Kyře se pomalu dostávalo úcty, při obzvláště vzácných příležitostech jí bylo dovoleno se k nim přidat. A nyní, o dva roky později, všichni věděli, že se trefovala do cílů, které mnozí z nich nezasáhli – a jejich tolerance vůči ní se změnila v něco jiného: měli k ní úctu. Samozřejmě, že se nezúčastnila bitev, jako tito muži, nikdy nezabila člověka nebo nestála na stráži u Plamenů nebo se nikdy neutkala se skřítkem. Neuměla se ohánět mečem, bitevní sekerou nebo halapartnou nebo zápasit jako tito muži. Neměla ani jejich fyzickou sílu a toho jí bylo velice líto.
I přesto Kyra přišla na to, že má přirozený talent v ovládání dvou zbraní a obě z ní dělaly, navzdory její velikosti a pohlaví, hrůzu nahánějícího oponenta: luk a hůl. K tomu prvnímu tíhla přirozeně, zatímco na to druhé narazila náhodou, před několika měsíci, když nemohla uzvednout obouručný meč. Tenkrát se muži smáli její neschopnosti meč udržet a jako urážku jí jeden pohrdavě hodil hůl.
“Schválně, jestli budeš schopná místo toho zvednout tenhle klacek!” zakřičel a ostatní se smáli. Kyra nikdy nezapomněla, jak se v ten moment styděla.
Nejprve pohlíželi otcovi muži na její hůl jako na vtip nakonec ji všichni tito stateční muži, kteří jinak nosili obouručné meče, sekerky a halapartny, které přesekly strom jediným sekem, používali jen jako cvičební zbraň. Na její hůl ze dřeva hleděli jako na hračku a měla kvůli ní ještě méně respektu.
Ale z vtipu se stala neočekávaně mstivá zbraň, které bylo třeba se obávat. Zbraň, proti které se nyní nedokázalo mnoho otcových mužů ubránit. Kyra byla překvapená její lehkostí a ještě více byla překvapená, když zjistila, že ji docela dobře přirozeně ovládala – tak rychle, že sázela rány, zatímco vojáci ještě ani nestihli své meče pozvednout. Nejeden muž, se kterým se utkala, sklidil od hole modřiny a ona se, ránu za ránou, probojovala k respektu.
Kyra, díky nekonečnému trénování o samotě po celé noci, zvládla obraty, které muže ohromovaly, pohyby, kterým žádný z nich úplně nerozuměl. Začali se o její hůl zajímat a ona je začala učit. V Kyřině mysli se její luk i hůl navzájem doplňovaly, oboje mělo stejnou důležitost: luk potřebovala pro boj na velké vzdálenosti a hůl pro boj na blízko.
Kyra také objevila, že má vrozený talent, který těmto mužům chyběl: byla mrštná. Byla jako Střevle potoční v moři pomalu se pohybujících žraloků a zatímco tito stárnoucí muži měli ohromnou sílu, Kyra kolem nich mohla tančit, vyskočit do vzduchu, dokonce kolem nich proletět a přistát v perfektním kotoulu – nebo na nohou. A když se její mrštnost spojila s dovedností, s jakou ovládala svou hůl, pak to byla smrtelná kombinace.
“Co tady dělá ona?” řekl drsný hlas.
Kyra stála po straně cvičiště, vedle Anvina a Vidara, zaslechla blížící se koně, otočila se a uviděla jak k nim cválá Maltren, po boku měl pár vojenských přátel, ještě dýchal zhluboka a třímal měč ze cvičiště. Shora se na ni opovržlivě podíval a jí se z toho zevřel žaludek. Ze všech otcových mužů byl Maltren jediný, který ji neměl rád. Z nějakého důvodu ji nesnášel od prvního momentu, kdy ji spatřil.
Maltren seděl na svém koni a zuřil měl placatý nos a ošklivý obličej a byl to muž, který zbožňoval nenávidět a zdálo se, že v Kyře našel svou oběť. Vždy byl proti její přítomnosti na tomto místě, možná proto, že byla dívka.
“Měla bys být zpátky v tvrzi tvého otce, děvče,” řekl, “a připravovat se na hostinu s ostatními mladými, ignorantskými děvčaty.”
Leo, který byl vedle Kyry, zavrčel na Maltrena a Kyra mu na hlavu položila ruku, aby ho uklidnila a držel se zpátky.
“A proč je tomu vlkovi dovoleno být na našem pozemku?” dodal Maltren.
Anvin a Vidar se na Maltrena podívali chladným, tvrdým pohledem a odvedli Kyru na stranu, a Kyra trvala na svém a usmála se na něj, věděla, že je pod jejich ochranou a že ji nemůže k odchodu přinutit.
“Snad by ses měl vrátit zpět na cvičiště,” oponovala uštěpačným hlasem, “a nezabývat se příchodem a odchodem mladého, ignorantského děvčete.”
Maltren zrudnul, nebyl schopen odpovědět. Otočil se, připraven vyrazit odtud, ale neodpustil si poslední popíchnutí.
“Dneska se hází kopím,” řekl. “Bude lepší, když zůstaneš stranou, až budou skuteční muži házet skutečné zbraně.”
Obrátil se a odjel s ostatními a jak ho pozorovala odjíždět, její radost z toho, že je tu, se jeho příchodem zkazila.
Anvin jí uštědřil uklidňující pohled a položil jí ruku na rameno.
“První lekce bojovníka,” řekl, “je naučit se žít s těmi, kteří tě nenávidí. Ať se ti to líbí nebo ne, budeš nakonec bojovat po jejich boku a tvůj život na nich bude záviset. Často se nejhorší nepřátelé objeví ne zvenčí, ale uvnitř.”
“A ti, kteří neumí bojovat, si pouští pusu na špacír,” zazněl hlas.
Kyra se otočila a uviděla jak se blíží Arthfael, zubil se a brzo byl, jako vždy, vedle ní. Stejně jako Anvin a Vidar, Arthfael byl vysoký, nelítostný bojovník s chladnou holou hlavou a dlouhým černým a tuhým plnovousem, měl pro ni slabost. Byl jeden z nejlepších šermířů, zřídkakdy přemožen, a vždy se jí zastal. Jeho přítomnost ji potěšila.
“Jsou to jenom řeči,” dodal Arthfael. “Kdyby byl Maltren lepší bojovník, víc by se zaobíral sebou a ne jinými lidmi.”
Anvin, Vidar a Arthfael vyskočili na koně a odjeli s ostatními a Kyra tam stála, dívala se za nimi a přemýšlela. Proč někteří lidé nenáviděli? přemítala. Nevěděla, jestli tomu někdy porozumí.
Jak vyrazili přes cvičiště, závodili ve velkých kruzích, a Kyra si s posvátným úžasem prohlížela ty ohromné válečné koně a toužila po dni, kdy jednou bude mít také svého vlastního. Pozorovala, jak muží krouží kolem cvičiště, jeli podél kamenných zdí, jejich koně občas uklouzly po sněhu. Muži se chopili kopí, které jim podala dychtivá pážata, a jak objížděli okruh, hodili je na vzdálené terče: štíty visící z větví. Když se trefili, zazvonil v dáli kov.
Viděla, že hodit kopí při jízdě na koni bylo mnohem těžší, než se zdálo a nejeden muž se netrefil, obzvláště, když mířili na ty menší štíty. Z těch, kteří se trefili, jen málokdo střelil přímo doprostřed – kromě Anvina, Vidara, Arthfaela a několika dalších. Maltren se, jak si všimla, netrefil hned několikrát, nadával pod vousy a hleděl se na ni, jak by za to mohla.
Kyra se chtěla zahřát, vytáhla svou hůl a začala s ní točit a otáčet v rukou, nad hlavou, kolem dokola, točila a otáčela ji jako by to byla živá věc. Bodala do imaginárních nepřátel, blokovala imaginární zásahy, střídala ruce, za krkem, kolem pasu, jako by ta hůl byla její třetí ruka, dřevo bylo za ta léta již ohmatané.
Zatímco muži kroužili kolem cvičiště, Kyra odběhla na své vlastní cvičiště, malou část cvičícího prostoru, kterou muži zanedbávali, ale sama ráda využívala. Malé části brnění visely z provazů v lesíku, byly rozvěšeny v různých výškách a Kyra jím probíhala a předstírala, že každý z nich je nepřítel, každého z nich zasáhla svou holí. Vzduch se naplnil řinčením, jak lesíkem probíhala, oháněla se, proplétala a uhýbala, jak se kolem ní houpaly. V její mysli útočila a bránila velkolepě, dobývala armádu imaginárních nepřátel.
“Už jsi někoho zabila?” zazněl posměšný hlas.
Kyra se otočila a uviděla Maltrena, jak přijel na svém koni, pohrdavě se na ni usmál, než zase odjel. Byla dopálená a přála si, aby ho někdo srovnal.
Kyra si dala přestávku a uviděla muže, kteří skončili nácvik s kopím, jak seskočili z koně a utvořili kruh uprostřed paseky. Jejich pážata k nim přiběhla a podala jim dřevěné nácvikové meče ze silného dubu, které vážily téměř tolik, co ocel. Kyra zůstala na okraji, rozbušilo se jí srdce, když sledovala, jak se muži proti sobě utkali a chtěla se k nim, víc než kdy jindy, přidat.
Ještě než začali, Anvin vkročil doprostřed a na všechny se podíval.
“V tento sváteční den se utkáme o zvláštní odměnu,” prohlásil. “Vítěz dostane část hostiny podle vlastní volby!”
Následoval nadšený výkřik, jak se muži na sebe vrhli, cvakání jejich dřevěných mečů zalilo vše kolem, jeden druhého honili tam a zase zpět.
Pře byla přerušovaná troubením, které zaznělo vždy, když byl bojovník zasažen ránou a byl poslán k postranní čáře. Trubka zaznívala často a řady brzy prořídly, většina mužů nyní stála stranou a dívala se.
Kyra stála u postranní čáry s nimi, měla obrovskou touhu se také utkat, i když to nebylo dovoleno. Ale dnes měla narozeniny, dnes jí bylo patnáct a cítila se připravena. Cítila, že byl čas se o to znovu pokusit.
“Nechte mě se také zúčastnit!” naléhala na Anvina, který stál poblíž a díval se.
Anvin zavrtěl hlavou, nespouštěje oči ze souboje.
“Dneska je mi patnáct!” trvala na svém. “Dovolte mi také bojovat!”
Skepticky se na ni podíval.
“Toto je cvičiště pro muže,” přidal se Maltren, který stál na postranní čáře poté, co ztratil bod. “Ne mladé dívky. Můžeš tu sedět a dívat se s pážaty a donést nám vodu, pokud si o ni řekneme.”
Kyra zrudla.
“To se tak bojíš, že by tě porazilo děvče?” oponovala, trvala na svém a uvnitř pocítila rozčilení. Byla přeci dcera svého otce a nikdo neměl právo s ní takto mluvit.
Někteří z mužů se začali hihňat a tentokrát se Maltren začervenal.
“Něco na tom je,” přidal se Vidar. “Možná bychom ji měli dovolit utkat se. Co můžeme ztratit?”
“Utkat se s čím?” oponoval Maltren.
“Mou holí!” vykřikla Kyra. “Proti vašim dřevěným mečům.”
Maltren se zasmál.
“To by byla podívaná,” řekl.
Všechny oči se upřely na Anvina, jak tam stál a přemýšlel.
“Když se zraníš, tvůj otec mne zabije,” řekl.
“Nezraním se,” snažně prosila.
Stál tam celou věčnost a konečně povzdechl.
“Pak v tom nevidím problém,” řekl. “Když už nic jiného, alespoň tě to už umlčí. Pokud tedy tito muži nic nenamítají,” dodal a otočil se na vojáky.
“PRO!” vykřikl jednotně tucet otcových mužů, všichni jí nadšeně fandili. Kyra je za to všechny zbožňovala, více než dokázala vyjádřit. V jejich očích viděla obdiv, který k ní měli, stejné zalíbení, které chovali k jejímu otci. Neměla mnoho přátel a tito muži pro ni znamenali celý svět.
Maltren se posmíval.
“Nechte tu dívku, ať tedy se sebe udělá blázna,” řekl. “Aspoň se jednou provždy ponaučí.”
Zazněla trubka a jak jeden muž opustil kruh, Kyra spěchala dovnitř.
Kyra na sobě pocítila všechny oči jak muži zírali, zjevně to vůbec nečekali. Najednou proti sobě měla protivníka, vysokého muže, svalnatého, třicátníka, silného bojovníka, kterého znala již z dob, kdy otec sloužil u dvora. Ze svého pozorování věděla, že je dobrý bojovník – ale také až příliš sebevědomý, útočil hned na začátku souboje, trochu bezhlavě.
Otočil se na Anvina a zamračil se.
“Co to má být za urážku?” zeptal se. “Nebudu bojovat s holkou.”
“Urážíš sám sebe tím, že se bojíš se mnou bojovat,” odpověděla Kyra pobouřeně. “Mám dvě ruce, dvě nohy, stejně jako ty. Pokud se mnou nebudeš bojovat, pak uznej svou porážku!”
Zamrkal, šokován a pak se na ni zamračil.
“Tak dobrá,” řekl. “Neutíkej si k otci stěžovat, až prohraješ.”
Zaútočil plnou rychlostí tak, jak předpokládala, pozvedl svůj dřevěný meč tvrdě a vysoko a ťal přímo, míříl na její rameno. To byl pohyb, který očekávala, viděla ho tento pohyb udělat již mnohokrát, nemotorně ho dával tušit pohyby svých paží. Jeho dřevěný meč byl mocný, ale byl také těžky a nemotorný, v porovnání s její holí.
Kyra se na něj pozorně dívala, čekala až do posledního momentu a pak uhnula stranou, dala tak prostor té silné ráně, aby padla přesně vedle ní. Ve stejném pohybu máchla svou holí a praštila ho stranou do ramene.
Zaúpěl a zaklopýtal. Stál tam, překvapen, naštvaný, přinucený přiznat porážku.
“Někdo další?” zeptala se Kyra, doširoka se usmívala, otočila se a čelem se postavila ke kruhu mužů.
Většina z nich se smála, byli na ni zjevně pyšní, pyšní na to, jak vyrostla a došla tak daleko. Samozřejme kromě Maltrena, který se na ni mračil. Díval se na ni, jako by ji chtěl vyzvat a najednou se objevil jiný voják, který se pustil do boje s vážným výrazem. Tento muž byl menší a rozložitější, s neudržovaným rudým vousem a urputnýma očima. Z jeho držení meče odhadovala, že byl více opatrný, než její předchozí protivník. Vzala to jako kompliment: konečně ji začali brát vážně.
Zaútočil a Kyra nerozuměla, proč, ale z nějakého důvodu okamžitě věděla, co má dělat. Bylo to jako by jí instinkt napovídal a sám za ni rozhodoval. Najednou se cítila mnohem lehčí a mrštnější, než tito muži, se svým těžkým brněním a tlustými dřevěnými meči. Všichni bojovali za právo a očekávali, že jejich nepřátelé je napadnou a budou se jim bránit. Ale Kyra jim s radostí uhýbala a odmítala bojovat podle jejich pravidel. Jejich boj byl o síle – ale její o rychlosti.
Kyřina hůl se jí v ruce pohybovala jako by to bylo prodloužení jejího těla točila jí tak rychle, že její protivníci neměli čas reagovat, když byli v polovině svého rozmachu, tak ona už byla za nimi. Její nový protivník na ní zaútočil výpadem na hruď – ale ona jenom ukročila a rozmáchla se svou holí a udeřila ho do zápěstí, až mu povolil stisk a meč mu vypadl. Poté si natočila druhý konec a švihla ho do hlavy.
Trubka zazněla, bod byl její, a on se na ni podíval v šoku, držel se za čelo, jeho meč byl na zemi. Kyra zkoumala své dílo, uvědomila si, že stále stojí a byla trochu překvapená.
Kyra se stala tím, koho bylo nutné porazit a nyní již muži neváhali a řadili se za sebou, aby s ní porovnali své dovednosti.
Sněhová vánice běsnila, zatímco pochodně zářily v soumraku a Kyra bojovala s jedním mužem za druhým. Už se neusmívali: jejich výrazy byly nyní smrtelně vážné, zmatené a pak naprosto otrávené, protože jí nikdo nemohl dát za vyučenou – a všichni jí byli pokořeni. Jednomu muži přeskočila přes hlavu, zatímco na ní zaútočil, zatočila se a dopadla za něj předtím, než ho praštila do ramene u jiného se sehla a kutálela, přehodila si hůl do druhé ruky a uštědřila mu rozhodující ránu, nečekaně, svou levou rukou. U každého použila jiný pohyb, částečně gymnastický, částečně šermířský, takže nikdo nemohl předvídat, co udělá. Tito muži šli s ostudou na postranní čáru, kařdý z nich překvapen, že musel uznat svou porážku.
Brzy nezbyla více než hrstka mužů a Kyra stála uprostřed kruhu, zhluboka dýchala, točila se na všechny strany a hledala nového nepřítele. Anvin, Vidar a Arthfael ji pozorovali z postranní čáry, všichni měli v obličejích úsměv a obdivný pohled. Když už tu nemohl být její otec, aby tomu byl svědkem a aby na ni mohl být pyšný, alespoň tu byli tito muži.
Kyra pokořila dalšího protivníka, tomuto zasadila ránu přímo pod koleno, znovu zazněl zvuk trubky a konečně, když už nikdo jiný nezbyl, vstoupil Maltren do kruhu.
“Dětský trik,” uplyvnul si a křáčel k ní. “Toč si kouskem dřeva. V bitvě ti to bude stejně na nic. Skutečný meč by tvou hůl přesekl vejpůl.”
“Opravdu?” zeptala se, odvážně, beze strachu, cítila jak v ní proudí krev jejího otce a věděla, že se s tímto tyranem musí utkat, obzvláště, když na ni všichni muži hleděli.
“Tak proč to nezkusit?” ponoukala ho.
Maltren na ni překvapeně zamrkal, zjevně tuto odpověď nečekal. Potom přimhouřil oči.
“Proč?” vyrazil ze sebe. “Aby ses mohla běžet schovat k tatínkovi?”
“Nepotřebuji, aby mě chránil otec a ani nikdo jiný,” odpověděla. “Tohle je jen mezi námi dvěma – ať se stane cokoli.”
Maltren pohlédl na Anvina, byl nesvůj, jako by sám sebe zahrabal do jámy, ze které už nemohl vylézt.
Anvin na něj upřeně hleděl, zneklidněn.
“Tady se bojuje s dřevěnými meči,” vykřikl. “Pod mým dohledem nedovolím, aby byl někdo zraněn – a už teprve ne vůdcova dcera.”
Ale Maltrenův výraz náhle potemněl.
“Ta dívka si přeje skutečné zbraně,” řekl neústupným hlasem, “a tak jí je dopřejeme. Třeba se z toho ponaučí lekci.”
Bez dalšího čekání přešel Maltren přes cvičiště, vytáhl svůj skutečný meč z pochvy, ten zazvonil vzduchem, a přiřítil se zpátky. Napětí ve vzduchu zhoustlo, všichni zmlkli, nebyli si jistí, co mají dělat.
Kyra stále čelem k Maltrenovi, její dlaně se potily i přes to, že byla zima, i přes poryvy větru, které vály pochodně ke straně. Cítila, jak se sníh mění v led, křupal pod jejíma botama, a přinutila se soustředit, zaměřit se, věděla, že toto nebude jen tak obyčejný zápas.
Maltren prudce vykřikl, snažil se ji zastrašit, a zaútočil, svůj meč pozvedl vysoko a ten se leskl v záři pochodní. Věděla, že Maltren byl jiný bojovník, než ostatní, více nepředvídatelný, méně čestný, muž, který bojoval, aby přežil, spíše než aby vyhrál. Byla překvapená, když viděla, že se rozmáchl přímo proti její hrudi.
Kyra se skrčila, aby uhnula kolem letícímu ostří.
Houf mužů zalapal po dechu, pobouřen a Anvin, Vidar a Arthfael udělali krok dopředu.
“Maltrene!” vykřikl Anvin, rozzuřený jako by byl připraven to zastavit.
“Ne!” zakřičela v odpovědi Kyra, stále soustředěná na Maltrena, zhluboka se nadechla, když na ni znovu zaútočil. “Nechte nás bojovat!”
Maltren se okamžitě otočil kolem své osy a znovu se rozmáchl – a znovu a znovu. Pokaždé uhnula nebo udělala krok zpět anebo jeho rozmáchnutí přeskočila. Byl silný, ale ne tak rychlý jako ona.
Poté zvedl svůj meč vysoko a udeřil s ním přímo dolů, zjevně očekával, že se bude bránit a že ji přetne vejpůl.
Ale Kyra viděla, že se k tomu chystá a místo toho ukročila stranou a stranou se rozmáchla svou holí, zasáhla jeho meč z boku přímo na čepel a tak jej odklonila pryč, zatímco si zachránila svou hůl. Ve stejném pohybu využila vytvořeného prostoru, zatočila se dokola a zasadila přímý úder do jeho žaludku.
Zalapal po dechu a poklekl na koleno, zatímco zazněla trubka.
Ozval se ohromný jásot, všichni muži na ni pyšně pohlíželi, jak stála nad Maltrenem, zvítězila.
Maltren, rozzuřen, se na ni zdola díval – a místo toho, aby uznal svou porážku, jako ji uznali ostatní muži, najednou na ni zaútočil, pozvedl svůj meč a mávl s ním.
To byl tah, který Kyra nečekala, předpokládala, že se čestně vzdá. Jak na ni zaútočil, Kyra si uvědomila, že takto narychlo nemá velký výběr z možných tahů. Nemohla včas uhnout.
Kyra zalehla k zemi a odkutálela se stranou a v tentýž moment zatočila svou holí a udeřila Maltrena pod kolena a podrazila mu tím úplně nohy.
Přistál na záda do sněhu, jeho meč mu vyletěl ze sevření – a Kyra se okamžitě vzpamatovala a postavila se nad něj, držela konec své hole na jeho krku a tlačila na ni. V tentýž moment přispěchal Leo k jejímu boku a vrčel Maltrenovi do obličeje, vzdálen jen na pár prstů, jeho sliny kapaly přímo na Maltrenovy tváře a jen čekal na pokyn, aby se na něj vrhnul.
Maltren vzhlédl, na rtech měl krev, byl překvapen a konečně pokořen.
“Zneuctil jsi otcovy muže,” pěnila Kyra, celá rozzuřená. “A co si myslíš o mé malé hůlce teď?”
Kolem nich panovalo napjaté ticho a ona jej stále tlačila k zemi, jedna její část měla chuť pozvednout hůl a udeřit ho, pustit na něj Lea. Nikdo z mužů se nepokusil ji zastavit nebo mu pomoci. Maltren si uvědomil, že je sám a vzhlédl se skutečným strachem v očích.
“KYRO!”
Hrubý hlas najednou přerušil ticho.
Všechny oči se otočily za hlasem a najednou se objevil její otec, pochodující ke kruhu, na sobě kožešiny a po boku tucet mužů, nesouhlasně na ni hleděl.
Zastavil se pár kroků od ní, upřeně na ni hleděl a ona už veděla, že přijde kázání. Jak jeden na druhého hleděli, Maltren se zpod ní vysoukal a hnal se pryč a ona se divila, proč káral ji a ne Maltrena. To ji rozčílilo, nikdo si nedovolil pohnout se, nechali otce a dceru, aby na sebe hleděli a oba běsnili, oba byli stejně paličatí.
Konečně se její otec beze slova otočil, následován svými muži, a zamířil si to zpět do tvrze, věděl, že ho bude následovat. Napjetí bylo to tam a všichni muži se za něj začali řadit a Kyra se k nim neochotně přidala. Plahočila se sněhem a viděla vzdálená světla tvrze a věděla, že ji čeká kázání – ale už jí to bylo jedno.
Ať se mu to líbilo nebo ne, v tento den byla přijata mezi jeho muže – a pro ni to znamenalo všechno. Věděla, že počínaje tímto dnem se všechno změní.