruku zezadu na krk a přitáhla si ho, takže se jejich rty setkaly. Vášnivě ji políbil a dal do toho polibku vše – všechnu lítost a touhu. Její rty byly měkké a on věděl, že jim je souzeno, aby byli spolu.
Odtrhl se od ní.
„Musíme si pospíšit,“ řekl. „Na tohle bude čas později.“
Ceres přikývla.
Rexus tasil dýku z pochvy na opasku, aby ji osvobodil z pout.
Náhle ale ucítil mučivou bolest v zádech. Nemohl se nadechnout.
Podíval se dolů a ke své hrůze si uvědomil, že mu z hrudi trčí hrot šípu.
Než si stihl uvědomit, co se děje, objevil se mu před očima další hrot.
Zaútočili na něj zezadu, uvědomil si. Strážní si ho museli všimnout. Střílejí na něj zezadu.
Natáhl ruku k Ceres, ale svět už mu černal před očima. Chtěl jí přetnout pouta, ale místo toho ztratil rovnováhu, začal padat dozadu.
A pak vypadl z okna.
Rexus padal jakoby zpomaleně. Vítr mu hvízdal v uších a přinášel k němu Ceresin křik. Vzduch byl hustý a teplý jako čerstvě nadojené mléko. Nekladl mu žádný odpor. Cesta dolů se zdála tak dlouhá, jako by se propadal do země, jako by ho země celého spolkla. Neměl by už brzy přijít náraz?
Poslední věc, kterou viděl, než narazil do země, byla Ceresina tvář zrůzněná hrůzou. Dívala se na něj a stejně jako on si přála, aby všechno bylo jinak.
KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ
Thanos stál na přídi své lodi a vdechoval vůni oceánu. V dálce už spatřil Haylon a okamžitě znovu zalitoval, že vyplul. S každým nádechem na této cestě, s každou stopou, kterou loď urazila, litoval stále víc. Teď, když už byl jejich cíl na dohled, to bylo naprosto jasné: věděl, že byla chyba, že neunesl Ceres z hradu a neutekl s ní před strýcem někam daleko. Někam daleko od všeho, co znal.
A teď se jeho lítost změnila v hanbu. Ano, cítil se zahanbeně kvůli tomu, že nechal krále, aby si s ním hrál. Aby je s Ceres štval proti sobě a proti všem ostatním.
Vlny se tříštily o boky lodi a jeho rozehřátou tvář skrápěly slané kapky. Mořský vánek mu nepřestával čechrat vlasy a Thanos nemohl odtrhnout oči od racků, kteří se nořili do moře a po chvíli vylétali s rybami v zobácích.
Kdybych byl takhle svobodný, pomyslel si.
Stále trpěl mořskou nemocí. Trpěl jí už ode dne, kdy loď odrazila od pobřeží Delosu. To bylo před týdnem, kdy vypluli směrem na jih. Teď, když byl Haylon v dohledu, chtělo se mu skočit do moře a k pobřeží doplavat. Políbit bílou písčitou pláž obklopující ostrov. Země, pevná země, pomyslel si. Nikdy by nečekal, že mu bude tolik chybět.
Užasle pozoroval nedaleký ostrovní ráj. Ostrov fungoval jako obchodní křižovatka všech západních národů. Byl opravdu překrásný, to bylo vidět už z daleka. Za městem se k nebi tyčily nádherné hory, jako by vystupovaly přímo z moře. Ve sluneční záři se ostrovní stavby zlatě leskly. Byl tu poprvé, a čím blíž pluli, tím víc si přál, aby jeho první návštěva proběhla za úplně jiných okolností. Aby nepřiplouval s úkolem pobít obyvatele nebo zničit krásnou architekturu jejich majestátních budov.
Očima sledoval cestu, která se klikatila městem od vstupní brány, kolem domů a věží až k hradu spočívajícím na hoře. Byla to cesta, kterou generál Draco popisoval na jejich strategických poradách. Cesta, kterou budou postupovat, aby pak dobyli hrad. Cesta, kterou skropí krví. Cesta, kterou, jakmile po ní projdou, už nikdo nepozná. Hradby kolem města byly vysoké, ale za pomoci žebříků, lan, katapultů, zápalných šípů a desítek tisíc vojáků, kteří zaútočí v jednu chvíli, město brzy podlehne. Tak to tvrdil generál Draco. A Thanos věděl, že má pravdu.
Když se otočil, aby si prohlédl posádku, napětí na palubě zhoustlo tak, že mu připadalo jako neproniknutelná zeď. Bylo ve vzduchu ještě něco jiného než jen běžná vojenská nervozita? Celou cestu měl Thanos pocit, jako by ho někdo nebo něco sledovalo. Jako by ho někdo propaloval pohledem, ale když se ohlédl, aby viděl, o co se jedná, nikde nikdo nebyl. Nejraději by na to zapomněl a řekl si, že je jen zbytečně vyplašený. Když se o tom ale přesvědčil, objevil se ten pocit znovu. Jako by mu někdo studenými prsty sevřel žaludek.
Pokývl na generála Draca oděného ve zlaté zbroji s přilbou na hlavě. Po boku mu stál ohromný imperiální voják. Byl to největší voják, jakého kdy Thanos viděl, skutečný obr. Pro zbytek mužů byl známý jako Tajfun, i když Thanos pochyboval, že je to jeho pravé jméno. Šířily se zvěsti, že Tajfun jednou bojoval se skupinou dvaceti divokých seveřanských válečníků a že je všechny pobil za necelých pět minut.
Generál Draco a Tajfun povedou útok na město a Thanos přivede druhou vlnu vojáků, jakmile se jim podaří otevřít hlavní bránu. Generál nařídil okamžitý útok. Nechtěl dát povstalcům na Haylonu šanci se shromáždit. Thanos pochyboval, že si jich povstalci ještě nevšimli, a nevěřil tomu, že už se dávno neshromáždili k obraně města. Současně ale věděl, že se nikdo nedokáže ubránit početní převaze, kterou sem král Claudius poslal.
Z lodí spustili na neklidné azurové moře stovky veslic a do nich přestoupili imperiální vojáci odění v těžkých zbrojích, ozbrojení kvalitními zbraněmi. Větší lodě vezly katapulty a balvany, které měly vrhat na město.
Generál Draco pozval Thana do své lodě a Thanos se posadil hned vedle Tajfuna. Připadal si vedle něj jako trpaslík.
„Pamatuj, naším cílem je získat město ještě před západem slunce. Do hodiny musí být naše,“ řekl generál. „Zabijeme každého, kdo bude klást odpor.“
„Ženy a děti ale ušetříme, je to tak?“ zeptal se Thanos.
„Pokud se podvolí,“ odpověděl generál. „Pokud se skloní před praporem Impéria a odpřísáhnou věrnost královským zákonům.“
„Nemyslím si, že by ženy a děti byly nějakou hrozbou, i kdyby kladly odpor,“ pronesl Thanos.
„Takové jsou královy rozkazy. O nich se nediskutuje,“ vyštěkl generál a probodl Thana pohledem.
Thanos se odvrátil, ale už se rozhodl – nebude zabíjet ženy ani děti, i kdyby kladly odpor.
Dorazili na pobřeží a Thanos vyskočil z lodi. Teplá voda mu dosahovala po kolena. Společně s ostatními imperiálními vojáky táhl loď směrem k ostrovu. Pohlédl přes rameno zpět do lodi a všiml si, že se generál Draco o něčem baví s Tajfunem. Pak se na sebe podívali a generál na Tajfuna pokývl. Potom se vydal po bílé písečné pláži pryč.
Thanovi se to nejprve zdálo podezřelé, ale když se generál ohlédl i po něm a také na něj pokývl, nevěnoval tomu už pozornost.
Lodě byly vytaženy na pobřeží, zbraně a katapulty naloženy na vozy a imperiální vojáci se rozdělili do dvanácti praporů. Thanos měl velet jednomu z nich.
Zaujal své místo v čele mužů a vedl je na jih, přímo po pobřeží, brodili se po kotníky vodou. Ucítil známý pocit: kombinaci vzrušení, strachu a adrenalinu. Blížila se bitva.
Nedošel ale příliš daleko, voda mu stále omývala kotníky, když náhle ucítil ostrou bolest v horní části zad.
Padl na kolena. Překvapilo ho to a nechápal, co se děje.
Cítil v zádech chladný kov a náhle si uvědomil, o co jde: někdo ho bodnul.
Klečel na zemi, hlava se mu točila a zdálo se mu, že ničemu nerozumí. Stále ještě byli od nepřátel dost daleko.
Pak ucítil, jak z něj vytrhli meč, a vykřikl. Bolest byla nesnesitelná. Vzhlédl a spatřil Tajfuna, který se nad ním tyčil jako vysoký strom. Otíral si z čepele meče Thanovu krev.
Šklebil se na něj a Thanos měl náhle jasno: podlá vražda.
A nikdo se nesnažil mu pomoct.
„Nějaká poslední slova?“ zeptal se Tajfun neskutečně hlubokým hlasem.
Thanos zalapal po dechu.
„Kdo tě poslal?“ podařilo se mu vyslovit.
„Řeknu ti to,“ odpověděl Tajfun. „Až zemřeš.“