KAPITOLA ŠESTÁ
Kyra pochodovala vedle svého otce kamennými chodbami tvrze Volisu, roztahané tvrze o velikosti malého hradu, s hladkými kamennými zdmi, zúženými stropy, silnými zdobenými dveřmi, starodávné opevnění, které sloužilo jako domov Dozorců Plamenů a chránilo Escalon po staletí. Věděla, že to byla klíčová tvrz jejich království, a zárověň to byl její domov, jediný domov, který kdy poznala. Často usínala za hluku bojovníků, kteří hodovali dole v sálech, vrčení psů, kteří bojovali o zbytky, syčení krbů s vyhasínajícími uhlíky a průvanu, který si nacházel své škvírky. Milovala každý její roh i se všemi svými zvláštnostmi.
Jak měla Kyra co dělat, aby s ním udržela tempo, přemýšlela, co jejího otce tak trápí. Kráčeli rychle, v tichosti, Leo vedle nich, na hostinu šli pozdě, zatáčeli v chodbách, vojáci a služebnictvo při pohlednu na ně tuhlo. Většinou chodíval vedle ní, nešel si daleko pro úsměv pod vousy, dal jí ruku kolem ramen, někdy jí říkal vtipy z událostí dne.
Ale nyní kráčel vážně, výraz v obličeji měl neměnný, byl o několik kroků před ní a zdálo se, že se tváří nesouhlasně, výrazem, který na něm viděla zřídkakdy. Vypadal, jako by ho něco trápilo, domnívala se, že to bylo kvůli událostem tohoto dne, její bratři vyjeli lehkovážně na lov, Lordovi muži jim vzali divočáka – a snad také proto, že Kyra bojovala. Nejprve si myslela, že je pouze zaneprázdněn hostinou – stáveční hostiny ho vždy zatěžovaly, protože musel hostit mnoho bojovníků a návštěv a to až do ranních hodin, byla to prastará tradice. Kyra slyšela, že když byla ještě naživu její matka a byla při těchto událostech hostitelkou ona, bylo to pro něj mnohem jednodušší. Nebyl společenský typ a měl co dělat, aby stačil na všechny ty dobré společenské mravy.
Ale jak se ticho mezi nimi prohlubovalo, začala si Kyra myslet, že se jedná o něco úplně jiného. Přišla na to, že to mělo nejspíš co do činění s tím, že trénovala jeho muže. Její vztah s otcem, který byl dříve tak jednoduchý, se začal komplikovat, jak dospívala. Zdálo se, že je rozpolcený a neví, co s ní má dělat, rozpolcený, kvůli tomu jakou z ní chtěl mít dceru. Na jednu stranu ji často učil zásadám bojovníka, jak by měl rytíř přemýšlet, jak by se měl chovat. Měli nekonečné diskuse o chrabrosti, čestnosti, kuráži a často zůstávala vzhůru dlouho do noci a on jí vyprávěl příběhy z bitev jejích předků, příběhy, kterými žila a jediné příběhy, které chtěla slyšet.
Ale zároveň si Kyra všimla, že když nyní takové věci vypráví a přistihne se, okamžitě ztichne, jako by si uvědomil, že by o tom neměl mluvit, jako by si uvědomil, že v ní vypěstoval něco, čeho by jí nyní nejraději zbavil. Bylo pro něj přirozené hovořit o bitvách a chrabrosti, ale Kyra už nebyla dívka, nyní se stávala ženou a nadějnou bojovnicí, z čeho byla jedna jeho část velmi překvapená, jako by nikdy nečekal, že vyroste. Zdálo se, že úplně nevěděl, jak se má chovat k dospívající dceři a to především k takové, která toužila být bojovníkem, jako by nevěděl, jakou cestou jí má pomoci se dát. Uvědomila si, že nevěděl, co s ní má dělat a jedna jeho část se cítila velmi nepříjemně, když s ní byl. Cítila ale, že byl zároveň také tajně pyšný. Jenom si nedovolil to dát najevo.
Kyra už to ticho nemohla vydržet – musela se tomu dostat na kloub.
“Máš starosti ohledně hostiny?” zeptala se.
“Proč bych měl mít starosti?” oponoval, ale nepodíval se na ni, jisté znamení, že byl rozrušený. “Všechno je připraveno. Vlastně jdeme pozdě. Kdybych tě nehledal v Bráně Bojovníků, už bych seděl v čele stolu,” vyvodil naštvaně.
Tak o tomhle to bylo, uvědomila si: její soupeření. To, že byl rozčilený ji také rozčílilo. Nakonec přeci porazila jeho muže a zasloužila si jeho uznání. Místo toho se choval jako by se nic nestalo a když už, tak s tím nesouhlasil.
Byla naštvaná a dožadovala se pravdy, rozhodla se ho provokovat.
“Neviděl jsi snad, jak jsem zdolala tvé muže?” řekla, chtěla ho zostudit, požadovala od něj uznání, které jí odmítal dát.
Sledovala, jak rudne v obličeji, pouze nepatrně, ale jak kráčeli, držel jazyk za zuby – což její rozzlobení ještě více stupňovalo.
Pokračovali ve své chůzi, kolem Sálu Hrdinů, kolem Síně Moudrosti, a už byli téměř u Velké Haly, když už to nevydržela.
“Co se děje, otče?” dožadovala se. “Pokud se mnou nesouhlasíš, tak mi to řekni.”
Konečně se zastavil těsně před klenutými dveřmi hodovního sálu, otočil se a podíval se na ni, kamenný výraz v obličeji. Jeho pohled ji zabolel. Její otec, jediná osoba, kterou milovala více než kohokoli na světě, kdo pro ni měl vždycky připraven úsměv, nyní se na ni díval, jako by byla cizí. Nerozuměla tomu.
“Nepřeji si, abys ještě někdy šla na cvičiště,” řekl a v hlase mu zněla chladná zloba.
Tón jeho hlasu ji zabolel ještě více, než jeho slova a pocítila, jak ji zavalil záchvěv zrady. Kdyby to slyšela od kohokoli jiného, jen stěží by ji to obtěžovalo – ale od něj, muže, kterého milovala a tolik k němu vzhlížela, kdo k ní byl vždy tak srdečný, z jeho tónu jí chladla krev v žilách.
Ale Kyra se boje nevzdávala – byla to vlastnost, kterou se od něj naučila.
“A proč?” žádala.
Jeho výraz potemněl.
“Nemusím ti říkat důvody,” řekl. “Jsem tvůj otec. Jsem velitel této tvrze, mých mužů. A nepřeji si, abys s nimi trénovala.”
“Bojíš se, že je porazím?” řekla Kyra, chtěla ho pořádně potrápit a odmítala mu dovolit, aby jí to zakázal navždy.
Zrudnul a ona viděla, že jeho slova ho ranila také.
“Hubris je pro obyčejné lidi,” huboval, “ne pro bojovníky.”
“A já nejsem bojovník, že ano, otče?” popichovala ho.
Přimhouřil oči a nebyl schopen odpovědět.
“Je mi patnáct. Chceš, abych celý život bojovala jen se stromy a větvemi?”
“Přeji si, abys nebojovala vůbec,” odseknul. “Jsi dívka – nyní žena. Měla bys dělat to, co dělají ženy – vařit, vyšívat – to, k čemu by tě vedla tvá matka, kdyby byla naživu.”
Nyní potemněl výraz Kyře.
“Je mi líto, že nejsem taková dívka, jakou bys mě chtěl mít, otče,” odpověděla. “Je mi líto, že nejsem jako ostatní děvčata.”
Jeho výraz byl nyní navíc ztrápený.
“Ale jsem dcera svého otce,” pokračovala. “Jsem ta dívka, kterou jsi vychoval. A odsuzovat mne je jako odsuzovat sám sebe.”
Stála tam, ruce na bocích, její světle šedé oči plné síly bojovníka, zablýskaly se na něj. Hleděl na ni svýma hnědýma očima zpod svých hnědých vlasů a plnovousu a zakroutil hlavou.
“Dnes je sváteční den,” řekl, “hostina je nejen pro bojovníky, ale také pro návštěvníky a hodnostáře. Sjedou se sem lidé z celého Escalonu a z cizích zemí.” Nesouhlasně si ji prohlédl od hlavy až k patě. “Máš na sobě oděv bojovníka. Jdi do svých komnat a vyměň je za ženskou parádu, stejně jako každá jiná žena u stolu.”
Zrudla, rozzuřená – a on se naklonil a pozvedl svůj prst.
“A ne, že tě na tom cvičišti ještě jednou s mými muži uvidím,” pěnil.
Náhle se otočil, služební mu otevřeli ohromné dveře a vlna hluku se vyvalila na uvítanou, společně s vůní pečícího se masa, neumytých psů a hučících ohňů. Vzduchem se nesla hudba a hluk z činností uvnitř sálu byl vše pohlcující. Kyra sledovala, jak se její otec otočil a vstoupil, obsluha ho následovala.
Několik sluhů zůstalo stát a drželo dvěře dokořán, čekali na Kyru, která tam stála, rozzuřená, přemýšlela, co udělat. Nikdy v životě nebyla tak rozzlobená.
Konečně se otočila a řítila se s Leem pryč od sálu, zpět do své komnaty. Poprvé v jejím životě svého otce v ten moment nenáviděla. Myslela si, že je jiný, povznesen nad toto všechno ale nyní si uvědomila, že byl mnohem nicotnější muž, než za jakého ho měla – a že ji nadevše zranil. To, že jí vzal něco, co nadevše milovala – cvičiště – bylo jako jí vrazit dýku do srdce. Myšlenka, že bude prožívat život omezená pouze na vyšívací hedvábí a šaty, v ní zanechávala ohromný pocit beznaděje, jaký ještě nikdy nepoznala.
Chtěla odejít z Volisu – a nevrátit se již nikdy zpět.
*
Velitel Duncan seděl v čele banketního stolu, v ohromné hodovní místnosti tvrze Volisu, a hleděl na svou rodinu, své bojovníky, poddané, poradce, rádce a návštěvníky – víc než sto lidí, všichni rozložení po celé délce stolů v tento svátek – hleděl s těžkým srdcem. Ze všech těchto lidí před ním byl jeden člověk, na kterého se již z principu snažil nepohlédnout: jeho dcera. Kyra. Duncan k ní vždy měl zvláštní vztah, vždy měl pocit, že jí musel být jak otcem tak matkou, aby jí vynahradil ztrátu její matky. Ale věděl, že v roli otce selhal – a už teprve v roli matky.
Duncan vždy zdůrazňoval, že je důležité na ni dohlížet, jedinou dívku v rodině chlapců, a v tvrzi plné bojovníků, především proto, že byla dívka jako žádná jiná, dívka, což si musel přiznat, která byla až příliš jako on. Ve světě mužů byla až příliš osamocená a on pro ni dělal co mohl, nejen protože to byla jeho povinnost, ale také protože ji velice miloval, více než byl schopen vyjádřit a snad i více, což si nechtěl přiznat, než jeho chlapce. Musel si kupodivu přiznat, že i přesto, že byla dívka, se v ní viděl nejvíc ze všech dětí. Její tvrdohlavost; její naprosté odhodlání; její duch bojovníka; její odpor ustoupit; její nebojácnost; a její soucit. Vždy bránila slabé, především svého mladšího bratra, a vždy bránila pravdu – za jakoukoli cenu.
To byl další důvod, proč ho jejich diskuse tak velmi dopálila a zanechala ho ve špatné náladě. Jak ji dnes večer pozoroval na cvičišti, jak držela svou hůl proti těm mužům, s nevšední a oslňující dovedností, jeho srdce poskočilo pýchou a radostí. Nenáviděl Maltrena, chvástala, který mu byl trnem v oku, a byl nadšený, že jeho dcera mu jako jediná ukázala, kde je jeho místo. Byl pýchou bez sebe, že ona, teprve patnáctiletá, se proti jeho mužům dokázala ubránit – a dokonce je porazila. Tak moc ji chtěl obejmout, zahrnout ji chválou přede všemi.
Ale jako otec nemohl. Duncan pro ni chtěl jen to nejlepší a uvnitř cítil, že se dala na nebezpečnou cestu, cestu násilí mužského světa. Byla by jedinou ženou na bojišti plném nebezpečných mužů, mužů s živočišnými touhami, mužů, kteří když jim stoupla krev, by bojovali na smrt. Neuvědomovala si jaké to je být ve skutečné bitvě, jaké jsou krveprolití, bolest a smrt zblízka. Nechtěl, aby žila takový život – i kdyby jí to bylo umožněno. Chtěl, aby byla v bezpečí, zabezpečená tady v tvrzi, aby žila domáckým životem, plným míru a pohodlí. Ale nevěděl, jak ji přinutit, aby to také chtěla.
Zanechalo to v něm pocit zmatku. Domyslel si, že tím, že ji bude odmítat chválit, ji odradí. Ale v hloubi měl skličující pocit, že ji neodradí – a že absence chvály od něj ji ještě více odcizí. Nenáviděl způsob, jakým se dnes večer musel zachovat a nesnášel, jak se právě nyní cítil. Ale nevěděl, co jiného by mohl udělat.
A co ho ještě více než toto rozčílilo bylo to, co mu znělo hluboko v mysli: věštba, která jí byla udělena v den, kdy se narodila. Vždy to ignoroval jako nesmysl, slova čarodějnice; ale dnes, když ji pozoroval a viděl její mimořádnou dovednost, si uvědomil, jak je jedinečná a přemýšlel, zda by to mohla být skutečně pravda. A ta myšlenka ho děsila více než cokoli jiného. Její osud se rychle blížil a on neznal způsob, jak to zastavit. Jak dlouho to bude trvat, než se o ní všichni dozvědí pravdu?
Duncan zavřel oči a zakroutil hlavou, dlouze se napil ze svého vaku na víno a snažil se to vytěsnit z hlavy. Toto měla být přecijen noc plná oslav. Zimní slunovrat byl zde a jak otevřel oči, uviděl skrz okno běsníci sněžení, hotovou sněhovou bouři, sníh se hromadil na kamení, ve svátek jako na zavolanou. Zatímco venku skučel vítr, všichni byli v tvzi v bezpečí, bylo teplo od plamenů zuřivě hořících v krbech, z tělesného tepla, z opékání jídla a z vína.
A opravdu, jak se rozhlédl kolem, všichni vypadali spojojeně, žongléři, básníci, hudebníci kroužili kolem a muži se smáli a těšili se ze sdílení příběhů z bitev. Duncan se s vděkem podíval na tu úžasnou hojnost před sebou, banketní stůl byl zaplněn všemožnými jídly a pochoutkami. Když viděl všechny ty visící štíty na zdech, cítil se pyšný, každý z nich ručně pobitý jiným erbovním znakem, každý znak představoval jiný dům jeho lidu, jiného bojovníka, který přišel, aby za něj bojoval. Uviděl všechny ty válečné trofeje, jak tam také visí, vzpomínky na život v boji za Escalon. Věděl, že je velmi šťastným mužem.
A i když raději předstíral, že se to neděje, musel se vyrovnat s tím, že jeho království bylo okupováno. Starý král, král Tarnis, se, k ostudě všech, zřekl svých lidí, složil zbraně dokonce i bez boje a dovolil, aby byli napadeni Pandesiany. Ušetřilo to oběti a města – ale také je to obralo o jejich duši. Tarnis vždy tvrdil, že si Escalon stejně nešlo ubránit, ani kdyby si udržel Jižní Bránu, Most Strasti, Pandesiané by je mohli obklopit a zaútočit z moře. Ale všichni věděli, že to byl jen slabý argument. Escalon byl obdařený pobřežím plným útesů, sto stop vysokých, zdola do nich narážely vlny a jejich základ tvořily rozeklané kameny. Žádná loď se nemohla přiblížit, a žádná armáda je nemohla zaskočit, aniž by za to těžce nezaplatila. Pandesiané by mohli zaútočit z moře, ale za příliš velkou cenu a to dokonce i na tak velkou říši. Země byla jedinou možností – a tam zbývalo pouze zúžené místo u Jižní Brány, o kterém celý Escalon věděl, že se dá ubránit. Vzdát se bylo jasné rozhodnutí slabocha, nic jiného.
Nyní byl on a všichni jeho významní bojovníci bez krále, každý byl napospas svým vlastním možnostem, své vlastní provincii, své vlastní pevnosti, a každý byl nucen pokleknout a zodpovídat se Lordu Guvernérovi, zvolenému Pandesiánskou říší. Duncan si stále pamatoval ten den, kdy byl poprvé přinucen přísahat věrnost, ten pocit, který měl, když musel pokleknout – jenom z té vzpomínky se mu dělalo zle.
Duncan si zkusil zavzpomínat na ty dávné časy, kdy byl nasazený v Androsu, kdy byli všichni rytíři, pocházející z různých sídel, pospolu s jedním cílem, jedním králem, jedním hlavním městem, jedním praporem, s vojenskou jednotkou desetkrát větší, než kolik mužů měl tady teď. A nyní byli roztroušeni po všech vzdálených rozích království a tito muži zde byli jediní, kteří z celé vojenské složky zbyli.
Král Tarnis byl vždy slaboch; to Duncan věděl od samého začátku. Jako jeho nejvyšší velitel měl za úkol ho bránit, i kdyby si to nezasloužil. Jedna část Duncana nebyla překvapená, že se král vzdal – ale byl překvapen, jak rychle se vše rozpadlo. Všichni významní rytíři se rozletěli na všechny strany, všichni se vrátili zpět do svých domovů, bez krále, a nezbyl král, který by vládnul a všechna moc byla přenechána Pandesianům. Zákony přestaly platit a jejich království, kdysi tak mírumilovné, se změnilo na semeniště zločinů a nepokojů. Už ani nebylo bezpečné pohybovat se po cestách mimo pevnost, které byly kdysi tak bezpečné.
Hodiny ubíhaly a jak se zmenšoval zájem o jídlo, bylo postupně odnášeno a hrnky piva byly doplňovány. Duncan sáhl po několika čokoládách a snědl je, vychutnával si je, zatímco se na stůl nosily tácy pochoutek typické pro Zimní měsíc. Kolem kolovaly šálky královské čokolády, zakryty čerstvou kozí šlehačkou a Duncan, kterému se už točila z alkoholu hlava, se potřeboval soustředit, vzal si jeden do ruky a vychutnával si jeho teplo. Celý ho naráz vypil a teplo se mu rozlilo v žaludku. Venku řádilo sněžení, stále silnější a silnější, a dvorní šašci hráli hry, básníci povídali příběhy, hudebníci hráli hudební epizody a jak noc pokračovala, všichni byli lhostejní vůči špatnému počasí. Bylo tradicí na Zimní měsíc hodovat dlouho po půlnoci, uvítat zimu jako by to byl přítel. Pokud se, jak pravila legenda, tato tradice dobře dodržela, zima nepotrvá tak dlouho.
Duncan konečně, proti své vůli, pohleděl na Kyru; seděla tam, sklíčená, její pohled byl sklopený, jako by byla sama. Nepřevlékla si bojovnické šaty, jak jí to nařídil; na chvíli ho to popudilo, ale pak se rozhodl to nechat být. Viděl, že je také rozrušená; stejně jako on vše velmi prožívala.
Duncan se rozhodl, že byl čas se s ní usmířit, alespoň ji utěšit, i když s ní nesouhlasil, a chystal se vstát ze židle a jít k ní – když se náhle rozletěly ohromné dveře hodovního sálu.
Do sálu přispěchal návštěvník, malý muž v luxusních kožešinách, posel z jiné země, jeho vlasy a kabát byly pokryty sněhem, a byl služebnictvem doveden k banketnímu stolu. Duncan byl překvapen z návštěvy takto pozdě večer, obzvláště v takové bouři, a jak si ten muž sundal kabát, Duncan si všimnul, že měl na sobě nachové a žluté barvy Androse. Duncan si uvědomil, že sem přijel až z hlavního města, dobré tři dny jízdy.
Návštěvníci přijížděli celou noc, ale ne až takto pozdě a ne z Androsu. Když Duncan uviděl ty barvy, přinutilo ho to pomyslet na starého krále, na lepší časy.
Sál ztichl a návštěvník tam stál před jeho židlí, jeho hlava zdvořile skloněna před Duncanem, a čekal, až bude vyzván posadit se.
“Odpusťte mi, mylorde,” řekl. “Chtěl jsem přijet dříve. Ale obávám se, že mi to znemožnilo sněžení. Nemíním k vám být neuctivý.”
Duncan pokýval.
“Nejsem lord,” opravil ho Duncan, “jsem pouze velitel. A zde jsme si všichni rovni, šlechtici i poddaní, muži a ženy. Všichni návštěvníci jsou vítáni, ať přijedou v jakoukoli hodinu.”
Návštěvník zdvořile pokýval a již se chystal si sednout, když Duncan pozvedl ruku.
“Naše tradice si žádá, aby návštěvníci, kteří jsou zdaleka, seděli na čestném místě. Pojď a posaď se vedle mne.”
Návštěvník, překvapen, zdvořile pokýval a služebnictvo ho odvedlo, hubeného, malého muže s vyzáblými tvářemi a bezútěšnýma očima, bylo mu snad čtyřicet, ale vypadal mnohem starší, až k židli blízko Duncana. Duncan si ho prohlédl a uviděl v jeho očích úzkost; na návštěvníka v tak radostný den byl ten muž až příliš napjatý. Věděl, že něco není v pořádku.
Návštěvník se posadil, hlavu skloněnou a oči odváceny, a jak se sál pomalu navrátil ke svému veselí, muž zhltnul misku polévky a čokolády, která byla před něj postavena, usrkával ji a přikusoval velký kus chleba, byl zřejmě vyhladovělý.
“Řekni mi,” řekl Duncan hned, jak muž skončil, dychtil po tom vědět víc, “jaké novinky mi přinášíš z hlavního města?”
Návštěvník pomalu odsunul svou misku a sklopil svůj pohled, nechtěl se setkat o Duncanovýma očima. Stůl utichl, když uviděl jeho ponurý výraz v obličeji. Všichni čekali, až odpoví. Konečně se otočil a podíval se na Duncana, jeho oči blyy zrudlé, zalité slzami.
“Zprávy, které si nikdo nezaslouží vytrpět,” řekl.
Duncan začal sbírat své síly, protože to vycítil.
“Tak ven s tím,” řekl Duncan. “Špatné zprávy ještě více čekáním zatuchnou.”
Muž se podíval zpět na stůl, drhnul po něm nervózně prsty.
“Od Zimního Měsíce je v naší zemi ustanoven nový Pandesiánský zákon: puellae nuptias.”
Duncan cítil, jak se mu při těch slovech srazila krev, po celém obvodu stolu se ozývaly vzdechy, plné pobouření a stejné rozhořčení cítil i on. Puellae Nuptias. Bylo to nepochopitelné.
“Jsi si jistý?” dožadoval se odpovědi Duncan.
Návštěvník kývnul.
“Od dnešního dne může být prvorozená dcera každého muže, lorda, a bojovníka v našem království, která dosáhla patnácti let věku, provdána za místního Lorda Guvernéra – za jeho samotného nebo kohokoli si on zvolí.”
Duncan se okamžitě podíval na Kyru a uviděl její překvapený pohled a pobouření v jejích očích. Všichni ostatní muži v místnosti, všichni bojovníci, se také otočili a podívali se na Kyru, všichni chápali závažnost této zprávy. Obličej jakékoli jiné dívky by byl plný hrůzy, ale zdálo se, že ona měla pohled plný pomsty.
“Nevezmou si ji!” vykřikl Anvin, rozhořčený, jeho hlas v tichu vyniknul. “Nevezmou si žádnou z našich dívek!”
Arthfael tasil svou dýku a zarazil ji do stolu
“Můžou nám vzít našeho divočáka, ale raději budeme bojovat na smrt, než aby si vzali naše dívky!”
Bojovníci souhlasně vykřikli, jejich zlost také podnícena alkoholem. Nálada v sále se okamžitě zkazila.
Duncan se pomalu postavil, jeho hostina byla zkažena, a jak vstal od stolu, sál se utišil. Všichni ostatní bojovníci se také postavili, na znamení úcty.
“Tato hostina skončila,” prohlásil těžkým hlasem. Jak řekl svá slova, uvědomil si, že ještě není po půlnoci – špatné znamení v den Zimního Měsíce.
Duncan přešel ke Kyře v houstnoucím tichu, prošel kolem řad vojáků a vysokých hodnostářů. Postavil se nad její židli, podíval se jí do očí, ona na něj také upřela pohled, síla a vzdor se zrcadlily v jejích očích, byl to pohled, který ho naplňoval pýchou. Leo, který byl po jejím boku, se na něj také podíval.
“Pojď, dcero,” řekl. “Máme si toho tolik co říci.”