KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
Thanos se vřítil do trůnního sálu, v ruce svíral svitek podepsaný králem – odporný dokument, ve kterém byl vydán rozkaz k Ceresině popravě. Srdce mu bilo o žebra a zvuk jeho kroků se odrážel od mramorové podlahy. Lomcoval jím hněv.
Thanos vždy považoval trůnní sál za nesmyslně obrovský, klenuté stropy směšně vysoké a vzdálenost od vstupních dveří ke dvěma trůnům na druhé straně místnosti za promrhaný prostor. Nebo za zkažený prostor, záleželo, jak to člověk vnímal. Trůnní sál byl místem, odkud proudily všechny zákony Impéria a pro Thana byl místem, kde pramenila veškerá nerovnost.
Rádci a hodnostáři seděli na složitě vyřezávaných lavicích po obou stranách místnosti mezi pilíři z červeného mramoru. Pohrávali si se svými zlatými prsteny, oděni v nejlepších šatech hrdě vystavovali barevné šerpy, které jim přidělovaly hodnost podle důležitosti.
Slunce, které svítilo skrz vitrážová okna, Thana každých několik kroků oslepilo. To mu ale nezabránilo upírat pohled na krále, který seděl ve svém zlatém křesle na konci místnosti. Thanos brzy dorazil na úpatí schodiště pod trůny. Král s královnou právě diskutovali s ministrem obchodu, když rozzuřený Thanos přistoupil až k nim a příkaz k popravě jim hodil k nohám.
„Žádám tě, abys okamžitě odvolal příkaz k popravě!“ vykřikl Thanos.
Král na něj pohlédl unavenýma očima.
„Počkej, až budeš na řadě, synovče.“
„Na to není čas. Ceres má být zítra popravena!“ odporoval Thanos.
Král se zachmuřil a poslal ministra pryč. Jakmile odešel, podíval se král na Thana.
„Ceres, moje zbrojířka – abych ti připomněl, co je zač – byla na Luciův popud uvězněna a teď je odsouzena k smrti!“ vyhrkl Thanos.
„Ano, udeřila královského, což je dle zákona trestáno veřejnou popravou,“ odpověděl král.
„Věděl jsi, že ji Lucious udeřil jako první? A to všechno jen proto, že nad ním zvítězila v souboji mečem. V souboji, který sám požadoval.“
„Jak je možné, že taková prostá dívka ví, jak bojovat s mečem?“ tázala se královna. „Je proti zákonu, aby se dívka učila bojovat.“
Král přikývl a i rádcové souhlasně mručeli.
„Její otec pracoval jako kovář. Dodával nám zbraně,“ odpověděl Thanos.
„Pokud ji naučil, jak bojovat, měli by oba být na místě popraveni,“ pronesla královna povýšeně.
„Jak by mohla vyrobit dobrý meč, kdyby nevěděla, jak s ním zacházet?“ nedal se Thanos. „Dívky nemají zakázáno kovat zbraně.“
„Tohle není o tom, jestli ková zbraně nebo jestli s nimi umí bojovat, Thane. Je to o tom, že prostá dívka zaútočila na příslušníka královského rodu na královské půdě,“ odpověděl král.
Královna mu za to vděčně sevřela ruku.
„Kdybych nevěděla, že je Thanos zaslíbený Stephanii, skoro bych si myslela, že má o tu dívku přehnaný zájem,“ řekla jedovatě.
„Není v tom nic jiného, než to, že je nejlepší zbrojíř, kterého jsem kdy měl,“ lhal Thanos.
„Stephania nám řekla, že tě viděla na cvičišti s … jak bylo jméno té posluhovačky?“ zeptala se královna.
„Ceres,“ odpověděl Thanos.
„Ano, Ceres. A Stephania nám také řekla, že jsi jí nabízel rámě.“
„Ta dívka nemá domov, tak jsem jí nabídl, aby zůstala v jižním letním sídle, alespoň prozatím,“ řekl Thanos.
„A kdo ti k tomu dal svolení?“ zeptala se královna.
„Víš stejně dobře jako já, že to bývalo sídlo mých rodičů. A že v něm nikdo nebydlí od doby, kdy zemřeli,“ bránil se Thanos.
„Stephania je bystrá mladá dívka, má svoji hrdost a čest. A podle ní bychom té cizí dívce neměli věřit. Má Ceres nějaká doporučení? Nějaké doklady? Podle toho, co víme, by mohla být klidně nájemným vrahem najatým povstalci,“ chrlila královna.
„Ale drahá, nenech se tolik unášet. Opravdu si myslíš, že by povstalci poslali jako zabijáka ženu?“ ptal se král.
„Možná že ne,“ odpověděla královna. „A možná že ano. Mohli by předpokládat, že naivní mladý princ jako je Thanos by mohl podlehnout svodům dívky, která ho bude podporovat proti jeho vlastní rodině.“
„Na tom už nesejde. Dívka byla odsouzena, a aby byl chráněn Lucious a jeho čest, bude také popravena,“ řekl král.
„Na jeho ochraně ti moc nezáleželo, když jsi ho poslal bojovat na Jatkách!“ vyhrkl Thanos.
Král se posunul k okraji trůnu a oči mu potemněly zlobou. Namířil prstem na Thana.
„Chlapče, v našem paláci žiješ jen díky mojí a královnině laskavosti a štědrosti. Opravdu nás chceš znovu urážet?“ zeptal se.
Thanos ukázal na imperiální prapor po králově pravici.
„Svoboda a spravedlnost pro všechny!“ zahřměl a jeho hlas se odrážel od stěn. „Vládcové země musejí chránit svobodu svého lidu a vládnout jim spravedlivě. To je jejich zodpovědnost. A tohle není spravedlnost.“
„Přestaň s těmi nesmysly,“ zarazil ho král. „Rozhodnutí je konečné a žádné škemrání ani nesmyslné dohadování to nezmění.“
„V tom případě musíš za to, co udělal, uvěznit a odsoudit k smrti i Lucia,“ řekl Thanos.
„I když bych Luciovy ztráty neželel ani na okamžik, budu se řídit zákony této země,“ pronesl král. „A pokud budeš jakkoli bránit vykonání mých rozkazů, nechám tě vyhnat od dvora. A teď odejdi, musím se věnovat důležitějším věcem.“
Thanos zafuněl, obrátil se na podpatku a odešel z trůnního sálu. Uši mu hořely zlobou.
Vyrazil ven, zpátky do cvičné arény. Sebral ze stolu dlouhý meč a přiběhl k jedné z figurín. Dlouho a tvrdě do ní sekal, dokud z ní nezbylo nic než kůl, na kterém byla připevněna. Nakonec rozsekal i ten.
Sevřel meč pevně v ruce a zastavil se. Dlouho těžce oddechoval a pak mrštil zbraní do palácové zahrady tak daleko, jak jen mohl.
Jak mohl král tvrdit, že slouží spravedlnosti? uvažoval. Spravedlnost by měla znamenat, že všichni mají stejná práva a výsady a pro všechny platí stejná pravidla i tresty. Thanos věděl, že tomu se situace ani v nejmenším nepřibližovala.
Došel do altánu a zhroutil se na lavici. Podložil si hlavu rukama a přemýšlel.
Ceres – co je na ní? Proč ji potřeboval stejně, jako potřeboval dýchat? Vstoupila do jeho života jako závan čerstvého vzduchu. Její zelené oči jiskřily zvídavostí, bledě růžové rty pronášely slova, která by mohl poslouchat do nekonečna. Tichá síla v jejím pružném těle, které vypadalo tak zranitelně. Nebyla jako ostatní dívky u dvora, které dokázaly jen neustále plácat o nesmyslech a které pomlouvaly ostatní jen proto, aby samy vypadaly lépe. Na Ceres něco bylo, každá její část byla tak skutečná, nesnažila se nic předstírat. A navíc jako by věděla, co Thanos potřebuje, ještě dřív, než to věděl on sám. Možná nějaký šestý smysl?
Vstal a začal přecházet po altánu sem a tam. Několik minut přemýšlel, co si dál počít.
Když pod Arénou čekali, až na ně přijde řada na Jatkách, zeptal se jí, jestli jí může svěřit svůj život. Odpověděla, že ano. A i když v jejím hlase zaslechl lehké zaváhání, věděl, že pokud by to bylo nutné, obětovala by pro jeho záchranu sama sebe.
Pokud ji zachrání, vyrazí ho z paláce. Pokud ji nechá jejímu osudu, nedokáže sám se sebou žít.
Zastavil se, narovnal záda a zhluboka se nadechl.
Věděl, co musí udělat.
KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
I když byla celá unavená a víčka měla těžká, nezamhouřila Ceres poslední noc oka. Skrz malé okénko viděla, jak se nebe projasňuje. Přála by si, aby tomu tak nebylo. S ránem přicházely její poslední chvíle a věděla, že za méně než hodinu už bude mrtvá.
„Bojíš se?“ zeptal se Apollo, hlavu měl složenou v jejím klíně a Ceres ho vískala ve světlých vlasech.
Podívala se na něj a chtěla mu zalhat. Nakonec to ale nedokázala.
„Ano. A ty?“ zeptala se.
Přikývl a v koutku oka se mu objevila slza.
Cítila, jak se pod její rukou třese. Nebo že by se třásla její ruka?
Těhotná žena se na Ceres podívala vyplašeným pohledem. Zaslechla tupý zvuk kroků v chodbě. Vzdálený zvuk se postupně přibližoval, až nakonec Ceres nevnímala nic jiného než dusot pochodujících nohou. Než se vzpamatovala, stál před celou dozorce a odemykal.
„Apollo, Trinity, Ceres a Ichabod. Půjdete se mnou,“ pronesl rozhodným hlasem. Jako podpora za ním postávalo několik imperiálních vojáků.
Ačkoli ji ruce téměř neposlouchaly, pomohla Ceres Apollovi vstát. I když se napřímil, nedosahoval jí výš než k pasu. Ceres si pomyslela, jaká je to hanba, že se z něj nikdy nestane muž, kterým by mohl být.
Když ho ale pustila, zradily ho nohy a zhroutil se na zem.
„Omlouvám se,“ pronesl Apollo smutně.
Ceres poklekla vedle chlapce a střelila po dozorci ošklivým pohledem. Slzy ji pálily v očích. Znovu pomohla Apollovi vstát. Opatrně, aby se nedotkla zranění na jeho zádech, ho podpírala na cestě temnou, pochodněmi osvětlovanou chodbou. Další dva odsouzenci je následovali.
Dozorce vytáhl Apolla kupředu. Z každé strany mu sevřel paži jeden voják, aby chlapec neupadl. Ceres, která se snažila zklidnit roztřesené nohy, byla druhá v pořadí. Za ní byla Trinity a nakonec starý muž, Ichabod. Zachřestily řetězy a imperiální vojáci nasadili Ceres i ostatním na zápěstí a kotníky těžká pouta. Když byli všichni spoutaní, pokračovali dál vlhkou chodbou. Po obou stranách každého vězně pochodovali vojáci, kteří je hlídali. Trinity se kolébala dopředu a dozadu, držela se za břicho a pak Ceres zaslechla tichou ukolébavku, kterou začala Trinity zpívat svému dítěti. Byla to stará ukolébavka, přesně taková, kterou kdysi Ceres zpívala Sartovi, aby mu pomohla usnout.
To už bylo na Ceres příliš. Nedokázala zadržet slzy. Pomyšlení na její bratry a na Rexe, jí lámalo srdce. Už nikdy je nespatří, nebude si s nimi povídat, vtipkovat, nebude se s nimi dělit o jídlo ani cvičit souboje. Kde jsou ty šťastné časy, na které si vzpomínala? Jediné, co je kalilo, byla krutost její matky. Ale všechny ostatní měla opravdu ráda a přemýšlela, jestli to věděli.
Jak Ceres pokračovala dál chodbou, připadalo jí, jako by měla nohy vytesané z kamene. Řetězy se při každém jejím kroku otíraly o podlahu, ale jejich řinčení nevnímala. V uších jí zněla krásná písnička, kterou zpívala její těhotná spoluvězenkyně. Došli až ke schodům ze žaláře a Ceres si všimla, že venku je ještě tma. Na nebi stále viselo několik hvězd, které se odmítaly poddat rannímu slunci. Před žalářem stál otevřený vůz se zapřaženým koněm. Vojáci do něj hnali Ceres i ostatní vězně. Používali přitom biče, takže si všichni museli krýt hlavu. Ceres kvůli tomu nenáviděla Impérium ještě víc.
Když se Apollo nedokázal do vozu vyškrábat sám, chopil se ho jeden z vojáků a mrštil ho do vozu tak prudce, že narazil hlavou do bočnice. Chlapec vyjekl a hlava se mu se zapraštěním zvrátila dozadu.
„Jak můžeš být tak krutý?“ zaječela Ceres na vojáka, než se začala věnovat Apollovi.
Přisunula se blíž ke chlapci a bezmocně zírala na nepřirozenou polohu jeho krku. Opatrně si položila jeho krvácející hlavu do klína.
„Apollo?“ zachraptěla a současně ji zaplavila hrůza, když si uvědomila, jak neživě náhle chlapcovo tělo působí.
„Nic nevidím…“ zašeptal Apollo skřehotavým hlasem a oči se mu zalily slzami. „Já… necítím… necítím nohy.“
Sklonila se k němu a políbila ho na čelo. Když viděla, jak ztěžka chlapec dýchá, chtěla mu pomoct, ale vše, co mohla dělat, bylo, že vzala jeho malou, chladnou dlaň do své.
„Jsem tady,“ řekla Ceres a slova se jí málem zadrhla v krku. Slzy jí kapaly na jeho špinavou rozedranou tuniku.
„Slib mi, že mě budeš držet za ruku… dokud… neumřu,“ zakoktal se Apollo.
Ceres už nedokázala říct ani slovo. Jen přikývla a pevněji sevřela jeho dlaň. Něžně mu shrnula blonďaté vlasy ze zpoceného čela.
Než zavřel oči, zachvěla se mu víčka. Po chvíli si Ceres všimla, že se mu nehýbá hrudník a jeho tvář pokryla maska smrti.
Vzlykla, přitiskla si jeho ruku ke rtům a pak mu ji složila na hruď. Alespoň, pomyslela si, teď nebude muset podstoupit veřejnou popravu. Byl volný.
Když projížděli davem, nemohla přestat. Stále se musela dívat na toho ubohého chlapce. Na jeho drobné rty, jeho oči, pihy na nose. Chtěla, aby věděl, že na něj stále myslí a že ho nenechá samotného ve voze vydaného na milost a nemilost imperiálním vojákům, kteří mu sebrali svobodu i život. Možná že i ona ho potřebovala, aby jí připomněl, že na světě nejsou jen zlí a krutí lidé. Že existuje i nevinnost a laskavost a že jsou mnohem krásnější než jakákoli pozemská moc.
Vůz projížděl kolem davu rozzlobených tváří vykřikujících nenávistná slova, ale Ceres se soustředila jen na Apollův pokojný výraz. Neodtrhla od něj pohled dokonce ani ve chvíli, kdy ji do tváře zasáhlo shnilé rajče.
Vůz se zastavil před dřevěným lešením. Vězňům poručili, aby vystoupili z vozu, ale Ceres odmítla opustit Apolla. Pevně sevřela jeho tělo v náručí.
Voják, který ho předtím hodil do vozu, chytil Apolla za nohy a vytrhl ho Ceres z rukou.
„Vrahu!“ zakřičela z plných plic a do očí jí vyhrkly slzy.
Voják zahodil Apolla do hromady sena a pak se obrátil k Ceres. Ta se ale schoulila do opačného rohu vozu. Odmítala vyjít ven.
Voják, který právě svýma odpornýma rukama zahodil Apollovo tělo, na nic nečekal a vstoupil do vozu. Ceres nechtěla, aby mu prošla vražda tak nevinného chlapce. Když viděla, že ostatní vojáci mají plno práce s vyváděním odsouzených po schodech na popraviště, uvědomila si šanci na pomstu. Možná při tom zemře, ale odsouzená k smrti byla tak jako tak.
Když se k ní voják naklonil, aby ji vytáhl z vozu, obtočila Ceres řetěz, kterým měla spoutaná zápěstí, kolem jeho krku a vší silou táhla.
Voják padl na záda, skřehotavě něco volal, mával rukama a škubal nohama. Špinavými prsty se snažil uvolnit sevření řetězu a jeho obličej začal rudnout.
Ceres ho nehodlala pustit. Utahovala řetěz stále těsněji, až začal voják fialovět.
V něčem, co připomínalo poslední pokus o vlastní záchranu, se voják napřáhl a snažil se popadnout Ceres za krk. Svými lokty odrazila jeho ruce a právě ve chvíli, kdy si všimla vojáků hrnoucích se k vozu, muž v jejím náručí ochabl.
Ačkoli věděla, že už je mrtvý, držela ho v sevření řetězu ještě tak dlouho, jak jen mohla. Nakonec ji dva vojáci strhli z vozu a shodili ji ke schodišti vedoucímu na popraviště.
Jeden z vojáků tasil dýku a přiložil její špičku Ceres k zádům. Lehce na ni zatlačil a Ceres cítila, jak jí probodává kůži. Udělala krok kupředu. A pak další.
Nechápala, kde přesně je. Bezmyšlenkovitě pokračovala po schodech vzhůru, jeden krok za druhým. Ruch davu zněl jako vzdálené hřmění. Když dorazila na vrchol, sundali jí řetězy.
Matně si uvědomovala, že jí divoce buší srdce v hrudi a že má sice sucho v krku, ale oči se jí zalévají slzami. Dav utichl? nebyla si jistá, jestli lidé zmlkli nebo je jen přehlušila její hrůza.
Imperiální voják jí stáhl ruce za záda a svázal je. Nebránila se. Nebylo už proč se bránit. Přišel konec. Může jen nechat smrt, aby ji vzala pryč.
Voják ji strčil směrem k muži s bílou kápí, který v ruce držel ohromnou sekeru – k jejímu katovi.
Poručili jí pokleknout k dřevěnému bloku. Když příkaz nevykonala okamžitě, srazil ji jeden z vojáků na kolena tak prudce, až se hlavou udeřila o dřevo. Zamlžilo se jí vidění. Obrátila pohled do davu, celé tělo se jí třáslo a žaludek se jí svíral nevolností.
„Máš nějaká poslední slova?“ zeptal se popravčí.
Byla celá ztuhlá. Snažila se pochopit, co se vlastně stalo. Její život. Tohle byl jeho konec? Ne. To nemohlo být vše. Vše proběhlo tak rychle, příliš rychle. A najednou už neměla na nic čas.
„No tak, máš co říct, děvče?“ znovu se zeptal popravčí.
Měla co říct, ale slova se jí v hlavě rozlétla jako hejno ptáků.
Dav utichl, zraky všech lidí se upíraly na ni. Popravčí jí zavázal oči.
Ceres na kolenou natáhla ruce dopředu a ohmatávala dřevěný špalek. Konečky prstů vnímala, jak je hladký. Odevzdala se smrti, naklonila se kupředu a položila tvář na dřevěný povrch.
Otče, pomyslela si. Sarte. Nesi.
Rexi.
A pak se jí k jejímu překvapení objevil v mysli obraz Thana. Konečně si uvědomila, že i když si myslela, že miluje Rexe, zamilovala se i do Thana.
A když si uvědomila, jak se kvůli tomu nenávidí, byla současně šťastná, že se to on nikdy nedozví.
Spolkla hořkou slzu. Dav ztichl. Ceres naposledy vydechla a čekala, až to vše skončí.
KAPITOLA OSMNÁCTÁ
Rexus zuřil. Ležel na střeše a sledoval tisíce lidí vedených na Černé náměstí. Vnější okraj náměstí lemovali rozmístění imperiální vojáci a bránili lidem odejít. V popředí stál na pódiu generál Draco a předčítal králův výnos. S každým dalším slovem se Rexův hněv prohluboval. Připravovali se odvést další prvorozené. Nejlepší muže, které jeho lid měl. Sevřel meč ještě pevněji a připravoval se k boji.
Když ale viděl tolik imperiálních vojáků, musel se Rexus znovu zamyslet, jestli je vhodné vést muže do další bitvy, na kterou nejsou dobře připraveni. Povstání získávalo nové lidi, ano, ale zatím jich stále bylo stěží víc než tisíc. Jediná možnost, jak dnes zvítězit, spočívala v tom, že se k nim přidají lidé na náměstí a pomohou jim porazit nepřítele.
Ale přidají se?
Když generál Draco skončil s přednesem, vzhlédl a přelétl úzkýma očima po davu lidí.
„Než začneme odvádět prvorozené, je tu jedno varování. Žádná rebelie neprojde bez trestu!“ zvolal.
Pokývl na svého poručíka a ten otevřel jeden z otrokářských vozů stojících za pódiem. Rexus přimhouřil oči a snažil se rozeznat, kdo je uvnitř.
Šokovalo ho, když viděl, že z vozu vytahují povstalce. Imperiální vojáci je bili holemi a hnali je k pódiu. Rexus si připadal, jako by ho někdo bodl do srdce. Jedna z dvanácti skupin, které vyslal, byla zajata.
Vojáci připoutali vězně k vrcholu lešení a do úst jim vrazili roubíky. Rexova hrůza ještě narostla, když si uvědomil, že mezi kopajícími a křičícími povstalci je i Anka. I ji připoutali k lešení. Rexus viděl, že má roztrhané a zakrvácené šaty. Také si všiml, že má čerstvé šrámy na obličeji.
Pohled na Anku – Ceresinu přítelkyni – způsobil, že mu začala vřít krev v žilách.
„Zaveďte nás do úkrytu povstalců a já nechám tyhle lidi žít!“ zvolal generál Draco do davu, jeho hlas duněl nad náměstím. „Můžete mlčet, ale pak nechám tyhle zrádce mučit a popravit. Pak zajmu dvacet z vás a pak dvacet dalších a pak dalších dvacet, dokud někdo nepromluví.“
Davem se ozvaly panikařící hlasy, vyděšené matky objímaly své děti. Přesto ale nikdo nepromluvil, nikdo nechtěl vydat povstalce vojákům.
Draco přikývl a dvacet imperiálních vojáků napochodovalo na pódium. V rukách drželi zapálené pochodně. Zaujali místa po boku zajatců. Když generál znovu přikývl, vojáci přitiskli pochodně k tvářím povstalců. Všichni zajatí muži i ženy začali ječet bolestí. Jejich výkřiky rvaly Rexovi uši.
Přihlížející nesouhlasně zahučeli, ale imperiální vojáci stojící mezi nimi rychle zjednali pořádek pomocí holí, kopí a bičů.
Pobouřený Rexus věděl, že nemůže dál vyčkávat. Ať jsou připravení nebo ne, přišel čas.
Seskočil ze střechy a nasedl na koně. Vyrazil zpět ke svojí skupině mužů.
„Zaútočíme okamžitě!“ zvolal.
Muži se chopili zbraní a rychle se seřadili. Výrazy v jejich tvářích odrážely jejich hněv.
Rexus sesedl a sáhl pro malé zrcátko, které skrýval v kapse. Stejné, jaké měli ostatní velitelé skupin. Obrátil zrcátko ke slunci, zachytil světlo a jeho odrazem signalizoval ostatním, že je připraven zaútočit.
Postupně na něj zamrkalo zpoza domů několik odrazů. Napočítal jich deset, i s ním jedenáct. To znamenalo, že všechny skupiny, krom jedné, to dokázaly.
Rexus se podíval zpět na svoji skupinu a s divoce bušícím srdcem přikývl.
„Za svobodu!“ zvolal a tasil meč z pochvy. Na to vyrazil na náměstí, ostatní revolucionáři vyjeli v těsném závěsu za ním. I když se mu třásly ruce a v krku měl sucho, ani v nejmenším se tím nezabýval. Všude kolem vyrážely zpoza domů skupiny revolucionářů a jejich pokřik brzy naplnil celé náměstí.
Rexus si klestil cestu skrz zeď imperiálních vojáků a pak přes tři další, kteří se mu postavili na náměstí. Když zrovna nebojoval, sledoval pódium. Musel se tam dostat dřív, než bude pozdě. Než zajatci přijdou o život.
„Bojujte s námi a získejte svobodu!“ volal na civilisty, zatímco si propracovával cestu davem.
Sledoval, jak se přihlížející muži pomalu přidávají k boji. Bojovali holýma rukama.
Vypukl chaos.
Imperiální vojáci museli začít bojovat i s civilisty. Masakrovali každého, kdo se dostal do jejich blízkosti. Rexus zdvojnásobil úsilí, sekal po každém vojákovi, kolem kterého zrovna procházel. I jeho muži se rojili po náměstí. Vzhlédl a viděl, že generál ustupuje skrytý za stěnou štítů. Rexus vytrhl šíp z toulce, zamířil skrz úzkou škvíru mezi štíty a vystřelil.
O jeden úder srdce později generál zařval a zhroutil se na pódium. Zůstal ležet se šípem v rameni.
Vojáci, kteří ho chránili, se teď zaměřili na Rexe.
„Zajměte ho!“ vykřikl jeden z nich.
Rexus byl ale rychlý jako blesk a s lukem to opravdu uměl. Vypouštěl šípy tak rychle, že se k němu ani jeden voják nepřiblížil. Vyrazil kupředu k místu, kde byli připoutáni další povstalci, a osvobodil vězně z pout. Zachránil je na poslední chvíli.
Ale kam zmizela Anka? uvažoval a rozhlížel se kolem.
Nebyl čas ji hledat. Rexus se zastavil na okraji pódia a napjal luk. Sestřelil tolik vojáků, kolik měl v toulci šípů.
Konečně se stěna imperiálních vojáků na severní straně náměstí zhroutila a ženy i děti vyběhly pryč do ulic. Na náměstí zůstali jen muži bojující se svými nepřáteli. Vzduchem se vznášel třeskot mečů a sténání raněných. Muži padali na obou stranách, počet mrtvých stoupal a ulice byly rudé krví.
Rexus seskočil z pódia a zabíjel jednoho vojáka za druhým, ponořil se do boje a věděl, že povstání se teď buď rozhoří naplno, nebo vyhasne.
Bolestně se ho dotýkal pohled na každého jeho muže nebo civilistu, které viděl padnout. Pohltilo ho naprosté bojové šílenství. Představoval si, že ho žádný imperiální voják nedokáže porazit.
V tu chvíli se na něj ale zaměřili současně dva vojáci. Jeden na něj dotíral mečem z boku a druhý útočil kladivem shora.
Úder do hlavy byl náhlý a omračující. Zásah mečem do ramene byl jako žihadlo ostré bolesti, která ho přinutila vykřiknout. Rexus spadl na zem.
Na moment nic neviděl. Jen slepě mával mečem a snažil se krýt. Přesto ucítil další bodnutí do nohy.
Snažil se zaostřit, ale vše bylo rozmazané.
Vykřikl a schoulil se do klubíčka. Jediné, co vnímal, byl hluk bitvy kolem.
Teď, pomyslel si, teď zemřu.
Současně s tou myšlenkou si uvědomil, že Ceres nikdy nezjistí, jak moc mu na ní záleželo.
Ale žádný zásah do hrudi nepřicházel. Žádné bodnutí kopím do břicha. Místo toho slyšel jen opakované zvonění střetávajících se mečů.
Když konečně dokázal znovu zaostřit, spatřil Nesa bojujícího se dvěma imperiálními vojáky. V jedné ruce svíral kopí a v druhé meč.
Rexus se pomalu postavil na nohy, zranění na rameni ho pálilo a ze zásahu do hlavy se mu stále točila hlava. Zranění na noze vystřelovalo bodavou bolest. Ještě jednou upadl na zem, ale okamžitě znovu vstal.
Nesos zabořil kopí do krku jednoho z vojáků. Rexovi to dodalo sílu, sám sebral kopí ze země a vrazil ho druhému vojákovi do podpaží.
Nad náměstím se rozezněl roh. Imperiální vojáci začali ustupovat směrem k postranním uličkám. Dav občanů je následoval a zabíjel ty, kteří nestihli ustupovat dost rychle.
Povstalci začali jásat. Nesa nevyjímaje. Rexus ale nemohl zvednout ruku a náhle se cítil slabý v kolenou.
Nesos k němu doběhl a zachytil ho dřív, než upadl. Pomohl mu lehnout si na zem.
Nad náměstím se rozhostilo ticho. Rexus ležel na zemi a zahleděl se směrem k Alvažským horám, směrem k jeskyni a hradu, o kterém věděl, že v něm stále čeká část povstaleckých sil.
Oči se mu rozšířily hrůzou a duše zaplakala.
Hrad obklopovalo ohnivé inferno.
Bylo po revoluci.