KAPITOLA SEDMÁ
Kyra seděla v komnatě svého otce, malém kamenném pokoji v horních patrech jejich tvrze, s vysokými zašpičatělými stropy a ohromným mramorovým krbem, zčernalým roky užívání, a oba hleděli do ztemnělého ticha. Seděli na opačných stranách ohniště, každý z nich na hromadě kožešin, hleděli do rozpadajících se polen, jak praskala a syčela.
V Kyřině mysli se točily zprávy, jak hladila Leovu srst, který byl stočený u jejích nohou, a bylo stále těžké uvěžit, že to všechno byla pravda. Do Escalonu konečně dorazila změna a cítila, jako by to byl den, kdy skončil její život. Hleděla do plamenů, přemýšlela, pro co zbývalo žít, když by ji Pandesie vytrhne její rodině, z její tvrze, od všeho, co zná a miluje, a provdá ji za nějakého šeredného Lorda Guvernéra. Raději by zemřela.
Kyra v tomto pokoji většinou nacházela útěchu, trávila zde nekonečně mnoho hodin četbou, ztrácením se v příbězích o chrabrosti a někdy o legendách, příbězích, o kterých nikdy přesně nevěděla, jestli byly skutečné nebo smyšlené. Její otec rád prohledával prastaré knihy a četl je nahlas, někdy až do brzkých ranních hodin, letopisy z různých dob, různých míst. A ze všeho nejvíce Kyra milovala příběhy bojovníků z významných bitev. Leo byl vždy u jejích nohou a Aidan se k nim také často přidával; za mnoha rozbřesků se Kyra vracela s unavenýma očima do své komnaty, příběhy celá opilá. Milovala četbu ještě více než milovala zbraně, a jak hleděla na zdi otcovy komnaty, lemované knihovnami, zaplněnými svitky a svazky, které byly vázané v kůži a předávané z generace na generaci, přála si, aby se v nich nyní mohla ztratit.
Ale jak pohlédla na svého otce, jeho obličej byl pochmurný, vrátilo jí to do jejich strašné reality. Dnešní noc nebyla k četbě vhodná. Nikdy neviděla svého otce vyhlížet tak zneklidněně, v takovém rozporu, jako by si nebyl poprvé jistý, jak se zachovat. Věděla, že její otec je pyšný muž – všichni jeho muži byli pyšní – a za doby, kdy měl Escalon krále, hlavní město, dvorec, na kterém se mohli shromáždit, všichni by položili své životy za svou svobodu. Pro jejího otce nebylo typické se vzdát nebo smlouvat. Ale starý král je prodal, vzdal se jejich jménem, všechny je zanechal v této strašné situaci. Jako roztříštěná, roztroušená armáda nemohli čelit nepříteli, který již postupoval.
“Bylo by bývalo dobré být tenkrát v bitvě poraženými,” řekl její otec ztěžklým hlasem, “šlechetně čelit Pandesianům a prohrát. Kapitulace starého krále byla stejně porážkou – stejně tak zdlouhavou, pomalou a krutou. Den za dnem, rok za rokem, je nám pomalu ubírána svoboda a pokaždé jsme o to méně lidmi.”
Kyra věděla, že má pravdu; ale zároveň rozumněla rozhodnutí krále Tarnise: Pandesie zabírala polovinu světa. S jejich ohromnou armádou otroků mohli pustošit Escalon, až by z něj nic nezbylo. Nikdy by se nevzdali, i kdyby to stálo několik miliónů mužů. Alespoň byl nyní Escalon pohromadě, jeho lidé byli naživu – pokud se toto dalo nazývat životem.
“Nejde jim o to, že nám vezmou naše dívky,” pokračoval její otec, jeho řeč přerušována praskáním v ohně. “Je to o moci. O podmanění. O rozdrcení toho, co zbylo z našich duší.”
Její otec hleděl do plamenů a on viděl, že najednou se díval jak do své minulosti, tak do své budoucnosti. Kyra se modlila, aby se otočil a řekl jí, že přišel čas bojovat, stát si za tím, v co všichni věřili, trvat na svém. Že by nikdy nesvolil, aby mu byla odvedena.
Ale místo toho, k jejímu rozstoucímu zklamání a zlobě, tam seděl v tichosti, hleděl, zadumaný, a neposkytl jí ujištění, které potřebovala. Nevěděla, na co myslí, hlavně protože se předtím pohádali.
“Vzpomínám si na dobu, kdy jsem sloužil králi,” řekl pomalu, jeho hluboký, silný hlas ji jako vždy uklidňoval,“ kdy byla celá zem pospolu. Escalon byl nepřemožitelný. Jen jsme museli hlídat Plameny, abychom si udrželi skřítky od těla, a Jižní Bránu, abychom si udrželi Pandesiany od těla. Po staletí jsme byli svobodnými lidmi a tak to mělo navždy zůstat.”
Na dlouhou dobu se odmlčel, oheň praskal, a Kyra nedočkavě čekala, až skončí a hladila Lea po hlavě.
“Kdyby nám Tarnis nařídil, abychom bránili bránu,” pokračoval, “bránili bychom ji až do posledního muže. Všichni bychom rádi zemřeli za naši svobodu. Ale jedno ráno jsme se všichni probudili a zjistili jsme, že naše země byly již zaplaveny muži,” řekl a jeho oči se rozšířily utrpením, jako by se mu to znovu odehrávalo před očima.
“To všechno už vím,” připomněla mu Kyra, nedočkavá a unavená z poslouchání toho samého příběhu.
Otočil se na ni, jeho oči byly plné prohry.
“Když se tvůj král vzdal,” ptal se, “když už bys měla kolem sebe nepřítele, za co ti zbývá bojovat?”
Kyra byla dopálená.
“Možná si králové někdy svůj titul nezaslouží,” řekla a trpělivost už neměla nazbyt. “Králové jsou přecijen také jen lidé. A lidé dělají chyby. Snad, někdy, je nejčestnější se svému králi vzepřít.”
Její otec si povzdychl, hleděl do ohně, vůbec ji vlastně neslyšel.
“My jsme tady ve Volisu, v porovnání se zbytkem Escalonu, žili dobře. Dovolují nám držet zbraně – skutečné zbraně – na rozdíl od jiných, kteří jsou zbaveni vší oceli pod hrozbou smrti. Nechávají nás trénovat, poskytují nám iluzi svobody – dost na to, abychom se cítili spokojení. Víš, proč to dělají?” zeptal se a otočil se na ni.
“Protože jsi byl králův nejvýznamnější rytíř,” odpověděla. “Protože ti chtějí poskytnout poctu, která přísluší tvému postavení.”
Zavrtěl hlavou.
“Ne,” odpověděl. “Je to jen proto, že nás potřebují. Potřebují, aby Volis hlídal Plameny. Jsme vším, co stojí mezi Mardou a jimi. Pandesiané se bojí Mardy více, než my. Je to jen proto, že jsme Dozorci. Plameny hlídají jejich vlastní muži, jejich vlastní odvedenci, ale žádný z nich není tak ostražitý, jako jsme my.”
Kyra o tom přemýšlela.
“Vždy jsem si myslela, že znamenáme více než toto, že jsme mimo dosah Pandesie. Až do dnešního večera,” řekl vážně a otočil se na ni, “Uvědomuji si, že to není pravda. Tato zpráva...na něco takového jsem čekal celé roky. Ani nevím, jak dlouho. A přes všechny ty roky příprav nemohu nyní, když to přišlo...nic udělat.”
Svěsil hlavu a ona se na něj dívala, zděšená, pociťovala pobouření, které v ní vřelo.
“Chceš říct, že je necháš, aby mě odvedli?” zeptala se. “Chceš říct, že bys za mne nebojoval?”
Jeho obličej potemněl.
“Jsi mladá,” řekl rozčilen, “naivní. Nerozumíš, jak svět funguje. Myslíš na tento jediný boj – ne na celé království. Když budu za tebe bojovat, možná bitvu vyhrajeme. Ale oni přijdou znovu, ne se stem mužů, ale s tisícem, nebo desetitisícem – celým mořem mužů. Pokud za tebe budu bojovat, odsoudím všechen svůj lid k smrti.”
Jeho slova do ní řízla jako nůž, uvnitř se z nich třásla, nejen kvůli jeho slovům, ale kvůli zoufalství, které se za nimi skrývalo. Jedna její část se odtud chtěla, znechucená, vyřítit, tak zklamaná z tohoto muže, kterého si dříve tak idealizovala. Chtělo se jí uvnitř z té zrady brečet.
Stoupla si, třásla se a zamračila se na něj.
“Ty,” zuřila, “ty, největší bojovník našich zemí – a přesto se bojíš chránit čest své vlastní dcery?”
Sledovala, jak jeho obličej ponížením rudne.
“Dej si pozor,” temně ji varoval.
Ale Kyra neustoupila.
“Nesnáším tě!” vykřikla.
Nyní byla řada na něm, aby se postavil.
“Chceš, aby všichni naši lidé zemřeli?” zakřičel naoplátku. “Všichni za tvou čest?”
Kyra si nemohla pomoci. Poprvé, za celou dobu, co si dokázala vzpomenout, jí vyhrkly slzy, byla tak zraněná nedostatkem starostlivosti vlastního otce.
Udělal krok dopředu, aby ji utěšil, ale ona sklonila hlavu a otočila ji stranou, zatímco plakala. Potom se vzpamatovala a rychle se otočila a utřela si slzy, hleděla do ohně uslzenýma očima
“Kyro,” řekl jemně.
Vzhlédla k němu a uviděla, že má také uslzené oči.
“Samozřejmě, že bych za tebe bojoval,” řekl. “Bojoval bych za tebe do momentu, než by se mé srdce zastavilo. Já a všichni moji muži bychom za tebe zemřeli. A ve válce, která by potom následovala, bys zemřela také. Je to to, co si přeješ?”
“A moje otroctví?” vyhrkla. “Je to to, co si přeješ ty?”
Kyra věděla, že je sobecká, že se zajímá jen sama o sebe a to u ní nebylo zvykem. Samozřejmě, že by nedovolila, aby kvůli ni zemřeli všichni její lidé. Ale chtěla slyšet otce říct: Budu za tebe bojovat. Ať se stane cokoli. Jsi na prvním místě. Na tobě záleží nejvíce.
“Já za tebe budu bojovat!” ozval se hlas.
Kyra se otočila, překvapená, když uviděla jak Aidan vstupuje do místnosti, držel malou dýku a snažil se nasadit ten nejstatečnější výraz.
“Co tady děláš?” odsekl její otec. “Mluvím s tvojí sestrou.”
“A já jsem to slyšel!” řekl Aidan, kráčeje dovnitř, Leo k němu běžel a začal ho olizovat.
Kyra si nemohla pomoci a usmála se. Aidan sdílel stejný rys vzpurnosti jako ona, i když byl příliš mladý a příliš malý, aby jeho chrabrost pasovala k jeho vůli.
“Já budu za svou sestru bojovat!” dodal. “Třeba i se všemi skřítky Mardy!”
Natáhla se a objala ho a políbila na čelo.
Potom si utřela slzy a otočila se zpět na svého otce, její pohled potemněl. Potřebovala odpověď; potřebovala, aby to řekl.
“Nezáleží ti na mě více, než ti záleží na tvých mužích?” zeptala se ho.
Hleděl na ni, jeho oči plné bolesti.
“Ty jsi pro mě ze všeho na světě nejdůležitější,” řekl. “Ale nejsem jenom otec – jsem velitel. Mám zodpovědnost i za své muže. Cožpak tomu nerozumíš?”
Zamračila se.
“A kde je ta hranice, otče? Přesně v jakém momentu ti začně záležet více na tvých lidech, než na tvé rodině? Pokud tou hranicí není únos tvé jediné dcery, co je to? Jsem si jistá, že kdyby byl unesen jeden ze tvých synů, šel bys do války.”
Zamračil se.
“O tom to není,” odseknul.
“Ale opravdu?” rozhodnutě vyhrkla. “Proč má chlapcův život větší hodnotu, než dívčin?”
Její otec byl rozčilen, ztěžka dýchal a povolil si svou vestu, byl více vyvedený z míry, než jak ho kdy viděla.
“Existuje ještě jiná možnost,” řekl konečně.
Hleděla na něj v rozpacích.
“Zítra,” řekl pomalu, jeho hlas nabíral autoritativní tón, jako by hovořil se svými členy rady, “si vybereš chlapce. Jakéhokoli chlapce, který se ti z našich lidí líbí. Při západu slunce se provdáš. Až přijdou Lordovi muži, budeš už vdaná. Nedotknutelná. Budeš v bezpečí tady mezi námi.”
Kyra na něj zděšeně hleděla.
“Opravdu od mne očekáváš, že se provdám za cizího chlapce?” zeptala se. “Jen tak si někoho vyberu? Někoho, koho nemiluji?”
“Uděláš to!” vykřikl její otec, obličej mu zrudnul, byl stejně odhodlaný. “Kdyby byla tvoje matka naživu, postarala by se o tuto záležitost – postarala by se o ni už dávno, než by se toto vůbec stalo. Ale není tu. Ty nejsi bojovník – jsi dívka. A dívky se vdávají. A tím končí diskuse. Pokud si nevybereš manžela do dnešního večera, vyberu ti někoho já – a už k té záležitosti nemám co říci!”
Kyra na něj hleděla, znechucená, rozzuřená – ale ze všeho nejvíc byla zklamaná.
“Tak takhle vyhrává bitvy ten známý velitel Duncan?” zeptala se a chtěla ho tím zranit. “Hledá mezery v zákoně, aby se schoval svému okupantovi?”
Kyra nečekala na odpověď, ale otočila se a vyběhla z pokoje, Leo u její nohy, práskla za sebou silnými dubovými dveřmi.
“KYRO!” vykřikl její otec – ale jeho hlas byl ztlumen bouchnutím dveří.
Kyra pochodovala chodbou, pociťovala, jak se pod ní celý svět třese jako by už nechodila po pevné zemi. S každým ušlým krokem si uvědomovala, že už tu nemůže zůstat. Že její přítomnost je všechny ohrožuje. A to nemohla dovolit.
Kyra nemohla pochopit slova svého otce. Nikdy, nikdy, by se neprovdala za někoho, koho nemiluje. Nikdy by se nevzdala a žila domáckým životem jako všechny ostatní ženy. Raději by zemřela. Uvědomoval si to? Cožpak vůbec neznal svou dceru?
Kyra se zastavila u své komnaty, obula si zimní boty, přehodila si přes sebe své nejteplejší kožešiny, popadla svůj luk a hůl a šla.
“KYRO!” ozýval se rozhořčený hlas jejího otce někde z chodby.
Nedá mu šanci ji dostihnout. Dál pochodovala, zahýbala z chodby do chodby, pevně rozhodnutá už nikdy nespatřit Volis. Ať se ve skutečném světě skrývalo cokoli, postaví se k tomu čelem. Věděla, že když zemře – bude to alespoň její volba. Alespoň nebude žít podle plánů někoho jiného.
Kyra došla až k hlavním dveřím tvrze, Leo vedle ní, a služebnictvo, stojící pod skomírajícími pochodněmi, na ni zmateně hledělo.
“Mylady,” řekl jeden. “Je pozdě. Venku řádí bouře.”
Ale Kyra tam stála, odhodlaná, až si konečně uvědomili, že neustoupí. Nejistě se na sebe podívali, pak každý z nich natáhl ruku a pomalu otevřel silné dveře.
Jak to udělali, mrazivý vítr zasténal a udeřil ji přímo do obličeje, vítr, který s sebou nesl bičující sníh. Ještě více se zachumlala do svých kožešin, pak pohlédla dolů a uviděla, jak jí sníh sahá až k holením.
Kyra vykročila do sněhu, věděla, že to venku nebylo v noci bezpečné, lesy byly plné různých stvoření, poseté zločinci a někde i skřítky. Především právě v tuto noc, noc Zimního Měsíce, jedinou noc v roce, kdy by se mělo zůstávat uvnitř, zamřížovat brány, noc, kdy mrtví přecházeli světy a mohlo se stát cokoli. Kyra vzhlédla vzhůru a uviděla ohromný, krvavě rudý měsíc, který visel na horizontu, jako by ji lákal.
Kyra se zhluboka nadechla, udělala první krok a neotočila se, byla připravena čelit všemu, co pro ni noc měla připravené.
KAPITOLA OSMÁ
Alec seděl v kovárně svého otce, před sebou měl ohromnou železnou kovadlinu, za ta léta už hodně poškrábanou, pozvedl své kladivo a udeřil na rozžhavený kus ocelového meče, právě vytaženého z plamenů. Potil se, byl otrávený a snažil se ze sebe vybušit svůj vztek. Právě dosáhnul šestnácti let, byl menší, než většina chlapců svého věku, ale také o něco silnější, než oni, měl široká ramena, svaly už se mu začaly rýsovat a měl husté, vlnité černé vlasy, které mu padaly do očí, Alec nebyl z těch, kteří se snadno vzdávají. Jeho život byl opracovaný stejně jako jeho železo, a jak seděl vedle plamenů, rukou si neustále dával vlasy z čela, dumal a přemýšlel nad zprávami, které právě obdržel. Nikdy nepocítil tolik zoufalství. Znovu a znovu udeřil kladivem a jak mu z čela tekl pot a syčel na meči, chtěl se tlučením zbavit všech svých problémů.
Celý svůj život měl Alec věci pod kontrolou, pracoval tak těžce, jak bylo nutné, aby byly věci tak, jak mají. Ale nyní, poprvé v jeho životě, musel se založenýma rukama přihlížet té nespravedlnosti, která přišla na jeho rodinu – a nebylo nic, co by s tím mohl udělat.
Alec udeřil znovu a znovu, v uších mu znělo kovové zvonění, v očích ho pálil pot a jemu to bylo jedno. Chtěl tlouci do tohoto železa, až z něj nic nezbude a jak tloukl, nemyslel na meč, ale na Pandesiany. Kdyby mohl, zabil by je všechny, ty vetřelce, kteří se blížili, aby odvedli jeho bratra. Alec praštil do meče, představoval si, že to byly jejich hlavy, a přál si, aby mohl uchopit osud do rukou a utvořit si ho dle svých přání, přál si, aby měl dost síly na to, aby se sám Pandesianům postavil.
Dnešek, den Zimního Měsíce, byl dnem, který nejvíce nenáviděl, dnem, kdy Pandesiané pročesávali všechny vesnice po celém Escalonu a zadrželi všechny způsobilé chlapce, kteří dosáhli osmnáctého roku věku, aby mohli sloužit u Plamenů. Alec, o dva roky mladší, byl stále v bezpečí. Ale jeho bratr, Ashton, kterému bylo při minulých žních osmnáct, už nebyl. Proč zrovna Ashton, ze všech možných lidí? Lámal si hlavu. Ashton byl jeho hrdina. I přesto, že se narodil se znetvořenou nohou, Ashton se vždy usmíval, byl vždy veselý – veselejší, než Alec – a vždy si bral ze života jen to nejlepší. Byl pravým opakem Aleca, který vše velmi hluboce prožíval, který se vždy zmítal v bouři emocí. Ať se jakkoli snažil být šťastný jako jeho bratr, Alec nebyl schopný své vášně ukočírovat a často se přistihl, že je zachmuřený. Říkali mu, že bere život příliš vážně, že by se mohl uvolnit; ale pro něj byl život těžká, vážná záležitost a on prostě nevěděl, jak.
Ashton, na druhé straně, byl klidný, vyrovnaný a šťastný a to i přes svou situaci. Byl také velmi dobrým kovářem, stejně jako jeho otec, a nyní sám zajišťoval jejich rodinu, obzvláště od doby, kdy jejich otec onemocněl. Kdyby byl Ashton odveden, jejich rodina by upadla do bídy. A co bylo nejhorší, Alec by byl zdrcen, protože slyšel ty příběhy a věděl, že život odvedence by pro jeho bratra znamenal smrt. S Ashtonovou znetvořenou nohou by bylo kruté a nespravedlivé, kdyby ho Pandesiané odvedli. Ale Pandesiané nebyli známí svým soucitem a Alec měl skličující pocit, že dnešek by mohl být posledním dnem, kdy byl jeho bratr doma.
Jejich rodina nebyla bohatá a nežili v bohaté vesnici. Jejich dům byl poměrně prostý, malá, jednopatrová chalupa s přilehlou kovárnou, na okrajích Soli, asi den cesty na sever od hlavního města a den cesty na jih od Bílého lesa. Byla to vnitrozemská, mírumilovná vesnička, zasazená v kopcovité krajině, daleko od ruchu – místo, které si většina lidí prohlédla na své cestě do Androse. Jejich rodina měla jen taktak dost chleba na každý den, ani o kousek více, ani o kousek méně – co víc si mohli přát. Využívali svých dovedností, aby na trh přinesli železo, a bylo to právě dost na to, aby jim to zajistilo vše, co potřebovali.
Alec si toho v životě moc nepřál – ale toužil po spravedlnosti. Zachvěl se při pomyšlení, jak je jeho bratr unášen, aby sloužil Pandesianům. Slyšel až příliš mnoho příběhů o tom, jaké to bylo být odvedencem, sloužit na stráži u Plamenů, které hořely dnem i nocí, stát se Dozorcem. Pandesianští otroci, kteří hlídali Plameny, byli, jak Alec slýchával, tvrdí muži, otroci z celého světa, odvedenci, zločinci a nejhorší z Pandesiánských vojáků. Vetšina z nich nebyla jako urození Escalonští bojovníci, ani jako urození Dozorci Volisu. Alec slyšel, že největší nebezpečí u Plamenů nebyli skřítci, ale žlutí Dozorci. Věděl, že Ashton nebude schopen se ubránit; byl to dobrý kovář, nebyl bojovník.
“ALECU!”
Pronikavý hlas jeho matky proletěl vzduchem a dokonce přehlučil i zvuk jeho klepání.
Alec položil kladivo, ztěžka dýchal, neuvědomil si, jak se vložil do práce, a rukou si utřel čelo. Otočil se a uviděl jak jeho matka nesouhlasně vykoukla zpoza rámu dveří.
“Už na tebe volám deset minut!” řekla drsně. “Večeře už je dávno hotová! Do jejich příjezdu už nezbývá moc času. Všichni na tebe čekáme. Hned pojď!”
Alec se vytrhnul ze svého snění, položil své kladivo, neochotně vstal a kličkoval ven skrz přeplněnou dílnu. Nevyhnutelné už nemohl dále oddalovat.
Otevřenými dveřmi vstoupil do jejich chaty, prošel kolem nesouhlasně se tvářící matky, zastavil a podíval se na jejich jídelní stůl, prostřený tím nejlepším, co měli, ale nebylo toho moc. Byl to jednoduchá dřevěná deska a čtyři dřevěné židle a jeden stříbrný pohárek byl posazen uprostřed, jediná pěkná věc, kterou rodina vlastnila.
Kolem stolu seděli a na něj hleděli, čekající, jeho bratr a otec a před sebou měli misku s pokrmem.
Ashton byl vysoký a štíhlý a měl tmavé rysy, zatímco jeho otec, který vedle něj seděl, byl rozložitý muž, dvakrát tak široký jako Alec, bříško mu už začalo růst a měl nízko posazené, husté obočí a mozolnaté ruce kováře. Podobali se jeden druhému, ale ani jeden se nepodobal Alecovi, kterému vždy říkali, že se svými nepoddajnými, vlnitými vlasty a zářícíma zelenýma očima, se podobal spíše své matce.
Ashton se na ně podíval a okamžitě si všimnul strachu v bratrově tváři a obavy v otcově tváři, oba hleděli, jako by vyhlíželi smrt. Jak vešel do místnosti, pocítil v žaludku bodnutí. Oba měli před sebou postavenou misku s pokrmem a jak si Alec sednul naproti svému bratrovi, jeho matka před něj postavila misku a pak se také sama, s vlastní miskou, posadila.
I když už byl dávno čas večeřet a většinou v tuto dobu měl strašný hlad, Alec si nemohl ani k jídlu přivonět, obracel se mu žaludek.
“Nemám hlad,” zamumlal a přerušil tak ticho.
Jeho matka se na něj ostře podívala.
“To mě nezajímá,” odsekla. “Budeš jíst, co ti dávám. Může to být naše poslední společné jídlo jako jedna rodina – prokaž svému bratrovi respekt.”
Alec se otočil na svou matku, obyčejně vypadající ženu po padesátce, její obličej byl vrásčitý z těžkého života a uviděl odhodlání, blýskající v jejích zelených očích, stejný pohled odhodlání, který měl i on.
“Máme předstírat, že se nic neděje?” zeptal se.
“Je také náš syn,” odsekla. “Nejsi jedináček.”
Alec se otočil na svého otce, pociťoval beznaděj.
“Dovolíš, otče, aby se to stalo?” zeptal se.
Jeho otec se zamračil, ale zůstal mlčet.
“Kazíš dobrou večeři,” řekla jeho matka.
Jeho otec pozvedl ruku a ona ztichla. Otočil se na Aleca a významně se na něj podíval.
“A co bych měl podle tebe udělat?” zeptal se vážným hlasem.
“Máme zbraně!” trval Alec na svém, na tuto otázku čekal. “Máme ocel! Jsme jedni z mála, kdo ji mají! Můžeme zabít každého vojáka, který se k němu přiblíží! To nečekají!”
Jeho otec nesouhlasně zavrtěl hlavou
“To jsou mladické sny,” řekl. “Ty, který nikdy nezabil muže. Představme si, že zabiješ vojáka, který se chopí Ashtona – a co těch dvěstě dalších, kteří budou za ním?”
“Tak Ashtona schováme!” trval na svém Alec.
Jeho otec zavrtěl hlavou.
“Mají seznam všech chlapců v této vesnici. Ví, že tu je. Pokud ho nevydáme, zabijou nás všechny.” Otráveně vzdychl. “Nemyslíš, že jsem o tom všem už nepřemýšlel, chlapče? Myslíš, že ty jsi jediný, komu na něm záleží? Myslíš, že chci, aby můj jediný syn byl odvezen?”
Alec se odmlčel, zmaten jeho slovy.
“Co myslíš tím jediným synem?” zeptal se.
Jeho otec zrudnul.
“Neřekl jsem jediný – řekl jsem nejstarší.”
“Ne, řekl jsi jediný,” trval na svém Alec a podivoval se.
Jeho otec zrudnul a zvýšil hlas.
“Přestaň to rozebírat!” zakřičel. “Ne zrovna teď. Řekl jsem nejstarší a to je to, co jsem měl na mysli a to je konec diskuse! Nechci, aby byl můj chlapec odveden stejně tak, jako ty nechceš, aby byl odveden tvůj bratr!”
“Alecu, uklidni se,” zazněl soucitný hlas, jediný, který byl v celé místnosti v klidu.
Alec pohlédl přes stůl na Ashtona, který se na něj usmíval, nerozhozený, jako vždy v klidu.
“To bude dobré, bratře,” řekl Ashton. “Odsloužím službu a vrátím se.”
“Vrátíš se?” zopakoval Alec. “Dozorce si nechávají sedm let.”
Ashton se usmál.
“Tak se uvidíme za sedm let,” odpověděl a zeširoka se usmál. “Předpokládám, že v tu dobu už budeš vyšší, jak já.”
Takový byl Ashton, vždy se snažil Aleca povzbudit, vždy myslel na ostatní, dokonce i v tuto dobu.
Alec cítil, jak se mu uvnitř zlomilo srdce.
“Ashtone, nesmíš odejít,” trval na svém. “Plameny nepřežiješ.”
“Já - ” začal Ashton.
Ale jeho slova byla přerušena velkým pozdvižením venku. Najednou uslyšeli zvuk vjíždějících koní do vesnice a povyku mužů. Celá rodina se na sebe s velkým strachem podívala. Seděli tam, jako zamražení, venku začali lidé přebíhat sem a tam. Alec už viděl, jak se všichni chlapci a rodiny venku řadí.
“Teď už nemá cenu to zdržovat,” řekl jeho otec, stoupnul si, položil ruce na stůl a jeho hlas přerušil ticho. “Neměli bychom zažít tu potupu, kdy přijdou do našeho domu a vytáhnou ho odtud. Zařadíme se venku k ostatním a budeme stát pyšně a modlit se, že až uvidí Ashtonovu nohu, zachovají se lidsky a vynechají ho.”
Alec se zdráhavě zvednul od stolu, zatímco se ostatní šourali ven z domu.
Jak vystoupil ven do chladné noci, Alec byl ohromen tím, co uviděl: ve vesnici byl rej jako nikdy předtím. Ulice zářily od pochodní a všichni chlapci nad osmnáct let byli nastoupeni v řadě, jejich rodiny stály nervózně stranou a dívaly se. Oblaka dýmu zaplnily ulice a jak pandesianská karavana vjela do města, tucty vojáků v šarlatovém brnění Pandesie, jedoucí na dvoukolových vozech, které táhly velcí hřebci. Za sebou táhly vozy z železných mříží, které se hrubě kodrcaly po cestě.
Alec si prohlédl vozy a uviděl, že jsou plné chlapců ze sousední země, vyhlíželi vyděšenými a ztuhlými obličeji. Naprázdno při tom pohledu polknul, představoval si, co jeho bratra čeká.
Všichni se ve vesnici zastavili a nastalo napjaté ticho, všichni bez dechu čekali.
Velitel pandesiánských vojáků seskočil ze svého vozu, vysoký voják, ve svých černých očích neměl ani kousek laskavosti a jedno obočí protínala dlouhá jizva. Kráčel pomalu, prohlížel si řady chlapců, město bylo tak tiché, že bylo při jeho chůzi slyšet cinkání jeho ostruh.
Voják si prohlédl každého chlapce, zvedl jejich brady a díval se do jejich očí, dloubal jim do ramenou, do každého trochu šťouchnul, aby si otestoval jejich rovnováhu. Jak kráčel, tak pokyvoval a jeho čekající vojáci zatím rychle chytali chlapce a táhli je směrem k vozu. Někteří chlapci šli potichu; ale někteří protestovali, a ti byli rychle biti kyji a hozeni na vozy k ostatním. Někdy zanaříkala jejich matka nebo vykřikl jejich otec – ale Pandesiany nemohlo nic zastavit.
Velitel pokračoval a zbavoval vesnici svého nejcennějšího majetku, až se konečně na konci řady zastavil před Ashtonem.
“Můj syn je chromý,” vykřikla rychle jejich matka, zoufale prosící. “Bude vám k ničemu.”
Voják se na Ashtona podíval od shora dolů a zastavil se u jeho nohy.
“Vykasej si kalhoty,” řekl, “a sundej si botu.”
Ashton tak udělal, opíral se kvůli rovnováze o Aleca a jak se na něj Alec díval, moc dobře věděl, že jeho bratr se cítil pokořen; jeho noha mu vždy působila ostudu, byla kratší, než ta druhá, otočená a znetvořená, při chůzi ho nutila belhat.
“Také pro mě pracuje v kovárně,” vložil se do řeči Alecův otec. “Je naším jediným zdrojem příjmů. Když si ho vezmete, naše rodina nebude mít nic. Nebudeme schopni přežít.”
Velitel se přestal dívat na jeho nohu, posunkem naznačil Ashtonovi, aby si znovu nasadil botu. Potom se otočil a podíval se na jejich otce, jeho černé oči byly studené a přísné.
“Nyní žijete v naší zemi,” řekl, jeho hlas byl jako kámen, “a tvůj syn je náš majetek a můžeme si s ním dělat, co chceme. Odveďte ho!” vykřikl velitel a jak to udělal, přiřítili se vojáci.
“NE!” vykřikla nešťastně Alecova matka. “MÉHO SYNA NE!”
Přiběhla a chytila Ashtona a jak na něm visela, pandesiánský voják udělal krok dopředu a hřbetem ruky ji udeřil přes obličej.
Alecův otec chytil vojákovu ruku a v ten moment se na něj vrhlo několik vojáků a bouchli s ním o zem.
Jak tam Alec stál, hleděl na vojáky, jak táhnou Ashtona pryč, a už to nemohl déle vydržet. Ta nespravedlnost ho ubíjela – věděl, že by s tím nebyl schopen žít až do konce svých dnů. Vize, jak je jeho bratr odtáhnut pryč, by se mu navždy vtiskla do mysli.
Něco se v něm zlomilo.
“Místo něj si vemte mě!” najednou Alec zakřičel, bezděčně vyběhl a stál mezi Alecem a vojáky.
Všichni se zastavili a hleděli na něj, zjevně vyvedeni z míry.
“Jsme bratři z jedné rodiny!” pokračoval Alec. “Zákon říká, že máte vzít jednoho chlapce z každé rodiny. Dovolte, abych tím chlapcem byl já!”
Velitel přišel a ostražitě si ho prohlédl.
“A jak jsi starý, chlapče?” dožadoval se.
“Už mi bylo šestnáct let!” pyšně vykřiknul.
Vojáci se smáli, zatímco se jejich velitel ušklíbnul.
“Na odvod jsi příliš mladý,” uzavřel to a zavrhnul ho.
Ale jak se otočil k odchodu, Alec vyběhl, odmítal být zavržen.
“Jsem lepší voják, než on!” trval na svém Alec. “Kopí házím dál a mečem seknu. Moje muška je přesná a jsem silnější, než chlapci dvakrát tak staří, jako já. Prosím,” žadonil. “Dejte mi šanci.”
Jak na něj velitel hleděl, Alec se, i přes předstíranou sebedůvěru, cítil uvnitř hrozně. Věděl, že velmi riskuje: lehce by mohl být uvězněn anebo za toto zaplatit životem.
Velitel si ho prohlížel celou věčnost, celá vesnice byla potichu, až konečně pokýval na své muže.
“Nechte toho mrzáka,” zavelel. “Vemte toho chlapce.”
Vojáci odstrčili Ashtona, vztáhli a uchopili Aleca a během několika krátkých okamžiků Alec cítil, jak ho táhnou pryč. Vše se seběhlo tak rychle, bylo to neskutečné.
“NE!” křičela Alecova matka.
Viděl ji, jak pláče, když se ocitnul tažen pryč a pak byl hrubě hozen do vozu plného chlapců.
“Ne!” vykřikl Ashton. “Nechte mého bratra na pokoji! Vemte si mě!”
Ale nikdo už neposlouchal. Alec byl vhozen hluboko do vozu, který páchnul tělesnými pachy a strachem, klopýtal přes ostatní chlapce, kteří ho neurvale odstrkovali, a železné dveře se za ním zavřely, až se ozvala ozvěna. Alec cítil velkou úlevu nad tím, že ušetřil život svého bratra, bylo to silnější, než jeho strach. Vzdal se svého života pro ten bratrův – a ať přijde cokoli, tomuto se nic nevyrovná.
Jak seděl na podlaze a opřel se o železné tyče, vůz se pod ním již pohyboval, věděl, že toto pravděpodobně nepřežije. Setkal se se zlýma očima ostatních chlapců, kteří si ho v té tmě měřili, a jak se kodrcali po cestě, věděl, že na té cestě, kterou se začal ubírat, se objeví milión způsobů, jak ještě zemřít. Přemýšlel, který z těch způsobů připadne asi něj. Bude sežehnut Plameny? Pobodán chlapcem? Sněděn skřítkem?
Anebo se mu příhodí to nejméně pravděpodobné: nějak, i přes všechnu nepřízeň, přežije?