Brot se usmál, položil meč, byl potěšen.
Kyra si své náramky prohlédla a pocítila záplavu radosti.
“Dal jsi mi vše, po čem jsem kdy toužila,” řekla Kyra a chystala se ho obejmout.
Ale Brot pozvedl ruku a zastavil ji.
“Není to všechno,” opravil ji.
Brot udělal posunek na třetího učedníka, který přinesl dlouhý předmět, zabalený do černého sametu.
Kyra se na něj zvědavě podívala, potom si luk přehodila přes rameno a natáhla se pro něj. Pomalu ho rozbalila a pak konečně uviděla, co se pod ním nachází, vyrazilo jí to dech.
Byla to nádherně propracovaná hůl, dokonce delší, než její stará hůl a, co bylo ze všeho nejúžasnějí, byla lesklá. Stejně jako luk byla pokrytá plátem Alkanové oceli, vytepaná do tenoučkého plátku, světlo se od ní odráželo. A i přes všechen ten kov byla, když si ji potěžkala v rukou, lehčí, než její stará hůl.
“Příště,” řekl Brot, “když zasáhnou tvou hůl, tak ji nezlomí. A když zasáhneš nepřítele, rána bude vážnější. Je to zbraň a štít v jednom. A to není všechno,” řekl a ukázal na něj.
Kyra pohlédla dolů, zmatená, nerozuměla, na co ukazuje.
“Otoč ho,” řekl.
Udělala, jak pravil a když ho otočila, hůl se k jejímu překvapení rozšroubovala na dvě stejné části. Do každého konce byla zasazena ostrá čepel, několik prstů dlouhá.
Kyra vzhlédla, užaslá a Brot se usmál.
“Tak teď máš víc způsobů, jak zabít muže,” řekl.
Podívala se na třpytící se ostří, nejlepší práci, kterou kdy spatřila a byla plná údivu. On jí vypracoval zbraň přímo na míru pro ni, dal ji hůl, která se dala rozložit na dva krátká kopí, zbraň, která byla jedinečně přizpůsobena jejím přednostem. Znovu jí otočila a zavřela ji, hladce se zavřela, tak souvisle, že ani nebylo možné uhodnout, že v sobě skrývala další zbraň.
Pohlédla na Brota a na všechny muže se slzami v očích.
“Nikdy vám nebudu moci dostatečně poděkovat,” řekla.
“Už jsi to udělala,” řekl Anvin a udělal krok dopředu. “Přinesla jsi nám válku – válku, kterou jsme se my sami báli začít. Udělala jsi nám ohromnou službu.”
Ještě než mohla strávit jeho slova, najednou se v dáli rozezněly trubky, jedna po druhé, zvuk se odrážel od tvrze.
Všichni si vyměnili pohled a věděli, co to znamenalo: bitva je tu.
Lordovi muži byli tu.
KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
Merk šel a šel lesní cestou, stíny se prodlužovaly, jak šel vinoucí se cestou skrz Bílý les, mrtví loupežníci byli nyní den cesty za ním. Od té doby se nezastavil, snažil se vyčistit si od té události hlavu, dostat se zpět do mírumilovného místa, které kdysi obýval. Nebylo to jednoduché. Jeho nohy byly unavené, Merk byl plný úzkosti víc, než kdy předtím, že našel Věž Uru, že vstoupil do svého nového života Hlídače, prohledal horizont, snažil se zachytit její letmý pohled skrz stromy.
Ale nebylo po ní ani stopy. Jeho cesta se začala stávat poutní cestou, která snad nikdy neskončí. Věž Uru byla více vzdálená, lépe schovaná, než si představoval.
Setkání se zloději v jeho hloubi něco vzbudilo a Merk si uvědomil, jak těžké bude setřást své staré já. Nevěděl, jestli na to měl dostatečnou sebekontrolu. Jen doufal, že Hlídači ho přijmou do svého řádu; a pokud ne, jelikož se neměl kam vrátit, určitě se stane mužem, kterým kdysi býval.
Před sebou Merk uviděl, jak se les změnil, uviděl háj prastarých bílých stromů, jejich kmeny byly tak široké, jako deset mužů a sahaly vysoko do nebe, jejich větve se rozprostíraly jako baldachýn z lesklého červeného listí. Jeden ze stromů, který měl široký, zakroucený kmen, vypadal obzvlášť lákavě a Merk, kterého bolela chodidla, si vedle něj sedl. Opřel se a okamžitě pocítil úlevu, pocítil, jak jeho záda a nohy opouští bolest z dlouhých hodin chůze. Skopnul si boty a v chodidlech ucítil tepající bolest, povzdychl si, jak ho studený větřík laskal, nad ním šustilo listí.
Merk sáhnul do svého vaku a vyndal zbytek sušených plátků masa z králíka, kterého jednu noc chytil. Kousnul si a pomalu žvýkal, oči zavřené, odpočíval a přemýšlel, jaká budoucnost ho čeká. Sedět tam, opřený o strom, pod šelestivými listy, mu připadalo velmi příjemné.
Merkovy oči ztěžkly a on je zavřel, jen na chvilku, potřeboval si odpočinout.
Když je otevřel, byl Merk překvapen, že nebe potemnělo, uvědomil si, že usnul. Už byl soumrak a on si uvědomil, že by byl spal celou noc – kdyby ho ten hluk nevzbudil.
Merk se posadil a kalkuloval, jeho instinkt ho okamžitě přivedl k ostražitosti. Stiskl rukojeť své dýky, kterou měl schovanou za pasem, a čekal. Nechtěl se hned uchýlit k násilí – ale na cestě do Věže si začínal uvědomovat, že možné bylo vše.
Šustění zesílilo a znělo to, jako když někdo běží, letí lesem. Merk byl zmaten: co tady kdo dělal, uprostřed ničeho a za soumraku? Ze zvuku listí Merk poznal, že to byl člověk a že byl lehlý. Snad dítě nebo dívka.
A ono ano, za chvilku uviděl dívku, která vyběhla z lesa, utíkala a plakala. Jak ji pozoroval, překvapen, jak běží úplně sama, zavrávorala a upadla, ani ne stopu od něj. Přistála obličejem napřed, přímo do bláta. Byla krásná, snad osmnáctiletá, rozcuchaná, vlasy měla nepořádné a měla v nich špínu a listí, její oblečení bylo neupravené a roztrhané.
Merk se postavil a když se vydrápala na nohy, uviděla ho a její oči se rozšířily panikou.
“Neubližuj mi, prosím!” vykřikla, postavila se a začala couvat.
Merk pozvedl ruce.
“Nemám v úmyslu ti ublížit,” řekl pomalu a stál napřímen. “Vlastně jsem se zrovna chtěl vydat na cestu.”
Pár kroků ze strachu zacouvala, stále plakala a on si nemohl pomoci a přemýšlel, co se asi stalo. Ať to bylo cokoli, nechtěl se do toho míchat – sám měl už dost vlastních problémů.
Merk se otočil zpět k cestě a rozešel se, když ji za sebou uslyšel vykřiknout:
“Ne, počkej!”
Otočil se a uviděl, jak tam zoufale stojí.
“Prosím, potřebuji tvou pomoc,” žadonila.
Merk na ni pohlédl a uviděl, jak je pod neupraveným vzhledem krásná, její neumyté světlé vlasy, světle modré oči a dokonalé rysy obličeje, zakryté slzami a špínou. Měla na sobě jednoduché farmářské oblečení a soudil, že nebyla bohatá. Vypadala, jakoby běžela už dlouho.
Zatřásl hlavou.
“Ty nemáš peníze, abys mi zaplatila,” řekl Merk. “Nemohu ti pomoci, ať potřebuješ cokoli. A kromě toho, mám svou vlastní cestu, své vlastní poslání.”
“Nerozumíš,” prosila a přistoupila blíže. “Moje rodina – náš dům byl dnes ráno přepaden. Žoldnéry. Můj otec byl zraněn. Zahnal je, ale budou brzy zpět – a ještě s více muži – aby ho zabili, aby zabili celou mou rodinu. Řekli, že naši farmu spálí na popel. Prosím!” žadonila a přišla ještě blíž. “Dám ti cokoli. Cokoli!”
Merk tam stál a bylo jí ho líto, ale byl odhodlán se do toho nevměšovat.
“Na tomto světě je tolik problémů, mladá dámo,” řekl. “A já je nemohu všechny vyřešit.”
Ještě jednou se otočil a odcházel pryč, když její hlas znovu zazněl:
“Prosím!” vykřikla. “Je to znamení, cožpak to nevidíš? Že jsem na tebe narazila zrovna tady, uprostřed ničeho? Čekala jsem, že nikoho nenajdu – a našla jsem tebe. Měl jsi tu být, a pomoci mi. Bůh ti dává šanci se vykoupit. Cožpak nevěříš na znamení?”
Stál tam a díval se, jak pofňukává, a cítil se vinen, ale stále vcelku nezaujatý. Část z něj pomyslela na to, kolik za svůj život zabil lidí a on přemýšlel: co záleží na několika dalších? Ale ono se vždy jednalo jen o několik dalších. Zdálo se, že to nikdy neskončí. Musel někde udělat tlustou čáru.
“Je mi líto, mladá dámo,” řekl. “Ale já nejsem tvůj zachránce.”
Merk se znovu otočil a odcházel, odhodlán se tentokrát nezastavit, přehlušit její vzlyky a smutek hlasitým šustěním listů pod svýma nohama, zablokovat ten zvuk.
Ale ať šustil listy sebevíc, pláč pokračoval, zněl mu někde v hlavě a volal jej. Otočil se a viděl, jak odběhla pryč, zmizela zpět do lesa a on chtěl pocítit úlevu. Ale spíš než to, se cítil pronásledován – pronásledovan pláčem, který nechtěl slyšet.
Proklínal ji, jak kráčel dál, rozlícen, přál si, aby ji byl nikdy nepotkal. Proč? přemítal. Proč on?
Sžíralo ho to, nenechalo ho to být, a on ten pocit nesnášel. Tak takové bylo, přemítal, mít svědomí?
KAPITOLA DVACÁTÁ
Kyře bušilo srdce, jak kráčela se svým otcem a bratry, Anvinem a všemi bojovníky, všichni vážně kráčeli ulicemi Volisu a připravovali se na válku. Ve vzduchu panovalo vážné ticho, nebe ztěžklo šedí, znovu začal padat lehký sníh a jejich boty křupaly na sněhu, blížili se k hlavní bráně tvrze. Trubky znovu a znovu zazněly a její otec stoicky vedl své muže, Kyra byla překvapená, jak byl klidný, jako by tím předtím prošel již tisíckrát.
Kyra se podívala přímo před sebe, skrz železné mříže snížené padací brány zahlédla Lorda Guvernéra, jak vede své muže, stovky mužů, oděné do šarlatového brnění, žluté a modré Pandesiánské prapory plápolaly ve větru. Běželi tryskem sněhem na svých ohromných černých koních, měli na sobě to nejlepší brnění a tu nejvybranější zbroj, všichni mířili přímo k bránám Volisu. Dunění kopyt jejich koní bylo slyšet až sem a Kyra cítila, jak se pod ní třese zem.
Jak Kyra kráčela, bušilo jí srdce, držela svou novou hůl, svůj nový luk měla přepásán přes rameno a měla na sobě nové náramky – cítila se znovuzrozená. Konečně se cítila jako skutečný bojovník, se skutečnými zbraněmi. Byla povznesena na jejich úroveň.
Jak kráčeli, Kyra byla potěšená, když viděla, jak se její lid shromáždil, beze strachu, a všichni se k nim připojili, aby společně pochodovali vstříc svému nepříteli. Uviděla, jak všichni vesničané vzhlíží k jejímu otci a k jeho mužům s nadějí a byla poctěna, že s nimi může kráčet. Zdálo se, jako by v jejího otce měli všichni nekonečnou důvěru a předpokládala, že kdyby byli pod vedením někoho jiného, vesničané by nebyli tak klidní.
Lordovi muži se přiblížili, trubka znovu zazněla a Kyře se rozbušilo srdce.
“Ať se stane cokoli,” řekl Anvin, přišel vedle ní, a potichu hovořil, “jakkoli se dostanou blízko, nejednej bez rozkazu svého otce. Nyní je tvůj velitel. Hovořím k tobě nejen jako k jeho dceři, ale jako k jednomu z jeho mužů. Jako k jedné z nás.”
Poctěna, pokývala.
“Nechci, aby naši lidé kvůli mě zemřeli,” řekla.
“Neboj se,” řekl Arthfael a přišel k jejímu boku. “K tomuto dni se už dlouho schylovalo. Ty jsi válku nezačala – oni ji začali. V ten moment, kdy přešli Jižní bránu a vrthli do Escalonu.”
Kyra, ujištěná, ještě více stiskla svou hůl, připravená na cokoli. Snad bude Lord Guvernér rozumný. Snad bude chtít domluvit příměří?
Kyra a ostatní došli až k padací mříži, všichni se zastavili a pohlédli na jejího otce.
Stál tam a vyhlížel, bez výrazu, jeho obličej byl ztuhlý, připravený. Otočil se ke svým mužům.
“Nebudeme se ve strachu před našimi nepřáteli krčit za železnou bránou,” zahřměl, “ale setkáme se s nimi, jako muži, za branami. Vytáhněte ji!” rozkázal.
Následovalo skřípání, jak vojáci pomalu vytáhli tlustou železnou bránu. Konečně se se zaduněním zastavila a Kyra se připojila k ostatním, kteří pod ní pochodovali.
Všichni pochodali přes dutý dřevěný most, dunění jejich kroku se ozývalo, přešli přes příkop a všichni se zastavili na druhé straně a čekali.
Vzduch naplnilo burácení, jak Lordovi muži zastavili několik stop před nimi. Kyra stála několik stop za svým otcem, ve skupině s ostatním a protlačila se do předních řad, chtěla stát po jeho boku – a hledět na Lordovy muže, tváří v tvář.
Kyra uviděla Lorda Guvernéra, muže středního věku, plešatějícího muže s pramínky šedých vlasů a velkým břichem, jak samolibě sedí na svém koni tucet stop daleko a shora se na ně všechny dívá, jako by pro ně byl až moc dobrý. Stovky jeho mužů seděly na koních za ním, všichni měli významný výraz ve tváři a měli s sebou velkou zbroj. Tito muži, jak mohla vidět, byli připraveni na válku a na smrt.
Kyra byla tak pyšná, když viděla, jak tam její otec stojí, přede všemi svými muži, neotřesitelný, nebojácný. Nasadil tvář velitele ve válce, takovou, kterou u něj nikdy neviděla. Nebyla to tvář otce, kterého znala, ale tvář, kterou si šetřil pro tyto muže.
Dlouhé, napjaté ticho zaplnilo ovzduší, přerušované jen zavytím větru. Lord Guvernér si dal načas, prohlížel si je celou minutu, zjevně se snažil je zastrašit, přinutil jeho lidi, aby se podívali a pojali tu ohromnost jejich koní, zbroje a brnění. Ticho se táhlo tak dlouho, že Kyra začala přemýšlet, jestli by ho neměl někdo přerušit a začala si uvědomovat, že mlčení jejího otce, jeho tichý pozdrav, studený, kdy stál vyzbrojen se všemi svými muži, byl ve své podstatě projev vzdoru. Milovala ho za to. Nebyl to muž, který by někomu ustoupil, ať už měl šanci nebo ne.
Leo byl jediný, který vydával zvuk, tiše na ně vrčel.
Konečně si Lord Guvernér odkašlal a pohlédl na jejího otce.
“Pět mých mužů zemřelo,” prohlásil nazálním hlasem. Zůstal sedět na svém koni a neseskočil, aby se s nimi setkal na jejich úrovni. “Tvá dcera porušila svatý pandesiánský zákon. Znáš důsledky: dotknout se Lordových mužů znamená bolestivou smrt.”
Ztichl a její otec neodpověděl. Jak zesiloval sněžení i vítr, jediný zvuk, který bylo slyšet, byl třepot praporů ve větru. Muži, ve stejném počtu na obou stranách, hleděli jeden na druhého v napjatém tichu.
Konečně Lord Guvernér pokračoval.
“Protože jsem shovívavý Lord,” řekl, “Nepopravím tvou dceru. Ani nezabiju tebe a tvé muže a tvůj lid, na což mám právo. Jsem dokonce ochoten hodit tuto nepříjemnou záležitost za hlavu.”
Ticho pokračovalo, zatímco si Guvernér, který si dával načas, pomalu prohlédl všechny jejich tváře, až se zastavil u Kyry. Pocítila zamrazení, jak na ní stanuly jeho hladové, ošklivé oči.
“Naoplátku si vezmu tvou dceru, jak je mé právo. Není vdaná, má na to věk, jak sám víš, a Pandesiánský zákon mi to dovoluje. Tvá dcera – všechny tvé dcery – jsou nyní naším majetkem.”
Ušklíbl se na jejího otce.
“Máš štěstí, že si nevymáhám krutější trest,” došel k závěru.
Lord Guvernér se otočil a pokýval na své muže a dva z jeho vojáků, nelítostně vyhlížející muži, seskočili z koně a začali přecházet přes most, jak kráčeli, jejich boty a ostruhy duněly na dutém dřevě.
Kyře zabušilo v hrudi srdce, když viděla, jak si pro ní jdou; chtěla jednat, natáhnout luk a vystřelit, ohnat se svou holí. Ale vzpomněla si na Anvinova slova, že má čekat na příkaz svého otce, jak se mají zachovat disciplinovaní vojáci a bylo těžké přinutit se čekat.
Jak se blížili, Kyra přemýšlela, co její otec udělá. Dá ji těmto mužům? Bude za ni bojovat? Bylo jí jedno, jestli vyhrají nebo prohrají, jestli si ji vezmou, nebo nevezmou – jediné, na čem jí více záleželo, bylo, jestli o ní měl její otec dostatečný zájem, aby se postavil.
Ale jak se blížili, její otec nezareagoval. Kyře bušilo srdce až v krku. Cítila nával zklamání, uvědomovala si, že se jí vzdá. Chtělo se jí z toho brečet.
Leo zuřivě vrčel, stál před ní, chlupy mu stály; a přesto je to nezastavilo. Věděla, že když mu přikáže zaútočit, zaútočí; a přesto nechtěla, aby ho zbraněmi zranili, stejně jako se nechtěla vzepřít příkazu svého otce a zažehnout válku.
Muži od ní nebyli vzdáleni víc než pár kroků, když najednou, na poslední chvíli, její otec kývnul na své muže a šest z nich vykročilo dopředu, ke Kyřinu nadšení, a spustili své halapartny, čímž znemožnili vojákům se přiblížit.
Vojáci jen tak tak zastavili, jejich brnění zacinkalo o kovové halapartny a překvapeně se podívali na jejího otce, bylo zřejmé, že toto nečekali.
“Dál už ani krok,” řekl. Jeho hlas byl silný, potemnělý, nikdo by si nedovolil se mu vzepřít. Nesl v sobě tén autority – ne nevolnictví.
V ten okamžik ho Kyra milovala, víc než kdy jindy.
Otočil se a pohlédl na Lorda Guvernéra.
“Tady jsou samí svobodní muži,” řekl, “muži a ženy, staří i mladí. Ona si sama zvolí. Kyro,” řekl a otočil se k ní, “přeješ si s těmito muži odejít?”
Hleděla na něj a potlačovala úsměv.
“Ne,” odpověděla rozhodně.
Otočil se zpět na Lorda Guvernéra.
“Tak tady to máte,” řekl. “Ona si sama rozhodne. Ne vy nebo já. Přejete-li si od mne jako kompenzaci za vaši ztrátu nějaké majetky nebo zlato,” řekl Guvernérovi, “pak ho máte mít. Ale svou dceru vám nedám – ani žádnou z našich dcer – bez ohledu na to, co písař zapsal do Pandesiánského zákona.”
Lord Guvernér se na něj shora zlostně podíval, šokovaný výraz v obličeji, zjevně nebyl zvyklý, aby se s ním takto hovořilo – nebo se mu někdo vzepře. Vypadal, jako by nevěděl, co má udělat. Bylo jasné, že takové přijetí čekal.
“Ty si dovoluješ zastavit mé muže?” zeptal se. “Odmítnout můj návrh?”
“To není návrh,” odpověděl Duncan.
“Dobře si to rozmysli, nevolníku,” huboval mu. “Nenabízím dvakrát. Jestli mě odmítneš, staneš tváří v tvář smrti – ty a všichni tvoji lidé. Určitě sis všimnul, že nejsem sám – obhajuji celou ohromnou Pandesiánskou armádu. Dokážeš si představit, že bys čelil Pandesii sám – když se tvůj král vzdal tvého království? Když máš tak malou šanci?”
Její otec pokrčil ramena.
“Nebojuji za šance,” odpověděl. “Bojuji za cíl. Je mi jedno, jaký máš počet mužů. Na čem mi záleží, je naše svoboda. Možná vyhraješ – ale nikdy nám nevezmeš naši duši.”
Guvernérův výraz v obličej ztvrdnul.
“Až ti budou s křikem odebrány všechny tvé ženy a děti,” řekl, “vzpomeň si na rozhodnutí, které jsi dnes udělal.”
Lord Guvernér se otočil, pobídl svého koně a odjel, následován několika služebníky, a zamířil zpět na cestu, po které přijel, přímo do zasněžené krajiny.
Jeho vojáci zůstali v pozadí a jejich velitel pozvedl vysoko prapor a zavelel:
“ZAÚTOČIT!”
Lordovi muži seskočili z koně, vyrovnali se do řady a pochodovali, perfektně disciplinovaní, přes most a přímo na ně.
Kyra se s bušícím srdcem otočila a pohlédla na svého otce, stejně jako ostatní, v očekávání jeho rozkazu – a najednou pozvedl vysoko svou pěst a s hrůzným bitevním výkřikem ji dal zase dolů.
Najednou se nebe zaplnilo šípy. Kyra se podívala přes rameno a uviděla několik otcových lučištníků, jak zamířili z bitevního pole a vystřelili. Šípy jí hvízdali kolem uší a ona pozorovala, jak zasahovali Lordovy muže nalevo i napravo.
Ovzduší se zaplnilo výkřiky, jak kolem ní umírali muži. Bylo to poprvé, kdy viděla zemřít tolik mužů tak blízko a ten pohled ji ohromil.
Její otec tasil ve stejný okamžik meč, který měl po boku, udělal krok dopředu a propíchl dva vojáky, kteří si šli pro jeho dceru, oba padli, mrtví, k jeho nohám.
V ten samý moment Anvin, Vidar a Arthfael pozvedli kopí a vrhli jimi, každý z nich zasáhl vojáka, který mířil přes most. Brandon a Braxton vykročili a také mrštili svá kopí, jeden škrábnul vojákovu paži a ten druhý škrábnul vojákovu nohu, přinejmenším byli alespoň zraněni.
Další muži zaútočili a Kyra, povzbuzená, dala stranou svou hůl, poprvé pozvedla svůj nový luk, dala do něj šíp a vystřelila. Mířila na velitele, který vedl své muže v útoku na koních, a s velkým uspokojením sledovala, jak její šíp letí vzduchem a zabodnul se mu do hrudi. Byl to její první výstřel novým lukem a poprvé, když zabila muže v oficiální bitvě – jak jejich velitel spadl na zem, sklopila v hrůze svůj pohled kvůli tomu, co právě udělala.
V tentýž moment tucet Lordových mužů napřáhlo své luky a vystřelili a Kyra v hrůze pozorovala jak kolem ní sviští šípy z druhé strany – a někteří z mužů jejího otce vykřikli, zranění, a padli k zemi.
“ZA ESCALON!” vykřikl její otec.
Tasil meč a vedl útok přes most, do přívalu Lordových mužů. Jeho vojáci byli hned za ním a Kyra tasila svou hůl a přidala se také k nim, nadšená z toho, že spěchá do bitvy a chtěla být po boku svého otce.
Jak zaútočili, Lordovi muži si připravili další dávku šípů a znovu vystřelili – a brzy je zavalila hradba ze šípů.
Ale pak, ke Kyřině překvapení, pozvedli otcovi muži velké štíty a jak si všichni společně v perfektní souhře dřepli, vytvořili zástěnu. Dřepla si za jedním z nich a slyšela zadunění, jak byly srmtelné šípy zastaveny.
Všichni vyskočili zpět na nohy a znovu zaútočili a ona pochopila otcovu taktiku – přiblížit se Lordovým mužům, aby byly jejich šípy k ničemu. Brzy se dostali až k hradbě vojáků a zaznělo velké zazvonění kovu, jak se muži utkali v boji, meče se potkaly s meči, halapartny se potkaly se štíty, kopí se potkalo s brněním. Bylo to děsivé a vzrušující zároveň.
Zmáčknuti na mostě, kdy neměli kam jít, muži bojovali ruku v ruce, sténali, sekali se, blokovaly rány, cinkání kovu bylo ohlušující. Leo vyrazil kupředu a zakousnul se do mužovy nohy, zatímco jeden z otcových mužů vedle ní vykřikl, a ona vzhlédla a uviděla, že byl napíchnut mečem, krev mu kapala z úst.
Kyra viděla, jak dal Anvin muži hlavičku a pak mu vrazil svůj meč do střev. Pozorovala, jak její otec používá štít jako svou zbraň, bije dva muže tak těžko, že jednoho z nich srazil z mostu, až do příkopa. Nikdy předtím svého otce v boji neviděla a byl na něj hrůzný pohled. Ještě více ohromující bylo vidět, jako jeho muži se kolem něj zformovali a bylo jasné, že pospolu bojovali celá léta. Měli mezi sebou přátelství, které záviděla.
Otcovi muži bojovali tak dobře, že překvapili Lordovy muže, kteří zjevně nečekali organizovaný odpor. Lordovi muži bojovali za svého Guvernéra, který už je dávno opustil – zatímco otcovi muži bojovali za svůj domov, své rodiny a jejich vlastní životy, právě tady. Jejich nadšení, jejich soupeření, jim dodalo hybnost.
V boji nablízko, jen s malým manévrovacím prostorem, uviděla Kyra přiblížit se vojáka, meč měl pozvednutý vysoko a ona okamžitě chytla oběma rukama svou hůl, otočila se na stranu a pozvedla ji nad hlavu jako štít. Muž na ni zaútočil dlouhým mečem a ona se modlila, aby Brotova alkanová ocel vydržela.
Meč na holi zazvonil, jako by zazvonil na štítu, a ona si ulevila, když viděla, že se hůl nezlomila.
Kyra holí zatočila dokola a uděřila vojáka do spánku. Ten zavrávoral a pak jej kopla, až se pozadu skutálel, kříčící, do příkopa.
Jiný voják na ni zaútočil ze strany, oháněl se cepem a ona si uvědomila, že nebude mít čas reagovat. Ale Leo přispěchal a skočil mu na hruď, porazil ho na všechny čtyři.
Jiný voják na ni vyběhl se sekerou, mával s ní ze strany; jen stěží měla čas zareagovat, když s ní zatočil a ona použila svou hůl, aby ránu odrazila. Svou hůl držela svisle, jen stěží se jí dařilo odolat vojákově síle, když se k ní přibližovala sekera. Pounaučila se, uvědomila si, že nesmí čelit mužům tváří v tvář. Nemohla je přemoci; musela bojovat se silou, rovnou jí, a ne se silou, rovnou jejich.
Zatímco se sekera blížila, ztrácela sílu, Kyra si vzpomněla na Brotův vynález. Zakroutila holí, rozložila ji vejpůl, udělala krok zpět a sekera kolem ní prosvištěla, netrefila ji. Voják byl překvapen, toto nečekal a ve stejném pohybu Kyra pozvedla ty dvě části své hole a zabodla ostří do vojákovy hrudi, zabila ho.
Zazněl výkřik, hromadný výkřik za ní – a Kyra se otočila a viděla dav vesničanů – farmáře, kameníky, kováře, zbrojíře, řezníky – všichni třímali zbraně – srpy, sekerky, cokoli a všechno – a spěchali přes most. Za krátkou chvíli se přidali k otcovým mužům, všichni připraveni se utkat.
Kyra pozorovala jak Thomak, řezník, použil sekáček, aby odseknul mužovu ruku, zatímco Brine, kameník, udeřil vojáka do hrudi kladivem, ten upadl. Vesničané přinesli do boje dávku energie a i když byli nemotorní, Lordovy muže překvapili. Bojovali s nadšením, zbavovali se let potlačované zloby a poddanství. Konečně měli nyní příležitost se vzbouřit – příležitost na protiútok.
Zatlačili Lordovy muže, jak si prosekávali cestu brutální silou, srazili muže k zemi – a i jejich koně – nalevo i napravo. A po několika minutách intenzivního boje tito amatérští bojovníci začali umírat, ovzduší se zaplnilo jejich výkřiky, jak je káceli lépe ozbrojení a lépe trénovaní vojíci. Lordovi muži získali převahu a situace se zase obrátila.
Most byl ještě plnější, jak na něj vstoupilo více posil Lordových mužů. Otcovi muži klouzali po sněhu, byli unaveni, více než jeden vykřikl a upadl, zabit Lordovými muži. Převaha se otáčela proti nim a Kyra věděla, že musí rychle něco udělat.
Kyra se podívala po svém okolí a dostala nápad: vyskočila na kamenné hrazení na okraji mostu, získala tak převahu, kterou potřebovala, několik stop nad ostatními, vystavila se tak nebezpečí, ale už jí to bylo jedno. Byla jediná z nich, dostatečně mrštná, aby se dostala až sem, natáhla luk, zamířila a vystřelila.
S tak vynikajícím úhlem byla Kyra schopná skolit jednoho vojáka za druhým. Zamířila na jednoho z Lordových mužů, který se sekerou napřáhl proti zádům nic netušícího otce, a zasáhla ho do krku, skolila ho chvíli předtím, než zarazil otci ostří do zad. Poté vystřelila na vojáka, který kolem sebe mlátil cepem, zasáhla ho do žeber předtím, než by zasáhnul Anvinovu hlavu.
Vystřelovala šíp za šípem a Kyra tak skolila tucet mužů – dokud si ji nevšimli. Pocítila, jak jí kolem obličeje proletěl šíp a rozhlédla se a uviděla, jak na ní v dáli střílejí lučištníci. Než mohla zareagovat, zalapala po dechu v hrůzné bolesti, když jí šíp škrábnul paži, až jí tekla krev.
Kyra seskočila z hrazení, zpět do šarvátky. Skutálela se na všechny čtyři a klečela tam, zhluboka dýchala, její paže ji bolela, a podívala se vzhůru a uviděla, jak na most přicházejí další posily. Sledovala, jak byl její lid zahnán a viděla, jak byl jeden z mužů, přímo vedle ní, muž kterého znala a milovala, bodnut do střev a přepadl do příkopu přes zábradlí a byl mrtev.
Jak tam klečela, hrůzný voják pozvedl svou sekyru vysoko nad hlavu a zamířil na ni. Věděla, že nestačí včas jednat a připravila se – pak najednou Leo vyskočil a zakousl své tesáky do mužova břicha.
Kyra v rohu oka uviděla pohyb a otočila se a uviděla, jak jiný voják pozvedl svou halapartnu a zamířil jí na zátylek. Nebyla schopná včas zareagovat a připravila se na tu ránu, čekala, že zemře.
Najednou zazněl kovový zvuk a ona vzhlédla a uviděla, jak se nad její hlavou vznáší čepel – zastavená mečem. Její otec stál nad ní, třímal meč, zachránil ji před smrtelnou ránou. Zatočil svým mečem, odvrátil halapartnu z cesty a pak zapíchnul vojáka přímo do srdce.
Ale ten pohyb zanechal jejího otce bez ochrany a Kyra sledovala, v hrůze, jak jiný voják přistoupil a bodnul jejího otce do paže; vykřikl a zavrávoral, jak se k němu voják dál blížil.
Jak tam Kyra klečela, přemohl ji neznámý pocit; bylo to teplo, které jí začínalo v žaludku a odtud vyzařovalo. Byl to cizí pocit a přesto takový, který okamžitě uvítal, protože cítila, že jí dává nekonečnou sílu, která se prolínala celým jejím tělem, jednou končetinou po druhé a hnala se jí žilami. Více než tu sílu jí dávala soustředěnost; jak se rozhlédla kolem, bylo to jako by se čas zpomalil. A v jedním jediným pohledem uzřela všechny nepřátelské vojáky, spatřila jejich slabiny, viděla, jak má každičkého zabít.
Kyra nerozuměla, co se s ní dělo – ale bylo jí to jedno. Uvítala tu novou sílu, která ji ovládla a dovovila se podmanit se tomu sladkému běsnění, aby si s ní dělalo, co chce.
Kyra se postavila, cítila se nepřemožitelná, cítila, jako by se kolem ní všichni zpomaleně pohybovali. Pozvedla svou hůl a vrhla se do davu.
To, co následovalo, byl záblesk, oslepující skvrna, kterou mohla jen ztěží zpracovat a jen stěží si pamatovat. Cítila, jak jí ta síla přebírá paže, cítila, jak jí říká, koho udeřit, kam se pohnout, a útočila na nepřátelské vojáky mihnutím, jako by řízla davem. Jednoho vojáka udeřila do spánku, poté natáhla ruku a bodla jednoho do krku; potom vyskočila vysoko a oběma rukama udeřila svou holí do dvou hlav vojáků. Otočila se a zatočila koncem své hole, až sekla davem jako smršť, skolila vojáky nalevo i napravo a zanechávala za sebou stopu. Nikdo ji nemohl dohlat – a nikdo ji nemohl zastavit.
Cinkání její kovové hole, které naráželo na brnění, se ozvývalo vzduchem, vše se událo neskutečně rychle. A poprvé ve svém životě se cítila propojena s vesmírem; cítila, jako by se už nesnažila ovládat se – ale dovolila si, aby byla ovládána. Cítila, jako by byla mimo sebe. Nerozuměla této nové síle a děsilo ji to a vzrušovalo zároveň.
Za malou chvíli se zbavila všech Lordových mužů na mostě. Najednou stála na druhém konci a bodla posledního vojáka mezi oči.
Kyra tam spočinula, ztěžka dýchala a najednou se čas zase zrychlil. Podívala se kolem sebe a viděla tu škodu, kteru nadělala a byla více šokovaná, než všichni ostatní.
Asi tucet vojáků, který z Lordových mužů zbyl na druhé straně mostu, na ni hledělo s panikou v očích, otočili se a běželi pryč, smekali se ve sněhu.
Najednou zazněl výkřik a Kyřin otec vedl útok a jeho muži je začali stíhat. Rozsekali je, nalevo i napravo, dokud už nebyl nikdo naživu.
Zazněla trubka. Bylo po bitvě.
Všichni otcovi muži, všichni vesničané, tam stáli v úžasu, uvědomovali si, že dosáhli nemožného. A přesto nenásledoval vítězný pokřik, který by normálně při takovém vítězství zazněl; nenásledovalo žádné veselí, žádné objímání se, žádné radostné výkřiky. Místo toho bylo vzláštní ticho, nálada byla vážná; dnes ztranili mnoho dobrých bratrů, jejich těla byla poházena před nimi a snad proto se muži zdráhali.
Ale Kyra věděla, že to bylo něco víc. Proto nepanovalo ticho. Věděla, že jej způsobila ona.
Každé oko na bitevním poli se otočilo a podívalo se na ni. Dokonce i Leo k ní vzhlédl a v očích měl strach, jako by ji už neznal.
Kyra tam stála, stále zhluboka dýchala, její tváře byly stále rudé a cítila, jak na ni všichni hledí. Zírali na ni v úžasu – jako by měli podezření. Dívali se na ni, jako by mezi nimi byla jediný cizinec. Věděla, že všichni si kladli stejnou otázku. Byla to otázka, na kterou chtěla sama znát odpověď a která ji nadevše děsila.
Kým byla?