KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
Alec si držel hlavu v dlaních a snažil se zastavit bolest hlavy, jak vůz, nacpaný chlapci, tvrdě poskakoval po venkovské cestě, což už trvalo celou noc. Hrboly a díry nikdy nekončily a tento primitivní dřevěný vůz, se železými mřížemi a dřevěnými koly, byl, jak se zdálo, zkonstruován, aby zajistil maximální možné nepohodlý. S každým nárazem bouchla Alecova hlava do dřeva za ním. Po prvním nárazu si byl jistý, že toto nemůže trvat dlouhou, že cesta musí už brzy skončit.
Ale ubíhala hodina po hodině a spíše se zdálo, že se cesta zhoršovala. Byl vzhůru celou noc, bez jakékoli naděje na spánek, když už ne kvůli těm hrbolům, pak ho udržoval vzhůru zápach ostatních chlapců, šťouchání jejich loktů a postrkávání. Po celou noc vůz zastavoval ve vesnicích, nabíral další a další chlapce a cpal je všechny v té černotě sem. Alec cítil, jak si ho prohlížejí, otipovávají, moře sklíčených obličejů, které na něj zírají, jejich oči naplněny hněvem. Všichni byli starší, zkroušení a hledali oběť.
Alec si nejprve myslel, že protože v tom byli všichni dohromady, všichni narukovali proti své vůli, aby sloužili Plamenům, bude mezi nimi solidarita. Ale rychle zjistil, že to nebyl ten případ. Každý chlapec si chránil to své a komunikoval-li někdo s Alecem, pak to byl pouze projev nepřátelství. Jejich obličeje byly hrubé, neoholené, pokryté jizvamy, jejich nosy vypadaly, jako by byly zlámané nespočetnými bitkami a Alecovi začalo docházet, že ne každému chlapci v tomto voze bylo právě osmnáct let – někteří byli starší, více protřelí životem, vypadali jako kriminálníci, zloději, násilníci, vrazi, vhozeni mezi ostatní, všichni mířili udržovat Plameny.
Alec seděl na tvrdém dřevě, zmáčknutý, cítil se, jako by byl na cestě do pekla, byl si jistý, že už to nemohlo být horší; ale zastávky vozu nebraly konce a k jeho překvapení se jim dařilo sem nacpat další a další chlapce. Když sem poprvé vstoupil, zdálo se, že tucet chlapců se sem vejde jen tak tak a nezbývá moc prostoru k pohybu; ale nyní zde bylo více než dva tucty a přicházeli další, Alec mohl jen ztěží dýchat. Chlapci, kteří se sem nahrnuli po něm, byli nuceni stát, snažili se chytit se vršku, čehokoli, ale většinou uklouzávali a padali jeden na druhého, s každým dalším nárazem vozu. Nejeden chlapec je odstrčil a rozpoutala se nekonečná rvačka, celou noc se chlapci neustále šťouchali lokty a jeden do druhého strkali. Alec nevěřícně pozoroval, jak jeden chlapec ukousnul druhému ucho. Jedinou záchranou bylo, že neměli moc prostoru k manévrování, ani aby se napřáhli a dali někomu ránu pěstí, takže se rozbroje musely zase rychle uklidnit s příslibem, že budou pokračovat později.
Alec slyšel jak švitoří ptáci a pohlédl ven unavenýma očima, aby uviděl první paprsky úsvitu, jak se prodírají přes železné mříže. Podivoval se nad tím, že začal nový den, že to přežil, tu nejdelší noc svého života.
Jak slunce zaplavilo vůz, Alec si mohl lépe prohlídnout všechny nové chlapce, kteří přistoupili. Ze všech byl zdaleka nejmpladší – a jak se zdálo, nejméně nebezpečný. Byla to skupina surovců, obalená svaly, vznětliví chlapci, všichni vyděšení, někteří potetovaní a vypadali jako zapomenutí mladíci společnosti.Všichni byli napjatí, zatrpklí z té dlouhé noci a Alec cítil, že vůz byl zralý na výbuch.
“Vypadáš moc mladě na to, abys tu byl,” zazněl hluboký hlas.
Alec se ohlédl a uviděl chlapce, snad rok nebo dva staršího, jak vedle něj sedí, rameno na rameni. Upozornil na sebe a Alec si uvědomil, že na něm byl namáčknutý celou noc, na chlapce s širokými rameny, silnými svaly a nevinným, tuctovým obličejem farmáře. Jeho obličej se od ostatních lišil, byl otevřený, přátelský, snad i trochu naivní a Alec v něm viděl dobrou duši.
“Vzal jsem to za svého bratra,” odpověděl Alec rozhodně a přemýšlel, kolik mu toho má říci.
“On se bál?” zeptal se chlapec zmateně.
Alec zatřásl hlavou.
“Je zmrzačený,” opravil ho Alec.
Chlapec pokýval, jako by porozuměl a podíval se na Aleca s dávkou úcty.
Upadli do ticha a Alec si toho chlapce prohlédl.
“A ty?” zeptal se Alec. “Taky nevypadáš na osmnáct.”
“Sedmnáct,” řekl chlapec.
Alec se zamyslel.
“Tak proč jsi tady?” zeptal se.
“Šel jsem dobrovolně.”
Alec byl ohromený.
“Dobrovolně? Ale proč?”
Chlapec se podíval na zem a pokrčil rameny.
“Chtěl jsem se dostat pryč.”
“Pryč od čeho?” zeptal se Alec, zmatený.
Chlapec ztichl a Alec viděl, jak mu přes tvář přešla skleslost. Ztichl a nemyslel si, že už odpoví – ale nakonec chlapec zamumlal: “Domova.”
Alec v jeho tváři uviděl smutek a porozuměl. Bylo zřejmé, že doma se mu přihodilo něco příšerného, z modřin na chlapcových pažích, a smutného pohledu, smíšeného se zlobou, mohl Alec jen hádat.
“To je mi líto,” odpověděl Alec.
Chlapec se na něj překvapeně podíval, jako by v tomto voze neočekával žádný soucit. Najednou napřáhl ruku.
“Marco,” řekl.
“Alec.”
Potřásli si rukama, chlapcova byla dvakrát tak velká, jako Alecova, měl silný stisk, po kterém ho ruka zabolela. Alec cítil, že v Marcovi našel přítele a pocítil úlevu, vzhledem k moři tváři před sebou.
“Předpokládám, že jsi jediný, kdo se přihlásil dobrovolně,” řekl Alec.
Marco se rozhlédl a pokrčil rameny.
“Asi máš pravdu. Většina z nich byla naverbována a uvězněna.”
“Uvězněna?” řekl Alec překvapen.
Marco kývnul.
“Mezi Dozorci se nenacházeké pouze odvedenci, ale také hezká kupa kriminálníků.”
“Koho nazýváš kriminálníkem, chlapče?” ozval se neurvalý hlas.
Oba se otočili a uviděli jednoho z chlapců, který díky svému těžkému životu předčasně zestárl, vypadal na čtyřicet let, ale nebylo mu víc jak dvacet, s poďobaným obličejem po neštovicích a zkoumavýma očima. Dřepnul si a upřeně se díval do Marcova obličeje.
“Nemluvil jsem s tebou,” odpověděl Marco vzdorovitě.
“No, tak teď se mnou mluvíš,” pěnil chlapec, bylo zjevné, že hledal příležitost k bitce. “Řekni to ještě jednou. Chceš mi říct do obličeje, že jsem kriminálník?”
Marco zrudnul a zatnul zuby, sám byl nyní rozhněván.
“Jestli se tam ta bota vejde,” řekl Marco.
Druhý chlapec zrudnul zlostí a Alec obdivoval Marcovu vzpurnost, jeho nebojácnost. Chlapec zaútočil na Marca, rukama ho chytl kolem krku a vší svou silou stisknul.
Vše se událo tak rychlo, Marca to zjevně rozhodilo – a v tak malém prostoru měl jen málo místa k manévrování. Jeho oči se vypoulily, jak se mu nedostávalo kyslíku, neúspěšně se snažil vypáčit se z chlapcova sevření. Marco byl větší, ale ten chlapec měl ruce jako dráty, ztvrdlé, snad z let vraždění, a Marcovi se nedařilo se dostat z jeho sevření.
“BITKA! BITKA!” vykřikli ostatní chlapci.
Ostatní se podívali, vlažným pohledem sledovali to násilí, jeden z tuctu bitek, které za tu noc vypukly.
Marco, v nesnázích, se rychle naklonil dopředu a dal tomu druhému chlapci hlavičku, až zasáhl jeho nos. Zaznělo křupnutí a z chlapcova nosu vytryskla krev.
Marco se snažil postavit se, aby měl větší páku – ale jak to udělal, na jeho rameni přistála velká bota jiného chlapce a zatlačila ho k zemi. V ten okamžik první chlapec, kterému stále tekla krev z nosu, sáhnul k pasu a vytáhl něco lesklého. V brzkém ranním světle se to zatřpytilo a Alec si uvědomil, šokovaný, že to je čepel. Vše se odehrálo tak rychle, Marco neměl čas reagovat.
Chlapec ji trčil vpřed, mířil na Marcovo srdce.
Alec reagoval. Udělal výpad dopředu, oběma rukama chytil chlapcovo zápěstí a zatlačil je k zemi, čímž uchránil Marca od smrtelné rány jen chvilku předtím, než ostří zasáhlo jeho hruď. Ostří Marca i tak škráblo, rozřízlo jeho košili, ale nedotklo se jeho kůže.
Alec a chlapec padli na dřevěnou podlahu, oba se vrhli po čepeli, zatímco Marcovi se podařilo vztáhnout ruce a zakroutit kotníkem svého útočníka, čímž ho s křupnutím zlomil.
Alec na svém obličeji pocítil mastné ruce, cítil, jak ho chlapcovy dlouhé nehty škrábají a sahají mu po očích. Alec věděl, že musí jednat rychle a tak pustil ruku s dýkou, otočil se dokola a uděřil svým loktem, pak pocítil uspokojující praskavý zvuk, jak jeho loket dopadl na chlapcovu čelist.
Chlapec se z něho odkutálel a dopadl obličejem na zem.
Alec ztěžka dýchal, jeho obličej pálil od škrábanců, nějak se mu podařilo dostat se na nohy, Marco stál vedle něj, namačkaný na ostatní chlapce. Ti dva tam stáli bok po boku, hleděli dolů na své útočníky, kteří leželi bez hnutí na zemi. Alecovo srdce mu zadunělo v hrudi a jak tam stál, rozhodl se, že už si nechtěl sednout; byl tak příliš zranitelný vůči útoku shora. Raději bude po zbytek cesty stát, až už je cesta jakkoli dlouhá.
Alec se rozhlédl a viděl, jak na něj zírají nepřátelské oči a tentokrát, místo toho, aby uhnul pohledem, se na ně také podíval, uvědomil si, že potřeboval, aby z něj čišela sebedůvěra, pokud mezi nimi měl přežít. Konečně se zdálo, že na něj všichni pohlédli s trochou respektu a poté svůj pohled odklonili.
Marco se podíval dolů, prohlédl si trhlinu ve své košili, kde mu dýka téměř probodla srdce. Pohlédl na Aleca, jeho obličej byl plný vděčnosti.
“Získal jsi přítele na život,” řekl Marco upřímně.
Natáhl se pro Alecovu paži a Alec ji stisknul a měl z toho dobrý pocit. Přítel: to bylo přesně to, co potřeboval.
KAPITOLA PATNÁCTÁ
Kyra pomalu otevřela oči, dezorientovaná, přemýšlela, kde je. Vysoko nad sebou uviděla kamenný strop, světlo z pochodně poskakovalo po zdech, a zjistila, že leží na posteli s luxusními kožešinami. Nemohla tomu porozumět; naposledy si pamatovala, jak padala do sněhu a byla si jistá, že zemře.
Kyra pozvedla hlavu a rozhlédla se, očekávala, že kolem sebe uvidí zasněžený les. Ale místo toho byla šokovaná, když uviděla skupinu známých obličejů, které kolem ní byly shromážděny – její otec, její bratři Brandon a Braxton a Aidan, Anvin, Arthfael, Vidar a tucet otcových nejlepších bojovníků. Byla zpět v tvrzi, ve své komnatě, ve své posteli a všichni na ni starostlivě hleděli. Kyra pocítila v ruce tlak, pohlédla a uviděla Lyru, dvorní lékařku, která měla velké oříškové oči a dlouhé, stříbrné vlasy, stála nad ní a kontrolovala jí puls.
Kyra otevřela oči dokořán a uvědomila se, že už není v lese. Nějak se dostala zpět. Vedle sebe zaslechla kňučení a na svě ruce ucítila Leův nos a pak si uvědomila: on je k ní dovedl.
“Co se stalo?” zeptala se, stále zmatená, a snažila se to vše poskládat dohromady.
Zdálo se, že si houf velmi oddechl, kdž ji viděl vzhůru a uslyšel ji mluvit a její otec přistoupil blíže, jeho obličej byl plný pocitu viny a úlevy, jelikož pevně držel její ruku. Aidan přispěchal a chytil ji za její druhou ruku a ona se usmála, když svého mladšího bratra uviděla po svém boku.
“Kyro,” řekl její otec, jeho hlas byl plný soucitu. “Už jsi doma. V bezpečí.”
Kyra ve tváři svého otce uviděla vinu a vše se jí hned vybavilo: jejich hádka předchozí noc. Uvědomila si, že se musí cítit zodpovědný. Nakonec to byla jeho slova, kterými ji ztratil.
Kyra pocítila bodnutí a bolestí vykřikla, když Lyra vztáhla ruku a dotkla se chladným hadříkem její tváře; bylo na něm nějaké mazání a její rána pálila a potom se zchladila.
“Vodička z lilie,” vysvětlila konejšivě Lyra. “Vyzkoušela jsem šest mastiček, než jsem přišla nato, co by mohlo tuto ránu vyléčit. Máš štěstí, že se to dá léčit – infekce už byla hodně špatná.”
Otec se podíval na její tvář se starostlivým výrazem.
“Řekni nám co se stalo,” řekl. “Kdo ti to udělal?”
Kyra se opřela o loket a zamotala se jí hlava, cítila, jak na ni všichni hledí, všichni muži byli jako přikovaní a v tichosti čekali. Snažila se rozpomenout a poskládat si to vše.
“Vzpomínám si na…” začala, chraplavým hlasem. “Bouře….Plameny…Trnový les.”
Otcovo obočí se starostlivě svraštilo.
“Proč jsi se tam odvážila?” zeptal se. “Proč jsi šla tak daleko, zrovna v takovou noc?”
Snažila se vzpomenout si.
“Chtěla jsem na vlastní oči spatřit Plameny,” řekla. “A pak…jsem potřebovala přístřeší. Vzpomínám si na…Jezero snů...a pak na…ženu.”
“Ženu?” zeptal se. “V Trnovém lese?”
“Byla…stará…sníh se jí nedotýkal.”
“Čarodějdice,” zalapal po dechu Vidar.
“Takové věci se za Zimního Měsíce vynořují,” dodal Arthfael.
“A co řekla?” ptal se její otec, napjatý.
Kyra viděla to zmatení a obavy ve všech obličejích a rozhodla se to neříct, nesdělit jim tu věštbu o své budoucnosti. Stále se to sama snažila nějak zpracovat a obávala se, že kdyby ji slyšeli, mohli by si myslet, že se zbláznila.
“Já….si nemohu vzpomenout,” řekla.
“To ti udělala ona?” zeptal se její otec a pohlédl na její tvář.
Kyra zakroutila hlavou a polkla, měla sucho v krku a Lyra přispěchala a podala ji vodu z vaku. Vypila ji a uvědomila si, jak je vyprahlá.
“Ozval se nářek,” pokračovala Kyra. “Něco, co jsem ještě nikdy neslyšela.”
Posadila se, jak se jí to vše vracelo, cítila se více při smyslech. Podívala se svému otci přímo do očí a zamyslela se nad tím, jak bude reagovat.
“Nářek draka,” řekla rozhodně a připravovala se na jejich reakci, přemýšlela, jestli jí budou vůbec věřit.
V místnosti zaznělo slyšitelné zalapání po dechu, plné pochyb, všichni muži na ni upřeně hleděli. Mezi muži se rozprostřelo upřené ticho, všichni hleděli zaraženě, jak je nikdy ještě neviděla.
Nikdo nepromluvil po celou věčnost.
Konečně její otec potřásl hlavou.
“Draci nenavštívili Escalon po tisíc let,” řekl. “Musela jsi zaslechnout něco jiného. Snad se ti to jen zdálo.”
Thonos, historik starého krále a filozof, který byl nyní obyvatelem Volisu, udělal krok dopředu, měl dlouhý šedý vous a opíral se o svou hůl. Zřídkakdy hovořil a když už promluvil, vždy vzbuzoval velkou míru respektu, byl schránka plná zapomenutých znalostí a moudrosti.
“Za Zimního Měsíce,” řekl křehkým hlasem, “jsou takové věci možné.”
“Viděla jsem ho,” trvala na svém Kyra. “Zachránila jsem ho.”
“Zachránila jsi ho?” zeptal se její otec a pohlédl na ni, jako by se zbláznila. “Ty, jsi zachránila draka?”
Všichni muži se na ni znovu podívali, jako by byla zbavená smyslů.
“To bude tím zraněním,” řekl Vidar. “Poškodilo jí to mysl.”
Kyra zrudla a toužebně si přála, aby jí věřili.
“Nepoškodilo mi to mysl,” trvala. “Já nelžu!”
Zoufale si všechny jejich obličeje prohlížela.
“Kdo z vás mě někdy slyšel lhát?” dožadovala se odpovědi.
Všichni na ni nejistě hleděli.
“Dejte té dívce šanci,” prohlásil Vidar. “Vyslechněme si její příběh.”
Její otec na ni kývnul.
“Tak povídej,” pobídl ji.
Kyra si olízla rty a vzpříma se posadila.
“Drak byl raněn,” vzpomínala. “Lordovi muži ho zahnali do úzkých. Chtěli ho zabít. Ale já jsem ho nemohla nechat umřít – ne takto.”
“Co jsi udělala?” zeptal se Anvin a zněl méně skepticky, než ostatní.
“Zabila jsem je,” řekla a hleděla do prázdna, viděla to před očima, ztěžkl jí hlas a uvědomila si, jak bláznivě její příběh zní. Ztěží tomu mohla sama uvěřit. “Všechny jsem je zabila.”
V místnosti se znovu rozlehlo ticho, snad ještě větší, než předtím.
“Vím, že mi nebudete věřit,” konečně dodala.
Její otec zakašlala a chytnul ji za ruku.
“Kyro,” řekl zasmušile. “Kolem tebe jsme našli pět mrtvých mužů – Lordových mužů. Jestli je to, co říkáš, pravda, uvědomuješ si, jak vážné to je? Uvědomuješ si, co jsi udělala?”
“Neměla jsem na výběr, otče,” řekla. “Pravidlo našeho domu – máme zakázáno nechat zraněné zvíře zemřít.”
“Drak není zvíře!” rozčileně odporoval. “Drak je….”
Ale jeho hlas se ztratil, zřejmě si nebyl jistý, co říci a zahleděl se do prázdna.
“Jestli jsou všichni Lordovi muži mrtví,” vložil se Arthfael, přerušil ticho a třel si plnovous, “co na tom záleží? Kdo ví, jestli je ta dívka zabila? Jak může vést stopa k nám?”
Kyra v žaludku pocítila prázdno, ale věděla, že jim musí říct celou pravdu.
“Byl tam ještě jeden,” zdráhavě dodala. “Panoš. Chlapec. Byl tomu svědkem. Uprchnul na koni.”
Pohlédli na ni s vážným obličejem.
Maltren udělal krok dopředu, mračil se.
“A proč jsi ho tedy nechala žít?” dožadoval se odpovědi.
“Byl to jenom chlapec,” řekla. “Neozbrojený. Ujížděl, zády ke mně. Měla jsem ho do nich střelit šípem?”
“Pochybuji, že jsi vůbec někoho z nich propíchla šípem,” odsekl Maltren. “A jestli ano, je lepší nechat žít chlapce a nás všechny zabít?”
“Nikdo nás nezabil,” spražil otec Maltrena a obhajoval ji.
“Že ne?” zeptal se. “Jestli nelže, pak jsou Lordovi muži mrtví, může za to Volis, mají svědka a je po nás všech.”
Její otec se k ní otočil, jeho obličej měl těžký výraz, který u něj nikdy neviděla.
“To je skutečně vážná zpráva,” řekl a zněl milion let starý.
“Je mi líto, otče,” řekla. “Nechtěla jsem ti způsobit potíže.”
“Nechtěla?” oponoval Maltren. “Ne, ty jsi jen nechtěně zabila pět Lordových mužů? A to proč?”
“Už jsem to říkala,” odpověděla. “Abych zachránila draka.”
“Abys zachránila smyšleného draka,” hihňal se Maltren. “A to za to stojí. Který, kdyby existoval, by tě s chutí roztrhnul vejpůl.”
“Neroztrhnul mě vejpůl,” oponovala.
“Už nebudeme o tomto nesmyslu o drakovi mluvit,” řekl její otec, jeho hlas se zvyšoval, byl vyvedený z míry. “Nyní nám řekni pravdu. Všichni zde jsou muži. Ať se stalo cokoli, řekni nám to. Nebudeme tě soudit.”
Uvnitř jí bylo do breku.
“Už jsem vám to řekla,” odpověděla.
“Já jí věřím,” řekl Aidan, stál po jejím boku. Za to si ho tolik vážila.
Ale když se znovu podívala na to moře obličejů, bylo jí jasné, že nikdo jiný jí nevěřil. Místnost se zahalila do trvajícího ticha.
“To není možné, Kyro,” řekl konečně její otec jemně.
“Je to možné,” zazněl najednou temný hlas.
Všichni se otočili ve chvíli, kdy se dveře komnaty rozletěly a dovnitř vpochodovalo několik otcových mužů, ze svých kožešin a vlasů oprašovali sníh. Muž, který promluvil, měl obličej rudy z té zimy venku a v úžasu hleděl na Kyru.
“Našli jsme otisky,” řekl. “U řeky. Blízko těch nalezených těl. Byly větší, než cokoli, co chodí po této zemi. Byly to otisky draka.”
Všichni muži se podívali na Kyru, nebyli si jistí.
“A kde je tedy ten drak?” řekl Maltren.
“Stopa vede k řece,” zahlásil muž.
“Nemohl vzlétnout,” řekla Kyra. “Byl zraněný, jak jsem už řekla. Skutálel se do proudu řeky a pak už jsem ho neviděla.”
Místnost upadla do dlouhého ticha a nyní bylo jasné, že jí všichni uvěřili. Užasle se na ni všichni podívali.
“Říkáš, že jsi spatřila draka?” řekl její otec.
Kývla.
“Přišla jsem k němu tak blízko, jak jsme nyní od sebe vzdáleni my dva,” odpověděla.
“A jak jsi přežila?” zeptal se.
V nejistotě polkla.
“Přišla jsem tak ke svému zranění,” řekla a dotkla se své tváře.
Všichni na její tvář pohlédli novýma očima a zdálo se, že jsou ohromeni.
Jak si po ní Kyra přejela prsty, cítila, že tam bude mít jizvu, že jí to změní navždy vzhled; a přesto jí to bylo nějak jedno.
“Ale nemyslím si, že mě chtěl zranit,” dodala.
Všichni se na ni dívali, jako by se zbláznila. Chtěla jim vysvětlit to propojení, které s tímto stvořením měla, ale nemyslela si, že by porozuměli.
Všichni na ni hleděli, všichni tito muži vyvedení z míry a její otec se konečně zeptal:
“Proč bys riskovala svůj život, abys zachránila draka? Proč bys nás všechny uvrhla do nebezpečí?”
To byla dobrá otázka, na kterou Kyra neznala odpověď. Přála si, aby ji znala. Nedokázala své pocity vyjádřit slovy, své emoce, pocit osudu, který nabývala, když byla té bestii poblíž – a nemyslela si, že by to tito muži byli vůbec schopni pochopit. A přesto věděla, že je všechny uvrhla do nebezpečí a cítila se kvůli tomu hrozně.
Vše, co nyní mohla udělat, bylo svěsit hlavu a říci: “Odpusť mi, otče.”
“To není možné,” řekl rozčileně Maltren. “Není možné se postavit drakovi a přežít.”
“Tedy pokud,” řekl Anvin a zvláštně se na Kyru podíval, poté se otočil k jejímu otci. “Tedy pokud tvá dcera není -”
Její otec najednou na Anvina vrhl pohled a Anvin se okamžitě zabrzdil.
Kyra střídavě hleděla na jednoho, pak na druhého, zmatená a přemýšlela, co se chystal Anvin říci.
“Pokud nejsem co?” dožadovala se Kyra.
Ale Anvin odvrátil svůj pohled a už nic neřekl. A opravdu, celá místnost ztichla a když zkoumavě hleděla na všechny ty obličeje, uvědomila si, že muži od ní svůj pohled odklonili, jako by o ní všichni znali nějaké tajemství.
Její otec se najednou zvedl z její postele a pustil jí ruku. Stál vzpřímeně, způsobem, který naznačoval, že setkání bylo u konce.
“Nyní musíš odpočívat,” řekl. Pak se vážně otočil ke svým mužům. “Blíží se armáda,” řekl vážně, jeho hlas plný autority. “Musíme se připravit.”