KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Ceres se po tváři svezla slza, když prsty něžně přejížděla po zbraních vyskládaných na stole ve cvičné aréně. Pod soumračným nebem slyšela smích a hudbu nesoucí se z otevřených palácových oken. Všichni královští se povýšeně skrývali za palácovými zdmi a oslavovali dnešní skvělá vítězství. Ceres se kvůli tomu cítila ještě osamělejší než jindy. Chyběli jí její bratři, její otec, domov i Rexus. Také kvůli tomu truchlila nad tím, že nikdy neměla opravdovou matku.
Ceres se zastavila a zaposlouchala se do větru vzdychajícího v korunách stromů, podívala se na nebe a spatřila několik hvězd, které na ni z výšky pomrkávaly. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu, nos jí zalila vůně růží a lilií. Ticho bylo vítanou změnou po ukřičených davech v Aréně. I kdyby ji pozvali na oslavu, nejspíš by odmítla. Nijak netoužila po tom, aby se musela proplétat mezi všemi nafoukanými královskými, kteří se poplácávali po ramenou a gratulovali si k vítězství, kterého dosáhla ona a Thanos.
Thanos. Vnitřnosti se jí sevřely, když si uvědomila, že se ani neobtěžoval s tím, aby se s ní po Jatkách setkal. Nebylo žádné „díky“. Žádné „dobrá práce“. Připomněla si, že nepotřebuje jeho uznání nebo chválu. Nepotřebovala nic a nikoho.
Zlobila se sama na sebe, že si dovolila takovou směšnou melancholii. Setřela si slzy z tváří, sebrala kopí a vyrazila do středu cvičiště.
Zavířila kopím nad hlavou a prudce jím točila kolem, dokud se neozval svištivý zvuk. Pak jím vrhla proti figuríně, která sloužila jako cvičný terč. Zasáhla přímo do středu nejmenšího kruhu a musela se usmát.
Cítila se mnohem lépe. Zamířila zpět ke stolu a sebrala z něj meč – takový, který jí připomínal její vlastní, s jílcem zdobeným zlatem a bronzem.
Vrhla se kupředu a představovala si, že útočí na Lucia – zbabělce. Mečem dokázala vládnout opravdu obratně, pozornost a hněv upírala ke smyšlenému nepříteli.
Pohybuj se lehce. Skočila kupředu. Útok a obrana. Udeřila. Buď klidná jako vodní hladina, silná jako hora. V mysli si přehrávala pokyny zkušených bojovníků z paláce. Cvičila to hodiny, měsíce, roky.
„Po dnešku bych předpokládal, že už budeš tvrdě spát schoulená v posteli.“
Prudce se otočila a spatřila Thana, který zrovna vystupoval ze stínu jedné z vrb. Na rtech mu hrál potměšilý úsměv.
Ceres sklonila meč a obrátila se k němu. Tváře jí zrudly studem. Očima přelétla po jeho plátěné košili, kterou měl jako vždy u krku rozhalenou, a po tmavých kadeřích, které mu rámovaly tvář, a snažila se přimět sama sebe, aby ho nenáviděla.
Z nějakého důvodu ji ale potěšilo, že ho vidí.
„To stejné bych mohla říct já o tobě,“ opáčila a posměšně zvedla obočí. Doufala, že si nevšimne, jak ji jeho přítomnost rozrušila.
„Už jsem se k tomu chystal – ale pak jsem zaslechl, jak někdo cvičí přímo pod mými okny.“
Vzhlédla vzhůru a všimla si jednoho balkonu s otevřenými dveřmi. Rudé závěsy vlály ve větru.
„Je mi líto, že jsem tě nenechala spát, můj lorde,“ pronesla omluvně.
„Říkej mi Thane, prosím,“ odpověděl a lehce se uklonil. Nepřestával jí hledět do očí.
Pak se usmál a o krok se k ní přiblížil.
„Není to přímo tak, že bys mě nenechala spát. Odešel jsem z oslavy tak brzy, jak to jen šlo. Chtěl jsem tě vyhledat. A v tu chvíli jsem si tě všiml,“ řekl.
„Proč bys mě měl hledat?“ zeptala se a snažila se nevnímat nervozitu, která ji náhle zaplavila.
„Chtěl jsem ti poděkovat za dnešek,“ odpověděl.
Chvíli na něj mlčky zírala, snažila se v sobě udržet hněv, který ještě před chvílí cítila, ale ten ji rychle opouštěl.
„Máš skvělé schopnosti,“ řekl. „Učili tě dobře.“
Nemohla mu prozradit, že se převlékala za chlapce, aby mohla cvičit s bojepány v paláci. Mohl by ji nahlásit. A určitě by to udělal… nebo ne? Možná byli spojenci v aréně, ale ve skutečném světě byli nepřátelé.
„Můj otec byl kovář,“ pronesla a doufala, že se o její výcvik už nebude dál zajímat.
Přikývl.
„A kde je teď?“ zeptal se Thanos.
Ceres sklopila pohled, pomyšlení na otce vzdáleného stovky mil na ni tvrdě dolehlo.
„Musel odjet pryč,“ zašeptala.
„To mě mrzí, Ceres,“ pronesl Thanos a přistoupil k ní ještě blíž.
Přála si, aby se byl zastavil dál od ní. Když byl takhle blízko, bylo těžké ho považovat za nepřítele a pohrdat jím.
„A co tvoje matka?“ zeptal se a pečlivě ji sledoval.
„Pokusila se mě prodat do otroctví,“ přiznala Ceres a říkala si, že ničemu nevadí, když mu o matce řekne pravdu.
Pokývl hlavou a pevně stiskl rty.
„To je mi líto,“ řekl.
Jeho lítost ji dráždila. On byl princ, byla to částečně i jeho vina, že její otec nedostával dost peněz z paláce a musel odjet pracovat jinam.
„Co tvá zranění?“ zeptala se a odešla od něj ke stolu. Odložila meč a doufala, že se jí podaří odvést rozhovor směrem k bezpečnějším tématům.
„Zahojí se,“ pronesl a přitom ji následoval.
Znovu se zastavil kousek od ní, založil si ruce na prsou a chvíli si prohlížel její obličej.
„Jak jsi to udělala?“ zeptal se.
„Co?“ nechápala Ceres.
„Dnes. Tam v aréně. Nejdřív jsi mi hodila meč. Sám jsem o vlkounech nikdy neslyšel, natož o zvířeti, které by dokázalo chrlit oheň.“
Pokrčila rameny.
„Slyšela jsem o vlkounech od otce,“ zalhala.
„A pak můj meč… byl zaklíněný ve vlkounově lebce,“ řekl a podezíravě přimhouřil oči. „Ty jsi jen zvedla ruku a jílec mi vklouzl do ruky jako by ho někdo vytrhl –“
„Nic takového jsem neudělala!“ přerušila ho Ceres a o několik kroků ustoupila. Bála se, že ji odhalí.
Podíval se na ni svýma laskavýma očima a naklonil hlavu na stranu.
„Chceš říct, že se mi to zdálo?“ zeptal se.
Ceres se zarazila. Snažil se ji dostat? Musela teď pečlivě volit slova, jinak by ji mohli uvěznit, kdyby naznačovala, že lže.
„Naprosto nevím, o čem to mluvíš,“ řekla.
Stáhl obočí a otevřel ústa, jako by se už chystal něco říct, ale místo toho k ní přikročil, položil jí dlaň na rameno a pak ji nechal sklouznout po její paži.
Ceres z toho příjemně zamrazilo. Současně se ale zlobila na vlastní tělo, že ji tak zrazuje.
„To je jedno,“ pronesl. „I tak ti děkuji. Tvoje volba zbraní byla výborná, díky tomu jsme zvítězili.“
„Ano, zřejmě bys přišel o své krásné vlasy, kdybych ti nehodila štít,“ pronesla s úšklebkem a snažila se odlehčit situaci.
„Myslíš, že mám krásné vlasy?“ zeptal se.
Srdce jí vynechalo několik úderů. Nechápala, jak si mohla dovolit vypustit z úst tak prostořekou poznámku.
„Ne,“ pronesla poněkud ostře a složila si ruce na hrudi.
Thanovi zaškubaly koutky úst.
„Dobře, já si taky nemyslím, že bys měla nádherné oči,“ řekl.
„Tak tím je to vyřízené.“
Thanos přikývl a Ceres vyrazila směrem k vrbě.
„Začíná se připozdívat,“ řekla.
„Možná bych tě měl doprovodit domů?“ nabídl a znovu se k ní připojil.
Ceres sklopila zrak a zavrtěla hlavou.
„Možná, že potřebuješ místo, kde bys mohla zůstat?“ zeptal se hlasem jen o něco hlasitějším než šepot.
Měla by mu říct pravdu? Věděla, že pokud to neudělá, bude muset spát každou noc někde venku.
„Ano,“ odpověděla.
„Uvnitř hradu pro tebe není místo, ale přímo po cestě, vedle studny, je prázdné letní sídlo a tam můžeš klidně zůstat.“
Ukázal na malý domek obklopený stromy, pokrytý vinnou révou.
„Jsem ti moc vděčná,“ řekla.
Vzal ji za paži a chtěl ji doprovodit, když tu se k nim zpoza keřů přihnala dívka. Byla krásná, pomyslela si Ceres. Měla blond vlasy a hnědé oči, pleť hladkou jako hedvábí, rty krvavě rudé. Byla oblečená do hedvábných šatů, a když vítr zavál od ní směrem k Ceres, byl cítit závan růžového parfému.
Ceres si připadala poněkud trapně, takže vyprostila paži z Thanova sevření.
„Ahoj, Stephanie,“ pronesl Thanos a Ceres v jeho hlase cítila lehké podráždění.
Stephania se na Thana usmála, ale když její pohled sklouzl k Ceres, ušklíbla se.
„Koho to tu máme“ zeptala se Stephania.
„To je Ceres, moje zbrojířka,“ odpověděl Thanos.
„A kam jdeš se svojí zbrojířkou?“ vyptávala se Stephania dál.
„Do toho ti nic není,“ odpověděl Thanos.
„Jsem si jistá, že král Claudius bude nadšený, až se dozví, že se scházíš se svojí zbrojířkou pozdě v noci a doprovázíš ji na nějaké neznámé místo,“ řekla Stephania.
„Jsem si jistý, že král bude stejně nadšený, když se dozví, že se procházíš po palácových pozemcích pozdě v noci, v noční košili a bez doprovodu služebných,“ vyštěkl Thanos.
Stephania nakrčila nos, obrátila se na podpatku a po dlážděném chodníku vyrazila zpět do paláce.
„To nic,“ pronesl Thanos. „Jen se zlobí, že jsem si ji odmítl vzít.“
„To byla ona?“ zeptala se Ceres.
Na otázku jí neodpověděl. Prostě jí jen znovu nabídl rámě.
„Možná měla pravdu. Možná je tohle opravdu nepřípustné,“ řekla Ceres.
„Nesmysl,“ odpověděl Thanos. Pak se odmlčel a vzápětí dodal, „Pokud neuvažuješ o tom, že chceš dělat něco takového.“
„Samozřejmě, že ne,“ odpověděla Ceres znepokojeně a tváře jí zahořely červení.
Když přijala jeho rámě, aby ukázala, že jí o nic jiného nejde, zlobila se sama na sebe, že se jí to přeci jen líbí. Znovu si přísahala, že okouzlujícímu princi nesmí dovolit, aby se jí dostal příliš hluboko pod kůži.
KAPITOLA DVANÁCTÁ
Srdce velitele Akily se plnilo radostí. Stál na hoře s výhledem na Cumorlu, hlavní město Haylonu, vzdáleného ostrova v Mazeronijském moři. Sledoval, jak se socha krále Claudia řítí k zemi. Zhluboka se nadechl a ve vzduchu cítil sladkou vůni spravedlnosti smíchanou s kouřem stoupajícím z královského hradu k azurově modrému nebi.
Spravedlnost, pomyslel si Akila. Dnes konečně přišla spravedlnost. Všichni královi příbuzní byli až do posledního uvězněni v té odporné stavbě se sedmi věžemi a ta teď do základů vyhořela.
Vítr se mu tříštil o zbroj, zatímco Akila klouzal pohledem po tisících mužů stojících na horském svahu. Sledoval jejich rudé praporce třepotající se ve jménu revoluce. Ještě před západem slunce je povede do bitvy, která je konečně osvobodí od staletí trvající nadvlády. Hruď se mu dmula pýchou.
Lid Haylonu trpěl pod vládou tyranských králů už dost dlouho. Platili neopodstatněné daně, posílali nejlepší válečníky do Delosu a skláněli hlavy před deseti tisíci imperiálních vojáků, kteří procházeli ve dne v noci ulicemi města. Celý svůj život Akila sledoval, jak jsou ženy a jejich dcery znásilňovány, děti bičovány a vězněny. Mladí lidé byli nuceni pracovat celé dlouhé dny na královských pozemcích, vraceli se se šrámy na těle i na duši a s prázdnýma očima i s prázdnými žaludky. Věděl, že si měli svoji svobodu vzít zpět už dávno. Už dávno měli získat zpět své života.
Dorazil posel.
„Západní Cumorla byla obsazena, pane,“ řekl.
„Imperiální vojáci?“ zeptal se Akila.
„Prchají na východ.“
„Kolik civilistů zemřelo?“
„Tři sta, zatím.“
Akila sevřel ruce v pěst. Bylo to méně, než očekával, ale každý ztracený život padal na jeho hlavu. Každý další syn nebo dcera mrtvá, matka, bratr, sestra, otec zavražděn při obraně svobody svojí země.
Propustil posla a dal signál poručíkovi, aby připravil závěrečnou vlnu bojovníků. Překvapí vojáky u západního vstupu a budou se k nim chovat se stejnou zdvořilostí, s jakou se oni chovali k jeho lidem. Moc vojáků potom nezůstane naživu, což Akilu nezměrně těšilo.
Akila pobídl koně kupředu a vedl poručíka i ostatní muže do bitvy. Sjel po svahu hory a skrz severní městskou bránu, kolem krytých průchodů, zavřených hospod i obchodů. Projížděl kolem rodin krčících se v koutech, dětí ležících tváří k zemi na kamenech ulic, kolem koní bez jezdců. Bojovníci následovali Akilu kolem městských zdí, skrývali se a připravovali se přivítat imperiální vojáky, kteří budou brzy prchat skrz brány, aby se dostali do přístavu.
Nikdo nesmí uprchnout. Takový rozkaz vydal Akila dnes ráno svým mužům a rozkázal stovce z nich, aby zůstali na stráži v přístavu. Kdyby uprchl byť jediný voják, znamenalo by to, že se v Delosu dozví, co se děje, a král by poslal desetitisíce imperiálních vojáků, aby obsadili Haylon.
Ubíhala minuta za minutou, všichni trpělivě čekali už téměř hodinu. Blížil se soumrak.
Pak se náhle objevil první imperiální voják, řítil se na koni kupředu a v ruce svíral imperiální prapor.
„Ať žije král Claudius!“ vykřikl voják.
Pak ho do hrudi zasáhly tři šípy.
Zřítil se z koně do kanálu pod mostem.
Následovali ho tři další vojáci a i ti padli okamžitě poté, co projeli bránou.
O chvíli později se z bran řítil voják za vojákem a rozpoutala se divoká bitva.
Akila vedl svoje muže se zuřivým bojovým pokřikem na rtech. Padala noc a všude kolem umírali vojáci i Akilovi lidé ve jménu svobody. Svobody, kterou oni už nezažijí, ale jejich děti možná ano.
Akila na cestu městem shromáždil svoje nejdrsnější bojovníky, ržání jejich koní mu zvonilo v uších. Vedl skupinu tří set mužů skrz jižní bránu a pak je rozdělil na několik skupin. Čtyři skupiny po padesáti mužích poslal do různých směrů pátrat po dalších imperiálních vojácích.
Ohněm a mečem postupoval Akila se svými muži spletitými uličkami, zastavovali se u každého domu, pátrali od půdy po sklep, ale nepodařilo se jim najít ani jednoho nepřítele. Téměř na konci cesty se dostali ke stáji za veleknězovým sídlem. Akila si pomyslel, že by to bylo místo, kde by se mohli imperiální vojáci dobře ukrýt.
Když už se chystal nařídit mužům, aby stáj prohledali, vyšel z domu velekněz.
„Viděl jsi tu nějaké imperiální vojáky?“ zeptal se Akila a seskočil z koně.
„Ne,“ odpověděl kněz a zbožně sepjal ruce.
V jeho očích ale bylo něco neklidného, co Akilovi naznačovalo, že lže.
„Prohledejte stáj,“ rozkázal Akila svým mužům a ti okamžitě vyrazili kupředu a vstoupili do budovy.
V tu chvíli vypukla vřava, a když se Akila obrátil ve směru, ze kterého se ozýval hluk, vyrazil kněz ulicí pryč. Akila se za ním rozběhl, ale když dorazil na roh ulice, zjistil, že kněz naskočil na koně a míří k jižnímu vstupu do města.
Akila hvízdl a jeho kůň okamžitě přiběhl. Akila na něj naskočil a vyrazil za uprchlíkem. Pronásledoval ho městskou bránou, ale nedařilo se mu ho dohnat.
Uprchlík pak zamířil na východ. Akila nemilosrdně poháněl koně stále kupředu, oči upřené na uprchlíkova záda. Uháněli kolem palem, přeskakovali ploty, projížděli přes louky i písčité duny. Akila pronásledoval kněze ze svahu prudce klesajícího k moři. Dole si všiml provizorního přístaviště, které nikdo nehlídal. Nikdo totiž nevěděl, že existuje.
K jeho hrůze viděl, že kněz odstrčil od břehu malou loď. Do jejích rudých plachet se okamžitě opřel vítr a loď odrazila na moře.
Akila už byl téměř u ní. Rychle přemýšlel, jestli jeho kůň dokáže skočit z mola až do lodi, protože vzdálenost byla každým okamžikem větší. Kůň napjal svaly, ale Akila ho hnal dál.
Kůň se odrazil z mola a přistál přímo v loďce, při dopadu se prudce zastavil a shodil tak Akilu na kluzkou palubu.
Akila se po tvrdém přistání rozechvěle postavil na nohy.
Kněz na nic nečekal a zaútočil na něj. Zvedl meč nad hlavu a zuřivě jím sekal a bodal. Věděl, že v sázce je jeho život.
Akila vyrazil kupředu a sekl svojí čepelí po zrádci. Zasáhl ho do tváře. Muž zavrčel, zahodil meč a vytrhl od pasu dýku. Okamžitě ji vrhl po Akilovi. Akila to ale čekal, a tak ji jen srazil mečem.
Kněz se otočil a vrhl po Akilovi pletený koš, který se povaloval na palubě, pak dřevěnou bednu. Akila je jen srážel z cesty. Nakonec po něm kněz vrhl síť a Akilovi se do ní zamotala ruka s mečem. Potom kněz sítí trhl a Akila klopýtal kupředu.
Když se přiblížil až ke knězi, sebral kněz odhozený meč a bodl jím Akilu do hrudi. Akilova těžká zbroj ale byla kvalitní, takže se po ní mužův meč svezl jako kapka rosy po hladkém listu. Kněz zavrávoral.
Akila využil příležitosti, setřásl síť a velekněze probodl.
Ten se zhroutil na palubu. Byl mrtvý.
Akila vytrhl čepel z knězova mrtvého těla. Otřel z ní krev o šaty mrtvého a pak zasunul meč zpět do pochvy.
Neztrácel čas, ohlédl se zpět k městským hradbám a přes jejich vrchol sledoval, jak se čerň oblohy mění na tmavou modř. Uvědomil si, že se musí vrátit ke svým mužům. Pokud možno rychle. Obrátil loď zpět k přístavu. Když přistál, zapálil ji a plnou rychlostí uháněl zpět k východnímu vstupu do města.
Když dorazil, nebe už začínalo růžovět. Muži oslavovali vítězství a na vnějších hradbách Cumorly vlály nové prapory.
Zvony svobody zněly hlavním městem. Akila projížděl ulicemi společně se svými muži a prostí muži, ženy i děti je radostně zdravili.
Pohlédl na sever a vzpomněl na svoje příbuzné v Delosu. Stále pod nadvládou krále. V srdci ale věděl, že i k nim si svoboda najde cestu.
Teď ale, poprvé v historii, stál na první svobodné části Impéria.
Revoluce začala.
KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Ceres ucítila bodnutí strachu, když si uvědomila, že ji někdo sleduje. Pospíchala po bílé kamenité cestě zalité ranním sluncem, a teď ještě více přidala do kroku. Cesta se klikatila mezi zelenými záhony a nekonečnými řadami květin. Ceres ještě stále přemýšlela nad setkáním s Thanem minulou noc. Zastavila a ohlédla se přes rameno. Zaposlouchala se a byla si jistá, že ještě před okamžikem slyšela i jiné kroky.
Nikdo ale nebyl v dohledu.
Ceres stála a čekala. Neměla čas na otravné hry. Musela se dostat na palácové cvičiště i se zbraněmi, které vezla na vozíku, dřív, než začne výcvik. Jinak by Thanos neměl s čím bojovat.
Kdo ji může sledovat?
Celá rozpálená se podívala na nebe a po čele jí sklouzla kapka potu. Slunce už vypadalo jako ohromný žhavý disk a Ceres si připadala stejně vyprahlá, jako byly okolní zahrady. Svaly v pažích i ramenou ji pálily, ale nemohla si dovolit odpočívat. Už teď bylo pozdě.
Znovu se zapřela do těžkého vozíku a přidala do kroku. V tu chvíli se zase ozvaly cizí kroky. Prudce se ohlédla, ale ani teď nikoho nespatřila. To jen prohloubilo její podráždění.
Konečně, když se přiblížila k altánu, začaly být kroky hlasitější, a když se znovu ohlédla, tentokrát spatřila Stephanii oděnou v rudých šatech a se zlatým věncem ve zlatých vlasech.
No samozřejmě. Vlezlá princezna.
„Ahoj zbrojířko,“ pronesla Stephania s úšklebkem na rtech.
Ceres sklonila hlavu a snažila se pokračovat v cestě. Čím dřív bude pryč, tím lépe. Než se jí ale podařilo znovu se rozeběhnout, postavila se jí Stephania před vozík, takže se kolem ní nedalo protáhnout.
„Jak se jen dívka může stát zbrojířkou, to by mě vážně zajímalo,“ řekla Stephania a zapřela se rukama v bok.
„Thanos mě najal,“ odpověděla Ceres. „A teď, když dovolíš –“
„Budeš mě oslovovat výsosti!“ vyštěkla Stephania.
Ceres se zachvěla a nejraději by rozmazlené princezničce řekla svůj názor. Místo toho ale sklonila hlavu a připomněla si, že tu není, aby bránila vlastní čest, ale proto, aby bojovala za revoluci.
„Ano, výsosti,“ řekla.
„Je důležité znát své místo, nemyslíš?“ zeptala se Stephania.
Pomalu obešla Ceres dokola a probodávala ji očima. Ruce složené za zády, vznešeně se nesla kolem a střevíčky jí klapaly po dláždění.
„Už od doby, kdy jsi dorazila do paláce, tě sleduji. Vždycky tě budu sledovat. Rozumíš?“ pronesla Stephania.
Ceres se kousla do rtu, aby odolala pokušení říct něco neuctivého, i když pro ni bylo stále těžší zůstat zticha.
„Viděla jsem, jak ses dívala na prince Thana, ale bylo by pošetilé si myslet, že tě považuje za něco víc než jen –“
„Můžu tě ujistit –“ začala Ceres.
Stephania k ní přistoupila tak blízko, že její nos byl jen nepatrný kousek od Ceresina, a pak procedila skrz zatnuté zuby: „Nikdy nepřerušuj někoho, kdo má vyšší postavení než ty!“
Ceres sevřela prsty kolem rukojetí vozíku, předloktí ji teď pálilo úsilím.
„Princ Thanos si tě možná najal, ale jako jeho nastávající manželka mám povinnost zajistit, že kolem sebe bude vždy mít jen důvěryhodnou společnost,“ řekla Stephania.
Teď už se Ceres neudržela.
„Thanos mi řekl, že si tě nevezme,“ vyhrkla.
Stephania se zachvěla.
„Thanos je chytrý muž, ale nedokáže odhadnout lidskou povahu. Než tě najal, nedokázal nejspíš zjistit, jaké prohřešky máš za sebou.“
Že by Stephania věděla o zabitém otrokáři a jeho strážných? Ceres rychle přemýšlela, co dál. Kdyby to někdo zjistil, mohla by ztratit své místo v paláci a ještě by přišel trest.
„Žádné prohřešky za sebou nemám,“ pronesla příkře.
Stephania se rozesmála.
„Ale no tak. Každý udělal něco, za co se teď stydí,“ řekla.
Pak sebrala meč z vozíku a poplácala jím Ceres přes nohu. Oh, jak ráda by jí Ceres dala lekci v šermu. Ukázala by jí, jak nešikovné jsou její čisté měkké královské ruce. Přesto ale zůstala nehnutě stát.
„A věř mi,“ řekla Stephania a přiblížila čepel jen vlásek od Ceresiny tváře. „Pokud je ve tvojí minulosti jen drobounký prohřešek, zjistím to, a pak tě nechám vykopat z paláce.“
Stephania odhodila meč k Ceresiným nohám, až čepel při dopadu zazvonila.
„Thanos je můj, rozumíš?“ pokračovala. „Král a královna mi ho slíbili, a pokud budeš stát v cestě mému sňatku, osobně ti podříznu krk, zatímco budeš nerušeně spát v mém budoucím letním sídle.“
Nakonec do Ceres strčila ramenem a odešla směrem k palácovému cvičišti.
*
V okamžiku, kdy Ceres dorazila k výcvikové aréně, ihned cítila, že je něco špatně. Ten pocit nezpůsobovala pouze Stephania, která na ni teď zlověstně zírala zpod vrb, ačkoli jejich rozhovor stále vířil v Ceresině mysli a neskutečně ji provokoval. Nebylo to ani tím, že se zdálo, že dnešek bude nejvíce horkým dnem roku. A dokonce ani to, že Thanos ještě nebyl na místě a necvičil.
Tlačila vozík ke stolu se zbraněmi a očima sledovala Lucia uprostřed cvičiště. Svíral v jedné ruce lahev vína a ve druhé meč. Před ním klečel jeho nový zbrojíř a ve tváři měl výraz děsu. Snažil se vyrovnat jablko na hlavě. Ceres si všimla, že zbrojíř měl na obličeji několik čerstvých šrámů a jednu ránu na krku.
„Zůstaň…pěkně…v klidu,“ pronesl Lucious, zavřel oči a mířil při tom mečem na zbrojířovu hlavu.
Ostatní královští válečníci a jejich zbrojíři stáli a sledovali je. Nevěřícně na ně zírali s rukama složenýma na prsou.
Když Ceres kráčela kolem, všimla si, že Lucious má šrámy na rukou i na obličeji a jedno oko má oteklé a celé rudé. Nevzpomínala si, že by včera na Jatkách utrpěl nějaká zranění. Stalo se mu něco po boji?
Dorazila ke stolu a začala na něj rozkládat zbraně, aby byly připravené, až Thanos dorazí. Meče, dýky, trojzubec, důtky.
Koutkem oka zahlédla, jak se Lucious zapotácel, což rozesmálo ostatní královské válečníky i jejich zbrojíře.
Lucious přiložil špičku meče na zbrojířův nos. Zbrojíř měl zavřené oči a jen se zachvěl. Kapka krve mu stekla z nosu do úst.
„Ani se nehni, nebo přijdeš o hlavu,“ pronesl Lucious. „A nebudeš se moct zlobit na nikoho jiného než na sebe.“
Taková šílenost, pomyslela si Ceres. Nemohl někdo něco udělat? Podívala se na ostatní, ale nikdo neřekl ani slovo a nezdálo se, že by někdo chtěl Luciově oběti pomoct.
Lucious pak pozvedl meč, ale než stačil seknout, jeho zbrojíř zakňučel a jablko mu spadlo z hlavy. Dopadlo na zem, odrazilo se a odkutálelo několik stop daleko.
„Řekl jsem ti, že se nemáš hýbat!“ vyštěkl Lucious.
„Já… omlouvám se,“ řekl roztřesený zbrojíř a v očích měl neskutečnou hrůzu.
„Zmiz mi z očí, ty kupo hnoje!“ zaječel Lucious.
Mladík se rychle postavil a pospíchal k Luciovu stolu se zbraněmi. Vzápětí dorazil Thanos.
„Dobré jitro,“ popřál Ceres. Neviděl, co se zrovna stalo. „Doufám, že se ti spalo dobře.“
„Ano, díky,“ odpověděla Ceres. V jeho přítomnosti se hned cítila lépe.
Pokračovala v rozkládání zbraní po stole, ale když princ dál mlčel, podívala se na něj. Ke svému překvapení zjistila, že si ji pečlivě prohlíží chtivým pohledem. Když tázavě zvedla obočí, prohnuly se mu koutky úst v náznaku úsměvu.
Cítila, jak se jí do tváří hrne horko.
Beze slova jí začal pomáhat se skládáním zbraní.
Je divné, že mi pomáhá, pomyslela si Ceres. Je to princ. Možná se snažil ukázat vděk za to, jak mu pomohla při Jatkách? Nemusel to dělat, to Ceres moc dobře věděla. Ale také věděla, že když jí prokazuje podobné laskavosti, je stále těžší, považovat ho za arogantního člověka, za kterého ho považovala dřív. Začínal jí připadat jako docela starostlivý muž.
Ceres po očku pohlédla na Stephanii a viděla, že princezniny oči hoří nenávistí. Přece na ni nemohla žárlit. Thanos by nemohl mít zájem o obyčejnou dívku, nebo ano?
Ceres zatřásla hlavou a lehce se uchechtla. Vytřásla tu směšnou myšlenku z mysli.
„Copak je?“ zeptal se s úsměvem Thanos.
„Ale nic,“ odpověděla Ceres. „Co se stalo Luciovi?“
„Máš na mysli ty šrámy?“
„Ano.“
„Král ho nechal zbít za to, jak podle se včera choval,“ odpověděl Thanos.
I když i ona považovala Lucia za bezpáteřního podlého zmetka, nemohla si Ceres pomoct. Cítila k němu lítost. Ona sama byla bita tolikrát, že to ani nedokázala spočítat, a nebylo to nic, co by někomu přála.
Náhle Lucious něco zaječel na svého zbrojíře, a když Ceres zvedla zrak, viděla, jak ho Lucious praštil pěstí do žaludku.
„Proč nikdo nic neudělá?“ zeptala se Ceres.
Thanos okamžitě vyrazil k Luciovi a zastavil se jen několik stop od něj.
„Co si tím dokazuješ?“ zeptal se ho.
Lucious se ušklíbl.
„Nic.“
Thanos výhružně udělal další krok blíž k Luciovi.
„Proč bych někomu měl něco dokazovat? Podívej se na sebe. Všechno je lepší, než mít za zbrojíře holku, a takovou krysku,“ řekl Lucious a pohrdavě se rozesmál.
„Doporučuji ti, aby ses choval ke svému zbrojíři s respektem. Pokud se tak chovat nebudeš, jsem si jistý, že král nebude mít nic proti tomu, abys v aréně zůstal sám,“ řekl Thanos.
„To je výhružka?“ zeptal se Lucious s přimhouřenýma očima.
V tu chvíli ale přispěchal posel a předal Thanovi svitek. Thanos si ho přečetl, podíval se na Ceres, kývnutím se s ní rozloučil a odešel směrem k paláci.
Předvolali si ho? uvažovala Ceres. Neměla radost z toho, že odešel, aniž by jí cokoli řekl.
Do středu arény vstoupil imperiální voják a sdělil všem kolem, kdo z královských bude dnes cvičně bojovat. První na řadě byl Lucious proti Argovi.
„Konečně,“ prohlásil Lucious.
Zahodil lahev, ta se roztříštila o zem a zbrojíř mu okamžitě podal meč. Lucious po něm chňapl a pak s podivným nadšením vstoupil do cvičné arény, kde na něj už čekal Argus. Ceres si pomyslela, že něco není v pořádku.
Imperiální voják dal pokyn k tomu, aby začali bojovat, a královští se na sebe vrhli. Luciův první útok skončil tak, že mu Argus vyrazil meč z ruky. Někteří přihlížející se zachechtali, jiní obraceli oči v sloup. Lucious nepatřičně využíval svoji sílu. Jeho výpady i kryty byly příliš bezstarostné a současně vypadal, že se snaží až příliš.
Bojovníci znovu zaujali svá místa, čepel proti čepeli, ale několik okamžiků po začátku souboje Luciovi znovu vyletěl meč z ruky a Argus mu mířil špičkou svého meče na hrdlo.
Ve chvíli, kdy imperiální voják vyhlásil Arga vítězem zápasu, sklonil Argus meč a spěchal pryč z cvičiště.
„Ale no tak, bratranče. Dej mi ještě šanci!“ volal za ním Lucious. „Ani jsem se nesnažil!“
Když Lucious viděl, že ho Argus nebude bavit, obrátil se k vlastnímu zbrojíři.
„Xaviere, pojď se mnou bojovat,“ přikázal mu.
„P…pane?“ zakoktal se Xavier. „Bojoval bych, můj lorde, ale neumím to.“
Rozzuřený Lucious se přihnal ke stolu se zbraněmi, sebral z něj dýku a bodl Xaviera do břicha.
Ceres vyletěla ruka k ústům. Stejně jako ostatní i ona překvapeně zalapala po dechu, když zbrojíř zaječel a zhroutil se na zem s rukama přitisknutýma k břichu.
„Odveďte mi toho skrčka z očí!“ zaječel Lucious.
Během několika chvil už vojáci odnášeli sténajícího zbrojíře pryč.
„Tak tomu nerozumím,“ prohlásil Lucious cestou ke Georgiovu stolu, „jak je možné, že se stále setkávám jen s neschopností. Georgio, příteli, půjč mi svého chlapce.“
Georgio se postavil mezi svého zbrojíře a Lucia.
„Lucie, víš, že si tě vážím. Ale tohle je šílené. Jdi domů,“ pronesl Georgio a položil ruku Luciovi na rameno.
„Dej tu svoji ručičku pryč!“ zařval Lucious a odstrčil Georgiovu dlaň.
Zatímco křičel nadávky, pokračoval Lucious k dalšímu zbrojíři, požadoval, aby s ním bojoval, ale i tam se svého zbrojíře zastal jeho pán.
„To se mnou nikdo nebude bojovat?“ zaječel Lucious a otáčel se v pomalých kruzích. Očima studoval ty, kdo stáli kolem. „Nejste o nic lepší než ptačí trus!“
V chladných očích se mu zračila nenávist, nepřestával sledovat přihlížející bojovníky i jejich zbrojíře. Většina jich už odvrátila zrak.
Pak si všiml Ceres.
Ta ucítila prázdný pocit v břiše, když na ni ukázal a vykročil směrem k ní.
„Ty!“ zařval. „Ty se mnou budeš bojovat!“
Ceres věděla, že proti němu dokáže zvítězit, ale přesto váhala s přijetím jeho výzvy. Bála se, že by mu mohla ublížit. Nebo hůř, zesměšnit ho jako neschopného válečníka před zraky jeho přátel. A pokud ho zesměšní, Lucious se jistě postará o to, aby ztratila své místo v paláci.
„Nechci být neuctivá, ale nemůžu s tebou bojovat,“ odpověděla.
„Budeš se mnou bojovat!“ vyhrkl Lucious. „Vlastně ti přikazuji, abys se mnou bojovala.“
Podívala se po ostatních, někteří vrtěli hlavou, další raději odvrátili zrak. Stephania se krutě usmívala. Může ho odmítnout? Co by se stalo, kdyby odmítla? Nechá ji Lucious vyhodit? Došlo jí, že pravděpodobně ano.