Voják, Bratr, Čaroděj

KAPITOLA ŠESTÁ

Ceres nezajímalo, že hrad měl být poslední neproniknutelnou imperiální baštou. Nezajímalo ji, že měl zdi jako strmé útesy a brány, které dokázaly odolat silným obléhacím zbraním. Nic z toho teď nehrálo roli.

„Kupředu!“ vykřikla ke svým následovníkům a ti vyrazili v jejích stopách. Generálové by možná vedli své vojsko zezadu, pečlivě by plánovali a nechali by ostatní, aby riskovali za ně. Ceres to ale neudělala. Chtěla zničit vše, co zbylo z imperiální moci, a předpokládala, že ji mnoho lidí následuje právě proto, že je vede zepředu.

Bylo jich teď dokonce víc než v Aréně. Obyvatelé Delosu vyšli do ulic a povstání znovu zahořelo, jako když se na žhavé uhlíky hodí suchá tráva. Kolem byli lidé oblečení jako přístavní dělníci, řezníci v zástěrách, stájníci a kupci. Dokonce mezi nimi bylo i několik strážných, kteří se rychle zbavili imperiálních uniforem, když viděli, jaká lidská vlna se na ně žene.

„Budou na nás připravení,“ pronesl jeden z bojepánů po Ceresině boku, když pochodovali k hradu.

Ceres zavrtěla hlavou. „Uvidí, že se blížíme. Ale to neznamená, že budou připravení.“

Na tohle se nemohl připravit nikdo. Ceres nezajímalo, kolik vojáků mělo Impérium k dispozici. Ani jak pevné zdi měl hrad, který na ně čekal. Měla na své straně celé město. Ona i s bojepány spěchala ulicemi a dál po cestě, která vedla k hradní bráně. Byli hrotem kopí, který následovali Delosané i se zbytkem mužů lorda Westa. Všichni se nesli na vlně naděje a vzteku.

Když se blížili k hradu, slyšela Ceres výkřiky a zvuky rohů. Vojáci se snažili zorganizovat alespoň částečně účinnou obranu.

„Je příliš pozdě,“ pronesla Ceres. „Nedokážou nás zastavit.“

Přesto ale byli věci, které by ještě mohli udělat, to věděla. Z hradeb začaly pršet šípy. Ne v takovém množství, jako když pršela smrt na muže lorda Westa, přesto jich ale bylo dost na to, aby lidem bez zbrojí ublížily. Ceres viděla, že jeden muž bez hrudního plátu dostal zásah do prsou. O něco dál padla žena.

„Ti, kdo mají štíty, ke mně,“ vykřikla Ceres. „Všichni ostatní se připravte k útoku.“

Hradní brána se už ale zavírala. Ceres si představila své následovníky, jak se o bránu tříští jako vlna narážející do boku ohromné lodi. Přesto ale nezpomalila. Vlny dokážou loď pozřít. Dokonce, i když se obrovská brána zabouchla se zaduněním připomínajícím hrom, nezastavila. Věděla, že porážka Impéria bude stát hodně úsilí.

„Šplhejte!“ vykřikla směrem k bojepánům. Své dva meče zasunula do pochev, aby se sama mohla vrhnout proti zdi. Hrubý kámen poskytoval rukám i nohám dostatek opory tomu, kdo se je pokusil zdolat. Ostatní ji následovali. Jejich svalnatá těla se přitahovala po zdi vzhůru, jako by jen cvičili pod dozorem svého mistra.

Ceres slyšela několik lidí, jak volají, aby jim přinesli žebříky, a věděla, že běžní lidé se k ní brzy přidají. Teď se ale soustředila jen na hrubý kámen pod rukama, na úsilí, které musela vkládat do postupu od jednoho úchytu k druhému.

Kolem proletělo kopí, očividně ho hodil někdo shora. Ceres se přitiskla co nejblíže ke kameni a pokračovala ve výstupu. Dokud byla na zdi, byla pro muže nahoře snadným cílem. A jedinou možností tak bylo šplhat stále výš. Ceres si uvědomila, jaké mají štěstí, že neposkytli mužům na hradbách příležitost připravit vařící olej jako ochranu před lezci.

Dostala se až na vrchol hradeb a v tu chvíli se před ní objevil strážný, který jí chtěl zabránit ve výstupu. Ceres byla ráda, že se nahoru dostala jako první. Jen její rychlost ji zachránila a umožnila jí chopit se strážného a shodit ho dolů. S řevem se zřítil mezi její následovníky.

Ceres vyskočila na hradby a tasila oba meče, aby se mohla bránit útokům z obou stran. Přiblížil se k ní další obránce, ona ukročila bokem a provedla protiútok. Cítila, jak jedna z jejích čepelí zajíždí do protivníkova masa. Z druhé strany na ni někdo zaútočil kopím. Snažil se využít toho, že se Ceres tolik nekryla. Ceres se ale ohnala brutální silou a během chvilky vytvořila na hradbách prázdný prostor, do kterého se hrnuli bojepáni.

Někteří strážní se proti nim pokoušeli bojovat. Jeden zaútočil na Ceres sekerou. Ceres se ale v poslední vteřině přikrčila a vzápětí uslyšela náraz sekery do kamenné zdi za ní. Bodla jiného muže do břicha, ukročila kolem něj a skopla ho na nádvoří. Čepelemi zachytila další útok a srazila k zemi dalšího muže.

Na hradbách nebylo dost strážných na to, aby je udrželi. Někteří uprchli. Ti, kteří se jí postavili, zemřeli. Další na ni zaútočil kopím a ona se pokusila ustoupit. Neměla ale kam, takže se sehnula, sekla mu po nohách a hned na to po krku.

Drobný prostor, který na hradbách vyčistila, se rychle rozšiřoval. Ceres našla schody vedoucí dolů k bráně. Když sbíhala, přeskakovala vždy čtyři současně. Zastavila jen na okamžik, když se musela postavit strážnému, který se jí snažil zabránit v sestupu. Odstrčila ho stranou a pokračovala v cestě. O strážného se pak postaral bojepán, který jí byl v patách. Ceres svoji pozornost soustředila čistě na bránu.

Vedle brány bylo ohromné kolo, očividně určené k jejímu otevírání a zavírání. Kolem byl nejméně tucet strážných, kteří ho měli chránit před útočníky a zabránit tak proniknutí davu do hradu. Další stáli nedaleko s luky připravenými ke střelbě na každého, kdo se pokusí bránu otevřít.

Ceres se bez zaváhání vrhla směrem ke kolu.

Nejbližšího strážného bodla skrz zbroj, vytrhla z něj meč a přikrčila se před útokem druhého. Sekla ho mečem do boku, vyskočila a sekla po třetím. Zaslechla šípy odrážející se od kamenů kolem, a tak vrhla jeden z mečů. Podle výkřiku poznala, že se trefila. Chňapla po meči umírajícího strážného a bojovala dál. Náhle kolem ní byli i ostatní.

V příštích několika okamžicích vládl chaos. Zdálo se, že strážní pochopili, že mají poslední šanci zabránit rebelům v průniku do hradu. Jeden zaútočil na Ceres dvěma meči a Ceres vykrývala všechny jeho útoky. Každý z nich cítila v celých pažích. Všechno se odehrávalo tak rychle, až ji na okamžik napadlo, že ostatní z ní musí vidět jen rozmazanou šmouhu vířící kolem. Pak mezi jednotlivými útoky sekla a zasáhla jednoho ze strážných do krku, a ještě, než stihl dopadnout na zem se už vrhala na dalšího. Podařilo se jí tak vykrýt útok sekerou, který mířil na jejího bojepána.

Nemohla je zachránit všechny. Všude kolem panovalo čisté násilí, které snad nemělo nikdy skončit. Viděla jednoho z bojepánů, který přežil v Aréně, jak se udiveně dívá na meč, který mu probodl hruď. Vzal s sebou muže, který ho probodl, když ho zasáhl posledním seknutím vlastního meče. Ceres viděla dalšího bojepána, jak bojuje se třemi strážnými současně. Jednoho zabil, ale jeho meč uvízl v těle zabitého strážného, a zatímco se snažil zbraň vyprostit, jiný strážný ho stihl bodnout do boku.

Ceres vyrazila kupředu a srážela k zemi všechny nepřátele, kteří ještě stáli na nohou. Kolem zuřila bitva o bránu, ale bylo více než zřejmé, že se pomalu chýlí ke konci. Bylo to nevyhnutelné, protože tváří v tvář bojepánům byli strážní jako kukuřice připravená ke sklizni. Nic to ale neměnilo na tom, že všechno to násilí bylo skutečné. Stejně jako hrozící nebezpečí. Ceres skočila přesně včas, aby se vyhnula útoku, který ji měl zasáhnout do hrudi. Útočníka pak strčila mezi ostatní nepřátele. Jakmile se prostor trochu vyčistil, chopila se Ceres kola a zabrala vší silou, využila i moc, která jí proudila v žilách. Uslyšela zapraštění řetězů a pomalé zasténání rozestupujících se polovin brány.

Dovnitř se nahrnuli lidé, kteří se chystali obsadit hrad. Její otec a bratr byli mezi prvními, kteří prošli branou. Spěchali, aby se k ní přidali. Ceres jim pokynula mečem.

„Rozptylte se!“ vykřikla. „Zmocněte se hradu. Zabijte jen ty, které budete muset. Přišel čas svobody, ne masakrování. Dnes padne Impérium!“

Ceres pokračovala v čele lidské vlny, mířila do trůnního sálu. V časech krize se tam shromažďovali lidé, aby zjistili, co se děje, a Ceres si domyslela, že právě tam budou i ti, kteří stáli v čele událostí. Tedy alespoň tak dlouho, jak si troufnou, aby se udrželi u moci co nejdéle.

Sledovala násilí propukající kolem. Bylo nemožné ho zvládnout, bylo nemožné dělat víc než ho jen zmírnit. Viděla mladého šlechtice, jak se postavil davu, a ten se na něj sesypal ze všech stran. Lidé ho tloukli vším, co jim přišlo pod ruku. Do cesty se davu připletla i služebná a Ceres viděla, jak ji lidé přitiskli ke zdi a pobodali.

„Ne!“ vykřikla Ceres, když viděla, že se někteří lidé sápou po tapisériích nebo pronásledují královské. „Jsme tu, abychom vše zastavili, ne plenili!“

Pravdou ale bylo, že bylo příliš pozdě. Ceres viděla rebely, jak pronásledují jednu ze sloužících, zatímco další strhávali zlaté ozdoby ze zdí hradu. Vpustila dovnitř přílivovou vlnu a nebylo možné ji zastavit pouhými slovy.

Před vstupem do velké síně stála skupina královských strážných. Ve svých zlatem zdobených zbrojích, které měly leptané falešné svaly a zastrašující obrazy, působili impozantním dojmem.

„Vzdejte se a nic se vám nestane,“ slíbila jim Ceres a doufala, že se jí podaří slib splnit.

Královští strážní nezaváhali. Vyrazili kupředu s tasenými meči a kolem okamžitě znovu propuknul chaos. Tihle strážní patřili k nejlepším bojovníkům Impéria. Jejich dovednosti byly vybroušené dlouhými hodinami výcviku. První, který se na ni vrhnul, byl tak rychlý, že ani Ceres málem nestihla pozvednout čepel dost rychle na to, aby vykryla jeho útok.

Znovu a znovu se kryla, svojí druhou čepelí proklouzla kolem strážného zbraně a bodla ho do krku. Slyšela zvuky boje a výkřiky umírajících lidí, ale neodvažovala se rozhlédnout. Byla příliš zaměstnaná bojem s dalším soupeřem, kterého se snažila odstrčit mezi ostatní bojující.

Nebylo to nic jiného než nepřehledná skrumáž těl. Zdálo se, že z ní naprosto náhodně vyjíždějí meče, jako z nějakého hemžícího se klubka. Viděla, jak jednoho muže přitiskli na dveře a čistá váha těl kolem ho rozdrtila stejně snadno, jako když nesla Ceres.

Ta se přiblížila ke dveřím a vykopla je. Hradní brány byly pevné, ale tyhle dveře se pod jejím kopnutím rozletěly dokořán.

Uvnitř velké síně uviděla Ceres shluk královských, kteří čekali, jako by nevěděli, kam mají jít. Slyšela několik urozených dam zavřeštět, jako by se na ně řítila vlna vrahů a násilníků. Vzhledem k tomu, v jaké byli pozici, to bylo pochopitelné.

Uprostřed toho všeho uviděla Ceres královnu Athénu. Seděla na trůnu, na kterém by měl sedět král, a po stranách jí stál pár největších královských strážných. Oba okamžitě vyrazili a Ceres vykročila, aby se jim postavila.

Udělala víc, než že jen vykročila. Vrhla se kupředu.

Vyřítila se jim vstříc a přikrčila se pod jejich útočícími čepelemi. Jedním plynulým pohybem se překulila a hned zase vyskočila na nohy. Obrátila se a sekla oběma meči naráz. Zasáhla strážné takovou silou, že jim prorazila zbroj. Oba se bez hlesu zhroutili na zem.

Nad rachocením zbraní ode dveří se nesl jediný zvuk: zvuk záměrně pomalého potlesku královny Athény.

„Ach, velmi dobré,“ pronesla pohrdavým tónem, když se k ní Ceres obrátila. „Velmi elegantní. Žádný šašek by se za to nemusel stydět. Jaký trik nám předvedeš příště?“

Ceres se nenechala nachytat. Věděla, že Athéně už nezbývá nic než slova. Samozřejmě, že se musela pokusit získat co nejvíc.

„Příště zničím Impérium,“ odpověděla Ceres.

Viděla, jak si ji královna Athéna bez mrknutí oka prohlíží. „A ty nastoupíš na mé místo? Tak to přichází nové Impérium, stejné jako to staré.“

Ceres se to dotklo víc, než by se jí líbilo. Slyšela výkřiky královských i rebelů, kteří se jako požár rozbíhali hradem. Viděla, že několik lidí zabili.

„Nejsem vůbec jako ty,“ řekla Ceres.

Královna nejdřív neodpověděla. Místo toho se zasmála a několik dvořanů se zasmálo společně s ní. Očividně byli tak zvyklí na podlézání, že se smáli kdykoli královnu něco pobavilo. Ostatní vypadali příliš vyděšení.

Ceres ucítila na rameni ruku svého otce. „Nejsi vůbec jako ona.“

Nebyl čas nad tím příliš přemýšlet, protože dav kolem Ceres začínal být neklidný.

„Co s nimi uděláme?“ zeptal se jeden z bojepánů.

Jeden z rebelů mu rychle odpověděl. „Zabijeme je!“

„Zabijeme je! Zabijeme!“ Stal se z toho pokřik a Ceres cítila, jak v davu roste nenávist. Všechno jí to až příliš připomínalo dav v Aréně, který toužil po krvi. Žádal si ji.

Kupředu vystoupil muž, který mířil k jedné z dam. V ruce držel nůž. Ceres zareagovala podvědomě a tentokrát dostatečně rychle. Udeřila rádoby zabijáka a srazila ho na zem. Odsud na ni vyjeveně zíral.

„To by stačilo!“ vykřikla Ceres a místnost okamžitě ztichla.

Rozhlédla se a všichni o krok ustoupili. Zdálo se, že se stydí. Nezávisle na tom, odkud pocházeli, klopili teď zrak.

„Už žádné zabíjení,“ řekla. „Vůbec žádné.“

„Tak co s nimi tedy uděláme?“ ozval se rebel a pokynul ke královským. Očividně byl odvážnější než ostatní. Nebo jen nenáviděl vrchnost víc než všichni ostatní.

„Uvězníme je,“ řekla Ceres. „Otče, Sarte, můžete na to dohlédnout? Postarejte se, aby nikdo nebyl zabit a nikomu nebylo ublíženo.“

Dokázala si domyslet, jak by se to všechno mohlo zvrtnout. Lidé byli až příliš rozzuření, na mnoha z nich se Impérium dopustilo neskutečných křivd. Bylo snadné vše obrátit v masakr, za který by se nestyděl ani Lucious. I se všemi hrůzami, na kterých Ceres rozhodně nechtěla mít žádný podíl.

„A co budeš dělat ty?“ zeptal se jí Sartes.

Ceres chápala obavy, které mu zněly v hlase. Její bratr si nejspíš myslel, že tu bude, aby vše organizovala, ale pravdou bylo, že Ceres nikomu nevěřila v organizaci všeho kolem víc než jemu.

„Musím dokončit převzetí hradu,“ odpověděla Ceres. „Po svém.“

„Ano,“ ozvala se královna Athéna bez vyzvání. „Potřísni si ruce další krví. Kolik lidí zemřelo kvůli těm tvým tak zvaným ideálům?“

Ceres to mohla ignorovat. Mohla prostě odejít, ale v královnině hlase bylo něco, co jí zabránilo nechat její narážky bez povšimnutí. Její slova Ceres pálila jako nezhojené zranění.

„Kolik jich zemřelo jen proto, abys od nich mohla získat to, co jsi chtěla?“ odporovala Ceres. „Tolik ses soustředila na zničení rebelů, když stačilo jen naslouchat a něco se naučit. Ublížila jsi mnoha lidem a za to zaplatíš.“

Viděla, jak se královna Athéna pousmála. „Nepochybuji, že vlastní hlavou.“

Ceres ji ignorovala a vyrazila pryč.

„Přesto,“ ozvala se Athéna znovu, „nebudu v tom sama. Pro Thana už je příliš pozdě, zlatíčko.“

„Pro Thana,“ zopakovala Ceres a stačilo to k tomu, aby se zastavila. Obrátila se zpátky ke královně sedící na trůnu. „Co jsi udělala? Kde je?“

Královnin úsměv se rozšířil. „Tak ty to opravdu nevíš, že ne?“

Ceres cítila, jak se v ní zvedá vlna vzteku a netrpělivosti. Ne proto, že ji v ní královna chtěla vyvolat, ale kvůli tomu, že si představila Thana ve skutečném nebezpečí.

Královna se znovu zasmála. Tentokrát se k ní nikdo nepřidal. „Došla jsi až sem a ani nevíš, že tvůj milý princ zemře za vraždu svého krále.“

„Thanos by nikoho nezavraždil!“ odporovala Ceres.

Ani nevěděla, proč to vlastně říká. Bylo jasné, že nikdo nemohl věřit tomu, že by Thanos mohl udělat něco takového!

„Přesto za to zemře,“ odpověděla královna tak chladně, že se k ní Ceres vrhla a přitiskla jí čepel na krk.

V tu chvíli se jí všechny myšlenky na potlačení násilí vykouřily z hlavy.

„Kde je?“ zeptala se. „Kde je?“

Sledovala, jak se královně vytratila barva z obličeje a částečně z toho měla i radost. Královna Athéna si zasloužila pořádně vyděsit.

„Jižní nádvoří, čeká tam na popravu. Vidíš, nejsi vůbec jiná než my.“

Ceres ji srazila z trůnu na podlahu. „Někdo ji odveďte, než udělám něco, čeho budu litovat.“

Ceres vyrazila ze síně a probojovala se posledními náznaky potyček, které ještě kolem probíhaly. Zezadu slyšela chechtající se královnu Athénu.

„Jdeš příliš pozdě! Nedostaneš se tam včas, abys ho zachránila.“

KAPITOLA SEDMÁ

Stephania seděla s očima upřenýma k obzoru. Ze všech sil se snažila ignorovat, jak se paluba pod jejíma nohama neustále kolébá, a snažila se promyslet, jaký okamžik bude nejvhodnější na to, aby zavraždila kapitánku jejich malé lodi.

Že to bude muset udělat, o tom už nebylo pochyb. Felene byla jako dar od bohů, když Stephania potřebovala i se svojí služebnou opustit Delos. Felene pro ně byla možnost, jak se dostat z města a jak se dostat do Šeropelu. A to vše jen díky Thanovi.

Ale právě proto, že patřila k Thanovi, musela zemřít. Už jen to, že byla natolik loajální, aby je dostala takhle daleko, znamenalo, že byla až příliš loajální, než aby jí Stephania mohla věřit s čímkoli, co se chystala udělat. Jedinou neznámou teď byl správný čas.

Bylo nutné vybrat správnou chvíli. Stephania vzhlédla a viděla, jak na nebi krouží mořští ptáci.

„To znamená, že už se dostáváme k pobřeží, že ano?“ zeptala se.

„Správně, princezno,“ odpověděla Felene a ani se neohlédla. Učila Elethe chytat ryby a stála k ní blíž, než bylo nutné. Familiárnost v jejím hlase se Stephanii ani trochu nelíbila. Dělala ale vše pro to, aby to nedala najevo.

„Budeme tam už brzy?“

„Ještě chvíli a uvidíme pevninu,“ prohlásila Felene. „A o něco později se dostaneme do rybářské vesnice, ve které podle Elethe najdeme lidi jejího strýce. Proč se ptáš? Nemůžeš se dočkat, až přestaneš zvracet?“

„Nemůžu se dočkat spousty věcí,“ odpověděla Stephania. I když to, že znovu stane nohama na suché zemi, mezi ně patřilo také. Ranní nevolnosti ještě zesílené mořskou nemocí začínaly být nesnesitelné.

I to byl jeden z důvodů, proč bylo nutné Felene dříve nebo později zabít. Dříve nebo později si totiž všimne, že je Stephania těhotná, a to by nezapadalo do příběhu, který si vymyslela. O tom, že ji Lucious přinutil vypít jeho lektvar.

Kdy si to uvědomí? Stephanii se zdálo, že její těhotenství nemůže být nápadnější. Cítila, jak se jí šaty těsně obepínají kolem nadouvajícího se břicha, její tělo vypadalo, že se kvůli životu, který v ní rostl, mění tolika různými způsoby. Podvědomě si na břicho položila ruku, jako by chtěla chránit své vyvíjející se dítě. Chtěla, aby bylo silné a zdravé. Felene si ničeho nevšimla. Dál se věnovala Elethe. Tak snadno se nechala rozptýlit její hezkou tvářičkou.

A to byla další věc, kterou musela zahrnout do úvah, kdy kapitánku zabít. Ano, Stephania potřebovala, aby byla naživu dostatečně dlouho na to, aby je dostala blízko k pevnině, ale čím déle bude žít, tím větší bude nebezpečí, že se Stephaniina služebná přikloní na Feleninu stranu. Felene sice byla velice užitečná, ale Elethe bude na pevnině mnohem užitečnější. Bez ní by Stephania sotva měla šanci najít v cizí zemi tajemného čaroděje. A co víc, služebná jí prostě patřila.

Prozatím ale Stephania vyčkávala. Nechtěla řešit kormidlování jejich bárky, dokud nebudou na dohled od pevniny. Čekala a sledovala Felene, jak pomáhá její služebné vytáhnout do lodi mrskající se rybu, kterou vzápětí připravila o hlavu nepříjemně ostrým nožem. Stephanii to připomnělo, že se jí krátí čas.

Myšlenky na to, co ji čekalo v Šeropelu, utvrdily Stephanii v tom, co musí udělat. V Šeropelu sídlil čaroděj, který zabíjel Prastaré. V Šeropelu najde způsob, jak zničit Ceres. A pak… a pak se postará o Thana. Vytvoří z jejich dítěte zbraň, kterou proti němu použije.

„Tohle se nemuselo stát,“ pronesla Stephania. Vstala a opřela se o hrazení lodi, aby měla dobrý výhled.

„Co jsi říkala, princezno?“ zeptala se Felene.

„Jen jestli je to tamhle země?“ odpověděla Stephania.

Byla. Černý prach na pobřeží se táhl na hranici obzoru. Nejdřív to byla jen matná linka nad vlnami, jako kamenitý východ slunce, který začal zabírat čím dál větší část výhledu.

„Ano,“ odpověděla Felene a přesunula se kolem hrazení, aby měla lepší výhled. „Už brzy budeš v bezpečí na pevnině, princezno.“

Stephaniina ruka zajela pod plášť. S nekonečnou opatrností, která byla vlastní jen lidem pracujícím s jedy, sevřela v dlani šipku. „Felene, už od doby, co jsme vypluli, jsem ti chtěla něco říct.“

„O co jde, princezno?“ zeptala se Felene s úsměškem.

„Jedna věc,“ odpověděla Stephania a sama se pousmála. „Neříkej mi princezno!“

Prudce se napřáhla, šipka se zaleskla ve slunci. Stephania mířila na odhalenou kůži na Felenině obličeji.

V zápěstí jí ale zaplála prudká bolest a Stephanii chvíli trvalo, než si uvědomila že Felene předloktím zablokovala její útok. Bolestí povolila sevření a šipka odletěla do moře.

Pak ucítila pálivou bolest na tváři. Felene ji udeřila tak tvrdě, až Stephania udělala krok zpátky. Nebyla to facka, jakou si dávaly urozené dámy u dvora. Tohle byl úder námořnice tak tvrdý, že Stephania dopadla na zadek.

„Myslíš, že jsem úplně pitomá?“ zeptala se Felene. „Myslíš si, že mi nedošlo, k čemu se už od vyplutí chystáš?“

„Já—“ začala Stephania, ale zvonění v uších jí zabránilo pokračovat.

„Máš štěstí, že v sobě nosíš Thanovo dítě, jinak už bych tě dávno hodila žralokům!“ vyštěkla Felene. „Ano, samozřejmě. Všimla jsem si toho! A teď přemýšlím, jestli tě po jeho narození prodám otrokářům nebo rovnou zabiju. Nebo si prostě řeknu, že to celé je špatný vtip a odvezu tě zpátky do Delosu!“

Stephania se pokusila vstát, ale Felene ji srazila zpátky na palubu. „Ne, ne, princezno. Zůstaň hezky dole. Je to tak bezpečnější pro nás všechny. Alespoň dokud nenajdu lano, kterým bych tě připoutala ke stěžni.“

Stephania se podívala Felene přes rameno. Na Elethe. Nenápadně na ni kývla a doufala, že to bude stačit.

Stačilo. Její služebná tasila krátkou zahnutou čepel a skočila kupředu. Zdálo se, že Felene byla připravená i na tohle. Prudce se obrátila a vykryla Elethin útok. V ruce svírala svůj ostrý nůž.

„Škoda,“ pronesla Felene. „Mohly jsme si užít spoustu zábavy. Přežila jsem na Ostrově vězňů. Myslíš, že si s tebou neporadím?“

Stephania se posadila a na okamžik musela obdivovat probíhající boj. Obvykle souboje nesledovala, nezajímaly ji vypilované pohyby válečníků. Tyhle dvě ale jako by ve slunci tančily. Vzájemně si blokovaly útoky a snažily se objevit mezeru v soupeřčině obraně. Stephania sledovala Felene, která se pokusila Elethe podkopnout nohy a pak musela uskočit před příčným seknutím. Felene se pak k Elethe znovu přiblížila, dívky se do sebe zaklesly pažemi a znovu se jedna druhou pokoušela bodnout.

V tu chvíli Stephania vstala, tasila vlastní nůž a bodla ho Felene do zad.

Sledovala, jak Felene padla na kolena. V obličeji se jí zračilo překvapení a rukou se snažila dosáhnout na ránu. Nůž jí vypadl z rukou a zarachotil na palubě.

„Já na Ostrově vězňů vůbec nebyla,“ pronesla Stephania. „Která z nás je tedy ta chytřejší?“

Felene se k ní obrátila a Stephania viděla, že i to ji stojí spoustu úsilí. Usmála se na Elethe.

„Dobrá práce. Tvoji věrnost ještě odměním. Teď bychom jí měli podříznout krk a hodit ji do moře. Nemůžeme se v Šeropelu ukázat s mrtvolou na palubě. Ne po tom všem, co udělala. Jsem si jistá, že i ty chceš pomstu.“

Stephania viděla, že Elethe na okamžik zaváhala a teprve pak přikývla. To se dalo čekat. Ne všichni byli tak praktičtí jako Stephania. Ona to chápala a Elethe už prokázala svoji věrnost víc než dost. Možná nakonec Stephania podřízne Felene sama. Stejně už nebyla ozbrojená.

Udělala krok kupředu.

„Dokud jsi mě neudeřila, nebylo to osobní,“ řekla. „Byla to čistá nutnost. Ale teď… víš, že na jihu používají jed, který zabíjí tím, že ochromí všechny svaly? Ve správné dávce nezabíjí, pouze ti zabrání se hýbat. Měla bych ti ho dát, než tě hodím přes palubu?“

Udělala další krok kupředu. Felene se pokusila vstát, ale na tom už nezáleželo. S Elethinou pomocí ji Stephania snadno znovu přemůže.

„Teď ti ale ještě dlužím za to, že jsi nás dostala až sem. Podříznu tě.“

Viděla, jak se Felene napjala, jako by na ni chtěla zaútočit v posledním vzepětí všech zbývajících sil. Stephania se připravila, zachvěla se při představě, co se bude dít.

V tu chvíli udělala námořnice něco, co Stephania nečekala. Vrhla se stranou a skočila přes hrazení do vody. Stephania slyšela plácnutí do vody, která vyšplíchla až na palubu.

Stephania spěchala k hrazení. Elethe jí byla v patách. V obličeji se jí zračil ustaraný výraz a Stephania byla ráda, že nakonec námořnici nemusela podříznout. Na její služebnou by to totiž mohlo být až příliš.

„Vím, že je to těžké,“ položila ruku Elethe na rameno. „Ale někdy je nutné dělat i nepříjemné věci. A ty sis vedla velice dobře. Jsem na tebe hrdá.“

„A co Felene?“ zeptala se služebná. „Měly bychom počkat a zjistit, jestli přežila?“

V její otázce zazněla naděje, kterou musela Stephania rychle potlačit. „Slyšela jsi, jak říkala, že tu jsou žraloci. Rána byla hluboká a na pevninu je daleko. Je po ní.“

Sledovala, jak služebná přikývla.

„Velice dobře, Elethe,“ znovu ji pochválila Stephania. „Byla jsi nejvěrnější z mých služebných.“

Potřebovala svojí služebné připomenout, kým je a komu patří. Teď ale musela zvládnout naléhavější záležitosti.

„Pořád se ještě musíme dostat i s lodí na pobřeží,“ pronesla Stephania. „A pak musíme najít čaroděje.“

„Během plavby jsem se toho naučila hodně o kormidlování,“ ujistila ji Elethe. „Felene mi to ráda ukazovala.“

Pravděpodobně to nebylo všechno, ale s tím byl teď konec. Námořnice byla mrtvá. Byly už téměř v Šeropelu a pak už bylo jen otázkou času, než Stephania najde čaroděje.

Konečně vše začalo vycházet tak, jak mělo. Zvlášť to, že služebná zřejmě skutečně věděla, jak kormidlovat loď. Bez zaváhání je vedla přímo k pevnině. Stephanii tak nezbývalo než se posadit a nechat Elethe, aby se o vše postarala.

Když se ohlédla, musela se usmát. Viděla krev vznášející se na hladině za lodí a představila si žraloky, kteří se už jistě začali shromažďovat k hostině.